K C&C: Red Alert jsem se dostal až nedávno, po tom co jsem zakoupil komplet sedmnácti her C&C. Primárně mě samozřejmě lákal druhý a třetí díl ale projíždím přece herní série od začátku.

S jedinou podobnou hrou, se kterou jsem se setkal byla Duna II, není se čemu také divit, protože je jejím předchůdcem. Bylo potěšující zahrát si strategii, která je mnohem více o přímém střetu, než o budování základny. Stop neustálému nakupování technologií, prostě jen přímo nakupovat neměnné válečné stroje.

Námět alternativní historie se mi také velice zalíbil, zvláště jednotlivé chytře vložené prvky. Budiž zdráv Alberte Einsteine...
A vkládané filmové pasáže, které mě ze začátku poněkud odstrašilovaly0, se nakonec ukázaly jako další kladný prvek.

Vzhledem k tomu, že jsem tuto hru hrál až osmnáct let od jejiho vydání, nestrávil jsem u ní tolik času a lépe se sní neseznámil. Na první hru mě poněkud nesedělo ovládání a celková nepřehlednost. Je sice pěkné, když se objeví nějaká nová speciální jednotka ale pokud nejsou přesně vysvětleny mechanismy a vlastnosti, je to na nic. Bohužel už nemám tolik času, abych u každé hry strávil desítky hodin a takovéto věci zjišťoval, tudíž pro mě některé mise byly zasékové, až nervy trhající.

Jako první díl Red Alert 80%

Safari je jednou z her mé dávné hráčské minulosti, z dob kdy jsem se s PC teprve seznamoval.

Budování vlastního parku bylo velice zábavné, hlavně pokud jste neuměli úplně anglicky a každý objev v herních mechanismech stál zato. Bylo pro mě velikým zjištěním, že hrocha obojživelného lze umístit i do vody, kde bude plavat. Já si myslel, že to lze vložit pouze na souš.

A tak ruku v ruce s těmito pokroky, i moje mapy se měnily v sofistikované a já se pomalu blížil, ke kýženým pěti hvězdičkám.
V kosočtvercových mapách lze budovat vodní toky, sázet různorodé typy travin, keřů či stromů. Můžete také vypouštět různorodou zvěř v podobě ptactva, savců či plazů.
V dalších modech pak lze budovat i domy a turistickou infrastrukturu.

Jedním z dalších dobrých nápadů, je i vypouštění kobylek a dalších podobných katastrof. Moje mapy tak spíše připomínaly výjevy z "deseti egypstkých ran", než fungujícího parku. Nehledě na to, že když už to vše bylo opravdu přes míru, tak celou mapu postihla povodeň přímo biblických rozměrů.

Avšak já jsem se bavil, dokud mi ve hře nedošli peníze :D

Velká kupa nostalgie - 100%
+ díky uživateli "MickTheMage" za přidání hry, dlouho jsem po ní pátral...

Phobia II je hra s velice prostým pojetím (střílej a utíkej), avšak né s úplně jednoduchou obtížností. Zprvu na mě působila i dosti děsivě, není se čemu divit ve své době ty potvory působily opravdu děsivě. Jakmile jsem se ale naučil jejich efektivnímu smažení, úcta rychle upadla.

U Phobie II opravdu platí, že se hra mění ze vteřiny na vteřinu. Stačí výstřel špatnou stranou a chtěná lékarníčka či zbraň, Vám odskočí na druhý konec obrazovky, nejlépe do davu nestvůr.
V průběhu hry a celkového získávání skillu, se z této hry stal závod. Se svými bratry jsem soutěžil, kdo dosáhne nejvyšší hodnosti (za počet zabitých), bohužel jsem hrdinně prohrál (zkrátka nejsem správný PC maniak :D ).

Hra dvou hráču také potěší, protože se aspoň lze udržet o mnoho déle.

Zkrátka dobrá hra pro vyblbnutí, bez větších nároků na Hardware, či mysl hráče.
60%

Dlouhá doba od vydání AvP2 jen zvyšovala chuť pro ponoření do tohoto nového dílu. Přítomnost původního studia, jež vytvořilo první díl, značila mnohé záruky.
Bohužel však AvP 2010 působí jako kocovina, která nechce odejít.

A toto zprvu vypadalo jako výborná hra.

