Nejlépe hodnocené komentáře

Odehráním verze Green si plním svůj nejstarší herní rest a zároveň tímto konečně sepisuji mnoho zajímavostí a historických momentů, které se týkají počátků jedné z nejzábavnějších JRPG všech dob – namísto toho, abych jednotlivé zajímavosti přikládal ke všem hrám. Něco málo jsem již popsal u Yellow, takže pozapomenutou hru Green tímto obohacuji o pár detailů.

Nejprve něco o jménu Satoshi Tajiri, jež je v Japonsku téměř uctíváno. Mnozí tento příběh znají, avšak přidávám jej pro úplnost. Tajiri se již v mladém věku zajímal o videohry a anime, ale jeho nejúspěšnější značku předznamenala záliba v entomologii, které se věnoval jako chlapec. Narodil se roku 1965 v okrajové západní části Tokya v městečku Machida. V té době mělo městečko z velké části venkovský charakter, takže pro Satoshiho skýtalo mnoho možností pro sběr a lov hmyzu. U svých malých spolužáků si vysloužil přezdívku Dr. Brouk. Městečko však bylo postupem času zcela pohlceno rozpínajícím se Tokyem a všude probíhala městská zástavba, takže Tajiri o své loviště nakonec přišel. Tuto skutečnost později promítl právě do konceptu Pokémonů a doufal, že hráčům přinese alespoň malý zážitek z úspěšného sbírání zvířátek tak, jak to kdysi cítil on sám ve své hmyzí říši.

Tajiri tedy brzy přešel ke své další zálibě ve videohrách, ale kromě hraní ho zajímal i celý kreativní proces. Vlastnil konzoli Famicom (u znás známé jako NES), kterou úplně rozebral, aby pochopil, jak funguje. S oblibou hrál hru Space Invaders, účastnil se různých amatérských soutěží a dokonce vyhrál cenu za videoherní koncept v soutěži, již pořádala Sega. Během svého školáckého studia však často zanedbával hodiny ve škole, následkem čehož musel brát individuální hodiny, aby odmaturoval.

Ve svých 16 letech v roce 1981 založil fanzinový časopis s herní tématikou Game Freak, kde se věnoval arkádovým hrám a podrobně dokázal popisovat mechanismy, easter eggy a strategie k vítězství ve hrách. Číslo věnované hře Xevious v té době prodalo více než 10,000 kusů. Časopisu si v obchodě všiml Ken Sugimori, začínající ilustrátor, a přišel za Tajirim s návrhem časopis ilustrovat, na což mu Tajiri kývl, a tak vzniklo podhoubí pro budoucí ikonickou spolupráci. Pro Sugimoriho tato spolupráce znamenala celosvětový úspěch, protože jeho designové návrhy měl zanedlouho poznat skoro každý člověk na planetě. V roce 1986 přestali časopis vydávat a namísto toho Game Freak přetvořili na herní studio. Oba během dalších 10 let pracovali na různých hrách. Satoshi Tajiri zanedlouho pro Game Freak objevil také Junichiho Masudu, jenž do té doby pracoval v nepříliš známé korporátní kanceláři, ale projevoval zájem o hudbu a videohry. Masuda přešel do rodícího se Game Freaku, čímž se připojil k zakládajícím členům. Jejich první hra Mendel Palace na NES pro vydavatele Namco vyšla během roku 1989, ale již o rok později započali práce na své nejznámější herní sérii, kde Masuda zazářil díky své ikonické hudbě.

Vývoj úplně prvních pokémoních her na legendární Nintendo Game Boy začal v roce 1990 a trval náročných šest let, čímž se tyto první hry v sérii staly hrami s nejdelším vývojem v rámci celé značky. Tajiriho ústřední koncept vznikl na základě potenciálu Nintendo cable linku. Při pohledu na něj si Tajiri představil, jak mezi dvěma propojenými Game Boyi přelézá po kabelu hmyz. Tuto myšlenku o sbírání a budování sbírky prezentoval společnosti Nintendo (vzniklé 1889 a do té doby vydávající primárně karetní hry a až později i elektroniku), které Tajiri zaujal svým brzkým úspěchem a vizí. Přidělili mu jako mentora Shigeru Miyamota, další dnes světoznámé jméno, do tvůrčího týmu (Miyamoto pracoval na více než 100 hrách pro Nintendo a má v portfoliu i ty nejznámější značky jako Mario, Zelda, Donkey Kong apod.). Dalším významným členem tvůrčího týmu se stal i Shigeki Morimoto, stojící za programováním bojového systému. Později se stal i game directorem a od začátku se podílí na rozvoji pokémoní značky. Po mnoha těžkostech, kdy studio Game Freak nabralo lidi, aby o část z nich později zase přišlo kvůli nedostatku financí; kdy sám Tajiri musel dřít bídu s nouzí a finančně ho musel podporovat jeho otec, se Pokémon přesto velmi pomalu během několika let blížil k dokončení, avšak zároveň se studio nezadržitelně řítilo ke krachu. Mezitím Tajiri i Sugimori usilovně pracovali na dalších hrách, aby dokázali aspoň něco málo v zoufalé snaze vydělat.

