Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

God of War

  • PS4 90
Rozhodně nejsem fanouškem původní série God of War. Zkusil jsem třetí díl a přestože se mi hlavní hrdina i prostředí zamlouvalo, hra mi absolutně nesedla svojí hratelností. Ale God of War 2018, to je naprostá pecka.

Příběh hry v jádru vypadá jednoduše, ale obsahuje mnohá tajemství a pomalu je odkrývat je velmi zábavné. A příběhové zakončení bude patřit mezi mé nejoblíbenější, zvlášť ona návštěva v Kratově chalupě na úplném konci hry dává naději na zajímavé pokračování. Každopádně nejlepší částí příběhu je vztah Krata se synem, který je výborně napsaný a zahraný.

God of War je převážně akční hra s RPG prvky, takže většinu herní náplně jsou souboje. A jsou výborné. Na jednu stranu si soubojový systém hráč rychle osahá a naučí, na druhou stranu hra nedá hráči nic zadarmo a hlavně ze začátku je umírání časté. Malou výtku mám ke zkušenostním bodům, které hráč za zabíjení a plnění úkolů dostává. Je jich až moc a na konci hry mi jich zbylo tolik, že bych jimi mohl vytunit půlku severského panteonu. Nicméně jejich pomocí si hráč odemyká schopnosti a souboje tak začnou být ještě zábavnější a brutálnější. To, že mě souboje bavily až do konce hry je jasná výhra.

Protože se jedná o open world, je další důležitou položkou objevování a prozkoumávání nově dostupných míst. Opět se jedná o velice povedenou složku hry, každé místo má svou historii a prozkoumávat staré rozvaliny i různé světy je radost. Jen je trošku škoda, že se často opakují nepřátelé, od půlky hry žádné překvapení.

Na cestě Krata se synem samozřejmě narazíme na pár NPC, které se jim nesnaží hned rozbít huby (přinejmenším). Velmi povedený je samozřejmě záporák Baldur (ok, ten se hubu snaží rozbít), ale ze všeho nejlepší jsou trpaslíci. Všude vlezou (doslova, jak to sakra dělají?). Oba dva jsou vtipně napsaní a dodávají trochu mírného humoru v jinak docela vážné hře.

Grafika je totální pecka, tady není co dodat. To samé dabing, hudba a zvuky.

Těžko se hledají nějaké větší zápory, jde opravdu jen o pár drobností popsaných výše. Dokonce ani collectibles nejsou tak otravné jako v jiných hrách, i Ódinovi havrani se dají lehce objevit.

God of War je výborné dobrodružství se skvělou hratelností a kvalitně napsaným příběhem a případný druhý díl rozhodně nevynechám. Zajímavě otevřených dvířek je dostatek.

Pro: Hratelnost, příběh, souboje, svět, grafika, dabing, charismatické NPC

Proti: Drobnosti - zbytečně moc zkušenostních bodů, malá variabilita nepřátel

+34

Shadow of the Colossus

  • PS4 80
Přestože má Shadow of the Colossus své mouchy, právem patří mezi nejzajímavější a nejkultovnější počiny na poli videoher. Hra totiž chytne za srdce hned na začátku díky úžasné hudbě a tajuplnému příběhu s minimální narací a dýchne na hráče svou zvláštní, až melancholickou náladu a atmosféru.

V liduprostých planinách plných rozvalin pak hlavní hrdina hledá a zabíjí kolosy, protože je to pro něj jediná možnost jak oživit svoji lásku. Jenže kdo je onen hrdina a kdo je ta dívka? Stojí ona za to? A co kolosové? Vždyť většina z nich působí mírumilovně. A co ta entita, která k hrdinovi promlouvá v chrámu? Jaké jsou její záměry?

Souboje s kolosy jsou často epické a dechberoucí. Každý kolos je jiný, na každého platí jiná taktika. Ve výsledku jde hlavně o nalezení cesty, jak se na kolose dostat a najít jeho slabý bod. Souboje s některými jsou snadné, najdou se ale i tací, kteří dokáží pořádně zatopit. Pak dokáže být hra i značně frustrující, protože opakovat stále dokola ten samý úkon může být únavné.