Jako první jsem se chopil role samotného predátora, a moje srdce nemohlo než jen plesat. Už žádné krkolomné skoky, žádné kostrbaté ovládání zbraní, vše bylo vyřešeno.
Automatické navádění predátorových skoků sice může působit uměle ale z mého pohledu je to více než vítaná věc. Neustálé pády a špatně dostupná místa v předchozím díle a datadisku, mi jednoznačně pila krev. Skrz tyto mocné skoky je aspoň predátor mnohem hrozivější a úctyhodnější. Co se týká zbraní, tak také velké plus. Konečně je totiž hráč nucen, aby využíval všech zbraní. Jelikož v průběhu celé hry se predátorský equipment mění, tak tato hra není jen o spalovači. No a bez komb, by zbraně na blízko taky neměli moc smysl. Ani tu nevadí fakt, že lékarničky nemáte neomezené a energii musíte dobijet z lidských generátorů. - Celkové pojetí predátora mi tedy přišlo jako jedno velké plus Hlavně ten souboj s PredAlienem.

Hra za vetřelce není tak silná jako v předchozích dílech. Uznávám, že vetřelecké lezení po zdech a celková koordinace byla někdy k zbláznění, ale dle mého se nato vždy dalo zvyknout. Možnost nastavení automatického lezení i tak může být vítána. No a ani komba bych hne nezavrhoval. Sice kombo, kdy chytíte korporáta a počkáte, než přileze larva aby ho zpacifikovala, působí trochu nekonvenčně ale dejme tomu. Prostředí je sice místy až moc světlé ale i tak se dá nalézt solidní atmosféra (aspoň někde).

U mariňáka už to začíná skřípat více. Fakt, že můžete táhnout pouze dvě velké zbraně - to je fajn. Aspoň je to trochu reálnější než akční klasiky, kde táhnete 10 superzbraní naráz. Ale tím všechna reálnost a klady končí.
Hru za mariňáka lze definovat, jako tisíce vystřílených nábojů a jedno překvapení za druhým. Těmi překvapeními myslím, že náš hrdiný mariňák klidně chytne larvu v letu a jen tak ji odhodí. - Co tohleto je? V předchozím díle, kdykoli se otevřelo vejce, znamenalo to jen problémy a povel k tomu vytáhnout zbraň s větším rozsahem. Pojetí v novém AvP je naprostý výsměch.
Vetřelci už nejsou takoví drsňáci, takže bojovat s nimi jen za pomoci nože, lze klasifikovat jako zbabělost. No rychlost a nepředvídatelnost je taková, že než alieni znovu zaútočí, tak hráč stačí vykouřit cigaretu a dopít kávu.
Poslední chybou je už jenom ztvárnění hlavního hrdiny. Kde je ten drsňák Hiks? Nebo namakaný hrdinský Andrew Harrison z AvP2, který se neváhal vrhnout do hnízda pro své přátele? S takovým usmrkancem, kterého AvP 2010 nabízí, se zkrátka jako "vetřelco-bijcem" neztotožním a ani nezpokojím.

Hra postrádá příběh, a jakkoukoli osobnost vedlejších postav. Prolínání a koncept jsou pryč. A všudypřítomná směrující šípka, s popisem co má hráč udělat, působí ze hra je dělaná pro mentálně narušené hráče.

Jakou samostatnou hru, bych jistě hodnotil AvP lépe, ale vzhledem k tomu, že je to pokračování tak slavné a úspěšné série, budu dosti přísný. Možná se rozohňují příliš moc ale prznění odkazu, na kterém jsem vyrostl, nesnesu :D
40%

Angry Birds Star Wars nás zavede do různých prostředí, prvních (podle doby vydání - IV-VI) tří epizod SW. Lze tak navštívit Tatooine, Hoth, Dagobah.....

Angry Birds Star Wars jsem začal hrát souběžně i s jeho druhým dílem, takže jsem ve výsledku rychle přesedlal na druhý díl a první dokončil později, jen z povinosti

Vývoj jednotlivých postav, obtížnost levelů je příjemná, celkově tu však není takový důraz na schopnosti jednotlivých postav. Spíše tak připomíná původní Angry Birds a celá hra je více o štěstí, než o vlastním "umu". V druhém díle jsou schopnosti mnohem komplexněji uchopeny a hrají mnohem větší roli (hlavně jsou tomu levely lépe přizpůsobené). Tento prvek mi právě v prvním díle chybí a lepší výsledky byly jen o náhodě..

Závěrem se jedná o zdařilý díl Angry Birds, který však je zastíněn o rok mladším bratříčkem, po všech existujících stránkách. 70%

Dinka Smallwooda jsem nejdříve odkoukal od staršího sourozence, a ačkoli oproti Diablu, Icewind Dale, či Faloutu nepůsobil moc promakaně. Nějak si mě stejně získal.

