Dodneška vzpomínám, jaxme v hojném počtu obklopovali nejvýkonnější PC v celé herně a koukali na scénu, kde vědec dává masáž srdce sekuriťákovi... něco tak civilního a dobře rozanimovaného bylo ve střílečce nevídané. Seděli jsme tam a nemohli jsme tomu uvěřit. HL byl výjimečným zjevením a ovlivnil svůj žánr jako málokterá hra.

Změnil vyprávění příběhu ve FPS - vystavěl uvěřitelný svět, do kterého je hráč uvedený dlouhým úvodem bez akce, se spoustou NPC kolem, kteří mluvili a reagovali. Nebyly tady žádné videoanimace, vše se odehrávalo v enginu a za plné kontroly postavy. Levely na sebe plynule navazovaly, s krátkým loadingem mezi jednotlivými úseky a většinou bylo možno se vracet zpět.

Představil první scriptované události, kde hráč sledoval akci, kterou nemohl ovlivnit. Většinou přes sklo nebo v dálce. Přinesl sidekicky (securiťáky), kteří bojovali po hráčově boku. Po přidušení ve vodě se zdraví zase obnovilo na původní hodnotu, oblek mluvil, lékárničky už nebyly jen ležící krabičky s červeným křížem, ale rovnou celé terminály, u kterých bylo potřeba stát a držet klávesu pro doplnění zdraví nebo energie. A po celou tu dobu byl Gordon zranitelný... a to neplatilo jen pro terminály, ale i pro páky nebo ventily.

Průchod hrou už nebyl tak jednoduchý - často nestačilo jen tupě vrazit do dveří, aby se automaticky otevřely. Najednou bylo potřeba mačkat reálně vypadající tlačítka, navádět vědce na oční skenery nebo rovnou používat páčidlo pro vymlácení skleněné výplně. Bylo potřeba využívat ventilační šachty, posouvat bedny pro lepší přístup do vyvýšených míst a využívat prostředí pro další postup.

Určitě už existovaly hry s mechanikou přebíjení zbraní, ale teprve HL představil první animaci s viditelným vsunutím zásobníku nebo nabitím brokovnice po jednotlivých brocích. Raketomet už nebyl jen kanón střílející jednu raketu za druhou - byl to skutečně "raketový vystřelovač", který nejprve raketu vymrštil a teprve potom následoval impozantní zážeh. Samozřejmě s možností laserového navádění. Práce s výbušninami byla zábava, granát měl houpající se pojistku a brokovnice dvouvýstřel!

Už nestačilo je vyprázdnit zásobník do větších nepřátel... bylo potřeba je zabít pomocí enviromentálních puzzlů. A ne, nebudu to srovnávat se stacionárním bossem v Quake, kde stačilo párkrát zmáčknout tlačítko pro uškvaření. Tady bylo nutno vyvinout opravdový effort, utíkat a aktivně hledat řešení. Třeba nastavit na mapě souřadnice pro raketový útok...

Lidští vojáci měli úplně novou, do té doby neviděnou, AI. Schovávali se, utíkali zranění z boje a... házeli granáty! Když na mě letěl můj první granát a přistál mi pod nohama, jen jsem se usmál. Tohle do té doby nikdo jiný neměl... mimochodem to bylo v unikátním demu Uplink, které nebylo obsaženo v původní hře (a to taky nikdo jiný neměl).

Každý krok v HL byl zážitek, za každým rohem čekalo něco nového a zajímavého. Ať už měl člověk husí kůži z headcrabů, cítil lepkavý pocit kolem krku, když si ho přitahoval barnacle nebo bojoval se super agilními special ops, pokaždé to byl skutečný souboj o přežití. Pocit nepřemožitelného alfa s nekonečným arzenálem nahradil survival pocit, napětí a chytře vystavěná atmosféra totálního fuckup vědců z Black Mesa.

Half-Life je kultovní hrou a pochopit jeho status a důležitost vyžaduje pohled optikou tehdejší doby. Není možné jej srovnávat s Quakem, Doomem nebo Unrealem... HL není old-school shooter. Je úplně jiný.