Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Adventura. Žánr o kterém se již mnohokrát říkalo, že je mrtev. Avšak on povstal jako bájný Fénix z popela a každým rokem vychrlí pár bezvadných kousků, protože vždycky se najde řada lidí, které dokáže uchvátit tím, čím drží tenhle žánr prim, a sice příběhem. A to je to, co si na hrách nejvíce cením, protože zatímco u filmu jsem pouhý divák, v PC hře jsem součástí příběhu a prožívám ho na vlastní kůži, byť prostřednictvím někoho jiného. Takže co jiného na adventuře hodnotit než příběh, protože já jsem vždy bral adventury spíše jako interaktivní film.

The Moment of Silence není nejnovější ani nijak nejlepší adventura, ale je to hra, která mne po dlouhé době dokázala chytit svým příběhem a donutila mne napsat takový oslavný úvod. Příběh mi totiž sedl, protože v mnohém připomíná trochu Deus Ex, byť se jedná o dva rozdílné žánry. Hned po spuštění hry se roztočí kolotoč lží, konspirací a postupného objevování pravdy, kterou Vy alias Peter Wright musíte objevit. Lidé se ztrácejí, jsou za nejasných okolností zatýkáni, odvlečeni ze svých domovů, odtrženi od rodin. Ale lidé na ulicích až na malé skupiny hackerů a jim podobných, nic netuší, vždyť svět je přece teď tak dokonalý a všudypřítomný bezpečnostní systém se stará o jejich životy, nic se přece nemůže stát. To si myslel i Peter, do té doby, než se stala tragédie a on osaměl. Možná by se upil k smrti, možná by začal znova, avšak jednu noc se stane svědkem událostí, které mu prakticky změní život. K sousedům totiž vtrhne speciální jednotka a odvleče Grahama Oswalda, otce a manžela. Možná to Peterovi přišlo jako dobrý nápad, ale po rozmluvě se zbývalými Oswaldovými se jim rozhodne pomoci. Jenže telefonát na policii nepomůže a při hledání Grahama Oswalda se Peter zaplete do věcí, které jsou mnohem větší než čekal, byť tomu všemu zpočátku sám nevěří. Kdo za tím vším stojí? Vláda? Mimozemšťané? Někdo, nebo něco jiného? Na to už musíte přijít sami. Já na to přišel a musím říct, že podobným scénářům věřím, lidstvo je natolik zkažené, že se vývoj civilizace může tímto směrem ubírat. Vždyť už teď jsou všude kamery a my nemůžeme vědět kdo nás může sledovat, či odposlouchávat. Někteří z nás svěřují na internetu své nejniternější pocity cizímu avataru, i když netuší kdo se na druhé straně skrývá.

Příběh, jak už jste asi poznali, je největším tahounem hry a kdo má rád scifi s blízké budoucnosti protkané cyberpunkem, nechť neváhá a hru si zahraje. Scifi totiž nejsou jen lasery, roboti a vesmírné lodě, budoucnost je přeci i zítřejší den.

Po technické stránce už na tom hra tak dobře není, což mne donutilo dát nižší hodnocení, než maximální. Tak tedy sepíšu to tak nějak dohromady. Délka hry je víc než dostačující, opravdu mi celkem trvalo, než jsem ji překonal. Od oběda do večeře to rozhodně nestihnete. Ve hře je celkem dost lokací, mezi kterými se můžete většinou dobrovolně pohybovat a to jak taxíkem, letadlem, či vesmírným výtahem, který prostě musíte vidět, je to celkem neuvěřitelné!:) Lokace jsou hezké místy připomínají i fotku, a některá panoramata jsou fantastická, zvlášt ta vesmírná. Ve hře je i taková blbost snad to není spoiler, že můžete pozorovat vesmír a zadáte-li ty správné souřadnice, uvidíte různé pěkné obrázky. Postup hrou je samozřejmě doplňován animacemi, chcete-li filmečky, které jsou dobře udělané, fakt pěkné. Zvlášť některé. U hry hraje někdy i celkem řízná hudba, která sice není zrovna podle mého gusta, ale do hry se hodí.

JENŽE...

Občas jsem měl velký problém a to v podobě pohybu hlavního hrdiny. Kamera totiž přeskakuje na místa u kterých jste poblíž a hodně často se stane, že se překliknete a jdete jinam než by jste chtěli. Někdy je prostě celkem umění donutit Petera jít tam, kam chcete. Při pohledech z dálky jsou zase postavy přiliš titěrné, takže se mi párkrát stalo, že jsem nevěděl, kde jsem. Když jsem psal, že lokace jsou krásně udělané, naschvál jsem nepsal o zbytku, protože s postavami je to o dost horší, graficky jsou škaredé, vypadají jako vystřižené ze starší hry. Řeč je samozřejmě i o postavě hlavní. Další věc je spíše rozporuplná, protože někoho potěší a někoho spíše ne a to jsou logické hádanky, chcete-li puzzly (tohle slovo používám nerad). Ony totiž ve hře jsou, to ano, ale spíše si jich užijete až ve druhé půli. Hra je totiž postavená spíše na dialozích, rozuměj: vyčerpat všecny možné otázky, a na tom, že musíte být na tom správném místě. To zase znamená, že se musíte vrátit do jiné lokace a zase se vrátit zpět, aby se věci udály tak jak mají (byla noc, aby ta a ta postava stála jinde apod.) Logické hádanky jsou zase ke konci příliš zapeklité, takže s nimi nezkušený adventurář, který ze začátku projížděl hrou jak po másle, může mít problém. Nicméně nepostrádají logiku a pokud zapojíte svůj jistě výkonný mozek, řešení se najde.

