Poslední komentáře
Monument Valley 2
Polda 5
Pětka přichází opět s s víceméně ručně kreslenou grafikou. Ponuré renderované lokace jsou fuč a pátý díl přináší dvě graficky velice přitažlivé lokace, jednu průměrnou a jednu dost zoufalou.
Ve stejném duchu se nese i příběhové zasažení hry. Pankrác se totiž po složení zkoušek stává časovým poldou na vesmírné stanici PRČA (haha!), poté co zde doslova vypadne z teleportu co vypadá jako zadek (hahahaha!). Ano pochopili jste, dění na stanici je otřesné, stanici obsluhují dvě sex bomby, velitel se soukromou mučírnou, je tu sexuálně frustrovaný technik, úchylný android, milion příšerných sexuálních narážek za které by se styděli i na základní škole a v jedné kapitole tu proběhnou sexuální orgie. A i hratelnost stojí za starou belu, neustálé bloudíte od jedného k druhému a zjišťujete co Vám řeknou nového, celá stanice Vám v podstatě háže klacky pod nohy.
Pokud tyhle pasáže přetrpíte, dostanete velice solidní zbytek. Pankrác se totiž vydává na mise, ve kterých je narušena zásahy z budoucnosti historie, přičemž vesmírná stanice je mimo čas a prostor aby byla schopna reagovat.
Hned první pasáž mě bavila asi nejvíce - vydáte se do Tróje, což je moje oblíbená báje, postavená snad na historickém základu. Trójané odhalili řeckou fintu s koněm, spálili ho na popel, zdecimovaní Řekové prohráli a z Tróje se stalo impérium, které zdevastovalo Evropu. Pankrác narazí na demoralizované vojskou a musí v podstatě sám zařídit dobytí Tróje. To se neobejde i bez nadpřirozena (fénix, Afrodita), úletů typu šípomet a zkrátka jsem byl nadšen.
Další pasáže už jsou standart - v roce 1915 musí Pankrác zničit plány stíhačky, která změnila první světovou válku a odletět v prototypu. A mírné SPOILERy - ve starém Egyptě nečekaně zemřel faraón a protože to nejde napravit, Pankrác se snaží splnit zkoušky, aby se faraonem stal sám. Vyústění příběhu a celé hry mě poměrně překvapilo a jsme zvědavý jak na to v šestce, kterou jsem nehrál navážou.
Hratelnost v těchto historických misích je tradiční, neobejde se bez šílené kombinace předmětů, velkého množství obrazovek a různých zlomyslností (hned v první misi zlikviduje Pankrác brutálně krysu a poté kočku). Nechybí ani typický humor série. Dá se i zařvat, ale hra Vás vrátí přesně před bod skonu. Naopak jsem si nevšiml žádného lovu na milimetrové předměty, objevujících se aktivních míst ani podobných zákeřností.
Hrálo se mi to fajn, u historických misí jsem se skvěle bavil, koukalo se na to dobře a nebýt neskutečně trapných sexuálních narážek, umocněných úchylným hlasem Soboty, byla by to parádní adventura. Pro mě mnohem lepší zábava, než ve stejném roce vyšlé Žhavé léto 3 1/2.
DemonStar
Hra je duchovní nástupce Raptora, ale inspirace sérií Raiden je jasná. Herní systém nejde nijak do hloubky, 3 typy hlavních zbraní, nějaké ty bombičky, občas rakety a v pozdějších levelech i boční a zadní turrety, Vylepšování probíhá sbíráním powerupů ve stejné barvě. No a scoring probíhá čistě likvidací všeho na obrazovce, žádná komba atd. se nekonají.
Grafika je ucházející, pěkně působí hlavně výbuchy a hlavně bossové jsou docela promakaní a působí hodně majestátně (tedy alespoň ze začátku, o tom později). Téměř každý z osmnácti levelů se odehrává v jiném prostředí (kromě několika vesmírů), i když to v podstatě jsou jen jednoduché textury terénu. Ale v zápalu boje si toho stejně moc nevšímáte. Zvuk je na tom lépe, výbuchy zní parádně a hru podbarvuje výborná hudba. Všechny ty střely, rakety a lasery od nepřátel také nezní špatně.
