Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Battle Chasers: Nightwar

  • PS4 80
Když o tom přemýšlím, Battle Chasers: Nightware je asi moje nejoblíbenější JRPG. Minimálně je jedním z mála, které jsem dohrál (přeci jen jde většinou o časově náročné macky, co mají nehezký zvyk sklouzávat do stereotypu). Což je vzhledem k jeho neasijskému původu i designu trochu paradox.

BC je trestuhodně zapadlý kousek, takže si na nějaké pokračování (a dokončení příběhu) můžeme nejspíš nechat zajít chuť. Je to ale obrovská škoda. Hra totiž nabízí (většinou) vyvážený mix zábavných a často i krásně náročných tahových soubojů, a průzkumu světa nebo jednoho z osmi relativně rozlehlých dungeonů.

Ke konci jsem se prokousal za více než padesát hodin s tím, že jsem ze hry vyzobal co možná nejvíce a splnil drtivou většinu nepovinných aktivit (jen na to jak získat všechny legendární zbraně jsem nepřišel). Každá z šestice osobitých charakterů má relativně zajímavou plejádu schopností a díky solidní obtížnosti (rozuměj vysoké) mne hra udržela po desítky hodin.

Bavilo mě vylepšovat postavy, hledat nové vybavení, experimentovat se složením party a objevovat některé ze slušného počtu tajemství. Chválím za jednoduché rébusy v exploračních arénách a dungeonech, které nabádají k opětovné návštěvě již vykosených míst. Jen škoda, že na hráče při opětovných průchodech dungeonů neustále útočí slaboučcí nepřátelé a hra tak místy zbytečně zdržuje.

BC nabízí velké množství nepřátel, z nichž však spousta sdílí prakticky stejný vizuál. Je to trochu škoda, na druhou stranu se dočkáme i pár vážně zajímavých monster zejména z řad bossů. Na rozdíl od Shadraca bych hře rozhodně nevyčítal "nulovou osobitost", jen ji nelze hledat v designu řadových nepřátel. Battle Chasers totiž nabízí ověřenou JRPG hratelnost s pár funkčními nápady. Přičtěme k tomu povedenou stylizaci a nezapomenutelný soundtrack (o ten se postaral Jesper Kyd, který má na triku třeba hudbu k Assassin's Creed nebo Hitmanovi) a z BC:N je rázem kousek, který by vás neměl dále míjet.

Pro: Vývoj postav a jejich schopnosti; spousta postupně dávkovaných možností boje a průzkumu; skrytá tajemství; hezký vizuál; skvělý soundtrack; obtížnost vás nenechá usnout na vavřínech

Proti: Relativně průměrný příběh; trochu překotné skoky v obtížnosti; otravní slabí nepřátelé v dungeonech pro nižší úrovně

+12

The Last Guardian

  • PS4 90
Znáte to. Jednou za čas se objeví hra, která prostě sedne a je perfektní i přesto, že není třeba vůbec dokonalá. The Last Guardian má řadu problémů, především technického rázu, kterými se dá titul velmi lehko sestřelit a asi i chápu, že je ne každý moderní hráč snese. Na druhou stranu má The Last Guardian něco, co řadě a především AAA her chybí - srdce (jakkoli to může znít jako klišé fráze).

Netajím se tím, že od her očekávám zážitky. Něco, co mi jiné médium nemůže dát. Samozřejmě, rád hraju i pro samotné hraní, ale to, co od her skutečně nejvíce očekávám, mi dá nějaký titul jen jednou za čas. Shadow of the Colossus mě teprve čeká a v minulosti jsem hrál Ico, kterému se The Last Guardian po technické stránce v lecčems podobá. Ač mě Ico příliš neohromil, The Last Guadian nadchl. Co za to může? Bezpochyby, oproti předchůdci, rozvitější mytologie a především kočko-psovitá-slepka Trico a jeho postupně se vyvíjející vztah s malým klukem, jenž ho na cestě doprovází.

Zprvu hra působí hodně jako Ico. Podobné prostředí, plno hnědých chodeb, trochu zastaralý design. Na hře je vidět, že se na ní makalo fakt dlouho a postupně se mění hráči před očima. Rozjíždí se pomaleji, ale každou hodinou je hra po vizuální stránce lepší a co začíná jako komorní variace na Ico, původně snad i plánovaná ještě na PS2, končí jako epická audiovizuální podívaná. Hra je v první řadě 3D plošinovka v hávu akční adventury. Jakmile jsem si zvykl na nepříliš citlivé ovládání a pošukanou kameru, začal jsem si ji náramně užívat. The Last Guardian mě vrátil do doby, kdy šplhání vyžadovalo nějaký um. Do doby, kdy blbě stočená analogová páčka znamenala skok do temných hlubin. Design je navíc super v tom, jak málo blbuvzdorný je a často jsem se vlastní vinou zasekl na několik dlouhých minut a prostě nemohl najít cestu. Bravo. Je fajn hrát hru, kde každá římsa není označená barvou tak, aby byla vidět i na půl kilometru. Samozřejmě to tu a tam znamená několikaminutový zásek a kecal bych, že jsem v některých chvílích netoužil po nějakém tom hintu. Paradoxně nejvíc nepříjemně jsem zakysnul v samotném závěru, a to rovnou 2x. Ten jde po stránce designu dost originální a neočekávanou cestou. Stačila chvilka nepozornosti a už jsem nevěděl, co po mě hra chce. Naštěstí se hra automaticky, velmi často a ve správné momenty ukládá (oproti Ico). Zajímavé pro mě bylo i zjištění, že hra neobsahuje žádné klasické puzzly. Veškeré překážky vychází z prostředí a za celou dobu jsem neměl pocit, že by mi tvůrci postavili do cesty něco, co bych označil jako samoúčelný videoherní puzzle, který do designu úrovně přirozeně nezapadá. Díky!

Ale zpátky k tomu nejdůležitějšímu. Trico je boží! Dost možná nejlepší zvířecí společník, kterého jsem ve hrách zažil (change my mind). Zejména proto, že Trico se skutečně chová jako zvíře a aktivně reaguje na podněty. Jeho animace - od drobností jako je peří až po samotný pohyb - jsou precizně detailní, jak ty skriptované, tak i ty nahodilé. A hlavně jich je tolik, že se okatě neopakují, jak bývá u her zvykem. Trico působí živě a má uvěřitelnou osobnost. Líbí se mi, jak tvůrci zvládli nedostatky v AI přetavit ve svůj prospěch. Když dám Tricovi rozkaz, zvíře cosi zamručí, chvíli hlavou skenuje okolí (AI zřejmě vyhodnocuje) a poté teprve provede požadovaný úkon. Občas Trico udělá něco jiného, občas neudělá nic, občas mě sestřelí ocasem do propasti. Stále se ale chová jako zvíře. Díky tomu mi ani občasné výpadky v AI a celková nepředvídatelnost Tricova chování vůbec nevadila.

O příběhu lze říct bez spoileru něco jen horko těžko. Výstavbou je to jednoduchá japonská pohádka, která má ale jednak dost originální art design, jednak nechává prostor vlastním interpretacím a jednak náramně funguje po stránce emocí. Důležitý podíl na tom má i krásný orchestriální soundtrack, který zlehka podbarvuje herní sekvence a vyloženě dominuje těm filmovým.

The Last Guardian na mě zapůsobil. Zapůsobil na mě tím, jak moc mě dokázal do sebe vtáhnout. Tak, jako to kdysi uměly v dětství některé filmy. A já se rád vracím do dětských let. Do doby, kdy neznalost světa a jeho pravidel nebránila vlastní představivosti a touze po dobrodružství. Z tohoto důvodu (a taky proto, že jde Trico poňuchňat), nejsou pro mě výše uvedené nedostatky nikterak podstatné.