Na konci hry (který je mimořádně těžký) hru doporučuji ukončit nejdříve špatně (kdo by chtěl vědět jak, napište mi DH poštou, odpovím co a jak), poněvadž by jste se ochudili o parádní video, které já osobně beru jako takový alternativní konec. Nicméně konec to není. Nemusíte se bát, po skončení videa vás hra vrátí zpět na místo, kde to můžete udělat znova, ale tentokráte už správně.

Inu a jak bych celkově shrnul The Moment of Silence? Je to adventura s parádním příběhem a atmosférou, ale po technické stránce průměrná. Někdo také může namítnout, proč by hrdina pomáhal uplně cizím lidem a tolik riskoval, ale to jsou záležitosti mezi nebem a zemí, řekněme že je prostě čestný a ochotný člověk. Parádní hra.

Pro: Příběh, design lokací atd.

Proti: To co píšu v komentu, čili nějaké ty technické věci.

+28
  • PC 70
Opravdu hodně ukecaná adventura, tak to jsem, lidově řečeno, ještě nežral.

Ale byla to zábava! Nesmírně mě potěšilo, že (pokud si to pamatuju správně, už je to delší doba, co jsem to hrál) každý krok ve hře je docela logický, vždycky jsem tak nějak věděl či tušil, co se po mně chce a hrou jsem "projel" jako nůž máslem. Žádné zbytečné tápání, žádná nouzová metoda "zkus použít všechno na všechno".
Dobře, dobře, zase tak moc jednoduché to nebylo, několik menších zákysů a jeden větší na konci se objevilo, ale každopádně v tomto směru je hratelnost parádní.

Dialogy, postavy, hratelnost, to vše je skvělé. Příběh se točí kolem vašeho souseda, kterého jednoho dne (téměř) před vašima očima unese policejní zásahová jednotka a vy se vydáváte zjistit, co se s ním vlastně stalo, proč byl unesen a kým apod. Víc k příběhu asi není potřeba.

Jak už jsem řekl, hrozně moc se mi líbily dialogy. Jsou správně košaté, dobře napsané a vážně docela dlouhé. S téměř jakoukoliv postavou se můžete (musíte) vykecávat dlouhé minuty, přičemž vaše otázky a jejich odpovědi mají hlavu a patu- není to jen prostředek k dosažení delší hrací doby. Ať už jsou to vaši spolupracovníci, techno výrostci posedlí konspiračními teoriemi a UFO, nebo vaše "asistentka" na orbitální stanici (hodně zábavný rozhovor :)). Za to vážně palec nahoru!

Co mi ale docela vadilo, byly "díry" v příběhu. Tedy ne ani tak díry, jako spíš absence vysvětlení, nebo určitá nelogičnost apod. Tak například: Zhruba v půlce hry se musíte vloupat do kanceláře vašeho šéfa a něco z ní získat. Uděláte to (přičemž není možné, aby si toho šéf nevšiml, až se vrátí), hlavní hrdina pronese "Tak za tohle mě stoprocentně vyrazej..." A pak až do konce hry... vůbec nic! Není o tom ani zmínka. Jasné, je to trochu hnidopišská poznámka, ale já byl právě zvědavý, jak se to nakonec vyvine a byl jsem teda trochu zklamaný. Dále: Po přestřelce v parku policii nenapadne pronásledovat hrdinu do kanálu. Nebo při "vysvobození" sousedovy rodiny ze spárů tajných agentů nikoho nenapadne se po nich po těch avizovaných pěti minutách shánět... (a že by je tou dírou ve zdi v pohodě našli). Z Alcatrazu, vězení, odkud se nesmí dostat žádný politický vězeň, může bez větších problémů utéct jak hlavní hrdina, tak zmučený reportér. Zatýkaný starožitník na vás na ulici před policií křičí "Světlo! Světlo!" a policisty to moc nevzrušuje. Hlavní hrdina je hledaný muž číslo jedna a na letišti si ho nikdo nevšimne... Jak říkám, jsou to takové klasické "díry" v příběhu, které má snad každý film a hra, ale zkrátka jsem čekal, že to bude všechno v rámci zápletky pořešeno nějak lépe, zvlášť když se hra nese v odkazu Orwellovy knihy 1984.

A co teprve závěr, kdy teda zničíte superpočítač, který to má všechno na svědomí, načež se chystáte na reportérův pohřeb... a ani se nedozvíte, jestli teda hrdina už není hledaný muž číslo jedna, jestli ho vyhodili z práce, jestli se nějak svět změnil, jestli na to s tím superpočítačem někdo přišel atd. Tohle mi tam fakt chybělo.
A taky finální záporák mi nepřišel nic moc, čekal jsem po tom všem (a hlavně těch kvalitních dialozích!) něco trochu lepšího. Třeba rozhovor s Morpheem v Deus Ex 1 mi přišel mnohem mnohem lepší.