Na chvilku se teď vrátíme do roku 1989 k Nintendu. V té době chtělo Nintendo iniciovat rozvoj a mladé talenty ve videoherním odvětví. Sdružilo tedy několik dnes známých jmen a vytvořilo tvůrčí studio Ape inc., do jehož týmu se připojil Tsunekazu Ishihara. Ape Inc. v následujících letech dávalo dohromady dvě RPG hry Mother a Mother 2 (známé také jako EarthBound), encyklopedie a návody do her, načež do týmu přišel na pomoc Satoru Iwata ze studia HAL Laboratory – studio bylo sice nezávislé, ale velmi úzce spolupracovalo také s Nintendem (Satoru Iwata byl nejenom programátor, ale i opravdový byznysman – pod jeho vedením dokázal pozvednout studio HAL, později se stal čtvrtým CEO Nintenda, pracoval na značkách jako třeba Kirby, Pokémon a Super Smash Bros, a během jeho působení v Nintendu se zasadil o rozvoj konzolí 3DS a Wii. Roku 2015 bohužel zemřel na vleklé následky nádoru v trávicím ústrojí). V roce 1995 bylo Ape Inc. zrušeno a místo něj byla vytvořena společnost s názvem Creatures Inc. Novou pozici CEO zaujal právě Tsunekazu Ishihara za asistence Iwaty a společně dokázali jejich investicí finančně zajistit již téměř úplně zkrachovalý Game Freak v roce 1995, díky čemuž umožnili Pokémony dotáhnout do zdárného konce.
Oplátkou získali třetinu licenčních práv na Pokémony, což se později projevilo nejvíce v distribuci herních kartiček Pokémon (z podílových investicí společností Nintendo, Game Freak a Creatures Inc vzešla roku 1998 The Pokémon Center Company a z ní následně dnešní The Pokémon Company zastřešující a řídící většinovou pokémoní produkci a plánování značky). 

Byl to také Tsunekazu Ishihara, kdo doporučil zanést do her Red a Green rozdílné šance na náhodné souboje různých Pokémonů a rozdílné exkluzivní i chybějící Pokémony do obou verzí, aby mezi nimi podpořil ideu výměn.
Těsně před dokončením her proběhlo jejich odbugovávání, ale po této fázi si Shigeki Morimoto povšiml, že v omezeném kódu je ještě malinký prostor na zaplnění. Tak akorát na celého jednoho Pokémona. Toho Shigeki využil a jako nebezpečný vtípek ukryl do hry kód na Pokémona Mew pouze s vědomím Tajiriho. Nebezpečný proto, že tím riskoval potenciální vznik dalších neodhalitelných bugů. Ale risk se vyplatil i přesto, že bugy opravdu vznikly, díky čemuž se někteří hráči o Mewovi dozvěděli (dnes téměř zapomenutý glitch s dočasným alternováním vodního Pokémona na prvním místě v partě do podoby Mew) a z původního urban mýtu o tajemném Pokémonovi, který napomohl mnoha dalším prodejům hry a širokému zájmu hráčů, vznikl oficiálně první opravdový mýtický Pokémon Mew, o jehož tušené existenci se hráči doposud mohli pouze dočíst z deníků roztroušených ve hře. Tajemný glitch si brzy našel cestu do všech herních časopisů včetně nejznámějšího CoroCoro, který o něm v dubnovém čísle 1996 jako první informoval na základě čtenářských reakcí. Původní nenápadné vydání her, od nichž nikdo nic nečekal, tím spíše na tehdejší upadající konzoli Game Boy, se jistojistě vyhouplo k nejúspěšnějším prodejům her Nintenda, ale významně pomohlo i prodejům samotné konzole.

