lennelinky1Ano. První díl AC. Dobrý výsledek. Závidím všem co tuhle hru dohrály. Ale i když tu hru mám koupenou tak je zabugovaná jak pr*se. Došel jsem jenom do bodu kde mám zabít Roberta,ale hra mě dál nepustila....... Proč ? vždy když začne souboj tak já odletím mimo mapu hodí to cíl ztracen.......... Nevím budu teda jenom hodnotit přibližně 98 procent hry :D
Komentáře
ripperKonečně jsem poprvé vyzkoušel sérii Assassin's Creed. Tento první díl mi přišel jako výborný koncept, do kterého autoři nezvládli vložit dostatečně zábavný obsah. Ve hře jsem se dostal přesně do poloviny (čtvrtá paměťová sekvence ze sedmi), pak už mě neustálé opakování těch samých úkolů přestalo bavit a na zbytek děje se dodíval ve videu na netu. Stráveného času ale nelituji, rád jsem si vyzkoušel, jak to všechno začalo.
Moc se mi líbilo herní zasazení na Blízký východ. Je skvělé, že se hra drží reálných historických událostí, což ji pomáhá zasadit do kontextu doby (a při čtení na Wikipedii zjistíte, že dokonce i ti hašašíni/asasíni opravdu existovali). Orientální architektura má své kouzlo, a pobíhání a skákání po střechách tehdejších měst byl výborný nápad. Obecně za parkour si zaslouží ocenění, protože styl pohybu ve městě dodává hře náboj, a v době vydání se jednalo o průlomovou novinku. Samozřejmě ovládání je občas trochu nemotorné a občas hlavní postava dělá něco jiného než chcete, ale celkově je to slušné. Když jsme u ovládání, přišlo mi to překombinované, a příliš z toho čiší konzolová hra. Ani se moc nenamáhali přizpůsobit to na PC - v popiscích se používá "tlačítko 0" a "tlačítko 1" místo levé/pravé tlačítko, všude se zobrazuje ikona analogové páčky, atd.
Po obsahové stránce se mi to minimálně zpočátku velmi líbilo. Zápletka mi přišla zajímavá, a ani střihy do současnosti mi nijak nevadily, právě naopak - docela jsem se těšil, jak se to vyvine, a bylo osvěžující tam mít takovou meta hru s dějovou linkou skrz tisíciletí. V čem jsem se ztrácel byla místní východní jména, protože hra z nepochopitelného důvodu nemá titulky. Ačkoliv jsem neměl problém angličtině rozumět, tak jakmile se tam začala používat cizokrajná jména, tak jsem se v odposlechu začal ztrácet. Proto se mi těžko soustředilo na to, kdo je kdo, a proč co dělá.
Souboje mi přišly celkem dobře zpracované. Postupně získáte zajímavou škálu pohybů a dá se s tím vyhrát. Bylo fajn, že při skupinových soubojích na vás nechodili protivníci čistě jeden po druhém, ale dost často vás někdo z druhé strany sekl do zad (v omezené míře, samozřejmě by se dalo výrazně přitvrdit v realističnosti, ale to už by asi vyžadovalo jiný druh soubojového systému). Dost mě ale překvapilo, jak často jsem se ocitl v takovém hromadném souboji. Měl jsem představu, že budu tichý vrah, co se nenápadně prodírá davem, pak rychle bodne cíli nůž do zad, a prchá pryč. A ačkoliv mise vyznívaly, že bych to tak udělat měl, málokdy to tak dopadlo. Měl jsem pocit, že je hra nastavená tak, že stejně většinou skončíte sám proti velké přesile, a chytré plánování nenápadné vraždy se prostě nekoná. A nepozdával se mi ani systém ukrývání v případě, že začnete prchat. Samotné skákání do kupky sena nebo schování se mezi mnichy je zábavné, ale otravné na tom je, že je to vyžadováno. Můžete se klidně několik minut schovávat v postranních uličkách, kde není žádná stráž, ale stále po vás budou pátrat. Pak se na 10 sekund schováte v seně, a najednou na vás stráž zapomene. Takže pokud si najdete dobrý úkryt, který ovšem není "ten správný", tak se stráží nezbavíte.
Bohužel se musím dostat k repetitivní struktuře hry. Když jsem poprvé vylezl na věžičku a prozkoumal okolí, a pak splnil pár postranních misí, tak mi to přišlo super. Ale jakmile jsem viděl mapu posetou ikonkami, tak už v první městské čtvrti jsem cítil, že je to příliš to stejné pořád dokola. A jelikož tu jsou 3 velká města, každé se 3 čtvrtěmi, tak dělat pokaždé tu hromadu ikon v každé oblasti, až do zemdlení (nebo spíše ad nauseam), na to už jsem fakt neměl.
Když jsme u toho lezení na věže, mohla z toho být nějaká zajímavá minihra. Jen párkrát jsem se musel trochu zamýšlet, a hledat, kudy se dá na stavbu vyšplhat. Jinak to je jen o držení šipky nahoru, škoda. Zároveň prozkoumávání okolí z vrcholu věže mohla být nějaká aktivní minihra, místo zmáčknutí tlačítka. Což mě přivádí k mapě města, která mi přišla velmi neužitečná. Úkolové postavy mě často naváděly, kam se podívat a kde začít hledat, např. u kostela, kolem knihovny, u nemocnice, atd. Ale z mapy se vůbec nedalo nic poznat, a z architektury místa dost často také ne. Takže opět nastoupila rutina a jelo se podle šablony, věžičky, ikonky na mapě, atd.
Celkově mi teda první Asasín přišel jako slušná, ale ne skvělá hra. Hodnocení jsem trochu zvýšil, protože se snažím přihlédnout k době, kdy vyšla. Docela se těším, až vyzkouším druhý díl, protože tam by údajně mělo být hodně zmíněných ostrých hran již obroušených.
Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Dobrá (v současnosti)
Moc se mi líbilo herní zasazení na Blízký východ. Je skvělé, že se hra drží reálných historických událostí, což ji pomáhá zasadit do kontextu doby (a při čtení na Wikipedii zjistíte, že dokonce i ti hašašíni/asasíni opravdu existovali). Orientální architektura má své kouzlo, a pobíhání a skákání po střechách tehdejších měst byl výborný nápad. Obecně za parkour si zaslouží ocenění, protože styl pohybu ve městě dodává hře náboj, a v době vydání se jednalo o průlomovou novinku. Samozřejmě ovládání je občas trochu nemotorné a občas hlavní postava dělá něco jiného než chcete, ale celkově je to slušné. Když jsme u ovládání, přišlo mi to překombinované, a příliš z toho čiší konzolová hra. Ani se moc nenamáhali přizpůsobit to na PC - v popiscích se používá "tlačítko 0" a "tlačítko 1" místo levé/pravé tlačítko, všude se zobrazuje ikona analogové páčky, atd.
Po obsahové stránce se mi to minimálně zpočátku velmi líbilo. Zápletka mi přišla zajímavá, a ani střihy do současnosti mi nijak nevadily, právě naopak - docela jsem se těšil, jak se to vyvine, a bylo osvěžující tam mít takovou meta hru s dějovou linkou skrz tisíciletí. V čem jsem se ztrácel byla místní východní jména, protože hra z nepochopitelného důvodu nemá titulky. Ačkoliv jsem neměl problém angličtině rozumět, tak jakmile se tam začala používat cizokrajná jména, tak jsem se v odposlechu začal ztrácet. Proto se mi těžko soustředilo na to, kdo je kdo, a proč co dělá.
Souboje mi přišly celkem dobře zpracované. Postupně získáte zajímavou škálu pohybů a dá se s tím vyhrát. Bylo fajn, že při skupinových soubojích na vás nechodili protivníci čistě jeden po druhém, ale dost často vás někdo z druhé strany sekl do zad (v omezené míře, samozřejmě by se dalo výrazně přitvrdit v realističnosti, ale to už by asi vyžadovalo jiný druh soubojového systému). Dost mě ale překvapilo, jak často jsem se ocitl v takovém hromadném souboji. Měl jsem představu, že budu tichý vrah, co se nenápadně prodírá davem, pak rychle bodne cíli nůž do zad, a prchá pryč. A ačkoliv mise vyznívaly, že bych to tak udělat měl, málokdy to tak dopadlo. Měl jsem pocit, že je hra nastavená tak, že stejně většinou skončíte sám proti velké přesile, a chytré plánování nenápadné vraždy se prostě nekoná. A nepozdával se mi ani systém ukrývání v případě, že začnete prchat. Samotné skákání do kupky sena nebo schování se mezi mnichy je zábavné, ale otravné na tom je, že je to vyžadováno. Můžete se klidně několik minut schovávat v postranních uličkách, kde není žádná stráž, ale stále po vás budou pátrat. Pak se na 10 sekund schováte v seně, a najednou na vás stráž zapomene. Takže pokud si najdete dobrý úkryt, který ovšem není "ten správný", tak se stráží nezbavíte.
Bohužel se musím dostat k repetitivní struktuře hry. Když jsem poprvé vylezl na věžičku a prozkoumal okolí, a pak splnil pár postranních misí, tak mi to přišlo super. Ale jakmile jsem viděl mapu posetou ikonkami, tak už v první městské čtvrti jsem cítil, že je to příliš to stejné pořád dokola. A jelikož tu jsou 3 velká města, každé se 3 čtvrtěmi, tak dělat pokaždé tu hromadu ikon v každé oblasti, až do zemdlení (nebo spíše ad nauseam), na to už jsem fakt neměl.
Když jsme u toho lezení na věže, mohla z toho být nějaká zajímavá minihra. Jen párkrát jsem se musel trochu zamýšlet, a hledat, kudy se dá na stavbu vyšplhat. Jinak to je jen o držení šipky nahoru, škoda. Zároveň prozkoumávání okolí z vrcholu věže mohla být nějaká aktivní minihra, místo zmáčknutí tlačítka. Což mě přivádí k mapě města, která mi přišla velmi neužitečná. Úkolové postavy mě často naváděly, kam se podívat a kde začít hledat, např. u kostela, kolem knihovny, u nemocnice, atd. Ale z mapy se vůbec nedalo nic poznat, a z architektury místa dost často také ne. Takže opět nastoupila rutina a jelo se podle šablony, věžičky, ikonky na mapě, atd.
Celkově mi teda první Asasín přišel jako slušná, ale ne skvělá hra. Hodnocení jsem trochu zvýšil, protože se snažím přihlédnout k době, kdy vyšla. Docela se těším, až vyzkouším druhý díl, protože tam by údajně mělo být hodně zmíněných ostrých hran již obroušených.
Celkové hodnocení: Výborná (v době vydání) / Dobrá (v současnosti)
adam.kulhanekByly časy, kdy jsem byl obrovský fanoušek novodobé trilogie her ze série Prince z Persie. Když ale později vyšel první Assassin's Creed, který vychází z podobného konceptu, tak jsem již hrával hry jiného typu a tak mě tato hra i její pozdější díly zcela minuly. Ke hře jsem se tak dostal až nyní, 13 let od vydání a musím říct, že hra byla pro mě na začátku tak trochu šok. Přeci jen jsem čekal slibované středověké město z blízkého východu a já začínám v jakési moderní laboratoři, až jsem si asi dvě vteřiny myslel, že jsem spustil zcela jinou hru.
Vše je naštěstí hned vysvětleno a musím říct, že z té příběhové linky z moderní doby mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu je tak vlastně elegantně vysvětlena smrt a následné opakování dané situace hry. Na stranu druhou mě tyto části děsně nudily. Kromě závěru se zde prakticky nic neděje, vždy se jen prohodí pár slov, jde se spát a další den ráno zase do Animu. A nebo mi zde něco uniklo, to nepopírám. Úplný závěr je taky divný. Skončí titulky, dostávám kontrolu nad postavou, můžu si prohlédnout podivné symboly, ale už nic jiného. Je to teda konec nebo to není konec? Bude se snad z této fáze pokračovat ve dvojce? To fakt netuším.
Ale hraní za Altaira mi už přišlo mnohem zajímavější. Především jsem rád za jeho postupné získávání zbraní a schopností, po absolvování tutoriálů jsem totiž byl celkem zahlcen informacemi a dost jsem se v těch schopnostech ztrácel. Takhle jsem si na ně postupně zvykal a nebyl takový problém. První návštěvy velkých měst byly pro mě velkým zážitkem. Města vypadají skvěle, je zde spousta lidí, prostě živo. Chvílemi mi přišlo těžší se v městech orientovat, ale časem jsem si zvykl na mapu a rychlý pohyb po střechách. Jednotlivé úkoly při hledání stop byly ze začátku celkem zábavné, hlavně lezení na věže a kochání se výhledem. Finální útok na cíl pak byl prakticky vždy originální a bavil. Závěr v podobě zrady od Al Mualima jsem celkem očekával, souboj s ním byl na můj vkus až moc snadný.
Po čase je ale hra podle mě až příliš repetitivní. Hledání stop probíhá prakticky stále stejně, pouze se stupňuje obtížnost tím, že stále více roste šance na odhalení strážnými, takže sáhodlouhé a nudné útěky a schovávání jsou stále častějším jevem. V kombinaci s ne příliš vydařeným ovládáním to pak je skoro za trest. Třeba takové hledání praporků na čas stojí fakt za to. Dost často se mi totiž stávalo, že Altair skákal jinak, než jsem od něho očekával. Např. když visel na římse, tak místo, aby na ni vylezl, tak se od ní odrazil a skočil pryč (obě funkce měly stejné tlačítko), podobně při pokusu o výskok na vyšší římsu. Pokud v klidu lezu někam na střechu nebo na věž, tak mi to tak nevadí. Ale při zmíněném útěku před útočníky tam skáču nesmyslně jak trubka a každá taková nepřesnost pak zbytečně protahuje honičky. A úplně nejhorší pak byla část v přístavu, kde jsem dost často kvůli ovládání spadl do vody a následně jsem musel opakovat celou sekvenci znovu.
Kromě zmíněného mě trápilo i pár bugů. Například jsem se několikrát zabil při skoku do sena nebo při zachraňování místního jsem pobil všechny útočníky, ale oběť zmizela. Po chvíli se celá situace restartovala a já musel útočníky pobíjet znovu. Pak mi ještě přišlo divný, že když jsem vešel do města, vypnul hry a pokračoval s hraním další den, tak mě nahraná pozice přesunula rovnou do ústředí. Jestli to je bug nebo vlastnost, to už posuzovat raději nebudu.