S čím mám ale problém, je odfláknutá poslední třetina hry. Jako by autorům došly nápady, tak tam honem splácali další levely, aby se hra nedala dohrát za půl hodiny. Bossové jsou často jen primitivní krabice s turrety a mají tak jeden, dva patterny střel a delší životnost, takže jsou paradoxně jednodušší na likvidaci. Je to laciný, kazí to dojem a hru jsem dohrával spíš z povinnosti, než že bych byl natěšený na závěrečné peklo.
Tentokrát ale budu hodný a nechám do hodnocení promítnout i vzpomínky z dob, kdy klávesa Ctrl zažívala galeje a moje uši orgasmus.
P.S.: Datadisky Secret Missions jsem zkoušel, ale nikdy jsem jim pořádně nepřišel na chuť. Ano, grafika je o moc lepší, ale jinak nic moc kromě 2x8 levelů nenabízí a obtížností se přiblížili současným (imo pro běžné hráče nehratelným) bullet hell od Cave. Samostatně je tedy zde hodnotit nebudu.
Into the Breach
#za(b)broukalásk(o)u
Pro: ve své jednoduchosti neskonale komplexní
Proti: styl a rogue like prvky nemusí sednout každému
Shadow Ops: Red Mercury
Frank Hayden se, většinou za doprovodu svých bratrů ve zbrani, snaží zabránit atomové pohromě. Pokud se má zachránit svět, musí se po něm cestovat. Přes prales v Kongu, se zastávkou v zasněženém Kazachstánu až po fenomenální Paříž, ve které se odehraje grandiózní finále na vršku Eiffelově věže – variabilita prostředí je obrovské plus.
Snaha vývojářů využívat systém vyklánění tím, že zpoza každého druhého rohu vykoukne prefirující nepřítel, nemůže PC hráče nijak extrémně ohrozit. Dokážu si představit, že hraní na konzoli musí být diametrálně odlišné, ale s myší v ruce? Pravda, hodně ran od nepřátel znepříjemní hraní, hlavně z toho důvodu, že se smrt rovná hraní celé úrovně znova – žádné checkpointy. Ale jinak hratelnost hodně připomíná „on rail“ střílečky, ve kterých stačí odhadnout, kde se na obrazovce objeví nepřítel a být „jen“ rychlejší a přesnější.
Shadow Ops se mi trefila do vkusu svojí rychlostí, svým vtipem (příběh a předělové filmečky jsou tak fantasticky béčkové, že jsem nejednou vyprskl smíchy) a nutností být stále ve střehu. Můžu zmínit ošklivou grafiku, která nemůžu být ani poplatná své době nebo kratší herní dobu (dohrání na normální obtížnost trvá kolem čtyř hodin), ale i přesto jsem si Shadow Ops náramně užil. Takže děkuji cizinci na Steam stránce, který mi to prodal přes větu "jestli vás bavilo Goldeneye, tohle si taky užijete".
Herní výzva 2020 - 10. Výzva naruby
Pro: variabilita prostředí, úderná akce, neutuchající drive celé hry
Proti: grafika, herní doba, recyklace prostředí v poslední misi
Balls of Steel
Barbarian - středověké téma i s drakem, který pšíká oheň
Darkside - scifi s vetřelcema, my personal favourite
Duke Nukem - ano, TEN Duke :-) Plný originálních hlášek, policejních prasat, atd. Vychází pochopitelně z DN3D
Firestorm - Uuu ííí uuu ííí, hasiči a policajti nahání psychopata (bavil nejméně)
Mutation - V laborce se něco nepovedlo a musíte slizáka udržet na uzdě
Všechny stoly jsou ručně kreslené, krásně animované a ještě jednou zmíním skvělé ozvučení. Oceňuju i přehlednost stolů, kde je nad flippery dostatečná volná plocha, kterou nezakrývají všemožné rampy - nejsem příznivec přeplácaných ploch, kdy kulička polovinu času není vidět. Samozřejmostí je i dot matrix display, kde probíhají různé animace (a minihry) stejně, jako na novějších reálných stolech.
