Poslední komentáře

Hned v začátku tohoto roku jsem měl štěstí na několik pěkných herních zážitků, ovšem z nich nad rámec ostatních vyčnívají zatím příběhově silné jen dvě – Banner Saga a Rime.
Rime jsem si původně pořídil jen kvůli tomu, že to „vypadalo hezky“ a nic jsem o hře vlastně nevěděl. Po dohrání mi však ještě hodně dlouho ležela v hlavě. Je to především kvůli tomu, že závěr hry ve mně vyvolal dost velký wow efekt, protože jsem to prostě nečekal a celou dobu jsem si myslel, že hraju ‚jen‘ nějakou pěknou adventuru. Ale abych nepředbíhal.

Slunce svítí jako stomiliónová žárovka. Probouzíme se na opuštěném ostrově v roli malého kluka Enu, kterého moře vyplavilo na pláž. Na sobě má jen dva hadry, sytě červený pláštík a hned pochopíme, že hra se odehraje beze slov. Hra nám také nic neřekne, a tak musíme sami přijít na to, co dělat. Opodál se tyčí rozpadající se běloskvoucí věž, kam můžeme zamířit. Anebo se pustíme první trhlinou ve skalách do nitra ostrova. Nebo prozkoumáme ty jeskyně tamhle napravo anebo si zaplaveme v moři a prozkoumáme pestré dno, zda se tam něco neukrývá. Ostrov se tak začíná stávat velkým hřištěm plným přírodních prolézaček a postupně se přidávají jednoduché hlavolamy kolem zbytků bělostných ruin. Asi největším aspektem hry je právě prozkoumávání prostředí; snad všude se najdou nějaké skryté cestičky, nenápadná zákoutí a plno výstupků, po kterých lze šplhat. Jen tu a tam se někde v dáli objeví záhadná postava v červeném, ale zase zmizí, než se k ní dostaneme. Jinak je na ostrově jenom spousta racků a pár prasat krmících se spadlým ovocem. Postupně se cesta stává více lineárnější.

Při průzkumu ostrova sem tam narazíme na zářící sošky, které se aktivují, když u nich zakřičíme, a pokaždé spustí nějaký mechanismus, díky kterému se dostaneme někam dál. Někdy je jejich aktivace trochu složitější, ale tyto drobné hádanky se dají obvykle za chvíli vyřešit. Brzy také dostaneme zvířecího společníka na cesty. Malá lištička vždy ví, kam bychom měli směřovat dál, ale můžeme si jít i jinam po svém. Po sérii hádanek se nám formou další kapitoly otevře trošku jiné prostředí ostrova. Dohromady má hra celkem čtyři kapitoly o různých velikostech a jednu symbolickou bonusovou, kde nás čeká rozuzlení. Nicméně i přes rozlehlost ostrovních lokací je cesta vytyčená dopředu víceméně lineárně.

Již během první kapitoly nacházíme různé skryté předměty a trofeje do sbírky. Můžeme sbírat dřevěné hračky, emblémy, sety oblečení, lastury (po jejichž kompletaci složíme píseň, kterou jde přehrávat), artworky ze hry, střípky dávných událostí v klíčových dírkách a achievementy. A taky můžeme křikem rozbíjet vázy, zhasínat světla, posouvat kvádry, rozbít speciální sochy nebo potkávat tajemného zářícícho ducha.

Co zaujme na první pohled, je celkové audiovizuální zpracování hry. Ostrov se utápí v sytých pastelových barvách, umožňující skvělé barevné akcenty a kontrasty. Navíc se tu mění den a noc (mající také vliv na řešení některých hádanek) a zvláště v první kapitole je prostě nádhera pohledět z výšky na to azurové moře nebo na obzor plný skalisek a křovin, mezi nimiž se tyčí ruiny nebo centrální věž celého ostrova. Hrou provází příjemná, avšak notně smutná hudba vytvářející v nitru pocit melancholie a čehosi ztraceného. Snad ostrov zažil lepší časy, ale kdo to ví? Třeba ty lidské sochy zakonzervované v posledním výdechu, nebo snad ty černé utrýzněné stíny bloudící v šeru?

Co se tvůrcům hry příliš nepodařilo, je úplné vyladění technické stránky hry – při každé větší panoramatické scéně se začne sekat obraz a fps začne upadat. Někdy problém nastane i ve středně velkých chodbách. Ale i přes tento drobný zádrhel je možné hru si velkou měrou užít.

Je pravdou, že hra je hlavně o emocích a není pro každého. Žádné násilí ani rubačky se nekonají, hádanky jsou po chvilce překonané, směřování postavy je předem nalajnované, žádná zběsilá akce se nekoná, žádná velká výzva, kterou by bylo třeba pokořit. Dokonce když Enu náhodou umře, zase se objeví na místě, kde byl těsně předtím. Výzva je to totiž především pro emocionální a empatickou stránku člověka a pochopení, že tady se cílem stává samotná cesta. Hra na první pohled nepůsobí kdovíjak hlubokým dojmem, ale postupně se rozplétá tragický úděl osamoceného člověka, jehož osud by mohl v mžiku potkat kohokoli z nás. Každý objekt v této snové hře má svůj smysl (třeba dvounohá stvoření se zlatou kopulí) a lištička se stává podobným průvodcem jako ta pro Malého Prince, až na úplnou absenci slov.

Mě osobní příběh v závěru velmi zasáhl. Důvod popíšu ve spoileru, ale zároveň tam zkusím popsat i podrobněji svoji teorii o symbolickém významu celé hry a onoho finále. Něco z toho jsem vyčetl z teorií různě po internetu. Pokud jste hru nehráli a zauvažovali jste o jejím zahrání, pak bych vám důrazně radil spoiler nečíst.

