Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

YOU and ME and HER: A Love Story

  • PC --
YaMaH se stala první hrou, které mě skutečně děsila. Není to ten strach. který nabízí třeba Silent Hill, takový ten plíživý strach Cthulhu mýtů. Jedná se o strach, který nedokážu zařadit do nějaké kategorie, a proto se ho ani nebudu pokoušet hlouběji popsat, už kvůli svému psychickému zdraví.

První polovinu hry (nějakých osm hodin) budete hrát klasickou vizuální novelu. Vaše rozhodnutí pravděpodobně skončí špatným koncem, kdy náš protagonista Shinichi zůstane sám. Loadnete dřívější rozhodnutí a dojdete ke šťastnému konci s jedním z jeho romantických cílů, Miyuki. Slíbí si věčnou lásku a bla, bla, bla. Jistě víte, jak tyhle příběhy končí.

Začnete logicky novou hru a zaměříte se na zisk druhé postavy, Aoi. Vše se daří jak má a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. Jenže čím dále postupuje v této cestě, tím více si všímáte maličkostí odlišných od prvního hraní. Hra nechce abyste zůstali s Aoi, ale pořád hráče postrkává k zpět k Miyuki. Končí to tím, že Vám hra Aoi totálně znechutí a vrátíte se k první lásce.

Loadnete pozici a zkoušíte nové dějové větve, přičemž zase končíte s Miyuki. Čtvrtý pokus se konečně zdaří a Shinichi ze zamiluje do Aoi. Tedy, než se zjeví Miyuki a našemu hrdinovi baseballkou zláme všechny končetiny. Víc už spoilerovat nebudu.

Jen se zkuste zamyslet, jaké by to asi bylo, pokud by si postavy z her pamatovaly naše rozhodnutí z předchozích savů. Pokud by si uvědomily, že jsou jen postavy ve hře a někdo je ovládá. Pokud by jedna taková postava dostala možnost přeprogramovat hru tak, aby končila šťastně jen pro ní. Pokud by chtěla, abys hrál tuhle hru věčně. Protože věčnou lásku jsi jí právě TY slíbil.

Znova to už nikdy hrát nebudu, to by nebylo fér.
+16 +17 −1

Space Quest -1: Decisions of the Elders

  • PC 75
Ač jde o první Space Quest hru od tohoto autora, dostal jsem se k ní až po aktuálním A Son of Xenon. Děj je mnohem více v minulosti a hraje se za Rogerovi rodiče. To považuji za super nápad. Technické i grafické zpracování je shodné s A Son of Xenon, i když je vidět menší zkušenost autora právě s tvorbou grafiky. Přesto je přítomno několik hezkých lokací a hra fanoušky rozhodně nijak neurazí. Hratelnost je celkem dlouhá, strávil jsem ve hře kolem 5 hodin. Pěkně a nenásilně je hra propojena s oficiální sérií. Obtížnost je tak akorát, ale oproti originální práci Sierry je problém zemřít. Klasicky je přítomna řada vtípků a nejvíce mě pobavila přítomnost hry Leisure Suit Larry IV a také potitulková scéna. Do maximálního počtu bodů 310 mi schází jeden, škoda. Jde o povedený fanouškovský projekt a mohu ho doporučit všem, kteří mají Space Quest rádi.
+16

Disciples: Sacred Lands

  • PC 80
Tahové strategie hraji zřídka kdy, ale z toho mála, co mám za sebou, svou kvalitou jasně vyčnívá Disciples II: Dark Prophecy. Když se mi podařilo sehnat krabicovou verzi prvního dílu, bylo jasné po čem sáhnu, až někdy zase dostanu chuť na tahovku. Po dokončení instalace z CD se mě instalátor zeptal, zda nechci spustit preview video a prohlédnout si obrázky z druhého dílu, tak jsem to zkusil a překvapivě video šlo, ale u obrázků vyskočila chybová hláška. Čekal jsem to spíše obráceně.

Disciples: Sacred Lands je v podstatě osekanější verze dvojky. Nejvíce viditelným rozdílem je beze sporu grafická stránka hry, ale tu většinou příliš neřeším, pokud mě vyloženě neodpuzuje od hraní. Důležitější jsou pro mě jiné aspekty, jako je menší počet kapitol, omezený počet předmětů, které mohou nést velitelé nebo menší variabilita úkolů.

Hrál jsem za své oblíbené Zástupy nemrtvých, a přesto, že každá kampaň zahrnuje pouze čtyři kapitoly, dokončení mi trvalo celkem dlouho. To je dáno nejspíše tím, že musím prozkoumat každý kout, abych získal co nejvíce zkušenostních bodů a hlavně abych náhodou nepřišel o nějaký cenný předmět. Nejdelší mi přišla druhá kapitola, v níž jsem se jako v jediné dostal přes sto tahů, ale nejtěžší byla až ta poslední. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale první Disciples stojí hlavně na návykové hratelnosti.

Co jsem koukal na průchody hrou za další frakce, tak úkoly jsou v podstatě stejné, kdy jde o to někoho zabít, dobýt zříceninu, pokrýt 70% mapy nebo dobýt určité město. Při kompletním průzkumu mapy se splní v podstatě samy, a tak jediný důvod, proč zkoušet další frakce, je podle mě hlavně kvůli vyzkoušení odlišných jednotek.

Zajímavé bylo, že mimo pár jednotek, které byly na mapách neutrální, jsem se jako se soupeřem nesetkal s Legií zatracených. Asi vývojáři nechtěli na hráče nasadit tři soupeře najednou. K jedničce se už s největší pravděpodobností vracet nebudu, protože téměř dokonalá dvojka je daleko vypiplanější, přesto však stojí minimálně za vyzkoušení.

