Předchozí díly jsem si v rámci možností užil a dohrál, sice to nebylo už nic světoborného ale zábava to byla. Zde poprvé od doby Rivals (od stejných vývojářů) jsem to přestal hrát s tím, že to nebaví a je něco špatně. Dal jsem tomu něco okolo 10 hodin, dostal se dál v kampani takže to nejsou jen úplně první dojmy.

Předně příběh a animované rádoby cool postavičky mi přišli úplně hrozné, že jsem vzpomínal s láskou na živé výstupy neherců kde se člověk aspoň pobavil. Další věc mizerná fyzika a blbý pocit z jízdy. Nevím co zde autoři udělali ale oproti předchozím dílům se to blbě jezdilo, auto víc plavalo, drifty neseděli a celkově pocit ze závody byl špatný, což je sakra problém v závodní hře. Drahý tuning který se málo projevoval během závodů mi taky neseděl. Výběr aut nebyl špatný ale opět přehnané finanční náklady mi zaváněly snahou EA donutit hráče k pořízení virtuálních peněz za reálné.

Systém závodů, kdy jsou peníze přidělovány opravdu málo ale každý úspěšný závod přináší wanted level od policie to mi přišlo taky hloupé. Nejenže se hráč projíždí v policejním státě kde na každou čtvrt je policejní vůz a míjí se pravidelně několik hlídkových aut ve všech směrech jízdy, ale všiml jsem si i bugu kdy jsem narazil do hlídky a zlikvidoval ji, že několik set metrů přede mnou najednou zhmotnila nová hlídka. Narazil jsem do ní též a postup se opakoval.

Soundtracky které v předešlých dílech byly dobré, zde se opět netrefili do mého vkusu. Celkově tento díl považuje za nejslabší co jsem hrál a mrzí mě jakým směrem série jde.

Málokdo čekal jak velká pozornost a zájem se kolem hry spustí, jaké šílenosti hráči ve hře dokážou, a že druzí Helldivers prodají 12 miliónů kopií za 12 týdnů. Ale pro koho vlastně hra je, co se skrývá za o ním úspěchem?

Odpověď je hlad po kvalitních coop hrách, kdy s partou přátel čelíte obrovskému množství brouků či robotů, kdy díky friendly fire dochází k vtipným zabitím vlastních spoluhráčů nálety či špatně hozenými zásobami nebo palbou vlastních věží. Nástrahy tedy nepřináší jen nepřítel ale i spoluhráči.

A to funguje dobře s partou lidí co se znáte a bavíte se, potíž nastane když hrajete s random lidmi tam je to případ od případu. Potkal sem lidi kteří pomůžou a snaží se hrát týmově a pak i pravý opak co hru kazí nebo Vás vykopnou ze hry těsně před koncem mise.

Základ je tedy ověřená parta, tím se dostáváme k tomu že tato hra fakt není pro vlky samotáře. Nenabízí žádnou kampaň a příběh. Galaxii s planetami a soustavami které je potřeba osvobozovat a bránit demokracii.

Každé úspěšné splnění přináší peníze pro nákup nových zbraní, vylepšení lodi a její palebné podpory a level postavy které umožnuje využívání pokročilejších zbraní. A zde se dostáváme k věci která buď hráče nadchne nebo jako v mém případě řekne že má dost. A tím je obří grind a zvyšování obtížností.

Je tu 9 levelů obtížností kdy na těch vyšších se objevují mnohem větší množství nepřátel, tužší varianty a nové elitnější jednotky co mají hráčům zavařit. Zvětšují se i mapy přidává více úkolů a sekundárních misí. Dostali jsme se na tu 3 nejtěžší a to už mi přišlo jako peklo a trápení než zábava.

Ale věřím, že pro spoustu lidí budu právě toto onou zábavou kdy se snaží dosáhnout maxima. Jeden z mých pravidelných spoluhráčů byl blázen do toho a zvládnul to po 111 hodinách dokončit vše na platinu. Já oceňuji nápad a zábavnost ale ten grind pro mě není.

Je nový Remake skoro 11 let původní hry potřeba? Pro původní hráče asi ne, nové mladší publikum může oslovit.
Doufal jsem, že vývojáři přidají do nového Unreal enginu 5 i nějaké nové mise, či odbočí jinam bohužel se tak nestalo a hra je opravdu kromě posunu v grafice naprosto stejná jak původní hra. Naštěstí to vyvažují nižší cenovkou. Ale na hru kterou lze dohrát a zplatinovat do 3 hodin je to i tak dost.

Co je novinkou je možnost hrát hru v coopu za to palec nahoru. Herní mechanismy s ovládání dvou postav na gamepadu dobře fungují a příběh dokáže stále v hráči zanechat silnou odezvu na dění okolo něj. Jak z pohádkového prostředí prosakuje setkání s krutou realitou, smrtí a přetvářkou je precizně provedeno a stále má co říct i dnes.

Určitě všem co nehráli, pořiďte si to stojí to za ten čas. Pro původní hráče ve slevě pokud si chtějí dat emocionální jízdu znova.