No, navzdory těmhle poněkud hnidopišským poznámkám jsem si hru užil, (za)bavila mě a rozhodně bych ji doporučil. Jen kdyby některé věci byly dotaženy trochu víc do konce...
+27
  • PC 80
Je podzim léta páně 2044 a vy se jako Peter Wright stěhujete do nového bytu v Brooklynu, ve futuristickém New Yorku. Ocitáte se v dystopické společnosti, veškerá komunikace probíhá výhradně na elektronické úrovni, místo občanky, mobilního telefonu, peněženky či klíčů se používá jediný přístroj nazývaný messenger. Po městě jezdí speciální samořiditelné taxíky nebo vlaky, v továrnách nahrazují pracovníky samoovladatelní roboti. Prostě optimistická budoucnost jako vyšitá.

Peter však není v dobré náladě. Po pumovém atentátu na letadlo zemřela jeho manželka i se synem. To byl ostatně důvod stěhování do nového bytu - zapomenout na minulost. K novému bytu mu dopomohl i jeho zaměstnavatel z reklamní agentury Greenberg & Winter, kde se právě podílí na vládní kampani pro zákon ohledně svobody slova a hlavně zákazu šifrování. Z celé této pochmurné nálady ho vytrhne příjezd ozbrojené jednotky do jeho čtyřicetipatrového domu. Skrz kukátko ve dveřích sleduje, jak ozbrojení vojáci vnikají do sousedovic bytu a za řevu manželky a malého dítěte odvádějí souseda pryč. Peterovi to nedá a jde nabídnout sousedce pomocnou ruku.

Takto začíná adventura německého týmu House of Tales. Ocitáte se v ní ve futuristickém New Yorku, ovládaném elektronickými přístroji a pseudo-svobodu podporujícími nařízeními. Dokud se chováte jako ovečka ve stádě, skoro nic vám nehrozí. Jakmile se vám ale začne něco nezdát a vydáte se zkoumat podrobnosti, je zle. Podobně dopadá i Peter, který začne pátrat po příčině únosu souseda. Začátek celého příběhu je hodně pomalý a rozvláčný, prozkoumáváte okolí domu či kancelář v práci, bavíte se o obecných věcech, řešíte drobné problémy a pomalu se snažíte získat potřebné informace. Bohužel je tato část až příliš zdlouhavá a nepříliš záživná.

S pokračujícím získáváním nových informací a dostáváním se více a více pod kůži současnému režimu však začíná i příběh nabírat na obrátkách a s postupně houstnoucí atmosférou neustále zvyšuje kvality hry. Po pomalejším začátku je příběh politického sci-fi tím jednoznačně nejsilnějším prvkem celé hry. Vše to doplňují opravdu kvalitně napsané dialogy, kterých je sice celkem velké množství a jsou hodně obsáhlé, ve většině případů však mají co říct a smysluplně zapadají do celého světa i děje samotného příběhu. Co však trochu zamrzí je neustálá zabedněnost hlavní postavy, která strašně dlouhou dobu důvěřuje politické propagandě a i přes zjevné indicie pořád věří, že systém je naprosto ideální. Prozření hlavní postavy přišlo na můj vkus až příliš moc pozdě.

Také technické zpracování bylo na svou dobu velmi ucházející, jednalo se samozřejmě o klasickou point and click adventuru. Tvůrci se však nedokázali plně poučit z chyb z jejich předchozí hry Mystery of the Druids. I tentokrát nefunguje navigace po obrazovkách úplně nejlíp a tak je problém poznat, kudy se dá z obrazovky odejít. Obzvlášť v uzavřených místnostech, kdy se kamera každou chvílí přepíná do jiného směru, je orientace náročnější. K tomu je potřeba přidat i občas hodně matoucí pathfinding. Dalším zopakovaným nešvarem jsou hodně prťavé předměty, které mnohdy nejdou ani vidět a na přejetí myší reagují jen na velmi malém prostoru. Pro tyto dva zásadní nedostatky naštěstí funguje jako pomoc tlačítko H. Jednoduché stisknutí ukáže, kudy se dá z obrazovky odejít. Pokud však klávesu přidržíte trochu déle, zobrazí se i předměty, které lze v dané obrazovce použít či vzít. Podařilo se i vylepšit systém rozhovorů, kdy není potřeba rozhovory do zblbnutí opakovat od začátku, dokud nevystřílíte všechny otázky – přímo součástí rozhovorů jsou možnosti vrátit se o stupeň výš a přejít tak do jiné rozhovorové větvě.

Co se bohužel v rámci technického zpracování oproti předchozí hře nepodařilo zlepšit, tak je rychlost chůze postav. Tady dochází spíše ke zhoršení. Na řadě míst trvá obrovsky dlouhou dobu, než postava přejde z jednoho místa na druhé či opustí obrazovku. Dvojklikem se sice postava rozeběhne, ale i tak je to k uzoufání pomalé. Obzvlášť v pasážích, kdy vás hra nechává přesouvat z jednoho místa ve městě na druhé. Samozřejmě to vše ztěžuje již dříve zmíněný nepříliš vydařený pathfinding.

