Nejlépe hodnocené komentáře

Titul nejhorší hra všech dob často obdrží právě E.T. Hra je navíc známá jako jedna z příčin video-herního krachu a velký propadák Atari. A hned na začátku musím uznat, že hra opravdu není dobrá, ale.... E.T. má totiž jeden zásadní nedostatek oproti dobové konkurenci pro Atari 2600. U ostatních her bylo většinou po první minutě hraní jasné co a jak dělat, jak co funguje. Ano dosáhnout slušných dovedností chtělo čas, ale principy byly zřejmé. Naproti tomu E.T. sice vypadá na pohled jednoduše, ale první pokus okamžitě ukáže opak. Matoucí symboly v horní části obrazovky, podivné ovládání při vylétávání z jam a bonbóny s neznámým účelem.

Od začátku jsem věděl, že je nutné posbírat kousky telefonu, zavolat loď a opustit planetu. Ale po dvou naprostých selháních jsem se uchýlil k krátkému manuálu(čtu manuály skoro vždy, a zrovna když výjimečně vynechám tak se mi to vymstí). To vyřešilo hlavní problém. Najednou nebyl problém unikat agentovi FBI a vědci co po vás jdou, prostě je lze dočasně odvolat. Spolupráce s Elliottem, hledání částí telefonu, vše je hned snazší. Také popis ovládání pomohl, hlavně během levitování nad jámami. Sice stejně není snadné hru dohrát, ale už to najednou není frustrující. Člověk si za chyby může sám a nenadává hře. Nakonec jsem měl největší problém s udržením se na místě přistání po použití telefonu. Nepřátelé po vás stále jdou a chce to přesné načasování, kdy opustit zónu pro odesílání nepřátel a vyrazit na místo přistání. Hra nezvládá zobrazit více postav, jde tak zavolat Elliotta, utíkat mu během průzkumu a být tak chvíli v bezpečí před nepřáteli. Nakonec jsem s hrou strávil necelé 3 hodiny a nebylo to tak hrozné. Není to dobrá hra, ani průměrná, ale rozhodně jsem hrál horší. Když se člověk trochu rozkouká tak i na chvíli pobaví. Úspěšné dohrání netrvá ani 10 minut a za tu trochu času hra i stojí.

Rozhodl jsem se alespoň virtuálně sesbírat nášivky od firmy Activision, v osmdesátých letech zasílané za dosažení určitého skóre v jejich hrách. A začít jsem nemohl ničím jiným, než mou oblíbenou River Raid. Požadavek na více než 15 000 bodů není nijak strašný a asi během dvou hodin jsem ho překonal. Hra je stále stejně zábavná jako kdysi. Kličkujete si s letadélkem, sestřelujete protivníky i překážky a především doplňujete palivo. Letový koridor je čím dál užší a nebezpečnější. Jde o jednu z prvních her, které jsem mohl hrát doma a tak jsem při hraní pociťoval silnou nostalgii. Přesto si myslím, že hra má co nabídnou i dnes díky své přímočaré, jasné, ale chytlavé hratelnosti.

Hra byla vydána pro mnoho různých platforem, ale ta první originální verze je pro Atari 2600 a tu také mohu doporučit. Zkoušel jsem i několik dalších verzí, třeba Intellivision, Commodore 64 nebo Atari 5200, a liší se různými tvary říčních koridorů, občasnými tanky na mostech a grafikou. Ta je na téměř každé platformě trochu jiná, ale původní verze se mi libí nejvíce. Vše je přehledné, jasně rozeznáte letadla, vrtulníky a lodě. Že je o hru zájem i dnes dokazuje i loňské vydání verze River Raid on Mars nebo předloňský River Raid Cold Winter. Jde prostě o záležitost, která stojí minimálně za vyzkoušení.

Jsem rád, že jsem si konečně pořádně zahrál tuto známou hru. Adventure jsem v dětství pouze krátce vyzkoušel a naprosto jsem nepochopil o čem hra je. Bez manuálu, angličtiny a jakýchkoli informací to bylo pro malého kluka mnohem nepřístupnější než letadélko(River Raid) a podobné hry.

Dohrát Adventure a najít slavný autorův podpis jsem měl v plánu již dlouho. Když jsem letos kvůli výzvě přemýšlel, jaká hra na databázi chybí, hledal jsem nějaký zásadnější titul. Po projití přidaných her pro Atari 2600 jsem měl jasno. Teď mohu rovnou prozradit, že jsem nebyl zklamán. Hra je i přes svou jednoduchost a schematickou grafiku opravdu zábavná a chytlavá. Dohrát první obtížnost je spíš jen rozcvička. Na druhou už jsem si užil podstatně víc, hra je mnohem větší. Snažil jsem se najít místnost s podpisem, ale marně. Nakonec jsem musel nakouknout do návodu. Na třetí obtížnost hra rozmisťuje předměty náhodně, takže je zde slušná znovuhratelnost. To dokazují i mé tři další dohrání. Nejvíc mě na hře rozčiloval netopýr kradoucí předměty, ale je pravda, že to hru aspoň pěkně komplikuje.

Emulace Atari 2600 je bez problémová a tak dnes nic nebrání vyzkoušení. Určitě doporučuji, jde o kus historie a stojí to za to. Já si Adventure opravdu užil, bavil jsem se celou dobu a nevylučuji, že se ke hře vrátím.