Mewův glitch vedl ovšem k obavám z reputace zabugované hry, proto Satoshi Tajiri rozhodl přítomnost Pokémona Mew plně přiznat a s Nintendem vypsali soutěž na možnost jeho získání. Tento historicky první pokémoní event vyšel pod názvem Legendary Pokémon Offer v květnovém čísle 1996 CoroCoro ve formě malého promo se screenshoty z her. Hráči měli poslat poštou CoroCoro pohlednici, aby dostali šanci být jedním z 20 vybraných šťastlivců. Výherci poté dostali poštou instrukce s postupem, jak připravit cartridge na získání Mewa a jak zaslat vývojářům svoji cartridge, kde jim byl přímo do hry nahrán Mew. Překvapená redakce časopisu obdržela téměř 78,000 pohlednic. Pokémon poté mohl začít své první kroky k celosvětové slávě a Mew byl podobně distribuován ještě devětkrát ve spolupráci s CoroCoro i mimo něj na japonských herních akcích.


Tím máme historii shrnutou, ale následuje několik dalších zajímavostí: 
Na eventy s distribucí Mew nepřímo odkazuje Ash v seriálu (epizoda 25), kde Mankey sebere Ashovi čepici a on se ji snaží skálopevně získat zpět, přičemž Ash Misty vysvětluje, že poslal milion pohlednic, aby měl šanci vyhrát jednu ze sta kusů z oficiálního veletrhu pokémoní ligy.

Ještě předtím, než pokémoní hry dostaly své barevné určení, chtěl Tajiri vytvořit jednu hru v 65,535 unikátních kopiích, kde každá kopie by měla své jedinečné ID číslo svého OT (original trainer) od 1 do 65,535. Tím by se dalo posléze určit, ze které kopie pochází každý Pokémon. Tento nápad Tajirimu vymluvil Shigeru Miyamoto, který podotkl, že jako nápad to zní sice zajímavě, ale pro hráče by byl těžko uchopitelný - podle něj by bylo lepší, kdyby hráči dokázali exkluzivní Pokémony identifikovat hned podle barvy nebo odlišného vzezření hry. Tajiri poté od nápadu upustil.

První tituly Pokémon Red a Pokémon Green byly založeny na dominantních barvách Maria a Luigiho. Barevné odlišení vzešlo z hlavy Shigeru Miyamota a ačkoliv byl původní záměr vytvořit sedm barevně odlišených her, postupně se jejich počet zredukoval na dvě.

Hlavní rivalové her Red a Blue mají v původních japonských verzích jména Satoshi (přezdívka Red, inspirace pro postavu Ashe; ačkoliv se jedná o dvě různé postavy) a Shigeru (v Japonsku přezdíván Green, na západě Blue, inspirace pro postavu Garyho) podle jmen svých tvůrců. S vydáním druhé generace her se ovšem jejich jména nadobro změnila na jejich původní barevné přezdívky, takže dnes je známe pod jmény Red a Blue; a jména Satoshi a Shigeru tak připadla Ashovi a Garymu v původní japonské verzi seriálu.
A právě z toho důvodu, že se nejdříve oba rivalové objevili v původních japonských verzích her, tak se postava Blue jmenuje v Japonsku Green. Aby těch zmatků nebylo málo, existuje ještě další dívčí postava, která se původně objevila na obálce oficiální herní příručky, ačkoliv se za ni hrát nedá. Původní dívčí postava Blue je na západě známá pod jménem Green (později také Leaf), a protože nedostala prostor ve hře, byla využita aspoň v manze jako jeden z obou rivalů Reda. Ve hrách se objevila jako hratelná postava poprvé až s vydáním her FireRed a LeafGreen (tedy o 8 let později po vydání her Red a Green). Red, Blue a Green spolu na obálce mangy.

Postavy Reda a seriálového Ashe vycházejí ze stejného character designu herního Reda a vykazují podobné fyziognomické znaky, jsou to však zcela odlišné postavy (odkaz na 10 rozdílů mezi Redem a Ashem). Stejný případ nastal v případě západního Blue a seriálového Garyho.
V prvních příručkách západních her se objevilo chybně jméno Ash jako defaultní jméno postavy Reda,

Dobrodružství Reda, za kterého hráči hrají ve hrách Red, Green, Blue a Yellow, se dočkalo své anime adaptace v roce 2013 s názvem Origins.