Celkově se ale jedná o velmi kvalitní futuristickou sci-fi adventuru z technokratického New Yorku. Pokud překonáte rozvláčnější začátek a pomalejší ovládání i pohyb postav, dostane se vám podařený politický thriller. Hra vyšla již v roce 2004 a když sleduju současný politický vývoj ve světě, tak mám strach, aby se vize tvůrce hry Martina Ganteföhra nenaplnila ještě dřív, než v roce 2044...
+27
  • PC 70
Proč se nepodívat, jak bude svět vypadat za třiadvacet let (respektive za čtyřicet při vydání hry). The Moment of Silence začíná vcelku dobrou zápletkou, kdy je soused hlavního hrdiny odveden policií a nikdo, ani jeho rodina, neví, proč k tomuto zatčení došlo. Já se coby Peter Wright, který přišel o rodinu při bombovém útoku na letadlo, rozhodnu celé záležitosti přijít na kloub.

Peter mi připomínal hlavního hrdinu LEGO příběhu Emmeta, který byl stejně jako on pohlcen systémem a vůbec neviděl, že by bylo něco špatně, ale postupně zjišťoval, že všechno není tak boží, jak se na první pohled zdá. Ze začátku mě Peterovo putování moc nebavilo a do hraní jsem se musel nutit. Po příjezdu na Lunar 5 mě však hra konečně chytla, příběh se rozjel naplno, ubyl počet dostupných lokací i postav, s nimiž lze konverzovat a události nabraly rychlejší spád.

Co mi moc nesedělo jsou lokace, nebo spíše procházení jimi. Jsou totiž rozděleny na několik obrazovek, ale ty se přepínají samy po tom, co Peter dojde na určité místo, které není nijak označeno. Změna pohledu kamery je pěkně hloupým nápadem, který mi mnohdy značně ztížil přechod z místa A do místa B. Mám daleko radši přecházení mezi obrazovkami pomocí kurzoru, který změní tvar, případně když se obrazovka sama při chůzi posouvá. Nepotěšilo mě také, že při dvojkliku se Peter jen rozeběhne, ale nenásleduje rychlý přechod do další lokace a čekám, až doběhne tam, kam potřebuji. Navíc po některých lokacích kličkuje jak magor a nezamíří vždy rovnou k místu, kam ho pošlu.

Pobavil jsem se nad pár nelogickými fakty, jako že holub (živý) vydrží v kapse tři dny a při tom se podívá i do vesmíru nebo že Petera zatknou, seberou mu deník, a po útěku z vězení a pádu do kanálu se tentýž deník objeví v inventáři znovu. Za zmínku rovněž stojí, že téměř všechna aktivní místa a osoby najdou využití, avšak u některých jsem si musel počkat téměř do samotného konce. Ten je sice typickým klišé, ale mě to vůbec nevadilo a když jsem ze zdejších komentářů zjistil, že má hra konce dva, musel jsem vyzkoušet i ten alternativní a nezklamal mě ani ten.

Pro: zápletka i celkový příběh, Peter Wright, události od Lunar 5 a dále, dvě zakončení

Proti: začátek hry, procházení lokacemi, změny pohledu kamery

+22
  • PC 60
Hru mi doporučil Jumas, že prý je fajn, což o to, celkem fajn i je, ale asi se mi úplně netrefila do vkusu a mezi adventurami jsem toho moc slabšího nehrál, přesto to byl relativně dobře strávený povánoční čas.

Co na hře musím vypíchnout, jsou videa, ta jsou opravdu krásně udělaná a v době vzniku to musel být téměř filmový zážitek. Musím pochválit i téma hry a dobu ve které se odehrává. A taky se mi líbila jedna postava, hluchý zhulený kytarista, tím ale moje chválení a pozitivno končí.

Problematická je samotná hráčská postava Petera Wrighta, nejenže je naivní a než mu něco dojde, tak se několikrát změní běh dějin, ale nedokázal jsem pochopit, proč se do toho všeho vlastně pouštěl (ano, neměl zrovna vůbec dobré období v životě, a to tedy vůbec), ale to mu stejně v mých očích nedávalo takovou motivaci, aby běhal od čerta k ďáblu a zkoumal, co se stalo s chlapem, kterého viděl snad dvakrát v životě, kdyby aspoň byli kamarádi, nebo tak něco, ale oni si byli vlastně úplně cizí. A ty jeho chaty s divnou přítelkyní, vždyť už po dvou větách bylo vidět, že to nemá žádný smysl a něco na ní nesedí.

Přímo hrozivé je ovládání, nebo spíš pohyb po lokacích, kamera na každém druhém metru udělá veletoč o 90, 180 nebo 270 stupňů a hráč není schopný se pořádně orientovat v prostoru a někam smysluplně jít a to nemluvím o tom, že je možné některá zákoutí s důležitým předmětem právě kvůli tomuhle přehlédnout a běhat všude možně a zkoumat, jak se v ději posunout. Tato hra je vůbec celá o běhání, zvláště v počátku je odemknuto jen několik lokací a je to tak o systému, přijď tam, se všemi pokecej, získej předmět, pak běž zas někam jinam a opakuj to, pak už tolik mluvit nemusíš, ale stejně je nutný tam počtvrtý jít znova. A tak člověk třeba třetinu času stráví "na cestách", to se tedy postupem hrou mírně lepší, ale i tak byly tyhle přesuny spíše nudné a zdlouhavé.

