Poslední komentáře

Finální díl trilogie Killzone na sebe po dohrání dvojky nenechal dlouho čekat. A ač byl druhý díl krokem kupředu a předvedl pár moc pěkných sekvencí, ve třetím díle se vývojáři vyloženě utrhli ze řetězu.

Je to zakončení ve velkém stylu. Relativně komorní přestřelky v ponurých ulicích Pyrrhu jsou tatam. Tvůrci se k mé radosti vykašlali na těžkopádně ovládání, ale zároveň nezapomněli, že zbraně nejsou plastové pistolky. Imo tady konečně našli ten správný kompromis mezi těžkopádnou dvojkou a rozlítaným pohybem v moderních střílečkách (např. Call of Duty). Míření je příjemné, relativně přesné, ale zbraně zároveň dostatečně kopou a mířidlo se kolébá, takže opět není žádná sranda něco trefit. Ale je to zábava a s jistotu můžu říct, že Killzone 3 je co se týče gunplaye nejlepší FPS, co jsem na konzoli doposud hrál a obecně jedna z nejlepších celkově.

Tvůrci zároveň dupli na plyn i v příběhové rovině. Už u dvojky se snažili něco odvyprávět, ale příběh byl poměrně prostý a vzhledem k jinak rozsáhlému lore ve výsledku trochu... ne vyloženě neuspokojivý, ale nevyužíval úplně svého potenciálu. To se v trojce daří o něco lépe. A hlavně, i když se jedná o klasický příběh vesmírných mariňáků, neměl jsem z jejich chování cringe pocity. Samozřejmě dojde i na nějaké macho hlášky, ale debiloviny většinou nežvatlají a jako charaktery působí uvěřitelně (a ne jen jako nakorbené karikatury). Celkově jsem si to fakt užil a bral to jako kvalitní hollywoodský sci-fi blockbuster.

Co ohromí je určitě vizuální stránka. Ač ani dvojka nevypadala vůbec špatně, tak trpěla místy na monotónní lokace. Ve třetím dílu production values vystřelily strmě nahoru. Prostředí jsou nádherná, bohatá na detail a neustále se střídají. Zároveň si však zachovávají i přes veškerou tu barvitost určitou ponurost a punc sci-fi jedinečnosti, tedy vlastnost pro Killzone sérii vlastní. Pro sci-fi geeka se slabostí pro akční hry určitě must play titul.

Začínám se už normálně těch pé-es-trojkových her bát. FPS zejména, protože po tom martýriu v podobě obtížnosti u třetího Resistance a čtení Crocových nočních můr jsem se Killzone 2 opravdu docela obával. Jednička byla fajn old-schoolová střílečka, která sice nedávala nic zadarmo, ale ani nebyla nijak přehnaně těžká. Proto mě těší, že v porovnání s třetím Resistance je tady obtížnost velmi přijatelná a jakmile jsem si zvykl na poněkud tuhé ovládání, bavil jsem se u Killzone 2 náramně.

Ač je hra mnohými přezdívána jako "Halo-killer," spíše to na mě působí jako "Gears of War-killer," jen s tím rozdílem, že GeoW je cover-based third person akce, kdežto Killzone klasická FPS. Abych si ozvěžil lore, před spuštěním hry jsem si zběžně projel wiki a pustil si jedno fajne videjko a nutno podotknout, že jsem udělal dobře (i když bacha na spoilery). Hra se totiž nezdráhá ohledně lore nic moc vysvětlovat a rovnou hráče hodí do akce. Na hře je hodně vidět, že je to titul o generaci mladší, než byl první díl a tudíž se hraje víc jako moderní hra. Auto-heal, pouze 1 slot na zbraň (+ revolver s neomezenou municí) a daleko sevřenější a skriptovanější level design. To celé zabalené do velmi atraktivního filmového vizuálu s hromadou animací.

K tomu vizuálu bych se ještě vrátil. Killzone 2 působí hodně nadčasovým dojmem a nebýt občasného nízkého rozlišení textur, 720p obrazu a mizerného framerate, vůbec bych se nezdráhal ho označit graficky za prakticky moderní hru. Parádní animace, částicové i světelné efekty, luxusní ozvučení i dabing. Oproti sérii Resistance je to o úroveň vejš.

Příběh se v druhém díle přesouvá o několik let dopředu a hráč se stává součástí invaze na domovskou planetu Helghastů. Oproti Vektě je Helghan snad ještě větší díra, navíc sužovaná nekončícími elektrickými bouřemi a zaskočené spojenecké síly ISA tu dostávají solidně na frak. Hráč se jakožto součást týmu Alpha vydává obsadit Helghan a sesadit samozvaného vládce, autarchu Visariho. Příběh hry jednoduchý stejně tak, jak ho popisuji. Tvůrci se nezdráhají nic moc vysvětlovat a je to škoda, protože lore si v ničem nezadá třeba s Mass Effectem, který ho však uměl i díky odlišnému žánru hry zužitkovat. A osobně mi nějaké takové propracované špinavé techno sci-fi ve vesmíru a zároveň bez emzáků a mimozemských technologií dost chybí.

