Ve hře založené na opatrném postupu a snaze rekognoskovat terén při každém přesunu, je respawn nepřátel na střechách a ochozech domů naprostá zhovadilost a debilita.

Místo výsostného použití sniperky na skutečně vážné potyčky ji člověk používá stále, protože náboje do samopalu fasuju po jednom zásobníku a nepřátelští vojáci s sebou nosí více jak 3 náboje málokdy.

Sprint je pro nepřátelského snipera nulovou překážkou k tomu, aby mi uštědřil zásah. No a zásahy vydržím dva. To není moc, ani málo. Přesně tak akorát podle skutečné události.

Hlavní hrdina American Hero™ je sice chlap vážící i s výbavou přes metrák, to ale neznamená, že musí při běhu dupat jako nevysraný slon!

Ležící American Hero™ není pro německého pěšáka s MP-40 překážkou k tomu, aby do něj nevyklopil zásobník na 150m.

Nejlepší úkryt je pro německého pěšáka s MP-40 záklek na otevřeném prostranství.

Nepřátelský sniper vidí skrze vlajky a nepřátelský pěšák vidí skrze budovy a vždy naprosto přesně identifikuje mou polohu, i když právě vyskočil z náklaďáku a já ležím tiše jako mishca.

Fuck this game. Čvachtající kulky v xichtech nepřátel jsou malou náplastí za nezvládnutou... za nezvládnuté všechno.