Poslední nepříjemnou věcí byla nemožnost si zapnout titulky. Na druhou stranu jsem si díky tomu nakonec sehnal českou verzi s dabingem, od kterého jsem toho původně moc neočekával a tak jsem byl příjemně překvapen. Především z hlasu Altaira v podání Martina Stránského.
Hra má své chyby, ale svým způsobem mě hraní bavilo. Určitě ale ne tolik jako zmíněná trilogie Prince. Jsem celkem zvědavý na další díly, jestli se vyvarují zmíněných chyb nebo jestli to bude stále stejné.
Vše je naštěstí hned vysvětleno a musím říct, že z té příběhové linky z moderní doby mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu je tak vlastně elegantně vysvětlena smrt a následné opakování dané situace hry. Na stranu druhou mě tyto části děsně nudily. Kromě závěru se zde prakticky nic neděje, vždy se jen prohodí pár slov, jde se spát a další den ráno zase do Animu. A nebo mi zde něco uniklo, to nepopírám. Úplný závěr je taky divný. Skončí titulky, dostávám kontrolu nad postavou, můžu si prohlédnout podivné symboly, ale už nic jiného. Je to teda konec nebo to není konec? Bude se snad z této fáze pokračovat ve dvojce? To fakt netuším.
Ale hraní za Altaira mi už přišlo mnohem zajímavější. Především jsem rád za jeho postupné získávání zbraní a schopností, po absolvování tutoriálů jsem totiž byl celkem zahlcen informacemi a dost jsem se v těch schopnostech ztrácel. Takhle jsem si na ně postupně zvykal a nebyl takový problém. První návštěvy velkých měst byly pro mě velkým zážitkem. Města vypadají skvěle, je zde spousta lidí, prostě živo. Chvílemi mi přišlo těžší se v městech orientovat, ale časem jsem si zvykl na mapu a rychlý pohyb po střechách. Jednotlivé úkoly při hledání stop byly ze začátku celkem zábavné, hlavně lezení na věže a kochání se výhledem. Finální útok na cíl pak byl prakticky vždy originální a bavil. Závěr v podobě zrady od Al Mualima jsem celkem očekával, souboj s ním byl na můj vkus až moc snadný.
Po čase je ale hra podle mě až příliš repetitivní. Hledání stop probíhá prakticky stále stejně, pouze se stupňuje obtížnost tím, že stále více roste šance na odhalení strážnými, takže sáhodlouhé a nudné útěky a schovávání jsou stále častějším jevem. V kombinaci s ne příliš vydařeným ovládáním to pak je skoro za trest. Třeba takové hledání praporků na čas stojí fakt za to. Dost často se mi totiž stávalo, že Altair skákal jinak, než jsem od něho očekával. Např. když visel na římse, tak místo, aby na ni vylezl, tak se od ní odrazil a skočil pryč (obě funkce měly stejné tlačítko), podobně při pokusu o výskok na vyšší římsu. Pokud v klidu lezu někam na střechu nebo na věž, tak mi to tak nevadí. Ale při zmíněném útěku před útočníky tam skáču nesmyslně jak trubka a každá taková nepřesnost pak zbytečně protahuje honičky. A úplně nejhorší pak byla část v přístavu, kde jsem dost často kvůli ovládání spadl do vody a následně jsem musel opakovat celou sekvenci znovu.
Kromě zmíněného mě trápilo i pár bugů. Například jsem se několikrát zabil při skoku do sena nebo při zachraňování místního jsem pobil všechny útočníky, ale oběť zmizela. Po chvíli se celá situace restartovala a já musel útočníky pobíjet znovu. Pak mi ještě přišlo divný, že když jsem vešel do města, vypnul hry a pokračoval s hraním další den, tak mě nahraná pozice přesunula rovnou do ústředí. Jestli to je bug nebo vlastnost, to už posuzovat raději nebudu.
Poslední nepříjemnou věcí byla nemožnost si zapnout titulky. Na druhou stranu jsem si díky tomu nakonec sehnal českou verzi s dabingem, od kterého jsem toho původně moc neočekával a tak jsem byl příjemně překvapen. Především z hlasu Altaira v podání Martina Stránského.
Hra má své chyby, ale svým způsobem mě hraní bavilo. Určitě ale ne tolik jako zmíněná trilogie Prince. Jsem celkem zvědavý na další díly, jestli se vyvarují zmíněných chyb nebo jestli to bude stále stejné.
TelimektarSe rozeběhni třeba proti zdi! Tak přesně takový je první díl Assassina. ´
Neohrabanost ovládání je největší nepřítel v celé hře. Assassin se dokáže ve vypjatých situacích zachovat přesně obráceně než by hráč chtěl nebo očekával. Namísto zběsilého úprku prostředkem rušného tržiště se můžete dočkat naopak kejklířských kousků na nejbližším stánku, dávajíc šanci na útok strážným kteří vás pronásledovali. Nebo se dočkáte naopak skoku z věže s odrazem do neznáma. A to poté co se pracně došplháte skoro na vrchol protože musíte pro postup ve hře.
Příběh je naštěstí poutavý a poměrně promyšlený. Bohužel je ale samotné hraní po čase stereotypní a příliš dlouhé. Myslím že by hře velmi prospěl menší počet cílů k likvidaci nutných pro dokončení hry. Klidně o třetinu méně než odhalíte a sejmete hlavního padoucha.
Celou dobu je hráči vysvětlován princip a důvody utajení společenství zabijáků. Závěr hry se ale bohužel stává soubojem jednoho bojovníka s mečem a skrytou čepelí pod zápěstím proti malé armádě. Působí to pak nanejvýš divně a nepřirozeně.
Nejedná se o nijak skvělou hru. Naštěstí alespoň položila dobré základy pro herní sérii která už má mnoho úspěšných a lepších pokračování.
Neohrabanost ovládání je největší nepřítel v celé hře. Assassin se dokáže ve vypjatých situacích zachovat přesně obráceně než by hráč chtěl nebo očekával. Namísto zběsilého úprku prostředkem rušného tržiště se můžete dočkat naopak kejklířských kousků na nejbližším stánku, dávajíc šanci na útok strážným kteří vás pronásledovali. Nebo se dočkáte naopak skoku z věže s odrazem do neznáma. A to poté co se pracně došplháte skoro na vrchol protože musíte pro postup ve hře.
Příběh je naštěstí poutavý a poměrně promyšlený. Bohužel je ale samotné hraní po čase stereotypní a příliš dlouhé. Myslím že by hře velmi prospěl menší počet cílů k likvidaci nutných pro dokončení hry. Klidně o třetinu méně než odhalíte a sejmete hlavního padoucha.
Celou dobu je hráči vysvětlován princip a důvody utajení společenství zabijáků. Závěr hry se ale bohužel stává soubojem jednoho bojovníka s mečem a skrytou čepelí pod zápěstím proti malé armádě. Působí to pak nanejvýš divně a nepřirozeně.
Nejedná se o nijak skvělou hru. Naštěstí alespoň položila dobré základy pro herní sérii která už má mnoho úspěšných a lepších pokračování.
Pro: příběh, templáři, assassíni
Proti: zdlouhavost, opakování se
ŠterbaÚplný začátek AC série na tu dobu to byla uplná pecka a hlavně grafika byla na ten rok top. Lezení po různých stěnách kostelech domech mě strašně bavilo , občas ta obtížnost byla na mě až příliš těžká , a nejvíc co mě asi tak štvalo tak bylo to unavné a nudné cestování na koni mezi městy ty mezilokace mě moc nebavily v dalších dílech už se oproti tomuhle prvnímu dílu zlepšily.
Pro: Grafika na ten rok to byla špička , Parkour
Proti: Inteligence NPC , nudné mezilokace a cestování na koni , obtížnost
S4TWKaždý z nás máme nějaké ty srdcové hry, u kterých s odstupem času tušíme, že k dokonalosti mají dost daleko, ale stejně pro ně máme jistou slabost a v našich osobních žebříčcích se vyskytují hodně vysoko. No a ta moje je první Assassins Creed.
Osobně jsem si tuhle sérii zamiloval hned, jak byla tahle hra oznámena. Proto je s podivem, že jsem nikdy nehrál jiný díl, než je první a druhý. Nicméně ten první jsem dohrál třikrát, což se mi u moc her nestalo (napočítal bych je na prstech jedné ruky). Prostě je to hra, ke které mám jistou citovou vazbu a přiznávám, že ji nedokáži hodnotit moc subjektivně.
Ta hra má dost nedostatků. Je zde spousta stereotypních aktivit, které vás po čase dost omrzí. Ostatně i samotný hlavní příběh je dosti stereotypní, neboť musíte opakovat tu jistou činnost (činnosti) neustále dokola a nějaké výrazné změny v postupu tu rozhodně nečekejte.
Další nedostatkem je soubojový systém, který je přespříliš jednoduchý a vlastně docela dost nudný. Jak na soupeře se po chvilce naučíte a díky tomu budete vlastně téměř nesmrtelní. Téměř, protože většinu smrtí si způsobíte lehce krkolomným parkourem. Ono je to vlastně o držení dvou tlačítek, ale i tak se postava zachová často tak, že prostě NESMYSLNĚ spadne a néééé, rozhodně to nebyla moje chyba.
Nicméně ta hra má nesmírné kouzlo ve svém zasazení. Pro mě se jednalo o splněný sen, kdy jsem poprvé ve hře prožíval nějaké historické události zasazené do skutečných žijících měst. Dnes už tenhle openworld působí dosti ploše, uměle a svým způsobem prázdně, ale ve své době jsem z toho byl hrozně vycákaný. Pokaždé když byl záběr na město tak mé oči plesaly.
Jedna z často vyčítaných aktivit je lezení na věže, které já osobně považuji za jednu z těch zábavných aktivit, neboť odměna v podobě výborného výhledu vždy stála za to. Navíc vás do toho nikdo nenutí, aby jste vylezli na všechny věže, tak proč si stěžovat?
Příběh je taková kombinace historické fantasy. Je zde spousta odkazů na skutečné události, které jsou ovšem dost přibarveny a díky tomu dostávají takový chytlavější ráz. Osobně jsem také moc nemusel tu moderní část, jelikož jsem se vždy chtěl ztrácet především v historických městech a zapíchávat své oběti, ale zpětně to hodnotím jako velmi povedený nápad, jehož potenciál později přišel lehce do ztracena.
O téhle hře bych dokázal napsat ještě dost odstavců, ale kdo to má pak číst? Moc dobře si uvědomuji, co tahle hra nedělá zrovna nejlépe, ale i přesto jí považuji za revoluční a za hru, která do herního průmyslu přinesla něco velmi inovativního a získala si neskutečné zástupy fanoušků. No a mě nezbývá nic jiného než dohnat mnohaleté resty a konečně si projít celou sérii.
Osobně jsem si tuhle sérii zamiloval hned, jak byla tahle hra oznámena. Proto je s podivem, že jsem nikdy nehrál jiný díl, než je první a druhý. Nicméně ten první jsem dohrál třikrát, což se mi u moc her nestalo (napočítal bych je na prstech jedné ruky). Prostě je to hra, ke které mám jistou citovou vazbu a přiznávám, že ji nedokáži hodnotit moc subjektivně.
Ta hra má dost nedostatků. Je zde spousta stereotypních aktivit, které vás po čase dost omrzí. Ostatně i samotný hlavní příběh je dosti stereotypní, neboť musíte opakovat tu jistou činnost (činnosti) neustále dokola a nějaké výrazné změny v postupu tu rozhodně nečekejte.
Další nedostatkem je soubojový systém, který je přespříliš jednoduchý a vlastně docela dost nudný. Jak na soupeře se po chvilce naučíte a díky tomu budete vlastně téměř nesmrtelní. Téměř, protože většinu smrtí si způsobíte lehce krkolomným parkourem. Ono je to vlastně o držení dvou tlačítek, ale i tak se postava zachová často tak, že prostě NESMYSLNĚ spadne a néééé, rozhodně to nebyla moje chyba.
Nicméně ta hra má nesmírné kouzlo ve svém zasazení. Pro mě se jednalo o splněný sen, kdy jsem poprvé ve hře prožíval nějaké historické události zasazené do skutečných žijících měst. Dnes už tenhle openworld působí dosti ploše, uměle a svým způsobem prázdně, ale ve své době jsem z toho byl hrozně vycákaný. Pokaždé když byl záběr na město tak mé oči plesaly.
Jedna z často vyčítaných aktivit je lezení na věže, které já osobně považuji za jednu z těch zábavných aktivit, neboť odměna v podobě výborného výhledu vždy stála za to. Navíc vás do toho nikdo nenutí, aby jste vylezli na všechny věže, tak proč si stěžovat?
Příběh je taková kombinace historické fantasy. Je zde spousta odkazů na skutečné události, které jsou ovšem dost přibarveny a díky tomu dostávají takový chytlavější ráz. Osobně jsem také moc nemusel tu moderní část, jelikož jsem se vždy chtěl ztrácet především v historických městech a zapíchávat své oběti, ale zpětně to hodnotím jako velmi povedený nápad, jehož potenciál později přišel lehce do ztracena.
O téhle hře bych dokázal napsat ještě dost odstavců, ale kdo to má pak číst? Moc dobře si uvědomuji, co tahle hra nedělá zrovna nejlépe, ale i přesto jí považuji za revoluční a za hru, která do herního průmyslu přinesla něco velmi inovativního a získala si neskutečné zástupy fanoušků. No a mě nezbývá nic jiného než dohnat mnohaleté resty a konečně si projít celou sérii.
KomiksumecMám tento díl rád, celá sága začalo právě tady a věděl jsem že tuhle sérii budu chtít hrát dál. Naprosto famózní věc kvůli které je hra boží dodnes je prostředí a grafika, dodnes možná nejlepší i když má za sebou 12 let.
Horší je to s příběhem, ona ta podstata je zajímavá, ale příběh v současnosti mě nebavil už tehdy a vždy jsem jen doufal ať ty nudný kecy skončí a můžu zase kuchat křižáky! Ale slabší části nalezneme i v hlavní dějové lince, celou hru děláme ty samé repetetivní mise a po čase to už dost nudí. Lecos se dá vytknout o hlavnímu protagonistovi Altaïrovi, který se místy chová jako tupá loutka bez mozku, tuto postavu ale dobře rehabilitovali pozdější hry či doprovodné materiály.
Překvapivě velkou slabinou je parkour, ten je místy hrozně složitý a postava neposlouchá kam chcete občas skočit což končí smrtí. Souboje jsou naprosto primitivní a pokud nejste úplně marní tak vyhrajete i proti přesile 50 ku 1 (Nejednou se mi to stalo).