Hra je ale v první řadě střílečka a to zvládá výborně. Hraje se to trochu ztuha, ale zbraně luxusně kopou a hráč cítí jejich hmotnost. Pocit ze střelby je díky tomu velmi uspokojivý, stejně jako pocit ze zásahu nepřítele. Na střední obtížnost jsem nenarazil na výraznější problémy a jakmile jsem si zvykl na herní mechaniky, hrou jsem proplul a příběh si užil. Tvůrci si samozřejmě neodpustili úchylárničku na závěr v podobě dost šíleného finálního bossfightu, ale i ten se dá díky průběžnému ukládání v jednotlivých fázích boje po troše tréninku zvládnout. Nicméně byl bych radši, kdyby si tohle prostě odpustili. Jeden by mohl vzteky aj cédéčko rozlámat. :)

Po slabším třetím Resistance 3 mi druhý Killzone rozhodně zlepšil náladu. Příběhově hra sice moc neohromí, ale core hratelností zabaví. Osobně bych příště snad akorát ocenil méně bloumání stereotypními interiéry a více se podíval na povrch planety. Těch pár misí mimo městskou zástavbu bylo vyloženě parádních, ten zbytek "jen" solidní atmosférický nadstandard.

Enslaved od pro mě poměrně neznámých Ninja Theory byl pro mě nečekanou peckou, která mě zasáhla velmi nepřipraveného. V momentě, kdy jsem nic moc nečekal, jsem dostal nesmírně zábavný a poměrně originální titul s pohodovou akční hratelností, napínavým popcornovým příběhem a nenuceným humorem. Od jejího duchovního, byť komerčně nepříliš úspěšného, předchůdce jsem tedy nečekal nic moc horšího.

I tady se jedné z hlavních rolí chopil oskarový Andy Serkis a tenhle sympatický odborník na motion-capture na co sáhne, to promění ve zlato. Ať už v roli Gluma z trilogie Lord of the Rings nebo opičáka Caesara z novodobého remako-prequelu Planety opic. V Heavenly Sword si střihnul vyšinutého záporáka, vládce Bohana a rovnou řeknu, že ten jeho gumovej xicht je tím nejlepším na celé hře. Obecně nejsilnější stránkou Heavenly Sword jsou cut-scény. Po technické stránce sice už trochu strádají, ale je to jedna z prvních her, co si pamatuju, která využívala takhle detailní motion-capture technologii. Příběh samotný sice moc neohromí a přišel mi takový mdlý a bez většího kontextu v rámci fiktivního světa, ale animace samotné jsou nad poměry dlouhé a dialogy šílené a vtipné.

S hratelností je to už o mnoho horší a upřímně, dlouho jsem nehrál tak frustrující hru. Ne přímo těžkou (i když lehká určitě není), ale co se ovládání a designu týče, tak neskutečně nemotornou. Hráč se chopí dvou sester – Nariko a Kai. Zatímco Nariko, jakožto hlavní hrdinka celého příběhu, vládne silou nebeského meče a tedy bojem nablízko, její mladší sestra bojuje na dálku. Hra ovšem trpí všemi neduhy launch titulů tehdejší generace konzolí. Po stránce optimalizace je hra tragická, místy se vyloženě seká, což je v případě hry, kde je potřeba časovat komba či přesně mířit kuší poměrně zásadní problém. Ovládání je navíc dost toporné. V boji na blízko je potřeba kombinovat slabší a silné útoky, do toho neustále uskakovat a zejména precizně útoky odrážet, jinak si hráč proti silnějším nepřátelům neškrtne. Plynulost boje je však v porovnání s God of War úplně někde jinde a upřímně mě dost otravovalo pižlat každého dementa několik desítek sekund. A s bojem na dálku je to ještě horší. Míření s roztěkanou kuší je nepříjemné, prvních pár misí jsem nebyl schopný prakticky nic trefit a navádění letícího šípu za pomocí pohybového siaxis senzoru je čiré zlo, které však jde naštěstí přepnout na analogové páčky.

S původními God of War se nedá neporovnávat ani design misí. Heavenly Sword se zaměřuje čistě a jen na boj. Drtivá většina hry se odehrává v malých arénách s respawnujícími se nepřáteli a vrchol interakce je vylezení po žebříku či střelení do gongu. Hopsací sekvence a ani žádné puzzly raději nečekejte. Osobně mě design prostředí bavil pouze po vizuální stránce – zejména některé výhledy stojí za to. Po té hratelnostní je to bohužel většinou jen plochý a nenápaditý koridor.

Naštěstí hra není moc dlouhá, a když jsem byl pocitově skoro v polovině, najednou přišla závěrečná bitva a finální bossfight. Tady se něco zlomilo a začalo mě to najednou bavit a říkal jsem si, proč takhle dynamická nebyla i celá hra. Celkový dojem to trochu napravilo, ale přesto převládá spíše pocit zklamání. V dobových recenzích je často zmiňován ohromující, takřka revoluční vizuál, ale už se přes opojení barvičkama zapomíná, že se to vlastně dost mizerně hraje.

Na završení trilogie o invazi chimérského šmejdu jsem se upřímně těšil. Hra se v druhém dílu posunula správným směrem a závěrečný cliffhanger velmi navnadil na možné epické vyústění v dílu třetím. A asi i právě proto mě Resistance 3 do určité míry docela dost zklamal.