Nintendo původně chystalo vydání hry na 21. prosinec 1995, toto datum se objevilo na prvních letácích k pokémoním hrám od Nintenda i v úvodním intru ve hrách první generace odkazujících na copyright. Hry však byly na poslední chvíli odsunuty kvůli urgentním požadavkům na odbugování a datum vydání se posunulo na 27. února 1996. Toto datum se později stalo i oficiálním datem pro Pokémon Day, kdy se každoročně vyhlašují novinky z herního pokémoního světa.

Ve speciální epizodě seriálu s názvem The Mastermind of Mirage Pokémon použije profesor Oak jako přístup do počítače heslo REDGREEN.

V říjnu 1996 vyšla japonská verze Blue speciálně pro předplatitele časopisu CoroCoro. Tato verze doznala řady vylepšení a změn včetně grafických spritů a opravení mnoha bugů (legendární chybový sprite MissingNo. zůstal). Proto se stala základem pro mezinárodní hry Red a Blue. 

Japonské verze Red a Green jsou spolu s mezinárodními Red a Blue hrami stejné generace, kde se liší sprity jednotlivých Pokémonů (čelní pohled). Sprity z japonských Red a Green jsou zcela původní a nikdy se nedostaly na západ, protože byly přepracovány. Pokémon Yellow pak použila také úplně nové sprity. Odkazy na obrazový materiál přikládám na závěr komentáře.
Nejde však o jedinou generaci, kde se sprity liší hra od hry. Stejný případ se vyskytl i v následující generaci ve hrách Gold, Silver - a vylepšený Crystal.

Pokémon Green byla pro západní trh změněna na Blue z toho důvodu, že Satoshi Tajiri chtěl barvy přizpůsobit barvám americké vlajky, a tím podpořit prodeje hry na západě.

V intru japonských Red a Green spolu bojuje Gengar a Nidorino. Nidorino je však chybně ozvučen jako Nidorina. Tato chyba zůstala i v mezinárodních vydáních Red a Blue. V obou verzích Blue navíc bojuje Gengar proti Jigglypuffovi namísto Pokémona Nidorino.

Ve verzi Blue nastala chyba v popisku při výměně Pokémonů s NPC na ostrově Cinnabar. NPC tvrdí, že po odeslání Electroda a získání Raichu od hráče se jeho nový Pokémon (Raichu) vyvinul. Raichu se samozřejmě nevyvíjí. Chyba zůstala v popisku, protože překlad zůstal z původních Red a Green, kde hráč pro změnu dostává Gravelera a posílá Kadabru, která se pro NPC vyvine. Stejná situace nastala s Poliwhirlem, kterého hráč posílal NPC v Cerulean city. Poliwhirl se výměnou nevyvíjí. Chyba zůstala po dřívější výměně, kdy hráč místo Poliwhirla posílal Machokeho.

Ve hrách první generace je jedna lokace, jež byla dvakrát kompletně předělána. Tou lokací je Cerulean Cave (někdy také Unknown dungeon), kde hráči mohou v malém labyrintu polapit skrývajícího se Mewtwo. Po japonských verzích Red a Green byl třípodlažní dungeon kompletně předělán pro mezinárodní verzi Red a Blue a následně ještě jednou pro Yellow.

A jak se mi hrála verze Green?
Není už moc co dodat. Green má několik vlastních specifik, kde ta nejvýznamnější se týkají exkluzivních Pokémonů a má vlastní sprity, z nichž některé mě opravdu zaujaly svými prvotními komickými disproporcemi. Venusaurovi trčí na zádech palma, Mew vypadá jako nějaké bizarní embryo, Wigglytuff má na hlavě nedomrlé hovínko, Gengar nemá moc prostoru na mozkovnu. Hitmonchan je tak moc zakrytý vlastními pěstmi, že nikdo tenkrát nemohl poznat, jak doopravdy vypadá. Aspoň, že Golbatovi nevlaje jazyk do strany. Viz. sprity v závěru komentáře.
Klasicky jsem si vybral na začátku Squirtla, takže elitní čtyřku jsem porazil jako vždy v Red a Blue s Blastoisem na levelu 75 a ostatní místa byla povětšinou rezervována pro HM slaves (kolem levelu 10-15). Green má v této verzi kapacitu boxu na 30 pokešů namísto obvyklých 20, ale zase je těch boxů méně (já jsem ovšem hrál pouze alternovanou verzi Blue kvůli obecně dost špatným fan-překladům Green, a zrovna boxy se tu pozapomnělo pořešit). Kapacita inventáře je opět tradičně zoufalá. Pochytal jsem, co se dalo, a Mewtwo i ptačí trio samozřejmě nesmí chybět. Celkově to byl opět příjemný retro zážitek, ale k zahrání první generace z této doby doporučuji spíše Yellow, který považuji za lepší. Důvody jsem již popsal tam.
Green je pro emulátor náročné sehnat v adekvátním anglickém překladu. Hra je samozřejmě oficiálně exkluzivní pro Japonsko spolu s prvním Pokémon Red.