Do hry Miner 2049er jsem se pustil, protože sloužila jako hlavní inspirace pro Crystal Caves. Tak jsem si od hraní HD verze udělal pauzu a prošel tuhle legendu. Hratelnost vypadá především z počátku jednoduše. V každé úrovni je nutné stoupnout na každou plošinku, tím ji prohledat, a u toho se vyhýbat nepřátelům. To se brzy začne komplikovat různými skluzavkami a teleporty. Téměř každá z deseti úrovní přináší nový prvek a tak je hra zajímavá a zábavná po celou dobu. Obtížnost je celkem vysoká, je nutné se správné cesty úrovněmi naučit. Navíc je přítomen celkem nepříjemný časový limit. Nakonec jsem nejčastěji umíral kvůli pádům z výšek. K dohrání jsem si trochu dopomohl využíváním ukládání každé tři úrovně a na začátku závěrečné. Neměl jsem chuť celou hru tolikrát opakovat. Příběh je hezky popsán v manuálu, který je tím pádem pro pochopení děje nutný. Na hraní jsem zvolil verzi pro Commodore 64, která se mi zdála nejpovedenější.

Ze zvědavosti jsem se podíval i na verze pro některé ostatní platformy. Většinou jsem dohrál první level a podíval se na druhý, pro porovnání. Popis bude chronologický dle roků vydání. Verze pro 8-bitové Atari je originál a vypadá téměř shodně s mnou hranou C64. Na Apple 2 je horší barevné provedení a bonusové předměty jsou nahrazeny jablky, klasickým firemním logem. Atari 5200 je už z principu platformy skoro stejné s Atari 8-bit. DOS verze využívá nehezkou CGA, ale hraje se slušně. Atari 2600 je suverénně nejhorší, levely jsou i trochu odlišné a dokonce pouze tři. Další tři byly vydány jako samostatná cartridge Volume II. Colecovision je oproti tomu docela fajn, hra vypadá slušně a levely odpovídají. FM-7 je horší a celkem špatně reaguje na ovládání. Epoch SCV má docela povedenou grafiku a mírně upravené úrovně, překvapivě mě celkem zaujal.

Podrobnějším hraním jiných verzí se už zabývat nebudu. Hra je stále dost zábavná a na základním principu nic nezestárlo. Minera 2049er tak mohu doporučit a sám se chystám na další díl.

Na Halo 2600 jsem narazil asi před třemi lety, hra mě hned zaujala, ale po pár neúspěšných pokusech jsem na ni zapomněl. Znovu jsem na ni narazil nyní, když hra slaví desáté výročí. U této příležitosti jsem se ji rozhodl pokořit a nakonec se to opravdu podařilo. Hned po prvních minutách je jasné, jak se hra snaží držet své slavné předlohy. Hlavní postava Master Chiefa, nepřátelé, dobíjení štítu - to vše se snaží být co nejautentičtější. Limity konzole jsou samozřejmě velké, přesto se podařilo zachovat atmosféru. Grafika je jednoduchá, odpovídá možnostem Atari 2600, přesto je vše jasně rozpoznatelné. Atmosféru má hra skvělou a hratelnostně jde o dobrou práci, nejvíce připomínající Adventure. V rozumě rozsáhlém prostředí je nutné hledat klíče a čelit stále nebezpečnějším nepřátelům. Tři životy byly na první dohrání taktak a zvládnout cestu k bossovi zabralo hodně pokusů. Závěrečný souboj překvapivě moc náročný není. Nejobtížnější je asi prostřední třetina hry - rychlejší nepřátelé, ale slabší výbava. Ze začátku nejsou nepřátelé moc nebezpeční, a na konci má hráč slušnou výbavu. Především boty pro rychlejší pohyb jsou velkým přínosem. Hra je rozhodně zábavná, ty zhruba dvě hodiny jsem si užil. Finální úspěšný průchod zabral něco přes 10 minut. Pro mě jde o třetí dohranou Halo hru, komplet sérii mám v plánu a tahle milá jednohubka to možná dost uspíšila. Rozhodně stojí za vyzkoušení.

Sportovní hry dnes mohou vypadat téměř stejně jako televizní přenosy, ale zpracování z prvních generací konzolí a počítačů byla spíše schematická. Osobně nejsem fanoušek tohoto žánru a tak mě tyto prosté arkádové hry často baví více. Skiing je jedna z nejstarších lyžařských her, ale nevybavuji si, že bych ji hrál někdy dříve. Překvapivě obsahuje slušné množství herních módů. Základní sjezdy jsou dobré na rozcvičení a zvládnutí herních mechanik. Slalom pak prověří vaše schopnosti naplno. Dorazit dolů není vlastně žádný problém, ale neminout žádnou branku už je těžší. Dosažení potřebného času pro zisk nášivky je už docela síla. V režimu 3 je nutné zajet pod 28,2 a moje první časy se pohybovaly spíše kolem 40 sekund. Postupně se dá naučit, naštěstí stabilní, rozložení tratě a čas se začne zlepšovat. Když jsem v cíli viděl čas 28,21, málem jsem vzteky omdlel :-) Po troše relaxace a pár dalších pokusech přišel úspěch. Druhá nášivka je tak úspěšně získána. Hra je celkem návyková a pokud máte motivaci nebo kámoše, může jít o dobrou zábavu.