Hra pojednává o otci, jenž na moři během bouře ztratil synka (což ale zjišťujeme až na konci. Do té doby to mohlo spíš vypadat tak, že synek ztratil otce). Oceán synka pohltil a už nikdy nevydal. Otec zkroušený zármutkem se oddává trýzni, tím spíš, že předtím přišel i o milovanou manželku (podle drobných nápověd ve hře) a zůstal na světě osamocený. V roli již mrtvého chlapce (duše nebo projekce touhy?) máme za úkol mu pomoci k tomu, aby se s jeho smrtí vyrovnal a nechal ho odejít, což se nám má podařit v oněch pěti kapitolách hry s názvem Rime, jejíž název je vyňat z titulu básně The Rime of an Ancient Mariner (námořník se synkem si na moři prožijí peklo a protože on na začátku zabil albatrosa, musí poté chodit světem a povědět svůj příběh každému, koho potká).
První zajímavá věc na kapitolách je jejich název, jenž je každý odvozen od psychologického procesu v rámci pěti fází smutku/umírání: 1. Popírání (Denial), 2. Hněv (Anger), 3. Smlouvání (Bargaining), 4. Deprese (Depression), 5. Smíření (Acceptance).
Ostrov je jakýmsi symbolickým světem uvnitř otce, jenž si ho takto zkonstruoval a oživil ho z chlapcových hraček, které mu možná sám kdysi vyrobil. Každý v sobě máme podobné ostrovy. Na ostrově létají racci, prohánějí se prasata, pochodují dvounozí sentinelové (hračka s rolničkou), cestu ukazuje lištička, v jedné části poskytují ochranu lodě, shora útočí děsivý dravec, rozhýbeme větrné mlýny (větrník). Sám se personifikoval do role zmizelého krále ostrova, jehož královna už tu také není (dá se najít její hrobka; v každé kapitole pak zřejmě i kus její duše, což naznačuje, že se zcela nevyrovnal ani s její smrtí) a někde alegoricky vypráví nástěnnými freskami o svém utrpení. V jednom okamžiku je také možné vidět seskupení skal ve tvaru otcovy hlavy, jak se na nás dívá. Občasný muž v kápi by mohl být rovněž on, ale stejně tak druhý Enu, jenž se námi nechce nechat dohnat a raději vše pozoruje z dálky. V první kapitole je ještě ostrov nádherným rájem, protože otec si odmítá připustit synkovu smrt.
V druhé kapitole se ocitáme ve vyprahlé pustině a skrýváme se před dravým ptákem, který patrně zosobňuje vztek a hněv (proč se to děje zrovna mně?). Ve větrných mlýnech musí Enu uvolnit zámky, které drží uvnitř černočernou depresi nebo smutek. Díky tomu hněv ustoupí a otec projde do další fáze smlouvání. Zároveň se kolem začnou objevovat přízraky, zatím nečinné, protože deprese není ještě tak intenzivní.
V třetí kapitole smlouvání se snažíme oživit dvounohé sentinely. Smlouvání je proces, při kterém už víme o tom, že smrt přišla, ale obracíme se k vyšší moci s prosbou – mohl bych mít ještě trochu času? Možná bych mohl najít záchranu? Sentinelové podle mne zosobňují naději, pomáhají nám prorazit překážky na cestě, ale sami nakonec uhynou, aby nám otevřeli dveře dál. Díky naději cítíme záblesky pozitivních myšlenek, že ne vše je ztraceno. Pak naděje umírá poslední, jak se říká. Přízraky jsou již útočné, jak deprese nabývá na síle. Mimochodem, ve hře je i několik achievementů, které dávají něco jako rady našemu vnitřnímu já. Např. se dostaneme do chodby, jež se při běhu vpřed vůbec nemění, takže neustále běžíme nekonečnou chodbou. Pokud budeme takto běžet cca dvě minuty, dostaneme achievement Patience, který říká: Turning your back to the truth and persevering will lead you nowhere (když se otočíme zády k pravdě a budeme trvat na svém, nikam nás to nedostane). Teprve když se Enu otočí v chodbě zpět, objeví se východ. Podobných drobnůstek je ve hře více, tahle je taková víc znatelnější.
Čtvrtá kapitola je temná, ponurá, neustálý příval deště je metaforou k slzám. Proč žít dál, když už nikoho nemám? Zoufalství, zmar a mizérie. Ani lištička už nemá hravou náladu. Pak lištička umírá, protože už nemáme ani podvědomou vůli jít dál; její úloha skončila a zanechala nás v zaseklém truchlení. Stává se z nás tělo bez duše, socha, kterou jsme tolik potkávali cestou v různých postaveních, ale se stejnou gestikou mlčenlivého utrpení. Král ostrova podlehl. Pak se ale Enu dostane skrze poslední věž se schodištěm k té poslední fázi.
Kapitola smíření nás uvádí do opravdového domova, kde žili šťastně oba rodiče se synkem, král a královna svých opravdových životů. Všechno je zašedlé a Enu může jít jen dopředu. Z pokoje projde chodbou do kuchyně, kde je otec zkamenělý pod vrstvou zármutku. Chce se ho dotknout, potěšit, probudit ho. Chce, aby zase ožil, a tím otci nabídne smíření se svým osudem a sám Enu se již může vydat na cestu do krajin nepoznaných, pročež se vrhá s dalšími přízraky do portálu vedoucího do nekonečna a ještě dál. Otec v ruce svírá kus látky z chlapcova červeného pláště. Dlaň se rozevře a vítr unáší látku pryč jako úlevný symbol odchodu.
V době zahrání i mne opustil milovaný člověk – sice ona tragédie měla pro mne přichystanou úplně jinou formu, ale ten člověk už v mém životě není a cítím, že jizva zůstane napořád. Asi proto mám pro Rime tak vysoké subjektivní hodnocení.