Mám rád vesmír Vetřelců, kdy ztělesňují největší hrozbu a vyvolávají strach. U Fireteam ale musí člověk na toto zapomenout, protože jich bude likvidovat v řádech tisíců jen v základní kampani.

Hra se inspiruje spíše v zombických akcí stylu Left 4 Dead, World War Z či Back 4 Blood. Dostat se z bodu A do bodu B, přežít vlny vetřelců, občas bránit nějakou místnost či oblast něž se splní úkol. Jeden typ xenomorphů by ale nestačil takže tu máme variaci na výbušný sud plný kyseliny, crowlera co čeká za rohem či na zdi aby hráče k zemi přišpendlil, plivače na dálku, tanka který razí vřed a vydrží. Najdou se zde i úplně jiné variace nepřátel které okoření specifické části kampaně.

Co se týče kampaně ta nabízí 4 kapitoly vždy po 3 misích na kapitolu v různých částech planety. Herní doba v rozmezí 8-10 hodin podle toho jak se daří Vašemu týmu. Protože spolupráce hráčů je zde klíčový prvek, bohužel ze začátku, jsem narazil na otřesné spoluhráče kteří na sebe jen pořvávali (ještě ke všemu německy) jeden si odešel pryč a nechal zemřít svoji postavu ale řval do hry dál. V tu chvíli jsem to chtěl zabalit.

Naštěstí pokud nedáte do kupy normální hratelný tým lze vzít dva AI parťáky syntetiků a vyrazit v klidu na lov. Co hráče vlastně nutí hrát dál, případně opakovat dohrané mise, je vylepšování postavy a zbraní, získávání nových zbraní a vylepšení. Plnění karet výzvy které přináší bonusové odměny, kredity a zkušenosti.

Pocit z akce a střelby je uspokojivý, zábavnost hry na menší studio dobrá, atmosféru to má. Překonat první šok, ze začátku pokud navíc vezmete do týmu přátele, faktor zábavnosti se znásobí.

Dredge byl pro mě letos překvapením roku. Rybaření s lovecraftovskou atmosférou mě chytlo a z lodi jsem nevystoupil dokud jsem neměl vše hotové a objevené. Proto hned po oznámení v říjnu, že připluje nová expanze jsem věděl, že tohle bude nákup Day one.

Za směšných 142 Kč jsem tento víkend vyrazil do nové zamrzlé oblasti. Nový příběh, protivník, nové překážky a hlavně nové ryby s novými mutacemi. A o zábavu bylo postaráno. Bohužel za nízkou cenu přišla i krátká herní doba. Kdybych nehledal jednu zmutovanou variaci obří chobotnice (tu lze chytit bohužel jen s pomoci náhody) nezabralo by mi celé dobrodružství ani 2 hodiny.

Přesto jsem spokojen a doufám, že další expanze bude klidně dražší ale hlavně ať je delší a větší.

Bright Memory: Infinite zaujme jak se tváří, že vypadlo z AAA produkce, přitom má být údajně prací jednoho čínského vývojáře ( ale věř dneska tomu co ti tvrdí Čína). Přesto se hra hraje dobře, dobrý pocit ze střelby a zbraní, kombinací s útokem na blízko mečem a vytváření komb.

Při hraní některé situace a prostředí dali vzpomenout na staré dobré Crysis. Lehké prvky RPG vylepšování zbraní a schopností které hratelnost trochu ozvláštní.

Těch 7 kapitol uteče příjemně jako voda, jen pro někoho opravdu může být šokující ta krátkost do 2 hodin při těžké obtížnosti hotovo. Znovu hratelnost s nejtěžší obtížností už je jen pro platinovače. Je to fajn jednohubka za sníženou cenu.

Série Kingdom se rozrostla o nový kousek který tentokrát opustil fantasy prostředí, aby změnil dobu za 80 léta a partu dětí na táboře kteří bojují proti známé chamtivosti. A byl více lineární a pro někoho možná i podstatně kratší.

Hra se drží všech mechanik původní hry, kdy je potřeba bránit přes noc svoje království a přes den expandovat a hledat nové tentokrát děti co bude pracovat pro Vás jako vládce tábora. Lovci loví zvířata a brání hradby, stavaři budují opevnění a kácí stromy. Do toho se změnil systém věží, tentokrát již nejsou osazeni lučištníky ale jsou automatické kdy střílí paprsky a po vylepšení hlavní báze na maximum, lze změnit na typ bombardovací a railgan paprsek obě s velkým dosahem.

A nově má hráč i AI společníky kteří se hodí na útok proti portálům nepřátel kdy sebou vláčí obléhajícího robota a kontejner který slouží jako štít pro výpravu vojsk. Jinak lze vidět určité zjednodušení, kdy jsou jen 3 typy povolání pro děcka.

Kampaň se 4 velkými mapami provázeným jednoduchým příběhem, nabízí buď kratší nebo naopak delší zážitek podle zvolené obtížnosti. Prošel jsem jí dvakrát jednou na nejtěžší obtížnost kdy se jedna mapa zvlášť ta finální protáhla skoro na 50 herních dnů kdy se bojovalo těžce a došlo ke ztrátám bodů, ustupování a přeskupování jinde a zážitek to byl větší a lepší.