Pro: Zástupy nemrtvých, herní doba, zabírání půdy, průzkum mapy, hratelnost

Proti: příběh, malá variabilita úkolů

+16

Syberia II

  • PC 70
Nejdříve bych chtěla upozornit, že jsem nehrála předchozí hru, tak mi mohly uniknout některé souvislosti a zážitek ze hry nemusel být úplný. Proč jsem začala hrát druhým dílem? Tuto hru jsem si vybrala pro splnění pro splnění výzvy č. 9 (rok 2020). Byla to prostě první hra v seznamu řazeném dle data přidání, kterou vlastním a kterou jsem měla chuť vyzkoušet. Určitě bych dále v seznamu našla něco jiného (kde by mi nechyběl předchozí díl), ale to bych seznam musela pečlivě projít a to se mi zrovna nechtělo dělat. Hru jsem si před nějakou dobou přidala na Originu zdarma. První díl se nikde nerozdával, tak jej nevlastním. Myslím, že mě tato hra nezaujala natolik, aby si první díl koupila a hru si zahrála. Seznam her, které už mám a ráda bych si je zahrála, je i tak dlouhý.
Na začátku hry není žádný tutoriál, který by hráče seznámil s ovládáním. Možná to máte umět už z předchozí hry, nebo se předpokládá, že kvůli jeho jednoduchosti vysvětlení není potřeba. Já jsem se poměrně dlouho rozkoukala. Hned první zaseknutí, kde jsem musela použít návod, souviselo s nepochopením ovládání. Myslela jsem, že jednotlivé lokace jsou statické a nenapadlo mě, že když dám pokyn jít na kraj, obrazovka se posune a odhalí další místo, kam jít. Zasekla jsem se tedy na místně, kdy jsem potřebovala najít bratry Ivana a Igora a sebrat jim benzín. Možná je to dáno mým nedostatkem zkušeností s adventurami, ale právě proto se hodí, když je ve hře ukázáno alespoň základní ovládání.
Se hrou jsem měla i technické problémy. Hlavně na začátku bylo několik dialogů, kde se nepřehrál celý dabing. Titulky ukazovaly, že má být ještě něco řečeno, ale zvuková stopa se již ukončila. Také mi hra několikrát spadla, což byl velký problém, protože nejsem zvyklá pravidelně ukládat a přišla jsem o značný postup ve hře. To se stalo jen 2x. Rychle mě to naučilo pravidelně ukládat.
Příběh hry mě bavil, i když v několika částech mi asi chyběla znalost předchozí hry. Například dojemná scéna s Oskarem, mě nijak nezasáhla. Jako postava mi přišel spíše otravný. Možná, kdybych hrála první hru, měla bych k němu jiný vztah. Některé dialogy, nebo spíše jejich navazování, mi přišly hloupé. Chápu, že by mohly fungovat, když se k postavě vrátíme po delší době, ale já chtěla zjistit od každé postavy všechny možné informace, než půjdu dál, tak jsem zkoušela všechny dialogové možnosti, než se začaly opakovat. Vznikali tak divné situace jako např. postava mi řekla, že se jmenuje Malka a v následujícím větě jsem se jí zeptala: „Ty se jmenuješ Malka?“
Hádanky byly ve většině případů logické, zábavné a hlavně originální. Když jsem se ale zasekla, tak jsem na řešení prostě nepřišla a musela jsem hledat návod. Jak už jsem psala, jedno velké zaseknutí jsem měla kvůli nepochopení ovládání. Další byly kvůli tomu, že jsem něco přehlédla, například cestu do jiného místa, nebo předmět, se kterým lze interagovat. Ty se mi celkově hledaly špatně. Kolikrát jsem třeba věděla, co hledám, ale nemohla to najít a kurzorem jsem procházela milimetr po milimetru všechny místa (např. dřevo na zapálení okně k rozpuštění ledu na rybě pro youkiho). Určitě by se ve hře hodily nějaké hinty, aby člověk nemusel rovnou hledat návod a s mírným popostrčením na hádanku přišel sám. Z toho je vždy lepší pocit.
Ve hře se stráví velké množství času chozením tam a zpět. To je pochopitelné a v pořádku, ale některé lokace jsou úplně prázdné a trochu zbytečné. Nejvíce mě naštvalo neustálé chození pro vodu k vyřešení ledového bludiště. Místo pro načepování bylo zbytečně daleko. Mohlo klidně být před jeskyní.
Jak už jsem zmínila, zasekla jsem se ve hře tak, že jsem si musela najít návod. Protože jsem nikdy nemohla vědět, jestli osoba hrající Walkthrough někde předtím nesebrala něco, co já zapomněla, dívala jsem se vlastně na celý průchod hrou (vždy od posledního momentu zaseknutí do toho, kde jsem byla). Musím říct, že vlastně dívat se, jak hru hraje někdo jiný, mě bavilo více, než jí hrát sama. Člověk necítí tu frustraci sám, ale baví se, jak trpí někdo jiný. A také samozřejmě daný videa dobře sestříhal, tak tam dlouhá zaseknutí vůbec nebyla.
Když to vezmu kolem a kolem, jedná se o lehce nadprůměrnou hru s dobrým příběhem, hádankami a roztomilým zvířátkem (youki). Když je někde roztomilé zvířátko, má to u mě hned plusové body.
+16

Dead Mountaineer's Hotel

  • PC 30
Policejní inspektor Peter Glebsky se chystá strávit klidnou zimní dovolenou v odlehlém údolí alpských hor v Hotelu u mrtvého alpinisty. Poté, co je lavinou přehrazena spodní část údolí a tím je odříznuta i jediná přístupová cesta k hotelu, je jeden z hostů nalezen mrtev ve svém pokoji. Záhadná vražda, dveře zamčené zevnitř a hotel s řadou podezřelých, ideální příležitost pro detektiva k zahájení vyšetřování.

Zhruba takto začíná stejnojmenný sci-fi román Arkadije a Borise Stugackých, který zároveň působí jako předloha pro tuto hru. Tvůrci z ukrajinského týmu Electronic Paradise pod zastřešením ruskou Akellou se však naprosto nelogicky rozhodli nectít originální předlohu a tak výše popsaná lavina i vražda přichází až v samotném závěru hry. A co se děje do té doby? Prakticky nic... Detektiv Peter přijíždí do alpského hotelu svým Moskvičem a hned po vystoupení z vozu před hlavním vchodem do hotelu je zaskočený monologem jeho správcem, který stručně blekotá něco o mrtvém alpinistovi. Provede Petera hotelem, ukáže pokoj mrtvého alpinisty i jeho namalovaný obraz a psa, teprve poté jej ubytuje. Až posléze zjistíme, že zmíněný pokoj byl alpinistovým muzeem a zemřel před mnoha lety.

A co dál? No, není moc co dělat. Dá se chodit jen po pěkně vymodelovaném hotelu, prohlížet si jeho různá zákoutí a občas prokecat s nějakou tou osobou, na kterou narazíte. Ale tak nějak se vlastně nic neděje a tak se zaobíráte naprostými zbytečnostmi jako je zaparkování auta do garáže či opravováním domácího signalizačního systému mezi pokoji a pokojskou. Mezitím jednotlivé postavy konečně prozrazují něco zajímavého - že se občas dějí nevysvětlitelné úkazy. A to je vesměs vše. Čas si tak poklidně plyne, chodíte od jednoho místa ke druhému, bavíte se o ničem s postavami a čekáte, jestli se teda něco stane.

Stane, a to již dříve zmíněná lavina a vražda. Pohříchu je to až v samotném závěru hry, takže na řešení vraždy je strašně málo času a ta se skoro sama vyřeší během pár chvil, načež přichází samotné překotné finále. Kdyby hra sestávala jen z posledních 15-20 minut, vůbec nic by se nestalo.

Knižní předlohu jsem nečetl, výsledné rozuzlení příběhu (odpovídající originálu) mě ale moc nezaujalo. Co se hry týká, rozhodně se s tímto tématem dalo pracovat líp, vytvořit správnou ponurou atmosféru, připravit zajímavé úkoly, které by někam směřovaly. Tady se, kromě pěkně vymodelovaného hotelu, nepodařilo prakticky nic. Hra vesměs spočívá v procházení celé nevelké budovy, prokecávání s postavami a sbírání předmětů. Ani jedno ale nefunguje. Procházení se po hotelu je strašně, ale strašně pomalé a jen v některých přechodech je možnost vše urychlit dvojklikem. Co však nejde urychlit, tak animovaný kurzor. Kdykoliv přejedete na nějaké aktivní místo, tak se začne kurzor měnit v lupu, ruku či podobnou ikonu podle toho, co tam je možné udělat. Jenže proměna tohoto kurzoru tam (a pak i zpátky) trvá zhruba dvě vteřiny, což je společně s pixelhuntingem a množstvím potenciálně aktivních míst doslova sebevražedné. Po celou dobu navíc nepříliš rozlehlý hotel neopustíte, kromě příjezdové cesty a vezení vozu do garáže kolem dokola. I zde se nabízel potenciál navštívit i některá místa v okolí. Marně. Nezachrání to ani rozhovory, které jsou napsané hodně zkratkovitě a hlavně špatně. Vypadá to, že člověk, který hru překládal z originální ruštiny do angličtiny, tak neuměl buď rusky nebo anglicky. A nebo obojí. Jednotlivé texty jsou tak hodně jednoduché, mnohdy vůbec nic neříkající a ještě zmatené. Navíc jde některými rozhovory procházet cyklicky, že si ani hráč nevšimne, že se baví na téma, které už probíral, jindy je zase potřeba začít rozhovor znova.