Tentokrát už není hlavní postavou Nathan Hale, ale hrajeme za jeho bývalého spolubojovníka Josepha Capelliho. Populace pozemšťanů je prakticky vyhlazená, nad New Yorkem zeje ohromná červí díra, a hráč jen očekává příchod tajemných původních chimér. Zatímco dvojka jakoby prvnímu dílu z oka vypadla, třetí díl působí hodně jako jiná hra. Prostředí, kterými Joe prochází, jsou ryze postapokalyptická a zatímco první díly byly intezivní válečné hry, ve trojce je hráč na většinu věcí sám. A tedy v momentech, kdy hra měla dle mého spíše vrcholit a přinášet epickou poslední bitvu, se hráč plahočí v nekonečných podzemních tunelech a temných sutinách a celá hra je nepochopitelně spíše komorního rázu. Chiméry navíc vypadají docela jinak, mimozemské technologie úplně jinak a zbraně jakbysmet.

Podivné zásahy provedli tvůrci i do gameplaye. Vrátili do hry nošení všech zbraní, lékárničky a absenci auto-healu. Plynulost z hraní je rázem tatam a kvůli nízké výdrži hlavního hrdiny (na normální obtížnost) se ze hry stává poměrně frustrující záležitost. Lékárniček je málo, munice je málo a na některých místech se na hráče valí naprosto absurdní množství a oproti předchozím dílům o dost odolnějších nepřátel. Často mi ani nezbylo nic jiného, než zavřít oči a lokací prostě sprintem proběhnout. Kdo chce hrát obecně run'n'gun stylem, tak na to může rovnou zapomenout. A opatrný styl se také moc nenosí, protože jednak jsou nepřátelé až nechutně přesní, takže nějaké krytí za překážkami až tak dokonale nefunguje a jednak jich hodně nosí zbraně, se schopností prostřelit pevný povrch, takže chtě nechtě je potřeba být neustále v pohybu a být vystaven smršti kulek. Možná, že su prostě lama, ale takhle si zábavnou a férovou akci moc nepředstavuju.

A ve finále mě zklamal i samotný příběh, který to, co tvůrci nakousli finálním cliffhangerem ve dvojce, nakonec nestihli vůbec řešit. Namísto toho se snaží vydírat rodinným patosem, hráči se neustále předhazuje Capelliho ohavně vymodelovaná rodina (zejména Jack vypadá jak malej hitler) a tak celkově to na mě po emoční stránce vůbec nefungovalo a působilo jako nepochopitelný kvalitativní krok zpátky.

Nemůžu říct, že by Resistance 3 byl špatná hra. Pořád je to docela zábavná střílečka se snahou vyprávět i nějaký ten příběh. Problém vidím především v nevhodně nastavené obtížnosti, která mi bránila si akci užít a v nedůstojném dějovém zakončení téhle do poslední chvíle poměrně zajímavé mimozemské invaze.

Ač se to zdá k neuvěření, už je to rok, co jsem dohrál první Resistance od nyní dost populárních Insomniac Games. Jeden z launchových titulů, který hrál dost na jistotu a k mému překvapení se jednalo o dost tuhou, ale zároveň zábavnou a dlouhou klasickou FPS.

Dvojka přišla po dvou letech a přinesla pár tehdy dost populárních novinek - především auto-heal a omezenou nosnost zbraní. To první spíše vítám, to druhé už méně, ale pravdou je, že se tu člověk ještě více soustředí na samotnou akci. Design je sevřenější, herní doba kratší, ale hra zároveň není rozsekaná loadingy na malé mapky, takže mise pocitově působí rozsáhle. Tvůrci se více zaměřili na epické scenérie a dynamičtější akci. Lokace jsou hezky barevné a rozmanité, šeď z jedničky se nekoná. Zároveň se dvojka snaží být příběhovější a ve výsledku mě mrzelo, že dějově to moc tvůrci nezvládli. I přes zajímavé pozadí okolo Chimér je to prostě generická macho mariňácká báchorka o boji proti šmejdu z vesmíru. To nejzajímavější se dá potom dohledat na wiki.

Hratelnost je velice podobná svému předchůdci. Vrací se tradiční zbraně od samopalu, přes brokovnici až po mimozemské kousky, kde bych vypíchl především zbraň schopnou střílet skrz zeď. V rukou hráče ohromný pomocník, v drápech mimozemšťánů neskutečná otrava. Tvůrci se vykašlali na natahování herní doby a recyklování assetů a víc se zaměřili na wow momenty, ve kterých druhý díl Resistance exceluje. Až mě opravdu mrzelo rozlišení 720p, které táhne vizuál zbytečně dolů a určitě bych si dokázal představit remaster pro novější generaci konzolí. Už jenom kvůli obloze poseté desítkami mimozemských lodí stojí za to hru vyzkoušet. Škoda, že ale všechny tyhle momenty jsou čistě jen kulisy pro potěchu oka. Jinak je to vesměs standardní, ale po všech směrech vyladěná a chytlavá koridorová střílečka.

Potěší i dobrá optimalizace, kdy ani při ohromné bitevní vřavě framerate neklesá. Až na občasné zasekávání spolubojovníků (a těm prostě stačí jen fláknout pažbou), jsem nenarazil na žádné výraznější glitche. Vytknul bych uměle zvýšenou obtížnost (i na normal) v posledních dvou misích. A hlavně finální bossfight, který sice není kdovíjak těžký, ale je prostě jen dementní. Stejně jako samotné finále, které celý druhý díl uzavírá. Možná nečekaně, avšak velmi neuspokojivě.