Možná to není nejlepší hra a z dnešního pohledu je možná zastaralá, ale na své stáří má krásnou grafiku a boží atmosféru.
Zkrátka hlavně nostalgická záležitost.
Horší je to s příběhem, ona ta podstata je zajímavá, ale příběh v současnosti mě nebavil už tehdy a vždy jsem jen doufal ať ty nudný kecy skončí a můžu zase kuchat křižáky! Ale slabší části nalezneme i v hlavní dějové lince, celou hru děláme ty samé repetetivní mise a po čase to už dost nudí. Lecos se dá vytknout o hlavnímu protagonistovi Altaïrovi, který se místy chová jako tupá loutka bez mozku, tuto postavu ale dobře rehabilitovali pozdější hry či doprovodné materiály.
Překvapivě velkou slabinou je parkour, ten je místy hrozně složitý a postava neposlouchá kam chcete občas skočit což končí smrtí. Souboje jsou naprosto primitivní a pokud nejste úplně marní tak vyhrajete i proti přesile 50 ku 1 (Nejednou se mi to stalo).
Možná to není nejlepší hra a z dnešního pohledu je možná zastaralá, ale na své stáří má krásnou grafiku a boží atmosféru.
Zkrátka hlavně nostalgická záležitost.
Pro: Výborná atmosféra, krásná grafika, výborný soundtrack, poměrně povedený český dabing
Proti: Repetetivní úkoly, ne příliš zajímá linka z přítomnosti
VurhorHraní prvního assassina na mě působí jako kdybych jel na dovolenou k nějakému krásnému a exotickému místu, ale už jsem neměl tolik prachů k tomu, abych si zaplatil nějaké ty prohlídky, či koupil suvenýry.
Příběh je vcelku zajímavý. I když nejsem úplně fanda kroku udělat z templářů mocichtivé zmetky, stejně jsem jím byl natolik upoután, že jsem se zájmem následoval jeho cestu. Navíc chápu, že první díl slouží jako taková expozice k nastínění celého AC univerza, se kterým se bude bedlivěji pracovat až v následujících dílech.
Samotná města jsou boží. Jen tak se procházet ulicemi Jeruzaléma a kochat se okolím a ruchem města byl v roce 2007 fakt zážitek. Obyvatelé nebyli lhostejní k tomu co provádím, komentovali věci (často na hranici směšnosti, obzvlášť s českým dabingem) a občas projevovali emoce věrohodněji než kterýkoliv živáček v Imperial City v Oblivionu. Navíc šplhání na věže a jiné vysoké objekty patřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ty města žily. Následně i honičky se strážemi po zlikvidování cíle byly vynikající, obzvlášť díky té parádní hudbě. A když už se sáhne po meči a člověk se naučí soubojový systém, je to vyložená slast pro oko.
Bohužel asi největší zádrhel byl ten, že při ovládání Altaira jsem se často cítil jako kdybych hru hrál ve svěrací kazajce. Stejně jako Tommy Vercetti nebo Thomas Angelo je i Altair badass hrdina, nicméně stejně jako zmínění pánové, i on očividně neabsolvoval kurzy plavání, tudíž jakmile spadne do vody, konečná. Ale věc, která mě štvala snad absolutně nejvíc, byla nemožnost někoho zlikvidovat z výšky. Hráč musí být očividně vždy na stejné výškové úrovni jako jeho oběť. Nejhorší byla mise, kdy jsem musel zlikvidovat nějakého toho kapitána stráží, který dával proslov svým lidem. Stál jsem přímo nad ním na hradbách, měl jsem úplně krásnou možnost z nich seskočit a se štylem toho plantážníka odpravit, ale nééé, jeho veličenstvo Altair VII musí použít debilní žebřík, na kterém před zraky všech těch strážníků sleze dolů, a pak až teprve se uráčí do svého cíle vrazit kudlu. Lenoch jeden nonšalantní. Celkem hrozný je taky nekvalitní zvuk backgroundu ve městě. Když někdo mluvil, často to znělo jako ze sedmdesátkového rádia nebo z kanálu nějakého miniaturního youtubera, co se naučil zapnout web cameru. Nejdřív jsem si myslel, že je to českým dabingem, se kterým jsem hru hrál, ale posléze jsem zjistil, že tomu tak je i originálním znění. A některé rozhovory jsou extrémně utahaný. Stabilita kamery tomu navíc fakt nepomáhá.
Assassin´s Creed je dobrá hra, ale své zásadní mechaniky má ještě více méně v plenkách, nemá je ještě natolik rozvinuté, aby si hru člověk doopravdy užil. To se týká především ve zmíněném ovládání samotného Altaira. V rámci toho je hraní sice zábavné, ale některé omezující faktory mohou hráče opravdu vytočit. Chvála bohu za parádní dvojku.
Příběh je vcelku zajímavý. I když nejsem úplně fanda kroku udělat z templářů mocichtivé zmetky, stejně jsem jím byl natolik upoután, že jsem se zájmem následoval jeho cestu. Navíc chápu, že první díl slouží jako taková expozice k nastínění celého AC univerza, se kterým se bude bedlivěji pracovat až v následujících dílech.
Samotná města jsou boží. Jen tak se procházet ulicemi Jeruzaléma a kochat se okolím a ruchem města byl v roce 2007 fakt zážitek. Obyvatelé nebyli lhostejní k tomu co provádím, komentovali věci (často na hranici směšnosti, obzvlášť s českým dabingem) a občas projevovali emoce věrohodněji než kterýkoliv živáček v Imperial City v Oblivionu. Navíc šplhání na věže a jiné vysoké objekty patřilo mezi mé nejoblíbenější činnosti. Ty města žily. Následně i honičky se strážemi po zlikvidování cíle byly vynikající, obzvlášť díky té parádní hudbě. A když už se sáhne po meči a člověk se naučí soubojový systém, je to vyložená slast pro oko.
Bohužel asi největší zádrhel byl ten, že při ovládání Altaira jsem se často cítil jako kdybych hru hrál ve svěrací kazajce. Stejně jako Tommy Vercetti nebo Thomas Angelo je i Altair badass hrdina, nicméně stejně jako zmínění pánové, i on očividně neabsolvoval kurzy plavání, tudíž jakmile spadne do vody, konečná. Ale věc, která mě štvala snad absolutně nejvíc, byla nemožnost někoho zlikvidovat z výšky. Hráč musí být očividně vždy na stejné výškové úrovni jako jeho oběť. Nejhorší byla mise, kdy jsem musel zlikvidovat nějakého toho kapitána stráží, který dával proslov svým lidem. Stál jsem přímo nad ním na hradbách, měl jsem úplně krásnou možnost z nich seskočit a se štylem toho plantážníka odpravit, ale nééé, jeho veličenstvo Altair VII musí použít debilní žebřík, na kterém před zraky všech těch strážníků sleze dolů, a pak až teprve se uráčí do svého cíle vrazit kudlu. Lenoch jeden nonšalantní. Celkem hrozný je taky nekvalitní zvuk backgroundu ve městě. Když někdo mluvil, často to znělo jako ze sedmdesátkového rádia nebo z kanálu nějakého miniaturního youtubera, co se naučil zapnout web cameru. Nejdřív jsem si myslel, že je to českým dabingem, se kterým jsem hru hrál, ale posléze jsem zjistil, že tomu tak je i originálním znění. A některé rozhovory jsou extrémně utahaný. Stabilita kamery tomu navíc fakt nepomáhá.
Assassin´s Creed je dobrá hra, ale své zásadní mechaniky má ještě více méně v plenkách, nemá je ještě natolik rozvinuté, aby si hru člověk doopravdy užil. To se týká především ve zmíněném ovládání samotného Altaira. V rámci toho je hraní sice zábavné, ale některé omezující faktory mohou hráče opravdu vytočit. Chvála bohu za parádní dvojku.
Pro: živoucí města, implementace historických událostí, příběh, honičky, souboje
Proti: omezenost v ovládání, nekvalitní zvuk backgroundu, někdy utahanost
MachanSérie AC nikdy nebyla u mně oblíbena. Nevím proč, ale nikdy mě moc nelákalo skákat po střechách a poté střemhlav sletět do sena. Poté vylézt, potají zabít pár důležitých lidí a nerušeně se vrátit zpět do pevnosti.
Každopádně když jsem uvažoval, co bych si mohl zahrát a moje volba padla na první AC. V té době jsem se sérií AC měl zkušenost pouze v Java verzi pro mobilní zařízení. Ta je samozřejmě oproti té klasické hodně osekaná, ale přejděme už k samotné hře.
Co mi upřímně vyrazilo dech, byla grafika. Všechno v této hře vypadá zkrátka fantasticky. Od samotných postav až po okolí a interiéry. Hra bude mít letos devět let a vůbec na to nevypadá! První minuty ve hře jsou zkrátka super.
Bohužel nadšení v mém případě opadlo u druhé mise. Po splnění úvodní mise v Masyafu jsem se konečně vydal za hranice assassínské pevnosti na svém splašeném (rozuměj "vypůjčeném") oři a těšil se na průzkum okolí. Jaké bylo mé překvapení když jsem zjistil že se toho vskutku mnoho prozkoumat nedá. Po cestě do Damašku jsem narazil pouze na skupiny lidí a také stráží, kteří okamžitě tasily zbraně a jaly se mě pronásledovat. Naštěstí se stráže dají setřást poměrně snadno. Obzvláště na cestách. To ovšem už neplatí ve městech. Pokud si vás stráže všimnou, očekávejte velkou srandu. Pokud si myslíte, že stráže jsou jen tupci s podprůměrným IQ, tak máte pravdu zhruba z poloviny. Jsou totiž celkem vynalézaví. Když se jim snažíte utéct na střechy, začnou vás bombardovat kameny. To, že se do vás trefí jeden kámen z deseti je už věc druhá, ale bohužel i ten jeden kámen vám především ze začátku bude stačit k tomu, aby jste sletěli strážím rovnou na ránu.
Co se týče příběhu, upřímně mi přišel o hovně. Bylo to především kvůli nepřeskočitelným cutscénám, které obsahovali kecy, kecy a zase jenom kecy. A to ani nemluvím o návratech do normálního světa. Upřímně mi tento koncept přijde dementní.
Největším problémem hry je ale bezesporu repetivnost všeho, co ve hře najdete. Už víme, kde se inspirovali vývojáři třetí Mafie. Všechno se hned okouká, náplň hry je furt stejná. Dojeď do jednoho ze tří měst, navštiv NPC, které ti odkváká kde by si mohl začít své pátraní, poté dokončíš pátraní a na závěr toho všeho zabiješ jednoho bosse. To je vše a takto se to hraje až do konce.
Ale abych úplně AC nekřivdil, kromě prvních pár minut a grafiky se stále najdou nějaká ta pozitiva. Tím prvním je bezesporu volnost pohybu. Během pátraní se po městě můžete procházet a ani nemusíte plnit vyšetřování. Ale kdo by se procházel, když může šplhat po budovách, pozorovat nádherné scenerie z rozhleden a u toho si pochvalovat technickou stránku hry. Tou další pozitivní součástí hry je český dabing. Martinu Stránskému role Altaira sedla jak vyšitá, ale i ostatní se svých rolí jali dobře a jejich dabing se dobře poslouchá. Ano, AC má své momenty, bohužel jich není tolik, abych se u hry bavil. Dohrál jsem jí pouze ze zvědavosti a ani to jsem možná neměl dělat.
Závěr hry je totiž opravdu totální... ehm, hloupost. Už dlouho jsem neviděl tak hloupý, nesmyslný a příšerný konec. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to vzít v kostce. Potom co zjistíte, že Al Mualim je zrádce, se začnou dít věci. Nejdřív oživí všechny nepřátelé, potom se rozdělí na deset Al Mualimů a poté následuje smršť keců viz zbytek hry
AC není tak špatná hra, jak možná vyznělo z mého komentáře. Nápad je supr a technická část hry je perfektní. To se ovšem už nedá říct o herní náplni.
Každopádně když jsem uvažoval, co bych si mohl zahrát a moje volba padla na první AC. V té době jsem se sérií AC měl zkušenost pouze v Java verzi pro mobilní zařízení. Ta je samozřejmě oproti té klasické hodně osekaná, ale přejděme už k samotné hře.
Co mi upřímně vyrazilo dech, byla grafika. Všechno v této hře vypadá zkrátka fantasticky. Od samotných postav až po okolí a interiéry. Hra bude mít letos devět let a vůbec na to nevypadá! První minuty ve hře jsou zkrátka super.
Bohužel nadšení v mém případě opadlo u druhé mise. Po splnění úvodní mise v Masyafu jsem se konečně vydal za hranice assassínské pevnosti na svém splašeném (rozuměj "vypůjčeném") oři a těšil se na průzkum okolí. Jaké bylo mé překvapení když jsem zjistil že se toho vskutku mnoho prozkoumat nedá. Po cestě do Damašku jsem narazil pouze na skupiny lidí a také stráží, kteří okamžitě tasily zbraně a jaly se mě pronásledovat. Naštěstí se stráže dají setřást poměrně snadno. Obzvláště na cestách. To ovšem už neplatí ve městech. Pokud si vás stráže všimnou, očekávejte velkou srandu. Pokud si myslíte, že stráže jsou jen tupci s podprůměrným IQ, tak máte pravdu zhruba z poloviny. Jsou totiž celkem vynalézaví. Když se jim snažíte utéct na střechy, začnou vás bombardovat kameny. To, že se do vás trefí jeden kámen z deseti je už věc druhá, ale bohužel i ten jeden kámen vám především ze začátku bude stačit k tomu, aby jste sletěli strážím rovnou na ránu.
Co se týče příběhu, upřímně mi přišel o hovně. Bylo to především kvůli nepřeskočitelným cutscénám, které obsahovali kecy, kecy a zase jenom kecy. A to ani nemluvím o návratech do normálního světa. Upřímně mi tento koncept přijde dementní.
Největším problémem hry je ale bezesporu repetivnost všeho, co ve hře najdete. Už víme, kde se inspirovali vývojáři třetí Mafie. Všechno se hned okouká, náplň hry je furt stejná. Dojeď do jednoho ze tří měst, navštiv NPC, které ti odkváká kde by si mohl začít své pátraní, poté dokončíš pátraní a na závěr toho všeho zabiješ jednoho bosse. To je vše a takto se to hraje až do konce.
