@
M.a.t.t. (23.09.2022 20:29): tak jsem se tomu trochu pověnoval...
Pustil jsem si především Black Panthera a Avengers: Endgame, které jsou na prvních dvou místech. Musím přiznat to, že jsem trochu zaspal poslední vývoj. Na mojí obranu se ten vývoj mezi lety 0-15 (v rámci blockbusterů) prakticky zastavil, takže jsem ani nečekal, že se bude něco nového dít, ale děje :-) Musím si toho poslechnout a nasledovat víc, abych si byl úplně jistý, jak moc je to trend.
Black Panther je od mladého skladatele, zní jinak, než ostatní soundtracky tohoto typu. Můžou za to samozřejmě africké hudební prvky, ale i celkově mnohem ostřejší zvuk orchestru. Jakože Black Panther dobrý (narozdíl od filmu, který jsem asi 15 minut viděl a ukroutil jsem si hlavu :-) )
Avengers Endgame je od starého matadora Alana Silvestriho, který je vlastně pokračovatelem Jerryho Goldsmithe, což je můj největší favorit. Měl pro mě v posledních 20 letech trochu slabší období, ale skoro to vypadá, že se zase chlapík zvedá. S tímhle soundtrackem jsem se setkal už dřív, mám jednoho žáka na klavír, který tyhle soundtracky miluje a pořád je hrajem a zrovna loni se zkoušel celý rok naučit právě Portals z Avengerů. Tahle skladba je rozhodně jedna z toho nejvýraznějšího, co se poslední léta událo na tomto poli, ačkoliv mám pocit, že je to neustálá gradace, která v celém průběhu vlastně není uspokojivě vygradována. Soundtrack jako celek mi ale přijde vlastně jako sympatický návrat zvuku starých časů s moderními prvky.
Abych si vzpomněl, co jsem měl vlastně na mysli v diskusi původně, tak už si asi hodinu pouštím soundtrack z Iron Mana 3 od Briana Tylera, který je starší a je z doby, kterou jsem měl hlavně na mysli....
Psal si "Dnešná filmová hudba je totiž nastavená tak, že má prevažne fungovať ako podmaz konkrétnych scén a pomaly sa vytrácajú momumentálne inštrumentálne melódie, ktoré sú samostatne počúvateľné sami o sebe. No to je už ako píšem dobou". Já plně souhlasím s tím, co jsi psal, rozporoval bych jen tu dobu. Nemyslím si, že je to nutně dobou, jako spíš lidmi. Nemyslím si, že by nějaká většina diváků toužila po tom, aby se vytratily monumentální instrumentální melodie. To, co se stalo, má celou řadu příčin, z nichž se pokusím některé vyjmenovat. Tenhle vývoj se taky neděje poprvé, filmová hudba jako taková vznikla jen jako podmaz, aby nebyl slyšet projektor v sále. Až posléze získala mnohem větší důležitost, ale ve 40. a 50. letech byla v podobné situaci jako dnes (přestože například v Německu silně akcentovali Wágnerovskou tradici a do filmů se snažili dostat komplikovanou leitmotivickou práci). Byla populární myšlenka, která se bohužel s plnou parádou vrátila v nedávné minulosti, a sice "nejlepší filmová hudba je ta, které si divák ani nevšimne". Situace se změnila v 60. letech nástupem Morriconeho, Roty, Herrmanna, Jarrého a posléze Williamse s Goldsmithem. A teď si podobnou změnou možná procházíme znovu.