Jinak hru považuji i přes drobné nedostatky za velmi povedenou. Má nezvykle originální příběh a atraktivní lokace s předměty, které snad budete mít chuť prozkoumávat. Dá se sice dohrát za odpoledne, ale kvůli zmíněnému zkoumání se mi doba hraní pořádně protáhla (s jistými přestávkami) na pár dní. Po dohrání jsem hru nechal asi tři měsíce uležet a znovu jsem ji projel, abych dosbíral podle návodu všechny předměty a achievementy (hra po dohrání umožňuje se vrátit do jakékoliv kapitoly – dokonce kvůli jednomu achievementu to ani jinak nejde). Závěr byl pro mě stejně silný jako při prvním hraní. Obdivuji tvůrce, že se pustili do takového projektu, že ho důvtipně promysleli a že vše dává posléze smysl. Soundtrack si dle nálady pouštím i dnes.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 2 průchody cca 10 a 10 hodin
Všechny sběratelské předměty a achievy

A do třetice všeho dobrého přichází závěrečný díl epického putování za zoufalou záchranou všeho živého. Malí družiníci s ještě menší nadějí, že se vše povede, ale s velkou odvahou a velkými srdci. Arberrang - město pod horou – slouží jako poslední útočiště všech přeživších před dredgy a všepohlcující temnotou, které dokáže odolávat jen hrstka posledních menderů (kouzelníků). Ale dokážou Arberrang uchránit, než skupinka nesmělých hrdinů v čele s valkou Juno dorazí ke zdroji zkázy a učiní poslední pokus o záchranu světa?

To už záleží na hráči. Hra může napomoci v tom, že přidá do oběhu opět něco nových zábavných jednotek (zejména ti pokřivení temnotou), další vylepšení postav (výběr titulu s novými možnostmi skillování), z dvojky je opět někde možnost po souboji zůstat a porazit ještě jednu vlnu protivníků (zdroj renownu a nově také šance na nápomocný předmět), ale hlavně tu konečně začne těžit z vašich předchozích rozhodnutí, což se nejvíce ukáže v samém závěru.

Arberrang je obrovské město s horou uprostřed a po obvodu obehnané vysokými, masivními dřevěnými hradbami. Karavaně trvá dlouho, než v něm projde od bran až do středu. Mezitím se v něm i za hradbami srocují uprchlíci, ale prostoru je málo na tolik lidí, a to nezmiňuji nedůvěru a nenávist vůči novým příchozím – hlavně vůči horsebornům. Navíc je tu ten zrádce Rugga, který chce mít všechnu moc pro sebe, a tak se snaží znepříjemňovat život, jak jen to jde, ačkoliv všem hrozí bezprostřední zánik. K městu dorazí i vlna dredgů a jedním z velkých zážitků třetího dílu je i obří sundr (jakýsi dredgeský polobůh) Ruin, která si sem přišla vyřídit jisté osobní účty. Cut-scéna, kde poprvé zaútočí na město, je super. Škoda jen, že ty animace jsou vždy tak krátké. Ale zato působivé. Hlavní skupinka má tedy co dělat, aby město všemi silami ubránila. To nejhorší ale přinese temnota valící se světem jako neúprosný oblak beznaděje. Ty, které dostihne, přetvoří na warpy – pokřivené. Něco na způsob hnusáckých zombie s chapadly, které po porážce na zemi zanechají fleky, které v kontaktu s postavami vysávají jejich willpower. Prekérka jak prasátko.

Jedinou nadějí na záchranu se stává valka Juno a Eyvind s pomocí varla Ivera, kteří se po vzoru Froda a Sama vydávají na strastiplnou cestu temnotou až k jejímu jádru. A tam, co to všechno začalo, to možná skončí. Svou osudovou roli si odehraje Bolverk i Falka, nebudu ale zacházet do detailů. Každý ze jmenovaných má na svých bedrech i další velmi osobní těžkosti, které emočně obohacují postup a zároveň se dovídáme některé zajímavé skutečnosti, což může být někde velmi napínavé, zvláště když jedinou užitečnou komoditou je sám čas. Iverův hluboký, zasmušilý hlas komentuje bezútěšné chvíle v temnotě a přidává na zážitku. Temnota sama vlastně není zobrazena natolik temně, ale odráží neuvěřitelnou škálu fialové barvy. Některé lokace již dříve navštívené nyní vypadají po nájezdu temnoty zcela jinak a mohl jsem se jenom divit: „Tady bylo přece takové pěkné jezero pod lesnatým kopcem s městečkem, teď je tu jen mrtvá pustina s troskami!“ Aby družinka mohla vůbec projít, musí Juno kolem všech držet ochranný štít ze světla.

Přiznání lamy: postupem ve hře mi docela dělaly potíže některé souboje, takže jsem změnil obtížnost na easy.

No a závěr. Největší událost a epické zakončení celé hry (pozor, následuje ještě také po titulcích) má několik verzí, ale na základě vašich rozhodnutí vám dá jen tu jednu správnou (i po opakovaném reloadu je možné objevit některé další konce, ale nikdy ne všechny). Pro mě teda skončil napůl tragicky, ale to se mi holt stává, když jsem lama a dost mizerný vůdce karavany. Ty ostatní jsem si potom našel na internetu a z některých jsem byl překvapen. Za mě tedy spokojenost. Jako hráč mohu být rád, že mi bylo dáno to, co jsem od hry zhruba očekával. Silný osobní příběh a atmosféra, zábavné souboje.

Variabilita možností tady dělá opravdu hodně, ale ten jediný příběh, který odehrajete, je stejně jen ten váš. Já si ho užil vrchovatě a bylo mi líto některých postav, které se konce nedožily. Například jsem četl v jedné diskuzi o jakémsi Egilovi. Prý, jestli se nakonec dal dohromady s jeho láskou. Vůbec jsem nevěděl, o kom je řeč, a až po chvilce hledání jsem zjistil, že je to postava, která mi umřela hned na začátku prvního dílu! Přitom by se možná v pořádku mohl dožít napůl šťastného konce. Takže tak. Tvůrcům tleskám, ale měli to vážně vydat v celku.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba celé trilogie: 35 hodin 
Částečně tragický ending. 

Možnosti:
Přejít na první díl.
Přejít na druhý díl.
Zůstat na třetím díle
Odejít z DH
:)

Tento komentář píšu již po dohrání třetího dílu, který ve mně zanechal opravdu hlubokou jizvu, a celou Banner Sagu tak povýšil až k nejvyšším příčkám mých TOP her, které jsem kdy hrál. Ale nebudu předbíhat.