Pro: minimalistický příběh, který má duši; velmi chytlavý mix oldschool a moderní hratelnosti, celkový umělecký design a monumentální pocit z prostředí, hudba, Trico a jeho animace a s drobnými výhradami i AI, absence klasických soubojů a puzzlů

Proti: pomalejší rozjezd, bídná optimalizace (vegetace způsobuje masivní dropy), (ne)citlivost ovládání, kamera a její "resetování"

+21

Wasteland 3

The Last of Us Part II

  • PS4 100
Dlouho jsem byl nalomený, že téhle hře nedám plné hodnocení. Přeci jenom je to hodně dlouhý počin a některé herní mechaniky začínaly trochu cyklit. Poté co jsem se dostal až na do mrtě a absurdně vyhrocený konec, nemohu jinak. Něco takového tady ještě nebylo. Ve hře je spousta násilí. Spousta krutého násilí. Ve hře se stávají věci, které nechcete. Modlíte se, aby to tak nebylo a ono se to stejně stane. Protože, vzhledem k povaze a motivaci hlavních postav, je to nevyhnutelné. Nikdy jsem neviděl takhle krutou a násilnou hru, která by na mě zapůsobila tak, že bych to na vlastní kůži opravdu nechtěl zažít. TLoU mě hodilo do zvláštní nálady. Takhle pojatý výplach emocí nenajdete v žádném filmu ani seriálu. Muselo by to mít alespoň 10 hodin a muselo by to běžet na jeden zátah.

S Ellie jsem se za celou hru nemohl vůbec ztotožnit. Celou dobu se koukáte, jak se se svou vytrvalou tvrdohlavostí žene do záhuby. Jak jí to nedá spát. Jak při honbě za cílem ničí okolí kolem sebe. Zatímco Abby už si svou katarzí prošla na začátku příběhu. Poté se v poklidu vrátila domů smířená a s pocitem dobře odvedené práce věc hodila za hlavu. Obě dvě hlavní postavy jsou v jádru stejné. Jen se jejich rozhněvanost neprolíná, nýbrž navazuje na sebe.

Samotná hratelnost se od prvního dílu nezměnila. Stále je to kombinace stealth a akce prolnutá filmovýma sekvencemi. Akční pasáže jsou neskutečně varaibilní. Vůbec není problém plynule kombinovat stealth se střílením, házením, pokládání pastí nebo bojem v tváří v tvář. Na nakažené platí jiná taktika než na živé a vždy je to zábava. Nakažení jsou těžší oříšek. Jsou více nepředvídatelní a když vás zmerčí, tak jdou nemilosrdně po vás. Lidé se sice tváří chytře, ale u nich v podstatě jen stačí stát za rohem nebo čekat v trávě a počkat si, až vám přijdou pod ruce. Když vás zmerčí, tak začnou taktizovat a vy máte pořád dost času.

Hra není moc těžká, když nepočítám pár těžkých akčně hektických pasáží, tak je lepší jí hrát na těžší obtížnost a se sluchátkami. TLoU 2 má totiž perfektní atmosféru. Hlavně v hororových pasážích. Kdy na vás třeba v temné budově dotírá skupina stalkerů, křečovitě pískají clickeři nebo slyšíte zlověstné dupání bloaterů. Bral jsem zavděk odpočinkovýma pasážemi, kde se jen prohledávalo okolí. Celé je to podkreslené perfektním zvukovým zpracováním a skvělou ambietní hudbou. Navíc zpracováno v kulervoucí grafice.

Hratelnost mě tak nějak táhla příběhem a ke konci to bylo vlastně celé jedno. Protože po závěrečném souboji a vybrnkání posledních pár akordů na kytaru mě hra tak odrovnala, že jsem si se sluchátkami na uších mohl vychutnat celé závěrečné titulky a s melancholickou náladou jít spát. Všech postav mi bylo tak nějak líto. Chtěl jsem aby to skončili. Aby se smířili a nechali to být. Aby našli svůj klid. Takový pocit jsem ještě u žádné jiné hry nezažil. Naprostý unikát.

Jdu si ještě jednou poslechnout Ellie a Joel duet.

Pro: drsný svět plný drsného násilí, ve kterém nechcete být, varaibilní a vyladěná hratelnost do puntíku, zpracování od hudby až po grafiku, atmosféra, unikátní příběh, který táhne hrou, změny tempa v hratelnosti

Proti: ubrat některé výplňové souboje by neuškodilo

+40

Judgment

  • PS4 80
Hle, nová Yakuza. Teda vlastně ne. Jenom vypadá a hraje se jako Yakuza. A to do takové míry, až je od sebe neznalci série pravděpodobně ani nerozeznají. Přesto právě pro ně tahle hra vznikla. Odhozením bagáže, kterou s sebou, už trochu vyčpělá, původní série tahala si Judgment nečekaně hodně pomohlo. Úplně nový příběh a postavy vytváří skvělé detektivní drama držící se (trochu) více při zemi, než její předchůdce a určitě si zaslouží pozornost.

Novinkou jsou vyšetřovací prvky. Průzkum místa činu, sledování podezřelých (třeba i pomocí customizovatelného dronu) a jejich pronásledování při útěku jsou chytře rozstrkány po malých dávkách do celého průběhu hrou, takže se nestačí zprotivit. Opak jsou však souboje, které se vlastně nijak nezmění - první a poslední budou probíhat úplně stejně. Stejně tak systém „levelování“ pomocí získávaných SP bodů má díry, protože samotných bojových schopností se zase tak moc nenaučíte. Hlavně, že si můžeme pořídit hromadu jiných, v zásadě zbytečných, abilit ve stylu zvětšení objemu žaludku.

Znovu se vrací až nezdravé množství miniher od těch základních (pinball, odpal na baseballu) až po poměrně komplexní (mahjong, shogi). Pokud budete chtít, dá se v nich utopit moře času. Typický humor je zastoupen vedlejšími případy. K nim se váže další má výtka. Budete-li je plnit během hlavní příběhové linie, tak si ošklivě poničíte tempo vyprávění. Některé side questy ještě navíc musíte povinně dělat mezi těmi důležitými. Tohle zvláštní rozhodnutí se mi nakonec zdá jako nejzásadnější problém Judgment.

Děj je totiž, bez přehánění, skvělý. Náš hrdina Yagami je bývalý právník a nejednou se tak podíváme do soudní síně. Ostatní postavy mu zdatně sekundují a skoro všechny dostanou nějakou hloubku a jejich chování dává, v rámci japonské produkce, celkem smysl. Jestli dokážete udržet pozornost a neztratíte se ve velkém počtu charakterů, pak vás čeká jízda plná zvratů s výborným zakončením.

Technicky si není moc nač stěžovat. Jen z animací, nejen, obličejů poznáte myšlenky a pohnutky každého jednotlivce. Konečně jsme se dočkali i anglického dabingu. Znovu ale nejsou vůbec namluvené vedlejší úkoly. Nicméně vzhledem k množství obsahu (dohrání mi zabralo něco přes 50 hodin a pořád mám hotovo jen 67%) se to dá odpustit.

Verdikt je jasný. Pokud dostanete někdy možnost si Judgment zahrát, tak neváhejte.
+22

Dark Souls III: The Ringed City

  • PS4 85
Tak, a je to. Dark souls série dohrána. A že toto rozšíření nejspíše doopravdy konec je. I příběh tomu nasvědčuje.

