Tak Attentat 1942 jsem dohrál zhurba před rokem ale píšu toto hodnocení a komentář po dohrání druhého dílu Svoboda 1945: Liberation, nebudu moc hodnotit co vše bylo skvělé v prvním díle ale jediné co řeknu že by si ho každý měl zahrát, je to titul z naší rodné země co vypráví naší historii a je škoda že takových titulů tu není plný pytel jako ve světě těch jejich 3xAAA her jak říkají, no každopádně titul Attentat 1942 byla první a ne poslední hra co jsem od studia Charles Games zkusil, a proto je třeba si titul zahrát a na 2h sednout není to nic akčního kde by jste se uklikali, ale spíše vyprávění a takový herní dokument o naší historii takže nikdy jsem nehrál nic podobného a jelikož z mého předešlého tvrzení že je těchto her málo dávám hře 90% a říkám že těchto her by tu mělo bej více zahrajte sami a ohodnoťte hru.
Komentáře
Attentat 1942 je PC hra vyrobená v roce 2017 v ČR, sledující fiktivní postavy vyprávějící fiktivní příběhy z doby nacistické okupace. Fiktivní je možná špatné slovo. Nadšenci z Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR do živé (nedávné) historie na základě reálných informací, reálných osob a jejich reálných osudů v podobě, v jaké byly zaznamenány či subjektivně vyjeveny, sestavili příběh vymyšlené osoby Jindřicha Jelínka, který byl jako mnoho lidí zatčen gestapem po atentátu na Reinharda Heydricha. Hráč v roli vnoučete Jindřicha Jelínka zjišťuje, proč byl dědeček zatčen a jakou roli v atentátu sehrál, přičemž pokládá otázky svědkům tehdejších událostí a odhaluje tak postupně příběh své rodiny prostřednictvím filmových rozhovorů s různými postavami, interaktivních komixů, autentických záběrů či rozličných miniher.
Projekt je nejčastěji označován za výukovou pomůcku či interaktivní dokument obsahující silný příběh doplněný o autentická svědectví a dobové materiály, o důležité připomenutí minulosti. K tomu bych doplnil asi pouze, že jde o jeden z počinů připomínající, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí.
Skoro bych řekl, že zakomponované minihry mají i svou případnou neintuitivností sloužit pro uvědomění nemožnosti nových pokusů v reálném životě a skutečnosti, že o osudu člověka může rozhodnout naprostá nepatrnost mimo jeho kontrolu.
Samozřejmě je možné, že ve mně hra vytváří takový dojem, neboť jsem jako dítě vyslechl několik příběhů přeživší prababičky z dané doby. Přeci jen dojmy a zážitky jsou vždy subjektivní. Každopádně tleskám, že něco takového vzniklo a podařilo se vydat též v Německu. Kdybych měl projekt hodnotit z čistě herního hlediska, určitě bych udělil podstatně nižší hodnocení, ale o tom to prostě není.
Projekt je nejčastěji označován za výukovou pomůcku či interaktivní dokument obsahující silný příběh doplněný o autentická svědectví a dobové materiály, o důležité připomenutí minulosti. K tomu bych doplnil asi pouze, že jde o jeden z počinů připomínající, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí.
Skoro bych řekl, že zakomponované minihry mají i svou případnou neintuitivností sloužit pro uvědomění nemožnosti nových pokusů v reálném životě a skutečnosti, že o osudu člověka může rozhodnout naprostá nepatrnost mimo jeho kontrolu.
Samozřejmě je možné, že ve mně hra vytváří takový dojem, neboť jsem jako dítě vyslechl několik příběhů přeživší prababičky z dané doby. Přeci jen dojmy a zážitky jsou vždy subjektivní. Každopádně tleskám, že něco takového vzniklo a podařilo se vydat též v Německu. Kdybych měl projekt hodnotit z čistě herního hlediska, určitě bych udělil podstatně nižší hodnocení, ale o tom to prostě není.
karadumJsem na vazkach. Na jednu stranu me prijde skvele, ze tu neco podobneho mame a jako vzdelavaci hra je to zajimave.
Avsak na druhou stranu me nektere momenty ve forme, zejmena hodne sekany rozhovor (mohl by byt plynulejsi jako zname z RPG) znemoznoval se do hry, resp. vypraveni pametniku ponorit.
Hodne se mi libilo, ze jsou zde nastolena dilemmata i problemy zivota za okupace, resi se stare krivdy a to, ze vlastne pohled jedne osoby (napr. babicky) nemusi vypovidat o cele pravde. Je vyborne, ze se zminuji i udalosti a problematicnost veci jako je nemecky odsun.
Verim, ze je to vsak jen krucek na ceste ke zlepsovani vzdelavacich her v CR.
Herni vyzva 2024
Avsak na druhou stranu me nektere momenty ve forme, zejmena hodne sekany rozhovor (mohl by byt plynulejsi jako zname z RPG) znemoznoval se do hry, resp. vypraveni pametniku ponorit.
Hodne se mi libilo, ze jsou zde nastolena dilemmata i problemy zivota za okupace, resi se stare krivdy a to, ze vlastne pohled jedne osoby (napr. babicky) nemusi vypovidat o cele pravde. Je vyborne, ze se zminuji i udalosti a problematicnost veci jako je nemecky odsun.
Verim, ze je to vsak jen krucek na ceste ke zlepsovani vzdelavacich her v CR.
Herni vyzva 2024
Pro: historie, forma
Proti: sekany pribeh
adam.kulhanekDruhá světová válka nepatří mezi období historie, o které bych se významněji zajímal. Když ale sem tam narazím na dobrý film s někdy až krutými příběhy lidí té doby, obvykle je pro mě těžké se odlepit od obrazovky. A něco takového jsem očekával od této hry.
A má očekávání se celkem naplnila. Smyslem tohoto fiktivního příběhu je se dozvědět, jakou roli měl hráčův dědeček v odboji během nacistické okupace Československa. Postupně obcházíme několik pamětníků té doby a kladením vhodných otázek se dozvídáme o dědovi více informací. Vše stojí a padá právě na těchto vyprávěních, jejichž zpracování se celkem povedlo. Většina tak skutečně navozují smutek, lítost, zlost či podobné emoce, zvláště když si člověk uvědomí, čím vším si lidé v té době museli procházet. Jen škoda, že je hra na můj vkus až příliš krátká.
Herní dobu naštěstí o malinko natáhnou minihry, které jsou s příběhem velmi úzce spjaty. Dojde tak na schovávání zakázaných předmětu před prohlídkou od Gestapa, rozhodování se o tom, jakým způsobem utéct, čekání na vhodný okamžik pro předání zakázaných letáků, dešifrování deníku, apod. Jak už to bývá, některé byly zábavné, jiné zase tak moc ne. Například tvorba článku na základě projevu prezidenta Háchy či volba vhodných citátů z literatury. Úspěch v minihře není vyžadován, ale generuje žetony pro možnost opakovat rozhovory, což je mechanika, která mě moc nezaujala. Raději bych neomezené opakování a povinný úspěch v minihře.
Grafické zpracování je kombinaci autentických filmových záběrů a nahrávek, scén s herci a kreslených scén. Všechny tyto styly do sebe zapadají a tvoří dobrý celek.
Hraní mě bavilo, příběh je sice fiktivní, ale vychází ze skutečných událostí. Další informace je možné si přečíst v přiložené encyklopedii, takže jsem se dozvěděl spoustu nových informací z té doby. Jen škoda, že to uteklo tak rychle. Dokázal bych si představit i dvojnásobnou délku.