A teď mě omluvte, it's time to kick ass and chew bubble gum... and I'm all outta gum...
Pro: vizuál celkově, skvělý zvuk i hudba, parádní hratelnost
Proti: slabší stůl Firestorm
Torchlight II
Volby dovedností připomínají spíše druhý díl Diabla, stejně jako možnosti práce s předměty. Peníze spotřebovávaly hlavně očarování, která jsou na vyšších úrovních celkem drahá. Možností je opravdu hodně a tak se postavy nechají pěkně uzpůsobit. Radost nám udělala i přítomnost vedlejších misí, které jsme prostě musely splnit všechny. Lokace zůstanou i po ukončení hry vyčištěné, takže jsme prošli každý možný koutek. Příběh je přítomen, ale jde spíše o průměr a mnohdy byly zajímavější a záhadnější právě vedlejší úkoly. Povedené jsou i zlaté truhly, ke kterým je nutné najít klíč. Průchod hrou byl zábavný, ale problém je spíše endgame. Při průchodu na normální obtížnost jsme nedosáhly ani na šedesátý level ze sta. Po dokončení hlavního příběhu je možné se věnovat speciálním mapám nebo zahájit new game+. Zkoušely jsme oboje, ale nějak nebyla moc motivace pokračovat. Na rozdíl od Diabla prostě chyběla chuť se do toho vrhnout znovu. Torchlightu prostě chybí nepopsatelné cosi. Pochválit musím systém portálů. I z vlastního svitku je možné cestovat na různá místa a nejen do vesnice, což ušetří zbytečné běhání. Svitků je více než dostatek, ani není nutné je kupovat. To platí víceméně i pro identifikaci. Potěší i portály ze spodních lokací dungeonů - jako v Diablu 3. Povedené jsou lokace za fázovými portály, které se objeví po zabití náhodně se zjevující potvory.
Prostředí a monstra jsou hezky různorodá a dostatečně se mění. Nehezké je ale stejné pořadí prostředí v aktech jako v Diablu. Jde o drobnost, která mě ale zbytečně zarazila. Inspirovat se slavnou hrou je v pohodě, ale až takovéhle detaily jsou prostě zbytečné. Grafika je sice barevnější, ale v běhu působí hezky a rozhodně neurazí. Hráli jsme co-op pomocí LAN a vše fungovalo bez potíží. Funkční byla také slušná čeština. Dohráno za berserkra a mága. Předpokládám, že se ke hraní ještě vrátíme a alespoň druhý průchod dokončíme. Jen to bude chtít pauzu, proložení jinou hrou. Celkově vlastně nemám moc co vytknout a alespoň jeden průchod mohu doporučit každému koho "diablovky" baví.
Polda 4
V případě čtvrtého dílu je to snaha udělat poměrně vážnou adventuru, kde fungují cestování časem, časové paradoxy, alternativní historie a především rusáci a komunismus. Pankrác si užívá luxusní dovolenou s Mucovou, když se ho pokusí někdo zabít a vzápětí ho žádá o pomoc vynálezce Santusov, kterého měl poznat na Sibiři v minulém díle (tam to ovšem nebyl Santusov, ale Sergej). Santusov vynalezl něco, co způsobí že všichni lidi na světě budou mluvit jen rusky a po Pankrácovi žádá, aby použil jeho stroj času, vydal se 10 let do budoucnosti a zjistil jak to dopadne.
Výsledek je děsivý a je to nejlepší pasáž hry. Rusko ovládlo svět, romantická Paříž je plná rusáků, papaláši se jezdí rekreaovat na Havaj. Pálí se zakázaná literatura, esenbáci pronásledují diverzanty, bují protekce, kontroly, údernictví. cenzura i disent. I když se hra nese v lehkém duchu, výsledek je mrazivější než tvůrci zamýšleli. Pankrác se tak vydá na cestu časem, která se vlivem pár "chybek" protáhne, navštíví pravěk, revoluční Paříž 18. století, starý Egypt a dokonce i jednu ujetou alternativní realitu, kde Francie bojuje s Anglií, používají se vzducholodě a parní stroje a nad vším bdí inkvizice... a to vše v roce 1996. Příběh je výborný, bohužel na úkor humoru. Ač řešení problémů či postavičky jsou pořád vtipné a Pankrác je inteligentnější a vychcanější než předtím, plácat se smíchy po kolenou nebudete.