Hry podle filmů z předchozí dekády nemají zrovna dobrou pověst. V drtivé většině jsou to horkou jehlou spíchnuté rychlokvašky, které nejenže nevypadají moc dobře, ale hlavně se moc dobře nehrají. The Bourne Conspiracy sice nevypadá na první pohled vůbec špatně, ale jinak splňuje vše výše zmiňované.

Čím hra mile překvapí je množství animací, které jako by z oka vypadly filmové trilogii. Roztřesená kamera, dynamický střih a orchestrální hudba slibují možná lineární, ale zato velmi svižnou akční jednohubku, jakou je třeba Wanted. Jenže v případě The Bourne Conspiracy nefunguje prakticky nic. Hra kombinuje žánr cover-based střílečky, mlátičky a okrajově i primitivní stealth akce. Zatímco ale animačky jsou svižné a hráče napumpují adrenalinem, samotná hra je zoufale pomalá. I přes citlivost nastavenou na maximum je otáčení a pohyb hlavního hrdiny úúúú-táááá-hááá-néééé jako Jabbův ranní sopel a naprosto otřesná optimalizace tomu rozhodně nepomáhá. Cover-based systém je nedomrlý, nelze tu přeskakovat mezi překážkami, ani střílet naslepo a Bourne zjevně nikdy neslyšel o granátu. Sice je to tajný agent, ale tajný tu stejně moc není a přestřelky v takhle osekané podobě rozhodně kdovíjaká zábava fakt nejsou. Kór když je headshotování prakticky nutnost vzhledem k tomu, že jsou nepřátelé jinak úplně absurdně odolní a snesou do hrudi klidně i celý zásobník.

Druhým prvkem jsou pěstní souboje, které jsou také strašně prkenné a celkovým zpracováním působí spíše jako minihra na oživení stereotypního gameplaye. Bohužel - je na nich postavená dobrá polovina celé hry. Postupem času navíc začne přituhovat a postupně mě hra začala frustrovat natolik, že jsem ze střední obtížnosti musel snížit na lehkou a i tehdy jsem se vztekal nad neplynulostí komb a neférovým jednáním nepřátel. A ne, tohle zábava taky není. Utíkací sekvence a automobilová honička jsou zpracováním přinejlepším průměrné, často navíc rozmělněné quick-time eventy, ale v zásadě hratelnost příjemně oživující. A nakonec nechybí ani trocha plížení, které jsem si užíval asi nejvíc, protože jsem mohl nepřátele take-downovat jedním stiskem tlačítka.

The Bourne Conspiracy je hra složená z prvků různých žánrů, ale ani jeden není dotažen do uspokojivé podoby. I přes snahu o rozmanitost se to nehraje dobře a hra velmi brzy začne nudit a to i navzdory své krátké herní době.

Proaktivní ateista Kratos je zpět, tentokrát již ve druhém handheldovém spin-offu. Zatímco u Chains of Olympus se nováčci Ready at Dawn spíše zahřívali a nekonfliktně mixovali především již dobře zaběhnuté principy, u Ghost of Sparta se utrhli ze řetězu a nepřináší jen chutný vedlejšák, ale plnohodnotný díl, který v určitých ohledech překonává i všechny své předchůdce.

Co Ghosts of Sparta ztrácí na příběhu; který je, podobně jako u všech God of War her, spíše do počtu a tady navíc neposunuje děj dopředu, nýbrž pouze doplňuje konzolové díly o další dějovou linku; to dohání hratelností, jež se zbavuje všech neduhů, které předchozí díly tu a tam potrápily a přináší naprosto perfektní a vyvážený mix akce a... vlastně hlavně té akce. Kratos pokračuje ve svém krvavém tažení mytologickým Řeckem, řeže lidi, potvory a polobohy hlava nehlava. Nechybí šplhání, hopsání. Tady se nic nemění. Hádanky a pasti jsou osekány na nutné minimum, což mě na jednu stranu trochu mrzelo, na tu druhou hru zbytečně nebrzdily. Lokace se střídají, nepřátelé se neustále tematicky mění a s nimi i hratelnost. Potěšilo mě, že tvůrci konečně více využili vodu. Potopená Atlantida si o to vyloženě říkala.

Graficky je Ghost of Sparta zase o stupínek dál a mnohé scenérie jsou vskutku dechberoucí. I na handheld to muselo být opravdu něco a HDčková PS3 verze je zremasterovaná s pečlivostí a vypadá i přes starší engine opravdu moc moc dobře. Obtížnost je na normal nastavena poměrně nízko a z drtivé většiny situací jsem vyvázl na první dobrou, včetně finálního bossfightu. Ten určitě nebyl ani zdaleka tak obtížný, jak pověstný Ares v jedničce, ale designově a po stránce gradace naprosto bez chybičky. Kratší herní doba je určitě ku prospěchu věci, hra nevypadává z tempa, neustále hráče žene vpřed, nezačne nudit a díky absenci skoku v obtížnosti ani frustrovat.

Nebudu skrývat nadšení. Ghost of Sparta je výborná akční hra, kterou už snad ani neberu jako handheldový spin-off. Naopak nemám problém ji uznat jako plnohodnotné pokračování. Minimálně je to velmi návyková záležitost, která mě upoutala především svou odladěnou hratelností a béčkovým, leč svižně podaným, příběhem.