A má očekávání se celkem naplnila. Smyslem tohoto fiktivního příběhu je se dozvědět, jakou roli měl hráčův dědeček v odboji během nacistické okupace Československa. Postupně obcházíme několik pamětníků té doby a kladením vhodných otázek se dozvídáme o dědovi více informací. Vše stojí a padá právě na těchto vyprávěních, jejichž zpracování se celkem povedlo. Většina tak skutečně navozují smutek, lítost, zlost či podobné emoce, zvláště když si člověk uvědomí, čím vším si lidé v té době museli procházet. Jen škoda, že je hra na můj vkus až příliš krátká.
Herní dobu naštěstí o malinko natáhnou minihry, které jsou s příběhem velmi úzce spjaty. Dojde tak na schovávání zakázaných předmětu před prohlídkou od Gestapa, rozhodování se o tom, jakým způsobem utéct, čekání na vhodný okamžik pro předání zakázaných letáků, dešifrování deníku, apod. Jak už to bývá, některé byly zábavné, jiné zase tak moc ne. Například tvorba článku na základě projevu prezidenta Háchy či volba vhodných citátů z literatury. Úspěch v minihře není vyžadován, ale generuje žetony pro možnost opakovat rozhovory, což je mechanika, která mě moc nezaujala. Raději bych neomezené opakování a povinný úspěch v minihře.
Grafické zpracování je kombinaci autentických filmových záběrů a nahrávek, scén s herci a kreslených scén. Všechny tyto styly do sebe zapadají a tvoří dobrý celek.
Hraní mě bavilo, příběh je sice fiktivní, ale vychází ze skutečných událostí. Další informace je možné si přečíst v přiložené encyklopedii, takže jsem se dozvěděl spoustu nových informací z té doby. Jen škoda, že to uteklo tak rychle. Dokázal bych si představit i dvojnásobnou délku.
rikuhahl
Takhle si představuju moderní výuku dějepisu. Zahrát si tuto hru bych jako dějepisář v 9. třídě dal za úkol každému žáku a podle mě by si i ten největší flákač třídy odnesl pár pěkných znalostí o životě v Protektorátu, holokaustu a 2. světové válce očima československých pamětníků. Tohle se opravdu povedlo a doufám, že se Charles Games budou zabývat podobnými hrami i dále, už je pár let venku Svoboda 1945: Liberation, která asi v mnoha věcech navazuje a uměl bych si představit třeba herní období českého vnímání 1. světové války a vzniku Československa, srpna 1968 a normalizace, nebo období kolem Sametové revoluce a i mnohá starší témata z 19. století (třeba Národní obrození). Vždycky to přeci nemusí být tak temné a smutné jako je příběh Atentátu 1942.
Hra mě svým netradičním pojetím hned vtáhla, výpovědi "pamětníků" jsou zachyceny uvěřitelně i s různými přeřeky a drmolením. Komiksové pasáže, které přenáší hráče do těch osudných dnů po atentátu byly taky zpracovány tak akorát, přehledně a účelně. A těch pár miniher mě dokázalo relativně věrně do té doby opravdu přenést, i když by určitě stálo za to, aby jich bylo tak 10x víc.
Co mě malinko vytrhávalo z hraní bylo jednak to, že nevím, za koho jsem vlastně hrál, některé postavy mě oslovovaly jako muže, druhé jako ženu, ale dle všeho jsem byl asi muž, což je divné, protože v anglickém znění se hraje dle všeho za ženu :) Taky mi nějak nepasoval věk postav. Děj se odehrává v roce 2001, takže i těm nejmladším z nich by mělo být kolem 80 let, nicméně vlastně všichni jsou celkem vitální sedmdesátníci, možná až na babičku, ale to je možná jen detail. Co mi ale přišlo neuvěřitelné, bylo, že vlastně nikdo z protagonistů příběhu neumřel, ani za války, ani po ní, to je krajně nepravděpodobné. Takže ten konec je možná až moc dobrý, i když jsem teda objevil i druhý konec, kde děda jen smutně sedí na lavičce a ... nic :).
Ale to jsou všechno jen detaily. Ta hra je fakt úkaz. Už jen ta encyklopedie, která vůbec není povinná, ale každý se jistě aspoň na pár hesel podívá hlouběji. Tohle by měly obsahovat všechny hry, které se dotýkají historie, nebo nějaké vědy a faktů.
Už se opravdu těším, až si zahraju tu Svobodu, protože věřím, že to bude ještě lepší.
Hra mě svým netradičním pojetím hned vtáhla, výpovědi "pamětníků" jsou zachyceny uvěřitelně i s různými přeřeky a drmolením. Komiksové pasáže, které přenáší hráče do těch osudných dnů po atentátu byly taky zpracovány tak akorát, přehledně a účelně. A těch pár miniher mě dokázalo relativně věrně do té doby opravdu přenést, i když by určitě stálo za to, aby jich bylo tak 10x víc.
Co mě malinko vytrhávalo z hraní bylo jednak to, že nevím, za koho jsem vlastně hrál, některé postavy mě oslovovaly jako muže, druhé jako ženu, ale dle všeho jsem byl asi muž, což je divné, protože v anglickém znění se hraje dle všeho za ženu :) Taky mi nějak nepasoval věk postav. Děj se odehrává v roce 2001, takže i těm nejmladším z nich by mělo být kolem 80 let, nicméně vlastně všichni jsou celkem vitální sedmdesátníci, možná až na babičku, ale to je možná jen detail. Co mi ale přišlo neuvěřitelné, bylo, že vlastně nikdo z protagonistů příběhu neumřel, ani za války, ani po ní, to je krajně nepravděpodobné. Takže ten konec je možná až moc dobrý, i když jsem teda objevil i druhý konec, kde děda jen smutně sedí na lavičce a ... nic :).
Ale to jsou všechno jen detaily. Ta hra je fakt úkaz. Už jen ta encyklopedie, která vůbec není povinná, ale každý se jistě aspoň na pár hesel podívá hlouběji. Tohle by měly obsahovat všechny hry, které se dotýkají historie, nebo nějaké vědy a faktů.
Už se opravdu těším, až si zahraju tu Svobodu, protože věřím, že to bude ještě lepší.
Pro: historie 2. světové války hrou, netradiční zpracování, živí herci, mohutná encyklopedie
Proti: genderová nejasnost herní postavy :) drobnosti ve zpracování
JumasInteraktivní filmy nejsou zrovna žánrem, který bych nějak moc vyhledával, pro Atentát lze však asi těžko najít nějaký vhodnější, který by ve výsledku fungoval lépe. Té interaktivity tu moc není. Některé otázky však rozhovory nasměrují jinam nebo je případně hned ukončí, a tak má jejich volba poměrně zásadní vliv. Ne všechny zpovídané postavy jsou čistě kladné, což je určitě plus, protože ani za války nebylo vše jen černé nebo bílé.
Líčení válečných hrůz skrz fiktivní příběh je dobrý nápad. I když by nějaké skutečné vyprávění asi zapůsobilo ještě více, takhle je to dle mě zcela dostatečné. Díky rozhovorům a encyklopedii jsem se dozvěděl několik nových informací, případně si některé věci upřesnil, takže jako výuková hra funguje Atentát přímo skvěle.