Ale abych úplně AC nekřivdil, kromě prvních pár minut a grafiky se stále najdou nějaká ta pozitiva. Tím prvním je bezesporu volnost pohybu. Během pátraní se po městě můžete procházet a ani nemusíte plnit vyšetřování. Ale kdo by se procházel, když může šplhat po budovách, pozorovat nádherné scenerie z rozhleden a u toho si pochvalovat technickou stránku hry. Tou další pozitivní součástí hry je český dabing. Martinu Stránskému role Altaira sedla jak vyšitá, ale i ostatní se svých rolí jali dobře a jejich dabing se dobře poslouchá. Ano, AC má své momenty, bohužel jich není tolik, abych se u hry bavil. Dohrál jsem jí pouze ze zvědavosti a ani to jsem možná neměl dělat.
Závěr hry je totiž opravdu totální... ehm, hloupost. Už dlouho jsem neviděl tak hloupý, nesmyslný a příšerný konec. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to vzít v kostce. Potom co zjistíte, že Al Mualim je zrádce, se začnou dít věci. Nejdřív oživí všechny nepřátelé, potom se rozdělí na deset Al Mualimů a poté následuje smršť keců viz zbytek hry
AC není tak špatná hra, jak možná vyznělo z mého komentáře. Nápad je supr a technická část hry je perfektní. To se ovšem už nedá říct o herní náplni.
Pro: technické zpracování hry, český dabing, dobrý koncept
Proti: repetivnost, příběh, závěr
DuDu008Zaujímavé, že k prvému dielu Assassin's Creed som sa dostal až po dohraní AC II, III a IV. Ale to mi neprekážolo, keďže žiadnu hernú sériu som nehral od prvej časti.
Príbeh mal zujímavý koncept, ale len na začiatku a na konci hry. Ostantné sekvencie boli vlastne o tom istom - prísť do mesta, splniť dookola tie isté misie a nakoniec zabiť templára. Aj keď sa to zdalo byť rovnaké, vždy sa stupňovala obtiažnosť a pre mňa to bola vždy nová výzva. Pri niektorých misiách, hlavne keď som musel zabiť niekoľko nepriateľov, tak mi vždy liezli na nervy otravné stráže, ktoré stáli snáď na každom rohu a hneď ma odhalili a celá misia sa zrušila. Páčilo sa mi, že vždy po zabití templára Altaïr dostával nové vybavenie a mohol sa naučiť niečo nové, čo mu pomáhalo v súbojoch. Súbojový systém bol náročný na reflexy, keďže ste každý nepriateľov útok museli v správnom momente zastaviť a na to zaútočiť s Altaïrom. Behanie po strechách som moc nepreferoval, keďže aj tam boli stráže, takže som 3/4 hry behal po zemi. Celý príbeh som splnil na 100%, len vedľajšie aktivity ako zabíjanie templárskych stráži a zbieranie vlajok som nesplnil, lebo ich bolo veľa. Záver hry bol fantastický, hlavne keď Altaïr zistil že Al Mualim je templár a následne s ním bol finálny bossfight. Zakončenie bolo trochu čudné, ale zato som sa aj zasmial. Keby nebolo toho výborného začiatka a konca hry, asi by som dal hre iba 80%.
Páčilo sa mi, že každá vražda templára sa odohrávala v inom meste (Damascus, Acre, Jeruzalem) a dokonca aj v inej časti mesta (bohatá, stredná a chudobná časť). Masyaf, pevnosť assassinov mi prišla prázdna, keďže sa v nej nič nedalo robiť okrem trénovania súbojov. Královstvo bolo veľké a boli v ňom akurát viewpointy a po navštívený všetkých miest sa mi otvorila možnosť rýchleho cestovania, takže sa moc nevyužilo. V závere hry bola sprístupnená ďalšia lokácia - Arsuf, ktorý slúžil len k zabitiu ďalšieho templára.
Grafika bola pekná na to v ktorom roku hra višla. Sondtrack bol taktiež pekný, ale niekedy prestal hrať a bolo úplné ticho a bolo počuť iba hluk občanov. Jediné čo mi prišlo nudné, boli konverzácie, hlavne pri záchrane občanov sa opakovalo to isté.
Bugov bolo viac ako napr. niektorý občania mali len tri prsty ako Yoda zo Star Wars, niektorým zase prechádzali nohy cez šaty a rúcha, alebo pri konverzácii sa niektorým neotvárali ústa.
Aj Desmondov príbeh bol zaujímavý, len stále to bolo o tom istom ako po každej sekvencii musel ísť spať, ale vždy to bolo okorenené nejakou interakciou, alebo konverzáciou. A aj v prítomnosti bol záver taký čudný.
Celkovo sa mi AC aj cez jeho repetetívnosť páčil a je to pekný úvod do celej Assassin's Creed série.
Príbeh mal zujímavý koncept, ale len na začiatku a na konci hry. Ostantné sekvencie boli vlastne o tom istom - prísť do mesta, splniť dookola tie isté misie a nakoniec zabiť templára. Aj keď sa to zdalo byť rovnaké, vždy sa stupňovala obtiažnosť a pre mňa to bola vždy nová výzva. Pri niektorých misiách, hlavne keď som musel zabiť niekoľko nepriateľov, tak mi vždy liezli na nervy otravné stráže, ktoré stáli snáď na každom rohu a hneď ma odhalili a celá misia sa zrušila. Páčilo sa mi, že vždy po zabití templára Altaïr dostával nové vybavenie a mohol sa naučiť niečo nové, čo mu pomáhalo v súbojoch. Súbojový systém bol náročný na reflexy, keďže ste každý nepriateľov útok museli v správnom momente zastaviť a na to zaútočiť s Altaïrom. Behanie po strechách som moc nepreferoval, keďže aj tam boli stráže, takže som 3/4 hry behal po zemi. Celý príbeh som splnil na 100%, len vedľajšie aktivity ako zabíjanie templárskych stráži a zbieranie vlajok som nesplnil, lebo ich bolo veľa. Záver hry bol fantastický, hlavne keď Altaïr zistil že Al Mualim je templár a následne s ním bol finálny bossfight. Zakončenie bolo trochu čudné, ale zato som sa aj zasmial. Keby nebolo toho výborného začiatka a konca hry, asi by som dal hre iba 80%.
Páčilo sa mi, že každá vražda templára sa odohrávala v inom meste (Damascus, Acre, Jeruzalem) a dokonca aj v inej časti mesta (bohatá, stredná a chudobná časť). Masyaf, pevnosť assassinov mi prišla prázdna, keďže sa v nej nič nedalo robiť okrem trénovania súbojov. Královstvo bolo veľké a boli v ňom akurát viewpointy a po navštívený všetkých miest sa mi otvorila možnosť rýchleho cestovania, takže sa moc nevyužilo. V závere hry bola sprístupnená ďalšia lokácia - Arsuf, ktorý slúžil len k zabitiu ďalšieho templára.
Grafika bola pekná na to v ktorom roku hra višla. Sondtrack bol taktiež pekný, ale niekedy prestal hrať a bolo úplné ticho a bolo počuť iba hluk občanov. Jediné čo mi prišlo nudné, boli konverzácie, hlavne pri záchrane občanov sa opakovalo to isté.
Bugov bolo viac ako napr. niektorý občania mali len tri prsty ako Yoda zo Star Wars, niektorým zase prechádzali nohy cez šaty a rúcha, alebo pri konverzácii sa niektorým neotvárali ústa.
Aj Desmondov príbeh bol zaujímavý, len stále to bolo o tom istom ako po každej sekvencii musel ísť spať, ale vždy to bolo okorenené nejakou interakciou, alebo konverzáciou. A aj v prítomnosti bol záver taký čudný.
Celkovo sa mi AC aj cez jeho repetetívnosť páčil a je to pekný úvod do celej Assassin's Creed série.
Pro: Altaïr, Al Mualim, vedľajšie postavy, príbeh, lokácie, prítomnosť, súbojový systém, ....
Proti: Niektoré konverzácie, bugy, repetetívnosť misií
playerZe začátku jsem této hře moc nepropadl, ale postupně mě hra začala bavit i přes některé stereotypy misí (vyslechnut, okrást, zavraždit to se příliš opakovalo). Assassin's Creed nabízí především výborné zpracování středověkých měst Damašku,Acre a Jeruzaléma. Všechny vražedné úkoly odehrávají v těchto třech metropolích, které dohromady propojují úzké stezky domů na které můžete šplhat a prozkoumávat architekturu středověkých měst. Design všech měst i jejich názvy ostatně naprosto přesně korespondují s historickými fakty . Např. zrovna v pevnosti Masyaf opravdu ve stejném období působila sekta hašašínů. Ti jsou vykreslováni jen jako vrazi, ale historicky to byla spíše náboženská sekta.
Děj hry má takový konspirační nádech, který vlastně vypráví alternativní historii, kde za významnými historickými událostmi stojí Templáři. Do příběhu ve středověku se vkládají v "matrixovém" duchu prolíná současnst, příběh Desmonda vězněného společností Abstergo. I když děj odehrávající se v budoucnosti není tak záživný jako ten ve středověku (budete se přesouvat mezi svým pokojem a Animusem), postupně doplní příběh o pozadí únosu a co má tajemná společnost Abstergo za lubem.
Co se týče boje tak ten považuju za velké plus hry. Boj vyšperkovaný comby je skvělý. Rozhodně se vám hodí když jste obklíčen hordou nepřátel a bojujete o holý život, což se vám ve hře několikrát stane. Podtupně se naučíte bojovat s přesilou nepřátel a ani přesila deset na jednoho vás nepoleká. Akorát mě dalo pořádnou fušku si všechna comba zapamatovat. Trochu mi vadila přehnaná reakce stráží na jakýkoliv rychlý pohyb. Zvláště ve venkovské krajině když se jsem se potřeboval dostat z jednoho místa na druhé. Při rychlé jízdě jsem musel u každé vojenské hlídky brzdit aby po mě nešla. To se dostávám k dalšímu plusu hry možnsti jízdy na koni. Probádávat venkovskou krajinu ze sedla koně a vydovádět se jízdou na koni to je skvělé.
Ve městě potkáte úkryty, kupky sena a lavičky kam se můžete ukrýt před stráží. Nebo se můžete mdlením přímíchat mezi mnichy. Pkud vás už ruch města unavuje tak si vyhlédněte jednu z nejvyšších věží v libovolném městě, vyšplhejte se až na špičku a jen se kochejte tou nádherou skoro skutečného středověkého života, který vypadá lépe než ve filmech. Po této nádherné relaxaci pak doporučuji očistnou koupel v jednom ze stohů slámy pod vámi Prostě detaily hry, které dělají Assassins Creed tak skvělou hrou.
Assassins Creed je i přes stále se opakující náplň úkolů výjimečnou akční adventurou, kde vyniká nádherným středověkým světem. Assassin Creed má svoje jedinečné kouzlo a je to hra ke které se v budoucnu určitě rád vrátím..
Děj hry má takový konspirační nádech, který vlastně vypráví alternativní historii, kde za významnými historickými událostmi stojí Templáři. Do příběhu ve středověku se vkládají v "matrixovém" duchu prolíná současnst, příběh Desmonda vězněného společností Abstergo. I když děj odehrávající se v budoucnosti není tak záživný jako ten ve středověku (budete se přesouvat mezi svým pokojem a Animusem), postupně doplní příběh o pozadí únosu a co má tajemná společnost Abstergo za lubem.
Co se týče boje tak ten považuju za velké plus hry. Boj vyšperkovaný comby je skvělý. Rozhodně se vám hodí když jste obklíčen hordou nepřátel a bojujete o holý život, což se vám ve hře několikrát stane. Podtupně se naučíte bojovat s přesilou nepřátel a ani přesila deset na jednoho vás nepoleká. Akorát mě dalo pořádnou fušku si všechna comba zapamatovat. Trochu mi vadila přehnaná reakce stráží na jakýkoliv rychlý pohyb. Zvláště ve venkovské krajině když se jsem se potřeboval dostat z jednoho místa na druhé. Při rychlé jízdě jsem musel u každé vojenské hlídky brzdit aby po mě nešla. To se dostávám k dalšímu plusu hry možnsti jízdy na koni. Probádávat venkovskou krajinu ze sedla koně a vydovádět se jízdou na koni to je skvělé.
Ve městě potkáte úkryty, kupky sena a lavičky kam se můžete ukrýt před stráží. Nebo se můžete mdlením přímíchat mezi mnichy. Pkud vás už ruch města unavuje tak si vyhlédněte jednu z nejvyšších věží v libovolném městě, vyšplhejte se až na špičku a jen se kochejte tou nádherou skoro skutečného středověkého života, který vypadá lépe než ve filmech. Po této nádherné relaxaci pak doporučuji očistnou koupel v jednom ze stohů slámy pod vámi Prostě detaily hry, které dělají Assassins Creed tak skvělou hrou.
Assassins Creed je i přes stále se opakující náplň úkolů výjimečnou akční adventurou, kde vyniká nádherným středověkým světem. Assassin Creed má svoje jedinečné kouzlo a je to hra ke které se v budoucnu určitě rád vrátím..
Pro: design měst, skákání po střechách, příběh
Proti: stereotyp úkolů
Co říct, příběh nic moc, je to dost velký stereotyp. Jediné co vás žene dopředu jsou krásné výhledy a dobrý pocit z dobře zpracovaného zabíjení. Zní to trochu úchylně, ale je to prostě zábava :-)
Pro: Krásné prostředí, zabíjení, šplhání.
Proti: Ovládání, bugy, vyladěnost není 100%, jednotvárnost příběhu.
Cathan
3771 Asssassin creed patří mezi ty smutné hry, které mají perfektní příběh, ale hratelnost celé hry má neuvěřitelně nízkou úroveň. Odpověď na otázku proč tomu tak je, mi připadá snadná. Samotná hra, zabití devíti osob a následné finále by samo o sobě bylo příliš krátké , a tak si autoři řekli přidáme tam pár prvků které hráč mus splnit než se dostane tam kam má. Budiž. Problém je, že to schéma je opakující se a to v téměř stejném prostředí
Rozhledny
Obyvatelé
Informátoři
Rvačka
Odposlouchávání
Krádež
Zabití škodné
Pokud něco s tohoto nesplníte, což vám hra umožňuje, za prvé mají takoví idioti jako já pocit neúplnosti a mezer v příběhu, a za druhé vám uniknou věci které vám jednou mohou zachránit život.