Na neúplný závěr přikládám listování v anglickém vydání příručky pro hry Red a Blue.

A na úplný závěr ještě přidávám srovnání jednotlivých spritů - vždy jsou vedle sebe verze z prvních Red a Green nalevo, a vpravo vedle verze pro západní mezinárodní hry Red a Blue (a první japonské Blue). Tyto jsou sice kolorované, ale aspoň líp vyniknou. Originály ve hrách jsou samozřejmě černobílé.
Ještě pro zajímavost sprity v Pokémon Yellow.
Art by Ken Sugimori.

Hodnotím verzi na virtuální konzoli, kterou jsem dohrál na 3DS (EDIT: a po letech konečně také na GBC, yay). Pokémon Yellow asi nejlépe vystihuje esenci první generace, takže pokud chcete začít hrát pokémoní retro pěkně od začátku a nedávat přednost remakům, Yellow je patrně nejlepší volba. Pro pořádek ale uvádím také všechny hry a remaky obsahující první svět Kanto s první generací:
1. generace her na GB a 3DS: Red, Blue, Green, Yellow.
2. generace her na GBC a 3DS: Gold, Silver, Crystal - v nich je Kanto druhotně dostupný jako bonus.
3. generace her na GBA: FireRed, LeafGreen.
4. generace her na DS: HeartGold, SoulSilver - v nich je Kanto dostupný v rámci post game.
7. generace her na Switch: Let's Go Pikachu / Eevee - moderní remake na Switch, ovšem s chytací mechanikou po vzoru Pokémon Go.

Ale jak to vlastně celé začalo? Detailní popis přidávám ke hře Green, takže jen stručně. V Japonsku vyšlo na začátku roku 1996 Red a Green; jen o něco později téhož roku i Blue, lišící se několika drobnými změnami. Na základě jejich tehdejšího raketového úspěchu vznikl anime seriál, který se dostal i mimo Japonsko v roce 1998, následovaný verzemi Red a Blue (nehledě na jejich název byly obě hry černobílé, protože vyšly na Game Boy), ale také nově Yellow pro Game Boy Color, který už obsahoval několik barviček a pár dalších vychytávek. Vydání všech her pro virtuální konzoli se událo v roce 2016, když značka slavila 20. výročí vzniku.

Zajímavost: před vydáním Blue v Japonsku tvůrce Satoshi Tajiri vytvořil kolem her hype a dohady, když promluvil o tajemném novém Pokémonovi Mew, kterého zatím oficiální cestou nikdo nikdy neviděl (do té doby pouze formou dočasného glitche). Jeho záměr se podařil a z Mew se stala legenda, která však ve hrách měla od počátku svůj kód, protože jej tam jako zamýšlený žert přidal vývojář Shigeki Morimoto ještě během vývoje. Mew nikdy neměl spatřit světlo světa, ale mimo jiné i on přispěl k obrovskému úspěchu značky. Nintendo se posléze rozhodlo k jeho distribuci hráčům.

V nám známých hrách hrajeme za postavu Reda (inspirace pro seriálového Ashe - upřesňuji, že Red a Ash jsou dvě různé postavy) a naším rivalem je profesorův vnuk Blue (předobraz seriálového Garyho). Původně se plánovalo přidat i dívčí postavu Green, od té se však ustoupilo a nakonec byla přidána do her FireRed a LeafGreen a objevila se jako cameo v Let’s Go Pikachu & Eevee. Jako drobnou kompenzaci s ní vytvořili manga řadu, kde Green je známá pod jménem Leaf. Nicméně aby toho nebylo málo, tak bylo vytvořeno i krátké čtyřdílné anime o původních herních postavách Red a Blue s názvem Pokémon Origins (trailer) (2013).