Ten se dosti posunul a má své momenty, kdy jsem jen vyjeveně koukal na obrazovku. Oproti Ashes of Ariandel to dává i větší smysl a je zajímavěji zpracován ( i když svým způsobem navazuje na předešlé DLC).

Co je zde uděláno nejlépe, jsou boss fighty. Zde je potřeba zmínit, že DLC je určeno pro opravdové fanoušky, protože obtížnost bossů je nekompromisní. Vývojáři tedy správně předpokládají, že koho by to nebavilo, ten si to nekoupí.

Samotný závěrečný souboj je asi tím nejlepším, co jsem v celé trojce zažil. Náročný, ale férový souboj, kde mi ani neustálé opakování nevadilo. Napomáhá tomu i naprosto kulervoucí epická hudba, bez které by celá série soulovek nemohla fungovat.

Pokud jsem mezi hlavními pozitivy zmínil příběh, bosse a prostředí, nutně se musím zmínit o negativech. Tím je pro mě moment, kdy jsem fakt myslel, že se rozbrečím. Nesmrtelní lučištníci, kteří jsou znovu a znovu vyvoláváni? To si snad děláte srandu! Sice to k dark souls patří, ale tahle lehká prasárna mi přišla opravdu trochu moc. Žádná satisfakce, jen oddych, že mohu jít dál a mám šanci hru dokončit.

Jedná se o velmi solidní zakončení série s bossem, kterého si hráči zaslouží. Nyní nezbývá, než se vrhnout na hry této sérii podobné.

Pro: Příběh, bossové, prostředí

Proti: Je konec. Lučištníci

+14

Detroit: Become Human

  • PS4 90
Jak objektivně zhodnotit hru, která stojí téměř celou svojí vahou na příběhu, když si ten příběh utváří z větší části hráč sám?

Když jsem Detroit hrál, nedokázal jsem se od něj odtrhnout. Už jen to úvodní menu mě plně vtáhlo do hry (ukažte mi jinou hru kde by právě již zmíněné menu bylo něco víc než jen "nová hra", "nastavení" atd.), a tak to bylo po celou dobu. Hltal jsem každou část dalšího příběhu jakékoliv ze tří hlavních postav (zejména teda ty části s Connorem), nervoval se, že podělám nějaké QET a nasměřuji příběh tam kam bych nechtěl, a prostě to vše prožíval možná více než by bylo zdrávo. Už je to ale více jak týden co jsem hru dohrál, a mám pocit, že ze mně vyprchala až něj moc podezřele rychle. Tak i tak jsem se rozhodl ponechat to hodnocení, které jsem napálil bezprostředně po dohrání. Možná může být trochu nadhodnocené, ale proč se někdy nenechat strhnout momentálním nadšením, že?

Svým způsobem je příběh předhazování jednoho klišé za druhým, jedoucí po klasické šabloně. Přeci jen mě to ale donutilo přemýšlet nad dvěma otázkami. Tou první je, zda jsem z toho to klišé neudělal já sám svými volbami. Nebudu tu vypisovat "můj" příběh, ale v podstatě skončil takovým happyendem, který jsme už viděli mockrát jinde, ale současně skončil i tak, jak jsem si přál já a kam jsem se ho snažil po celou dobu dotáhnout. Tudíž to klasické klišé jsem si z toho udělal vlastně sám. Druhou otázkou je, zda tvůrci mohli (či měli) příběh nastavit tak, aby k tomu předvídatelnému ději nesklouzl? A bylo by vůbec fér, neodměnit hráče tím kýčovitým happyendem, když se po celou dobu hraní o něj snaží seč může? Co tím chci tedy říci? Příběh není vyloženě originální a v jiném médiu by působil fádně (seriál, kniha, film, ...). Jenže tentokrát se jedná o hru, ve které hráč rozhoduje, co se bude dít dál. Rozhoduje o osudech postav. A jakmile to rozhodnutí leží na něm, hned to vše vnímá jinak. A je nutné na to tak nahlížet, ale je to i ten důvod, proč to tak rychle z člověka vyprchá, a proč to nejvíce intenzivně vnímá jen během hraní.

Závěrem jen dodám, že mě nejvíce bavily vyšetřovací pasáže za Connora, a dokázal bych si představit hru, kde bych jen v jeho roli vyšetřoval a naháněl devianty (ano, já vím, v podstatě tu popisuji film Blade Runner). Tak i tak ale všem tohle dílo, které může tak dobře fungovat jen jako hra, všem doporučuji.
+21

Assassin's Creed III

  • PS4 90
Série AC byla můj velkej rest, a tak ní postupně procházím, a to hezky od začátku.
K třetímu dílu jsem přístupoval trochu s despektem, protože jsem si samozřejmě přečetl všechny ty věci, co jsou tomuto dílu vytýkány od nesympatické hlavní postavy až po změněný soubojový systém.

Hned ze startu - nebylo proč.
Boston a vlastně i celou Ameriku jsme si ihned zamiloval. Subjektivně se mi sice zdálo, že jsem strávil mnohem méně času na střechách, a tedy že došlo k určitému zploštění pohybu, ale to nakonec není vůbec na škodu, protože v ulicích to zkrátka žije - zvláště když přihlednu k době, kdy hra vyšla. Ty tam jsou bezcílně se toualjící postavy z Itálie.

Ani Connor mi vůbec nepřišel tak strašně nesympatickej, jak je často prezentován. Tím netvrdím, že je to ta nejlepší postava herní historie, ale na druhou stranu ten hate si prostě nezaslouží. Mně osobně mnohdy přišel sympatičtější než všemi obdivovaný Ezzio.

Co se týče soubojového systému - tomu je často vytýkáno, že se stačí naučit counter a je vystaráno. No - takhle to ale bylo v podstatě i ve všech předchozích dílech. Tou nejpodstatnější změnou je hlavně to, že není možné jej provést v krytu, tudíž když selže timing, můžete klidně zemřít. Zatímco v Ezzio sáze, když counter nevyšel, útok šel do krytu. Souboje mi tak ve třetím díle přišly o něco složitější, byť jejich zábavnost je na tom v podstatě stejně jako v předchozích dílech série.

Co ale zábavnost zvyšuje a přináší, to jsou lodní souboje. Není jich sice mnoho, zvláště pokud se rozhodnete neplnit side mise, ale je to rozhodně skvělý prvek, který Ubisoft ve třetím díle přinesl. Ovládáná je sice jasně arkádové a tudíž jednoduché, ale přesto máte pocit, že tu loď skutečně ovládáte. A když vydáváte pokyn k palbě, je to skvelej pocit.

Přibyla tu také divočina v okolí měst, kde se můžete vydat na lov jelenů, bobrů, lišek, a nebo i větších zvířat jako vlci, pumy či medvědi. Tady je však ale třeba být na pozoru, abyste tou lovnou kořistí nakonec nebyli vy. Lov mi ale nijak skvělý nepřišel, protož není vůbec motivační. Kožešiny a maso se dá sice slušně prodat, ale k čemu to, když ekonomika ve hře prostě nefunguje. Za celou hru se mi nestalo, že bych měl nedostatek peněz, a to jsem se je ani nesnažil nějak cíleně sbírat. Zatímco v předchozích dílech jste utráceli zejména za nový převlek, abyste měli více životů, ve trojce nastal systém automatické obnovy zdraví, tudíž jde už čistě o kosmetické doplňky a peníze tak není moc za co utrácet.

Mohl bych tu ještě psát například o tom, jak je skvělé, že si budujete vlastní vesnici, a jak pomocí úkolů si s obyvateli budujete vztah, že u některých máte skutečně pocit, že je znáte nebo o spoust dalších věcí, ale to bysme tu byli dlouho a většina z vás má už hru dávno dohranou.