Příběh je nutno opravdu vnímat jako jeden celek a ideálně ho nerozdělovat na díly, ale když už se tak stalo, tak mohu říct, že dvojka je o chlup lepší než jednička. Karavany se znovu rozdělí na dvě, takže příběhové kapitoly (vždy zakončené malým cliffhangerem) se střídají mezi nimi, což přispívá k vítané variabilitě lokací a nepřátel; v obou případech přibyl obsah. Potkáváme novou rasu, objevujeme nepoznaný kout světa, přibyla nová vylepšení postavám, dredgové přimíchali nové jednotky… co mi ale udělalo největší radost, jsou kreslené animace ve formě cut-scén. Pokud vím, tak v jedničce prakticky chyběly úplně nebo byly jen minimálně. Kdyby tvůrci místo hry udělali epický animovaný film, rozhodně bych na něj zašel do kina. Ozvučení se také povedlo (až na občasný dabing Alette, ten mi jako jediný nesedl). Prostě zážitek ze hry se mnohem více umocnil a oživil.

Jinak atmosféra je pořád na bodu mrazu (myšleno pozitivně), blížící se zánik světa a temnoty je na bíledni a od finále prvního dílu pociťuji silnou vazbu na osud hratelných postav, ačkoliv zákruty hry nejsou nepodobné těm ze Hry o trůny. Po dohrání trilogie se také změnil můj pohled na důležitost rozhodování. Po celou dobu hry jsem jim nepřikládal příliš velkou váhu, protože jsem měl dojem, že na výsledek nemají zas tak velký vliv, ale netušil jsem, že tvůrci chytře a nenápadně z výsledku několika vybraných poskládají dopad největší události třetího dílu. Tím pádem se mi líbí, že příběh má jasné směřování od začátku do konce, ovšem s mnoha různými odbočkami a alternativními možnostmi, nejvíce zasahujícími do osudu postav.

Na významu v tomto díle nabývají některé dosud upozaděné postavy, takže Bolverk a Falka si ukousnou velkou část, stejně tak (pro mě) Alette, a víc se vyprofilují některé vedlejší včetně varlů, horsebornů a také menderů, jejichž přítomnost je pro směřování děje a celého civilizovaného světa klíčová.

Ačkoliv mi druhý díl celkově přišel delší než jednička, tak mě hodně bavil, a to celým cyklem střídání dialogů, rozhodovacími možnostmi, animacemi, laděním zoufalé snahy o svoji záchranu, přičemž boje se nesoustředily jen na nepřátele, ale i na vnitřní žabomyší války a intrikaření. Souboje mě nejenom bavily, ale taky jsem je vyhledával, kdykoliv to šlo - a to nejsem zrovna agresivní typ; a mnohdy mi daly docela zabrat.
Občas hra nabídla opravdu pěkné wow momenty, jako třeba přechod karavany přes rozsáhlou trhlinu (ve vzduchu) nebo úchvatnou interaktivní scénu s ikonickým stvořením. A jako nádavek se dozvíme něco víc o celé katastrofě, ale to hlavní nás stejně čeká až ve třetím díle…

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba celé trilogie: 35 hodin 

Přejít na první díl.
Přejít na třetí díl.

Na Banner Sagu jsem poprvé náhodou narazil někdy během roku 2017, ale hrál jsem ji až na samém sklonku posledních dní, zatímco jsem litoval, že za oknem neleží žádný sníh, který by umocnil můj zážitek z hraní. Od prvního pohledu na trailer jsem věděl, že hru musím mít jednou komplet. Paradoxně po dohrání jsem ji pustil z hlavy a teprve když jsem si pořídil Switch začátkem roku 2019, padlo mi do oka vydání celé trilogie. Jasná koupě.

Úplný začátek hry ve mně pořád zanechává smíšené pocity, protože postavy v něm na můj vkus až příliš prázdně tlachají, ale jakmile se dají karavany do pohybu, tak už jsem na svém písečku. Atmosféra, úžasné postavy, prostředí a nádherná kreslená animace mě okamžitě vtáhly. Je jedno, jaká mytologie by v příběhu byla, na každý pád by to pořád byl atraktivní svět. Příběh je tedy trošku ohraný – najednou se odněkud vynoří záplava tajemných nepřátel a šine se do světa, zatímco vymydlí vše, co jim stojí v cestě. Nevíme proč, ale zřejmě se to časem dovíme. Naší hlavní starostí je však přežít. Abychom přežili, musíme mít dostatek bojovníků a co nejlépe naskillovanou partu hlavních hrdinů, která dokáže nekončící vlně černých chodců – pardon, dredgů – odolávat, a to systémem tahových soubojů.

Líbí se mi, že hra v soubojích příliš netlačí na hráče (na normální obtížnost), takže se u toho dá celkem dobře přemýšlet a taktizovat a zároveň odpočívat. Co se týče využití možností ovládání na Switchi, tak postavy na bojišti řídíme postranními tlačítky nebo circle pady, ale prakticky ihned jsem se na ně vykašlal, protože mě nebavilo pořád odpočítávat jednotlivé čtverečky pro pohyb na zemi, které určují směrové šipky, a přepínání různých funkcí pro boj/skill/pohyb/stát nebylo dohromady se vším okolo zrovna přátelské. Namísto toho se mi osvědčilo celou hru včetně soubojů odehrát prsty na dotykové obrazovce, což bylo mnohem jednodušší a zábavnější.