Nejúžasnější je na hře každopádně atmosféra a hudba. Hudba patří mezi to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel. Už jen song z prologu stojí za poslech. Atmosféra je unikátní, i díky hudbě zaleze pod kůži pocit z opuštěného světa.

To, v čem Shadow of the Colossus zrovna neexceluje je ovládání a kamera. Kamera se snaží být filmová, ale často se natočí tak blbě, že hráč vidí buď koňský zadek či kus skály. Špatně se díky ní ovládá i jinak nádherně naanimovaný kůň, u kterého se divím, že během mého hraní nedostal otřes mozku, protože jsem se s ním snažil prorazit asi všechny skály ve hře.

Shadow of the Colossus je unikátní počin, který stojí za vyzkoušení. PS2 ani PS3 verzi jsem nehrál, takže jsem za tento remaster rád.

Pro: Hudba, atmosféra, skvělé souboje s kolosy, zajímavě pojatý příběh

Proti: Kamera, ovládání, občas lehce frustrující

+34

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 100
  • PS4 100
  • X360 100
Skyrim patří k mým dlouholetým herním láskám. Mohl bych ho opěvovat v desítkách řádcích plných příběhů o nově objeveném obsahu při x hraní. Mohl bych popisovat herní mechanismy, které bych popisoval s přivřenými očima a předstíral, že 100% fungují. Z části rozhodně budu, ale vezmu to spíš z druhého konce a napíšu něco o tom, jak jsem byl až překvapený tím, jak Skyrim v jistých oblastech zestárl víc, než bych si chtěl přiznat.  

Grafická prezentace nepatřila mezi to nejlepší už ve své době a s přibývajícími lety je to jen horší. Podivně napojené dvě textury podlahy na sebe. Neostré textury venkovních předmětů. Nevykreslující se textury postav. V horských oblastech dokonce úplně chybějící textury. Zrovna tyto problémy neotestoval čas, jsou tam už od počátku věků.

Překvapivě nezmizely během prvních updatů, které opravovaly takové srandy jako draci létající pozadu. Vše ve hře zůstalo jako by byla vydaná včera v předběžném přístupu. Řada problémů, které doprovázely Dovakhiina při vydání hry jsou stále její součástí. Od grafických problémů výše zmíněných přes špatné skripty až po chyby spojené s fyzikou enginu.

Při každém znovuhraní Skyrimu jsem objevil a zjistil něco nového. Při posledním hraní jsem se naučil duplikovat předměty pomocí AI společníků. Využil jsem zacyklený systém alchymie s očarováním, který dovoluje očarovat předměty s xxxxx% hodnotou. Klasicky jsem ale nevynechal truhly schované v zemi plné peněz a předmětů, patřící nejspíš nějakým obchodníkům.

Nechtěl jsem se ovšem u tohoto návratu do jedné z provincií Tamrielu příliš zdržet (samozřejmě to úplně nevyšlo) a rozhodl jsem se projít co nejrychleji, skoro takový speedrun. Když jsem dokončoval jeden příběhový úkol za druhým, nemohl jsem přestat myslet na to, jak je celý příběh dramaturgická tragédie. A ne jen ten hlavní. Úkolu frakcí jsou na tom mnohem mnohem hůř. Během tři misí Winterhold College se z mého bojovníka (s jednoručním mečem v každé ruce) stal nejvyšší představitel kouzelnické obce.

Po dokončení kouzelnické linky nepřišla satisfakce ze záchrany celého Skyrimu, ale jen neuspokojivý pocit z toho, že "nemám co dál dělat". Žádný obyvatel Winterholdu, a už vůbec ne někdo za hranicí tohoto města, nereflektoval takový úspěch. Hra zůstala stejná, jen jsem měl nový pokoj v horním patrech College. Zlodějská gilda mi aspoň dovolila plnit marginální úkoly za zanedbatelný peněžní obnos. A to i přesto, že jsem se stal jejich vůdcem - byl jsem pro ně stále důležitý.