Zkrátka - nebýt už trochu repetetivních soubojů, dlouhatanánského úvodu do hry - snad nejdelší, jaký jsem kdy zažil a pár dalších drobností, jako lezení na stromy a pod., tak byl třetí dál v podstatě dokonalou hrou. Takhle je jen hrou výbornou, ale ani to není málo.
+18 +19 −1

Death Stranding

  • PS4 100
Vždy jsem snil o době, kdy hra překoná filmové plátno a nepůjde jen o chabý pokus přiblížit se pocitu filmovosti se všemi těmi technickými nedostatky, kterými hry odjakživa trpěly. Death Stranding je první hra, kde jsem začal výrazně vnímat, že film by byla spíš omezující platforma pro zprostředkování tak masivního zážitku, jakého se mi dostalo.

Od prvních okamžiků spuštění hry až po závěrečné titulky a vlastně i dlouho po nich jsem měl pocit, že hraji něco naprosto výjimečného, neokoukaného, šíleného a geniálního zároveň. Death Stranding nemíří na masy. Naprosto rozumím lidem, kteří jsou schopni hru po pár hodinách odinstalovat jako nudný simulátor chození a měli by pravdu. O to intenzivněji dokáže zapůsobit na lidi, kteří v něm našli svůj šálek kávy. Excelentní příběh vypilovaný do posledního detailu, skvělá hudba a grafika, rozsáhlá explorace, netradiční gameplay, střízlivá integrace online prvků do single player hraní.

Kojimovo počinu bych mohl lecos vytknout a jít s hodnocením dolu. Ale já prostě nechci. Protože není jednoduché zaujmout pětatřicetiletýho pardála, co už má na kontě odehranou slušnou várku her a časodéšť na něm zanechal nejeden šrám, ale tomuhle majstrštyku se to do poslední vteřiny hraní dařilo.

Pro: špičkové cutscény a podání příběhu, které nemá ve hrách obdoby a v mnoha ohledech překonává i filmovou tvorbu, solidní herní doba

Proti: jízdní model všech vozidel, otravný ale hlavně naprosto zbytečně plovoucí text v uživatelském rozhraní

+25

Ghost of Tsushima

  • PS4 90
Úvod do deja
V koži jedného z poslednych samurajov na ostrove Tsushima sa pokúsime viesť odpor proti mongolskej invázii.

Plusy
➤Jin Sakai: sám sa až divím ako som si hlavnú postavu rýchlo obľúbil, bolo mi až ľúto keď celé dobrodružstvo skončilo. Jin je typický hrdina, ktorého nikto a nik nepremôže, ale líši sa od jemu podobných tým že v hre vám dáva neustále pociťovať jeho dobré úmysli, aj za cenu toho čo sa z neho stalo, čo som celkom obdivoval. Štval ma len na začiatku, kým bol samurajom ale čím viac sa z Jina stával duch Tsushimi, tým viac som si ho obľuboval. Čo oceňujem naozaj veľmi je aj možnosť customizácie, a aj ked si možete len tri časti zbroje, katany a luky, tak výber ich customizácii je veľmi slušný.
➤ostatné postavy: v hre sa nenachádza nejaký veľký počet podstatných postáv. No ked už sa nejaká postava objavila, väčšinou bola originálna a mala za sebou výborný príbeh. Väčšinu z Jinovich najbližších som si obľúbil aj ked ma niekedy vedeli naštvať, ako napríklad Masako a jej neustále zmieňovanie pomsty, ale aj pobaviť ako Kenji. Lord Šimura bol zase stelesnenie pravého samuraja a hlavný záporák mal všetko potrebné aby človeka naštval.
➤ostrov Tsushima: krásne miesto na ktoré by som sa aj osobne rád dostal pokiaľ by vyzeralo aspoň z poloviny tak dobre ako v hre. Ostrov je rozdelený na 3 rozdielne časti a každá vyniká niečím iným. Jedna snehom a ďalšia napriklad bambusovými lesmi. Niektoré scenérie boli nádherné a potešiť oko vedela aj jazda po poliach plných kvetov rôznych farieb. Mapa ako taká patrí k tým rozsiahlejším a dá sa na nej navštevovať rôzne miesta, na ktorých si môžete po dokončení určitej aktivity zlepšovať rôzne aspekty vašej postavy.
➤pribeh: doteraz som sa nedotlačil zistiť si či sa jedná o skutočné udalosti a či sa mongoli skutočne pokúsili dobyť Japonsko. Ale aj keby bol dej komplet vymyslený tak je naozaj skvelý. Plno prekvapení či veľkých momentov, ako napríklad bitka o Yarikawu.
➤súboje: pri každom som sa veľmi bavil. V hre je viac typov nepriateľov a tým pádom si treba meniť priamo v boji štýly akými má vaša postava bojovať čo je občas otravné. Ale pokiaľ sa to naučíte a pridáte do toho používanie napríklad kunaiov, tak každý súboj bude pre vás jednoduchý. V hre je možnosť spustiť súboje aj oficiálne a to výzvou. Vtedy máte možnosť zabiť až troch nepriateľov bez väčšej námahy. Čerešničkou na torte sú súboje 1v1, s ktorými som mal na začiatku problémy ale ked sa vám hra dostane do rúk, tak to ide samo.
➤questy: vo veľa hrách mi prídu úlohy rovnaké a fádne. V tejto je väčšina z nich založená na tom že máte niekoho nájsť a zabiť ale príbehové pozadie jednotlivých úloh bolo vždy originálne. V hre ste mali možnosť naraziť na 4 mýtické úlohy, ktoré boli mimochodom veľmi krásne spracované. Za splnenie každého mýtického príbehu dostanete špeciálnu schopnosť, ktoré sa mne v boji veľmi hodili.
➤úplný koniec: finále hry by som rozdelil na dve časti. Tá prvá sa mne osobne nepáčila. Ale čo sa týka úplného konca tak ten bol super a zároveň ma naštval. Ale nakoniec som veľmi rád ako to celé dopadlo a pristihol som sa pritom ako mi skoro ušla slza :)

Mínusy
➤umelá inteligencia: možno to bolo len obtiažnosťou, ktorá nebola najvyššia ale umelá inteligencia nepriateľov bola na mizernej úrovni. Oceňujem že to v hre naozaj vyzeralo ako počas vojny, že na každom kroku hliadkuje nepriateľ a okráda chudákov ľudí. Ale keď prakticky vedľa nepriateľa zabijem jeho kolegu a on si to nevšimne alebo ked bojujeme a nedaleko náš boj nepočujú tak je to trošku od veci. Vo veľa hrách mi vadilo ked po spustení súboja sa spustila celá lokácia, no v tejto mi vadilo ked sa spustilo len pár nepriateľov a ostatní sa tvaria ako keby nič.
➤prvá časť konca: finálne udalosti boli fajn a mali veľa svetlých momentov, no ako som napísal vyššie, tak by som koniec rozdelil na dve časti. A tak ako tá druhá je vynikajúca, tak prvá ma trochu sklamala. Jednoducho mi posledný boss a finálna lokácia prišli príliš jednoduché. Samozrejme som mal postavu na max vylepšenú čiže jednoduchosť viem pochopiť.
➤tváre postáv: možno je to len môj názor ale na to aká je hra krásna tak tváre väčšiny postáv mi prišli celkom odfláknuté a akoby bez emócii. Každopádne je to pre mňa len malý detail.
➤dediny a osady: je škoda že okrem obchodníkov sa v dedinách nenachádza prakticky nič. Ale zas od maličkých osád kde žije pár obyvateľov sa veľa nedá očakávať.


