Poslední komentáře

Říct o původní Mafii, že se nejedná o nijak zásadní hru, je podobné jako říct, že se česká piva moc nedají pít nebo že toho Jaromír Jágr v NHL zase tak moc nedokázal. Zkrátka je to něco, co se v naší zemi neříká a do slušné společnosti to nepatří. A nebudu to říkat ani já, protože jsem si kdysi dávno mafiánský epos užil se vším všudy. Zároveň se ale v jeho případě nenechávám opít nostalgií, která právě u tehdejšího kousku dosahuje až nebývalých výšin. Vždyť si jen stačí přečíst zdejší komentáře a člověk nestačí nad superlativy žasnout. Jen namátkou: „Symbol, ikona, legenda“, „designérský skvost“ nebo „Nejlepší hra, co jsem kdy hrál“. Moc dobře si proto uvědomuji, do jak velkého vosího hnízda píchám, když říkám, že Definitive Edition je hrou lepší.

Remaku je často vyčítáno, že je kratší než originál a jaksi strohý. Je to tak, ale ne o moc. Vždyť v původním Lost Heaven hrací doba stoupala právě kvůli nejrůznějším zákysům a trápením a nekonečný závod snad musí ze snu budit každého z nás. V DE se jedná jen o řadovou misi, která ale díky své nápaditosti a netradičnosti funguje jako zábavné zpestření a ne jako zákeřná zbytečnost.

Kromě závodu mi ve vzpomínkách vytane i nekonečné ježdění autem. Uznávám, staré Lost Heaven se mi do paměti zarylo o něco víc, znal jsem každý most, tunel i zkratku. Nebylo to ale proto, že by v něm bylo o tolik víc co dělat, ale protože řízení bylo zkrátka nefér. Jakmile bylo potřeba někam dojet bez nehody, klepal jsem se jak na prvních jízdách v autoškole a policie mi šla okamžitě krvelačně po krku. Remake je v tomhle benevolentní až ležérní, kdy stačí na útěku před zákonem dobře střihnout tři zatáčky a pronásledovatelé svou snahu vzdávají. Auta se ovládají dobře, byť v některých případech na poměry reálií třicátých let jistě arkádově, což zábavně filmovému zážitku v mém případě jen pomáhá.

A v neposlední řadě si zřetelně pamatuji na umělou inteligenci. Nikoli ovšem nepřátel, ale spojenců. Dodnes zatínám pěsti při matné vzpomínce na kapitolu Skvělý obchod. Strávil jsem u ní tehdy snad celý den, ne-li víkend, čistě kvůli milému Pauliemu. Pokaždé mi šel pomoci pročistit se hromadou nepřátel - a pokaždé neomylně naběhl přímo před jejich hlavně. Neustále jsem se tak soustředil nikoli na postupné zbavení se pálících protivníků, ale na zastavování kulek vlastním tělem, aby mě hra nevypekla s x-tým ukončením kvůli Paulieho rozstřílení na mraky. Právě jaksepatří akční kapitola mi proto nyní přišla bláznivě zkrácená. Jenže ne, to jen kamarádi střílí ze zákrytu a člověk se o ně nemusí starat a jen míří. Slast. Koneckonců, stížnosti na systém krytí upřímně nechápu. Vždyť je jen logické, že si člověk může přebít i uprostřed vřavy. Tommy směle nakračující s napřaženou rukou do dveří, za kterými číhají tři chlapíci s brokovnicemi, už do hry vydané roku 2020 vážně nepatří.

Obecně vzato jsem se zasekl jen dvakrát. Nejvíc to bylo u legendárního Výletu do přírody, u kterého jsem si u nějakého desátého pokusu už slušně zoufal. Druhým pak byla přísně odstartovaná naháněčka v kapitole Smetánka, ale na ni se ani člověk nemůže zlobit. Její začátek za tónů Ave Maria, to mi jen přeběhl mráz po zádech. Zvuková stránka je nakonec ale asi jediným problémem, kde se shodnu s kritiky. Paradoxně právě díky nekonečnému trápení s jízdou v originálním díle mi soundtrack přirostl k srdci až neoddělitelně. Každá městská část měla svůj doprovod a to tady bohužel chybí. Rádio potěší, hraje parádní dobovou muziku, ale originál v tomhle ohledu zůstává vítězem.

A když se řekne A, musí se říct i B. Takže když se řekne zvuk, musí se říct Marek Vašut. Pro někoho je dabingová stránka Mafie tuzemským protivenstvím, pro většinu je ale nedílnou součástí zážitku, a když ke mně hlavní postavy mluví hlasem právě Vašuta, Rychlého nebo třeba Dalimila Klapky, je zážitek téměř absolutní. V kombinaci s lepším scénářem se jedná o nezapomenutelnou kmotrovskou vzpomínku, která mi po letech připomněla, že i když je Dan Vávra jako člověk v současnosti k nevydržení, tahle tvůrčí zásluha mu jednou vyslouží desetimetrovou sochu. Tohle je vážně mafiánka, kterou bych směle zařadil právě na roveň kultům Godfather nebo Godfellas. Snad každá příběhová změna, kterou ale remake přidává, je k mému šoku k lepšímu. Větší role pro Sáru, jež najednou není jen neviditelným Tommyho motorem, ale opravdovým charakterem a v první řadě větší důraz na trojlístek mužů v Salieriho službách. Tommy, Paulie a Sam fungují tentokrát opravdu jako trojjediní přátelé, kteří se hecují, neustále pokouší a často i hádají, ale položili by za sebe život. Vzhledem k původně menšímu prostoru pro Sama mi najednou jejich příběh přijde jako poctivá balada o organizovaném zločinu z dob, které se (naštěstí) opakovat nemohou.