Komiksové zpracování historických scén, doprovázené dobovými fotografiemi či filmovými záběry, mi sedlo a je trochu škoda miniher, které zde jsou opravdu mini. Chápu, že autoři příliš nechtěli narušovat plynulost děje, ale i tak bych si představoval trochu propracovanější hříčky. Zaujala mě hudba, která mi byla něčím povědomá. Až v závěrečných titulcích jsem zjistil, že jí má na svědomí skupina DVA. S Amanitou jsem si Atentát opravdu nespojil.
Líčení válečných hrůz skrz fiktivní příběh je dobrý nápad. I když by nějaké skutečné vyprávění asi zapůsobilo ještě více, takhle je to dle mě zcela dostatečné. Díky rozhovorům a encyklopedii jsem se dozvěděl několik nových informací, případně si některé věci upřesnil, takže jako výuková hra funguje Atentát přímo skvěle.
Komiksové zpracování historických scén, doprovázené dobovými fotografiemi či filmovými záběry, mi sedlo a je trochu škoda miniher, které zde jsou opravdu mini. Chápu, že autoři příliš nechtěli narušovat plynulost děje, ale i tak bych si představoval trochu propracovanější hříčky. Zaujala mě hudba, která mi byla něčím povědomá. Až v závěrečných titulcích jsem zjistil, že jí má na svědomí skupina DVA. S Amanitou jsem si Atentát opravdu nespojil.
Pro: větvení rozhovorů, ne jen černobílé postavy, líčení válečných hrůz, encyklopedie, komiksové scény, hudba
Proti: málo interaktivity, minihry
JohnCZTéma druhé světové války je v oblasti popkultury natolik prozkoumané, že už jen stěží lze přicházet s něčím novým. Zároveň je to ale období, stejně jako aktuálně poslední rok, tak hojné na silné lidské osudy, že je na příběhy v podstatě nevyčerpatelné. A Attentat 1942, ač jsou postavy v něm zcela fiktivní, je na těchto příbězích založený. Pokud není hráč vyloženě historik nebo nadšenec do druhé světové války, svým českým zasazením dokáže zápletka působit dostatečně zajímavě neokoukaně a příjemnou zábavnou formou vzdělávat. Asi nepřináší věci doposud vyloženě neviděné, ale v mnohem si může dovolit jít daleko více do hloubky, než by bylo možné třeba v případě filmu.
Jedno je ale nutné říci: Attentat 1942 není dobrá hra. Žánrově by se dal přiblížit k vizuálnímu románu, ale na ten nemá až tak propracovaný příběh. Síla titulu tkví v tom, že je to dokument. Dobrý dokument nutno podotknout a daleko raději bych byl, kdyby jím šlo svobodně lineárně projít, než aby se mě snažil tlačit, abych „hrál“. Těch pár průměrných až podprůměrných miniher to jako hru taky nespasí, systém mincí je nedomyšlený, zbytečný a spíše otravný a nutnost procházet rozhovory znovu a znovu, aby člověk vyzobal všechny střípky informací, je taky spíše pruda než zábava. Na jejich opakování jsou potřeba mince, které hráč získá v minihrách. Ovšem ve chvíli, kdy mince hráči dojdou, spustí se bad ending a závěrečné titulky, což mě zprvu vyděsilo. Naštěstí není potřeba rozjet příběh odznova, ale lze naskočit zpátky, za což jsem osobně fakt rád, ale zároveň tím postrádá systém mincí úplně smysl a akorát hráče prudí tím, že musí neustále přeskakovat bad ending animaci a vracet se z menu zpátky do hry.
Další věc, co mě rozčilovala, jsou informace vyskakující během rozhovorů, které se řadí do seznamu záznamů v encyklopedii. Stává se, že během rozhovorů vyskakují na hráče třeba 4 hesla naráz. Hráč má tedy na výběr: z rozhovoru neustále vyskakovat a pročítat si dodatečné vysvětlující info anebo si nechat tyto záznamy uniknout, což ale zejména v pozdější fázi způsobuje to, že si hráč nepamatuje, co mu během rozhovoru vyskočilo a zároveň i to, co už četl a co ne. Problém totiž je, že v encyklopedii není absolutně nijak značeno, které záznamy jsou nové.
Titul taky trochu klame tělem. O operace Silver A a Anthropoid se jenom tak zlehka otře, ale spíše se jedná o komorní osobní příběh skupinky lidí, kteří si na pozadí hrůzných událostí nedobrovolně, leč do jisté míry společně, prošli útrapami druhé světové války. To mi ale nevadí, naopak. Příběh je vyprávěn jednak formou FMV sekvencí, které jsou fajn a až na to, že někteří (ne)herci absolutně neumí artikulovat a mluvit v plynulých větách, tak jsou v rámci možností slušně a civilně odehrané. Druhou části jsou atmosférické komiksové flashbacky, které parádně dokreslují, jak obrazem, tak i zvukem, pochmurnou atmosféru tehdejší doby.
Pokud vás tohle období zajímá, Attentat 1942 je i navzdory kritice vůči herním nedostatkům velice zajímavým interaktivním dokumentem, který je pro našince o to atraktivnější tím, že se zabývá osudy Čechů. V tom tkví jeho největší síla. Ale pokud vás toto období, potažmo válečná tématika obecně nebere a chcete prostě jen hrát zábavnou hru, vzrušující příběhovou adventuru, tak raději ruce pryč a mrkněte po něčem jiném.
Jedno je ale nutné říci: Attentat 1942 není dobrá hra. Žánrově by se dal přiblížit k vizuálnímu románu, ale na ten nemá až tak propracovaný příběh. Síla titulu tkví v tom, že je to dokument. Dobrý dokument nutno podotknout a daleko raději bych byl, kdyby jím šlo svobodně lineárně projít, než aby se mě snažil tlačit, abych „hrál“. Těch pár průměrných až podprůměrných miniher to jako hru taky nespasí, systém mincí je nedomyšlený, zbytečný a spíše otravný a nutnost procházet rozhovory znovu a znovu, aby člověk vyzobal všechny střípky informací, je taky spíše pruda než zábava. Na jejich opakování jsou potřeba mince, které hráč získá v minihrách. Ovšem ve chvíli, kdy mince hráči dojdou, spustí se bad ending a závěrečné titulky, což mě zprvu vyděsilo. Naštěstí není potřeba rozjet příběh odznova, ale lze naskočit zpátky, za což jsem osobně fakt rád, ale zároveň tím postrádá systém mincí úplně smysl a akorát hráče prudí tím, že musí neustále přeskakovat bad ending animaci a vracet se z menu zpátky do hry.
Další věc, co mě rozčilovala, jsou informace vyskakující během rozhovorů, které se řadí do seznamu záznamů v encyklopedii. Stává se, že během rozhovorů vyskakují na hráče třeba 4 hesla naráz. Hráč má tedy na výběr: z rozhovoru neustále vyskakovat a pročítat si dodatečné vysvětlující info anebo si nechat tyto záznamy uniknout, což ale zejména v pozdější fázi způsobuje to, že si hráč nepamatuje, co mu během rozhovoru vyskočilo a zároveň i to, co už četl a co ne. Problém totiž je, že v encyklopedii není absolutně nijak značeno, které záznamy jsou nové.
Titul taky trochu klame tělem. O operace Silver A a Anthropoid se jenom tak zlehka otře, ale spíše se jedná o komorní osobní příběh skupinky lidí, kteří si na pozadí hrůzných událostí nedobrovolně, leč do jisté míry společně, prošli útrapami druhé světové války. To mi ale nevadí, naopak. Příběh je vyprávěn jednak formou FMV sekvencí, které jsou fajn a až na to, že někteří (ne)herci absolutně neumí artikulovat a mluvit v plynulých větách, tak jsou v rámci možností slušně a civilně odehrané. Druhou části jsou atmosférické komiksové flashbacky, které parádně dokreslují, jak obrazem, tak i zvukem, pochmurnou atmosféru tehdejší doby.