Od handheldového vedlejšáku, byť v podobě HD remasteru pro PS3, jsem neměl nikterak velká očekávání. Počítal jsem s tím, že bude hra notně osekaná a zjednodušená, že bude mít nijaký příběh a možná dokonce, že se při hraní nebudu moc bavit a všímat si omezení letité platformy. K mé radosti jsem se spletl a Chains of Olympus si v ničem nezadá s prvními dvěma hrami.

Jasně, jedná se o prequel, který má doplnit (nikoli posunout) děj původních dvou her, takže se nejedná o žádné příběhové orgie. Ve zkratce jde o to, že než Kratos začal vyvražďovat bohy, tak vyvražďoval jiné bohy. Do toho nějaké to PTSD okolo Kratovy rodinné tragédie a to pro další cestu za pomstou úplně stačí.

Chains of Olympus se v ničem výrazně neliší od prvních dvou her. Místy je co do detailů prostředí a ostrosti textur skromnější, ale nehrát ho takhle brzy po dohrání dvojky, tak si asi ničeho nevšimnu. Pořád se na to dobře kouká, stále se to parádně hraje a již zajeté herní mechaniky se tu a tam i příjemně rozšiřují. Tvůrci nepředvádí po stránce designu nic extra originálního a spíš recyklují to, co zavedli v Santa Monica Studio, ale prostředí se rychle střídají a hledání skrytých truhliček, řešení jednoduchých puzzlů a rubání rozmanitých nepřátel i tady nadmíru baví. Osobně bych ocenil více epických momentů, avšak nemůžu říct, že bych trpěl nedostatkem bossů. Je jich dost a jsou parádní. Postupně příjemně přituhovalo, byť se tentokrát ani jednou nestala hra vyloženě frustrující. Otravné časované puzzly tu nejsou, souboje jsou na normal obtížnost tak akorát těžké aby šly projít na jeden, maximálně dva pokusy - bossfighty nevyjímaje.

Co mi až tak nevonělo byly striktně vyhrazené koridory ohraničené neviditelnými stěnami a to i v místech, kde zdánlivě Kratovi nic v pohybu nebránilo. Hádám, že to mělo nějaký důvod u handheldové verze, ale u PS3 to působí divně, obzvlášť proto, že původní dvojice her to měla ošetřena daleko citlivěji. Stejně tak bych se nebránil přemapování kláves. Docela mě štve, že každý díl má jinak rozložené ovládání, na které je potřeba si určitou chvíli zvykat. Když už to takhle hezky vydali ve zremasterované kolekci, mohli to sjednotit. Hoši z Ready at Dawn rovněž nezvládají kameru, která často při soubojích nezabírá, to co by měla, a stává se z toho nepřehledný maglajz - zejména v užších koridorech, kdy jsem se poměrně často zasekával o nepřátele a neviditelné stěny a dostával se do nepříjemných řetězců útoků, ze kterých bylo těžko úniku.

Jinak ale vesměs nemám větších výtek. Chains of Olympus pokračuje v nastoleném trendu série. Je to kvalitní a velmi zábavná rubačka, která sice sérii nikam neposouvá (logicky), ale fandy, kteří chtějí prostě jen další nášup (s cca poloviční herní dobou), bezesporu uspokojí.

A ta hudba panečku, místy úplný Battlestar Galactica vibe.

Na pokračování inFamous jsem se i přes rozporuplné pocity z jedničky těšil. Možná hlavně proto, že New Marais, inspirované městem New Orleans a přilehlými bažinami, mě lákalo jako lokace daleko víc, než sterilní šedivé Empire City z jedničky. A vskutku, New Marais je daleko barevnější a živější místo, které už na první pohled dalo vědět, že tentokrát se budu bavit o něco více.

A inu, více jsem se bavil. A to nejen díky hezčímu prostředí, ale také díky příběhu a postavám, které již nejsou tak anonymní, jako v případě prvního dílu. Hra je protkaná daleko propracovanějšími ingame animacemi a celkově jsem měl pocit, že hraju o třídu lepší kousek. Naneštěstí je po stránce hratelnosti inFamous 2 spíše jen mírně vylepšenou jedničkou, než vyloženě pokračováním a neoplývá novými stavebními prvky. Vlastně jen pokračujeme přesně tam, kde první díl skončil. Cole MacGrath dostává nové město na hraní, stávající schopnosti se posouvají kupředu, postupně přibývají nějaké nové a třeba v závěru jsem už po městě lítal jako vítr sem a tam. Osobně se mi postupné urychlení pohybu velmi zamlouvalo a ve výsledku mě mrzelo, že jsem některé hračky jako přitahovací hák nebo svižnější plachtění neměl už od začátku. Hratelnosti to totiž jen přispělo.

S novým prostředím se dostávají na scénu i noví nepřátelé v podobě zdejší milice. Oproti reaperům a dalším anonymním potvorám z jedničky určitě krok správným směrem. Tvůrci se nebáli obohatit hratelnost o řadu různých bossů a polo-bossů, se kterými mám jen jeden jediný problém a to, že je v posledních misích tvůrci cpali úplně všude a spíše mě jejich likvidace zdržovala a nudila, než abych se bavil. Ono popadesáté sundávat tu samou nechutně odolnou horu kamenů není už takové terno. Přesto jejich výskyt beru spíše jako plus. Hra se tak nesla v daleko epičtějším duchu a to i díky docela slušné destrukci okolního prostředí.