Pak druhý průchod v rámci trofeje na speedrun kdy jsem šel naopak na lehkou která se dá nazvat relaxačním hraním kdy to hráč prosviští bez problému a neztratí pozici a neuvidí skoro silnější nepřátele a masivní vlny jak je tomu na těžší obtížnost.

Hra mi nakonec vydržela přes 16 hodin než jsem jí dokončil na platinu a bavil jsem se. Jednoduchý koncept hry který je příjemně návykový zůstal zachován a dobře se hraje. Navíc za nízkou cenu není nad čím přemýšlet a lze fandům série doporučit.

Crime Boss: Rockay City je pro mě překvapením. Po prvních recenzí na PC začátkem roku to vypadalo jako průšvih, nedopečený koncept se spoustou chyb. Já se ke hře dostal až ke konci léta, kdy už vyšla verze pro současnou generaci konzolí a sadou updatů s číslovkou 4.0 a zážitek to teda byl!

Atmosféra která mi připomínala mé oblíbené Vice City, sbírka solidních herců z akčnáků dob minulých viz. Norris, Trejo, Glover, Basinger, Rooker a hlavní crime boss co by postava hráče Michael Madsen vytváří solidní základ hry na kterém pak staví návykové prvky hratelnosti. Koncept kdy máte velké město plné nepřátelských gangů s kterými soupeříte o území a vliv, kdy denní aktivita je ve stylu Payday kdy vykrádáte obchody, banky, skladiště a konvoje s penězi. Přestřelky s policií jsou fajn, jejich postupný stupňující tlak v nasazení elitnějších nepřátel vede hráče k tomu aby akci co nejrychleji a nejlépe provedl a získal dost peněz. Musím pochválit i pocit ze střelby a zbraní kde člověk vidí rozdíl mezi obyčejným SMG a kvalitní útočnou puškou.

Protože peníze jsou zde hlavním a nejdůležitějším prvkem hry. Za peníze najímáte parťáky co jdou s Vámi na vloupačky. Souboj o území města stojí peníze taky stejně tak najímání obyčejných pěšáků kteří území dobývají nebo naopak chrání Vaše před útokem soupeře. Prachy stojí i plánování veškerých akcí plus si podíl vezmou i parťáci, jejich vylepšení nebo nákup nových zbraní či předmětů které zvyšují level bosse tedy hráče.

Každý level přináší nějakou fajnovou schopnost ať už jde o výdrž, lepší vybavení, více peněz do začátku či území. Protože pokud hlavní postava umře hráč končí a začíná celé své úsilí znovu kromě levelu bosse a výhod co získal z levelování. Sice tento rogulike prvek ve hrách rád nemám tady jsem se s ním naučil pracovat a na riskantní akce jsem posílal jiné postavy.

Jedinou velkou výtkou je, že se časem dostaví trochu stereotyp protože map a misí není tolik. Naštěstí autoři i v updatu přidali nové mapy a typy heistu. Nyní už je venku první velké DLC co přináší nové loupeže, vlastní kampaň kdy se hráč spojí se svým jedním rivalem v podání Danyho Treja. Podle roadmapy na tuto sezónu se chystají ještě další dvě příběhové DLC tak jsem zvědav. Tímto stylem můžou doplnit další zajímavý obsah.

Kampaň je aktuálně čistě singleplayer zážitek pro více hráčů je tu pak sestava coop misí kdy jsou vybrány všechny hlavní velké vloupačky a události s vlastním mini příběhem. A druhý multiplayer mód pak nabízí město zaměřeno čistě jen na akce vykrádání bank atd... kdy neřeší žádný souboj o území. Jen vylepšování zločinecké bandy a vydělávání peněz na všechny postavy co se v příběhu objeví.

Upřímně jsem nečekal, že mě tento český počin dokáže takto chytit a kdy si budu říkat ještě jednu akci ve městě a pak půjdu spát.

Původní Tales from Borderlands excelovalo v parádním duu hlavních hrdinů, zajímavém příběhu, humoru podpořeným dobře napsanými vedlejšími postavami a chytře využití reálií z Borderlands. V tomto nepřímém pokračování zde nic takového nenajdete.

Hlavní hrdinové se prostě nepovedli zvlášť iritující Octavio a Fran. Problém je, že to nezachrání ani žádné vedlejší postavy ,směšný záporák a slabý příběh který se v poslední třetině vleče nehorázně. Další výstřel vedle je humor. Jestli je vtipný nebo úsměvný ve 25% případů tak je to moc. Humor je sice u každého otázka různé chuti ale zde ta chuť opravdu špatná.

Po dohrání přemýšlím pro koho vlastně hra je určena. Fandy původní hry zklame ve všech směrech. Její kvality sotva dosahují průměrnosti a zábavnost značně kolísá. Geabox nedokázal napodobit kouzlo Telltale a takhle to dopadlo.