Musíme se vrátit na začátek kariéry Hanse Zimmera někam na přelom 80. a 90. let. Hans přišel s řešením, které tehdy umožňovalo vyrobit sountrack levně, bez muzikantů, a aby to znělo dobře. Vybral hudební nástroje, které na tehdejších synťácích/klávesách zněly dobře. Jednalo se o různorodé bubny (často velmi hluboké pro zvýšení monumentálnosti, či naopak rychle hrající malé bubínky a perkuse, které vytvářejí soustavný řetěz, na který sází to ostatní), smyčce, lesní rohy, případně nějaké jednoduché táhlé chorály, a to čas od času doplňuje i jinými prvky jako nejčastěji elektrická kytara či rovnou bicí souprava. A začal to sázet jak baťa cvičky. Tímhle výběrem a faktem, že okolo sebe vytvořil armádu skladatelů skládajících stejně jako on (například Brian Tyler) však vytvořil něco, co dneska vnímáme jako typický zvuk filmové hudby, a to samozřejmě i v situaci, kdy se už nejedná o synťáky, ale o skutečný orchestr a jakmile je tam jiný hudební nástroj, zní to až nepatřičně (například dřevěné dechové nástroje z filmu prakticky vymizely). Výsledný zvuk je plastický, vybrané nástroje totiž mají velmi bohatý frekvenční rozptyl a tedy zvukovou bohatost, takže i když se jedná o velmi skromný výcuc symfonického orchestru, zní výsledek plnohodnotně a uspokojivě. I přesto, že lesní rohy jsou super pestrý nástroj, co umí hrát velmi ostře či dělat pouhou výplň, zní to tak nějak pořád stejně. Tomu ještě přidává fakt, že Hans i všichni jeho následovníci používají totožný tónový výběr a totožné harmonické postupy. Co se týče melodie, bývá to výhradně mollová diatonická stupnice, co se týče harmonie, je to nejčastěji terciová příbuznost, která vyznívá monumentálně a pateticky a velmi obvyklý je postup do 7. stupně, který se užívá jako náhrada mollové dominanty. Obzvláště je zneužívaný harmonický spoj 1. a 6. stupně v moll, který je například zároveň i hlavním hudebním "tématem" Nolanovských Batmanů. A za zhruba 20 let se vlastně vůbec nic nezměnilo. Při poslechu hlavního tématu Iron Mana 3 nacházím významné styčné plochy se Skálou z roku 1996. Melodie úplně stejně zdůrazňuje malou sextu, úplně stejně se jede po mollové diatonické stupnici, úplně stejně se použvá terciové příbuznosti, výběr nástrojů je totožný. Jediný rozdíl je v tom, že melodie ve Skále byly mnohem údernější a zapamatovatelnější.
Dalším dílkem skládačky, proč už nejsou tolik "momumentálne inštrumentálne melódie" je fenomén temptrack, bez kterého si to zřejmě už tvůrci nedovedou představit. Hudba se obvykle dělá, až když je +- hotový střih, takže se dělá až na konec. No a aby z toho ve střihu byli moudří, dodá se tam náhradní hudební stopa třeba z nějakého jiného filmu. Chudák skladatel pak obvkyle dostane za úkol vytvořit něco prakticky totožného, co bylo v temptracku, protože si na to režisér, producent, střihač a zvukař zvykli a už si tam nedovedou představit nic jiného. Cokoliv by tam dodal skladatel odvážnějšího, je obvykle odmítnuto. Skladatel se po několika takových zkušenostech už ani nesnaží něco originálního dodat a prostě splní svoje řemeslo.
Takže ano, je to svým způsobem dobou, to je vždycky, ale můžou za to konkrétní lidi a konkrétní za mě špatná rozhodnutí, která vlastně ovlivnila i vkus diváků a posluchačů, kteří se do toho často už narodili a vnímají to jako samozřejmé a že tak to zkrátka má být.
Celá tahle situace mi vlastně připomíná situaci z dob klasicismu v 18. století. Tam byla taky armáda skladatelů, všichni skládali víceméně stejně a to samé, prakticky všichni jsou už dneska zapomenutí. I takový Mozart, který byl z nich pravděpodobně nejlepší, neskládal jinak, jen měl nejlepší nápady. Tehdy nikoho nezajímala osobnost a originalita skladatele, bylo to řemeslo, slož tady skladbu pro mši, tady ji slož pro koncert a tady ji slož pro to, aby nám něco hrálo k žrádlu. A skladatel skládal. Podobně to vnímám u skladatelů typu Badelt, Gregson Williams, Tyler, Jablonsky, Zimmer, Glennie Smith atd.. Musel přijít až Beethoven, který to všechno rozseknul a vytvořil kult autora a vnímání autorství obecně na dalších 200 let (až to zase změnil pop :-) )
Abych byl plně pochopen (což asi stejně nebudu), tak třeba takový soundtrack Iron Mana 3, kdyby byl sám o sobě, tak je to vlastně výborná práce. Mně na tom nejvíc vadí ta absolutní odosobněost, neoriginalita až plagiátorství a prostě fakt, že jde pouze o řemeslo a není v tom žádný autorský vklad.
Ale jak jsem psal, vypadá to, že se teď děje nějaká změna, kterou jsem zaspal. Na konečný soud toho ještě vím málo, ale uznávám svůj omyl a vypadá to, že minimálně ty novější comicsové blockbustery jsou co se týče nějaké ambice v tomto směru výš. Jsem zvědav :-)
a omlouvám se za tapetu, ale abych nebyl zcela povrchní, jak jsem byl osočen, nešlo to jinak :-)