Dink Smallwood opravdu není kvalitním RPG, co do množství těchto prvků nedostačuje. Všechno to působí strašně nedostatečně, pár typů zbraní, tři atributy moc nevytrhnou a ani pestrost nepřátel moc nenadchne Zvláště závěrečný boss, vždy jsem přemýšlel, zdali ta tvář nepatří tvůrci hry :D. Grafické zpracování jen odkazuje na jasné limity tehdejších programů a schopností tvůrců.

Tak proč hodnotím 70%? - Ačkoli tato hra není dobrým RPG, ani jinak vynikající hrou, strávil jsem u ní spoustu času. Těch pár kousků nevalně namalovaných zbraní, šedivé přerostlé stínky, či všude pobíhající husy, které snadno přichází o hlavy - to vše mě zabavilo. Potrhlým dialogům jsem se taky zasmál (i když jsem je tehdy asi správně nepochopil).
Takže pro pěkné vzpomínky a to, že z žánrového hlediska neberu celou hru vážně - 70%.

Druhý Angry Birds Star Wars si mě získal mnohem více, než díl první. Postavy mi přišly výstižnější, nové schopnosti různorodější a celková likvidace gunganů jako toužebně očekávané, velké plus.

Zatím vydané čtyři epizody popisují první dva díly nové trilogie - tudíž tu lze nalézt narážky na jednotlivá místa a události. Ruku v ruce také narážíte na jednotlivé postavy těchto dvou dílů a jejich specifické schopnosti. Hra nabízí vždy hru za Jedi/Republiku a alternativu za Siths/konfederaci (pork side).

Systém achievementů a odměn, je pak hnacím motorem pro neustálé hraní. Ve chvíli, kdy hráč dostane chuť získat tři hvězdičky u všech misí, se už velice špatně přestává.

Bezpochyby lepší, druhý díl Angry Birds Star Wars si 85% zaslouží.

Co napsat k legendárnímu Vlaku? Ke hře se kterou se ve své době potýkal úplně každý.

Byla graficky příjemná :), zároveň však nervy trhající. Líbilo se mi jak se jednotlivé předměty měnily v roztodivné vagonky. Štvalo mě když jsem sbírál různé předměty na přeskáčku a v mé řadě vagonků, tak nebyly souvislé řady totožných exemplářů.

A taky si vzpomínám na do podvědomí se vrývající: "cak...cak...cak...cak..", donekonečna se opakující a povětšinou ukončené : "bum..."

Zkrátka hra, kterou jsem jedinkrát dohrál a v zájmu zachování svého duševního zdraví, se do repríz nepouštěl. Někdy si jen tak zavzpomínám a nahraju level, jehož heslo se mi vybaví.
Jinak je to pro mě vzpomínkou na devadesátá léta a Windows 98 :)
85%

"Murder Death Kill" už od začátku upoutá svou audivizuální formou, a hned také nabídne plno akce. Zažloutlá obloha, kterou protínaji světla reflektorů a plno nepřátel, kteří vás chtějí zastavit - pěkný začátek pro jeden ze solidních herních masakrů.

Dynamičnost této hry opravdu přesahuje všechno, jen tak sekočíte z útesu a dolů se snášíte za pomoci něčeho, co vypadá jako padák. Uživání odstřelovacího modu, kde lze střílet vedle samotných kulek i Mortarové granáty, přináší mnoho možnosti - je velice zábavné se poukoušet o headshoty v takto rychlé hře.

Design levelů je vskutku nápaditý, i když na někoho může působit docela bizarně. I několik dalších věcí nepůsobí úplně konvenčně - jako křičící a utíkající, extra hitpointy.
Ale komu to vadí, když jen překonává další překážky a nepřátele, přičemž ho doprovází výpravná hudba.
Můžete si také naskočit do letounu a na nepřátele naházet několik desítek bomb. Můžete také nepřítele zaměřit za pomoci speciálního náboje, a pak jen pozorovat prostřih, kde nějaký bílý pes (nějaký váš spojenec) naznačí vztyčený palec a zasype cíl výbušninami.

Zkrátka audio-vizuálně vydařilý, akční nátřesk.
80%

Předem podotýkám, že nejsem žádný velký nadšenec Harryho Pottera. Respektive tato tvorba se mi začala líbit až ve chvíli, kdy do ní přibyly temnější prvky, za které by se nemusel stydět leckterý thriller. Avšak tato počítačová hra se ke mně dostala úplnou náhodou, na počítači kde už byl nainstalován.