A teď už ke hře. Začínáme (po vzoru Ashe) jako Red v Palett Town v regionu Kanto a jdeme si vybrat prvního Pokémona. Tím není překvapivě nikdo jiný, než Pikachu (na rozdíl od ostatních verzí si nemůžeme vybrat z prvních tří startérů Bulbasaur, Charmander a Squirtle, ale ti se dají získat později), jenž vás posléze bude následovat pěkně po svých, protože za žádnou cenu nechce do pokéballu. Jako jediný Pokémon ve hře je jeho skřek ozvučený podle vzoru seriálu. Paradoxně ze žlutého společníka brzy nebudete moc nadšeni, protože v prvním stadionu už na vás čeká Brock, jehož zemním a kamenným Pokémonům Pikachu nemá šanci ublížit. Buď si seženete k boji nějakého jiného, nebo budete muset Pikachu zdlouhavě trénovat na level 20, kde se naučí útok Slam. Po úspěšném poražení Brocka se však hra stává velmi jednoduchou a zanedlouho dostanete šanci obdržet i ty ostatní startéry (což v ostatních hrách generace 1 nejde, jedině tradováním), které se vyplatí trénovat. Nejraději mám dodnes Squirtla, ale je super, že tady mohu sesbírat prostě všechny z trojice. Jinak Pikachu se v této hře odmítá vyvinout, takže si kvůli Raichu musíte pořídit ještě jiného.

Když jsem hrál Yellow poprvé jako kluk, tak jsem se přes Brocka nedostal. Jako první hru jsem dohrál Blue a poté Red. Tenkrát mi bylo cca 10 let, anglicky jsem téměř neuměl a když jsem rodičům kvůli hledání informací na internetu jednou udělal účet 60 Kč přes modemové připojení, tak to byl panečku průšvih.

Ve hře ještě nejsou přítomny itemy, které by se daly dát jednotlivým Pokémonům. Ani se tu nedají množit (proto tyto mechaniky nejsou ani v Let’s Go) a neexistuje nic jako pohlaví nebo shiny. Asi nejzajímavějším extra doplňkem se tak stává minihra Pikachu’s Beach, kde se dá surfovat s Pikachu, a dosahovat tak co nejvyššího skóre. V původní verzi se dala tato minihra dostat tuším skrze Pokémon Stadium. Na virtuální konzoli je však normálně dostupná. Můžete si ji zahrát v domku na route 19.

Co opravdu nemám rád na těchto starých hrách, je příliš malá kapacita batohu, kam bez jakéhokoli uspořádání padají všechny věci, které cestou naleznete, včetně naučitelných útoků. Proto pokaždé, když dorazíte do pokécentra, raději pročistěte batoh a vše, co nepotřebujete, odložte do odkládacího PC nebo prodejte, jinak brzy nebudete moci sbírat další předměty.
Pokud jste vášniví chytači, tak pravidelně kontrolujte stav volných boxů. A nechte si tak dva-tři Pokémony, abyste je učili HMka (útoky, které můžete využít v přírodě k překonávání překážek).
Málem bych zapomněl na přítomnost rakeťáků, kteří jsou tu jako vždy otravní a jejich šéf Giovanni dělá, co může, aby vám znepříjemnil cestování. Ale nebojte, dostanete šanci si s ním vyřídit účty.

Před elitní čtyřkou můžete nakoupit nějaké zásoby a pustit se do bojů, které asi jako jediné vám mohou trochu zatopit, protože před koncem už se Pokémoni možná až moc zdlouhavě trénují, i když třeba najdete Exp. All. Myslím, že na první střet byl potom nejtěžší Blue. Pokud jste doteď nechytili ptačí trio Zapdos, Moltres, Articuno, tak máte možnost vydat se za nimi ještě před elitními boji.

Potom, co všechny slavně porazíte a dojedou titulky (hra se uloží až po nich), můžete se směle vydat prozkoumávat Cerulean Cave, kde se ukrývá celá řada dosud neviděných Pokémonů a bad ass Mewtwo. Celá hra se však dá dohrát za jedno až dvě odpoledne. Gratuluji k dohrání.
A co tedy s Mew? Nintendo vám ho už nedá. Jestli ho opravdu chcete, tak si postup vygooglete sami.