Takhle napsané to vypadá možná hezky, ale když už po páté lezete na rozhlednu, a to mezi strážemi kterým v této fázi hry vadí každý váš pohyb, spíš vás to maximálně znechutí. Zatímco Altair byl čím dál tím více pacifistická postava, ve mě to budilo agresivitu, a strážné před kterými jsem v minulé vzpomínce jen utíkal už zabíjím, protože to je prostě snadnější. Ne, tohle prostě nefungovalo. Finále celé hry je takový vrchol toho všeho. V posledních lokacích se na vás jen ženou hordy téměř neporazitelných nepřátel, a samotný Al Mualim, je až absurdní, protože systém souboje na který jste v celé hře zvyklý prostě najednou nefunguje, najednou musíme být kreativní, což jste 99% hry být alespoň v soubojích nemuseli.
Myslím, že toto bude jeden z mých nejvíce negativních komentářů na Databázi her, a není to proto, že AC je špatná hra. Kdyby byla až tak špatná nedohrál bych jí, a tedy bych jí ani nehodnotil, protože to obvykle nedělám. To, že tuto hru komentuj znamená, že má v sobě něco dobrého, a to zahrání stojí, protože je to něco jako předvoj k vynikajícím AC2, AC3, AC4....autorům se povedlo dobře zachytit obraz křížové výpravy,, (obě strany si mysleli, že ta druhá nemá pravdu, obě viděli v té druhé hrozbu...) zachytit filozofickou otázku ceny míru, a historické(konspirační) teorie dali do krásného uvěřitelného baličku.
Dabing byl dobrý. Vlastně mi to přišlo jako jedna z nejlepších složek hry, herci se snažily, překlad byl na velmi dobré úrovni.
A poslední poznámka. Animus je v jistém smyslu geniální jako Matrix, protože všechny chyby se dají zaobalit jako chyby v Animu...problém je, že na naprosto všechny bugy jsem narazil v současnosti.
Rozhledny
Obyvatelé
Informátoři
Rvačka
Odposlouchávání
Krádež
Zabití škodné
Pokud něco s tohoto nesplníte, což vám hra umožňuje, za prvé mají takoví idioti jako já pocit neúplnosti a mezer v příběhu, a za druhé vám uniknou věci které vám jednou mohou zachránit život.
Takhle napsané to vypadá možná hezky, ale když už po páté lezete na rozhlednu, a to mezi strážemi kterým v této fázi hry vadí každý váš pohyb, spíš vás to maximálně znechutí. Zatímco Altair byl čím dál tím více pacifistická postava, ve mě to budilo agresivitu, a strážné před kterými jsem v minulé vzpomínce jen utíkal už zabíjím, protože to je prostě snadnější. Ne, tohle prostě nefungovalo. Finále celé hry je takový vrchol toho všeho. V posledních lokacích se na vás jen ženou hordy téměř neporazitelných nepřátel, a samotný Al Mualim, je až absurdní, protože systém souboje na který jste v celé hře zvyklý prostě najednou nefunguje, najednou musíme být kreativní, což jste 99% hry být alespoň v soubojích nemuseli.
Myslím, že toto bude jeden z mých nejvíce negativních komentářů na Databázi her, a není to proto, že AC je špatná hra. Kdyby byla až tak špatná nedohrál bych jí, a tedy bych jí ani nehodnotil, protože to obvykle nedělám. To, že tuto hru komentuj znamená, že má v sobě něco dobrého, a to zahrání stojí, protože je to něco jako předvoj k vynikajícím AC2, AC3, AC4....autorům se povedlo dobře zachytit obraz křížové výpravy,, (obě strany si mysleli, že ta druhá nemá pravdu, obě viděli v té druhé hrozbu...) zachytit filozofickou otázku ceny míru, a historické(konspirační) teorie dali do krásného uvěřitelného baličku.
Dabing byl dobrý. Vlastně mi to přišlo jako jedna z nejlepších složek hry, herci se snažily, překlad byl na velmi dobré úrovni.
A poslední poznámka. Animus je v jistém smyslu geniální jako Matrix, protože všechny chyby se dají zaobalit jako chyby v Animu...problém je, že na naprosto všechny bugy jsem narazil v současnosti.
Pro: Nápad, Vynikající příběh, Hudba, Dabing
Proti: Opakování, Zdlouhavé a nudné souboje, finální boss
FerdishDOHRANÁ VERZIA S ČESKÝM DABINGOM
Po dlhej dobe jedna z novších hier, ktorú som sa odhodlal dohrať až do konca a to len preto, lebo som chcel otestovať HW svojho nového notebooku.
To, čo sa o hre vedelo, nesklamalo - zo začiatku fajn, po určitej dobe (u mňa cca tretia vražda) stereotyp v podobe opakujúceho sa scenára typu "vyšetruj, nájdi, zabi, uteč". Nič viac a nič menej. Rozptýlenie v podobe hľadania vlajok a zabíjania templárov beriem, ale keď už sa lopotím a nájdem ich všetky, tak by to chcelo aspoň nejakú odmenu za tú námahu. Ak nerátam príbehový rast v asasínskom kariérnom rebríčku, tak jediná odmena navyše je v podobe zvýšenia zdravia (alebo synchronizácie DNA, ak chcete) za rozhľadne a záchranu civilov. Bohužiaľ, od istého momentu v hre to nemá valný význam (pokiaľ plníte všetko dôsledne, maximálne zdravie dosiahnete počas siedmej vraždy). Rovnako ako doplnkové vyšetrovania v podobe zadaní od vašich asasínskych druhov - okrem dobrého pocitu za splnenie človek z toho nemá nič. V GTA: San Andreas sa človeku oplatilo robiť vedľajšie a nepovinné úlohy, pretože vedel, že ho za to čaká odmena, veľakrát iba malá (no po splnení všetkých nepovinných úloh však prišly aj odmeny veľké, napr. tank pred vaším prvým domom a Hydra na streche domu vedľa).
Na konzolové ovládanie som si zvykol pomerne rýchlo, ale na ostatné artefakty počas hry až tak veľmi nie. Jeden z najnepríjemnejších bugov je animácia umierajúcich lukostelcov pri zabití vrhacou dýkou spredu - veľakrát sa mi stalo, že vďaka tomu ich telá spadli zo striech dole. Po grafickej stránke je hra celkom OK, aj keď mesto Acre mi prišlo oproti Damašku a Jeruzalemu ako nevýrazné a pochmúrne. Spojitosť s tým, že mesto je ovládané križiakmi, zrejme nie je náhodná :D.
Nedá mi nevyjadriť sa k dabingu. Ten na niektorých miestach pôsobí dosť amatérsky napr. keď vás zachránená starena osloví hlasom mladej dievčiny. Našťastie podľa mojich inormácii, ďalšie počiny z hernej série Assassin's Creed sú lokalizované iba cez titulky, čo ma možno prijme k tomu, aby som tejto hernej sérii dal ešte jednu šancu, a to zrejme rozohratím Assassin's Creed 2.
Po dlhej dobe jedna z novších hier, ktorú som sa odhodlal dohrať až do konca a to len preto, lebo som chcel otestovať HW svojho nového notebooku.
To, čo sa o hre vedelo, nesklamalo - zo začiatku fajn, po určitej dobe (u mňa cca tretia vražda) stereotyp v podobe opakujúceho sa scenára typu "vyšetruj, nájdi, zabi, uteč". Nič viac a nič menej. Rozptýlenie v podobe hľadania vlajok a zabíjania templárov beriem, ale keď už sa lopotím a nájdem ich všetky, tak by to chcelo aspoň nejakú odmenu za tú námahu. Ak nerátam príbehový rast v asasínskom kariérnom rebríčku, tak jediná odmena navyše je v podobe zvýšenia zdravia (alebo synchronizácie DNA, ak chcete) za rozhľadne a záchranu civilov. Bohužiaľ, od istého momentu v hre to nemá valný význam (pokiaľ plníte všetko dôsledne, maximálne zdravie dosiahnete počas siedmej vraždy). Rovnako ako doplnkové vyšetrovania v podobe zadaní od vašich asasínskych druhov - okrem dobrého pocitu za splnenie človek z toho nemá nič. V GTA: San Andreas sa človeku oplatilo robiť vedľajšie a nepovinné úlohy, pretože vedel, že ho za to čaká odmena, veľakrát iba malá (no po splnení všetkých nepovinných úloh však prišly aj odmeny veľké, napr. tank pred vaším prvým domom a Hydra na streche domu vedľa).
Na konzolové ovládanie som si zvykol pomerne rýchlo, ale na ostatné artefakty počas hry až tak veľmi nie. Jeden z najnepríjemnejších bugov je animácia umierajúcich lukostelcov pri zabití vrhacou dýkou spredu - veľakrát sa mi stalo, že vďaka tomu ich telá spadli zo striech dole. Po grafickej stránke je hra celkom OK, aj keď mesto Acre mi prišlo oproti Damašku a Jeruzalemu ako nevýrazné a pochmúrne. Spojitosť s tým, že mesto je ovládané križiakmi, zrejme nie je náhodná :D.
Nedá mi nevyjadriť sa k dabingu. Ten na niektorých miestach pôsobí dosť amatérsky napr. keď vás zachránená starena osloví hlasom mladej dievčiny. Našťastie podľa mojich inormácii, ďalšie počiny z hernej série Assassin's Creed sú lokalizované iba cez titulky, čo ma možno prijme k tomu, aby som tejto hernej sérii dal ešte jednu šancu, a to zrejme rozohratím Assassin's Creed 2.
Pro: prvotné nadšenie,
Proti: po čase stereotyp, grafické a herné bugy, CZ dabing
LukaskonAC 1 považuji za klenot mezi akčně laděnými PC hrami. Volný otevřený svět ala městská akce tak trochu ve stylu GTA + historické události umě našroubované na příběh + pohodová hratelnost a perfektní ovládání, které přestože působí složitě, mě po pár misích dokonale padlo do ruky + kopa možností, které tvoří každý souboj zajímavým. Ruku na srdce – jaká jiná hra tohle všechno má? Je jen málo her, které se mohou svým pojetím AC přirovnávat a ani tak nedosahují takových možností a té velkoleposti, jež se AC pyšní. Není všechno zlato, co se třpytí a AC má podstatné vady na kráse, ovšem ta krása je pořád to, co převládá.
Už při prvních slovech, kdy doktor Vidic vyprávěl o paměti, která se přenáší na potomky stejně jako geny a díky které mohou třeba ptáci vědět, kam mají letět, mi bylo jasné, že tohle není typický prostoduchý Americký blábol. Jasně, v řadě věcí se fantazíruje, ale pokud je to podáno věrohodným způsobem, kde je problém? Příběh vůbec má značnou hloubku a nabízí řadu možností, které tvůrci využívají v dalších dílech série. Mnohokrát mě AC přiměl k zamyšlení. I když hlavní příběh bývá mnohdy upozaděn a na světlo se derou vedlejší dějové linky točící se okolo cílů hlavní postavy, stále působí výsledek uceleně a řádně promyšleně. Máme tu moderní současnost a dávnou minulost, máme tu příběh v příběhu, a přesto to funguje. Nedá se říci, že by na hráče čekala řada nečekaných zvratů, spíše všechno pomalu plyne a s tím se může měnit i hráčův názor na postavy. Nikdo není ani bílý ani černý a právě tahle změť našedlých postav dodává příběhu punc kvality. Kdo je po tolika hrách a filmech neustále zvědavý na postavy ploché jako prkno?
Je zbytečné probírat skvělou grafiku, stylovou hudbu či zdařilý český dabing. Raději se zaměřím na hratelnost jako takovou, která nabízí značné možnosti.
Zatímco hlavní hrdina, v jehož kůži nestrávíme ani desetinu herní doby, se prochází po dvou místnostech, Asasín Altair má k dispozici pět obrovských map, v nichž nehrozí žádné ‚loadingy‘ a hráč tak není při zkoumání ničím rušen. Základem světa je tzv. Království, čili spletenec úzkých cest, které vedou dál, do center dění. Tím prvním místem je Masyaf – slavná pevnost řádu Asasínů a přilehlé městečko. Mapa je přehledná, každý se v ní brzy zorientuje, a když člověk něco hledá, brzy to díky malé velikosti najde.
Ovšem tvůrci předvedli také tři velká města, každé rozdělené na tři oblasti, přičemž jedna taková oblast odpovídá velikosti Masyafu. Mít velké oči tvůrcům neprospělo. Damašek, Jeruzalém i Acre – jedno město jako druhé. Rozlišit od sebe jednotlivá města je pomalu stejně náročné jako se v některém z nich vyznat. Ta velikost je přehnaná a jediné, co může pomoci v orientaci, jsou jedinečná a snadno zapamatovatelná místa jako jsou chrámy, zahrady, kanály, tržiště atd. A mezi tím vším je změť ulic a uliček, nádvoří a jiných veřejných míst. Být to všechno třetinové, pak by nebyl zase takový problém, ale tohle je zkrátka příliš. A tím spíše, že jako v každé správné městské akci není hráč držen pouze v horizontální rovině. Altairovy schopnosti umožňují zdolat prakticky každou budovu a tak je přeskakování mezi střechami stejně časté jako běhání po ulicích. Ta představa mít celé město na dlani je vůbec úžasná.
Souboje jsou zcela samostatnou kapitolou. Často je možné se konfliktu vyhnout nebo nepříteli utéct, a pokud nechcete utíkat, nevadí - pravděpodobně zvládnete každou průměrně náročnou situaci, neboť boje jsou málokdy tak náročné, abyste si museli říct: „hmm, tak na tohle nemám.“ Ale i když náročnost není vysoká, je souboj zábavný. A jak že se dá bojovat? Překvapivě různými způsoby včetně využití okolí. Kromě slabého a silného útoku mečem můžete uskakovat, krýt se anebo chytit nepřítele a hodit ho na zem, na jiného nepřítele, či na lešení. Dále můžete nepřítele srazit ze střechy, skopnout z žebříku nebo využít akrobatické schopnosti a přimět protivníka, aby následoval vaši náročnou trasu, což mnohdy nedokáže, spadne a zabije se. Můžete protivníka i zmlátit, zabít vrhacím nožem, převálcovat koněm nebo ho ze sedla zapíchnout. Zdaleka těch možností není tolik jako v dalších dílech, ale už nyní představuje každý souboj zábavnou činnost a s trochou fantazie bitky nikdy neomrzí.
Ale konec chvály, protože nezávažnějším neduhem hry je neustálé opakování jednoho a téhož schématu misí:
1. Altair dorazí do města. Jakmile jsou všechna tři města dosažena hezky po cestě skrze Království, uvolní se možnost je okamžitě navštívit, což šetří čas a zbavuje nutnosti projíždět neustále Královstvím, které po jediném podrobném průzkumu už nic nenabídne.