Začátky jsou jako všude velice nepřehledné, a v tomto HP je spousta zajímavých věcí, na které si hráč chvíli zvyká. Hra dokáže zabavit, protože každou chvíli nabízí nové možnosti, sbíráním kartiček počínaje, famfrpálem konče (musel jsem to zkoušet několikrát, než jsem vyhrál). Než však člověk příjde na nejlepší postupy (pokud lpí na maximálnách bodech, či kompletní sbírce), už hraje tuto hru podruhé.

Mnoho vedlejších věcí - tzv. "omáčky" právě umocňuje zážitek ze hry. Byla by nuda ani se nezastavit a věnovat se jen hlavní linii. Takto aspoň můžete objevovat jednotlivá tajemství školy Bradavic a jejího okolí. S postupujícím časem a příběhem, tak pomalu hráč proplouvá do finále aniž by přicházely hluchá místá.

Pěkná, audiovizuálně povedená herní záležitost.
75%

V sekci atmosférických, fantasy strategií,jsem konečně dospěl k oblíbenemu "Dark Omen". Poprvé jsem ji hrál pouze jako demo ale i ten jeden level na náměstí potemnělého města, v nejtemnější noci mě nalákal k pátrání po plné verzi.

Strategiím, které postrádají budování vlastní báze jsem začal velice rychle přicházet na chuť. Věnovat se pouze taktice tažení, a nezatěžovat se osudem primární báze, nebo zdaly se vám vytvořily ty a ty jednotky, či technologie. Neříkám, že budování báze je špatný prvek, ale pojmutí Dark Omen, podobně i Mythu II, je příjemným osvěžením.

To co mě zaujalo asi nejvíce jsou specifikace jednotlivých oddílů, protože to nejsou jen tak tuctově představeni. Každý oddíl je specifický, a má v kampani svoji roli. Hlavně jsou tu také vytvořeny tři bohaté strany (Empire, Undead a Greenskins) se spoustou pěkných kousků - například takový upír.

Seskupení a postavení vojáků nebylo nikdy důležitější. Vojací s kuší a kanonýři, jsou schopni prostřelit vlastní řady (pokud chcete blbnout), ale takový lučištník už může poslat šíp nad hlavou vašich jednotek - překonávat překážky. Je nutné nastavit postavení tak aby silní válečnící byly schopni zastavit hordy nepřátel a ti se nedostali ke slabším, efektivnějším jednotkám s útokem nadálku.

A v tom přichází další klad této hry - její dynamičnost. Tady zkrátka nejsme v AoE, ani Warcraftu či Starcraftu - nepřátele nemají tendenci se vrhat ve velkých bezhlavých vlnách proti vaší armádě, tady jsou schopné kooperovat. Vaše i nepřátelské jednotky mají svou vlastní hlavu, lze je dobře namotivovat, stejně tak mohou dostat strach a začít prchat (velice potěšující, pokud tam nechají spojence, kteří potřebují podporu). Je však potřeba zvažovat vzdálenost, jak rychle ji lze překonat, jak se mohou pohnout nepřátelské armády - zkrátka co oddíl to možnost. Někdy se ukáže výbornou jízda, která nepřítele rychle dožene a zničí. Někdy zase sestava lučištníků a střelců z kuše, vyřídí blížící se oddíl dříve, než stihne kohokoli zabít. (Celkový pohyb je však nutností)

To co bych hře vytknul je obtížnost, která místy byla dost velká. Napoprvé to nejde tak snadno, zkrátka hráč se ani nerozkouká, není si jistý jak který oddíl doplnit, a peněz je málo.
Avšak velice atmosférický a zábavný požitek.
90%

Myth 2 mě ihned zaujal ponurou atmosférou zpustle krajiny, od které jsem netušil co mohu očekávat. Velcí nablýskaní rytíři působili velice mocně a navozovali mi pocit bezpečí, dokud se nezačali objevovat nepřátelé.

Docela solidní množství jednotek velice zpestřuje hru, více nových se objeví až v pozdější části hry, avšak jejich různorodost je příjemná. Možnost taktizování je zde nutnosti, mise přináší okamžiky, kdy jedna správně zvolená jednotka, dokáže za určitých okolností vyřídit většinu nepřátel (lepší než natvrdo nahnat dvacet rytířů do tvrdého boje a půlku jich ztratit). Je pak potřeba hledat slabá místa, protože taková hradba plná lučištníků dokáže solidně zavařit a většinu jednotek znatelně poranit.