Pokud vás zajímá, jak se to má s tradováním Pokémon Yellow na virtuální konzoli, která se chová jako klasická hra, tak zde sepíšu něco málo info.
Tradování je možné lokálně z následujících her a zpět do nich, pokud máte k dispozici další fyzickou konzoli (a na ní virtuální konzoli, lol) a na obou některé z Red/Blue/Yellow/Gold/Silver/Crystal (ozkoušeno), kde je také možnost tradování. Stačí dát oba přístroje vedle sebe a ony už se najdou. Bohužel, připojit se a tradovat přes internet nejde.
Také jednosměrně z Yellow (i u těch ostatních výše zmíněných verzí) je možné Pokémony přetáhnout do banky, pokud ji máte k dispozici, pomocí poké transferu. Z banky zpět už to bohužel nejde.

Takže krátké hodnocení na konec. Z nostalgie dávám poměrně vysoké hodnocení, protože hra mě bavila poměrně hodně, a to i při opakovaném hraní. Radost, kterou jsem měl po prvním dohrání, byla vskutku intenzivní. První generace her se zasadila o fenomén, ve kterém rád víceméně pokračuji i dnes. Satoshi Tajiri vcelku dobře odhadl tu dětskou touhu být co nejlepší, sesbírat všechny a prozkoumat všechno, co hra nabízí. Od té doby byly herní mechaniky a vizuál vylepšeny nebo pozměněny téměř k nepoznání, ale principy zůstávají pořád stejné.
Hru se mi nakonec teprve nedávno podařilo dohrát i se všemi 151 Pokémony, takže cítím uspokojení z opravdového dohrání; ale byl to boj!

EDIT: Originálku jsem dohrál již i na GBC včetně kompletace pokédexu, nádhera!
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Celkem sympatická, nenáročná hříčka, jejíž dohrání zabere i těm nejpomalejším kolem dvou hodin. Na hře mě zaujal slušivý skromný pixel art v původní estetice Game Boye a všiml jsem si jí díky Drolinovi, který ji sem přidal. Je volně ke stažení a kdo má volnou GB cartridge a flasher, může si ji tam nahrát.  

Hra má prazvláštní atmosféru a doteď úplně nevím, o čem vlastně přesně je a o co tam jde. Hrajeme za podivnou postavičku snad v jakémsi post-apo světě, zkoumáme několik prostředí v několika různých směrech a k tomu sbíráme všechno možné od bílých trojúhelníčků po části tělesných orgánů či končetin (vlastních?), a ty se pak spalují. Proč? Nevím.  

Nejvíce mě bavil průzkum světa a interakce s předměty, např. zalévání květináčů, rybaření nebo hledání pokladů lopatou. Nechybí ani výlet do podvodní části, postavička zřejmě umí dýchat pod vodou. Občas mě překvapila nějaká další náhodná postava, anebo dokonce vánoční stromeček, k němuž je třeba hledat dárečky a po nalezení všech jsem dostal hřejivou odměnu od autora hry.
Nejzáhadnější jsou pro mě všude se povalující pytle s odpadky, patrně pozůstatek vymřelé civilizace (všude okolo jsou ruiny města, zničené lesy a zatopené oblasti). Nicméně čas od času jsem našel nějaký, v němž se cosi pohybovalo, a já neměl možnost, jak pytel otevřít, a osvobodit tak cokoliv, co bylo uvnitř. Z toho mám asi to největší hororové trauma, co mi hra dokázala dát.  

Po asi pěti nalezených částí těla jsem nedokázal najít poslední šestou k uzavření hry. Po nějaké době marného běhání a hledání jsem nakonec sáhl po návodu, čímž jsem zjistil, že mě nenapadlo pustit se jedním směrem do temnoty. Takže nakonec hotovo. K úplné kompletaci mi chybí ještě najít dva trojúhelníčky ze 30, ale nemám potřebu je hledat.
Hře bych vytkl zřejmě hlavně to, že nemá žádný náznak melodie. Vše se odehrává v tichu a jen občas je slyšet zvuk interakce. Osobně bych uvítal i nějaké údernéjší příběhové zakončení, než jenom odchod do ztracena, ale podle autora yaigiho tato hříčka ani nemá žádný příběh, takže nechť si z toho hráč vezme, co chce. Nevadí, mně se aspoň hodila do výzvy a za ty dvě hodinky mi to stálo. Odehráno v emulátoru GB.  

Herní výzva 2024 – 7 . Dohraj hru stylizovanou v pixelartu a vydanou nejdříve v roce 2011.