Ve chvíli, kdy mi doma po dlouhém odkládání přistála FIFA 21, můžu konečně uzavřít kapitolu jménem FIFA 20. Ne že bych se nového dílu bál z hlediska kvality nebo ceny, to mi jen dvacítka tak moc sedla do nálady a nemohl jsem se od ní skoro rok a půl odtrhnout. Z důvodů nejprve zdravotních (dávno před covidem), poté karanténních (to už při covidu) jsem měl právě tento ročník dokonce dva kalendářní roky po sobě ve statistice Play Station Network jako nejhranější hru roku a v součtu jsem u ní proseděl téměř 900 hodin. To už je láska. Nebo nemoc. Nebo něco mezi tím. 

Často se píše, že fotbalová značka od EA je každý rok stejná. Není to přesné. Posledních pár let totiž sleduji jistý vzorec. Na podzim vyjde nová FIFA, objeví se výtky na to, že je moc stejná, případně moc jiná. V případě dvacítky jsem pozoroval nemotorné obránce, občasně dřevěné brankáře, kteří odmítají vyběhnout. S prvními vyšlými opravami se rozdíly pomalu začnou mazat a do Vánoc je tu téměř úplně jiná hra, paradoxně ale najednou velice podobná minulému ročníku. Právě tady to platilo víc než kdy dříve, ale hned po prvních několika zápasech jsem se nemohl zbavit pocitu, že právě tady je poměr fotbalovosti / arkádovosti a (velmi) přiměřené realističnosti vyrovnaný právě tak akorát, abych se náramně pobavil. 

Protože online hraní příliš neholduji, drtivá většina zážitku se u mě odehrávala v trenérské kariéře. Rozehrál jsem si ji za milovaný Liverpool a zatímco pro většinu hráčské FIFA komunity je onou závislostí online složka FUT, pro mě byla drogou právě kariéra. Od první tiskové konference trenéra s mojí přibližnou podobou jsem si nemohl pomoct a právě zmiňovaný rok a půl jsem jen výjimečně neodehrál po příchodu z práce jeden dva mače. Právě kariéra s možností přibrat si ke klubu i reprezentaci přináší spoustu zábavy, taktických prvků v nákupu mladých hráčů a jejich intenzivního tréninku nebo zvedání sebevědomí hráčů po prohře nebo slibných mladíků na lavičce, kteří se ne a ne dostat do základu a jejich frustrace přirozeně roste. Tahle volba mi nakonec vydržela patnáct sezón, na jejímž konci mi vedení klubu trochu nedůstojně oznámilo, že je nadšeno z mé práce - a že mi blahopřeje k zaslouženému důchodu. Následoval alespoň výčet mých úspěchů, ale na závěr takového fláku a stovek hodin hraní bych čekal třeba trofej nebo širší statistiky - zkrátka něco, k čemu nemám přístup v libovolné chvíli.

V závěru kariéry jsem měl v liverpoolském útoku trojici hráčů se souhrnným hodnocením 97-98-98, což je síla takřka nezastavitelná. V posledních sezónách jsem zejména díky této útočné trojpalici porážel kohokoli leckdy i rozdílem třídy, ale i tak si občas umělá inteligence postaví hlavu a nejde to. Nejednou se mi stalo, že jsem silného soupeře typu londýnské Chelsea rozdrtil hokejovým výsledkem 8:0, abych hned v následujícím klání v totožné sestavě sotva dokázal vytvořit dvě tři přihrávky po sobě a bez nároku na solidní výsledek podlehl průměrnému West Hamu 0:3. Právě s umělou inteligencí souvisí i tradiční výtka všech hráčů, kteří si proti CPU zahráli větší množství zápasů. Dříve nebo později totiž přijde chvíle, kdy víte, kudy na soupeře. Takže pokud máte na křídle jen trochu rychlého a slušně driblujícího hráče, vydáte se s ním dopředu, uděláte kličku nejbližšímu obránci a než k vám seběhne druhý, napálíte míč k bližší tyči nebo nahrajete ve vápně volnému hráči. Nefunguje to vždy, ale když jde do tuhého, tak to většinou zafunguje jako taková záchranná brzda před prohrou. 

I když tedy mám spoustu připomínek, jedná se v celkovém náhledu spíš o drobnosti, než o výtky a za jedinou chybu bych tak označil absenci silného příběhu v single playeru. Trilogie Alexe Huntera byla totiž tak návyková, že její náhrada v podobě světového turné Volta zkrátka nemůže stačit, byť jsem rád za to, že se tvůrci pokusili alespoň o nějakou náhradu. Herně ale beru FIFA 20 jako jeden z nejlepších a nejvyváženějších ročníků.