Potěší i náplň misí, která je docela různorodá a pokaždé ji uvede atmosférický briefing. Často hráč musí několikrát misi opakovat, než se mu podaří vše úspěšně absolvovat (zabránění úniku nepřítele, efektivní ochrana nevinných...).

Graficky se mi hra docela líbila, to co mi ale pilo krev, bylo ovládání. Než se hráč s žije s celým ovládáním, docela to trvá a první mise jsou tak docela nepříjemné. Nakonec si to však začne hráč užívat a každou misi může projíždět s menšími ztrátami, či efektivnějším postupem.

Závěrem bych řekl, že se jedná o pěknou atmosférickou záležitost, která sice disponuje několika chybami a zprvu kostrbatým ovládáním, ale nakonec zabaví.
80%

Minuta ubíhá za minutou a v duchu mě deptá, že na zítřejší zkoušku toho moc neumím. Ano chtěl jsem se učit, ale nemůžu. Vlastně lžu sám sobě, můžu se jít učit, úplně jednoduše si sednout ke stolu a otevřít skripta, ale nechci. Měl jsem v plánu už několikrát vstát a odejít. To si říkám i nyní, ale další načítající mapa mě opět přesvědčí o opaku...

Takto bych asi mohl zhodnotit svůj postoj k této hře. Hře u které na začátku jen bezmocně umíráte, protože zkrátka neznáte mapy, neznáte kvality jednotlivých zbraní, neznáte vůbec nic.
A pak přichází ten pocit, kdy se vám konečně podaří přežít, kdy konečně začnete získávat nějaký "skill". Neustále to nadšení roste, protože s každým dalším odehraným kolem se zlepšujete. Postupujete efektivněji a chcete jenom postřílet co nejvíce nepřátel.

A pak příjde ta "Nirvana", kdy si hráč pohrává pouze se sniperkami a žije pro ten pocit, kdy jde jen o jeden rychlý pohyb a jednu dokonalou střelu...

Zkrátka extrémní žrout času, který vás lehce pohltí a definuje.

90%

Zlo jako hlavní postava - prvek, který se téměř nevyskytuje v žádné knize či hře. No a když tam je, tak buďto ta postava ve výsledku není tak zlá, jak se zprvu zdálo - nakonec stane hlavním pozitivním hrdinou. Popřípadě je zase popisovaná, jako extrémě zvrácená, temná - zkrátka se vytrácí ten prvek, kdy jsou postavy popsány objektivně, kdy temnota je stejně normální pro záporáky, jako světlo pro nablýskané paladiny.

Dungeon Keeper je právě příklad toho očekávaného a vytouženého počinu, který si na nic nehraje. Zkrátka je to dungeon, kde jste vy ti zlí ale to je přece úplně normální. Nikdo vás ani nepřikrášluje ale také neshazuje.

Budování dungeonu o různé nové místnosti nabízí solidní paletu možností. Je velice pěkné, jak se chodby plní novými, hrůznými monstry - zvláště když se pak střetnou nebohými hrdiny a rozcupují je na kousky.

Možnost vtělení do jednoho monstra a procházení z jeho pohledu, také není špatným prvkem, bohužel ale nemá výraznější a důležitější role (aspoň Já to nestíhal). To co je trochu špatné je chaotičnost jednotek, kdy se pohybují "nazdař bůh", někdy se navzájem začnou zabijet a na různá místa je musíte přesouvat manuálně (na druhou stranu to ale definuje charakter jednotlivých příšer).

Od odehrání Diabla I (moje první seznámení s takovými dungeony), mě velice potěšila možnost hry za druhou stranu, formou RTS. Zvyšující se obtížnost a tempo hry, je ke konci znát ale po dohrání zůstane dobrý pocit a netradiční vzpomínky.
90%

Vždy rád vzpomínám na svůj první počítač, který disponoval parametry, jež byly překonány mobilní telefony, již před devíti lety (jestli né dříve). Vždy mám ten příjemný pocit nostalgie, když si vybavím to malé množství barev, grafické ztvárnění a nízké rozlišení obrazovky.
Tehdy všechny ty herní fláky, které hráč pařil, působily neskutenčně dokonale a realisticky. Tehdy si hráč užíval všechno, co nejvíc to šlo, protože moc jiných možností neměl.

Dune II: Battle for Arrakis - právě patří do tohoto období, a i její (z dnešního pohledu) nezvedená grafická stránka působila naprosto dokonale. A díky staršímu bratrovi, který sérii Duna vlastnil, jsem začal blíže prozkoumavat a užívat si celé toto universum.