Pokud vás tohle období zajímá, Attentat 1942 je i navzdory kritice vůči herním nedostatkům velice zajímavým interaktivním dokumentem, který je pro našince o to atraktivnější tím, že se zabývá osudy Čechů. V tom tkví jeho největší síla. Ale pokud vás toto období, potažmo válečná tématika obecně nebere a chcete prostě jen hrát zábavnou hru, vzrušující příběhovou adventuru, tak raději ruce pryč a mrkněte po něčem jiném.
Pro: interaktivní dokument, výpovědní hodnota, hodně dobových materiálů, atmosférické komiksové předěly, pro mě tématika
Proti: nedomyšlené herní prvky, místy špatná artikulace herců, otravná hudba při encyklopedii, na tak velké téma málo emocí
Nebýt toho, že byl "Atentát“ v balíčku her od itch.io, asi bych se ke hře nedostal. Nálepka výukové hry od Univerzity Karlovy mě nelákala. Zaprvé jsem se bál, že bude historicky plytká, určená spíš lidem, kteří o daném období nevědí téměř nic. Druhak jsem pojal podezření, že hratelností bude mdlá a půjde spíše o povrchní klikání. Po odehrání jsem rád, že jsem se v obojím mýlil.
Perspektivou neznámého hrdiny/hrdinky sledujeme poměrně civilní a uvěřitelný příběh svého dědečka, který byl v den atentátu na říšského protektora zatčen a skončil v koncentračních táborech a vězeních. Zdárně se dostal domů, nicméně jeho příběh a hlavně důvody jeho zatčení nám nejsou známy.
Tady přichází první velké mínus. Je spíše méně uvěřitelné, že by se dědeček s oněmi důvody babičce, která ve hře vystupuje a kterou zpovídáte, nesvěřil. Je jasné, že to dává vzniknout zápletce a pátrání. Napadá mě však hned několik cest, jak se této berličky dalo zbavit. Škoda, že to podlamuje důvěryhodnost jinak reálně vyznívajícího příběhu, kde absentuje patos, fráze a laciná snaha vzdělávat. Pátrání a skládání střípků k sobě je ale i tak zábavné a rozuzlení, které u mě přišlo po nějakých třech hodinách, mi dalo pocit zadostiučinění. Chválím autenticky mluvící herce, jejichž přednes má k dokonalosti a uhlazenosti daleko.
Hratelnostně jsem byl překvapen, jak kombinace hraných rozhovorů ze současnosti, komiksových úryvků z minulosti a občasných miniher dobře fungovala. Nikdo na vás netlačí, penalizace za chyby v podobě nesprávných a/nebo nevhodných odpovědí v rozhovorech není veliká (spočívá v opětovném hraní miniher). Navíc úroveň obtížnosti rozhovorů je tak akorát. Musíte dávat pozor, ale tipuji, že i bez hlubší znalosti reálií dané doby není problém získat napoprvé všechny indicie. Na konci hry mi chyběla jedna jediná.
Finálně bych snad vytkl dost stručnou encyklopedii a relativní krátkost hry, která výsledek posouvá ke zdařilému kousku, leč stále spíše experimentálnější povahy.
Perspektivou neznámého hrdiny/hrdinky sledujeme poměrně civilní a uvěřitelný příběh svého dědečka, který byl v den atentátu na říšského protektora zatčen a skončil v koncentračních táborech a vězeních. Zdárně se dostal domů, nicméně jeho příběh a hlavně důvody jeho zatčení nám nejsou známy.
Tady přichází první velké mínus. Je spíše méně uvěřitelné, že by se dědeček s oněmi důvody babičce, která ve hře vystupuje a kterou zpovídáte, nesvěřil. Je jasné, že to dává vzniknout zápletce a pátrání. Napadá mě však hned několik cest, jak se této berličky dalo zbavit. Škoda, že to podlamuje důvěryhodnost jinak reálně vyznívajícího příběhu, kde absentuje patos, fráze a laciná snaha vzdělávat. Pátrání a skládání střípků k sobě je ale i tak zábavné a rozuzlení, které u mě přišlo po nějakých třech hodinách, mi dalo pocit zadostiučinění. Chválím autenticky mluvící herce, jejichž přednes má k dokonalosti a uhlazenosti daleko.
Hratelnostně jsem byl překvapen, jak kombinace hraných rozhovorů ze současnosti, komiksových úryvků z minulosti a občasných miniher dobře fungovala. Nikdo na vás netlačí, penalizace za chyby v podobě nesprávných a/nebo nevhodných odpovědí v rozhovorech není veliká (spočívá v opětovném hraní miniher). Navíc úroveň obtížnosti rozhovorů je tak akorát. Musíte dávat pozor, ale tipuji, že i bez hlubší znalosti reálií dané doby není problém získat napoprvé všechny indicie. Na konci hry mi chyběla jedna jediná.
Finálně bych snad vytkl dost stručnou encyklopedii a relativní krátkost hry, která výsledek posouvá ke zdařilému kousku, leč stále spíše experimentálnější povahy.
Pro: srozumitelný gameplay, civilní uchopení tématu, kombinace komiksu, rozhovorů a miniher
Proti: mohlo být delší, encyklopedie je velmi stručná, někdy nelogické chování postav
GarretOno je vlastně úplně jedno, jak moc je Attentat 1942 hrou. Připomenutí toho, v jak skvělé žijeme době a jak obrovské jsme měli štěstí, si snad ani nezaslouží být hodnoceno. Tento krátký dokument s interaktivními prvky a komorním příběhem přibližuje život v protektorátu a osud dědy odvedeného gestapem po atentátu na Heydricha.
Odehrává se ve dvou časových rovinách, kde současnost je zobrazena vedením rozhovorů a minulost vykreslena artovým stylem. Právě v minulosti se odehrává nejvíce "hraní", i když je to stále jen klikání na obrazovce. Protože jsem hrál na mobilu, měl jsem velký problém se zaměřováním textu a předmětů, ale taky se čtením vyobrazeného textu, který není jen fontem, ale i rukopisem. Proto bych ke hraní doporučoval minimálně tablet.
Ty tři hodinky utekly hodně rychle a klidně bych se nezlobil za košatější rozhovory. Člověk se zaposlouchá a utnutí přichází docela rychle a nečekaně. Skvělá je encyklopedie se zajímavými informacemi, které se během hraní odemykají.
Hra vyšla přesně měsíc po mé návštěvě Osvětimi a tehdy jsem se na její hraní moc necítil. Emoce rezonují dodnes a jsem přesvědčený, že každý by měl alespoň jednou za život navštívit osvětimské muzeum Auschwitz (koncentrační tábor) a především pak vyhlazovací tábor Auschwitz II v Březince. Vidět pozůstatky té hrůzy na živo zprostředkuje úplně jiné emoce, než se na to dívat v teple domova na obrazovce televize.
Odehrává se ve dvou časových rovinách, kde současnost je zobrazena vedením rozhovorů a minulost vykreslena artovým stylem. Právě v minulosti se odehrává nejvíce "hraní", i když je to stále jen klikání na obrazovce. Protože jsem hrál na mobilu, měl jsem velký problém se zaměřováním textu a předmětů, ale taky se čtením vyobrazeného textu, který není jen fontem, ale i rukopisem. Proto bych ke hraní doporučoval minimálně tablet.