!! Záverečné zhrnutie !!
Odkedy prišli prvé ukážky z hry tak som sa na Ghost of Tsushima veľmi tešil, keďže hra v sebe mala mať kombináciu dvoch úžasných veci. A to Japonska a otvoreného sveta. No a keď vyšla tak som ju samozrejme musel mať hned. A musím uznať že to bola skvelá investícia. Hra ma nesklamala prakticky v ničom aj ked som si myslel že bude klásť väčší dôraz na stealth. Okamžite som si obľúbil hlavnú postavu menom Jin. Aj ked ma na začiatku štval, tak na konci mi až bolo ľúto že sa musíme rozlúčiť. Po príbehovej stránke je hra menší nadpriemer, ale tento nadpriemer ešte zvyšujú udalosti ktoré sa v hre dejú. Ale okrem Jina sa v hre nachádzajú aj iné super postavy ako Kenji ale aj hlavný záporák stojí za spomienku. Za mňa najväčšie plus na celej hre je samotný ostrov Tsushima. Krásne scenérie západu slnka, bambusové lesy či rozľahlé kvetinové polia nenájdete vo veľa hrách a v tejto ste to mali všetko na jednej veľkej mape. Na tejto mape môžete hľadať a plniť rôzne vedľajšie aktivity, ktoré vám vylepšia postavu či zaútočiť na nepriateľské stanoviská a užívať si skvelý súbojový systém či plniť veľké množstvo úloh, z ktorých musím vyzdvihnúť hlavne mýtické príbehy, ktoré vašej postave umožnia používať špeciálne schopnosti. Čo sa týka nejakých mínusov tak umelá inteligencia je dosť slabá a celkovo obtiažnosť nie je žiadna výzva. Koniec samotný by som rozdelil na dve časti, z ktorých prvá ma osobne sklamala ale druhá to všetko napravila a musím sa priznať že mi skoro ubehla aj slza. Vývojári našťastie vedeli čo robia a tak hra dostala koniec aký si zaslúžila. Celkovo teda hru hodnotím nad očakávania a až ma mrzí že je koniec. Kvôli tejto hre som prerušil prechod The Last of Us 2 a vôbec mi to nevadí, keďže ma Ghost baví viac. Hier ako Ghost of Tsushima nie je veľa, niekto by mohol namietať že Sekiro je podobné ale za mňa sú to dve rozličné hry ale dúfam že niekedy sa dočkám, či už druhého dielu alebo hry, ktorá sa bude odohrávať niekde na Japonskej pevnine, napríklad v Kyote.

➤Trofejí: 71%

HODNOTENIE: 90/100%

Pro: Jin, Tsushima, príbeh, postavy,

Proti: umelá inteligencia

+23

Red Dead Redemption 2

  • PC 100
  • PS4 100
K této hře nemám ani jednu negativitu. Velká mapa, western styl mi absolutně sedl. Předobjednával jsem před rokem na PS4, dohrál jsem hru x-krát a v plánu to mám i teď na PC. Podle požadavků bych hru měl v pohodě rozjet na 1080p Ultra, ale víme, že hra není dobře optimalizovaná. Dost se těším na multiplayer, jak během roku postoupil. Za mě rozhodně výhodná koupě.

Čekali jsme dlouho, ale dočkali jsme se :-)

Edit1 (6.12.2019) Performance:

sestava:
GEFORCE GTX 1660Ti OC
16 GB RAM
AMD Ryzen 5 3600

High-ultra detaily 1920x1080 65-90fps

Edit2(7.12.2019)
60 fps této hře dodávají šmrnc, zkoušel jsem dát FULL Ultra detaily a měl jsem 30fps, tak jsem si vzpomněl na PS4, jak se mi to vždycky hryzalo :D :D Online mě baví, zatím si vydělávám dolary, 13.12. má vyjít obří update, kde si budete moct postavit vlastní pálenici, takže pomalu ale jistě R* přidávají obsah tak jak to bylo u GTA 5 :-) Občas mě nasere nějaké děcko, které je o měsíc hraní napřed a potřebuje si honit ego. Hlavy střílí ani netuším jak. Mohli přidat nějaké nastavení, že po přihlášení do onlinu, se automaticky aktivuje "defense mod".
+9

The Last of Us Part II

  • PS4 80
Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.
+32

Horizon Zero Dawn: The Frozen Wilds

  • PS4 80
Ještě před finálním questem základní hry jsem se vydal průsmykem na sever do zbrusu nové oblasti s názvem The Cut. Z očekávaného malého rozšíření se nakonec vyklubal velmi chutný přídavek, který v mnoha ohledech překonal původní hru.

The Frozen Wilds na menší ploše přináší daleko kompaktnější zážitek. DLC hráče nejdřív ohromí nádhernými scenériemi, posléze namlsá naprosto luxusním výstupem na nejvyšší zasněžený vrcholek ve hře a celé to vyvrcholí parádně navrženým a napsaným vedlejším questem. Poté přichází mírný kvalitativní útlum a zejména v samotném finále tvůrci dost přestřelili s počty nepřátel a délkou závěrečného cauldronu.

Příběh sice neohromí, ale určitě zaujme a příjemně doplňuje původní hru. Postavy, a to i ty vedlejší, působí vlivem lepšího writingu a dynamičtějších animací o dost živějším dojmem. Gildunův vedlejší quest s názvem Waterlogged bych si dokonce dovolil označit za nejlepší vedlejší quest a jeden z nejpěknějších momentů celé hry.

Mnohem vyváženější zážitek mi bohužel trochu pokazil finální quest, kde tvůrci neodhadli tu správnou míru a místo úderného finiše mě protáhli zbytečně dlouhým "dungeonem" plným tuhých potvor, kterých jsem měl po tolika hodinách hraní už docela dost.

Finální dojem ovšem zůstává i tak dobrý. Vertikální horské prostředí v mých očích překonává svou zajímavostí všechny lokace z původní hry a jen prosté courání po mapě, výstupy po skalách a šplhání na samotné vrcholky hor mě zabavilo na dlouhé hodiny.

Pro: kompaktnější tempo příběhu i vyváženější dávkování gameplaye, dechberoucí scenérie, Gildun a jeho quest, zábavnější vedlejší questy i aktivity, vylepšené animace a živější postavy, rozprava s CYAN

Proti: závěrečný dungeon

+23

Horizon Zero Dawn

  • PS4 80
Zajímavě vystavěných open-worldů zas až tolik není. A open-worldů s tak rozsáhlým lore už vůbec ne. Příběh Horizon Zero Dawn hráč odkrývá postupně a co v prvních pár hodinách působí tak trochu jako stá variace na vyprázdněné ubisoftí kolosy a že hra používá mnoho podobných mechanismů, posléze velice překvapí promyšleným příběhem, kde nic není jen tak náhodou. Všechno, na co hráč v tomto světě narazí, začne s každou další odehranou hodinu dávat větší smysl a zapadat do celku. Problém vidím v tom, že ne každý dojde tak daleko, aby tato tajemství odkryl. Horizon Zero Dawn vyžaduje od hráče trpělivost a dostatek času.

Souboje s menšími i většími roboty tvoří podstatnou složku hry a i přes zpočátku poměrně nevyváženou obtížnost (na hard) jsou super a zabaví na mnoho hodin. Souboje s lidskými protivníky jsou výrazně slabší a spíše jsem u nich trpěl, zejména u dobývání rozsáhlých bandit campů. Že jsou roboti "houby na šípy" je logické, ale u lidských protivníků to nechápu. Naštěstí takových campů není moc. Vlastně celkově ničeho není ve hře tolik (zdravím Ubisoft), aby to začalo nudit, Kromě hlavní příběhové linky a hrstky vedlejších questů jsou k dispozici zábavné a rozmanité cauldrony (=kobky), o fous méně zábavné Corrupted Zones a pro mě neoblíbená time-trial aktivita v podobě překvapivě docela snesitelných Hunting Grounds.