2. Altair vyhledá základnu vrahů a vyslechne si úvodní průpravu tamního Asasína.
3. Altair zavítá do čtvrti, kde se bude děj odehrávat a zdolá cca 10 věží, díky čemuž se odkryje mapa a tím i pozice questů. Lezení na jednu věž je fajn, lezení na dvacet věží je otravné.
4. Altair v dané čtvrti zachrání cca 10 civilistů, respektive zabije je ohrožující vojáky. Není to povinné, jenomže… na mě nepovinné questy působí tak jako ty povinné – prostě jsem hráč razící názor: ‚splň vše, co se dá‘ a nejen: ‚dosáhni závěrečných titulků‘.
5. Altair splní questy, jejichž náplň se stále opakuje (někam doběhni, někoho nenápadně zabij, dalšího zbij, jiného vyslechni…). Ne že by questy nebyly samy o sobě zábavné, ale protože se neustále opakují (zvedá se pouze jejich obtížnost), začne to být brzy stereotypní a nudné.
6. Altair sesbírá střípky informací o hlavním cíli a obeznámí o tom tamního Asasína
7. Konečně přichází ta opravdu zábavná část a tedy prozkoumání nalezených dopisů a map, prohlédnutí místa činu a naplánování vraždy cíle. Tohle opravdu nemá chybu, protože možností řešení je obvykle více, dějiště, kde se vražda odehrává je zajímavé a samotný cíl dokáže mnohdy překvapit. Někdy se cíl vydá na útěk, jindy se nechá rychle obklopit vojáky a někdy celá ta akce nabere úplně jiný rozměr, když se ukáže, že pohodový plán Altaira nemůže vyjít. Když je po cíli, zábava pokračuje útěkem, či opatrným přesunem do základny Asasínů, kde mise končí.
Nemůžu rozhodně říci, že by některý z těch bodů byl vyloženě špatný, ale protože pouze ten poslední nabízí variabilitu, brzy zbytek mise omrzí a může se stát, že zábava se ze hry prostě vytratí. A protože zábava hraje vždycky prim, nenahradí ji ani prostředí, ani příběh ani systém soubojů. Prostě takovéto to ‚dohrání z nutnosti‘ zřejmě postihne spoustu hráčů a to je škoda.
Nijak zvlášť velkou variabilitu nenabízejí ani běžní obyvatelé města. Krom vojáků a obyčejných civilistů tu jsou vyvolávači, kteří neustále hlásají jednu a tu samou věc. Jeruzalém a Damašek podporuje Saladina, Acre zase Richarda, a protože vyvolávači opravdu během celé hry nezmění svůj přednes, začne to být rychle otravné. Ještě otravnější jsou žebračky, jež se neustále motají okolo Altaira a žadoní o peníze, nicméně finanční systém (včetně možnosti rozhazovat peníze lidem) přinese až AC 2. Stejně odporní jsou i opilci, co do Altaira leda tak strkají. Zdají se být neškodní, ale až se kolem nich projdete v Acre na molu, dost možná změníte názor. Všichni tihle lidé mají v záloze jen pár vět, které neustále opakují. Kdyby na mě hra nemluvila rodným jazykem, snadno to bez povšimnutí přejdu, ale takhle se ty hlášky mnohem snáz vryjí do paměti a protože jsou stále stejné, rychle začnou být otravné.
Jak AC shrnout? Geniální myšlenka, originální pojetí, nádech poutavé historie a široké herní možnosti zčásti zkrachovaly na neustálém opakování jednotlivých úkonů nutných k postupu vpřed. Mým klíčem k úspěšnému dohrání a udržení laťky zábavnosti bylo správné dávkování. AC není hra, kterou bych doporučil dohrát během týdne. Kdybych to býval udělal, moje hodnocení by slezlo o hodně níž.
Už při prvních slovech, kdy doktor Vidic vyprávěl o paměti, která se přenáší na potomky stejně jako geny a díky které mohou třeba ptáci vědět, kam mají letět, mi bylo jasné, že tohle není typický prostoduchý Americký blábol. Jasně, v řadě věcí se fantazíruje, ale pokud je to podáno věrohodným způsobem, kde je problém? Příběh vůbec má značnou hloubku a nabízí řadu možností, které tvůrci využívají v dalších dílech série. Mnohokrát mě AC přiměl k zamyšlení. I když hlavní příběh bývá mnohdy upozaděn a na světlo se derou vedlejší dějové linky točící se okolo cílů hlavní postavy, stále působí výsledek uceleně a řádně promyšleně. Máme tu moderní současnost a dávnou minulost, máme tu příběh v příběhu, a přesto to funguje. Nedá se říci, že by na hráče čekala řada nečekaných zvratů, spíše všechno pomalu plyne a s tím se může měnit i hráčův názor na postavy. Nikdo není ani bílý ani černý a právě tahle změť našedlých postav dodává příběhu punc kvality. Kdo je po tolika hrách a filmech neustále zvědavý na postavy ploché jako prkno?
Je zbytečné probírat skvělou grafiku, stylovou hudbu či zdařilý český dabing. Raději se zaměřím na hratelnost jako takovou, která nabízí značné možnosti.
Zatímco hlavní hrdina, v jehož kůži nestrávíme ani desetinu herní doby, se prochází po dvou místnostech, Asasín Altair má k dispozici pět obrovských map, v nichž nehrozí žádné ‚loadingy‘ a hráč tak není při zkoumání ničím rušen. Základem světa je tzv. Království, čili spletenec úzkých cest, které vedou dál, do center dění. Tím prvním místem je Masyaf – slavná pevnost řádu Asasínů a přilehlé městečko. Mapa je přehledná, každý se v ní brzy zorientuje, a když člověk něco hledá, brzy to díky malé velikosti najde.
Ovšem tvůrci předvedli také tři velká města, každé rozdělené na tři oblasti, přičemž jedna taková oblast odpovídá velikosti Masyafu. Mít velké oči tvůrcům neprospělo. Damašek, Jeruzalém i Acre – jedno město jako druhé. Rozlišit od sebe jednotlivá města je pomalu stejně náročné jako se v některém z nich vyznat. Ta velikost je přehnaná a jediné, co může pomoci v orientaci, jsou jedinečná a snadno zapamatovatelná místa jako jsou chrámy, zahrady, kanály, tržiště atd. A mezi tím vším je změť ulic a uliček, nádvoří a jiných veřejných míst. Být to všechno třetinové, pak by nebyl zase takový problém, ale tohle je zkrátka příliš. A tím spíše, že jako v každé správné městské akci není hráč držen pouze v horizontální rovině. Altairovy schopnosti umožňují zdolat prakticky každou budovu a tak je přeskakování mezi střechami stejně časté jako běhání po ulicích. Ta představa mít celé město na dlani je vůbec úžasná.
Souboje jsou zcela samostatnou kapitolou. Často je možné se konfliktu vyhnout nebo nepříteli utéct, a pokud nechcete utíkat, nevadí - pravděpodobně zvládnete každou průměrně náročnou situaci, neboť boje jsou málokdy tak náročné, abyste si museli říct: „hmm, tak na tohle nemám.“ Ale i když náročnost není vysoká, je souboj zábavný. A jak že se dá bojovat? Překvapivě různými způsoby včetně využití okolí. Kromě slabého a silného útoku mečem můžete uskakovat, krýt se anebo chytit nepřítele a hodit ho na zem, na jiného nepřítele, či na lešení. Dále můžete nepřítele srazit ze střechy, skopnout z žebříku nebo využít akrobatické schopnosti a přimět protivníka, aby následoval vaši náročnou trasu, což mnohdy nedokáže, spadne a zabije se. Můžete protivníka i zmlátit, zabít vrhacím nožem, převálcovat koněm nebo ho ze sedla zapíchnout. Zdaleka těch možností není tolik jako v dalších dílech, ale už nyní představuje každý souboj zábavnou činnost a s trochou fantazie bitky nikdy neomrzí.
Ale konec chvály, protože nezávažnějším neduhem hry je neustálé opakování jednoho a téhož schématu misí:
1. Altair dorazí do města. Jakmile jsou všechna tři města dosažena hezky po cestě skrze Království, uvolní se možnost je okamžitě navštívit, což šetří čas a zbavuje nutnosti projíždět neustále Královstvím, které po jediném podrobném průzkumu už nic nenabídne.
2. Altair vyhledá základnu vrahů a vyslechne si úvodní průpravu tamního Asasína.
3. Altair zavítá do čtvrti, kde se bude děj odehrávat a zdolá cca 10 věží, díky čemuž se odkryje mapa a tím i pozice questů. Lezení na jednu věž je fajn, lezení na dvacet věží je otravné.
4. Altair v dané čtvrti zachrání cca 10 civilistů, respektive zabije je ohrožující vojáky. Není to povinné, jenomže… na mě nepovinné questy působí tak jako ty povinné – prostě jsem hráč razící názor: ‚splň vše, co se dá‘ a nejen: ‚dosáhni závěrečných titulků‘.
5. Altair splní questy, jejichž náplň se stále opakuje (někam doběhni, někoho nenápadně zabij, dalšího zbij, jiného vyslechni…). Ne že by questy nebyly samy o sobě zábavné, ale protože se neustále opakují (zvedá se pouze jejich obtížnost), začne to být brzy stereotypní a nudné.
6. Altair sesbírá střípky informací o hlavním cíli a obeznámí o tom tamního Asasína
7. Konečně přichází ta opravdu zábavná část a tedy prozkoumání nalezených dopisů a map, prohlédnutí místa činu a naplánování vraždy cíle. Tohle opravdu nemá chybu, protože možností řešení je obvykle více, dějiště, kde se vražda odehrává je zajímavé a samotný cíl dokáže mnohdy překvapit. Někdy se cíl vydá na útěk, jindy se nechá rychle obklopit vojáky a někdy celá ta akce nabere úplně jiný rozměr, když se ukáže, že pohodový plán Altaira nemůže vyjít. Když je po cíli, zábava pokračuje útěkem, či opatrným přesunem do základny Asasínů, kde mise končí.
Nemůžu rozhodně říci, že by některý z těch bodů byl vyloženě špatný, ale protože pouze ten poslední nabízí variabilitu, brzy zbytek mise omrzí a může se stát, že zábava se ze hry prostě vytratí. A protože zábava hraje vždycky prim, nenahradí ji ani prostředí, ani příběh ani systém soubojů. Prostě takovéto to ‚dohrání z nutnosti‘ zřejmě postihne spoustu hráčů a to je škoda.
Nijak zvlášť velkou variabilitu nenabízejí ani běžní obyvatelé města. Krom vojáků a obyčejných civilistů tu jsou vyvolávači, kteří neustále hlásají jednu a tu samou věc. Jeruzalém a Damašek podporuje Saladina, Acre zase Richarda, a protože vyvolávači opravdu během celé hry nezmění svůj přednes, začne to být rychle otravné. Ještě otravnější jsou žebračky, jež se neustále motají okolo Altaira a žadoní o peníze, nicméně finanční systém (včetně možnosti rozhazovat peníze lidem) přinese až AC 2. Stejně odporní jsou i opilci, co do Altaira leda tak strkají. Zdají se být neškodní, ale až se kolem nich projdete v Acre na molu, dost možná změníte názor. Všichni tihle lidé mají v záloze jen pár vět, které neustále opakují. Kdyby na mě hra nemluvila rodným jazykem, snadno to bez povšimnutí přejdu, ale takhle se ty hlášky mnohem snáz vryjí do paměti a protože jsou stále stejné, rychle začnou být otravné.
Jak AC shrnout? Geniální myšlenka, originální pojetí, nádech poutavé historie a široké herní možnosti zčásti zkrachovaly na neustálém opakování jednotlivých úkonů nutných k postupu vpřed. Mým klíčem k úspěšnému dohrání a udržení laťky zábavnosti bylo správné dávkování. AC není hra, kterou bych doporučil dohrát během týdne. Kdybych to býval udělal, moje hodnocení by slezlo o hodně níž.
Pro: Zpracování, příběh, svoboda, nádech historie, postavy, poutavé souboje, kompilace stealth postupu a dynamické akce
Proti: Příliš velká a nepřehledná města, stále se opakující úkony a hlášky civilistů
LuccinyHryNic nestárne rychleji než počítačové hry - na Assassin's Creed, kterou mám koupenou už pět let a dostala jsem se k ní až letos, její stáří naštěstí není moc poznat. Příběh perfektní, nakonec templáři jsou hned po nacistech nejpopulárnějším historickým tématem. Poutavá a adekvátně přemrštěná konspirační teorie, skvělé propojení budoucnosti s minulostí, napínavé postupné odhalování spojitostí a občas i překvapivé dějové zvraty.
Se samotnou hratelností už to bylo trochu horší. Na jednu stranu tu byla přiměřeně rozsáhlá prostředí měst Orientu s krásnou architekturou a realisticky působícími obyvateli, byly tu různé metody zmizení v davu a několik způsobů vraždy a ještě taky dobře zvládnutá jízda na koni (koníci navíc roztomile pomáhají v boji kopnutím, což pro mě představovalo vrchol herního zážitku). Na stranu druhou ale hra vedle elegantního zavraždění ze zálohy nabízí i křečovitý klikfest boje na blízko (když se hodně snažíte, tak se ke konci dají ty souboje vyklikat tak, že vypadají dynamicky) a ještě k tomu otravnou kameru, která v klíčovém momentě ukáže pixelový kus pláště nebo zdi místo centra dění.
Asasinovy oběti a okolnosti jejich odstranění byly samy o sobě zajímavé, ale to se nedá říct o cestě, která k nim vedla - ta byla pokaždé stejná. Pokud splníte jen minimum požadavků, tak se to dá. Plnit poctivě všechno s sebou přináší riziko smrti nudou. Ono takové šplhání na minaret nebo na zvonici je zábava - poprvé, podruhé i potřetí. Když ale po patnácté šplháte na ten samý minaret, tak už se to omrzí. Ráda si hraji na spravedlivou hrdinku, ale po patnácti zachráněných civilistech z jedné a té samé situace jsem už prostě neměla na další nervy. Ke konci mě už tou jednotvárností nebavilo dodržovat jakoukoliv diskrétnost a provedla jsem zavraždění velmi ostentativním vpádem v plné slávě s dvaceti strážci v patách. Hra vzápětí sabotovala mě a z nepochopitelného důvodu mě přinutila bojovat s tuctem rytířů, protože Richard Lví Srdce evidentně neví, co je fair play.