Původní Maneater byl originální počin který jako zázrakem prošel, přeci jen hraní za žraloka a žraní lidí to je v dnešní době jízda na tenkém ledě. Ale tato jízda s nenažraným žralokem mi sedla náramně, tak jsem byl zvědav co přinese DLC.

A je to docela chutný přídavek s novou oblastí armádní základy plné konspiračních teorií. Zvedl se level na 40, za mě by klidně mohl jít i výše a nabídnou další sloty pro evoluční vylepšení. Nový atomový set brnění a vlastností je fajn, zvláště pak ultimátní schopnost střílet radiační paprsek. Přibylo i 5 nových nepřátelských lovců kteří mají k dispozici nové čluny, vrtulníky a torpéda jak znepříjemnit hráči jeho žravou zábavu.

Co mě trochu mrzí, že se autoři trochu více nerozhodli popustit uzdu fantazii a přidat a vymyslet nové Apex predátory. Zde se setkáme již se starými známými jako velryba, kosatka či velký bílý žralok ale vylepšeno vlastnostmi co měl hráč, silnější brnění, elektrické útoky či otrava a radiace.

Jinak se to drží ve starých kolejí a kromě nové aktivity kdy se na čas musí projíždět kruhy ve stylu závodu, vše ostatní zůstalo při starém. Je to zkrátka solidní nášup pro ty, kterým se po největším zabijákovi moří stýskalo.

Zatím rozhodně nejhorší hra od Dontnodu. Nevím jak se jim to povedlo, ale vytvořili opravdu dokonalou sbírku odpudivých postav a charakterů které šoupli do jednoho maloměsta které je hnusně šedé s pár lokacemi a průměrným příběhem.

Jejich hry vždy stáli na sympatických hrdinech a zajímavých postavách. Zde není ani jedno. Hlavní hrdina Sam mě štval, je to nesympatický asociál který má nálepku škodné co způsobila zavření dolu ve městě kdy potom zdrhl pryč a nebýt pohřbu jeho nejlepšího kamaráda nikdy by se nevrátil. Těch pár postav z minulosti co ho berou na milost, tak trpí opravdu mizerným scénářem a často nesmyslnými projevy, kdy se rozčílí v jedné větě aby v druhé naopak mluvili úplně v klidu a ignorovali co řekli před 5 vteřinami. Jejich odpudivost mi přijde i po grafické stránce, protože takový výběr opravdu škaredých modelů obličejů jsem dlouho neviděl ani v jejich starších hrách.

Sam který má být génius navíc se stále dohaduje a radí se svým alternativním já které někdy ještě více otravné než on. Když tedy vyškrtneme hlavního hrdinu, postavy, pár lokací zbyde nám příběh. A ten je stejně šedivý jako samo město Basswood. Co se ze začátku snažilo tvářit tajemně a záhadně, je brzy rozklíčováno a rychle předhozeno do finiše kde to celé vyšumí do prázdna. Za 5 hodin hotovo a zde je to klad protože i na tomto krátkém čase jsou některé pasáže natahovány.

Navíc dřívější hry měli i možnosti volby a ovlivňování různých směrů kam se příběh vyvine. Zde je to řešeno jen výběrem mezi odpovědí modrou analytickou nebo žlutou sociální. Oba směry ale vedou prakticky ke stejným výsledkům kromě finále. Je zde sice 5 konců ale ty se liší jen určitými menšími detaily ve finále jsou opravdu jen dva. A nejsou nijak uspokojivé.

Celé to působí jako musí vydat hru abychom splnili plán a něco prodali. Produkt čisté průměrnosti který akorát zanechává na hráči pachuť špatně uvařeného pokrmu.

Docela mě překvapuje jak dlouho jsem tento kousek odkládal. Po druhém dílu které měl kolísavé kvality epizod a nesedla mi ústřední dvojice hrdinů, jsem True Colors nechal ležet skoro rok od nákupu a čekal až přijde chuť. 

Čas přišel a musím říct, že Deck Nine tvůrci hry předvedli po Before the Storm, že zkrátka umí se značkou zacházet líp než původní autoři. Hlavní hrdinka Alex se mi trefila do vkusu a hned sem se s ní sžil. Když je Vám hrdina hry sympatický a zajímavá Vás kam se jeho příběh vyvine je to polovina úspěchu. Druhou jsou dobře napsané vedlejší postavy a příběh. 

Hlavní příběhová linka zde slouží jako základ pro poznávání zdánlivě idylického městečka, jeho obyvatel a jejich starostí a radostí, a zjišťování jak zapadnout do malé komunity maloměstečka. Civilní pojetí je velký plus a události běžného života přináší uvěřitelné příběhy a postavy. 

Vše je navíc podkresleno výbornou hudbou, nádhernou grafikou horského města v Coloredu z kterého atmosféra přímo čiší. Tento díl jsem si neskutečně užil a na konci mi bylo líto, že tato jízda je u konce jako když skončí Váš oblíbený seriál.

Back 4 Blood je duchovní nástupce Left 4 Dead. Však i sami autoři  Turtle Rock Studios se podíleli na vývoji prvního dílu a své zkušenosti přenesli právě sem. A že se jejich nový kousek povedl můžu říct hned na začátku.