Ty tři hodinky utekly hodně rychle a klidně bych se nezlobil za košatější rozhovory. Člověk se zaposlouchá a utnutí přichází docela rychle a nečekaně. Skvělá je encyklopedie se zajímavými informacemi, které se během hraní odemykají.
Hra vyšla přesně měsíc po mé návštěvě Osvětimi a tehdy jsem se na její hraní moc necítil. Emoce rezonují dodnes a jsem přesvědčený, že každý by měl alespoň jednou za život navštívit osvětimské muzeum Auschwitz (koncentrační tábor) a především pak vyhlazovací tábor Auschwitz II v Březince. Vidět pozůstatky té hrůzy na živo zprostředkuje úplně jiné emoce, než se na to dívat v teple domova na obrazovce televize.
jvempirePři hodnocení a popisu Atentátu je dobré se rozhodnout zda je to hra nebo vzdělávací software. Co se vzdělávání týče je Atentát částí většího projektu. Informační hodnota je nezpochybnitelná a pokud někoho dané období zajímá, jde o skvělý materiál. Existuje i verze přímo pro školy, takže lze bez obav doporučit jako součást studia. Herně jde o interaktivní film doplněný minihrami. Ty mají různou kvalitu, od skvělých po velmi průměrné. Minihry jsou vložené mezi filmové části s rozhovory. Ty je možné a někdy nutné opakovat a bohužel minihru nelze přeskočit. Může tak dojít k nepříjemné situaci, kdy sice povedenou, ale repetitivní hříčku hrajete třikrát za 5 minut. Přitom již přehrané odpovědi není problém přeskočit. Trochu to kazí motivaci při snaze zkompletovat encyklopedii a informace.
Encyklopedie sama rozhodně stojí za projití. Filmová část je hodně slušná, herci se do rolí hodily. Škoda, že nejde zvlášť ztlumit hudba, občas bylo díky tomu hůře rozumět. Fiktivní příběh je zajímavý a krásně ilustruje realitu doby. Oceňuji že nejde o žádnou velkolepou událost, ale o civilní a asi celkem běžný příběh. Bohužel rychlost jeho odhalování záleží na vedení rozhovorů a tak je možné, že někdo bude mít slušnou představu za chvíli a jiný si nebude jist do konce, obzvláště pokud nebude kompletovat rozhovory. Celkově jde o skvělý výukový materiál a lehce nadprůměrnou edukativní hru. Každopádně hraní nemohu než doporučit, za těch 3-5 hodin to stojí a svým způsobem jde o unikát. Při hře ve dvou na televizi jde o fajn zážitek.
Encyklopedie sama rozhodně stojí za projití. Filmová část je hodně slušná, herci se do rolí hodily. Škoda, že nejde zvlášť ztlumit hudba, občas bylo díky tomu hůře rozumět. Fiktivní příběh je zajímavý a krásně ilustruje realitu doby. Oceňuji že nejde o žádnou velkolepou událost, ale o civilní a asi celkem běžný příběh. Bohužel rychlost jeho odhalování záleží na vedení rozhovorů a tak je možné, že někdo bude mít slušnou představu za chvíli a jiný si nebude jist do konce, obzvláště pokud nebude kompletovat rozhovory. Celkově jde o skvělý výukový materiál a lehce nadprůměrnou edukativní hru. Každopádně hraní nemohu než doporučit, za těch 3-5 hodin to stojí a svým způsobem jde o unikát. Při hře ve dvou na televizi jde o fajn zážitek.
St_JayInteraktivní dokument, který v jednoduchých rozhovorech a minihrách přibližuje nejen události doby druhé heydrichiády, ale hlavně jak tuto dobu vnímali a prožívali jednotlivci. Hra kombinuje formu kamerou natáčených rozhovorů a velice povedených černobíle kreslených pasáží v komixovém stylu, které zachycují konkrétní prožitky jednotlivých postav.
Z hlediska herních mechanik samozřejmě nejde o nic převratného, minihry jsou veskrze jednoduché, ale síla celého díla tkví v informacích, které jsou hráčí prezentovány v rámci rozhovorů a pod postupně odkrývanými hesly v encyklopedii. A jelikož jsem toho o téhle době vlastně moc nevěděl, rád jsem se do textů začetl. Se hrou jsem strávil cca 3 nebo 4 hodiny a prošel jsem podstatnou část hesel v encyklopedii (určitě jsem ale neodemknul všechny). Na druhou stranu po dohrání příběhu jsem už neměl moc motivaci pokračovat v dohledávání informací popř. hesel, co jsem napoprvé nenašel (což není nutně chyba hry jako spíš moje lenost).
Rozhodně jsem ale rád, že jsem si hrou prošel a že něco takového vůbec má šanci vzniknout.
Z hlediska herních mechanik samozřejmě nejde o nic převratného, minihry jsou veskrze jednoduché, ale síla celého díla tkví v informacích, které jsou hráčí prezentovány v rámci rozhovorů a pod postupně odkrývanými hesly v encyklopedii. A jelikož jsem toho o téhle době vlastně moc nevěděl, rád jsem se do textů začetl. Se hrou jsem strávil cca 3 nebo 4 hodiny a prošel jsem podstatnou část hesel v encyklopedii (určitě jsem ale neodemknul všechny). Na druhou stranu po dohrání příběhu jsem už neměl moc motivaci pokračovat v dohledávání informací popř. hesel, co jsem napoprvé nenašel (což není nutně chyba hry jako spíš moje lenost).
Rozhodně jsem ale rád, že jsem si hrou prošel a že něco takového vůbec má šanci vzniknout.
Pro: Množství a kvalita informací, skvělý způsob, jak informace prezentovat, kreslené pasáže
Proti: Malá motivace po dohrání příběhu dále hledat hesla, někdy až moc jednoduché herní mechaniky
leebighHerní výzva 2019 - Kategorie č. 9 - Historie se opakuje (Hardcore)
Československo 38–89: Atentát, alias Attentat 1942 pro zahraniční publikum, je výukovým programem, který pochválil dokonce samotný John Romero, jeden z autorů Doomu, jak uvádí oficiální stránky hry. Používám schválně takový název, protože se Attentat tváří jako plnohodnotná hra, ale formátu klasické hry rozhodně nedosahuje.
Ono se není čemu divit, autory titulu jsou Karlova universita a Česká akademie věd, a ti příliš zkušenosti v herním designu nepobrali. Mezi autory se objevují lidé z Filosofické fakulty UK, což u mě budilo určitou nedůvěru, ale snad se nejedná o její marxistické soudruhy studenty, ale o erudované odborníky.
Každopádně historická náplň je poutavá a věrná. Přináší zajímavé informace a můžete si utvořit komplexní a věrný obraz života v tehdejší temné době Heydrichiády. Což by mohlo program uplatnit jako skvělou výukovou pomůcku v hodinách dějepisu. Vědomosti nasáváte jednak během prezentovaného příběhu, ale najdete také samostatné menu s přehlednou encyklopedií. Jako výukový program si tedy Attentat zaslouží absolutorium a herní podání poslouží lepšímu pochopení historie, než suchopárné fotky či strohý text.