Jedním z hlavních taháků hry by měl být svět relativně blízké budoucnosti, které se asi většina z nás dožije, tedy roku 2044, jestli bude takhle fádní a apatická, to je otázka. Každopádně ve hře je klasický neduh, kterému se asi nelze plně vyvarovat. Jsou tam technologie, které jsou dnes už běžné, nebo běžné brzy budou, ale jsou tam i věci, které se do roku 2044 dozajista nestihnou a kdoví, jestli se to stihne v tomto století - vesmírný výtah. Plno technologií na mě dokonce působilo, že musely být zastaralé už v době vzniku hry, to si jako vážně v roce 2004 mysleli, že budoucí mobily budou tlačítkové a budou vypadat, jak hračky pro děti? Že budou roboti komunikující s lidmi jen hlavou na hydraulickém lízátku? Že se budou používat pořád různá vypálená CD a nebude nějaké jiné lepší médium? No, v tomto ohledu mě prostě nepřesvědčili.

Vtipné bylo i množství nelogičností, či přímo chyb. Bude v budoucnu normální, aby člověk mohl letět dvakrát za den z New Yorku do Portorika a zpět? :) Nebo, aby se dal propašovat živý holub na vesmírnou stanici v kapse? Aby se zabavený deník vrátil sám od sebe zpět do kapsy? Dovolila by bezpečnostní autorita odstřelení půlky Sochy svobody, jen kvůli zbloudilému signálu? Je normální, že člověk nemusí platit a obchodník to přejde a ještě je spokojen? Ta hra má prostě moc trhlin a nedovolila mi, abych se do toho světa vžil a věřil mu.

No, je toho celkem dost, co se mi na hře nepozdávalo. Určitě to nebude žádná moje srdcovka a už si ji nikdy nezahraju, ale měla i pěkné momenty a existují i daleko horší kousky. Konec, tedy hlavně ten "druhý", se mi však líbil a jak se říká, konec dobrý, všechno dobré ;)

Pro: krásná videa, některé scenérie, střípky nápadů, druhý konec

Proti: hlavní postava, pohyb po lokacích, cesty tam a zpět, budoucnost není uvěřitelná, mnoho nelogičností a chyb

+22
  • PC 85
Nemeckí autori sa rozhodli bojovať proti technokracii a nadmernému využívaniu internetu pomocou počítačovej hry... Hm, však prečo nie. Dej odohrávajúci sa v roku 2044 je mimoriadne zaujímavý. Dystopická spoločnosť, kde sú všetci ovládaní internetom a závislí na používaní technológií. Kde som to len videl... hm, asi každý deň okolo seba. Povedzme, že tvorcovia hry v roku 2004 boli veľkí vizionári.

Ale čo už, elektrina funguje, zabudnime na ľahký paradox a vydajme sa v hre bojovať za detox od elektronických závislostí. Hlavný hrdina a donedávna aktívny alkoholik si v sebe nesie svoje osobné tajomstvo, ktoré sa dá prekuknúť pomerne rýchlo. Nestriedma konzumácia alkoholu mu neubrala nič z jeho komunikačných schopností, preto cíti neustálu potrebu si s niekým hĺbkovo pokecať. Obrovské množstvo dialógov by mohlo byť kľudne zrezané na polovicu a nikomu by to určite neublížilo. Kvantá textu sú okrem toho len zbytočným balastom a dozvedať sa podrobnosti zo života každého bezdomovca ani nie je celkom na mieste.

Dialógy sú však ešte nič oproti spôsobu pohybu hrdinu. Tam už je naozaj vidno poznamenanie alkoholizmom, inak si to vysvetliť neviem. Takto nešťastne vyriešený pohyb po obrazovke a hlavne prechody medzi obrazovkami, to tu ešte asi nebolo. Pri prechode z chodby do obývačky sa tieto miestnosti asi trikrát prepnú a zase skončíte v tej, odkiaľ ste vychádzali. Na nervy! Horšie ale je, že "vďaka" tomuto nedorobku sa mi podarilo "nenájsť" asi tri dosť podstatné vedľajšie miestnosti, čo bolo zakaždým samozrejme dôvodom extrémneho zákysu. Raz dokonca zostal hrdina zaseknutý bez možnosti akéhokoľvek pohybu (a to priamo uprostred rozsiahleho väzenského dvora!) a už som myslel, že je koniec, keďže hru som priebežne neukladal (ukladá sa totiž pri prechode medzi obrazovkami automaticky sama). Našťastie pár skokov to horko-ťažko rozchodilo.

Posledné negatívum je nutnosť jazdiť po New Yorku budúcnosti prostredníctvom SatCaru, čo zase spoľahlivo predlžuje presuny na maximum a časom to už predstavuje pomerne slušnú skúšku trpezlivosti. Návrat k sebe domov znamená sledovať na displeji, ako výťah stúpa na 23. poschodie... Nuž, treba na to pozrieť aj z lepšej stránky. Ešte vždy mohol bývať aj na 63. poschodí. Ale vážne, toto mohlo byť vyriešené podstatne dynamickejšie.

To boli negatíva, avšak pozitíva jednoznačne prevažujú. Skvelý príbeh, hádanky obtiažnosťou "tak akurát" (to sa naozaj stáva len raritne), vecí v inventári možno mohlo byť trochu menej, ale tentoraz som tam žiadnu nelogickú kombináciu nevidel. Hlavný hrdina je charizmatický a jeho útek z väzenia totálne epický.
+20
  • PC 70
Moment of Silence to je adventura ke které mě váže obrovská nostalgie. Někde před cca 17-18 lety to byla spolu se Secret Files Tunguska první z tehdy nesehnatelných her, které jsem stáhl přes tehdy objevenou pirátskou scénu a jedna z prvních moderních adventur, co jsem hrál. Podobné sci-fi dystopie se mě tehdy moc líbily, takže jsem byl pochopitelně nadšený, ale kupodivu mě to nikdy nelákalo se k ní vracet. Až teď s dohráním Overclocked od stejného studia jsem ji znovu nainstaloval a na rovinu, takhle hra nezestárla v některých ohledech moc pěkně.