Druhým mínusem je grafika. Kdysi mi to nepřišlo, ale renderovaná grafika je prostě ošklivá, čemuž napomáhá i šeď některých lokací. Havaj či Egypt ujdou, ale zbytek hry graficky za moc nestojí.
Jak dopadla samotná hra? Kombinace předmětů jsou stále stejně šílené jako vždy, naštěstí platí totéž co v předchozích dílech, že použitelné věci se ukážou a ten zbytek ne. Předmětů není moc, lokací je tak akorát, aby se v případě nouze dalo použít všechno na všechno. To co se zdá být logické se většinou dá provést, ale nad tím zbytkem si zavaříte mozek. A zbytečně, protože se vrátili nešvary z prvních dvou dílů - pixelhunting je zejména ze začátku šílený. I přes poctivé prohledávání obrazovek myší jsem občas něco našel vysloveně náhodou. A opět se v několika případech stane, že se některé místa stanou aktivní až časem. Pankrác naštěstí občas okomentuje ty největší špeky a dá hráči nápovědu.
Takže shrnutí. Cestování časem miluju, komunistická nástavba je mrazivě reálná, za to jdou body nahoru. Za špeky v hratelnosti a nevábnou renderovanou grafiku body dolů. Výsledek je tak zhruba nastejno s třetím dílem - nadprůměrná adventura, která sice není dalším Poslem smrti, ale rozhodně se za ni nemusí tvůrci stydět.
PS: Ten konec je na ranu. Pankrác zabrání vynálezům, ze Santusovat se stává houslový virtuoz, který nakonec ale stejně stroj času vymyslí. To si člověk řekne, že snažil úplně zbytečně.
GRIS
Gris je další hra, která staví na audio-vizuálním zážitku. Animovaná grafika v doprovodu s jemnou hudbou vytváří obdivuhodné kouzlo, které se nemůže líbí jen výjimkám. Tím i odpovídá herní náplň, která není nijak složitá, pár přeskoku zvládané každý.
Je jasné, že tento styl her není nikterak dlouhý, ani není na několikáté hraní ale já jsem za ty 4 hodiny nasál tolik inspirace a pohody jako u málokteré hry.
Když řeknu, že Gris stavím ve svém žebříčku hned za prvního Limba, tak si myslím že už to něco znamená. Uvidíme co na to řekne další hra v pořadí Journey. 80%
Pro: Animovaná grafika, Příjemná hudba, Barvy.
Proti: ----
Grand Prix Circuit
Celá tato paráda začíná úvodním logem vývojáře Accolade, kteréhož jsme si s kamarádem jako malí přejmenovali na lépe zapamatovatelný Čokoláde. Na hlavní obrazovce se dostáváme k výběru herního módu v podobě Practice, Single Race a Championship Circuit, nastavení obtížnosti, jména a počtu kol. Toť vše, žádná věda. Poté se posouváme na další obrazovku, na které chytře zvolíme jeden z tří závodních strojů, následuje ještě jednoduchá obrazovka s nabídkou okruhů a tím se dostáváme na startovní čáru. Po světelném odpočtu s typickou zvukovou kulisou "Tu-Tu-Pííp" vyrážíme kupředu a od této chvíle až do konce je hra už jen pořád stejná. Plyn, brzda, vlevo, plyn, brzda, plyn, rovně v aranžmá kostičkované grafiky a šílených blasterovských pazvuků.
Velmi velmi jednoduchý herní model mě jako caparta sledujícího Velké ceny celkem bavil, dnes už bych u něčeho tak šíleného nevydržel ani deset minut. Ono i psát tento komentář je pro mě celkem za trest, protože hra disponuje tak malým obsahem, že už ani nevím, co bych ještě vypíchl. Napadají mě akorát solidně zpracované zastávky v boxech. Obě zmíněné hry hodnotím stejně, ale pravděpodobně asi ne úplně férově. Přeci jen, v roce 1988 jsem ještě ani nebyl na světe. 70%.
