Poslední komentáře

Na tuhle hru si pamatuju moc dobře. Byl jsem po škole u kamaráda (pro mladší generaci, jít k někomu domů byl předchůdce dnešního multiplayeru), strčil cartridge do toustovače a na televizi Toshiba se rozběhla hra. Kdyby nás v té době někdo nakameroval, vypadalo by to zhruba takhle Protože nakýchat na to že to je hokej, ono to mluví! MLUVÍ!!!

No, prostě to na začátku řekne: "Blejdz of stýl!" , ale vzhledem k tomu že s mluveným slovem jsi se na NES setkal asi tak často jako český rasista s černochem, byla to věc opravdu nevídaná. Fakt jsem se na sebe dívali s vytřeštěnýma očima a s úsměvem jako Joker (ten z DC, ne ten výherní automat). Už jen kvůli tomuhle zážitku jsem si tuhle hru v mozku zařadil do složky "nezapomenutelné" a zároveň kopíroval do složky "kdykoliv to někdo zmíní, hned mu začni povídat historku o tom, jak jsi slyšel prvně NES hru mluvit i přesto že jsi mu to za poslední týden řekl čtyřikrát".

A to je tak všechno. Vlastně, no, je to hokej. Ne tak zábavný jako Ike ike ekketsu hockey bu, ani ne tak zábavně hloupé jako klasický nesovský Ice Hockey, ale je to pravděpodobně nejrealističtější hokej své doby.

Máte na výběr zda hrát singleplayer proti počítači, nebo se dovolit mamky, pak se dovolit kamarádovy mamky a hrát buď u něj nebo u tebe multiplayer. V případě singlu existují tři stupně obtížnosti, a dvě možnosti hry, exhibice a turnaj. Exhibice je prostě jeden zápas, turnaj je klasické play off, kde na konci získáš pohár. Na nejlehčím mi to připomíná FIFA 2000, kdy se dal vyhrát zápas i třeba 40:0, protože stačilo vzít míč a doběhnout s ním do brány. Tady je to zhruba podobné, prostě dojedeš k bráně akorát tam puk sám nevletí, takže člověk musí vystřelit. Vzhledem k tomu že puk je na brankové čáře a soupeří trvá tak pět sekund než tě sejme, je času habaděj. Na nejvyšší obtížnosti už ale můžete lehce prohrát, stačí se nesoustředit, nebo mít smůlu. Pokud ale máš nějaké přátele, tak hra pro dva hráče nabízí víc zábavy a to samozřejmě v tom, že živý hráč se chová nepředvídatelně (pokud teda není hloupý a nedělá pořád to samé, takový byl jeden kluk co s náma chodil hrát Tekkena).

Co se týče hratelnosti, ta je relativně svižná, hra se přesouvá ze strany na stranu, jenže to dost ruší jedna věc, která je paradoxně u téhle hry zmiňována jako klad a to jsou bitky. Stačí do protisráče třikrát jebnout a už se hází rukavice na zem. Jo, když to vidíte prvně, tak je to podobný pocit jako když na vás hra na NES prvně promluví. Ze začátku si to užíváte, pokud máe okolo sebe kibice, tak skandují jako by se z hokeje stal Mortal Kombat, nicméně v singlu začnou být bitky po čase otravné. Protože počítač do vás jebne při bránění třikrát skoro vždy a vy do něj sem tam taky, takže jsou bitky časté, zápas se hodně kouskuje a hře to ubírá na rychlosti. Ve hře pro dva hráče bitky tak časté nejsou, protože váš protihráč nemůže být tak blbý jako počítač, navíc se snažíš předvést nějaké ty přihrávky a tak, čili je kontraproduktivní potýkat se s obránci, spíš se jim vyhneš. Nicméně, v singlu začnou být bitky po čase fakt otravné. Co se týče hratelnosti bitky, není to žádné Street Fighter. Dá se použít nějaká ta taktika,je tam i krytí, ale spíš je to "mačkám čudlík hrozně rychle a doufám že ho ubiju". Navíc, už se moc nepamatuju, ale vzpomínám že po bitce jdete na trestnou oba, čili je úplně zbytečné bitky vyvolávat. Je to spíš o tom, že hra vyšla prvně pro americký trh a ti potřebujou mít do hokeje ty svoje boxérské vložky. Další zvláštností téhle hry krom toho že mluví a hokejisti si nakopávají zadky je to, že brankáře ovládáte vy, na což jsme tehdy nebyli zvyklí, protože brankář většinou chytal sám a nejen v hokeji. Často tak vzniká situace, kdy se snažíte protihráče obrat o puk, ale ovládání se přepne na brankáře, který jde automaticky do směru který držíte na ovladači, odhalí celou branku a je z toho gól. Nicméně mezi hráči si můžeš přepínat i sám. a je to podobné jako s přihrávkami. Zmáčkneš nějaký směr zároveň s čudlíkem.