Přišlo mi, že tvůrci nechtěli, aby se v průběhu hraní dalo narazit na „game over,“ i když jsem snad po celou dobu dělal samá špatná rozhodnutí. Prostě, když už se s tak krásným světem piplali, tak je přece jasné a žádoucí, aby ho hráč prošel celý, že ano. Tady je fajn, že hra nenabízí žádné záseky, prostě sledujeme pohyb dvou karavan, které jdou z bodu A do bodu B, a mezitím se párkrát zastaví, aby si utrýznění lidé mohli na chvíli dopřát oddechu. Občas mne tedy otravovaly dialogy, kterých bylo na můj vkus možná trochu moc. Příběh nijak moc nerozvíjejí, spíše charaktery postav. Což je fajn, ale já chtěl víc bojovat, abych získával renown za zabité nepřátele, a mohl tak skillovat moje postavy. Opravdu super je, že když někdy vrazím spoustu renownu do jedné postavy, tak mi posléze může kdykoliv zmizet, protože ‚nečekaná situace.‘ Nicméně to patří k riziku hry, a onen aspekt nepředvídatelnosti koresponduje s tíživou situací putovních družin. Pořád je to z bláta do louže. Nepřátelé, nehody, hlad, nemoci, stres a úzkost, vyčerpání, ztráta blízkých, ztráta domova, zima, konec světa… Když mi došly zásoby jídla a začali ubývat družiníci, tak jsem zaúpěl a jen se modlil, abych brzy narazil na nějaký zdroj potravy, aby mi chudáci všichni nevymřeli. A to nemluvím o varlech (ehm…), kteří jsou od přírody vymírající rasou. V těch jsem se ostatně poněkud ztrácel a doteď nemám vlastně přehled, kdo je kdo. Ale je to asi jedno. Jinak všechny ostatní postavy jsou pro mě docela dobře zapamatovatelné.

Nejvíc mě pak překvapilo zakončení prvního dílu. Osud tomu chtěl, že jsem přišel o Rooku (pardon, o Rooka) a zůstala mi na krku chuděra sirotka Alette. Zpropadený Bellower. A co ten Had? O něm snad více příště.

Jinak komu se líbí tématika hry a vůbec severská mytologie, tak tomu bych doporučil komiksovou jednohubku Asgard, kde ale jde víc o to jedno zviřátko.

Pokračování u druhého dílu…

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba celé trilogie: 35 hodin
Zvolena Alette

Přejít na druhý díl.
Přejít na třetí díl.

Poprvé jsem si zahrál Skyrim. Konečně, na začátku roku 2019. Navíc na Switchi, když už jsem si ho jednou koupil (pamatuji, jak jsem se Skyrim snažil kdysi dávno rozběhnout na mém předpotopním stroji a byla z toho učiněná slideshow). RPG jsem vždy raději hrál spíš z izometrického pohledu, který mám v oblibě kvůli přehlednosti. Jedinou výjimku jsem zatím udělal v případě mmo DDO, ke kterému se pořád rád vracím, ve kterém jsem utopil nejvíce herního času, a mohu tak s ním proto nejlépe srovnávat.

Na úvod bych měl zmínit, že žádnou jinou hru v sérii TES jsem nehrál a celý hype šel mimo mě. O Skyrimu už však bylo napsáno mnoho a další příspěvek k němu by bylo jen nošení třísek do entího hvozdu. Sepíšu si tedy svoje dojmy a postřehy spíš pro moje budoucí já.
O nějakých modech a dalších DLC jsem předem ani nevěděl a do hraní jsem se pustil jako totální zelenáč.

Tak zaprvé mne velmi potěšilo, že si konečně mohu vytvořit postavu ještěra. Hrát za ještěra jsem vždycky chtěl, navíc ve fantasy světě. Škoda jen, že hlavu má většinu hry zakrytou nějakou helmou, maskou nebo něčím podobným. V DDO mě asi vždycky nejvíc bavilo hrát stealth, tak jsem to tady zkusil taky. Stealth archer, zloděj, hoarder, flower sniffer, klasická střední obtížnost. Ukázalo se to být jako dobrý požírač času. Na hraní už ho nemám tak jako kdysi, takže s většími a menšími přestávkami mi trvalo dohrát hru asi měsíc a půl.

Líbí se mi ta semi-otevřenost světa Skyrimu (a Solstheimu v části Morrowindu), jeho rozmanitost a rozsáhlost. Navíc mám v oblibě kopce a hory, takže jsem si přišel přesně na svoje. Grafika mi na Switchi přišla úchvatná. Některé konkrétní lokace jsou opravdu dechberoucí (různá zachovalá přírodní hájemství uvnitř jeskyní s průzorem ve stropě, kolem crčící potůčky a hejna barevných motýlů, do toho uklidňující hudba; nespočet výhledů do krajiny a živoucí lesy nebo profukující zasněžené vrcholy), pro mě atmosféra na jedničku. Zvláště mrazivé je, když se plížím chodbou a kdesi kolem v tichu se ozývají klapavé krůčky číhajících pavouků. Jasně, stále svítící louče v kobkách je blbost, ale jak jinak ty chodby rozsvítit? Na Switchi jsem měl největší problém s příliš tmavou obrazovkou. Do malé míry to jde korigovat v celkovém nastavení nasvícení Switche, ale hra samotná toto neumožňuje, takže se mi špatně hrálo, pokud kolem mě bylo hodně světla, na slunci už teprve ne. Další nedostatek, který mi tu a tam znesnadňoval hraní archera, je titěrnost vzdálených objektů v zorném poli na Switchi. Trochu to dokáže zlepšit perk na přibližování, ale zbytek je o trpělivosti a o tříbení vlastní motoriky (navíc hledí se hýbe i v případě, že pohybujete Switchem fyzicky, takže stačí, když při míření víc neklidně dýchám a hned je snadné střelit mimo cíl). Navíc v průběhu hry jsem možná trochu odrovnal jedno z těch pohyblivých kruhových ovládacích tlačítek na joy conu, takže si občas samovolně mění směr a utíká doleva, což je taky na zabití, když chci zamířit na cíl nebo zvolit lokaci na mapě pro fast travel. Přes to všechno jsem si ale zvykl a v postupu mi vyloženě nic nebránilo.