Far Cry 5 – Dead Living Zombies
Pro: Nic
Proti: Nuda, otravnost, zcela zbytečný DLC
Subnautica
Je až podivné jak malé studio, čítající několik desítek osob, dokázalo zkonstruovat hru tak velkou a přitom kompaktní, komplexní a přitom přístupnou. Dokázali vytvořit malý vertikální vesmír pln krás, života, záhad a věcí, z nichž naskakuje husina až na samotný konečník.
Vězte, že já a stavění to vskutku NEJDE dohromady, kreativity nemám ani co by se za nehet vešlo, avšak po vlažnějším úvodu, chvilkovém rozkoukávání a výrobě základního nože, jsem po pár hodinách stavěl podvodní základnu a svou miniponorku, což shledávám až zázračným, neb i takové kopyto jakým je Pajma bylo schopno se posunout kupředu, v tomto případě dolů.
Atmosféra je jedinečná, ve dne si připadám jako na nějaké intergalaktické dovolené a v noci mám pocit, jako by mě ten hluboký oceán snad měl každou chvíli vtáhnout až na samotné dno. Subnautika je v tomto ohledu unikátním zážitkem, který vám nedokáže zprostředkovat žádná jiná hra a pokud jste smutní, že díky uzavřeným hranicím nebude letos žádná dovolená s potápěním, Subnautica onu ztrátu dokáže velice dobře kompenzovat (a co teprve ve VR). Někdy relaxační, někdy stresující, někdy hrůzostrašná (kdejaká "horror" hra by mohla závidět), ale hlavně velice pohlcující hra.
Určitě se s Subnautice brzy vrátím s tím, že ji hodlám dokončit. Svou přístupností a atmosférou upoutá snad každého, kdo má v koutu duše ukrytého dobrodruha a průzkumníka. Strach a vzrušení z obejvování nového nikdy nebylo tak silné.
Když už ne nejlepší nebo nejkomplexnější hra v žánru, tak nepochybně nejpoutavější. Doporučuje 10 potápěčů z 10!
Dodatek: Ač je všude kolem voda, tak grafika se velice solidne rozhicuje, jaký to paradox :)
Pro: Atmosféra(!), přístupnost, rozmanitá fauna a flora.
Proti: Pomalejší začátek, náročné na GPU, může způsobit náhlé a nekontrolovatelné vypuštění tělních tekutin.
Útočiště
Outpost Kaloki
Hrou vás provází praštěně střeštěný příběh, který sem ale docela pasuje a je na první pohled jasné, že tady si na žádnou vážnou story hrát nebudeme. Postavy jsou v podobném duchu "nadabovány" směšným nesrozumitelným žvatláním, které nevážný tón hry jen podtrhuje. Důležité informace se dozvíte samozřejmě v textu. První mise v kampani slouží jako tutoriál a postupně se učíte co a jak funguje. V každé úrovni máte přesně stanovený úkol, čeho máte dosáhnout a hlavně v jakém časovém limitu. A právě časový limit je vaším největším nepřítelem, některé mise mi fakt přišly, že jsou tak na hraně a již výše dvě zmiňované mise dokonce i za hranou. Ale možná jsem na to šel špatně a nepoužil tu správnou strategii. I tak to ale značí, že casual to rozhodně není.
V kampani vás čeká celkem patnáct misí, jejich délka je většinou kolem 20-30 minut výjimečně až necelou hodinu. S opakováním některých misí mi to nakonec těch deset hodinek zabralo, což není úplně špatné. A hlavně jsem se po celou dobu dobře bavil a rozhodně nenudil. Takže na to, že Outpost Kaloki pro mě byla vlastně neznámá hra z dávno koupeného bundlu, tak to bylo příjemné překvapení, které jsem si užil.