Námět je stále výborný - píše se rok 2044, svět vypadá celkem realisticky až na pár novinek typu výtah do vesmírné stanice či automatické taxíky. Lidi žijí normální životy, stejně jako Peter, který v marketingové agentuře ovlivňuje co si mají lidi koupit. Poslední kampaň je trošku jiná, má zacílit na volby ohledně zákazu šifrované komunikace, což se Peterovi příliš nelíbí, ale jinak nemá nejmenší důvod nevěřit systému a všem konspiracím se vysmívá. To se změní, když je v noci bez vysvětlení komandem unesen jeho soused. Peter, který ztratil při bombovém útoku manželku a syna vidí nešťastnou sousedku se synem a rozhodne se jim pomoc. A začíná pátrání plné konspirací, propagandy, cenzury, vymývání mozků, tajných komand a vězení bez jakýchkoliv lidských práv a končící všehoschopnou AI.  

Příběh je slušný, nabízí věci které v roce 2004 byly dost vizionářské. Lidi svěřující bez problémů své informace a fotky - za pár let vznikl Facebook, Twitter, Instagram a další. Politika jako marketingová kampaň, volby které jsou dopředu rozhodnuté. Snaha sledovat internetovou komunikaci a cenzurovat ji tu byla a je neustále, stejně jako konspirační teorie které se občas ukážou být pravdivé. Jsou tu samozřejmě věci přitažené za vlasy a věci které jsou řekněme otázkou pohledu na svět. 20 let od vzniku hry tu máme snahu umlčovat nepohodlné názory pod zástěrkou boje proti nenávisti a dezinformacím a na druhé straně skutečné dezinformace sloužící nepřátelským silám a podrývající důvěru ve stávající organizace. Na to všechno nepotřebujeme zlovolnou AI, stačíme si sami.  

Horší jsou detaily. Kdo by se pouštěl do pátrání kvůli sousedovi kterého nezná? Cynický Čech by si řekl "hlavně se do ničeho nenamočit" v horším případě "dobře mu tak". Hrdina prakticky za rohem najde IT odboj, za dalším starého pamětníka s obrovským archivem, bez problémů prchá z neproniknutelné vesmírné stanice i z Alcatrazu a to vše během pár chvil, všemocná AI není nijak a ničím chráněná. Jasně je to hra, adventura, ale v rámci té tuhé skryté totality to působí naprosto neuvěřitelně.
A jak to vlastně dopadlo? Zničením AI se zázračně změní celý svět, veškerá cenzura, propaganda atd... zmizí?

3D grafika je na rok vzniku celkem pěkná, naprosto špičkové jsou perfektně udělané FMV sekvence plné akce (zásahy komand, start do vesmíru, mořská plošina, vrtulníky).

Hratelnost je ovšem místy opravdu mizerná a důvod proč tak nízké hodnocení. Moment of Silence je spíše dialogovou adventurou, či spíše brutálně ukecanou. K rozhovorům si můžete uvařit kafe, protože Peter stihne s postavami probrat všechno od A do Z. Dialogy nejsou špatné, ale i na můj vkus i na adventuru je jich moc a tahle grafománie nijak neposunuje děj, spíše ho zdržuje.

Namísto dialogů občas potřebujete něco najít což je problém. Je tu totiž milion prázdných obrazovek ve kterých je většinou 1-2 aktivní místa, které budí dojem že k něčemu budou, ale z drtivé většiny nejsou k ničemu. A to včetně míst, které si můžete zvětšit lupou, ale nic na nich není. A mezi nimi se občas skrývá nějaký předmět, ten se často objeví až po nějaké době (magnet). Jindy v tom množství obrazovek nemůžete něco najít (zasr... bota v nekonečných kanálech!). Občas přijde i pěkná prasárna vedoucí k půlhodinovému zákysu (prášky na nůž nemůžete použít, pouze nůž na prášky). Či naprosto šílené finální puzzle se satelity. Férově musím uznat, že ale většinu času víte zhruba kam jít a co dělat, případně s kým promluvit.

Horší jsou 3 nedomyšlený featury:
1. Přesuny: Znáte ten vtip o babičce do bydlela za devatero horami, devatero řekami, devatero údolími a měla to všude kurevsky daleko? Tak nějak jsem si připadal ve hře. Naběháte desítky kilometrů, protože přesun kamkoliv znamená velice pomalu proběhnout tuny a tuny prázdných lokací... řekl bych, že hratelnost to natahuje zhruba o třetinu a ke konci je to úmorné (kanály).
2. Zobrazování aktivních míst: Pomocí H si zobrazíte východy a delším podržením i aktivní místa. Což absolutně nefunguje! Půlka míst se nezobrazí, občas vám to ukazuje neexistující východy a ve výsledku je to horší, než kdyby to tam vůbec nebylo. Horší je, že bez H se neobejdete, protože pokud neopustíte obrazovku na přesně určeném místě, tak se hrdina zasekne a odmítá hnout.
3. Naprosto dementní, hovadské měnění úhlů kamer! Tady ještě mnohem horší než v Overclocked, to se nedá ani popsat. Myslím že naprosto dokonale to vystihl ve svém komentáři Dan9K, takže odkážu na něj... jen dodám, že díky tomu dokážete zabloudit všude, dokonce i u sebe doma.