Až na bugy. Především ty, které nějakým způsobem pokazí úkol tak, že nejde dokončit (někomu máte něco dát, ale on je mrtvý; v rozhovoru jsem odmítl úkol, protože jsem si pro něj chtěl přijít později, pak se mi aktivoval, ale postavy už na mě nereagovaly). Nebo se nemohu zbavit itemu v inventáři, protože jsem ho měl v konkrétní chvíli někomu prodat (Strange amulet), apod… tady lituji, že si na konzoli nemohu pomoci příkazy. Další fenomén sám o sobě je kůň, o kterém se už psalo hojně. Buď se hrne do útoku a umře, nebo se někam ztratí a už není k nalezení. Sbohem, Shadowmere, doteď nevím, kde je ti konec… Řešení se posléze ukázalo být v Arvakovi, který jde opětovně přivolávat a navíc je zdatný horolezec. Také se mi podařilo objevit pevnost upírů ještě před přijetím úkolu, což znamenalo problém dostat se dovnitř. Nakonec jsem musel použít dřevěné prkénko(!), přiložit ho k hlavním vratům a čelem přímo do něj vrazit Whirlwind Sprintem. A to pokaždé, když jsem se chtěl dostat dovnitř. Epesní příchod, vážně. Ale světe, div se, ten největší bug je, že hra čas od času padá! Což jsem od Switche nečekal. Takže je dobré hru často pro jistotu ukládat. Ale hra povolí jenom omezený archiv savů, takže se zas každou chvíli musí mazat ty starší, což je na facepalm.

Překvapilo mě, že bojů s draky je tu opravdu hodně. Myslel jsem, že to bude pouze nějaká situace ve hře, kterou si musím vysloužit nebo se k ní komplikovaně propracovat, ale ne, hned v prvním městě mě Jarl pošle, abych zabil draka. Ok, a protože jsem zloděj a hoarder, tak poctivě vysbírám všechny šupiny a dračí kosti a drahé kovy a zbraně a brnění…

Slabinou všech RPG, co jsem hrál, je jednoznačně obsah inventáře, který bohužel není nafukovací. Vlastně je opravdu limitující (jedině pomohlo vycraftit věci na větší nosnost; společnice a Secret servant z Apocryphy). Jako chápu, že nemůžu unést všechno na světě, ale je to fantasy, ne? Přece někdo musel vynalézt kouzelnou ledvinku, kam se všechno vejde. Ne? Tak víte co? Kouzelníci stojí za velký kulový. Nechápu, jak se mohou ve Skyrimu uživit.

Začátek hry je obtížný i v tom, že není, kde ty věci pořádně prodat, takže jsem skřípal zuby pokaždé, když jsem musel řešit, co ponesu a co vyhodím. To jsem ještě nevěděl, že pro hru samotnou je to úplně jedno. K tomu se váže i zkušenost se skilly, které dostaly opravdu velkou volnost a nováčka může zarazit, do čeho všeho může investovat a že skilly se trénují už jen tím, co se aktivně používá. Pro někoho to může znamenat zápor, pro jiného jasné obohacení. Nicméně zatímco v DDO jsou skilly otázkou života a smrti, tady bylo celkem jedno, co budu skillovat, protože prostě můžu všechno a pokud bych neskilloval nic, tak si myslím, že to nijak výrazně nepocítím (myšleno v nízké až střední obtížnosti). Teď na levelu 81 (což byl můj cíl podle toho, co jsem někde četl), mám většinu skillů na hodnotě 100 (nemluvím o percích), takže umím skoro všechno, ačkoliv jsem doopravdy potřeboval jen něco na craftění, enchanting, vykování a střelbu, kterou jsem dvakrát resetoval a znovu naskilloval (jasně, perky jsem nesbíral všechny, to ani nejde). Překvapilo mě, že stealth archera jde celkem v pohodě hrát i v heavy armoru – po dohrání hry jsem se však dočetl, že to jsem asi úplně neměl a že jsem lama. Tedy nechápu, jak to funguje, ale přišlo to vhod, zvláště pokud mě při sneakování prozradila společnice, která se vždy nahrnula do míst, kde úplně neměla co dělat. Ale to nevadí, přežili jsme to a zažili jsme různá dobrodružství, tak jsem si ji vzal za ženu a adoptovali jsme dvě děti. Co na tom, že jsem ještěr? Doma v bažině by na mě byli určitě hrdí.

Stealth archer je jinak strašně OP, co jsem vypozoroval (a posléze vyčetl), takže jsem si vybral dobře. I u těch nejepesnějších bossů to byla otázka pár zásahů. Stačilo vylézt někam výš mimo dosah a v klídku střílet. Ebony warrior, Karstaag, i ten hlavní zlý drak… až mě to zamrzelo, že si ani neškrtli.

Co je na Skyrimu tak ohromně repetitivní, jsou designy kobek a stejná schémata úkolů. Dojdi pro tohle, zabij tamtoho, promluv s tamtím. Všechny zbytky úkolů, co jsem mohl splnit, včetně těch drobných vedlejších, jsem dosplňoval nějak po 40. levelu a úplně naposled jsem si nechal ten hlavní, což mi vyšlo cca na něco kolem 45. levelu. Mrzí mě ale, že za dokončené úkoly nedostávám expy. Od 50. na 80. level už to byla otrava levelovat, protože se to dalo v zásadě jen skrze skillování, což ale jde poměrně snadno, pokud zjistíte, co a jak – poté je to už jenom o trpělivosti. Jinak je tedy zajímavé a vtipné, že se mohu velmi snadno stát leaderem každé frakce nebo třeba arcimágem, aniž bych doopravdy věděl, jak se vlastně ovládá kouzlení; vlkodlakem i upírem (upírodlakem...? Ok, zní to dobře, ale asi určitě to nejde zároveň) :) a bez problému nahromadit skoro půl milionu chechtáků i s koupenými domy v každém městě. Věci pro vlastní použití je lepší vycraftit, ale použít se dá vlastně cokoli, pro hru to nemá nijak zásadní vliv.

Zajímavé bylo i nalezení různého druhu hmyzu ve sklenicích, které zdánlivě neměly žádné využití. Jenže když jsem si o nich googlil informace, tak vyšlo najevo, že… přestože každá sklenice obsahuje na víčku zakódovanou značku, tak celkově se jedná o nápad, který vývojáři nikdy nestihli dokončit a zaimplementovat do hry. Věčná škoda, zajímalo by mě, jaké s tím byly úmysly.