Kvalitních coop her na seance s přáteli není nikdy dost a zde se jde ve šlépějích starých časů kdy něco fungovalo proč vymýšlet něco jiného. Hlavní premisa dostat se se skupinou 4 přeživších z bodu A do bodu B, přitom splnit nějaké ty úkoly, přežít nájezdy hord zombíků okořeněné občas nějakým speciálním typem či bossem a jede se dál.

To prostě funguje výborně, kampaň nabízí sadu misí a zajímavých prostředí které vystačí na první průchod okolo 10-12 hodin záleží podle party lidí jak jsou schopní. Já hrál s kámošem doplněný tým obsadilo AI protože random lidi občas hru kazí svým sólováním nebo ignorování kde je úkol a kam se vydá skupina. A zde to na skupině stojí i na základní obtížnost protože speciální zombíci jsou schopni jednotlivce eliminovat sami.

Naštěstí AI parťáků je schopná a dokáže s hráčem držet krok a pomáhat mu. I když občas nastala vtipná situace, když kolega založil hru tak se všechny postavy drželi jen u něj a mě nechávali vzadu ať si vše pořeším :D

Graficky to vše vypadá fakt pěkně a pocit ze střelby a zbraní na blízko je uspokojivý. Možnost sbírat vylepšení pro Vaši oblíbenou zbraň nebo si ho mezi misemi za nasbírané finance pořídit v safehouse je něco co ve starém Left 4 Dead citelně chybělo. Doplněno ještě o možnosti jako nakupování brnění a lékarniček pro postavu, vylepšení pro tým a ještě systém karet které přináší bonusy jak pro hráče tak tým. Zároveň však objevují i negativní karty které mohou změnit podmínky pro nepřátele že více vydrží, objeví se nějaký speciální nepřítel, častěji hordy atd...

Ve finále jsem nadmíru spokojen jak to dopadlo a jaká zábava z toho vznikla. Autoři přinesli pak 4 menší rozšíření ke kterým se snad časem taky dostanu. Překvapuje mě jak málo zde na databázi se o hře mluvilo tak snad časem získá i další hráče. Pokud nejste fandové coop her klidně se do toho pusťte sami s AI parťáky zábava je to jedinečná svého druhu.

Doba kdy si člověk mohl zalítat v nějaké singleplayer hře na drakovi už je dávnou minulostí jako byl třeba Drakan nebo Lair.

Century které ukáže jak by mohli dračí souboje vypadat v podání Unreal Enginu a nové doby v pěkném grafickém kabátku. Ano graficky to vypadá pěkně, ovládá se to svižně ale hratelnost po pár hodinách ukáže vše a vyčerpá jakýkoliv další zájem.

On ten nápad s draky a souboji proti sobě v multiplayeru působí jako nevyužitý potenciál. Letíte sestřelíte nepřítele buď fireballem na dálku nebo ohnivým dechem když je blízko, případně nahození nějaké schopnosti jako jedový oblak, mina do určité oblasti atd...

Prostě na vyblbnutí než jdete na jídlo, nebo na něco čekáte, nebo v mém případě jako kulisa kdy jsme s kámoši kecali a rozebírali události běžných dnů a mezitím drtíte draky. Není to nic objevného a na delší hraní.

Bohužel je to vše podřízeno dnešním trendům kdy je to free to play mulťák s battlepassem, hromadou kosmetických serepetiček pro prodej za reálné peníze a grindu.

Gryphon Knight mě zaujal hned ze začátku svým zasazením shoot’em up do fantasy prostředí, kdy většinou tento žánr patří sci-fi ve vesmíru nebo stíhačkám. Pixelová grafika utváří atmosféru starších her stejně tak hudební doprovod.

Hratelností se drží standartu pro tento žánr kdy jednotlivé mise nabízí různé prostředí každé se svými specifickými nepřáteli a bossy. Za úspěšné mise a hlavně komba kdy bezchybně likviduje davy nepřátel na obrazovce si hráč přijde  na peníze které vylepšují jak hrdinu, tak i zbraně, runy, lektvary.

Vyšší obtížnosti nabízí lepší finanční odměny, ale kromě tužších nepřátel a méně checkpointů a životů, trestají i tvrdě za neúspěch strhnutím velké částky peněz. Délka hry by mohla být o něco větší těch 7 různých světadílů se 14 bossy pěkně uteče a je tady konec.

Autoři sázejí spíše na opakování na větší obtížnost, snahu vysbírat vše a vylepšit to za nasbírané peníze. Plus zlikviduj daný počet konkrétní zbraní atd... Ale to už je spíše záležitost trofejí, tady se na platinu ani nekoukám protože chuťovky jako speed run za 2 hodiny nebo hra kdy neutratíte za jediný upgrade a jede jen se základní zbraní jsou pro mě nereálné.

Ani nevím kde jsem hru poprvé zahlédl jestli jen ve slevách nebo se mihla v nějakém indii videu, ale jsem rád že jsem si jí zahrál. Tento kousek od malinkého brazilského studia je dosti zapadlý a je to škoda. U nás jsem žádnou recenzi nenašel a 9 na Steamu. Takže aspoň tady doporučení.