Procházení po hotelu nefunguje, rozhovory o ničem, příběh až na samotný závěr chybí. Co by to mohlo zachránit? Logické úkoly a puzzly. Bohužel, nezachrání. Je jich absolutní minimum a nejsou příliš zábavné. Jedna z nich je i ve zjednodušené formě minihry, kdy se musíte snažit udržet myší kuličku v kruhu, aby se splnila požadovaná akce. Ale je to spíš jen otrava. Tvůrci se to pokusili zachránit čtveřicí sportovních miniher na podobném principu, opět marně. Jízda na lyžích za motorkou je úplně zbytečná a ať chcete nebo ne, ve finále stejně spadnete. Biliár, šipky a karty (oko bere) jsou trošku záživnější a můžete tu i vyhrát, ale není to podmínkou. Prostě hrajete, dokud vás to baví. Jakmile to bavit přestane, můžete odejít pryč. Pouze u jediné hry má smysl alespoň jednou vyhrát, pomůže to otevřít jeden z konců.

Ano, jeden z konců. Hra je totiž nelineární, s jednotlivými postavami můžete mluvit v různém pořadí a dokonce můžete nevědomky ovlivnit, kdo bude tou zavražděnou osobou. Ale ono je to ve své podstatě stejně jedno. Ve finále se nabízí zhruba tři různé verze konců, přičemž ta "bonusová" díky výhře v jedné z meziher je určitě nejzajímavější.

Slovíčko "zajímavá" však k této hře rozhodně nepatří. Jak již bylo řečeno, graficky je hra celkem vydařená a prostředí hotelu vypadá obstojně, trochu mi to připomíná sérii Agathy Christie. Bohužel je to jediné pozitivum. Dabing je doslova příšerný, postavy vůbec neodpovídají charakterům a i to málo, co pronesou, se moc poslouchat nedá. O mnoho lépe na tom není ani hudba, která hraje hodně náhodně, z ničeho nic se přepne na jinou a nebo je místy tak hlasitá, že ani neslyšíte, co říkají postavy. Co se týká animací, některé jsou obstojné, některé chybí vůbec. A tak například příchod do pokoje a ulehnutí do postele je řešeno pouhým textem, v jiných případech se situace odbude bez jakékoliv animace či popisku, takže si ani nejste jistí, že se něco událo.

Stručně řečeno, strašně těžko se hledá cokoliv, co by u této hry stálo za pochválení. Detektivně-mysteriózní námět i celkem zajímavé prostředí jsou absolutně nevyužité a není ani zábavné to hrát.
+16

Desperados III

  • PC 90
Desperados III jsem vyhlížel s velkým očekáváním. Sice jsem nikdy předchozí dva díly nehrál, ale vývojáři z Mimimi si mě získali jejich předchozí taktickou akcí Shadow Tactics: Blades of the Shogun a tak mi bylo dopředu jasné, že noví Desperados pro mě budou hrou roku. Nebyl jsem zklamán a pokud jste fanouškem již zmíněných ST:BoS, Desperados by pro vás měla jasná volba.

Po odehrání dema jsem měl trošku obavy, jestli Desperados 3 nebudou jen přestrojení ninjové a samurajové do westernových oblečků a celkově jestli nebudu zklamán nedostatkem inovací. Většina postav má totiž velmi podobné, někdy úplně identické schopnosti jako v předešlé japonské adaptaci. Hratelnost pak byla již nastavena velmi dobře a bylo tudíž velmi málo místa pro experimenty nebo vylepšování. Naštěstí mohu říct, že se vývojáři podle mě vydali tou nejlepší možnou cestou a do perfektně vyladěné hratelnosti Shadow Tactics přináší pár drobných, ale osvěžujících změn.

Největší změnou je Isabelle, nová postava s unikátními schopnostmi, která umožňuje zcela nové postupy a řešení levelů. Dále přibyl nový druh nepřátel - psi, a je nám navíc umožněno pohybovat se ve volném prostranství ve městěch bez nutnosti se neustále skrývat. Celkově jsou pak úrovně obrovské a nabízí ještě více možností řešení.

Po grafické stránce vás hra asi nijak neohromí, nicméně prostředí je opět pěkné, pestré a dojde i ke střídání biomů, takže se neunudíme k smrti koukáním na jeden a ten samý vzor westernové pouště. Pozornost si podle mě zaslouží hlavně animace, které v Shadow Tactics zrovna dvakrát nevynikly. Hlavně v cutscenách se postavy pohybují velmi uvěřitelně a plynule. Voice acting je na skvělé úrovni, stejně jako napsané dialogy a celkový příběh obecně.

Nakonec bych chtěl ještě ocenit přístupnost. Desperados 3 nabízí 4 úrovně obtížnosti, které podle mě perfektně pokryjí požadavky všech možných zájmových skupin. I naprostý nováček zvládne nejlehčí obtížnost i bez toho, aby mu hra dávala něco zadarmo - na druhou stranu od obtížnosti Hard můžete očekávat nekompromisní překážku, která z každé mise udělá minimálně hodinu a půl dlouhou, nesmírně zábavnou noční můru. Už jen jednoduchý fakt, že nepřátel je 2x více než v Shadow Tactics a časy speedrunu jsou 2x kratší, svědčí o tom, kterým směrem se vývojáři s obtížností vydali.

Pár výhrad bych měl k maličkostem, které mě trápili už u Shadow Tactics, a to občasné zadrhávání o předměty při hraní s obladačem, nebo občasné zacyklení povelů při použití taktického módu. Hra mi taky pravidelně padala v obou misích v New Orleans, což doufám brzo vyřeší patch.

Jinak je Desperados III přesně takové, jakové jsem chtěl a přineslo mi skvělých 40 hodin zábavy.

Pro: Vizuální stránka, příběh, voice-acting, gameplay, délka

Proti: Občasné malé bugy nebo nahodilé pády hry

+16

Dark Souls III

  • PC 95
Člověk většinou herni sérii začíná od 1. Dílu, ale z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem začal dílem 3 a byla to asi ta nejlepší volba, co jsem mohl udělat..

Dark souls serie, nebo konkrétně 3. Díl mi vlastně změnil život.. z obyčejného hráče hrajiciho většinou na lehkou obtížnost se stal hráč hrající minimalne na normální obtížnost a tomu se říká posun! :D hra byla mým vernym průvodcem pri maturitě, paradoxne se jednalo o odreagovani, coz si muze rict asi jenom dusevne naruseny clovek a clovek,ktery se dusevne rad trestá. Hra mě zasvětila do světa souls her a nedám na ně dopustit. Počínaje dark souls 1 až sekirem.

Grafická stránka je alespoň pro mě naprosto úžasná, rozprostirajici se překrásná krajina po celé vaší cestě je prostě neodolatelna. Od cesty není ani zmínit excelentně provedené budovy na které je radost pohledět. Barevnost a malebnost tohoto prostředí ať už se jedná o jakoukoliv část si opravdu užijte, nebo jste si užili, protože předpokládám, že tuto hru hrál skoro každý fanda hard core her.