Každopádně za zahrání to stojí, určitě kvůli zajímavého i když místy naivnímu příběhu, ale hratelnost mě lezla většinu času dost na nervy a proto to víc než 70% nebude.
+20
  • PC 50
The Moment of Silence je vzhledem ke svému datu vzniku zřejmou a pochopitelnou reakcí na 11. září a především na následné kroky Bushovy administrativy, které znamenaly celkem převrat v ochraně soukromí, vládní kontroly a celkového omezení svobod pod všeomlouvající rouškou vyšší bezpečnosti.

Jako v podstatě všechny dystopie, které se odehrávají v blízké budoucnosti a jež v rámci příběhu odkazují na fiktivní události odehrávající se v budoucnosti ještě bližší, však trpí jistou přehnaností a nedůvěryhodností a při zpětném pohledu i neaktuálností.

Přesto je příběh a svět okolo něho vytvořený jednoznačně největším tahákem i kvalitou, kterou hra nabízí. Je však paradoxní, že přestože hra popisuje něco, čeho se částečně už od 11. září dost obávám, dělá to tak, že výsledkem je něco, co mi prostě nesedí v mnoha směrech a co z toho dělá jednu z těch dystopií, které mě nechávají dost v klidu, což nebývá časté. Přesto je tu dobrých nápadů dost. Co mi nesedí? Umělá inteligence v tak blízké budoucnosti a tak vyspělá, že ovládne svět, aniž by si toho kdokoliv všiml? Naprostá ztráta kolektivní paměti a kritického myšlení, a to i u lidí, co zažili dvacáté století? Jistě, média jsou mocná, vymytí mozků reálné, myšlenka o tom, že, co se nedá nikde přečíst, stane se mýtem, znepokojivá. Kdyby se jednalo o rok 2100, naprosto to přijmu, Ale tady jde o něco, co začalo v podstatě pár let po vydání hry. Představa, že je společnost naprosto totalitní a až na naprosté výjimky si toho nikdo nevšimne, je pro mě v tak blízké budoucnosti v podstatě nepřijatelná a v dystopiích dost netypická (vzpomínám si ještě třeba na základní dystopickou knihu Kallocain, ale ten je od reality tak vzdálen, že jsem to spíše schopen přijmout). Co mi naopak velmi sedlo? Dílčí nápady jako zákaz automobilové dopravy a nahrazení výhradně taxíky, zákaz tištěných a psaných projevů a příkaz výhradně těch elektronických, celková digitalizace ad absurdum nebo idea Lunaru 5 k mírumilovnému přetransformování vzpurných jedinců. Tyhle věci mě potěšily.

Teď ale k tomu horšímu a to je samotná herní realizace. Jak já mám rád point 'n' click adventury, ale tohle bylo čiré utrpení. Nikdy jsem nezažil v tomto žánru nic horšího a rozčaroval mě hned úvod v bytě hlavního hrdiny. Jsou to reálně dva pokoje, ale rozděleny asi na 9 různých částí pod různými úhly, do nichž se velmi obtížně dostává, postava jde často na úplně opačnou stranu, obrazovky se přepínají tuhle z téhle strany, tuhle na druhou stranu. Hráč je naprosto dezorientován a není schopen se dostat tam, kam chce. Není nijak zřejmé, zda další průchod existuje nebo je znemožněn, i přestože trasa dále pokračuje, takže je nutno neustále mačkat tlačítko H pro radu, ale ani to není 100% spolehlivé. Pokud chce hráč otevřít šuplík pod skříní, musí to udělat z obrazovky vzdálenější, pak se přepnout na tu bližší a pokud chce otevřít šuplík druhý, je opět potřeba se vzdálit a kliknout na druhý šuplík. To samé s dveřmi od skříně. A taková je v podstatě celá hra. Někdy je to lepší, někdy je to horší, ale části jako Peterův byt, Peterovo pracoviště, hlavní třída u Peterova baráku, starožitnictví, lokace bazénu na Lunar 5 a především komplex na Aljašce, to jsou naprosté antihighlighty téhle hry a může za to tahle šílenost.

Naopak mě potěšilo občasné rozanimování průchodu z lokace do lokace, které mi připomnělo Atlantis, kde se dělo to stejné. Hned jsem věděl, odkud jdu a kam směřuji. Škoda, že těchto průchodů je v celé hře jen asi deset.

Moc se mi nelíbil zvuk. Zvukových efektů je tu velmi málo, hra je často zvukově hodně strohá a někdy naopak hrozně otravná, takže jsem si neustále hrál s hlasitostí.

Grafika vypadá jako FPS z roku 2002 s tím, že tu chybí volný pohyb, který FPS mají. Okolní prostředí je ještě často fajn, ale postavy včetně té hlavní jsou dost ošklivé.

