Vurhor
Sacred je hra, která má stopro mnoho problémů. Ovšem pro mě je jedním aspektem nesmírně podstatná - jednalo se totiž o mou zcela první hru, ve které byl otevřený svět a mohl jsem si jít absolutně kamkoliv. V době vydání mi bylo deset let a RPGča, která jsem do té doby hrál, byla čistě lineární. (Elder Scrolls sérii jsme objevil až po vydání Oblivionu) Když jsem při prvním rozehrání otevřel mapu, div mi mohly oči vypadnout. Tolik míst na objevování! A já můžu hned od začátku jít kamkoliv?? Man, shut up and take my precious time!
V oné době jsem ve fantasy hrách nejvíc miloval hrát za postavy, které jsou dnes mým pravým opakem, tedy za velké a svalnaté drsňáky. (Viním z toho Bobíka ze Čtyřlístku, kterého jsem od nepaměti zbožňoval.) Tudíž Gladiátor byla jasná volba. (Plus má cool hlas) Velká síla hry spočívá především v její atmosféře. Ano, základní lesnatá oblast, která zaplňuje 50% mapy, je docela dost obdobou generického fantasy světa, ale zvukové efekty a hlavně hudba (!) tomu dodávají určitou výjimečnost, kterou člověk leckde nenajde. A ten svět vtáhne. Na poušti jsem se opravdu cítil vyprahle a zvadle, neusnadňoval to ani ten fakt, že mi furt šlapaly v patách hordy nemrtvých, plus ta "temno zem" na východě je naprosto boží. Učiněná kolébka temnoty a deprese. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale akčnímu RPG to milerád odpustím. Vlastně dost pochybuju, že by mě to bavilo i dnes, ale v té době jsem tou otevřeností byl fakt unešený. Na stole před sebou jsem měl mapku, přičemž jsem zabořil prst na jedno nenápadné místečko daleko na západě a řekl si: ,,Tady to vypadá zajímavě, zkusím se tam juknout." A what do you know, došel jsem tam podel řeky a zjistil, že tam má domov drak s pokladem. Ten aspekt objevování mě tam fakt uchvátil, přičemž samotný gameplay taktéž nebyl špatný, nic převratného, ale na diablovku slušné.
Ten zásadní problém jsem ale už zmínil - už se mi do toho nechce znovu. Vše už znám, vše jsem prozkoumal, příběh mám prokouklej, plus ostatní postavy nejsou svým gameplayem zas až tolik odlišný. Je to parádní jednorázovka, ale na další rozehrání už to nechytne. Dále se ze hry může stát takový simulátor pěší tůry. Vyplatí se mít koně, ale v akčním RPG je to docela na prd, plus já obecně koně nikdy moc nepoužíval. Vedlejšáků je mnoho a většinou za nic nestojí. Občas se sem tak objeví nějaká ta výjimka, ale celkově to je bídný průměr.
Open world aspekt v tomto akčním RPG je takový "hit or miss". Pokud to někomu bude vyhovovat, čeká ho parádní (doslova) neopakovatelné dobrodružství, kde bude radostně prozkoumávat a levelovat podle gusta. Komu to vyhovovat nebude, Sacred pro něho bude dost podprůměrný klon Diabla, který pro něj nebude smysl hrát dál. Pro mě to bylo první střetnutí s "open world" konceptem, takže já si z toho odnáším převážně pozitivní dojmy. Navíc mi v té době bylo 10, a to se mi líbilo prakticky všechno, dokud tam byla kouzla, meče, draci a hrdinství. Ano, odkaz Pána prstenů už ve mně měl hluboko zabořené drápky.
V oné době jsem ve fantasy hrách nejvíc miloval hrát za postavy, které jsou dnes mým pravým opakem, tedy za velké a svalnaté drsňáky. (Viním z toho Bobíka ze Čtyřlístku, kterého jsem od nepaměti zbožňoval.) Tudíž Gladiátor byla jasná volba. (Plus má cool hlas) Velká síla hry spočívá především v její atmosféře. Ano, základní lesnatá oblast, která zaplňuje 50% mapy, je docela dost obdobou generického fantasy světa, ale zvukové efekty a hlavně hudba (!) tomu dodávají určitou výjimečnost, kterou člověk leckde nenajde. A ten svět vtáhne. Na poušti jsem se opravdu cítil vyprahle a zvadle, neusnadňoval to ani ten fakt, že mi furt šlapaly v patách hordy nemrtvých, plus ta "temno zem" na východě je naprosto boží. Učiněná kolébka temnoty a deprese. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale akčnímu RPG to milerád odpustím. Vlastně dost pochybuju, že by mě to bavilo i dnes, ale v té době jsem tou otevřeností byl fakt unešený. Na stole před sebou jsem měl mapku, přičemž jsem zabořil prst na jedno nenápadné místečko daleko na západě a řekl si: ,,Tady to vypadá zajímavě, zkusím se tam juknout." A what do you know, došel jsem tam podel řeky a zjistil, že tam má domov drak s pokladem. Ten aspekt objevování mě tam fakt uchvátil, přičemž samotný gameplay taktéž nebyl špatný, nic převratného, ale na diablovku slušné.
Ten zásadní problém jsem ale už zmínil - už se mi do toho nechce znovu. Vše už znám, vše jsem prozkoumal, příběh mám prokouklej, plus ostatní postavy nejsou svým gameplayem zas až tolik odlišný. Je to parádní jednorázovka, ale na další rozehrání už to nechytne. Dále se ze hry může stát takový simulátor pěší tůry. Vyplatí se mít koně, ale v akčním RPG je to docela na prd, plus já obecně koně nikdy moc nepoužíval. Vedlejšáků je mnoho a většinou za nic nestojí. Občas se sem tak objeví nějaká ta výjimka, ale celkově to je bídný průměr.
Open world aspekt v tomto akčním RPG je takový "hit or miss". Pokud to někomu bude vyhovovat, čeká ho parádní (doslova) neopakovatelné dobrodružství, kde bude radostně prozkoumávat a levelovat podle gusta. Komu to vyhovovat nebude, Sacred pro něho bude dost podprůměrný klon Diabla, který pro něj nebude smysl hrát dál. Pro mě to bylo první střetnutí s "open world" konceptem, takže já si z toho odnáším převážně pozitivní dojmy. Navíc mi v té době bylo 10, a to se mi líbilo prakticky všechno, dokud tam byla kouzla, meče, draci a hrdinství. Ano, odkaz Pána prstenů už ve mně měl hluboko zabořené drápky.
ad142
ChimeraEye
Paul von Talaczek
Všivák
WillieBirkin
Psyx
Mount
Tyrael
Flynn
Erestor
Brest
Israha
Matty11
Snix
Pro: Atmosféra, otevřenost, zábavný průzkum, gameplay
Proti: jednorázovka, A-RPG mechaniky na průměrném levelu