Obtížnost hry záleží asi na každém hráči zvlášť. 100 lidí 100 chutí a zkušeností. Pro mě hra byla dost těžká, protože se právě jednalo o první hru z tohoto žánru s kterou jsem měl tu čest. Někteří hráči již byli zvyklí na lokace typu bažiny, kde jste neustále pod tlakem jedu, ale já ne, tudíž jsem se na tom hodně vysekal.. chuť jsem si spravil v dalších dílech. Každá lokace má svoje kouzlo a nějakou svoji historii.

O pribehu asi není úplně na místě mluvit, protože si ho musí každý skládat sám a je dost složitý. Z toho co znám já je to jeden z nejvíce propracovanych příběhů a ta skladačka mě neskutečně baví!

Technická stránka je povětšinou na dobré úrovni, ale opravdu naštve, když vás nějaký enemy praští přes zeď. Kdybych byl velký nervak, tak by na tom pár ovladačů už skončilo.

Vím, že vychvalovani je opravdu dost, ale nemohu si pomoct...je tu soundtrack stránka a ta je jedním slovem dokonalá! Každý boss má svůj specifický soundtrack a ani jeden mě neomrzel někdy poslouchat až třeba 15x.. ale ten satisficky pocit když najdete další bonfire? To bylo to, co me pořád hnalo kupředu, to, že jsem musel mít hru kompletni a ani maturita mi v tomto nebranila v postupu hrou.

Další skvělá vec je možnost kooperace s jinými hráči. Já měl tu zkušenost hrát jenom s jedním kamarádem, ale je to 100x jiny požitek, nez to hrat sam. Navic provázání je naprosto jednoduché a pochopitelné.

Co mi trochu vadí na hře, ale zároveň imponuje jsou některé části hry, kdy by vás vůbec nenapadlo, jak postupovat a musite si postup hledat na youtube. Opravdu by me nenapadlo všude sekat, abych nasel neviditelnou zeď :D

Člověk musí být trošku cílevědomý, obratný, psychicky odolný až narušený, aby si tuto hru naplno užil a nevyhodil počítač oknem, ale za ten postup hrou to stojí.
Hru naplno doporucuji všem, protože i mě casual hráče to změnilo a snažím se i o nějakou výzvu ve hře.

Kdo nehrál, nepochopí.. Tak bych shrnul tuto úžasnou hru a nebudte blbí a nahrajte od 3. Dílu, jako já;)

Pro: Příběh, grafika, soundtrack, lokality, příroda a okolí, možnosti vývoje postavy a její vybaveni

Proti: Občas technická stránka

+16

Metro Exodus - Sam's Story

  • PC 90
Musím uznat, že tohle DLC je mnohem lepší než původní hra. Náš hrdina zde již nemá Gordon Freeman syndrom a tak si jeho hlas, který v angličtině zní příjemně, můžeme užívat po celou dobu hry. Dokonce i k postavám se dá vytvořit jakýsi vztah. Kapitán je totiž solidní řízek a pitka s ním byla to nejlepší, co jsem kdy ve hře zažil. Příběh je už také o něco lepší a ty hromady dialogů už se daly poslouchat s chutí. Vladivostok je hezky zpracovaný a je vidět, že si s ním někdo dal práci. Nové zbraně potěšily i když pistolka poté letěla pryč. Ne že by se mi s ní špatně hrálo, ale bohužel přehazovaní zbraní tu má asi nějaká svoje pravidla.

Co mě nasralo byly třeba miny poseté po mapě. Ne, že bych byl dement a neviděl je, ale kolikrát nešly odjistit, kolikrát se aktivovaly když neměly a kolikrát mě zabily i když jsem byl už 50 metrů od nich. Další věc, pokud s člunem zastavíte, kde nemáte a stoupnete si od řízení, hra vás shodí do vody. Vylezete a zase vás shodí do vody, vylezete a zase vás shodí do vody a RIP. Další věc, opět se mi bugnul achievement. Při bitkách s netopejrem jsem nechcípl ani jednou, ale stejně se neodemkl. Jo ano, při té první jsem skočil s plošiny dolů, kde mě to zabilo. Hru jsem ale restartoval a dal to již bez smrti. Bohužel si to hra asi nejspíš pamatovala nebo nevím. V poslední řadě opět zkritizuji zvuk, protože ten je ještě vyjebanější než v původní hře. Hudbu jsem měl na max, ale stejně byla neskutečně potichu, dynamický rozsah mluvení postav je k pláči. Týpek stojí skoro u mě, ale zní, jak kdyby byl někde za rohem na druhém konci mapy. Samozřejmě opět při stisknutí spoušti se vše přeřve a nepřátelská ákáčka zní jako olejničky z Vietcongu, přičemž to moje jako solidně namakanej kvér. I přes tyto neduhy jsem si DLC neskutečně užil a nový díl maybe in Murica??
+16

Unreal Tournament 2003

  • PC 80
UT 2003 je podle mě hra, která jednoznačně měla své místo v historii, byť již po roce a půl jí nekompromisně pohltily písky času. Stejně tak dnes, pokud se najde nějaký nostalgik, jistě raději sáhne po prvním UT, anebo když už trochu moderněji, tak UT2004. Přesto já osobně si nepamatuji, že by v roce 2003 byl někdo z tehdy nového Unreal Tournamentu zklamán. Vůbec rok 2003 byla pro multiplayerové hry zajímavá doba, američtí vývojáři již počítali s masivním hraním po internetu a odráží se to i v designu UT2003, ale přitom v česku měla neomezené připojení jen hrstka vyvolených, a tak byli naši hráči stále živi spíše hrou s botama (mám na mysli počítačem řízené protivníky).

Zpětně je pro mě velmi zajímavým zjištěním, že minimálně v česku souboj Q3A vs UT vyhrál o chloupek UT (viz různé ankety, i názory na DH). Nejspíš to bylo díky barvitějšímu hernímu prostředí a více uzpůsobenou hratelností pro příležitostné „for fun“ hráče. A tím myslím především singleplayerové hráče. Q3A byla a stále je progamingová modla, která v jistých ohledech nebyla dosud překonána, nicméně to není to, co většina hráčů vyhledává. UT2003 jde poměrně přesně ve šlépějích UT, možná až příliš přesně… Na přelomu devadesátých a nultých (pěkně dementní slovo) let byla snad nejdůležitější věc u stříleček grafika a v tom UT2003 zabodoval na plné čáře. Připomeňme si, že v roce 2003 ještě stále vznikaly hry na vysoce modifikovaném Q3A enginu, tomu však nový Unreal 2 engine dával na prdel. Samozřejmě otázkou také je, jak je grafický engine v praxi využit. UT2003 nedisponuje velkým množstvím arén (první výtka), arény ani nejsou navrhovány pro stoprocentní funkčnost, naopak jsou nadesignovány tak, aby vypadaly dobře, evokovaly prostředí známé ze světa prvního Unrealu a sem tam oslnily nějakou pěknou barvičkou (texturou, efektem).