Pro: Zábavná hra, Dokáže potrápit ale nefrustruje, Humorný příběh
Proti: Trochu zlobila hudba
Assemble with Care
Pro: voice acting, feel good vibe
Proti: předvídatelný příběh
Sea of Thieves
Pro: moře, crossplay
Proti: málo hudby
Polda 3
Pankrác byl odejit od policie a tak se z něj stalo soukromé očko. V typicky českém prostředí pátrá po kuchaři Cecvárkovi, kterého potřebuje jeho exmanželka k převzetí závěti. Nechybí tu nic - militantní důchodci, malej spratek, vietnamský prodavač, pár ožralců i kuchař co neumí vařit. Jenže to je jen začátek - Cecvárek totiž vařil pro slavného hokejistu Jaromíra Jágra, tedy pardon Jégra, který zmizel taky. A Pankrác se stává agentem CIA, začíná spolupracovat s ehm "krásnou" agentkou Mucovou a vydá se odhalit spiknutí, které ho zavede po celém světě. Ač je to humorná adventura a v každém prostředí si tvůrci dělají prdel z místních stereotypů, scénář kupodivu drží docela pohromadě a dá se říct, že jsem se výborně bavil. Nechybí tu jihoamerické ostrovy (s geniálním mluvícím bobrem a kapelou Trio Kretenos), tajná ruská základna, Irák či naopak New York a základna CIA, kde agenti vyslýchají ufouny :) Samotná zápletka vrcholící na zimním stadionu by klidně uspěla v nějakém béčkovém devadesátkovém filmu. Nechybí tu samozřejmě ani trochu sci-fi (zpomalování času, teleportace) a pár známých jmen ale všeho s mírou.
Dabérů je ještě více než v předchozím díle, samotný Pankrác je celkem schopný, občas cynický detektiv, jehož hlášky stojí za to a občas svými monology funguje jako nápověda.
To vše v pohodové grafice, která by rozhodně neudělala ostudu ani v zahraničí. Stále se jedná o klasické 2D, kde je občas vložen nějaký 3D objekt.
A hratelnost? Tvůrci se vykašlali na backtracking, vykašlali se na pixelhunting a díky bohu i na objevující se aktivní místa. Zůstaly tu naprosto zběsilé kombinace a úkoly, ale vzhledem k tomu, že inventář nemáte zaplněn nepotřebnými krámy a v každém místě se pohybujete na víceméně pár lokacích se dá na všechno celkem v pohodě přijít. Samozřejmě funguje i inteligentní spojování předmětů kdy se správná kombinace ohlásí a také dvojklik. Občas pravda musel pomoc návod, protože Vás nenapadne prohledávat všechno (podlaha u psychiatra), ale dá se říct, že si co se týče hratelnosti nemůžu stěžovat - s jednou výjimkou.
Tou výjimkou jsou minihry. Už první čára mi dala zabrat, než jsem našel správnou kombinaci síly a úhlu vrhu. Pak přijde lov na krysy, kde Vám v rychlém přesunu překáží tělo Pankráce a střelnice, kdy potřebujete reflexy hráče 3D her. Všechno jsem zvládl, ale u svlékacího prší, kdy počítač nepokrytě fixluje jsem to vzdal a pomohl si cheatem na přeskočení a totéž u nesmírně otravné arkádové střílečky s ponorkou. Ty minihry mi to dost kazily, jinak je třetí díl solidní pohodovkou. Pěkná grafika, pestré lokace, příjemná hratelnost, spousta humoru svázaná v rámci žánru slušným příběhem. 75%.
Lotus III: The Ultimate Challenge
Tímto nenápadným problikávajícím nápisem téměř vždy končila má snaha o dokončení dobře rozjetého závodu. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil fakt, že když je ve vozidle málo paliva, je třeba jej doplnit. Tuto moudrost jsem si poté přenesl i do reálného života.