Co se týče licence, žádná tam není, jsou tam jen americká a kanadská města, nicméně každý stejně ví, jaký tým hraje v Edmontonu nebo v LA. Výběr města/týmu má za důsledek pouze barevné zpracování hráčů, jiný efekt nemá. Hráči samotní jsou docela pěkně rozpohybovaní, publikum je nesovská klasika na ledě nejsou žádné reklamy, nic o čem by se dalo psát. Hra obsahuje i nějaké ty, nevím jak to nazvat, animace, kdy před začátkem zápasu hraáči za doprovodu hudby najedou na led a krouží po ledě. Jo a jezdí tam i rolba.

Tahle hra rozhodně není na žádné dlouhé hraní. Dá se s ní strávit fajn čas ve více lidech, ale i tak jen sporadicky. Samotný člověk si pak hru spustí, vyhraje třeba turnaj a už se ke hře nevrátí, nebo uplyne dost času než ji spustí znova. Na druhou stranu, jak jsem už zmiňoval, není to nejzábavnější hokej na NES, ale rozhodně je to hokej nejblíže realitě (s trochou představivosti).

Prvně jsem se zapojil do druhé světové války coby mini Caelos, kdy mi máma nakazovala ať to vypnu, protože na tom budu závislý a pravděpodobně si vezmu do školy samopal a rozstřílím mozaiku s Gagarinem co jsme měli na zdi ve druhém patře u záchodů. Nebo budu bezdomovec a narkoman. Jenže já jsem musel do prdelky rozmetat zlotřilé japonce!!! Ačkoliv, teď mě trochu napadá, že hra pochází z Japonska... Neměl bych tedy coby hrdinný kamikaze pilot bojovat proti zlým američanům a hrdinně zemřít pro slávu císaře Hirohita? A kamikazovat třeba dvojčata? A to přitom dvojčata neexistovaly? Není to konspirace? Samé otázky a žádné odpovědi. Možná to tak původně mělo být, ale kopie hry by se prodávaly pouze v Japonsku, Rusku a blízkém východě. Čili zakousli svou samurajskou hrdost, a se svítícími dolarovými esíčky v očích udělali tenhle marketingový tah. Je to pravda? Není, ale mohla by být. Ok, tohle byla odpověď kterou jsem okopíroval z komentářů pod článkem na Novinky.cz.