Suma sumárum, je to hra plná krásných lokací, ale nesmyslně natahovaná a vlastně ne úplně dokončená. Tvůrcům bych přál víc času na dokončení. I přes tu hromadu všech nedokonalostí však má v sobě atraktivní svět a jsem rád, že jsem dal Skyrimu šanci, byť na Switchi to není to pravé ořechové (při delším hraní mi ve stále stejných pozicích tuhly prsty, Switch začne těžknout nebo se vysmekává). Jo a až budete sbírat Stones of Barenziah, tak některé jsou na jiných místech, než uvádí většina návodů… ale už nevím, na kterých. A na závěr gamingové přání "Have fun."

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba včetně všech DLC: 295 hodin.
Level 81
Rasa: Jožin z Bažin (Argonian)

Let's Go Eevee (ekvivalentní protipól Let's Go Pikachu) je vhodnou hrou pro pokémoní začátečníky, ale stejně tak i pro vracející se pamětníky. Ač nejsem žádný hard core hráč, tak s herními Pokémony jsem strávil vpravdě mnoho času. Mojí první klukovskou hrou byla Blue, ale poctivě jsem dohrál i Yellow; a po ní následovala alespoň jedna hra z každé generace.
Mrkněme se ale na zoubek této předělávce Yellow.

Nový grafický kabátek hře sluší a dost příjemně se hraje. Myslím, že tvůrci velice šikovně zabrnkali na nostalgickou strunu a pokud jste fanoušci pamětníci, tak jen pouhé zaslechnutí známých melodií vám rozehřeje srdíčko.
Potom, co od Oaka slíznete Eevee (nebo Pikachu v druhé verzi), vydáváte se na cestu stát se mistrem Pokémonů. Narozdíl od původních her, v této verzi je Eevee opravdu hodně silná. Je to zapříčiněno přítomností speciálních trenérů, od kterých kdykoliv můžete pro Eevee dostat silné typově variabilní útoky, takže v prvním městě už klidně může používat ohnivý, elektrický nebo vodní; další přibývají do nabídky spolu s postupem ve hře a ony trenéry najdete v některých pokécentrech. Takže na rozdíl od původní Yellow verze, kde jsme možná někteří šli na Brocka s neefektivním Pikachu, se tu vytrácí původní mizérie (ale vlastně taky challenge), a hrou můžeme projet jako nůž máslem.

Nicméně probíhat lokacemi Kanto je radost pohledět. Soubojů je dostatek a na mechaniku chytání Pokémonů, které opravdu můžete vidět volně pobíhat kolem sebe, si zvyknete rychle. A nemusíte se bát, že byste o souboje s divokými Pokémony přišli úplně. Všechny důležitější si totiž stejně nejprve musíte odbýt, tedy kompletně je porazit; a až potom je budete moci chytit. Pro mě bylo toto vyvážení tak akorát, a nemusel jsem proto ani hlídat, jestli Mewtwo zbude třeba 5 HP.

Všechny původní startéry je možné ve hře získat i chytit, a to poměrně brzo. Každého od někoho dostanete (za splnění nějakých drobných podmínek; tito jsou prý navíc i silnější než ti divocí chycení). Zde se také nabízí zmínit, že existují Pokémoni s běžným výskytem, které potkáte poměrně často; a různě vzácní, o které se budete muset chvíli snažit - a to tím způsobem, že nejprve chytáte ty běžné, a když jich chytíte několik stejných (vzniká řada combo), tak se zvyšuje šance, že uvidíte častěji i ty vzácnější (např. Bulbasaura hned v lokaci prvního lesa). To je jedna ze dvou věcí, která se mi na téhle hře vyloženě nelíbí, protože vynucuje nesmyslné grindování (ale chápu, v ostatních hrách je to vlastně taky grind). Avšak aspoň skrze combo přicházejí i lepší expy na levely, takže celkově se tato činnost vyplatí a ty hromady stejných Pokémonů můžete vyměnit za nějaké vylepšení nebo candy u Oaka. (Pro rychlejší levelování je dobré chytat comba Chansey třeba v Cerulean Cave, kde najdete i Mewtwo).

Co se týče vlastní sbírky Pokémonů, tak tentokrát nemusíte kvůli změnám v týmu chodit nikam do pokécentra. Všechno to máte u sebe ve speciálním boxu v batohu (což poněkud popírá jednu z hlavních idejí seriálu, ale lépe se s tím hraje). Měnit tým můžete i za pochodu. A kromě Eevee/Pikachu na hlavě lze běhat/létat/plavat s jakýmkoliv jiným Pokémonem, což je strašně super. Volné létání na Charizardovi, Dragonitovi apod. je úplně nový zážitek. Kazí ho jen to, že přechody v mapě jsou vlastně systémem instancí s pevně danými hranicemi, což mě přivádí na myšlenku, že by to chtělo co nejdříve podobně vypadající open poké world, kde by hráč také mohl jezdit na svých oblíbených mountech.

Co mě trochu zklamalo, byl úplně chybějící systém množíren a také absence itemů, které jsme zvyklí dávat Pokémonům v core hrách, aby se jim lépe bojovalo (ne, že by to tady bylo třeba, protože už tak je hra směšně jednoduchá na postup) a ostatně v původní sérii RBY také žádné nebyly, ale už jsem si na ně hodně zvykl a bavilo mě s nimi taktizovat. Tak třeba příště.
Dalším prvkem, který změnil mechaniku, jsou HMka. Tentokrát se nedají použít jako útok. Místo toho se je Eevee/Pikachu naučí jenom jako bonus navíc, aby je symbolicky mohli použít venku, když je třeba, ale žádné využití v boji nemají. Naučí se je od povolaných lidí, které cestou potkáte.