Tento prequel jsem vybral schválně jako první než se pustím do Second Son. Tudíž některé mé překvapení nemusí být nic nového pro hráče původní hry. A první z nich je opravdu parádně vypadající a zpracované město. Vše to vypadá neskutečně detailně a působí živým dojmem.

Pohyb po městě a využívání všech schopností co Fetch získává je pak radost používat. Příběh hrdinky není nijak veselou záležitostí i když mi trochu scházela možnost být buď dobrý či zlý kdy tato možnost je ikonickou značkou série Infamous.

Po dohrání příběhu a splnění všech aktivit a výzev ve městě, ale přichází na řadu něco co u mě ve výsledku sráží body a to je několik arén, kde hráč musí přežít a zlikvidovat nabíhající vlny nepřátel a splnit bodové hodnocení. To mě upřímně nebavilo a nutnost splnit všechny k získání platiny trošku zkazilo zážitek jinak z velmi dobré části ve městě.

Málo kdy se stane, že druhý díl přijde s inovacemi které spíše zamrzí než nadchnou, i když vychází z kvalitního základu. Zde se to bohužel stalo.

Jednička mě bavila, zde se zdá, že jádro je vlastně stále to dobré ale jsou tu změny co to sráží. Nutnost přehrabovat se v enormním množství zbraní co zde padají, vylepšovat je měnit jim energetické prvky a vlastnosti. Co funguje v RPG zde zabíjí kvantita nad kvalitou, kdy najít dobrou zbraň co si vylepším a nechám je zkrátka malý zázrak.

Další věc je opravdu odfláknutý level design. Mise se rozdělují na future město a venkov s horami a vesničkami. Zatímco venkov s démony připomíná první díl, městské mise s future prvky a tunou robotů působí otravně a nezáživně kdy mě tyto mise opravdu nebavili. Problém je, že v rámci vedlejších úkolů a výzev si je hráč projde tolikrát až to pěkné není.

Tuto hru jsem si i vybral do výzvy dohrání na nejtěžší obtížnost, což nebyla zrovna nejšťastnější volba. Nepřátele jsou na této obtížnosti opravdu nepříjemnou překážkou a nutnost řešit elementy, zbraně a jejich prvky je klíčová.

Co ale musím pochválit je možnost si zahrát až ve 4 lidech v coopu celou hru a udělat si tak kampaň a výzvy záživnější. Přesto mi přijde, že autoři chtěli dat příliš mnoho věcích nových ale výsledný dojem, je pak takový zmatený kočkopes který sice má odkaz na to dobré jádro první hry ale kazí to tím ostatním okolo.

Ratchet je celkem fajn odreagovací hopsačka se zbraněmi na které je kladen velký důraz možná až moc přehnaný. A nutnost je všechny vylevelovat kvůli trofejím pak odhaluje jak jsou některé zde hlavně do počtu.

Rozebírat příběh zde nemá moc smysl, je to přeci jen hra spíše zaměřená na mladší hráče, přesto to docela funguje a vysvětlí to důvod proč procestovat tolik míst a planet. A právě planety a jejich rozmanitost ať už v úkolech či protivnících v tom Ratchet dokáže zaujmout.

Drží se odkazu svého originálu, tudíž i hratelnost připomíná to období ze starších konzolí v tom dobrém slova smyslu a má co nabídnout i novým hráčům.

Blackwood hra kde se ocitáme v kůži mladé dívky Scarlett a snažíme rozplést jak složité vztahy jsou s mladším bratrem, jak to bylo s celou rodinnou a proč jsme ve vlaku s podivnými postavami v maskách zvířat.

Ona celá příběhová zápletka není špatně napsaná, působí normálně a uvěřitelně, že se takové věci dějí ale problém je, že o mnoho více toho hra nenabídne než právě odvyprávění příběhu jen s minimální herní interakcí. Hráč občas dostane úkol něco přinést, vzít či udělat jinak je většině případů uzavřený v malých prostorách kde si může tak akorát prohlédnout některé předměty, či hledat sběratelské plakáty a králíky.

Ke konci hry se sice dostává do oblasti které jsou otevřenější a kde řeší jak správně vyřešit sled určitých událostí, přesto to je na dobu hry která má něco přes 2 hodiny málo. Graficky jsem někde četl trefné přirovnání k animákům od Pixaru, což by možná bylo i ve finále lepší to vidět jako nějaký kratší nezávislý film než hru.

Myšlenka autorů je sice zajímavá ale nedokáže zastínit, že zde chybí prvky hratelnosti.

Předně seriál jsem viděl kdysi dávno a další série jsem nesledoval, takže zde spíše rozeberu kvality hry samotné. Ale těch mnoho nebude.

Zpracování možnosti změny do dvou časových rovin působí obstojně, kdy je potřeba najít cestu, nebo vyřešit nějakou překážku vždy se najde řešení v jedné úrovni ať v minulosti či přítomnosti. Tento prvek se už objevil ve více hrách, ale vždy je fajn ho vidět znovu. Pro použití hledání cesty dál to funguje dobře.