Vrátím se ale k příběhu, který mě fakt překvapil. Napsané je to dobře, má to pár epických momentů a člověk u toho musí trochu přemýšlet a dávat si věci do souvislostí. Je fajn, že tam není nic čistě jen pro efekt, ale má to své opodstatnění. Bohužel to, co se netýká hlavní příběhové linky, je na tom už výrazně hůř - od všemožných nezáživných logů rozesetých po světě až po často mdlé vedlejší questy (a že jich navíc moc není).

Když jsem poprvé narazil na ruiny Old Ones, byl jsem trochu zklamaný z toho, jak moc anonymní a neosobní jsou. Jedna z věcí, na které jsem se těšil a nedostal (stejně jako u The Shannara Chronicles), bylo objevování věcí dávno zapomenutých a z toho plynoucí osobité momenty a třeba i možný situační humor. Takový ten střet primitivní civilizace s něčím vyspělým a technologickým. Všechny ruiny či podzemní laboratoře jsou generické sci-fi stavby, které nic moc zajímavého k vidění nenabízí a Aloy na ně po čase ani nijak zvlášť nereaguje.

Další negativum vidím v nízké míře interaktivity a customizace. Kromě questů, několika aktivit a soubojů není ve světě nic moc co dělat. Hra se hodně zaměřuje na crafting. A zejména sbírání různých bylinek a lovení zvěře je po čase fakt neskutečně otravná a zdlouhavá mechanika. Luků a outfitů moc není, loot po čase také nepřekvapí. Člověk se od cca půlky hry prostě jen zbavuje hromady haraburdí a nemá si pořádně co koupit. Rád bych třeba Aloy upravil účes nebo prokecal lidi po městech. Hlavní huby jsou (až na obchodníky) po stránce obsahové dost prázdné a mrtvé.

Finální dojem i přesto velmi dobrý. Pro příště bych určitě osekal crafting, uvolnil platforming, vypiloval writing a design vedlejších questů a hlavně přidal do hratelnosti více vrstev. Kvalitní soubojový systém je základ, ale hratelnost by u více jak 70-hodinové hry (s DLC) chtěla občas naředit i něčím jiným.

A hlavně nechápu, že třeba u ohně nejde posunout herní čas. Jakože vůbec. V noci je prd vidět, nejde s tím nic dělat a člověk to prostě musí přetrpět. A je to fakt děsná pruda.

Pro: příběh a lore, chytlavý gameplay a soubojový systém, krásný svět, Aloy, soundtrack, gradace, monumentální Meridian, žádného druhu aktivit není přehnaně moc

Proti: mega dlouho trvá, než se příběh vůbec trochu rozjede a lore odkryje své krásy; v pozdější fázi již únavné souboje a všudepřítomní roboti, vše mimo hlavní děj je nevýrazné, nelze posunout čas, zas ten úmorný crafting

+23

The Last of Us Part II

  • PS4 60
VAROVÁNÍ: Komentář obsahuje spoilery z příběhu. Do okének jsem dal jen ty nejzávažnější, ale abych zakryl vše, co může vyzradit děj, musel bych schovat prakticky celý text, takže to raději napíšu hned sem: "Nečtěte, pokud jste hru nedohráli!"

The Last of Us Part II je klasický sequel, který má před sebou téměř nemožné: vyrovnat se a pokud možno i překonat původní hru. Vzhledem k tomu, jak fantastický a komplexní příběh dokázala jednička předvést, by tento milník bohužel dvojka stejně asi nepřekonala, i kdyby byla bezchybná – a k tomu má opravdu daleko. Můj prostý verdikt nad hrou je: TLOU 2 je řemeslně dokonalá práce, která doplácí na několik špatných příběhových rozhodnutí.

Začnu tím, co asi všechny hlodalo nejvíce hned od začátku: smrtí Joela. Spousta lidí tvrdí, že jim twist jako takový nevadí, ale jsou nespokojení s okolnostmi - že by se zkušený a životem zocelený přeživší nenechal tak hloupě vlákat do pasti, že by neřekl na potkání své jméno bandě po zuby ozbrojených neznámých hrdlořezů, a tak podobně… s tím však nesouhlasím. Joelovo jméno vyzradil přeci Tommy, který byly vždycky trochu naivka, a nemyslím, že při útěku před valícími se hordami zombií měli zrovna na výběr než věřit dočasným spolubojovníkům, ač cizincům. Ne, z hlediska logiky je vše v pořádku. Vadí mi prostě jen to, že se to stalo.

Jak už jsem psal v předchozím komentáři, vztah Joela s Eliie byl prostě minimálně 90% celého TLOU. V tom bylo to kouzlo, ta genialita příběhu. Během hraní jsem se netěšil na kosení zombíků (pokud chcete řezačku, zahrajte si DOOM) ani na krásně vyobrazené přírodní lokace (jako jo, jsou fakt hezké, ale na to se upřímně někdo těší…?), ale na další a další interakce a slovní přestřelky mezi dvěma hlavními postavami. Zničením tohoto základního pilíře hra ztrácí na zajímavosti a jedinečnosti. Na co se má hráč dál těšit?

Přesně to je totiž otázka, na kterou nedokázal Naughty Dog vhodně odpovědět. V momentě, kdy Abby vyhrála ono osudové golfové utkání, jsem si uvědomil, že mě vlastně vůbec nezajímá, co bude dál. Ellie se vydává na cestu pomsty, což je už sama o sobě stokrát převařená příběhová kaše, ke které se hry vracejí stejně často jako filmy k cestování časem nebo oživování mrtvých postav: když dojdou nápady. Ellie byla v jedničce vtipná, chytrá a odvážná, prostě navzdory děsivým okolnostem dokázala hráči často vykouzlit úsměv na tváři. Tady se změní na zasmušilou a vnitřně rozervanou holku, co bez milosti zabíjí kolikrát nevinné přeživší a tvrdě si jde za svým. Vzhledem k okolnostem chápu tuto charakterovou proměnu, ale přesto si měli v ND položit otázku: Opravdu chceme, aby se hráč cítil po téměř celou dobu hraní jako s prominutím "kus hovna"? Vždyť v jedničce nic takového nebylo a fungovalo to náramně.

Naštěstí tuto pochmurnou misi bez špetky potěšení zachraňuje nový přírůstek do party – Dina. Nebo… ne? Zde opět záleží na úhlu pohledu hráče, ale u mě spíš ne. Dina je dobře napsaná a vykreslená postava, ale na starostlivost a laskavost nekompromisně skrývanou pod maskou tvrdé nepřístupnosti Joela prostě nemá. Její dialogy s Ellie byly mdlé, nezajímavé a kolikrát mi přišla jako pouze příběhově vsunutý milostný objekt. A ačkoliv jsem z ní nebyl napoprvé zrovna nadšený, zpětně začínám doceňovat malou Riley, které měla aspoň nějakou tu charakterovou hloubku.

O moc lépe na tom bohužel není ani většina ostatních postav. Zajímavá Maria má prakticky nulový prostor, Jesse se pořádně objeví skoro až v půlce hry a stejně tak rychle skončí, jediného zbývající borce z rodiny Millerů hra odsouvá na druhou kolej, seč může, a o Abby vůbec škoda mluvit - ta je snad tím nejméně sympatickým charakterem, jakého jsem v hrách zatím potkal, a to myslím i v jejích pasážích. Takže nakonec Ellie to musí opět tahat celé sama.