Kostrbaté/děsivé ovládání je ze začátku jako rána do rozkroku, s tím že se to nějakou dobu nezmění. Hra byla častém ukládání, kdy si hráč musel dávat pozor aby mu neutekl klíčový okamžik, kdy má zaútočit, nebo posílit obranu.

Co si budeme nalhávat o strategických prvcích, šablona byla totiž vždy stejná - možnosti malé Zkrátka obestavět základnu nejlepšími válečnými stroji, co jsou zrovna k mání. Vyhubit červy, postupně likvidovat nepřátelské harvestery. A nakonec v příhodné chvíli zaútočit.
Celkově se mise lišily jen v rostoucí obtížnosti první fáze, kdy se hráč musí udržet. Není se však čemu divit, jako počátek RTS zkrátka nebylo kde načerpat potřebné zkušenosti a čeho se vyvarovat.
Hra s tímto ovládáním zkrátka neumožňuje více, než jen vyčkávání. Protože celou armádu, při ovládání pouze jednotlivých jednotek, přesunujete jen velice pomalu a obtížně (při zpomalení hry, se to všechno táhlo a neustálé přenastavování - opruz.)

Zvuková stránka je z dnešního pohledu taky příšerná ale do dnes si pamatuji, jaké to bylo když se poprvé objevil pouštní červ a pohltil můj harvester. Ty zvuky ač nedokonalé, byly velice efektivní.

80% - neměl bych čisté svědomí, kdybych Dune II dal 100%. Bezpochyby sem si ji užíval, vcházel do světa, které jsem znal pouze z knih ( i když v té době jsem ještě nedokázal Herbertův um, správně docenit). Ale také jsem se u Dune II, častokráte naštval a znechuceně odešel. I tak ale mám pěkné vzpomínky.

Od Two Worlds jsem očekával hodně a v první půlce hry se má očekávání vyplnila.
Začátek působí velice slibně, prostředí je pestré, graficky velice zvedené a o nebezpečné tvory (ze začátku pouze medvědi a vlci) není nouze. První hledání sídel, interakce s Npc a jednotlivé questy stojí za to.

Úkoly jsou po většinou na jedno brdo ale ze začátku to vůbec nevadí, hráč se snaží jen o svůj růst a průzkum slibně vypadajících skillů. Zvláště pak velice různorodá výstroj, kterou lze neustále obměňovat a vylepšovat, přináší spoustu naplněného herního času. Potěší už třeba jen takový prvek, kdy v určitém typu zbroje nemůžete plavat.

Je tu i to, po čem jsme toužily v Gothicu 3, konečně se můžeme projíždět na koni ve 3D, takže nějakou dobu strávíte vyděláváním peněz a touhou po koni.

Od druhé poloviny však, již přichází stereotyp. V celé hře se nachází jen pár zajímavých lokací a prvků. Celé prostředí je jen přecpáno desítkami monster, která tam prostě nesedí. Obrovská města ztrácí na kvalitě, množství Npc se kterými nedochází k rozumné interakci (opravdu si s nikým nepromluvíte, aby to mělo hlavu a patu), nízká variabilita.

Na druhou stranu se ale musí nechat, že celá hra disponuje originálními nepřáteli a místy i dost atmosférickými lokacemi. Jinak hra postrádá nějaké pořádné, vedlejší linie. Další postavy, které by rozumně posunovaly příběh, či nějaké události ve světě, které by stály za pozornost.Jedině, když zbavíte město ochrany a zaútočí na něj skřeti.

V závěru se vývojáři snažili o zvrat, o zpestření ale taky se to moc nepovedlo. Paladinové, kteří se objeví ke konci a jednodušše vás dotlačí k tomu, že musíte porazit zlo. Kdyby se objevili už na začátku, mohlo z toho vyjít pár zajímavých úkolů a faktů. Finální soubouj je pak taky vrchol výsměchu - Samotný Gandogar jde na ranu, jedině souboj s paladiny (přídání se k temnotě), je docela zábavný. Dost taky udiví, že monstrum, se kterým se střetnete před finálním bojem, je těžší než obě verze finálního souboje dohromady.
Dá se však říct, že Two Worlds je docela zajímavou hrou, na poprvé i dost hratelnou. Celkově však působí jako změť prvků z jiných Rpg, které však ztrácí význam (např: nastavování vzhledu postavy - šíře hrudi.....).
Chybí tu důležité věci, které by celou hru mohli vylepšit a ty obličeje jsou hrůza.
65% - za koně

Zaklínač 2 byla jedna z nejočekávanějších her, pro mě zároveň i jedna z nejobávanějších. Hned na začátek řeknu popravdě, že jsem se hned nevrhl k počítači a neprojel ji jedním dechem.