Altairův příběh měl daleko k tomu, aby mě odrovnal svou dokonalostí, ale určitě zaujal a nakonec jsem ráda, že jsem jej tak odkládala, protože teď aspoň nemusím čekat na pokračování.
Se samotnou hratelností už to bylo trochu horší. Na jednu stranu tu byla přiměřeně rozsáhlá prostředí měst Orientu s krásnou architekturou a realisticky působícími obyvateli, byly tu různé metody zmizení v davu a několik způsobů vraždy a ještě taky dobře zvládnutá jízda na koni (koníci navíc roztomile pomáhají v boji kopnutím, což pro mě představovalo vrchol herního zážitku). Na stranu druhou ale hra vedle elegantního zavraždění ze zálohy nabízí i křečovitý klikfest boje na blízko (když se hodně snažíte, tak se ke konci dají ty souboje vyklikat tak, že vypadají dynamicky) a ještě k tomu otravnou kameru, která v klíčovém momentě ukáže pixelový kus pláště nebo zdi místo centra dění.
Asasinovy oběti a okolnosti jejich odstranění byly samy o sobě zajímavé, ale to se nedá říct o cestě, která k nim vedla - ta byla pokaždé stejná. Pokud splníte jen minimum požadavků, tak se to dá. Plnit poctivě všechno s sebou přináší riziko smrti nudou. Ono takové šplhání na minaret nebo na zvonici je zábava - poprvé, podruhé i potřetí. Když ale po patnácté šplháte na ten samý minaret, tak už se to omrzí. Ráda si hraji na spravedlivou hrdinku, ale po patnácti zachráněných civilistech z jedné a té samé situace jsem už prostě neměla na další nervy. Ke konci mě už tou jednotvárností nebavilo dodržovat jakoukoliv diskrétnost a provedla jsem zavraždění velmi ostentativním vpádem v plné slávě s dvaceti strážci v patách. Hra vzápětí sabotovala mě a z nepochopitelného důvodu mě přinutila bojovat s tuctem rytířů, protože Richard Lví Srdce evidentně neví, co je fair play.
Altairův příběh měl daleko k tomu, aby mě odrovnal svou dokonalostí, ale určitě zaujal a nakonec jsem ráda, že jsem jej tak odkládala, protože teď aspoň nemusím čekat na pokračování.
Pro: propracovaná prostředí, příběh typu Dan Brown
Proti: repetitivnost úkolů, strnulost kamery, nemotornost soubojů
GarretTřetí rozehrávací pokus. Tentokrát jsem ale byl odhodlán AC dorazit, i kdybych u toho měl umřít. Kvůli příběhovému navázání na ostatní díly. Rozhodně toho nelituju, protože to nejhorší mám za sebou a teď už si budu jen užívat všechny ostatní díly. Nebo ne?
Získávání indícií k vraždě je největší oser ve hře a i když Director´s Cut přináší nové možnosti, stále to je jen jedna velká otrava.
Souboje nejsou špatné, pokud na mě neútočí 20 nepřátel najednou. Což většinou útočí. Ale není to problém, protože díky nízké obtížnosti a prakticky neprolomitelnému soubojovému systému si Altair poradí s jakýmkoli množstvím nepřátel. Poslední čast hry je ve svém počtu nepřátel až komická. Představoval bych si trochu sofistikovanější přístup při hře za stealth assassina, než je hromadný masakr stráží. V Damašku jsem se při nahánění Jabira tak nějak utrhnul ze řetězu a vyvraždil jsem s prstem v nose snad dvojitou porci kompletní vojenské osádky města.
Damašek, Jeruzalém, Acre. Tři města, podobné si jako vejce vejci. Rozeznat je šlo snad jen díky barevnému oparu každého z nich. Dokonce i ta podělaná assassiní ústředna je všude stejná!
Ovládání je velice nepřesné a nepohodlné a absolutně nechápu, proč musím pro agresivní běh držet čtyři (!) tlačítka?!? (W + pravé myšítko + mezerník + shift) WTF? I tak je pohyb po střechách sice efektní, ale velice problémový. Postava ráda reaguje jen v pravých úhlech a skočit na žebřík o centimetr vedle znamená rozplácnutý xicht na zdi. Taky jsem nepřišel na to, jak skočit dolů bez toho, aniž bych se musel nejprve zavěsit rukama za okraj anebo to vzít sebevražedně s rozběhem.
Naštěstí je to za mnou. Bylo to krátké a neuspokojující. Slušný příběh je násilně useknut, ale druhý díl už čeká ve frontě...
*/5
Získávání indícií k vraždě je největší oser ve hře a i když Director´s Cut přináší nové možnosti, stále to je jen jedna velká otrava.
Souboje nejsou špatné, pokud na mě neútočí 20 nepřátel najednou. Což většinou útočí. Ale není to problém, protože díky nízké obtížnosti a prakticky neprolomitelnému soubojovému systému si Altair poradí s jakýmkoli množstvím nepřátel. Poslední čast hry je ve svém počtu nepřátel až komická. Představoval bych si trochu sofistikovanější přístup při hře za stealth assassina, než je hromadný masakr stráží. V Damašku jsem se při nahánění Jabira tak nějak utrhnul ze řetězu a vyvraždil jsem s prstem v nose snad dvojitou porci kompletní vojenské osádky města.
Damašek, Jeruzalém, Acre. Tři města, podobné si jako vejce vejci. Rozeznat je šlo snad jen díky barevnému oparu každého z nich. Dokonce i ta podělaná assassiní ústředna je všude stejná!
Ovládání je velice nepřesné a nepohodlné a absolutně nechápu, proč musím pro agresivní běh držet čtyři (!) tlačítka?!? (W + pravé myšítko + mezerník + shift) WTF? I tak je pohyb po střechách sice efektní, ale velice problémový. Postava ráda reaguje jen v pravých úhlech a skočit na žebřík o centimetr vedle znamená rozplácnutý xicht na zdi. Taky jsem nepřišel na to, jak skočit dolů bez toho, aniž bych se musel nejprve zavěsit rukama za okraj anebo to vzít sebevražedně s rozběhem.
Naštěstí je to za mnou. Bylo to krátké a neuspokojující. Slušný příběh je násilně useknut, ale druhý díl už čeká ve frontě...
*/5
Corejec
308 Jedna z nejotravnějších her jaký jsem kdy hrál. Brrr.
Ta hra je strašně stejná a dlouhá. Ta hra je tak dlouhá, že měla skončit po první třetině, kdy už vám přijde že se ty mise nějak opakujou. Pak už vám nemá absolutně co nabídnout, než to samý co jste poslední čtyři hodiny hráli (což je už podruhé, ne tak potřetí, fakt koncentrovaná nuda) ve stejným prostředí, jen s více nepřátelskýma vojákama, míň žebříkama a schovávačkama.
Jinak je zbytek hry ÚPLNĚ STEJNEJ. To co jste dělali prvních pět minut (a bavilo vás to, protože to bylo hezky naanimovaný) budete dělat ještě asi tisíckrát kolem dokola, než hra skončí. Do toho to navíc celý zdržuje furt to zdlouhavý rozhlížení z věží a stejný kecy postav, kdy nemůžete hrát, nejde to odklepnout, a jen musíte čekat, až si navzájem poví nějaký klišoidní nesmysly, co jste jinde už milionkrát slyšeli. Nápad to samozřejmě nemá žádnej, prostě jen "ahoj, dlouho jsme se neviděli, můžeš pro mě zabít tady ty dva lidi?" To jsou promyšlený questy jak noha. Furt to samý. Fakt, poslouchat stopadesátýho zachráněnýho civilistu jak říká ten "kdyby tak můj syn byl tak statečný jako ty..." proslov, to už je skoro na mašli. Nedá se od něj ani utýct, fakt tam musíte stát a vyslechnout si to pokaždé do konce. Brrrr.
Celkově to vypadá, že autoři udělali hru na dvacet minut a tu nakopírovali cca 30x za sebe, přičemž některý části hry zakázali odklepnout, čímž dosáhli nějakýho super dlouhýho gameplaye s hrou která rozsahem je spíš demoverze hry než hra plná.
Nikdy víc!
EDIT: Lidi, vy jste se úplně pomátli? Jak tak čtu ty komentáře tak jsem v šoku. Proč tu hru dohráváte, když všichni píšete, že jste se hned po začátku začali nudit jako já? To jste všichni tak mladí, nebo máte tolik času, nebo co, že jste ochotni obětovat třeba deset hodin opakování stejné věci, při které se, jak píšete, skutečně nudíte? omg. Přijdu večer z práce, najím se a mám dvě hodiny, který můžu věnovat hraní. A to vy fakt obětujete něčemu takovýmu? :-O
Ta hra je strašně stejná a dlouhá. Ta hra je tak dlouhá, že měla skončit po první třetině, kdy už vám přijde že se ty mise nějak opakujou. Pak už vám nemá absolutně co nabídnout, než to samý co jste poslední čtyři hodiny hráli (což je už podruhé, ne tak potřetí, fakt koncentrovaná nuda) ve stejným prostředí, jen s více nepřátelskýma vojákama, míň žebříkama a schovávačkama.
Jinak je zbytek hry ÚPLNĚ STEJNEJ. To co jste dělali prvních pět minut (a bavilo vás to, protože to bylo hezky naanimovaný) budete dělat ještě asi tisíckrát kolem dokola, než hra skončí. Do toho to navíc celý zdržuje furt to zdlouhavý rozhlížení z věží a stejný kecy postav, kdy nemůžete hrát, nejde to odklepnout, a jen musíte čekat, až si navzájem poví nějaký klišoidní nesmysly, co jste jinde už milionkrát slyšeli. Nápad to samozřejmě nemá žádnej, prostě jen "ahoj, dlouho jsme se neviděli, můžeš pro mě zabít tady ty dva lidi?" To jsou promyšlený questy jak noha. Furt to samý. Fakt, poslouchat stopadesátýho zachráněnýho civilistu jak říká ten "kdyby tak můj syn byl tak statečný jako ty..." proslov, to už je skoro na mašli. Nedá se od něj ani utýct, fakt tam musíte stát a vyslechnout si to pokaždé do konce. Brrrr.
Celkově to vypadá, že autoři udělali hru na dvacet minut a tu nakopírovali cca 30x za sebe, přičemž některý části hry zakázali odklepnout, čímž dosáhli nějakýho super dlouhýho gameplaye s hrou která rozsahem je spíš demoverze hry než hra plná.
Nikdy víc!
EDIT: Lidi, vy jste se úplně pomátli? Jak tak čtu ty komentáře tak jsem v šoku. Proč tu hru dohráváte, když všichni píšete, že jste se hned po začátku začali nudit jako já? To jste všichni tak mladí, nebo máte tolik času, nebo co, že jste ochotni obětovat třeba deset hodin opakování stejné věci, při které se, jak píšete, skutečně nudíte? omg. Přijdu večer z práce, najím se a mám dvě hodiny, který můžu věnovat hraní. A to vy fakt obětujete něčemu takovýmu? :-O
Pro: Hezká grafika a animace postavy, nápad
Proti: Neustále do zblbnutí se opakující stejná činnost. NUDA vhodná tak leda pro člověka po lobotomii, kterýmu nevadí dělat furt to samý jak autista.
Say• Jediný prvek, který mě nutil hrát dál a dál, byla interakce s prostředím v podobě pobíhání po střechách, šplhání na věže a občasné stealth akce. Postava po seznámení s ovládáním dobře reaguje a už jen třeba možnost vyšplhat si na vrcholek gotické katedrály je prostě něco, co jiné hry zdaleka nenabídnou (trošku se bojím pokračování, protože mám gotiku raději, než renesanci či francouzskou revoluci).
• Rád bych vyzdvihnul animace Altaira. Na to, co tam předvádí, tak jsou velmi věrohodné a perfektně zkombinované s ovládáním (vyjma soubojů). Celkově pohyby postav jsou pečlivě udělané.
• Po vizuální stránce (v kombinace s ENB) přitažlivé. U mě je favoritem Damašek (v těsném závěru Acre). Kromě toho snad první hra, kde mají mraky stín.
• Drobné, ale velice příjemné oživení... Nepamatuji si NPC, které by mělo stejný obličej.
• Optimalizace solidní. Dokonce i na ovládání si člověk časem zvykne.
∙ Dabing. Nemožnost zapnout si titulky a hodit tam originální namluvení mě vůbec nepotěšila. No ale i na tohle se dá zvyknout. Jsou horší předělávky.
∙ Dialogy. Na jednu stranu spousta myšlenek a věcí k zamyšlení, ale na stranu druhou neskutečný mišmaš všeho možného.
∙ Příběh takový podivný. Snaží se hráče dostat kde jakým záhadným zvratem či názorem na kontroverzní témata, ale na mě osobně moc nezapůsobil. Snaha byla, konec to zazdil.
∙ Obtížnost vyvážená. Až na ten závěr.
◦ Přehnané reakce okolních NPC na činy Altaira. Neustále opakující se fráze dokážou po čase neskutečně vytáčet.
◦ Variabilita misí nulová. Od začátku do konce pořád to samé, jen v jiném kabátku.
◦ Potenciál "assassina" zmařený. Rád jsem se plížil a zakončoval složité šplhací akce skrytou čepelí s výskokem. Ostatně tohle byla tak nějak náplň práce zabijáků. Ale že mi na konci hra nacpe nepřátelské NPC ve vysokých číslech, kde není jiná možnost, než tupě sekat a doufat, že to vyjde, to autorům neodpustím. Včetně nemožnosti přiblížit se k některým příběhovým obětem a nutnost se k nim prosekat přes tuny stráží.
◦ Móda nemožnosti přeskočit cut-scény začala zřejmě tady. Opravdu by mě zajímalo, jestli to někdy někdo dohrál víc jak jednou.
◦ V DX9 režimu jsem měl lokaci mezi městy (tuším "království") bez textury země. DX10 režim byl ok, ale bohužel nešel zkombinovat s ENB a navíc stál víc FPS - bez nějakých znatelnějších změn na kráse.
◦ Komba během soubojů prostě nefungují. Buď jsem lama a neumím mačkat klávesnici, nebo to prostě odmítalo spolupracovat. Za celou dobu hry se mi jich po haluzi podařilo spáchat cca 10 (jde jen o ty soubojové výměny).
◦ Ještě že počítačový svět zná kombinaci Alt+F4!
• Rád bych vyzdvihnul animace Altaira. Na to, co tam předvádí, tak jsou velmi věrohodné a perfektně zkombinované s ovládáním (vyjma soubojů). Celkově pohyby postav jsou pečlivě udělané.