Rozhovory trpí klasickým neduhem ptaní se na úplně všechno, co je možné, což mi zas až tak nevadí, ale fascinuje mě, že i v momentě, kdy se nějaká postava na něco ptá hlavního hrdiny, tak ten jí odpoví, je nějaká reakce a záhy může odpovědět na tu stejnou otázku úplně opačně, je nějaká reakce a takhle pořád dokola a je to úplně jedno. Všechny možnosti v rozhovorech zůstávají neustále přítomny. Tohle rozhodně nepomáhá uvěřitelnosti fikčního světa. Co je ovšem dobré, jsou samotné dialogy, kterých je možná až zbytečně mnoho, ale jsou napsány dobře a celkem mě zajímaly. Za ten nejpodnětnější považuji rozhovor s majitelem starožitnictví, který je podle mě zcela stěžejní a zásadním bodem celé hry.

Herní prostředí je pochopitelně úplně mrtvé a postavy mají 1 až 2 místa, kde se vyskytují celou hru.

Četl jsem v diskusi chválu na charakter hlavního hrdiny a že konečně někdo, s kým je možnost se nějak ztotožnit. No já s tím měl zrovna celkem problém, protože jsem už dlouho nehrál za někoho s takovou absencí fištrónu. Jednak mu trvá opravdu dlouho, než mu dojde, o co vlastně jde jako celek, ale třeba i po prvních dvou větách jeho nové přítelkyně mi bylo úplně jasné, co je zač, ale hráč se to má dozvědět s velkou pompou až na samotném konci hry? I přestože po přečtení deníku a cestě na Lunar 5 to muselo dojít opravdu už úplně všem? Nebo se pletu? Tohle je taky jediné nějaké odhalení, které v té hře je, jinak je to naprosto bez překvapení, a tohle jediné překvapení fakt vůbec nefunguje.

Hra střídá jednoduché části s bezproblémovým průchodem s těmi, které jsou na palici a jsou to ty 2 rébusy, které souvisí s deníkem a přestože jsem přesně věděl, že mám tu konkrétní část deníku použít, bylo mi to naprosto k ničemu. Asi jsem hloupý, ale to, co jsem provedl na konci hry s těmi parabolami, jsem vlastně doteď moc nepochopil a netuším, jak jsem na to měl přijít, krom pokusu a omylu.

The Moment of Silence je pro mě silně rozpačitá věc, ačkoliv jsem obrovským fanouškem tohoto literárního žánru (mám ho opravdu nejradši ze všech), ale možná právě proto. Hra je udělána tak, že mi bylo silně nepříjemné ji hrát a táhl mě vlastně pouze příběh a vyobrazený svět. Poslední kapkou pak pro mě byl ten nejlacinější poslední záběr, který mohl autory napadnout. Škoda.
+19
  • PC 90
Báječná adventúra, ktorá ma prikovala svojim dejom k počítaču rovnako ako Overclocked. Perfektne sa odkrývajúci byrokratický a vládou prísne kontrolovaný svet vzdialene pripomína časovo neurčitú, industriálnu víziu budúcnosti filmu Brazil od Terryho G.

Všetko podstatné v Moment of Silence sa deje v dialógoch, ktoré su pestré a výborne nadabované. Hudba, grafika na výbornú, čo však uberá percentá je technická stránka hry. To ako sa kamera prestriháva a scrolluje pri pohybe hlavnej postavy je pri najlepšom iritujúce. Fanušík žánru, ktorý nie je príliž vyberavý na technickú stránku hry (čo adventúristi zriedkakedy sú) by si Moment of Silence nemal nechať ujsť.
+16
  • PC 75
Pomerne nenápadná adventúra (možno i práve preto som ju hral toľko rokov po vydaní) nás zavedie do neďalekej Orwellovskej budúcnosti, hrajúc sa na prvý pohľad normálny každodenný svet.

Čo sa oplatí vyzdvihnúť je nielen pomerne logicky a uveriteľne podaný príbeh, ale najmä motivácie hlavnej postavy - vo veľa hrách sa totiž stáva, že postava sa vydáva riešiť problémy a nebezpečné situácie bez toho, aby sa jej to nejak osobne dotýkalo, alebo aby bola nejak seriózne motivovaná. V prípade Petera Wrighta som však konanie a štýl, ktorým pristupoval k ľuďom a problémom rozhodne musel považovať za oprávnený a logický.

Samotné prvé dve tretiny hry, ktoré sa zameriavajú predovšetkým na pátranie po tom, čo a prečo sa vlastne stalo a kam to smeruje, majú svoju logiku a hra nepôsobí príliš v zmysle "ako slepý k husliam prišiel" (ako sa častokrát v prípade adventúr deje). Hra ale stráca dych v poslednej tretine - ako to už v thrilleroch býva, zameranie od pátrania sa presúva skôr na kritické momenty útekov, naháňania, zbytočne odďalujúc nejakú prípadnú konečnú konfrontáciu a rozuzlenie, ktorého si hlavná postava nie je vedomá, ale hráčovi je všetko jasné už od začiatku tej poslednej tretiny.

Samotná grafika síce nie je úchvatná, ale v rámci žánra je rozhodne postačujúca, horšie však dopadli reakcie kurzora na pohyb (postava si častokrát vyberie vyhliadkovú, oveľa dlhšiu trajektóriu) a kamera, ktorá je tak nešťastne nastrihaná, že hráč nielen, že nevie, kam vlastne kráča a častokrát sa pre zlý uhol vracia odkiaľ prišiel.

Pro: uveriteľnosť hlavnej postavy, príbeh, dabing

Proti: kamera, pohyb, záverečná tretina

+14