Na hráče čeká čtyřicítka hlavních misí, jenž zaberou zhruba 14 hodin a minimálně šedesátka misí vedlejších, které se k mé radosti vyvarovaly otravných sledovacích a eskortovacích hovadin. Po čase se jejich náplň začne mírně opakovat, ale podobně jako u jedničky, každá mise je malinko odlišná, takže jsem si je s chutí dal téměř všechny. Nejde však o žádné designérské exhibice a to platí i o misích hlavních. inFamous 2 je opět spíše jen takový povrchní akční open-worldový zážitek, který pobaví, ale že by mě posadil na zadek, to se úplně říct nedá. Finále ve mě však vyvolalo slušný pocit zadostiučinění a příběh hlavního superhrdiny docela pěkně zakončil. Na budoucí druhý run to sice nevidím, ale odcházím s pocitem, že jsem si to vlastně docela rád zahrál.

Na první pohled vypadá dvojka úplně stejně. Stejný engine, obdobná grafika, stejné animace, truhly i podobná komba. A přesto, dvojka je ještě výrazně lepší. Proč?

Tempo. Kde byla jednička ještě relativně komorní rubačka v nepříliš se měnícím prostředí, tam dvojka dupe na plyn co to jde a střídá jednu lokaci za druhou. I přes stejný engine je druhý díl výrazně hezčí a designově bohatší a to nejhlavnější, je hravější a dynamičtější. Prostředí jsou více proměnlivá, Kratos každou chvíli někam padá, po něčem skáče, někde se něco bortí. Je tam hromada velmi zábavných a tak akorát náročných bossů, více typu řadových nepřátel, k něčí nelibosti možná i více hádanek, přičemž ke konci se vrací šibeniční časové limity a absurdní pasti, byť již v ne tak ohromně frustrujícím měřítku. U žádného z bossů, včetně toho závěrečného, jsem se na normal výrazněji nezasekl, zato finální klesání ke Clothovi (ve hře prezentovaný jako ceckatý špekoun) a likvidování nekončících hord spawnujících se nepřátel byla i díky smrtícím medúzám disponujícím insta-killem opravdu nervydrásající výzva.

Jako celek se to hraje ještě o něco lépe, možná i díky tolerantnější obtížnosti. Hra stále vypadá moc pěkně (chvílemi jsem až díky stylizaci a bohaté barevné paletě zapomínal, že hraju hru původně portovanou z PS2). Tentokrát si dali tvůrci více záležet na příběhu, takže je hra prošpikovaná množstvím animací a to jak v enginu hry, tak předrenderovanými filmečky.

God of War 2 je prostě poctivé pokračování. Nepřináší moc zásadních novinek, ale vše stávající vylepšuje a v rámci enginu dotahuje zase o kus blíže k dokonalosti. Revoluce v sérii se nekoná, ale v zásadě je to vyladěný titul se vším všudy, ke kterému nemám výraznějších výtek.

Když jsem před pár měsíci dokončil příběh Krata a Atrea v aktuálním God of War, zařekl jsem se, že po tom, čím jsem si prošel při likvidaci královny Valkýr, se už nechci do ničeho podobného pěknou chvíli pouštět. Inu, netrvalo to ani moc dlouho a Kratos si mě zavolal zpátky a já se vrhnul na titul, který tuhle sérii začal.

První God of War jsem před pár minutami dohrál poprvé v životě, takže hodnotím čistě z aktuálního pohledu a bez nostalgie. A nevyšel z toho vůbec špatně. Na hře mě ohromně překvapilo, jako málo se na ní podepsal zub času. Jasně, tatam je silný příběh a důraz na filmovost. To se v roce 2005 ještě moc nenosilo. Ale třeba graficky. Na PS3 hra běží v HD rozlišení, ale samotná grafika mi oproti PS2 verzi moc odlišná nepřijde. Je nenáročná, mírně stylizovaná, ale dokáže vykreslit epické scenérie (dokážu si představit, že v roce 2005 padala hráčům huba na zem) a neměl jsem vůbec pocit, že hraju takřka 15 let starý titul.

Tím zubem času jsem ale nemyslel ani tak grafiku, jako hratelnost. God of War má ukázkově zábavný combat, který kombinuje boj s čepelemi chaosu a 4 druhy kouzel. K tomu ještě dostane Kratos časem další zbraň, jakýsi ohromný pomalý meč, ale ten jsem za celou hru nepoužil ani jednou. Boj s čepelemi chaosu je tak svižný, ladný a příjemný, že jsem neměl potřebu. Kromě rubání nepřátel hra obsahuje i pár jednoduchých hádanek a nějaké to šplhání. Vesměs klasický mix, který nepřináší nic moc nového (alespoň z dnešního pohledu), ale jde o koktejl vyvážený a prakticky všechno hra dělá dobře. S jedním drobným ale.