Co už tak dobře nefunguje je akční složka hry. Souboje mi přišli jako čistá šeď, házení po nepřátelích ať už různými věcmi co se kde povalovali, či zastavování času a chytání projektilů a posílání je zpět jejich majitelům mi přišlo nezábavné. A to je vlastně celá akční náplň hry. Graficky na to, že hra běží na Unreal Enginu vypadá taky o generaci hůře.

S jednou kratší pauzou jsem u této hry strávil dneska odpoledne a k večeru dolovil i poslední trofej. Nevím jak moc z hry jsou nadšení fanoušci seriálu, ale normálním hráčům bych jí rozhodně nedoporučil. Je to průměrná záležitost.

Dead Island jsem sice rozehrál před koncem roku, ale nakonec jsem ho musel dohrát i podruhé znova kvůli vysbírání všech trofejí a získání platiny. A stejně ani dvakrát dohraná kampaň nestačí na 50 level a grindoval jsem ještě v aréně.

Největší zábavnost hry je založena na coopu, s kamarádem jsme to prošli a je to znát, že v singlu to není úplně ono. Boj se zombíky a hledání vybavení, vylepšování zbraní pomocí plánů a získávání peněz protože nic není zadarmo. To je hlavní náplní hry. Boj je pak zajímavý, když už hráč má lepší vybavení, zvlášť s katanou je sekání hlav a končetin jedna radost, a na gamepadu to jde pěkně od ruky.

Moje hlavní postava Xian se dostala na vytoužený 50 level po 48 hodinách hry plus průchod prvního aktu za ostatní tři postavy dalších zhruba 6 hodin. Takže po 54 hodinách uděláno vše co šlo. Ale rozhodně doporučuji na hraní v coopu, kdybych jel čistě sám tak by hodnocení bylo nižší.

Gomo mi přijde jako účelovka. Snaha prosadit se tam kde uspěli jiný a lepší, jako zde hodněkrát zmiňovaná Amanita. Jenže, té se Gomo leda tak otře o jméno. Příběh o záchraně psa, je jen vlastně smysl proč donutit hráče projít zdlouhavě všechny ty obrazovky a řešit rádoby puzzle.

Humor se mi netrefil do vkusu a jejich narážky mě moc nebavili. Hudbu jsem musel po chvíli úplně vypnout, protože mi taky lezla na nervy. Grafické zpracovaní jak na styl nějaké flashovky, ale to už byl jen poslední hřebíček do rakve.

Zakončení výzvy bylo opravdu výzvou pro nervy a po dohrání je mi líto těch 50 centů co to stálo a času.

Když bylo oznámeno k tomuto prequelu, že na něm nedělá původní studio a hlavní postava Chloe má i jinou dabérku mnoho lidí napadlo, že se to nepovede a zkrátka tento mezi článek v série bude lepší vynechat. Po první epizodě se ale zdá, že by to byla velká chyba si tento kousek nechat ujít.

Before the Storm si drží atmosféru původního Life is Strange, podpořenou stejnou vizuální stránkou ( i když na jiném enginu) a poctivým soundtrackem. Změna hlavní postavy i udává trochu jiný směr v hratelnosti. Žádné hrátky s časem, kdy rozhodnutí ať dobré či špatné se ukáží až později. Chloei je navíc oproti Max více průbojná, bojuji skoro se vším, říká vše bez obalu a známe její ztráty a problémy.

Možná i díky absenci nadpřirozených schopností a historii hlavní hrdinky působí zatím příběh více osobnější, zaměřený na neradostnou situaci které se může klidně člověku přihodit. Více civilnější, plný rodinných problémů, neschopnosti vyrovnat se ztrátou a problému s autoritami. O to více je to ale uvěřitelnější.

Hratelnost jinak nedoznala mnoho velkých změň, kromě nové schopnosti Backtalk kdy v rámci časového limitu musí člověk zvolit nejlepší odpověď na protivníkovi argumenty a vyhrát nad ním debatu. Zajímavé zpestření konverzací. A místo focení se dostává ke slovu grafity, kdy na několika místech lze vytvořit jednu ze dvou variant textu či obrazu, čím Chloe vyjádří svoji myšlenku či vzdor.

Po první epizodě, původní obavy opadly a nyní už je počkat na další dvě, které si doufám udrží tempo a kvalitu s kterou autoři přišli zde.

Virginia vypadala na pohled zajímavě i díky své stylizaci, jenže klame tělem.

První věc co mi vadila je absence dabingu, ale i textu u postav, nemluví a veškeré jejich záměry a co vlastně pro příběh znamenají si musí člověk maximálně tak představit. A že jich není málo jen z karet na Steamu je jich 15 a nevidět je právě v podobě kartiček tak bych si ani nevzpomněl že se tam objevili a něco znamenali pro příběh.

A když už zmiňuji příběh ten je plný symbolismů a odkazů na jiné jako Twin Peaks a podobné. Jenže tady je od každého něco, aby to bylo ve finále promíchané vším možným i nemožným.