• Po vizuální stránce (v kombinace s ENB) přitažlivé. U mě je favoritem Damašek (v těsném závěru Acre). Kromě toho snad první hra, kde mají mraky stín.
• Drobné, ale velice příjemné oživení... Nepamatuji si NPC, které by mělo stejný obličej.
• Optimalizace solidní. Dokonce i na ovládání si člověk časem zvykne.
∙ Dabing. Nemožnost zapnout si titulky a hodit tam originální namluvení mě vůbec nepotěšila. No ale i na tohle se dá zvyknout. Jsou horší předělávky.
∙ Dialogy. Na jednu stranu spousta myšlenek a věcí k zamyšlení, ale na stranu druhou neskutečný mišmaš všeho možného.
∙ Příběh takový podivný. Snaží se hráče dostat kde jakým záhadným zvratem či názorem na kontroverzní témata, ale na mě osobně moc nezapůsobil. Snaha byla, konec to zazdil.
∙ Obtížnost vyvážená. Až na ten závěr.
◦ Přehnané reakce okolních NPC na činy Altaira. Neustále opakující se fráze dokážou po čase neskutečně vytáčet.
◦ Variabilita misí nulová. Od začátku do konce pořád to samé, jen v jiném kabátku.
◦ Potenciál "assassina" zmařený. Rád jsem se plížil a zakončoval složité šplhací akce skrytou čepelí s výskokem. Ostatně tohle byla tak nějak náplň práce zabijáků. Ale že mi na konci hra nacpe nepřátelské NPC ve vysokých číslech, kde není jiná možnost, než tupě sekat a doufat, že to vyjde, to autorům neodpustím. Včetně nemožnosti přiblížit se k některým příběhovým obětem a nutnost se k nim prosekat přes tuny stráží.
◦ Móda nemožnosti přeskočit cut-scény začala zřejmě tady. Opravdu by mě zajímalo, jestli to někdy někdo dohrál víc jak jednou.
◦ V DX9 režimu jsem měl lokaci mezi městy (tuším "království") bez textury země. DX10 režim byl ok, ale bohužel nešel zkombinovat s ENB a navíc stál víc FPS - bez nějakých znatelnějších změn na kráse.
◦ Komba během soubojů prostě nefungují. Buď jsem lama a neumím mačkat klávesnici, nebo to prostě odmítalo spolupracovat. Za celou dobu hry se mi jich po haluzi podařilo spáchat cca 10 (jde jen o ty soubojové výměny).
◦ Ještě že počítačový svět zná kombinaci Alt+F4!
Pro: Interakce s prostředím | Animace | Období odehrávání příběhu
Proti: Variabilita misí | Nucené cut-scény | Zmařený potenciál assassina | Závěr
Matthew.JAssassins creed jsem viděl v nejakém herním pořadu a hleděl jsem naň s otevřenů hubů. V tej recenzi vytýkali stereotyp soubojů a misí, ale pohled na assassina hopsajícího po střechách mňa uchvátil. Pak jsem na assassina tak nejak zapomněl a prakticky jsem nesledoval ani žádné info o jeho nástupcoch. Až jednoho dňa jsem si všiml akce na GOGu a řekl jsem si, že je asi na čase to zkusit.
Mně osobně přijde assassin jako nástupce perského princa a aj co jsem poslední prince nehrál (enom warrior within který byl opravdu skvělý) řekl bych, že je důstojnější než většina z nich.
Hned na začátku hry vás šokuje jaký je Altair kretén. Kdyby nebyl profesionální zabiják, člověk by měl načisto chuť dat mu pár výchovných. Altair svůj úkol získat templářsků relikviju zprasí a jeho podřízení to schytajů. To co následuje vypadá naprosto logicky. Altair je předvedený před hlavního assassina a jelikož jeden z jeho podřízených přežil (skoro celý) a naprášil to na Altaira je Altair odsůzený k trestu smrti. Následuje zjištění, že poprava (bodnutím) byl enom trik. Altair je zbavený hodností a vybavení a začíná od nuly. Příběh néni nijak výjimečný, ale potěší. Pasáže s Desmondem mňa bavily taky (akorát to občas chtělo možnost utěkat). Udělalo mně docela radost když jsem rozluštil "šifrovanů" zprávu od assassinů v e-mailu. Člověk sa tam dozvěděl z příběhu možná stejně co ve vzpomínkovej části. A taky zmínky o tungusce nebo projektu philadelphia pobavily. Příběhová část v minulosti byla taková sušší, ale nic co by člověka zklamalo nebo otrávilo. Příběh o přátelství zradě a touze po moci. Bylo příjemné sledovat, že Altair, byť je pořád dost arogantní, přeca enom sa skromnosti a používání hlavy postupně učí, nebo motivy/výmluvy hlavních Altairových cílů.
Sůbojový systém je na začátku velice sterilní. Jediné co máte k dispozici je meč a s ním základní útok, silný útok, kryt a kombo útok. První sůboje asi každého zklamaly. Ale po získání protiútoku, odražení chycení, nebo dokonca proražení krytu likvidování nepřátel mečem začíná byt opravdu zábavné. Také boj s dýků nebo assassinkým ostřím je zábava. A pri likvidaci paličů knih jsem hojně využíval aj vrhacích dýk. Jediná vada je pak nulová obtížnost/AI (víc jak 4 zásahy od jakkoli početné skupinky nepřátel schytáte jedině pokud jste opravdu gramlaví) a ovládání. Nepřátelští vojáci majů problémy vás zabit aj když sa chcete nechat (resp trvá jim to strašně dlůho) a na ovládání si časem skoro zvyknete, ale assassin zostává odstrašujícím příkladem konverze ovládání z konzolí. Nulová obtížnost naštestí dojde nápravy v posledních dvůch memory blockoch (umřel jsem tam asi 3x a velitela templářů jsem porazil se 2ma čárečkama), kde vojáci útočíja častěj a umíja odrážat chyty, dělat protiútoky a aj prorážat vaše kryty, takže mosíte opravdu dávat pozor a mět nasledované co která jednotka umí a používat aj ty pozděj naučené útoky.
Abych pravdu řekl, mňa osobně sůboje za celů hru neomrzely a shazování lučišníků ze střech a sledování ruchu důle je kapitola sama o sobě.
Svět assassina je celkem rozlehlý. Obsahuje 4 města a volnů krajinu mezi něma. Zvlášť Acre jsem si oblíbil. Pocit volnosti je naprosto úžasný a při výstupu na jednu katedrálu (už nvm kde) si člověk připadá jak na schodoch do nebe. Města máte možnost navštěvovat ve skoro libovoloném pořadí. Aby bylo ve hře co dělat tak je možné hledat poschovávané vlaječky nebo likvidovat templářské rytíře (ti sů na začátku hry slušní bijci). Je to opravdu docela zábava, ale že bych cítil touhu Gotta Catch Them All to zrovna ne. Rozmanitost vedlejších informačních úkolů néni nic moc, ale odpovídá délce hry řekl bych. Já jsem jich splnil úplně všecky taky jsem osvobodil všecky týrané měšťanky a mnichy a nepostihl mňa pocit frustrace nebo repetivnosti. Co mně lézlo na nervy byly čumilové u stánků se zkaženým masem které k odchodu nepřesvědčilo ani když s jedním z ních člověk zamétl silnicu, takže mně jeden nebo dva pod troskama stánku skonali.
Soundtrack ke kře opravdu skvěle sedí. Povédl sa.
Moju GOG verzu postihuje jeden opravdu divný bug. A to ten že pokud spustím hru a su připojený k netu, tak hra přestane už u ubi loga odpovídat. Asi nejaký pozůstatek DRM...
Výsledné pocity ze hry mám velice pozitivní. AC2 sa díky ní dostalo na špičku mojích přání (enom tá DRM to kazí...) protože sa zdá byt větší a lepší po všeckých stránkách, než už tak výborná jednička.
Mně osobně přijde assassin jako nástupce perského princa a aj co jsem poslední prince nehrál (enom warrior within který byl opravdu skvělý) řekl bych, že je důstojnější než většina z nich.
Hned na začátku hry vás šokuje jaký je Altair kretén. Kdyby nebyl profesionální zabiják, člověk by měl načisto chuť dat mu pár výchovných. Altair svůj úkol získat templářsků relikviju zprasí a jeho podřízení to schytajů. To co následuje vypadá naprosto logicky. Altair je předvedený před hlavního assassina a jelikož jeden z jeho podřízených přežil (skoro celý) a naprášil to na Altaira je Altair odsůzený k trestu smrti. Následuje zjištění, že poprava (bodnutím) byl enom trik. Altair je zbavený hodností a vybavení a začíná od nuly. Příběh néni nijak výjimečný, ale potěší. Pasáže s Desmondem mňa bavily taky (akorát to občas chtělo možnost utěkat). Udělalo mně docela radost když jsem rozluštil "šifrovanů" zprávu od assassinů v e-mailu. Člověk sa tam dozvěděl z příběhu možná stejně co ve vzpomínkovej části. A taky zmínky o tungusce nebo projektu philadelphia pobavily. Příběhová část v minulosti byla taková sušší, ale nic co by člověka zklamalo nebo otrávilo. Příběh o přátelství zradě a touze po moci. Bylo příjemné sledovat, že Altair, byť je pořád dost arogantní, přeca enom sa skromnosti a používání hlavy postupně učí, nebo motivy/výmluvy hlavních Altairových cílů.
Sůbojový systém je na začátku velice sterilní. Jediné co máte k dispozici je meč a s ním základní útok, silný útok, kryt a kombo útok. První sůboje asi každého zklamaly. Ale po získání protiútoku, odražení chycení, nebo dokonca proražení krytu likvidování nepřátel mečem začíná byt opravdu zábavné. Také boj s dýků nebo assassinkým ostřím je zábava. A pri likvidaci paličů knih jsem hojně využíval aj vrhacích dýk. Jediná vada je pak nulová obtížnost/AI (víc jak 4 zásahy od jakkoli početné skupinky nepřátel schytáte jedině pokud jste opravdu gramlaví) a ovládání. Nepřátelští vojáci majů problémy vás zabit aj když sa chcete nechat (resp trvá jim to strašně dlůho) a na ovládání si časem skoro zvyknete, ale assassin zostává odstrašujícím příkladem konverze ovládání z konzolí. Nulová obtížnost naštestí dojde nápravy v posledních dvůch memory blockoch (umřel jsem tam asi 3x a velitela templářů jsem porazil se 2ma čárečkama), kde vojáci útočíja častěj a umíja odrážat chyty, dělat protiútoky a aj prorážat vaše kryty, takže mosíte opravdu dávat pozor a mět nasledované co která jednotka umí a používat aj ty pozděj naučené útoky.
Abych pravdu řekl, mňa osobně sůboje za celů hru neomrzely a shazování lučišníků ze střech a sledování ruchu důle je kapitola sama o sobě.
Svět assassina je celkem rozlehlý. Obsahuje 4 města a volnů krajinu mezi něma. Zvlášť Acre jsem si oblíbil. Pocit volnosti je naprosto úžasný a při výstupu na jednu katedrálu (už nvm kde) si člověk připadá jak na schodoch do nebe. Města máte možnost navštěvovat ve skoro libovoloném pořadí. Aby bylo ve hře co dělat tak je možné hledat poschovávané vlaječky nebo likvidovat templářské rytíře (ti sů na začátku hry slušní bijci). Je to opravdu docela zábava, ale že bych cítil touhu Gotta Catch Them All to zrovna ne. Rozmanitost vedlejších informačních úkolů néni nic moc, ale odpovídá délce hry řekl bych. Já jsem jich splnil úplně všecky taky jsem osvobodil všecky týrané měšťanky a mnichy a nepostihl mňa pocit frustrace nebo repetivnosti. Co mně lézlo na nervy byly čumilové u stánků se zkaženým masem které k odchodu nepřesvědčilo ani když s jedním z ních člověk zamétl silnicu, takže mně jeden nebo dva pod troskama stánku skonali.
Soundtrack ke kře opravdu skvěle sedí. Povédl sa.
Moju GOG verzu postihuje jeden opravdu divný bug. A to ten že pokud spustím hru a su připojený k netu, tak hra přestane už u ubi loga odpovídat. Asi nejaký pozůstatek DRM...
Výsledné pocity ze hry mám velice pozitivní. AC2 sa díky ní dostalo na špičku mojích přání (enom tá DRM to kazí...) protože sa zdá byt větší a lepší po všeckých stránkách, než už tak výborná jednička.
Pro: města, pocit volnosti, SHAZOVÁNÍ LUČIŠNÍKŮ ZE STŘECH, sbírání vlaječek a likvidace temlářských rytířů, rozhovory s umírajícíma cílama a Desmondova část hry
Proti: konzolovité ovládání, občas trošku pozlobila kamera, až na poslední 2 memory blocky nulová obtížnost
AnicepPři prvních vlezech mé osoby do hry mi hra okamžitě nabídla nepřeberné možnosti v podobě zdolávání rozhleden, sbírání praporků, osvobozování obyvatel, kontaktování informátorů a konečnou eliminaci cíle to vše za doprovodu altairova pohybového nadání a já byl ohromen ovšem po eliminaci druhého cíle jsem si uvědomil že hra už nic nového nenabídne a já objevil její jedinou ale za to obrovskou slabinu a tou je stereotyp, kterému šlo snadno předejít postupným dávkováním těchto lahůdek, ale i tak je to hra kvalitní s dobrým příběhem a spoustou možností dosud nevídaných, kterou nemohu jinak než doporučit :-)
Pro: Možnosti pohybu, nápad, celkový vizuál, hudba
Proti: Stereotyp
Platformy a hodnocení
Poslední hodnocení
-
tomuzny
PC
60
16 dní -
roman1988
PC
85
24 dní
-
Marekcieso
PC
80
55 dní -
Ewoxi
PC
95
109 dní -
Dormeshia
PC 60148 dní
Statistiky
- Id hry:
- 120
- Odkaz:
- http://dbher.cz/h120
- Přidána:
- 10.06.2008
16 let a 169 dní
- Hodnocení:
- 759 (20-100 %)
- Komentářů:
- 62
- Oblíbenost:
-
52
41
-
23
663
- Návštěvnost:
- 67412× (celkem)
- 75× (poslední měsíc)
- 14× (poslední týden)
- 1× (dnes)
Pro: Animace, Období odehrávání se příběhu
Proti: Parkour ( neumí se ani zachytit při nějakých skokech ) AI.