A co vlastní hra ? V příběhu vnuk pátrá po osudu svého dědečka zapojeného do odboje, odvlečeného gestapem, prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a miniher. Rozhovory zabírají největší porci herní doby. Posloucháte pamětníky a za pomoci otázek regulujete směr hovoru, abyste vyzískali co nejvíce informací. Otázky musíte klást citlivě a s rozmyslem, pokud výsledek hovoru neproběhne podle vašich představ, lze dialog absolvovat znovu za pomoci mincí. Bohužel opakovaný poslech stále stejných monologů nudí, a tak snahu o docílení achievementů za úspěšné vyhledání všech indicií příběhu jsem vzdal.
Klasickým herním elementem jsou minihry, ke kterým se v rámci story linky dostáváte a za jejichž úspěšné řešení dostáváte mince potřebné k opakování dialogů. Hříčky jsou designovány docela zajímavě, avšak nezaberou příliš mnoho času. Některé jsou docela originální, většinou jste omezeni časovým limitem nebo vyžadují rychlou reakci. Například ukrýváte dokumenty před gestapáckým komandem, snažíte se vymluvit z nemravných návrhů, nebo třeba utíkáte z nádraží. Bohužel se mnohé hříčky hrají metodou pokus - omyl a pár jsem jich zkrátka vůbec nepochopil. Třeba útěk z tábora v Letech nebo roznášení letáků.
Grafika je laděná v noirovém komiksovém stylu a dokonale ke hře sedí, stejně tak jako atmosférické doplňující filmečky. Rozhovory naopak jsou prezentovány v soudobé kolorované formě. Hru jsem dohrál asi za 3 hodiny, i když jsem nezískal zdaleka všechny indicie, dohrál jsem ji bez větších potíží. Užil jsem si atmosféry tísnivé okupační doby, ale obsah Attentatu mi bohužel neposkytl dostatečnou herní satisfakci.
Československo 38–89: Atentát, alias Attentat 1942 pro zahraniční publikum, je výukovým programem, který pochválil dokonce samotný John Romero, jeden z autorů Doomu, jak uvádí oficiální stránky hry. Používám schválně takový název, protože se Attentat tváří jako plnohodnotná hra, ale formátu klasické hry rozhodně nedosahuje.
Ono se není čemu divit, autory titulu jsou Karlova universita a Česká akademie věd, a ti příliš zkušenosti v herním designu nepobrali. Mezi autory se objevují lidé z Filosofické fakulty UK, což u mě budilo určitou nedůvěru, ale snad se nejedná o její marxistické soudruhy studenty, ale o erudované odborníky.
Každopádně historická náplň je poutavá a věrná. Přináší zajímavé informace a můžete si utvořit komplexní a věrný obraz života v tehdejší temné době Heydrichiády. Což by mohlo program uplatnit jako skvělou výukovou pomůcku v hodinách dějepisu. Vědomosti nasáváte jednak během prezentovaného příběhu, ale najdete také samostatné menu s přehlednou encyklopedií. Jako výukový program si tedy Attentat zaslouží absolutorium a herní podání poslouží lepšímu pochopení historie, než suchopárné fotky či strohý text.
A co vlastní hra ? V příběhu vnuk pátrá po osudu svého dědečka zapojeného do odboje, odvlečeného gestapem, prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a miniher. Rozhovory zabírají největší porci herní doby. Posloucháte pamětníky a za pomoci otázek regulujete směr hovoru, abyste vyzískali co nejvíce informací. Otázky musíte klást citlivě a s rozmyslem, pokud výsledek hovoru neproběhne podle vašich představ, lze dialog absolvovat znovu za pomoci mincí. Bohužel opakovaný poslech stále stejných monologů nudí, a tak snahu o docílení achievementů za úspěšné vyhledání všech indicií příběhu jsem vzdal.
Klasickým herním elementem jsou minihry, ke kterým se v rámci story linky dostáváte a za jejichž úspěšné řešení dostáváte mince potřebné k opakování dialogů. Hříčky jsou designovány docela zajímavě, avšak nezaberou příliš mnoho času. Některé jsou docela originální, většinou jste omezeni časovým limitem nebo vyžadují rychlou reakci. Například ukrýváte dokumenty před gestapáckým komandem, snažíte se vymluvit z nemravných návrhů, nebo třeba utíkáte z nádraží. Bohužel se mnohé hříčky hrají metodou pokus - omyl a pár jsem jich zkrátka vůbec nepochopil. Třeba útěk z tábora v Letech nebo roznášení letáků.
Grafika je laděná v noirovém komiksovém stylu a dokonale ke hře sedí, stejně tak jako atmosférické doplňující filmečky. Rozhovory naopak jsou prezentovány v soudobé kolorované formě. Hru jsem dohrál asi za 3 hodiny, i když jsem nezískal zdaleka všechny indicie, dohrál jsem ji bez větších potíží. Užil jsem si atmosféry tísnivé okupační doby, ale obsah Attentatu mi bohužel neposkytl dostatečnou herní satisfakci.
Pro: Atmosféra a grafické provedení. Originální idea hry. Bohatý zdroj informací o Heydrichiádě. Některé originální minihry.
Proti: Některé minihry nejasné. Opakované rozhovory jsou nudné. Málo tradičních herních prvků.
RomcaTDo hry Attentat 1942 se mi moc nechtělo. Nejsem moc fanda historické tématiky. Ale byla mi doporučena v rámci kategorie herní výzvy. Ze začátku jsem si říkala, že mě to bude nudit, ale nakonec jsem byla překvapena, že mě začal příběh zajímat a bavit.
Na můj vkus je to hodně „ukecaná“ hra bez akce. Spíše příběh, který je sem tam doplněn o minihru. Pravda, ale je, že na rozhovory je třeba se opravdu soustředit a přemýšlet jak odpovědět. Některé minihry jsem musela hrát vícekrát, abych získala dvě mince, které jsem potřebovala na opakování rozhovoru. Někdy se mi totiž stalo, že jsem rozhovor vedla špatně a nezískala jsem od tázaného ty správné informace.
Líbilo se mi, že jsem ve hře dělala rozhovory se skutečnými lidmi a když mi tito lidé něco vyprávěli, příběh byl kreslený, doplněný o originální fotografie z druhé světové války. O tom, co se dělo za druhé světové války mám samozřejmě nějaké povědomí. Při hraní této hry jsem se však dozvěděla mnoho nového, hlavně detaily, které jsem již třeba slyšela, ale nedovedla jsem si pod nimi představit nic konkrétního.
Slibuji, že hru nechám hrát své syny, až se budou učit o druhé světové válce (mám v plánu pustit jim i nějaké filmy a dokumenty). Myslím si, že ze začátku budou také ohrnovat nos, jako já, ale nakonec uznají, že to pro ně nějaký přínos mělo, což za těch pár hodin hraní stojí.
Na můj vkus je to hodně „ukecaná“ hra bez akce. Spíše příběh, který je sem tam doplněn o minihru. Pravda, ale je, že na rozhovory je třeba se opravdu soustředit a přemýšlet jak odpovědět. Některé minihry jsem musela hrát vícekrát, abych získala dvě mince, které jsem potřebovala na opakování rozhovoru. Někdy se mi totiž stalo, že jsem rozhovor vedla špatně a nezískala jsem od tázaného ty správné informace.
Líbilo se mi, že jsem ve hře dělala rozhovory se skutečnými lidmi a když mi tito lidé něco vyprávěli, příběh byl kreslený, doplněný o originální fotografie z druhé světové války. O tom, co se dělo za druhé světové války mám samozřejmě nějaké povědomí. Při hraní této hry jsem se však dozvěděla mnoho nového, hlavně detaily, které jsem již třeba slyšela, ale nedovedla jsem si pod nimi představit nic konkrétního.