Tradování Pokémonů, které jde pouze jednostranně z Pokémon Go do Let's Go Eevee/Pikachu, je na pohlavek, ale chápu to. Jsem si však jist, že kdyby to bylo možné oboustranně, byly by za Let's Go hry i Switche výrazně vyšší tržby (kdo by nechtěl zaplnit díru v pokédexu regionálními pokémony, že). Z Meltana a Melmetala mám tedy poněkud smíšené pocity (hlavně těch 400 candy), ale aspoň je z toho nějaký bonus a trošku jsem se hýbal po Žižkově.
Co mě štve u každé pokémoní hry, je ten jediný legendární pokémon (pravda, někdy jich je víc), který ve hře nejde chytit a musíte si ho obstarat jiným způsobem (ano, teď mířím prstem na tebe, Mew). Myslím, že to od tvůrců není úplně nutné a ani hezké. Raději bych splnil sérii šílených úkolů ve hře a vysloužil si ho, než přemýšlel, jestli stojí za to kupovat pokéball plus nebo ho dostat jinak, třeba přes Home. 

Co se dá dělat, trnitá je cesta trenéra Pokémonů. Šampionem se ale můžete stát i po poražení elite 4, tedy elitní čtyřky, respektive pětky, což není nic moc složitého. Gratuluji k dohrání hry.
A co potom? Můžete doplňovat pokédex, hledat shiny, dochytat legendy, prozkoumat Cerulean Cave, znovu bojovat s některými jedinci nebo se vrhnout do boje s Master trainers (každý Pokémon ve hře má trenéra, který zasvětil život tomu, aby se stal tím jediným mistrem toho jednoho druhu Pokémona. A vy, pokud se mu chcete rovnat, ho musíte porazit také tím jedním druhem Pokémona, což má jeden háček, a sice ten, že musíte mít Pokémona na vysoké úrovni - aspoň někde kolem 60-80. Což je fuška.
"Jo, běžte bojovat třeba s Magikarpem, Easton ho má na lv 65". Haha, Game Freak, haha.
Ale když jich porazíte aspoň šest, pak se v Indigo Plateau objeví jedna stará známá postava, se kterou lze bojovat o titul Battle Master. Souboj se mi líbil.

Ovšem palec nahoru dávám za cameo Green(!) a doufám, že se ještě objeví. Zasvěcení vědí.

Celkově mám ze hry dobrý pocit a byl to fajn návrat ke kořenům.
Tak, a teď už zas raději něco nového...
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Dohráno na Switchi.
Jedná se o bojovku ve stylu Mortal Kombatu. Boje probíhají v různých arénách na kruhovém půdorysu a podle fáze souboje se mění pohled z třetí osoby a z bočního pohledu. Velmi se mi líbila variabilita různých chvatů a jejich nápaditost. Ve hře funguje i element speciálního útoku, který se musí během souboje nejdřív nabít (tzv. Synergy burst), než se může použít. Poté funguje podobně jako Z-útok, přičemž každý Pokémon má nějaký vlastní, a navíc je bojovník na chvíli silnější. Mechanika soubojů podporuje také "supportery," tedy dvojici Pokémonů, které je možno v určitou chvíli použít na nejrůznější menší instantní útoky nebo zvýšení skillů.
Bojující Pokémoni dosahují v soubojích vyšších levelů a při každém novém je možno upgradovat jeden skill ze čtyř. Max. level je 100. Každý souboj s protivníkem obsahuje 2 kola (nebo 3, pokud jedno prohrajete).
Během hry potom dostáváte jako odměnu ještě tituly, kterým můžete obšťastnit svoji postavu, nebo různá módní vylepšení, či herní měnu, za kterou se taky dokupuje móda. Během každé ligy (viz. níže) se také nabízí možnost sestavit pomocí různých splněných podmínek obrázky z puzzlů.

Hra je celkově poměrně jednoduchá. Když si vyberete jednoho Pokémona na začátku a naučíte se s ním bojovat, tak s ním prolezete bez problému celou hru.

Překvapilo mě, že se tu objevila i příběhová linka pro jednoho hráče. Na začátku se dostáváme do regionu Ferrum, který je celý zaměřen jenom na různé arénové souboje. Vaše postava začíná jako nováček a má za cíl dostat se mezi top trenéry místní super ligy. Ale samosebou, že se tam nejdřív musí probojovat přes několik méně obtížných lig. Po každém setu několika kol se zvedne rank každé ligy. Když došplháte v ranku mezi top 8, bojujete v semifinále (3 protivníci), po čemž následuje mistr oné ligy.
Brzy na vás však zaútočí super silný shadow Mewtwo a vy zjišťujete, že je tu problém s nějakým energetickým kamenem, kvůli kterému je agresivní. Zkrátka a dobře, po každém vítězství v lize s ním budete muset soupeřit a najít způsob, jak ho zachránit a zbavit ho kamene, se kterým se propojil. Souboje s Mewtwo provázejí moc pěkné krátké cinematicy.
Po dohrání hry se nabízí kteroukoli část hrát znovu, a tím dál skillovat Pokémony.

Kromě single playeru je samozřejmě možno hrát za různých herních podmínek s protihráčem po netu (to jsem však nezkoušel kvůli nutnosti placení) nebo za pomoci joy conů (každý má jeden) na displayi switche (či TV/PC obrazovky). Hra vám může obraz během souboje buď rozdělit napůl, nebo ponechat jednu velkou podle nastavení.

Celkově mě hra bavila - je to soubojovka bez krve s velkým množstvím poké útoků, dynamická a často napínavá. Trochu mě však zamrzelo, že Pokémonů není na výběr větší množství - na Switchi něco přes 20 a dva další jsem dokoupil v rámci DLC packu cca za 375 Kč (Blastoise a Aegislash), supporterů pak asi 16 dvojic, tím pádem bojujete pořád proti těm samým, kteří se obměňují, což je po čase trošku nezáživné; na druhou stranu hra vypadá vizuálně moc pěkně (jak jsem předtím nebyl z pokémoních her na 3D úplně zvyklý, tak tady se mi ten grafický kabátek dost líbí).
Vesměs hodnotím jako lepší průměr.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.