I na hratelnosti se to projevuje, kdy hráč je veden po sledu různých událostí, které se rychle prolínají v několika dnech a moc možností jak by do nich zasáhl není. Může akorát něco občas posbírat, zde něco vzít nebo udělat aby posunul děj zas dále.

Ve finále to na mě působí jako slepenec různých věcí, který se snaží svoji podivnou linku obhájit symbolismem a snahou se tvářit že je něco víc. U mě se jí to ale nepovedlo.

Opravdový nástupce po Blood Money a vrací hratelnost a pravidla do starých kolejí, po zvláštní odbočce co přinesl Absolution.

Nyní už opět převleky fungují, a odhalí to jen zlomek lidí kteří jsou logicky obeznámeni s lidmi pod sebou jako šéf směny dělníků, vedoucí kuchyně či vyšší důstojníci atd... Navíc převleky otevírají cestu k zajímavým možnostem k odstranění cíle či získání informací které nabídnou novou možnost jak se vypořádat s danou situací snadněji.

Právě tyto výzvy a hledání nových cest, přináší znovu hratelnost a různorodost eliminace cíle. Autoři si vyhráli s možnosti a v obřích mapách se nachází spousta příhodných věcí jak zařídit nehody či využít denní program cíle.

Osobně jsem svého agenta 47 vedl k tomu, aby se vyhnul likvidaci někoho jiného kromě zadaných cílů, tudíž vždy bylo potřeba propátrat velkou lokaci, sledovat cíl a jeho zvyklosti. Pak se dostat k někomu, kdo svým převlekem zajistí cestu k cíli a využít příhodný čas a prostředky k jeho likvidaci a pak elegantně a v klidu odejít ze scény, aniž by za mnou zůstaly důkazy o zločinu či záznamy z kamer.

S novým Hitmanem jsem spokojen více než jsem čekal, hlavně díky návratu ke kořenům série a držení se toho co tuhle značku dělá unikátní a zábavnou. Rozhodně všem doporučuji, zvlášť těm kdo po Absolution zlomili nad číslem 47 hůl.

Je zpět a v nejlepší formě!

Transistor zaujme na první pohled, díky své unikátní stylizaci města podbarvenou výborným soundtrackem, za doprovodu pobrukování Red hlavní hrdinky která přišla o hlas. Ale získala Transistor což je meč, který dokáže pohlcovat schopnosti z padlých nepřátel.

A první který byl pohlcen Transistorem se stává vypravěčem a komentátorem veškerého dění, a celou cestu je pro Red hlavním společníkem a bez něj by těžko mohl být tento příběh vyprávěn.

Když Red neprochází městem, nečte si události z terminálu nebo nesleduje události v okolí, tak je hlavní náplní boj s nepřáteli. K dispozici jsou různé útoky a schopnosti, které se postupně získávají. Díky zvyšování levelu, se pak otevírá více energie pro jejich použití, pasivní sloty či sekundární pro přidání dalšího efektu.

Jejich různé kombinace, měnění stylu či slotů se tak stává důležitou složkou hratelnosti. Bohužel pro mě tato náplň hry byla méně zábavnou, boje se stali jen překážkou pro posunutí se dál ve městě a příběhu. Jen několik typů nepřátel, nutnost být v ohraničené oblasti a jejich četnost mě zkrátka neoslovili.

Přesto jsem ale hru dohrál, díky zmíněným dobrým vlastnostem. Zde ale rozhodně vyhrála forma nad obsahem, kdy vlastní hratelnost nebyla to co by mě táhlo dál.

Halo Wars vyšla již v roce 2009 na Xbox 360 dělali na ní Ensemble Studios tvůrci série Age of Empires. Nyní se dostává po letech i na PC ve své vylepšené verzi, aby předvedla konflikt který se stal ještě před události prvního Halo.

Příběhová kampaň tudíž nevyžaduje nějakou velkou znalost série a lze hrát bez problému i když hráč třeba žádné jiné Halo nehrál. Kampaň má docela různorodé mise, nejde jen o postavení základny a převálcování protivníka. Někdy jsou k dispozici jen jednotky a je potřeba se někam dostat nebo uniknout pryč. Bránit určité oblasti či evakuovat civilisty, zachránit obklíčené jednotky apod... Autoři si s misemi docela vyhráli a až na ty nepříjemné časové limity je zábava je hrát.

Jinak je to klasická RTS kde se suroviny dostávají z budov které generují zdroje, tudíž se spíše zaměřuje na boj, vylepšování jednotek čím získávají nové schopnosti či lepší zbraně a výdrž. Jede se na klasický koncept kámen,nůžky a papír to znamená, že jedna jednotka je dobrá proti pěchotě, další proti vozidlům, jiná na letectvo. Každý kdo už hrál nějakou klasickou RTS tu bude jako doma.

Halo Wars: Definitive Edition lze s klidem doporučit nejen fandům Halo série, ale i hráčům co hledají nějakou RTS na odreagování, a která se spíše drží tradice starší strategické školy.