Slibuji, že hru nechám hrát své syny, až se budou učit o druhé světové válce (mám v plánu pustit jim i nějaké filmy a dokumenty). Myslím si, že ze začátku budou také ohrnovat nos, jako já, ale nakonec uznají, že to pro ně nějaký přínos mělo, což za těch pár hodin hraní stojí.
Pro: česká hra, naučná
Proti: ukecané, na první pohled neláká
LauronaPo dohrání Atentátu mám pocit, že jsem nebyla cílovou skupinou, komu byla hra určena. Druhá světová válka mě zajímá, ale příběh hlavní postavy mě nezaujal natolik, abych s nadšením hltala každé slovo, které bylo ve hře proneseno. Tato mírná nepozornost se mi párkrát vymstila při rozhovorech s pamětníky. Upřímně toto zkoušení pozornosti nemám ráda, a naopak mě spíše otráví.
Bohužel se mi nepodařilo splnit všechny minihry. Některé věci jsem zkrátka nevěděla a u některých mě znervózňoval ubíhající čas.
Při rozhovorech bylo potřeba pokládat určité otázky, aby se člověk dostal buď k důležitým tématům nebo k minihrám. Pokud jsem toto vše v rozhovoru minula, musela jsem si jej za peníz, pracně získaný z miniher, zopakovat. Chápu, že to tak vývojáři udělali účelně, ale pro mě je opakování hovorů ztrátou času, nedej bože, když mi ten rozhovor nevyjde ani napodruhé.
Ač je hra zajímavě zpracovaná a rozhodně oceňuji její námět, jsem ráda, že se mi ji podařilo rychle dohrát. I když jsem nezískala všechny informace na 100%, rozhodně nemám v úmyslu se kvůli tomu ke hře vracet.
Bohužel se mi nepodařilo splnit všechny minihry. Některé věci jsem zkrátka nevěděla a u některých mě znervózňoval ubíhající čas.
Při rozhovorech bylo potřeba pokládat určité otázky, aby se člověk dostal buď k důležitým tématům nebo k minihrám. Pokud jsem toto vše v rozhovoru minula, musela jsem si jej za peníz, pracně získaný z miniher, zopakovat. Chápu, že to tak vývojáři udělali účelně, ale pro mě je opakování hovorů ztrátou času, nedej bože, když mi ten rozhovor nevyjde ani napodruhé.
Ač je hra zajímavě zpracovaná a rozhodně oceňuji její námět, jsem ráda, že se mi ji podařilo rychle dohrát. I když jsem nezískala všechny informace na 100%, rozhodně nemám v úmyslu se kvůli tomu ke hře vracet.
HolyMeatballHistorie mě moc nezajímá, živými herci hrané scény ve svých hrách opravdu nevyhledávám, hratelnost v podobě silně omezených miniher je záhubou mé existence. A přesto (či proto?) jsem si tento dokument o okupaci Československa v době druhé světové nadmíru užil.
A opravdu, interaktivní dokument je dalekosáhle výstižnější nálepkou, než hra. Hra to není. Hráč si vybírá dialogové možnosti v rozhovorech s českými seniory, přičemž ty správné volby odemykají informace a minihry. Je možné volit špatně a dostat se tak ke špatnému konci, ale vždycky máte možnost si daný rozhovor střihnout znovu a chybám se vyhnout, takže ani o tíživých volbách tu nemůže být řeč. Nu a zmíněné minihry zde existují v podobě flashbacků těchto seniorů, ve kterých se hráč opět nějakým způsobem angažuje – kam šoupnout dokumenty, jak lhát strážím, v jakém pořadí prubnout pokus o útěk, nebo můj favorit = jak v ženské kůži odmítnout návrhy jistého chalana citováním poezie. Samy o sobě jsou tyto minihry oukej, ale bohužel je vyloženě nejde zkazit – hra vám sice udělí virtuální pohlavek, ale pak regulérně pokračuje, jakoby hráč sekci splnil správně. Kdykoliv se tak stane, umí to člověka vytrhnout, protože to působí tak, že hra samotná není úplně spokojená s tím, že je právě hrou.
Má to ale to štěstí, že na srdénku to má zajímavý příběh, a umí ho dobře odvyprávět. Slepování všemožných kousíčků toho, jak to skutečně se zatčením dědy bylo, Vás veme napříč celou okupací, od anexe až po osvobození. A přestože je to soustředěno na osobní, intimní příběh, hra zároveň poskytuje velmi dobrý obecný pohled na jednu fascinující, brutální, a potenciálně vcelku přehlíženou etapu naší země. Díky tomu opravdu úspěšně slouží jako chytlavá dokumentace životů zcela obyčejných lidí uprostřed velkého konfliktu, jakož která zkoumá stránku druhé světové, kterou západní média zrovna často nepokrývají, a činí tak exkluzivně z perspektivy obětí a běžných smrtelníků.
Hodnotím benevolentně né protože se jedná o českou tvorbu, ani protože se jedná o tvorbu pojednávající o české historii, nýbrž protože forma i obsah jsou značně neotřelé, a pro takovéto edukativní kousky se podoba interaktivního dokumentu vyloženě hodí. Být to normální dokument, asi bych se k němu ani nedostal, a být to více hrou, onen poučný přesah by tím mohl utrpět. Je ale fakt, že minimálně více sebejistoty by tomu rozhodně slušelo (e.g. když už to redukuje hráčovo input a vliv na dění na absolutní prach, fakt to nemuselo mít ani ačívy).
A opravdu, interaktivní dokument je dalekosáhle výstižnější nálepkou, než hra. Hra to není. Hráč si vybírá dialogové možnosti v rozhovorech s českými seniory, přičemž ty správné volby odemykají informace a minihry. Je možné volit špatně a dostat se tak ke špatnému konci, ale vždycky máte možnost si daný rozhovor střihnout znovu a chybám se vyhnout, takže ani o tíživých volbách tu nemůže být řeč. Nu a zmíněné minihry zde existují v podobě flashbacků těchto seniorů, ve kterých se hráč opět nějakým způsobem angažuje – kam šoupnout dokumenty, jak lhát strážím, v jakém pořadí prubnout pokus o útěk, nebo můj favorit = jak v ženské kůži odmítnout návrhy jistého chalana citováním poezie. Samy o sobě jsou tyto minihry oukej, ale bohužel je vyloženě nejde zkazit – hra vám sice udělí virtuální pohlavek, ale pak regulérně pokračuje, jakoby hráč sekci splnil správně. Kdykoliv se tak stane, umí to člověka vytrhnout, protože to působí tak, že hra samotná není úplně spokojená s tím, že je právě hrou.
Má to ale to štěstí, že na srdénku to má zajímavý příběh, a umí ho dobře odvyprávět. Slepování všemožných kousíčků toho, jak to skutečně se zatčením dědy bylo, Vás veme napříč celou okupací, od anexe až po osvobození. A přestože je to soustředěno na osobní, intimní příběh, hra zároveň poskytuje velmi dobrý obecný pohled na jednu fascinující, brutální, a potenciálně vcelku přehlíženou etapu naší země. Díky tomu opravdu úspěšně slouží jako chytlavá dokumentace životů zcela obyčejných lidí uprostřed velkého konfliktu, jakož která zkoumá stránku druhé světové, kterou západní média zrovna často nepokrývají, a činí tak exkluzivně z perspektivy obětí a běžných smrtelníků.