Zpětně se UT2003 vytýká nedostatečný obsah, nepřibylo mnoho nových nápadů (snad jen sbírání pilulek adrenalinu), variabilita herních módů je až trestuhodně chudá (druhá výtka), nicméně ve své době stačilo, aby se hra hrála alespoň stejně dobře jako její předchůdce a aby k tomu běžela v pěknější grafice. Doba nebyla náročná... Prakticky jsem neznal nikoho, kdo by hrál UT2003 v multiplayeru po internetu, všichni tehdejší hráči jsme hráli proti botům a v tom se dalo v UT2003 dobře vyřádit. Trvanlivost byla ale nižší (třetí výtka), Unreal Tournament neposkytuje tolik prostoru pro zlepšení jako Quake. Jistě, mušku si můžete zlepšit vždy, ale důležitá je rychlost pohybu. UT je prostě pomalejší hra, arény jsou rozlehlejší, počítají s větším množstvím hráčů a vy se budete „dlouze“ plazit z jednoho konce na druhý, ať se budete snažit sebevíc. Můj osobní názor je, že čím déle člověk hru tohoto typu hraje, tím chce být v ní lepší a lepší znamená být rychlejší, ovšem to v UT není možné. Ačkoli zde přibyl double jump a wall dodge, stále nejde nabírat rychlost tak jako v Quake. Není tedy divu, že ani jedna hra ze série Unreal se nestala (déletrvající) progamingovou hrou, hardcoroví 1v1 hráči v ní nenašli uspokojení. Paradoxem je, že na poli progamingových 1v1 akčních her dokázal Quake 3 Areně důstojně konkurovat až Painkiller.
+16

Memento Mori 2: Guardians of Immortality

  • PC 70
První Memento Mori řadím mezi mnou oblíbené adventury. Oproti tehdejším žánrovkám měla neobvykle pokročilou grafiku a animace a s tím i spojenou řadu inovativních prvků. Hra to nebyla ani příliš dlouhá a ani příliš těžká. Příběhově civilní, lehce tajemná a díky velmi logickým kombinacím a menšímu počtu lokací hraní rychle odsýpalo.

Dvojka jde ve stejných šlépějích s jedním rozdílem. Hra je daleko rozsáhlejší a bohužel i o mnoho těžší. Zatímco u jedničky jsem do návodu nakoukl jednou, možná dvakrát, tady jsem ho musel používat až nezdravě často. Hra má řadu výborných části - zejména těch detektivních - ale i pár slabších. Zejména některé hádanky, které se musí do zblbnutí řešit metodou pokus omyl mi příliš nesedly a spíše než že by bavily, tak zdržovaly.

Graficky se hra posunula o kus dál a musím podotknout, že mě tenhle 3D engine fakt baví. Po technické stránce už je to ale poněkud horší. Hra je zabugovaná a celkově viditelně nedodělaná.. Nejedná se naštěstí o žádné game-breaking bugy. Setkal jsem se především s rozbitými nebo rovnou nedodělanými animacemi. Pathfinding také místy příliš nefunguje, stejně jako marná snaha donutit dvojklikem postavou rozběhnout. Hra v jedné lokaci nejde shodit do menu a tudíž ani ručně uložit (naštěstí se postup automaticky ukládá po každém přechodu mezi lokacemi). V té samé lokaci mi to i několikrát bez chybové hlášky spadlo. Ve hře často chybí anglický dabing a vždycky je to v místech, kde se odehrávají nějaká dějová rozhodnutí. Jak říká Dan9K o komentář vedle - jako kdyby se v tom spěchu zapomněly nadabovat některé příběhové větve. A když se tak stane i v poslední scéně celé hry, působí to fakt dost trapně. V neposlední řadě musím zmínit dost tragické české titulky plné překlepů a hrubek. Stav těch anglických si netroufám odhadovat.

Detektivnímu vyznění dopomáhá i implementace detektivních bodů, které sledují, jak moc je hráč pozorný a kolik toho objevil/vydedukoval. Jejich užití je občas trochu neférové a párkrát se mi stalo, že jsem o body přišel jen kvůli tomu, že jsem nevědomky na něco klikl, postava udělala bez mého přičinění nějakou neočekávanou kravinu, za což ale hra následně potrestala mě. A samozřejmě proběhla cutscéna, hra se automaticky uložila a manuální save 5 hodin nazpět, takže cenné bodíky nenávratně fuč. Takových podpásovek tam ale naštěstí tolik není a pokud nejste lovci achievementů, tak 100% splnění není nutně potřeba.

I přes řadu zejména technických chyb je to klasická chytlavá point & click adventura s nadstandardní herní dobou přes 20 hodin, s dobrým příběhem a uspokojivou hratelností. Hráče jedničky může zaskočit vysoká obtížnost a absence českého dabingu. Mě zaskočil především ne moc povedený konec, který se snaží být až příliš shyamalanovsky wtf, ale nedává moc smysl a trochu degraduje mé předchozí detektivní snažení.

Pro: klasická hratelnost s důrazem na detektivní vyšetřování, pár fakt lahůdkových a originálních hádanek, lehce nelineární průběh, detektivní body, engine a grafika, do poslední chvíle zajímavý příběh

Proti: blbej konec, bídný technický stav hry, občas frustrující hádanky a dezorientace, mizerná česká lokalizace (což je u české hry, ač určené primárně pro německý trh, docela lol)

+16

Painkiller

  • PC 75
Na ukuchtění Painkillera byly použity výborné ingredience, přesto má výsledek jakousi zvláštní pachuť. Nedokážu přesně popsat proč (takže tento komentář bude kvalitní), ale nikdy jsem této frenetické střílečce nepřišel úplně na chuť, tedy alespoň, co se singleplayeru týče. Painkiller se hraje podobně jako Serious Sam, vstoupíte do nějaké lokace (arény) a z řiti se na vás řítí horda nepříliš inteligentních nepřátel. Vše ve slušné grafice a vysoké rychlosti. Možná to zní divně, ale vizuálně i atmosférou se mi vybavoval mix mezi Hexenem a Hereticem. Bylo to temné, démonické, přiměřeně brutální. Bohužel zatímco Serious Sam se odehrával v patřičné nadsázce a s řadou šílených nápadů, Painkiller jakoby se chtěl brát vážně a to se mu tak úplně nezdařilo. Ono „bezduché“ střílení mě osobně záhy omrzelo. Přitom musím obzvlášť pochválit závěrečné bossy megalomanských rozměrů, to mi přišlo jako skvělý nápad.

Nedlouho po odložení hry jsem byl ale naprosto šokován, když jsem se dozvěděl, že Painkiller se stal progamingovou hrou, když jej tehdy v letech 2004 a 2005 jedna z největších herních turnajových organizací CPL vybrala jako primární duelovou hru namísto Quake III Areny. Čím si to Painkiller zasloužil? Ctil prosté herní mechaniky rychlého pohybu hráče, účelně nadesignovaných arén a jednoduchých, ale funkčních zbraní. Hrál se podobně jako Quake, nebo přesněji, hrál se naprosto stejně jako Quake. Hráči v extrémní rychlosti na relativně malém prostoru skákali sem a tam, v duchu počítali vteřiny důležitých předmětů a při střetu padaly fragy jak na běžícím páse. Proč tedy vůbec Painkiller nahradil Quake, to nevím, ale myslím, že šlo jen o svěží vánek, který nová hra přirozeně přinese… Osobně jsem zaznamenal jediné „vylepšení“ a to, že některé teleporty byly záměrně hodně velké/široké, aby hráč čekající na druhé straně nevěděl, z které části portálu soupeř vypadne a tedy nemohl jej příliš snadno očekávat raketou vystřelenou v předstihu. V roce 2006 se CPL (a další organizace) vrátily zpět ke Q3A, nejspíš proto, že má přeci jen vychytanější mechaniky pohybu (trickjumping). Painkiller však dokázal to, o co spousta her marně pokoušela, a za to si zaslouží můj respekt.
+16

Might & Magic X: Legacy - The Falcon & The Unicorn

  • PC 60
Bez tohoto DLC není příběh Might and Magic X kompletní. Je to smutné, ale je to tak. Je to úplně jiný styl hry, protože už se vlastně nehraje na nějaké sebezdokonalování. Dokonalí už máte být z původní hry. Tohle je maturita a možnost k vylepšení svých skillů hráč dostane už jen jednou, a navíc v době, kdy je to celkem k ničemu, protože jsem v tu chvíli ani neposkočil ve svém levelu.

