Poslední komentáře

Druhý díl pokémoních kartiček na GBC se oficiálně nikdy nedostal za hranice své rodné země, ale naštěstí se našli tací, kteří se postarali o anglický překlad a uvolnili jej alespoň k hře na emulátor. Dvojka je v mnohém zábavnější než jednička, ale stejně jako u prvního dílu, i tady platí, že se dá dohrát za jedno klidné odpoledne.

Příběh je opět prostý. Hrajete buď za Marka nebo novou dívčí postavu Mint (samozřejmě si je můžete pojmenovat, jak chcete) na ostrově příhodně nazvaném TCG Island, kde se nachází několik kluboven zaměřených na různé typy herních balíčků, a také laboratoř dr. Masona, jenž zasvětil svůj dlouhověký život studiu pokémoních kartiček a pomáhá zelenáčům jako jste vy nebo já, aby se vypracovali v kartičkových soubojích. Na housle vašeho rivala hraje Ronald známý i z prvního dílu, ale ten se teď hodně upozadil, jelikož na ostrov zaútočili Rakeťáci v čele s proradným samozvaným králem Birurichi (někde v přepisu latinkou Vilicchi), jenž nechal unést všechny mistry kluboven a pokusil se ukrást jejich i vaše vlastní vzácné karty, což se povedlo. Proto se vydáváte na jejich záchranu na rakeťácký ostrov s cílem všechny porazit v kartičkových soubojích a nakonec i pokořit samotného krále ukradených kartiček. A kdo ví, třeba se vrátí retard Imakuni…?

Hra samotná vypadá a hraje se úplně stejně jako jednička, takže základní pravidla hry již nebudu popisovat. Design ostrova je stejný, jen přibyl další, kam se dá postupem ve hře dostat vzducholodí a na obou ostrovech se konají v určené časy nové šampionáty, kde je možné získat vzácné karty. Kartičky ovšem klasicky sbíráte porážením obyčejných hráčů a řadových rakeťáků, kteří vás po zásluze odmění náhodným balíčkem či dvěma.

Kartiček je nyní o něco více, jelikož přibyl hlavně rakeťácký set (tuším něco přes 80 karet). Jinak je možné získat i všechny z předchozí hry včetně původních díky přenosu mezi GBC pomocí Card Pop! a existuje asi 13 karet exkluzivních jen pro tuto hru (některé byly uvolněny i do reálného oběhu). Během hry hráč získává také mince na náhodné hody (v prvním díle medaile), přičemž každá mince má nějaký jiný symbol nebo obrázek.

Herní balíček je stále možné upravovat a budovat i další, takže po tom, co odejdete od dr. Masona se startovním balíčkem, se kterým toho zas tolik nesvedete, budete mít stále co dělat. Pak už jen záleží na tom, zda vás hraní starobních kartiček baví. Abych byl upřímný, tak já se bavím i dnes a čas od času si nějakou tu partičku s rakeťáckým králem dám. S ním musíte svést dva souboje hned za sebou, ale on má v zásobě několik různých herních balíčků a dopředu nevíte, jaký na vás vytáhne, takže je dobré si připravit nějaký univerzální, ale porazit ho (minimálně na emulátoru) není moc velký problém a jde to opakovaně.

Od psaní komentáře k minulému dílu jsem stačil omrknout dnešní hru ve virtuální podobě Pokémon TCG Online a ačkoliv základní pravidla jsou stále stejná, přibylo mnoho pravidel, karet, schopností a dalších drobností, kvůli kterým není do hry snadné naskočit a být důstojnou konkurencí ostatním. V drtivé většině jsou proti vám použity supersilné karty a prvek náhody dost často hraje ve váš neprospěch. Na druhou stranu se objevilo mnoho typů dalších balíčků a nejrůznějších taktik, až oči přecházejí a je vidět fajn variabilita. Musel jsem hrát soustředěně více či méně 2 měsíce, abych se do hry dostal a měl trochu konkurenceschopný balíček (mluvím o free módu, kdy si balíčky vyhrajete sami bez placení reálných peněz), ale jinak je to jen žrout času. Pokud se tedy chcete podívat na začátky pokémoních kartiček a přesunout se do doby, kdy se hra ještě nebrala tak vážně jako dnes, pak obě GBC (první i na 3DS) verze jsou přátelským pozváním.
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Jako kluk jsem neměl žádnou možnost zahrát si pokémoní kartičky. Na základce je měli snad jen dva kluci z bohatých rodin, kteří měli všechno, na co si tenkrát vzpomněli. Občas to mezi sebou hrávali a my ostatní se mohli jenom koukat a trošku závidět.
Takže když přišla verze hraní kartiček na Game boy, mnoha dětem se splnilo přání.
Já mezi nimi však nebyl, jelikož ani Game boye jsem si nemohl dovolit.

Až po pár letech jsem se dostal alespoň k emulované verzi a započal tak tuhle zajímavou spin-offovou hříčku, která se už dá pořídit i na virtuální konzoli 3DS.

Hráč se vtělí do postavičky Marka, začínajícího sběratele a hráče pokémoních karet. Po vzoru core her zajde do laboratoře Dr. Masona, jenž se zřejmě celý život věnuje studiu kartiček, a ten Marka snadno zasvětí do hry a dá mu na výběr jeden ze tří balíčků pojmenovaných podle klasických startérů první generace. O tutoriál je tedy postaráno, ale kdo opravdovou karetní hru zná, ten si jej může urychlit nečtením. Na Marka už čeká rival Ronald, který s ním chce změřit síly a velikost balíčků, a tak se Mark vydává do světa, aby porazil jednotlivé vůdce místních klubových stadionů a získal jejich odznaky. Tento svět má ovšem rozlohu malého ostrůvku, takže se Mark nikam moc nedostane a může cestovat jenom mezi stadiony, laboratoří, domem sběratele Išihary, bitevním dómem a sídlem velkých mistrů, kteří suplují klasickou elitní čtyřku. Po poražení jednotlivých stadionů se Mark musí vypravit právě tam a dokázat, že je ostrovním šampionem. Jako odměnu pak získá čtyři legendární karty.