Druhá polovina hry se zaměřuje spíš na Abby a chce nám ukázat její lidskou stránku, že ne všichni padouši jsou špatní a že mají své důvody – což ale nefunguje hned ze čtyř důvodů: (1) Protože když prostě někoho na začátku představíte jako absolutní zlo, prohnilého parchanta, co vymlátí mozek z hlavy vaší oblíbené postavě, nemůžete čekat, že mu všichni odpustí jako máchnutím kouzelného proutku po pár úmyslně dojemných flashbackách. Já prostě nechci hrát za týpku, kterou nesnáším pořád stejně nehledě na to, jak moc se mě hra snaží přimět ji mít rád. Vrcholem byl souboj Abby a Ellie v divadle - to je vtip, že se tyhle dvě mlátí do krve a mě to nutí hrát za tu svini? Vůbec se nedivím streamerům, co během této sekvence bez zaváhání vyprázdní Abbyin zásobník do země pod sebou... (2) Protože se vás hra snaží násilím přesvědčit, že všichni dříve kladní jsou teď nějakým způsobem špatní a zlí – včetně Joela. Vlastně se snaží, abyste Joela přestali mít rádi, či o něm minimálně začali pochybovat. To já ale přece nechci – nechci, aby mi někdo ničil obraz, který jsem si o něm v první hře vytvořil. Nechci si myslet, že táta Abby byl jen nevinný doktůrek a Joel zmrd co ho bez milosti zabil – byl to možná fajn člověk, ale taky pitomec, co šel se skalpelem proti ozbrojenému chlapovi. Kdyby nezasahoval jako ostatní doktoři, mohl to přežít… (3) Protože pak hra ztrácí i ten chabý drive, který do té doby měla: pokud není Abby špatná, tak kdo je vlastně padouch? Koho chceme vlastně teda zabít? Čeho chceme dosáhnout? Všichni jsou tak strašně nuceně v odstínech šedé, že hra postrádá skutečné zlo. (4) Protože ve chvíli, kdy začneme (pořádně) hrát za Abby, už je v současnosti 80% její party po smrti, takže mě to nutí přemýšlet - proč mi hra několik hodin ve flashbackách ukazuje život Abbyiných přátel, když vím, že už jsou defakto stejně mrtví? To nějak neguje všechen zájem o to, co bude dál.

Na celém příběhu se mi opravdu výrazně líbily jen flashbacky do minulosti Ellie - zejména „Birthday Gift“. To bylo vše, co jsem od hry chtěl, a myslím, že jsem nebyl sám (ve facebookové anketě pro oblíbenou sekvenci vyhrál BG s asi 150 hlasy, zatímco druhé místo měla nevímkolikátá kapitola Seattle s 12 hlasy). Pak ještě úplně poslední rozloučení s Joelem - velmi smutná a dojemná scéna. Zbytek je takový... nijaký. Neříkám, že měl ND vytvořit čistý fanservice, ale směr, kterým se vydali, není ani z poloviny tak zajímavý, jako ten původní.

A co konec? Konec je kapitola sama o sobě, ale já řeknu jen, že vysvětlení Neila Druckmanna „Museli jsme nechat Ellie ušetřit Abby, aby zůstala lidská…“ mi přijde přinejmenším úsměvné. Takže Ellie po cestě zabíjí desítky, ne-li stovky lidí – podřezává krky, bodá do břicha, vystřeluje mozky – zabije i těhotnou ženu – ale zůstane lidská je tak, když nezabije osobu, která je přímo zodpovědná za celé její strádání? Kdesi jsem četl přirovnání, že to je jako by Thanos našel všechny kameny, ale nelusknul. Nebo Kill Bill, kde ale nezabijete Billa, protože si přichystá úmyslně dojemné divadlo s dcerkou a tím je mu vše rázem odpuštěno. Prostě halo? MINIMÁLNĚ bych dal alespoň na výběr zabít/ušetřit, když už by to muselo být, ale konec takový, jako je teď, považuji za zklamání - zejména po hajpujících trailerech ("I'm gonna find... and I'm gonna kill... every last one of them." - vzpomíná si ještě někdo na tenhle slib?) Na to, že konec jedničky mi přišel jako absolutně brilantní a logický závěr, možná jeden z nejlepších ve videoherní historii, tak tohle je slušná podpásovka.

Přese všechny výtky se ale budu snažit hodnotit objektivně, což znamená, že nehodlám udělit hře 0/10 a pak na Instagramu online rozstříhat cédéčko, jen proto, že mě nakrknul jeden twist. Story je opravdu velké selhání, ale všechno ostatní je na špičkové úrovni, ať už motion capture, vykreslení krajiny nebo jednoduchá hratelnost:

Grafika: 10/10
Hratelnost: 7/10
Motion capture: 10/10
Atmosféra: 8/10
Prostředí: 9/10
Příběh: 2/10

Finální verdikt: 6/10

EDIT: Beru zpět něco z toho ohledně Abby - hra se vážně urputně snaží, abyste ji měli rádi, a přímo vám cpe do chřtánu všechny její dobré skutky a snaží se působit, že jich není poskrovnu, což je sice trochu trapné, nicméně ale přiznávám, že ke konci to trochu fungovalo i na mě. Pořád ji nemám zrovna v oblibě a stále jsem fandil Ellie, aby z ní vymlátila duši, ale zas TAK špatná asi není. Je vážně škoda, že ji ND představil hned ze začátku jako totálního antagonistu, protože kdybychom sledovali její příběh i dřív, možná by byla potom přijata mnohem lépe...

EDIT II: Na konto argumentu, že Joelův příběh byl už prakticky uzavřený a proto jeho smrt dává smysl: zásadně nesouhlasím. Je sice pravda, že jednička podala jeho story v poměrně ucelené formě pro případ, že by nevzniklo pokračování, ale to ještě nic neznamená. Vždyť i Geraltův příběh se v podstatě uzavřel poslední kapitolou Paní jezera, ale hry ho dokázaly znovu otevřít, rozvést a připravily nám úžasný sequel. Právě teprve na konci jedničky se začal Joelův charakter doopravdy vyvíjet, takže jeho zabití nevnímám jako důstojný konec postavy, ale jako scenáristickou lenost a z ní plynoucí zbytečné zahození pracně vytvořené postavy, která ještě klidně mohla hrát důležitou roli. Symbolicky řečeno: TLOU pro mě zemřelo spolu s Joelovým posledním výdechem...

Pro: Prakticky vše kromě příběhu - grafika, gameplay, atmosféra, krajina - opravdu vrchol současné videoherní tvroby

Proti: Příběh

+9 +16 −7

Ghost of Tsushima

  • PS4 90
Ghost of Tsushima se nijak extrémně neliší od jiných her s otevřením světem. Využívá známé a léty ověřené mechanismy a funguje na podobných pravidlech. Nemyslím si, že by to byl problém, proč měnit něco, co funguje? Ale já jsem poslední dobou podobně dělaných her trochu přejedený, protože v posledních letech vybobnaly do přemrštěných velikostí (koukám na tebe Odyssey).

Snaha o záchranu Cušimi v kůži Džina Sakaie je v tomhle ohledu mnohem střízlivější. Ostrov díky své střídmé velikosti působí tak, že je akorát zaplněný aktivitami a i zajímavými místy, které se jen tak neokoukají. Pohybu po něm nic nebrání, je takřka bezbariérový. Jediné pohybové omezení je vyřešeno v prvních několika hodinách hry.