Celé je to založeno na tuhých bojích a je to v podstatě lineární tahová FPS. Nejprve v prvním dungeonu, kde je hráči sebráno veškeré vybavení a jede se od nuly s těmi největšími cetkami, což značně komplikuje situaci pro bojovníky. Mágy to vlastně nijak zásadně nezasáhne (jen přijdou třeba o bonusy, co zvyšují skill). Tahle nevyrovnanost je terčem kritiky. Že pokud někdo má družinu zaměřenou na fyzický boj, je v háji. Ano, je. Ale sakra, to už je prostě riziko zvoleného stylu. Jak jsem psal, že tohle DLC je maturita, tak je to jako kdybyste si na maturitě stěžovali, že vás zkouší i z češtiny a vy jste se učili jen zeměpis. V Might and Magic je klíčové být co nejvíc versatilní. Umět si poradit s protivníky s brutální magickou odolností, stejně jako s protivníky, na které hrubá síla vůbec neúčinkuje. Tohle je sice sviňárna, ale je to logická sviňárna. Nikoho přece nepustí do vězení se zbraněmi v ruce (to, že mě pustili do vězení se 150 tisíci v kapse, je věc druhá).

První dungeon byl tužší, ale dalo se. V tom druhém ovšem nastaly krušné časy i pro mě, jelikož tamní protivníci z Azylu mají minimálně dvakrát tak větší zdraví než 95% potvor z původní hry, brutální kouzla a útoky, regenerují se a jejich počet je úplně šílený. Obzvláště v trůním sále na samotném konci. Ale na druhou stranu, byl to závěrečný boj, jak se sluší a patří. A pokud jste si před třemi hodinami, kdy jste byli naposledy ve městě, nekoupili dost lektvarů, tak máte smůlu, nahrajte si pozici a kupte si jich víc. Tohle DLC se s nikým nemaže. Já byl naštěstí velmi obezřetný, měl jsem mana lektvarů asi 100 a zbylo mi jich na konci 14.

Bojů ovšem bylo celkově už trochu moc a bylo to jen o nich, takže to celé ke konci je už maličko úmorné a stereotypní. Trochu WTF moment byl při závěrečném boji s bossem, kdy jsem ten zvrat vůbec nepochopil, takže jsem neměl až tak skvělý pocit z toho, že mě někdo oslavuje. DLC mi zabralo deset hodin, to je 1/10 doby původní hry, což je dost. A přitom to pocitově dlouhé není, ale je to fakt náročné a to myslím, že jsem měl takřka ideálně vytvořenou grupu (bez kouzla tsunami to snad ani nezačínejte).

Po dohrání hry a návratu do Karthalu jsem si pak samozřejmě musel ještě dovylepšit skilly, které jsem si vylepšit nemohl, když jsem byl pryč. Bylo to k něčemu, když v celém světě nezbyla jediná potvora a už se ve hře nemůže nic stát? Ano, bylo. Proč to dělám? Nevím!
+16

Star Trek: Borg

  • PC 40
Interaktivní filmy se v polovině devadesátých let pokusily etablovat jako specifický adventurní žánr a i když dosáhly určitých úspěchů, brzy narazily na strop možností tehdejší techniky. O jejich kvalitě nejlépe vypovídá, že navzdory hodnocení patří Star Trek: Borg k těm lepším.

Děj začíná v roce 2377, deset let po Wolf 359. Pro fanoušky Star Treku je to místo hořké porážky od nejimpozantnějšího protivníka jakého Federace kdy měla. Pro ty ostatní jde o červeného trpaslíka, třetí nejbližší hvězdu od Slunce. Hráč se ujal postavy kadeta Furlonga, jemuž všemocná a nevyzpytatelná bytost Q nabídla možnost zachránit otce před smrtí. Kvůli tomu musí odcestovat do minulosti, překazit sabotáž lodi a přežít bitvu s Borgem. Je to těžký úkol i pro někoho s možností save a load.

Příběh většinu času ubíhá sám a vnější zásah vyžaduje jen v přesně definovaných okamžicích. Těch není mnoho a protože hra nabízí jen minimum indicií, tak je správný postup často dílem náhody. Děj se tak neustále uzluje, vrací, opakuje a naráží do zdi. Některé pasáže jsem viděl tolikrát, že mi už lezly krkem. Na snahu o urychlení hra nereaguje, takže když uděláte chybu a zjistíte to, můžete se v klidu věnovat něčemu jinému. O nic důležitého nepřijdete.

Protože je celá hra víceméně filmem, stojí a padá s výkonem herců. Jsou katastrofální, s čestnou výjimkou Johna de Lancie v roli Q. Odstup mezi ním a ostatními se nedá popsat jinak, než jako propast. Naštěstí ze scény prakticky nesleze a protože je pravděpodobně jediným, kdo se může měřit s Hughem Lauriem a J.K Simmonsem v elitní disciplíně dělání sarkastických obličejů a pronášení uštěpačných poznámek, tak nezačne nudit.

Pro puritánské fanoušky Star Treku je hra utrpení i z důvodu kontinuity. Děj se z větší části odehrává na lodi třídy Excelsior, ale prostory zjevně patří třídě Intrepid. Uniformy jsou mimo čas a s kauzalitou si produkce hlavu nelámala. Specifickým případem je závěr. Pro pesimistu vede přímo k druhému dílu, zatímco pro cynika vede k neslavnému konci lodi a smrti všech na palubě.

Jako adventura hra neobstojí. Pro fanoušky Star Treku má určitou přidanou hodnotu, přesto by se zfilmovaná zařadila mezi horší epizody. Mnohem zábavnější než ji hrát, je pustit si příběh jako video. Několik verzí je k dispozici na youtube.

Pro: John de Lancie, prostředí Star Treku, milosrdná délka

Proti: ohavný výkon herců, chybí funkce urychlení děje, volby nejsou logické

+16

Toby: The Secret Mine

  • PC 50
Herní výzva 2020 - 7. Neseď doma

Tuhle jednohubku jsem křupnul na mém obstarožitním laptopu během dovolené v Řecku, když rodinka usnula a celé to netrvalo ani tři hodiny. Popravdě ani nevím, co ke hře napsat. Principy nejsou nijak originální a už mnohokrát zmiňovaná podobnost s Limbem je opravdu vidět na každém kroku.

Oceňuji velkou variabilitu prostředí a hezkou grafiku, díky čemuž je pořád na co koukat bez toho, abych mě hra začala nudit. Hra je sice extrémně krátká, ale vlastně skončí ještě dříve, než začne nudit. Navíc si na nic nehraje, takže ve finále člověk dostane přesně to, co si zaplatí.