Hodnotím benevolentně né protože se jedná o českou tvorbu, ani protože se jedná o tvorbu pojednávající o české historii, nýbrž protože forma i obsah jsou značně neotřelé, a pro takovéto edukativní kousky se podoba interaktivního dokumentu vyloženě hodí. Být to normální dokument, asi bych se k němu ani nedostal, a být to více hrou, onen poučný přesah by tím mohl utrpět. Je ale fakt, že minimálně více sebejistoty by tomu rozhodně slušelo (e.g. když už to redukuje hráčovo input a vliv na dění na absolutní prach, fakt to nemuselo mít ani ačívy).
Pro: Příběh; většinově aktéři; poučný přesah; artstyle miniher
Proti: Poněkud krátké; když už padlo rozhodnutí udělat co nejméně herní hru, mohli se tomu aspoň závazat naplno
StradyČeskoslovensko 38–89: Atentát je historický interaktivní film. Podle zasazení a stylizace mě během hraní napadlo, že vlastně hraji dva české filmy v sobě "Lidice a Alois Nebel"
Hraní moc hra nepřináší, spíš pokládáte otázky a sem tam dáte nějakou mini hru. Ale důležité je Téma, které je potřeba neustále připomínat a omývat do nekonečna. Před historii by se lidstvo nemělo otáčet zády jako, že se nikdy nic nestalo. Ano narážím na to, že tato hra je v Německu zakázaná (byla zakázaná, už má německou lokaci)!?! Myslím, že hra Československo 38–89: Atentát má možnost utkvět v paměti hráčů a tím i líp pochopit historii, která by se neměla opakovat.
Verdikt: I když jsem viděl filmy Lidice, Schindlerův seznam, četl Smrt je mým řemeslem atd atd, tak stejně ve hře našel spoustu informací, co jsem vůbec nevěděl... A to je dobře!! 70%
Hraní moc hra nepřináší, spíš pokládáte otázky a sem tam dáte nějakou mini hru. Ale důležité je Téma, které je potřeba neustále připomínat a omývat do nekonečna. Před historii by se lidstvo nemělo otáčet zády jako, že se nikdy nic nestalo. Ano narážím na to, že tato hra je v Německu zakázaná (byla zakázaná, už má německou lokaci)!?! Myslím, že hra Československo 38–89: Atentát má možnost utkvět v paměti hráčů a tím i líp pochopit historii, která by se neměla opakovat.
Verdikt: I když jsem viděl filmy Lidice, Schindlerův seznam, četl Smrt je mým řemeslem atd atd, tak stejně ve hře našel spoustu informací, co jsem vůbec nevěděl... A to je dobře!! 70%
Pro: Historie, Kresba, Věrohodnost herců.
Proti: Herní náplň.
Dan9KTrochu se divím, že je tu tato hra tak opomenutá, jelikož jsem o ní slyšel i v rámci mainstreamových médií (byla v době psaní komentáře, teď už není :-)). Attentat 1942 předchází pověst, že je to taková hra/nehra a jde vlastně jen o interaktivní film. Ano interaktivní film to sice je, ale nesouhlasím s tím, že to není hra.
Je tu spousta velice zajímavých a kreativních miniher, jejichž úspěšné vyřešení je důležité, neboť je potřeba se v rozhovorech velmi dobře ptát a většinou je potřeba i vícero pokusů, a to se dostávají ke slovu i minihry, za jejichž úspěšné zvládnutí získá hráč mince a může rozhovor opakovat.
Celý systém mi přišel velice dobrý, přehledný a motivoval mě k tomu vyzkoušet úplně všechno, co Attentat nabízí.
Důležité jsou tu i herecké výkony, které mi přišly rozhodně na úrovni. A to až tak, že přítelkyně, se kterou jsem to hrál, začala spekulovat, zda jsou to skutečně herci a neříkají náhodou realitu.
Celá story je sice prý fiktivní, ale je zasazena do 100% reálného prostředí protektorátu a hra má vysokou edukativní hodnotu a rozhovory se dotknou celé škály témat od Heydricha, odboje, Pražského povstání, života Židů, vztahu s Němci, koncentračních táborech, kolaborace atd. Samotné bádání po osudu dědečka ovšem jisté rezervy má, a to asi hlavně proto, že děda nic extra neudělal a byl vlastně jen standardní obětí nacistické mašinérie, takže vlastně příběh postrádá jakékoliv překvapení.
Hra skončí poněkud brzy, krom jednoho skrytého achievementu jsem udělal všechno, rozhovory jsem někdy opakoval třeba desetkrát, a i přesto mám odehrány jen čtyři hodiny. Pro hráče neautisty je to tedy klidně za hodiny dvě, což opravdu není mnoho. Přesto má hra pro mě velkou hodnotu a jde o chvályhodný počin, který je i mimo hrané záběry velmi pěkně výtvarně zpracovaný.
Je tu spousta velice zajímavých a kreativních miniher, jejichž úspěšné vyřešení je důležité, neboť je potřeba se v rozhovorech velmi dobře ptát a většinou je potřeba i vícero pokusů, a to se dostávají ke slovu i minihry, za jejichž úspěšné zvládnutí získá hráč mince a může rozhovor opakovat.
Celý systém mi přišel velice dobrý, přehledný a motivoval mě k tomu vyzkoušet úplně všechno, co Attentat nabízí.
Důležité jsou tu i herecké výkony, které mi přišly rozhodně na úrovni. A to až tak, že přítelkyně, se kterou jsem to hrál, začala spekulovat, zda jsou to skutečně herci a neříkají náhodou realitu.
Celá story je sice prý fiktivní, ale je zasazena do 100% reálného prostředí protektorátu a hra má vysokou edukativní hodnotu a rozhovory se dotknou celé škály témat od Heydricha, odboje, Pražského povstání, života Židů, vztahu s Němci, koncentračních táborech, kolaborace atd. Samotné bádání po osudu dědečka ovšem jisté rezervy má, a to asi hlavně proto, že děda nic extra neudělal a byl vlastně jen standardní obětí nacistické mašinérie, takže vlastně příběh postrádá jakékoliv překvapení.
Hra skončí poněkud brzy, krom jednoho skrytého achievementu jsem udělal všechno, rozhovory jsem někdy opakoval třeba desetkrát, a i přesto mám odehrány jen čtyři hodiny. Pro hráče neautisty je to tedy klidně za hodiny dvě, což opravdu není mnoho. Přesto má hra pro mě velkou hodnotu a jde o chvályhodný počin, který je i mimo hrané záběry velmi pěkně výtvarně zpracovaný.
Pro: herecké výkony, minihry, výtvarné zpracování, edukativní hodnota, poutavé prostředí, motivující systém hry
Proti: vlastní příběh není dechberoucí, velmi krátké
Platformy a hodnocení
Poslední hodnocení
-
Wulfgar
PC
70
58 dní -
Michal_Izz
PC
90
60 dní -
Dunemaster
PC
70
79 dní -
Tchort
PC
70
205 dní -
Rujha
PC
75
259 dní
Statistiky
- Id hry:
- 13256
- Odkaz:
- http://dbher.cz/h13256
- Přidána:
- 31.10.2017
7 let a 133 dní
- Hodnocení:
- 60 (35-95 %)
- Komentářů:
- 17
- Oblíbenost:
-
23
21
-
0
68
- Návštěvnost:
- 12445× (celkem)
- 88× (poslední měsíc)
- 13× (poslední týden)
- 1× (dnes)
Pro: Komiksové vyprávění, originalita, Historie, Zasazení hry, Minihry
Proti: Moc dialogů někdy