Tím je poslední třetina, kde měli tvůrci tradičně pocit, že znásilnit hru uměle vyhnanou obtížností je strašná prdel. Paradoxně se to netýká náročnosti soubojů, která roste vcelku plynule a je úměrná skillu hráče a odemknutým schopnostem, ale především hopsacích sekvencí a hádanek, které mají často buďto absurdní časové limity (přesně ta místnost s bodáky, jak zmiňuje Všivák) a nebo kameru schválně nastavenou tak, aby hráč 10x chcípnul, než odhadne kam skočit. Obecně God of War zvládá po technické stránce kameru úplně bravurně. Pevně nastavené úhly fungují všude, kamera nijak nezmatkuje a vždy pevně zabírá, to co má a co tvůrci chtěli. Problém je právě v těch tvůrčích rozhodnutích kameru na některých místech až příliš přizoomovat nebo napevno natočit jiným směrem, než kterým je potřeba jít a tudíž jsem často netušil, kam vlastně skáču (týká se především té pekelné bodákové sekvence v podsvětí). Naštěstí je hra hojně prošpikovaná checkpointy, takže jsem nemusel nikdy opakovat příliš velký úsek. Přesto mě tahle frustrace s blížícím se závěrem spíše od hraní odrazovala a úroveň zábavy díky tomu klesala.

Čím více jsem se blížil ke konci, tím větší obavy jsem měl ze závěrečného bossfightu. Obavy se naštěstí nenaplnily. Na normal padl bůh války na pár pokusů. Další královna valkýr to, díky bohům, nebyla. Ačkoli jednoduchý fight to rozhodně nebyl, spamování kouzel velice pomáhalo - zejména v druhé fázi boje.

I přes několik záměrně nasrávacích pasáží jsem si to užil více, než jsem očekal. Na PS3 to při 60 snímcích běží jako po másle, ani na grafice, ani na hratelnosti se stáří hry nijak zvlášť nepodepsalo. Vůbec se tedy nedivím, že se God of War stal takovou konzolovou kultovkou. Stal se jí zaslouženě.

inFamous je další z řady her, po kterých jsem svého času poslintával a v herních médiích se psalo cosi o "must play" titulu. Psala se léta páně 2009, studoval jsem střední a filmové komiksárny zrovna začínaly frčet. Tehdá jsem byl majitelem pouze dýchavičného PC a na konzoli jsem si mohl nechat zajít chuť. Po deseti letech, kdy doháním resty v plném proudu, se konečně dostalo na kdysi opěvované inFamous. A jak hra působí podle dnešních měřítek?

Inu, nic moc. Faktem je, že inFamous poměrně hodně zastaral. Je to znát především na nehezké animaci a divných zvucích při běhu. Stylem hra připomíná jakýsi klon Assassin's Creed či Sabouteur, tentokrát však v komiksovém hávu se superhrdiny a superschopnostmi. Hra je zasazená do fiktivního Empire City, města zasaženého katastrofickým výbuchem, díky kterému řada místních obdržela zvláštní schopnosti. Zápletka je samozřejmě složitější a ve finále dojde i na nějaké ty zvraty, ale jako celek mě nedokázala výrazněji vtáhnout. To je první problém, který se hrou mám.

Ten druhý je samotný openworld. Město, dělící se na 3 samostatné ostrovy, není moc velké. Přeběhnout se dá během několika minut, což je určitě plus, protože hlavní hrdina Cole MacGrath vozidla neřídí. Co už mi ale tolik nevoní je fakt, že celé město je vlastně šedivá díra ala Liberty City. Základním kamenem her v otevřeném světě je pro mě především prostředí, které je radost prozkoumávat. To se tady nekoná a po pár hodinách hraní začne naopak docela výrazně nudit.

Jinak je na tom už samotná hratelnost, která je poměrně rozmanitá a s každou odemčenou schopností mě hra bavila o něco víc. Ze začátku je Cole takový jantar, co nic pořádně neumí, furt někam padá a jakmile se na něj sesype víc nepřátel, tak to znamená zpravidla konečnou. Obecně nemám rád hry, kde se okolo avatara spawnují enemáci, jen aby se něco dělo a nenechají mě ani pořádně se projít. Tohohle jsem si tady užil do sytosti. Jakmile jsem se však naučil mechanismy - být neustále v pohybu, hodně lítat po střechách a vysávat elektřinu kde to jen jde - tak jsem se začal solidně bavit.

Hlavní příběhová linka čítá okolo 40 misí, misí vedlejších je možná dobrá stovka. Zatímco ty hlavní jsou docela ok a jsou prošpikovány komiksovými animacemi, ty vedlejší slouží ke klasickému dobývání území města. Ač jsou vedlejší questy po čase docela monotónní a až příliš se opakují, nelze mluvit vyloženě o klasickém copy paste designu. Žádná mise není zcela stejná a většinou rychle odsýpají (až na na klasicky otravné sledovací/eskortovací mise), takže jsem se na málokteré zasekl na více jak pár minut. Nicméně kdyby jich nebylo tolik, asi bych byl radši. A nebylo to jen moje completionist OCD, co mě nutilo je plnit. Jakmile hráč totiž určité území obsadil, počty nepřátel se snížily na nutné minimum, což mj. dost ulehčovalo i mise hlavní.