Dlouhou dobu jsem sledoval každou novinku, která se k této hře objevila a postupem času mě tyto novinky začínaly děsit. Byl tam ten starý známý zaklínač, bylo tam pěkné prostředí ale bojové prvky, systém kostek... - to vše na mě působilo odpudivě a cize.

Úvod a novinky
Nakonec nám ale začátek uvádí docela slibnou hru. Na bojový systém si lze docela zvyknout a fyzika v kombinaci s dorážecimi filmečky, je velice vítaná. To co ale napáchá neplechu, to je ovládání. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykl na přepínání znamení a mečů. stále jsem totiž mačkal na stejná tlačítka jako v jedničce.

Systém rozhovorů mi přišel také dosti sympatický, zvláště když do nich tvůrci zakomponovali i znamení. To co ale tento systém absolutně zazdívá je přehlednost. Hráč sice ví, co zaklínač asi řekne, když klikne na jednu možnost, ale absolutně nemůže tušit většinu následků. V tom mě docela naštvalo, že při výslechu úplně na začátku, jsem přeskočil půlku prologu Stačí označit jako první - Před klášterem jsme se rozdělili.

Přechod na jiné pohledy - izometrický... - mě také docela štvaly, protože jsem ve chvíli ztratil přehled o situaci, špatně klikl na tlačítko a místo útěku jsem se vrátil k nepříteli.
Další novinky - používání válečných strojů, zaměřování.... - to je všechno fajn ale pro lepší první dojem, bych uvítal kdyby všechny tyto věci byly dovysvětlené a ukázané ve férovém tutorialu Při střelbě z balisty a zaměřování dalekohledem, člověk nemá páru jak jej správně namířit, respektive míří do středu, což je špatně.

Hra se nám rozjíždí, je čas zabíjet.i
Dále hra jede ve velice slibném tempu, kdy sice naštve sem tam nějaký bug ale to hráč velkoryse odpustí. Možnosti volby jsou také velice příjemné, jenom mě trochu zarazilo, že opravdu klíčové jsou pouze dvě z nich (Od fráze - "Na konci se svět zaklínače může nacházet v 16 ti odlišných verzí." jsem čekal trochu více, než tu bylo naservírováno.)

Ze začátku mě opět zarazily všechny novoty, jako styl plnění zakázek. Člověk rozsekával jednoho nekkera za druhým ale až po chvíli si uvědomil, že na to musí jít jinak.
Konečně ale dostávají svoje místo elixíry, které jsou tentokrát důležité už na nižších obtížnostech.

Inventář, to je však šílenost. Filtry se sice snaží o přehlednost ale i tak zabere hledání spoustu času, zvláště pokud se těmi krámy probíráte a řešíte co vyhodit. Přehlednost a jednoduchost jedničky, je ta tam.

Shrnul bych to asi takto - "Zaklínač dvojka" nám přináší požitek, který se velice hodně podobá Sapkowského tvorbě. Svět a i celá hra jsou mnohem nebezpečnější a drsnější. Grafická stránka je také prim, i když se mi více líbilo zpracování jedničky. Po první kapitole si hráč konečně zvykne na všechny novinky a herní prvky, najednou se mu otevře komplexnost a zdařilost celého herního světa. I přes všechny svoje plusy však tento svět disponuje malým množstvím vedlejších úkolů a celkové tolik netáhne k vedlejším liniím, jako předchozí díl. Alespoň tolik nevykrádá Zaklínačskou ságu.

Hra je sice krátká ale zároveň i drsná a epická. Hlavní je to, že pokud si na ní zvyknete, nuda nepřichází v úvahu.
90% škoda jen, že nevytvořili český dabing

A máme tu poslední výdech slovutného Spellboundu, přeživšího jen o chvíli déle než Jowood.

Arcania: Fall of Setarrif však podle mě není špatnou hrou, v tomto komentáři vysvětlím proč.

Copak nám tento datadisk přináší?
1. Příběh plochý a překvapivý jako žehlící prkno.
2. Celkovou zábavnost srovnatelnou se shlédnutím dokumentu o natírání prken.
3. Extrémní množství předmětů, bez žádného praktického užitku.
4. Obtížnost pro mimina.
5. Pseudo-rpg.