Logických puzzlů je, co by se za nehet vešlo a často jen držíte šipku pro pohyb a občas něco přeskočíte. Finále chtělo trochu cviku, ale po pár pokusech bylo hotovo. Zamrzely prakticky jen tři achievementy, z čehož dva jsou za obě verze finále, což je na pár minut a třetí je za získání všech uvězněných kamarádů, kteří jsou však často dost umně schovaní a s tím se mi crcat nechtělo.

Celkově mě hra nijak zvlášť nebavila, ale zase ani nenudila. Většinou je krátká doba velkým záporem, ale zde jsem za ni byl rád, protože se to prostě nestačilo přehoupnout do nudy.

Pro: Hezká grafika; variabilita prostředí; ideální délka.

Proti: Jednoduché; neoriginální.

+16

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 80
Rising Sun je prvá hra zo série Medal of Honor, ktorá sa po prvý krát zameria na takzvanú Pacifickú frontu. Osobne by som povedal, že hra je asi jedna z tých na ktoré sa časom zabudlo a aj v rámci sérii Medal of Honor. Možno je to aj tým, že sa nedá nikde v digitálnej forme zohnať. Vo svojej dobe hra bola často kritizovaná skoro v každom smere. Hráči rozmaznaný novou hernou sériou menom Call of Duty moc nedali šancu hre uspieť.

Hra sa začína útokom na Pearl Harbor, ktorý je pekne spracovaný ale príliš krátky aby ste si ho užili. V Pacific Assault je oveľa lepšia verzia Pearl Harboru. Potom sa pozriete na Filipíny, Guadalcanal, Singapur a nakoniec na Japonskú lietadlovú loď. Misií je tu celkom 9 čiže celkom krátka hra ale rozmanitosť misií je ale výborná.
Príbeh sa točí okolo jedného amerického vojaka, ktorý píše listy domov a tak vlastne komentuje čo sa vlastne okolo teba deje. Takže nič špeciálneho čo by sa vymykalo štandardom.
Milo ma ale prekvapilo, že každá misia má aj vedľajšie úlohy, ktoré sú Vám skryté a Vy ich musíte objaviť a splniť.
Hra je priam vyšitá koridorovka ale niekedy máte možnosť použiť aj nejakú mini vedľajšiu cestu.
AI npcečiek je podpriemerná ale aj tak moc neurazí, páčilo sa mi, že Japonci sa často odhodlali aj na čelný útok s katanou. Občas som mal problém v džungli určiť smer odkiaľ Japonci po mne strieľajú, keďže často boli zamaskovaný či už na stromoch alebo na zemi. Rozmanitosť zbraní je značne obmedzená ale rozhodne neurazí. Soundtrack hry tiež pekne dokresľuje atmosféru.

Rising Sun je podľa mňa viac príbehovejšia ako klasické Medali na počítač. Trošku exteriérmi a občasným humorom hra chytala Indiana Jones nádych, čo sa mi rozhodne páčilo.
Podľa mňa je hre zbytočne vyčítané veľa nedostatkov typu zastaranosť, slabá AI, grafika atď. Hra jednoznačne splní svoj účel, že hráča zabaví. Prostredie je dostatočne pestré, možno pre niekoho až nad rámec očákávania, takže nečakajte džungľu od začiatku do konca.

Grafika hry má to najlepšie za sebou, nieje vyložene strašná ale strašne tmavo neostrá , čo je možno spôsobené asi výkonom playstation 2. Preto odporúčam zahrať hru na PCXS2, kde pri správnom nastavení dosahuje PC kvalít.
+16

Halo 2600

  • At2600 75
Na Halo 2600 jsem narazil asi před třemi lety, hra mě hned zaujala, ale po pár neúspěšných pokusech jsem na ni zapomněl. Znovu jsem na ni narazil nyní, když hra slaví desáté výročí. U této příležitosti jsem se ji rozhodl pokořit a nakonec se to opravdu podařilo. Hned po prvních minutách je jasné, jak se hra snaží držet své slavné předlohy. Hlavní postava Master Chiefa, nepřátelé, dobíjení štítu - to vše se snaží být co nejautentičtější. Limity konzole jsou samozřejmě velké, přesto se podařilo zachovat atmosféru. Grafika je jednoduchá, odpovídá možnostem Atari 2600, přesto je vše jasně rozpoznatelné. Atmosféru má hra skvělou a hratelnostně jde o dobrou práci, nejvíce připomínající Adventure. V rozumě rozsáhlém prostředí je nutné hledat klíče a čelit stále nebezpečnějším nepřátelům. Tři životy byly na první dohrání taktak a zvládnout cestu k bossovi zabralo hodně pokusů. Závěrečný souboj překvapivě moc náročný není. Nejobtížnější je asi prostřední třetina hry - rychlejší nepřátelé, ale slabší výbava. Ze začátku nejsou nepřátelé moc nebezpeční, a na konci má hráč slušnou výbavu. Především boty pro rychlejší pohyb jsou velkým přínosem. Hra je rozhodně zábavná, ty zhruba dvě hodiny jsem si užil. Finální úspěšný průchod zabral něco přes 10 minut. Pro mě jde o třetí dohranou Halo hru, komplet sérii mám v plánu a tahle milá jednohubka to možná dost uspíšila. Rozhodně stojí za vyzkoušení.
+16

Assassin's Creed

  • PS3 70
Assassin's Creed je legendární série, a tak jsem si řekl, že ji nemohu minout. A kde začít jinde, než u prvního dílu.

Hra se mi doma válela poměrně dlouho, až jsem se na ní jednoho večera vrhnul. Věděl jsem, že je staršího data, a tak nemohu očkávat žádné zázraky. Přesto, že jsem s tímto počítal, pár věcí mě nemile překvapilo. První byla kamera, na kterou je opravdu těžké si zvyknout. Tak nějak divně se přizpůsobuje, a tak velmi často uděláte něco jiného, než jste měli v plánu. Co mě překvapilo více, byla absence titulků. Titulky jsou v dnešní době tak klasická věc, že jsem ji považoval za naprosto automatickou. No, ne vždy tomu tak bylo.

Nakonec mě však nejvíce rozčilovalo po celou dobu hraní něco úplně jiného. Na kameru jsem si zvyknul, na absenci titulků také. Na co jsem si již nezvyknul, a rozčilovalo mě to úplně stejně, jako v reálném světě, byly dva typy NPC postav: socky a nafetovaný rváči. Fakt mě nenaštve nic víc, než když se snažím někam natajňačku dostat, a otravuje mě ženská, jež chce prachy, a pak do mě jde nějakej s**č, co má dvojku v žíle. A tak i když jsem za to ztrácel pomyslné životy, rovnou jsem obě postavy s velkým zadostiučiněním vraždil.

Hra jinak trpí svým datumem, přesto mě něco motivovalo hru dokončit. I když je hra repetetivní, stejně je pořád docela hratelná. Příběh byl také zajímavý, a tak tuto hru považuji jako zajímavý kick-off do legendární série.

Pro: příběh, prostředí, současnost

Proti: kamera, repetetivnost, otravné NPC

+16

Killzone 2

  • PS3 75
Při zpětném pohledu hezky vyplývají na povrch dvě skutečnosti: Hratelností (v singleplayeru) je Killzone v dobrém smyslu průměr - hraje se příjemně, ale ničím nevybočuje z konkurence jiných lineárních válečných stříleček. Grafikou a celkovou audiovizuální prezentací jde ovšem o naprosto výjimečný a famózní počin.