V úvodu jsem zmiňoval Assassin's Creed. Důvodem jsou samozřejmě hrdinovy akrobatické kreace. Cole nezískal jen schopnosti ovládat elektřinu, ale také mu exploze navýšila sílu, takže dokáže vyhopkat na jakoukoli budovu s prstem v nose. Na jednu stranu mě tu potěšilo, že šplhání není oproti AC žádná sranda a hráč se musí snažit, aby neustále někam nepadal. Na druhou stranu ono šplhání působí dost budgetovým dojmem. Ovládání je nepřesné, Cole se neustále o něco zasekává nebo po něčem "plave." Nejvíc je to znát v troskách historické čtvrti, kde jsem se co chvíli propadl do textur nebo se v úzkých prostorách mezi troskami zasekl. Stručně řečeno tedy fajn, že na mě tvůrci kladou nějaké nároky a šplh není ryze automatický, ale zároveň by si zasloužil rozsáhlý polish.

Profilování postavy na dobro/zlo je docela fajn, ale rozdíly jsou prý také spíše kosmetické. Strom dovedností je skromný a přesto, ač jsem vybílil celou mapu, jsem si ani zdaleka neodemkl všechno. Ve finále jsem byl ale solidní tank, kterej si razil cestu městem hlava nehlava, civilové necivilové, a upřímně, přes všechny ty nedostatky, které zmiňuji výše, jsem se vlastně docela slušně bavil. inFamous je nicméně titul čistě na vyblbnutí. Takové to ponoření do hry na dlouhé hodiny jsem tu nenalezl.

Ico je zajímavá hříčka už na první pohled a i přes jisté stáří si stále drží specifickou mysteriozní atmosféru, která se hrou táhla až do samotného závěru. Zároveň se ale ono stáří velmi projevuje zejména na technické stránce a ta mi do jisté míry celé hraní nehezky kazila. Ale začněme od začátku...

Ico je mladý chlapec, kterému narostly rohy. Naštěstí ho za to soukmenovci neupálili, dokonce ani neskopli z hradeb, ale zato byl hoch určen do role jakési obětiny a uložen do krypty v obří pevnosti na útesu daleko, předaleko od civilizace. Ico je ale vynalézavý, z krypty se vyhrabe a nedlouho poté nalézá tajemnou dívku v bílém, po které baží zlá na onom hradu dlící entita. No a jako správný chlap si Ico k dívce vytvoří silné citové pouto a snaží se ji za každou cenu ochránit.

Ico je spojením akční adventury a plošinovky, přičemž logické a plošinovkové sekvence převažují. Osobně jsem za to byl rád. Ač je soubojový systém primitivní, bojování je v první fázi hry nepříjemně tuhé. Tak tuhé, že jsem si k němu vytvořil odpor. Paradoxní je, že Ico je nesmrtelný a nepřítel ho může maximálně na pár sekund omráčit. Stínová monstra lezoucí z černých děr v zemi totiž nejdou po krku hlavnímu hrdinovi, ale snaží se unést jeho chráněnku a že hošík ze začátku drží v rukou maximálně tak klacek (bez dvojsmyslu), tak je pižlání monster neskutečná otrava. Do toho musí běhat od jedné díry k druhé a tahat z ní topící se Yordu, onu dívku v bílém, a doufat, že ho mezitím někdo nebací po hlavě, což v praxi znamená ztrátu dívky a nevyhnutelný reload. Vše se láme v momentě, kdy nalézá první pořádnou zbraň. Ze zdlouhavého pižlání se najednou stává poklidná rutina a já se tak mohl naplno věnovat tomu hlavnímu, hledání cesty dál, hopsání a hádankám.

A tohle ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. I přes krkolomnou ovladatelnost a pochybnou (ne)responzivnost hlavního hrdiny je šplhání po všech těch zdech a plošinkách zábava. Občas je něco špatně viditelné, občas vyloženě schované (hlavně díky často úplně debilní kameře), ale jinak jsem nenarazil na vyloženě neřešitelné problémy. V hopsacích sekvencích je potřeba se soustředit, jediná chyba znamená smrt (tohle jsem zažil naposled u princovské trilogie) a celkově mi fakt, že mi hra nepomáhá, nevede za ruku a nechá mě spadnout vlastní neschopností či zbrklostí na jednom místě i několikrát za sebou, přišel velmi svěží.

Dalším prvkem je kooperace s Yordou, která sice neoplývá bojovými schopnostmi, ani neumí šplhat například po laně, ale zase má jiné přednosti (bez dvojsmyslu). Například umí otevřít magické dveře nebo... jo to vlastně všechno. AI je bohužel poplatná době vzniku a po soubojích dalším zdrojem časté frustrace. Je pomalá, zasekává se, např. u říms vždycky trvá, než se správně natočí. K mé úlevě nedělá žádné gamebreaking vylomeniny, ovšem případný hráč musí počítat s tím, že se bude potřeba obrnit trpělivostí.

S blížícím se koncem hry i rostla má chuť pokračovat a zejména finální šplhání a bossfight patří mezi to nejlepší, co mi tahle hra nabídla. Výsledný dojem dobrý, byť Ico je určitě titul, jenž by si zasloužil podobně poctivý remake, jako dostal jeho mladší bratříček. Graficky to neohromí, hra na PS3 v podstatě vypadá jako na PS2, akorát je v HD a je na tom plácnutý nějaký přepálený bloom, HDR nebo nějaká podobná srajda. Omlazení by si ale zasloužil hlavně po technické stránce - zejména ta výše vytýkaná AI, krkolomná ovladatelnost hlavní postavy a v neposlední řadě psí kusy dělající kamera.