V Kyratu to žije. Na každém kroku se něco děje. Prakticky jakýkoli přesun se neobejde bez toho, aniž bych narazil na dalších x desítek různých situací nebo přestřelek. Nosorožci hází projíždějící auta do propastí, rebelové střílí do vzduchu radostí nad vítězstvím nad početnou převahou vládních vojáků, aby byli vzápětí zdecimováni obrovským stádem tří divokých jezevčíků. Zvířat je všude víc než dost, často se respawnují i v misi při pokusu o stealh postup přímo za mými zády, aby to trochu okořenili. Orel skalní, jehož skutečná hmotnost se pohybuje někde kolem tří kil, si tady vesele útočí na zvířenu vážící sto a více kilo. Zvedá jí do vzduchu, by jí po chvilce upustil a nechal ležet. A vůbec, orli v téhle hře dostávají poněkud větší kredit, než by se slušelo. Asi pět metrů před tím, než mě orel chytne pařátkem za ruku, se spustí script, díky kterému už nemám možnost svou postavu ovládat. Takže pokud orla nesejmu hned po jeho útočném hvizdu, musím se prostě smířit s tím, že už mu neuteču a dotykem jeho mocných pařátisk přijdu o většinu zdraví. Beztak je každý orel američan. Cheatin' fuck!

Hudba je opět gut. Ale opět nejde ztlumit. Ale já už přišel na to, proč nám tam UBI nedá posuvník s hlasitostí. Oni totiž chtějí, aby hráči hráli bez hudby pro lepší immersive atmosféru, ale blbě by se jim vymlouvalo na to, že tam žádnou hudbu nemají. Good one!

Opět nechybí výroba hromady ruxaků z většího či menšího počtu kožek. Do mojí současné peněženky se vejde max. 1 milion kyratských peněz, které nemám kde utrácet, protože zbraně v obchodech stojí pár desítek tisíc a v ostatním vybavení se koupu. A abych si postavil větší peněženku pro navození lepšího pocitu zabezpečenosti, potřebuju sejmout čtyři nosorožce a dva cheatin' fucky. Nebo tak nějak. No každopádně to dává smysl.

Save system se řídí nějakým zvráceným vzorcem nahodilosti a většinou není jisté, kde se po smrti objevím. Jednou to je půl metru od místa kde natáhnu bačkory, podruhé to je hodina hranní zpět u zadavatele mise. Zářným příkladem je třeba Shangri-La, kde je potřeba se dostat několik kilometrů k jeskyni, tam pobít pár hunterů, poté přetrpět nudnou část se šplháním a teprve až pak se dostávám do Shangri-La, ve které se odehrávají k uzoufání nudné exekuce nějakých šašků v modrém. V momentě smrti se objevím na začátku jeskyně, kde tentokrát nejsou tři hunteři, ale je jich tam rovnou pět a okamžitě o mě vědí. V případě, že hru ukončím, objevím se zpět u těch dvou zadavetelských šašků a celou proceduru včetně cestování musím provést znovu. Pro lidi, kteří musí od PC často odcházet, je to opravdu facka do xichtu. Pauznout hru, resp. ji shodit do lišty? Taky možnost, ale připravte se, že grafika pojede na plné kule a mít hodinu zapauzovanou hru na PC, které má při plném výkonu spotřebu 400W, asi nebude to pravé marmeládové... No a když už jsem se tedy asi na popatnácté dostal až na samotný konec Shangri-La, kde bylo potřeba sebrat zvoneček osvícení, hra mi zamrzla. V tu chvíli jsem se smířil s tím, že stárnu a že prostě už nemám ten smysl pro humor, který mi UBI servírují.

Far Cry 4 je přiskinovaná trojka na steroidech. Krát dva.