Tato pochvala by také měla být rozvedena do dvou samostatných, leč provázaných, tvrzení. Když říkám, že Killzone 2 má fantastickou grafiku, myslím tím že:

a) Tvůrci dokázali dotáhnout PS3 na hranici jeho možností a grafický engine vhodně natweakovat tak, aby se přizpůsobil možnostem spíše dýchavičné konzole (jedoucí zpravidla o několik snímků za sekundů hůře než papírově slabší Xbox 360), ale zároveň působil na pohled hodně efektně. Při detailním zkoumání obrazu si snadno všimnete, kde všude se výkonem šetřilo, ale pokud Killzone 2 rozjedete na menší televizi, na první pohled si ho lze i po více jak deseti letech od vydání splést s moderní hrou (true story, bro). Chvílemi jsem se až divil, že to vůbec PS3 všechno utáhne - zejména závěrečný mayhem na vás hází tuny nepřátel a FPS stále zůstává v tolerovatelné, pohodlně hratelné mezi.

b) Tvůrci našli vynikající a působivou výtvarnou stylizaci, která se na celkovém zážitku ze hry podílí lvím způsobem. Když se říká, že na "grafice nezáleží", většinou se tím odkazuje právě k technickým možnostem enginu. Pravdou je, že naprosto každá hra prostě technicky časem zastará, čemuž ani Killzone 2 neuniklo. Co už však zastarání nepodléhá, je právě dobrá výtvarná stránka a v tomto je Killzone 2 velice silná. Nejde jen o to, že design prostředí, zbraní i nepřátel lahodí oku, ale také o to, že velmi účinně působí na emoce a vytváří specifickou atmosféru. Ozvučení přitom nezůstává pozadu.

V čem naopak vidím slabiny? Inu, tou první jsou výše zmíněné vlny nepřátel. Ty fungují tak, že se nepřátelé v určitých momentech spawnují donekonečna, dokud v dané lokaci nepostoupíte kousek dál. Hra vás tak nutí do rambo stylu namísto toho, abyste chumel enemáků opatrně vystříleli z dálky a zpoza krytů. Osobně toto zavalování hráče nepřáteli nemám rád (pokud na to hra není speciálně designovaná jako Serious Sam nebo Doom), takže zde si kritickou výtku neodpustím.

Druhý problém je příběh. Nechci nutně, aby mi akční hra nabídla obdobu románu od Tolstého, ale čekám, že mě děj aspoň trochu vtáhne. Úsporné vyprávění u Call of Duty v tomto směru bohatě dostačuje. V Killzone 2 je vám jako hráči ale všecko jedno, postavy nemají žádný charakter, nezáleží vám na nich a do herního univerza jste vtaženi asi tak jako u toho Serious Sama.

Časté stížnosti padají i na těžkopádné ovládání, ale při nastavení maximální citlivosti v menu se na to dá zvyknout a osobně jsem hru nakonec celkem pohodlně dohrál i na šmejdském fejkovém ovladači s obřími deadzonami na analogových páčkách.

Pro: vynikající grafika z technického i výtvarného hlediska, ozvučení, atmosféra

Proti: slabý příběh, vlny nepřátel

+16

Max Payne

  • PC 70
Pár krátkých dojmů z rozehrané a odložené hry. Dostal jsem se tak do třetiny, a pak jsem zjistil, že už se vlastně netěším, až příští den hru zase zapnu, tak jsem ji odložil.

Co mě hodně oslovilo byl styl vyprávění. Zatímco samotný příběh (co jsem viděl) mi přišel takový průměrný, tak hlas vypravěče a komiksová okna v noir stylu dávaly hře perfektní atmosféru, a ačkoliv ten styl byl dost možná způsobený omezeným rozpočtem, tak to hodnotím jako výborné rozhodnutí. Docela jsem se těšil, co bude v příběhu následovat.

Náplň hry mě však úplně neoslovila. Ze začátku to docela šlo, ale postupně mi přišlo, že běhám mezi šedými stěnami a střílím ty samé 4 panáky, pořád dokola. Rozumím tomu, že je to z velké části limitace tehdejší technologie, ale např. takový Half-Life (co vyšel o 2 roky dříve) nebo Mafia: The City of Lost Heaven (co vyšla o rok později) zvládly mít nápaditější souboje i prostředí. Přestřelky mi u Maxe přišly poměrně toporné (podobně jak u té Mafie). Člověk má docela oddálenou kameru, takže vzdálenější nepřátelé jsou poměrně malí. Není možnost přiblížit kameru mířením, což má za následek i to, že vám uprostřed obrazovky těsně pod zaměřovačem neustále zavazí hlava hlavního hrdiny. Alternativní režimy palby také nejsou, ačkoliv se to trochu kompenzuje dvojitým držením zbraní, např. dvojitá Beretta nebo dvojitý Ingram, což je maso. Také to zachraňuje bullet time, který jsem upřímně nečekal tak limitovaný (krátký, s dost omezeným opakováním). Je zábavný, ale nepoužíval jsem jej tak často, jak jsem očekával. Samozřejmě teď už je jiná doba, ale tehdy, dva roky po uvedení Matrixu, to musela být hustodémonskykrutopřísná kulervoucí herní vychytávka, což chápu :-)

Celkově tedy svoji únavu ze hry připisuji nudnějšímu prostředí a repetitivní akci bez dostatečného ozvláštnění. A také určitě tomu, že střílečky nejsou můj preferovaný žánr. Určitě jsem ale rád, že jsem si opěvovaný Max Payne vyzkoušel. Jen jsem se k němu měl dostat tak o 15+ let dříve. Oproti svému reálnému hodnocení hodně procent přidávám, protože by nebylo fér hodnotit staré hry dnešní optikou (zároveň se ovšem nedokáži vžít do svého mladšího já z roku 2001, abych věděl, jak by mě hra oslovila tehdy).

Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Nic moc (v současnosti)
+16 +18 −2

Lifeline

  • Android 60
Zajímavý příběh, který táhne především hlavní hrdina Taylor. Jeho postava je neuvěřitelně sympatická a za ty 3 dny, které jsem hru hrál, jsem si k němu vybudoval určité pouto. Může za to především forma vyprávění, kdy se Taylor často odmlčí a vy musíte čekat na jeho další zprávu. Až neuvěřitelně dobře to přispívá k uvěřitelnosti příběhu. Vždycky ráno jsem byl zvědavý, jakou měl Tyler noc :-)

Bohužel po stránce herních mechanik je hra poměrně chudá. Prakticky jediná interakce je občasná volba mezi pouhýma dvěma možnostmi. Navíc tyto volby téměř neovlivní děj, což jsem ale zjistil až při druhém hraní. Obdivuji jak dobrou iluzi volby hra vytváří. Navíc mám pocit, že hra nejméně v jednu chvíli porušila kontinuitu (v místnosti chvíli něco je, v další scéně už o tom nemluví), což taky nepotěší a dost vytrhne z děje.

Nicméně je to stále nadprůměrná hra a pro mě velmi příjemný zážitek.

Pro: Dobře napsaný příběh, nenudí a vtahuje

Proti: Hráčovi možnosti jsou dost omezené

+16