Lotus III: The Ultimate Challenge je zřejmě úplně první automobilovou závodní hrou, se kterou jsem se kdy setkal. V těsném závěsu se drží akorát Crazy Cars III. Opět pouze na černobílé obrazovce, na krásné barvičky jsem si ještě pár let počkal. Jako malý klučík jsem byl absolutně unešen z rozsáhlého hlavního menu, kde mi ale anglické nápisy nic moc neříkaly a bylo tedy třeba se řídit spíše vizuálním znázorněním jednotlivých nastavení. Výběr vozu měl také něco do sebe, následován volbou jednoho ze šesti zvukových doprovodů pomocí krásně zpracovaného autorádia.
Samotné závodění už dnes asi nikoho nevytrhne, ale tenkrát to pro mě byl docela kumšt - naučit se projíždět zatáčky plynule, objíždět soupeře bez jakéhokoliv kontaktu a nepřibírat při tom cedule na kraji silnice.
Navíc, kdysi jsem samozřejmě netušil, kdo je třeba Jackie Stewart a ve výsledkové tabuli mě tedy absolutně netrkla zkomolenina Jackie Stewpot. A mnohá další známá závodnická jména. Na svou dobu velmi dobrý počin. 80%.
Pro: Lotus, tankování, zpracování menu, výběru vozu a hudby
Proti: Pouze 3 vozy, zub času..
Guacamelee!
Ve hře se stanete zápasníkem (luchadorem) Juanem, jehož město přepadnou hordy kostlivců pod vedením zloducha Calacy, který unese dceru El Presidenteho, Juanovu milou. Takže zápletka jak z telenovely.
Guacamelee je klasická metroidvania, takže některé oblasti jsou nedostupné a musíte získat nejaky skill, abyste překonali překážky a posunuli se dál. Skilly vás učí stará koza/starej dědek, je jich jenom asi pět, ale bohatě stačí na průběh hrou.
Obtížnost je nastavena velmi dobře, nejsou tam jenom boss fighty, ale velmi často vejdete do místnosti, ta se uzavře a musíte se vypořádat většinou se třemi vlnami nepřátel. Občas jsem se mírně zasekl a třeba desetkrát něco opakoval, ale nic co by mě nějak otravovalo hru. Ta není dlouhá, zabrala mě asi deset hodin.
Soundtrack je to, co si představíte pod mexickou hudbou a grafika je jak z odfláknutýho večerníčku, strašně barevná, ale oboje je hře skvěle sedí.
Celkově mě hra hodně překvapila, je výborná, určitě se k ní budu vracet do El Infierna, kde jsou nějaké challenge mise na záchranu ďábla a prověřim i druhý díl. Je to už několikátý skrytý poklad, který jsem objevil díky game passu.
Pro: Super hratelnost, humor, grafika, hudba
Proti: Hra mohla být trošku delší.
Zork: The Great Underground Empire
Co mě mrzelo je nevyužitý potenciál světa Zork. V manuálu najdete dějiny obskurního království Quendor, rodu Plochohlavů i to, jak vznikla Velké podzemní říše a jak nadmíra byrokracie zavinila její úpadek, ale při hraní na to narazíte jen zřídka. Většinu času se potýkáte s náměty sebranými z běžné fantasy nebo mytologie. Je to pořád, stejně tak jako v Adventure, v podstatě galimatyáš. Příběh chybí úplně, jde jen o to posbírat určité množství pokladů, závěr je useknutý z důvodu navazujících dílů a protože hra neobsahuje zápletku a děj, je návaznost mezi jednotlivými díly velmi volná. Nic to však nemění na tom, že ponořit se do Zorka, zápasit se zlodějem, ubývajícím světem, pátrat po ukrytých pokladech v opuštěné zapomenuté říši a přemítat nad tím, jak zprovoznit přehradu či se dostat do podsvětí je zábavné i dnes, jeho mapování má svoje zapomenuté kouzlo a že žánr textových adventur je tady na databázi her brutálně nedoceněný!
Vlastní Mapa vytvořená v programu Trizbort.
Pro: parser, nelinearita, logické hádanky a krásně tajuplný pocit, že odhalujete zapomenutou říši
Proti: nekonzistentní a nedotažený setting, absence příběhu, některé hádanky by mohly být více návodné
Pro: Hudba, výbuchy, první polovina hry
Proti: Poslední cca třetina hry působí odfláknutě