Vedle toho ale musí být zmíněna grafická stránka, která je růží mezi trním. Malebná a velice zdařilá, popravdě mi prvotně připomněla pocity, spojené s mým prvním vstupem do Jhakendaru (Gothic 2 NoR).

Jinak je tato hra zlým snem. Není však špatná!
ŠPATNÉ JE KDYŽ HÁZÍTE KAMENÍ PO ZVÍŘATECH (pokud se vás zrovna nechystají sežrat)
ŠPATNÉ JE, KDYŽ NEPUSTÍTE STAŘENKU SEDNOUT V METRU
ŠPATNÉ JE, NECHAT PSA "KADIT" NA SOUSEDŮV DVŮR

Kdyby byla tato hra špatná, byla by na tom ještě dobře, protože je to učiněná katastrofa.

10% za grafiku, jinak přeji tvůrcům cestu do vyvojářského pekla....

Hospital, hra ve které si naplno vyzkoušíte provoz nemocnice. Hra ve které můžete odstřelovat myši a hra kde lze s velkou jednoduchostí usmrcovat pacienty.

Pokus č. 1
Ze začátku, kdy jsem této hře celkově moc nerozuměl, jsem měl velké potíže s tímto provozem. Tehdy jsem netušil jak dokupovat další vybavení, netušil jak efektivně lokalizovat místnosti, či vybírat správný personál. Vznikaly tak docela vtipné situace, kdy velká řada pacientů čekala ve frontě na jediný záchod, umístěn v jedné velké místnosti, někteří pak rovnou vylučovali na zem.

Dále jsem přijímal nalehavé případy, na které jsem neměl vybavení, které jsem buďto nevyzkoumal, popřípadě mi vybuchlo protože jsem je neudržoval. Z toho důvodu u mě byla smrtka na denním pořádku. Jednou se jí u mně tak moc zalíbilo, že ani nechtěla odejít. Proto jsem ji musel obestavět radiátory a lavičkami, aby tam nepadali další lidé (aspoň jsem reagoval na požadavek zvýšení teploty a počtu míst k sezení).

Poslední ukázka mého jednání, byla manipulace s personálem. Vzpomínám si, že jednou jsem se konečně zmohl na operační sál. Hurá - dva chirurgove začali operovat, jsem frajer. Mezitím mi přišla žádost o zvýšení platu. Jakmile jsem uviděl tu částku, doktor ihned letěl až později jsem zjistil, že to byl chirurg. Co bylo nejhorší - to tělo nešlo odstranit ze stolu.

Pokus č. 2 - o dost starší, hra celá v češtině
Na druhý pokus se mi vedlo už o mnoho lépe a hru jsem nakonec dokončil. Užil jsem si nevázanost a vtipnost, se kterou je tu nemocniční tématika nastíněna. Tato hra nemá koho urazit a jako strategie je to pěkný zažitek. Vylepšování nemocnice stejně jako personálu, skýtá docela slušné množství možností. Ke konci se už naskýtá docela solidní obtížnost a tempo je dost zběsilé, i tak je to dobrý požitek.

Hellbender je docela zajímavým, leteckým simulátorem, který prověří vaše reflexy dopodrobna. Po cestě vás čeká mnoho útočných robotů, hbitých letounů a munice, se kterou je lze ničit (rakety, několik typů laserů, miny.....)

V této hře opravdu rozhoduje tvar letounu o jeho sestřelitelnosti. Velké méně aerodynamické tvary sejmete opravdu lehce, ty "plošší" už je uměním zasáhnout.

V průběhu hry navštívíte podzemní lokace, některé velké prostory základen a samotřejmě můžete letět i mimo atmosféru. Právě nutné průlety uzkými podzemní prostory, jsou z těch nejnebezpečnějších a zárověň nejzábavnějších (Hráč musí letět co nejrychleji, opětovat palbu a zároveň uhýbat překážkám..)

Rychlost letounu lze měnit na různou intenzitu, můžete se tak pomalu přibližovat i provádět rychlé průlety. Vedle toho pak ještě máte speciální rychlejší pohyb, který je však omezem pomalým dobijením.

Atmosféra lokací také stojí za pocítění, úvodní podmračená obloha, zbarvená do fialova, čas od času protnutá bleskem.

Hellbender je dost zábavným simulátorem, který ve své době stál zato. Hra nabízí i multi-player, bohužel jsem však neměl příležitost, vyzkoušet ho proti živému nepříteli - myslím, že by to stálo za to.
75%