Každopádně, když jsem byl malé Caelosátko, byl jsem na tuhle hru sakra levý. Prakticky jsem se nedostal ani k prvnímu bossovi, což mi ale nebránilo v tom, abych si hru občas spustil a vytřeštěnými očky pozoroval obrazovku. Měl jsem totiž takový ten feel jako bych tam byl. Jako bych opravdu seděl v letadle a střílel letadla. Jo, vím že to zní blbě, protože jsem si přece mohl zahrát Top Gun, či jinou letadlovou špumprnákli té doby z pohledu první osoby, nicméně na tyhle hry jsem nebyl jenom levý, u těchto her jsem prostě jen čuměl na obrazovku, snažil se něco dělat a pak se objevil nápis GAME OVER. Tyhle hry jsem docenil až v kmetím věku Každopádně, zpět k 1942, jelikož jsem zase napsal tisíc slov a devět set jich je o tom, jak jsem jako dítě šel, zakopnul a z kapsy mi vypadl namazaný rohlík do bahna (což se opravdu stalo!). Hratelnost je výborná. Někdo by mohl namítat, že oproti jiným podobným titulům se vaše letadélko ovládá dost těžkopádně, respektive reaguje trochu pomaleji a léta pomaleji, nicméně odpověď je už v samotném názvu. Je sakra rok 1942, to je ještě před vynálezem motoru, takže je jasné, že když pilot už tak musel šlapat jako blázen, stejně to letadlo nemohlo letět rychleji. Na druhou stranu, tempo hry není kdovíjak zběsilé, čili to není až tak frenetická akce, kdy máte obrazovku plnou bordelu a vy jen lítáte ze strany na stranu za doprovodu neustálé střelby a doufáté že vás nic netrefí. Tady je to prostě trochu pomalejší. Chce to cvik, ale i rychlejší nepřátelé vám potom nebudou dělat problém. Navíc, pokud jste v úzkých, obrazovka je plná letadel a střel, stačí zmáčknout čudlík speciálního úhybného manévru a vyhnete se. Nicméně, jako u většiny speciálních útoků, manévrů a dalších speciálních věcí je využijete většinou tak, že je zmáčknete v naprosto nevhodnou chvíli omylem. Další věci co napomáhá k dobré hratelnosti jsou bonusy vypadnuvší ze zmasakrovaných nepřátel, které vám zvyšují kadenci, sílu, či dosah vaší střelby. Což je velmi důležité, protože je jen málo nepřátel, kterým stačí jedna kulka. Naopak se objevují běžní nepřátelé, do kterých střílíte třeba deset sekund. Ale není se čeho bát, většinou jsou to pomalé bombardéry a při jejich ničení dělají obštrukce jen obyčejní "malí" nepřátelé. Souboje s bossy jsou klasika, stačí se naučit taktiku a pak by neměl žádný parchant dělat problém.

Co se týče grafického zpracování, hra je původně z arkádových automatů které měly ve své době nejlepší grafiku, protože logicky, měli jste obří bednu, kde se dalo narvat více věcí, než do mrňavé krabičky u televize. Nicméně, 1942 patří do první vlny her na NES/Famicom, které se vyznačují jednoduchou, ne až tak detailní grafiku jako hry okolo roku 1990 a po něm. Míte prostě modrou obrazovku, jednobarevné letadlo a (většinou) jednobarevné nepřátele. Ale vůbec to nevadí, ze stejné doby je například i první Super Mario Bros, který taky neoplýval příliš detailním grafickým zpracováním, ale i dnes se to prostě dobře hraje. A to je případ i 1942. Hraje se to dobře právě i díky grafice, protože narozdíl od jiných podobných her tady není žádný rušivý element, jenom nepřátelé. Ve starším věku jsem hru více docenil a překonal svůj personální rekord z dětství, kdy jsem se v jednu chvíli dostal ve hře docela daleko a bylo to pro mě něco jako když zahlédnete jednorožce. Byl jsem z toho tehdy tři dny v tranzu. Nicméně v dospělosti jsem hru dohrál do konce a neskutečně se u toho bavil.

Možná jediná věc co mi vadí jsou celkem otravné zvuky, na které jsem, čím jsem starší, víc a víc alergický, respektive, křivím levé oko, zatahuju hlavu k tělu a vypadám jako by mi někdo pomalu zarážel pletací jehlici do ucha.

Nutno ještě dodat, že hra se často objevovala na neoficiálních cartridgích "random číslo (většinou 999999) in 1, které vlastnil asi každý kdo měl doma Pollystation, Sedu, nebo třeba Pegasus.