Zasazení hry se neprojeví jen na prostředí, ale i na náplni misí/aktivit. Hledání liščích nor či sekání bambusů jsou příjemným kontrastem ke střetům s Mongoly. Tak jak hlavní a vedlejší mise mísí hodně akce s hodně plížením, vedlejší aktivity jsou vyloženě zenová záležitost.

Mapa není plná značek, které upozorňují na nějakou aktivitu. Jediný pomocník při zjišťování správného směru k cíli, je vítr. Na obrazovce mimo souboje nepřekáží žádný HUD. Vedlejší mise se přidávají až při prokecnutí náhodných civilistů. S něčím podobným už koketovaly poslední hry od Ubi, ale tady mi to přišlo mnohem přirozenější a více se mi to sedělo do vývojáři vytvořeného světa.

Zmiňovat fakt, že má hra jeden z nejzábavnějších soubojových systému, který nepřestává bavit ani po x odehraných hodin, prostě musím. Nebo to, že grafická stylizace v tomto případě dělá mnohem víc, než plno dokonalých textur a detailů v prostředí.

Ghost of Tsushima nenabízí nový revoluční zpracování her s otevřeným světem. Nabízí jiný, neokoukaný a zajímavý obsah, který se nedokáže jen tak okoukat, protože je tak akorát nadávkovaný a velký. Líbilo se mi, že jsem poznával rukopis Sucker Punch v pohybu hlavní postavy - rychlý, dobře reaguje na pohyb, ale zároveň má nějaké momentum. Očekával jsem dobrou open world hru se zajímavým zasazením, což jsem dostal a dostal jsem navíc i jakože fakt opravdu hodně moc zábavný souboják. Ke konci hry už mě vyloženě štvalo, když mi v rohu obrazovky vyskočil cíl mise "promluv si s...." a při jeho prokecnutí NPC ušlo 3 metry a musel jsem to udělat znova. Dostal jsem otázku ohledně Cušimi: „Je to ta hra, kvůli který si konečně koupím Psko?“ Nemyslím si. Je to hra, kterou by si člověk měl zahrát, když to Psko má? Zcela určitě.

Herní výzva 2020 - 3. ♫♫♫
+27

A Way Out

  • PS4 70
Herní výzva 2020 - Parťák

Hra je vynikající ukázkou toho, jak by měla kooperativní hra vypadat. Konečně jsem si přišel, že se svým parťákem spolupracujeme, doplňujeme se a tvoříme příběh každý svou cestou. A ne že jen dva lidé procházejí totéž. Hra je velmi jednoduchá co do obtížnosti a ovládání, takže si jí můžete zahrát (třeba jako já) i s nehráčskou přítelkyní, což je také výborná věc.

Příběh se mi zprvu jevil jako klasické akční béčko, místy skoro až zívačka, ale nadšený jsem byl ze závěrečného plot twistu, který přidal hře na poslední chvíli pár bodíků.

Relativně špatné je vše okolo. Hratelnost je na úrovni Telltale her, u střelby a honiček v autě/na motorce, budete skoro až trpět, naopak klidnější pasáže jsou mnohem lepší a jen tak bloumat po vytyčeném místu a užívat si různé bláznivé minihry (posilování, deskovky, automat atp.) je super. Špatně na mě působila i grafika, animace a obecně vizuál, který odpovídá tak roku 2008, ale beru, že se jedná o malé studio. Herecké výkony byly fajn.

Pokud by se jednalo o klasickou singleplayer akci, tak by to bylo téměř o šedivou průměrnost, v podstatě bez důvodu to někomu doporučovat, nicméně obrovské plus zaslouží coop, který se tu skutečně povedl a tímhle směrem by se mělo vydat více her, bohužel se tak neděje... Takže pokud máte s kým zahrát, tak určitě zkuste.

Pro: coop, závěr příběhu, zábavné minihry, hlavní představitelé

Proti: hratelnost u střelby a jízdy, grafika

+13

The Last of Us

  • PS3 100
  • PS4 100
Zatím pro mě jeden z nejlepších příběhu co kdy vznikl v herním průmyslu.Nejde zapomenout ty noci kdy jsem to hrával a neustále byl napjatý a čekal co na mě vyskočí

Pro: Příběh,hratelnost, grafika

+4 +7 −3

Sundered

  • PS4 75
Sundered je povedená "metroidvania". Dokonce natolik, že chvílemi usilovala i o hodnocení o jeden řád příznivější. Na to by však přeci jen musela být křivka zábavy konzistentnější.

Velkým plusem je ovládání a pocit z pohybu hrdinky Eshe. I když se časem naučí rozmanité možnosti pohybu a překonávání překážek, pořád jsem měl pocit, že nad ní mám naprostou kontrolu a dělá přesně to, co chci. Vyladěné ovládání dopomáhá k pocitu, že jste "fakt machr" a za nezdar si můžete (většinou) jen vy sami.

Na obtížnost "HARD" mi dohrání trvalo kolem 20 hodin, což je na hru podobného střihu celkem nálož. Značnou část z této porce času však sežral nutný grind, bez kterého se moc daleko nedostanete. Obtížnost hry nárazově skáče a občas prostě nezbylo než zatnout zuby, desítky minut čistit jednu hordu nepřátel za druhou a za nastřádanou herní měnu pak nakoupit schopnosti v košatém stromu vylepšení.

Sundered sice nabízí náhodně generované prostředí, ale to se stejně řídí řadou neměnných zákonitostí a vzhledem k výše uvedené nutnosti "farmení" základních bubáků, jsem po dohrání neměl úplně chuť hru projít znova k jinému konci. Ostatně příběh i díky trochu chaotické prezentaci příliš sledovat nebudete.

Moc se mi však líbily souboje s monumentálními bossy, kteří krásně prověřují hráčovi nabyté schopnosti a postřeh. "Velké" bossfighty doplňují souboje s minibossy, tedy řadové protivníky v obří podobě a nějakou tou schopností navíc. Na zmíněnou obtížnost "HARD" jsem si tyto často poměrně tuhé pasáže užil a jejich úspěšné zdolání přináší ten správný pocit zadostiučinění.

Na Sundered se vcelku pěkně kouká, slušně se poslouchá a krásně plynule hraje. Svým zasazením i postupně dávkovanými schopnostmi a protivníky baví i po hodinách hraní. I když rozhodně není bez chyb, jde o dobrou volbu pro fanoušky akčních plošinovek s prvky metrodvanie, kterým nevadí občasný grind (nebo potupná volba nižší obtížnosti :))

Pro: Precizní ovládání, souboje s bossy, zábavné a funkční schopnosti

Proti: Chaotický příběh, grind při vyšší obtížnosti, typů základních nepřátel mohlo být víc

+12

Deus Ex: Mankind Divided

  • PS4 90
Jediný důvod, proč jsem dal Mankind Divided šanci, byla Praha, kde se hra z podstatné části odehrává. Po Human Revolutions jsem už nic zvláštního neočekával, protože podivný zelený filtr táhnoucí se celou hrou a vůbec celkové podání mi k původnímu dokonalému DeusEx z roku 2000 zrovna nesedlo. Mankind Divided na mě zapůsobil kupodivu ale mnohem víc a přišlo mi, že se celkově víc vrací ke kořenům a i přes hodně drobných technických nedostatků jsem se nakonec skvěle bavil a našel jsem zde spoustu věcí, co mě v původním DeusEx tak bavily.

Pro: Konspirace, vyšetřování, hackování, politikaření, zrady, cyberpunk, augumentace a prostě vše, co máme na téhle sérii tak rádi

Proti: Technické nedostatky, zpackaná čeština na každém rohu, uspěchaný závěr

+21