Hra je paradoxně nejtěžší v úplném začátku, protože jako hráč máme jenom ten nejzákladnější balíček a abychom byli bojeschopní, musíme nejprve nastřádat nějaká ta bitevní esa a energie. Nebudu tu rozepisovat pravidla karetní hry, ale v zásadě se hraje tak, že jednou za tah můžete vyložit libovolné množství Pokémonů z ruky na herní plochu (aktivní v boji je však jenom jeden) a jednou přiřadit kartu energie. Pokud počet energií na konkrétním Pokémonovi dosáhne počtu, který on potřebuje ke specifickým útokům, může provést útok na soupeře. Ideální je zároveň nepřijít o vlastní životy. Hezké na tom celém je fakt, že když máte k dispozici kartu s vývojovou fází Pokémona, můžete ho také vyvinout a učinit ho silnějším a výdržnějším. Boje samozřejmě doprovázejí různé další schopnosti jako znehybnění, uspání a podobně. Jako doplněk slouží technické typy karet, které poskytují všelijaké bitevní výhody.
Pak tady funguje i element druhové převahy, i když trochu jinak, než jak jsme zvyklí z hlavní série. Část stále funguje stejně, tedy vodní typ dá dvakrát větší zranění ohnivému; ohnivý travnímu; ale travní už nedokáže příliš ublížit vodnímu – oproti vodnímu je v převaze elektrický; a třeba bojový typ nedokáže ublížit létajícímu. Nutno podotknout, že travní typy dokáží způsobit nepříjemnou otravu jedem a postupně účinně likvidovat protivníkovy karty, protože otrávené kartě se odečítá život každé kolo. Další prvek, který moc nemám rád, je prvek náhody hodem mincí, když je potřeba určit, kdo začne hrát dřív, nebo zda se daná schopnost aktivuje či zda dokážete překonat negativní efekt, jako je zmatenost, a podobně. Jakým způsobem tedy hráč zvítězí? Na začátku každý hráč poskytne několik karet protihráči jako rukojmí, ty se dají obrázkem dolů, aby na ně nebylo vidět. Když hráč porazí jednu protivníkovu kartu, vezme si jedno rukojmí zpět do hry. Zápas končí ve chvíli, kdy jeden z hráčů vyhraje svá rukojmí zpět, nebo když již nemá možnost lízat další karty z balíčku (vyhraje ten, kterému karty zbyly).

Sběr karet probíhá tak, že porážíte další NPC hráče poflakující se v klubovních stadionech a jako odměnu za každý vyhraný zápas dostanete dva balíčky s náhodnými kartami. Zápasy můžete opakovat do nekonečna. Pak jsou tu nějaké výjimky, díky kterým obdržíte i nějaké ty vzácné karty a sem tam je možnost karty vyměnit. Nové karty hned můžete začlenit do vlastních balíčků, které si sami sestavujete (balíček musí mít vždy 60 karet).

Já vlastně ani nevím, jaká jsou pravidla opravdové karetní hry dnes, ani netuším, jak moc (nebo pokud vůbec) se mechanika změnila. Vím jen, že se pořád přidávají další a další karty a zlobí mě, že se na ně zbytečně plýtvá obalovým materiálem (zatavovat karty po jedné do obrovského plastového krytu a vystavit ji někde v hračkářství je pro mě docela wtf). Takže kdyby se přešlo jen na digitální verzi, vůbec bych se nezlobil. Proto je mi alespoň tahle malá hříčka sympatická. Škoda jen, že již nejde hrát s ostatními jako multiplayer, a tím pádem nejde dostat ani ty nejvzácnejší karty. Oficiálně je tu ale k digitálnímu hraní k dispozici necelých 230 karet. Hra z této předpotopní doby obsahuje základní set a k němu téměř všechny karty z rozšíření Jungle a Fossil, asi 14 neočíslovaných promo karet a 18 karet vytvořených speciálně pro Game boy verzi, z nichž některé se údajně po úspěchu hry dostaly do reálného oběhu.

Zvláštní cameo si tu střihl i poké šílenec jménem Tomoaki Imakuni (ve hře „Imakuni?“), což je skutečný člověk spojený s tvorbou hudby pro poké anime a celkově dělal poké promo všeho druhu včetně karetní hry. Oficiálně vypadá bez přehánění jako dement navlečený v černém hmyzím kostýmu se zakroucenými tykadly, prezentuje se stejně tak a z nějakého důvodu získal na oblibě; a to takovým způsobem, že si vysloužil kartičku s vlastní osobou, tuto kartičku vložili tvůrci do hry a jeho postavu také. Dá se spustit nějakým eventem po konverzaci na vodním stadionu. S Imakunim si dáte jeden zápas, který je v celé hře vůbec nejsnazší, protože Imakuni používá speciální Imakuniho retardovaný balíček a sám ho hraje jako retard. Pro největší fanoušky je však vítaným easter eggem.

Nejde tedy o nijak těžkou hru. Vlastně ji dohrajete za jedno odpoledne a pak je jen na vás, zda si budete hrát dál pro radost či sbírat další karty a stavit jiné balíčky. Jako karetní zelenáč jsem byl touto digitální verzí potěšen. Kdybych měl tunu času a zbytečných pár desítek tisíc korun, určitě bych se pustil do kartiček i v reálu. Takto jsem však mohl pokračovat jedině výborným druhým dílem.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.