NPC v celé hře působí hrozně nedůležitě. I přesto, že jsou tam panovníci, královny, princezny a další vysoce postavené role. Nikoho nezajímají. Nikdo s ničím nehýbe. Dokud nepřišel můj argonianský bojovník, nebyl si nikdo schopný najít svůj ztracený prstýnek. Nebo ztracenou helmu. Nebo svůj meč. Čas plyne, ale celý Skyrim stojí. Nikdo neexistuje záměrně, nikdo nikam nepatří a nakonec všichni (díky modům i děti) umřou.

Doufal jsem, že po tomhle shrnutí budu moci dát vale Skyrimu. Téhle strašné hře, která vůbec nestárne dobře. Říct na její (skoro) 10. výročí sbohem a hrát jen lepší aktuálnější hry. S lepšími texty, lepší grafikou, lepšími mechanismy a určitě ne s fetch questy. Myslel jsem, že si to takhle pěkně shrnu a řeknu si jo, to přesně bych klidně mohl udělat. Jenže ne. Při psaní každého odstavce jsem měl na mysli jasnou příhodu, při které mi daná věc začala docházet. Ke Skyrimu se nějakým způsobem vracím už 10 let. Napříč platformami jsem u ní strávil vyšší stovky hodin a jsem přesně ten člověk, který by jí hrál i na smart ledničce. Přes všechno výše zmíněné na Skyrim stejně nedám dopustit. V širším pohledu je to pořád skvělá hra. A když k ní započítám všechny ty vzpomínky...

Herní výzva 2021 - 5. pořádný pařan
+34 +35 −1

Yakuza 0

  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+33

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+33 +38 −5

God of War

  • PS4 80
Finished. Spokojenost, ikdyž nebudu zastírat, že jsem po těch "10/10 GOTY" recenzích čekal víc. Je to opravdu "jen" skvěle napsaná, místy ale stereotypní a vizuálně jednotvárná (ač technicky precizní) řezničina. Ale ten scénář to na osmičku vytáhl s přehledem, příběh je sice komorní a nechává otevřená vrata pokračování, ale přesto působí kompaktně. Všechny postavy skvěle napsané a vyprofilované, motivace fungují, banter místy jak z buddy cop komedií (těch Shane Blackovsky kvalitních). Hratelnost se také trochu otevřela po znovuzískání těch ohnivých čepelí.
Další díl bych si dal rád, pokud ho bude psát stejný tým. Ale ocenil bych méně arbitrární gamedesign (hlavně puzzle na tu arbitrárnost trpěly velmi) a rozmanitější svět, který by byla radost prozkoumávat. Toho se mi zde příliš nedostalo.
+33

God of War

  • PS4 100
Kratos je opět na scéně. Odešel z Řecka, kde pro něj již nic nezbylo a přišel do zimy ovládajícího severu, kde se pokusil najít mír a klid v duši. My jej nalézáme po několika letech, kdy vychovává útlého synka Atrea, jenž mají spolu vzít popel zesnulé matky na nejvyšší horu a uctít tak její památku. Zde pokračuje po osmi letech příběh hry God of War.

Miluji severskou mytologii, hraní si na bohy, zběsilé akce a srdceryvné příběhy a omlouvám se, že budu zbytečně subjektivní … ale za mě je to nejlepší hra roku 2018. Nebudu to dále nikterak natahovat, všichni, jenž psali komentáře přede mnou, rozebrali hru do posledního coulu. Shrnu tedy pouze své pocity.

Jak mi přibývají vrásky na čele, tak jsem ke hrám čím dál více skeptičtější a kritičtější, nicméně God of War jsem hltal každý den a každý den jsem se nemohl dočkat, až si ho zas pustím. Je to epická výprava od začátku až do konce, to, co předvedli vývojáři a na poslední chvíli během pár měsíců dokázali hru předělat z průměrné akce na toto šílené monstrum, je prostě obdivuhodný.

Příběh od začátku graduje, má skvělé zvraty, jak Kratos tak Atreus mají skvěle napsané scénáře i texty, dabing Kratose je díky Christopheru Judgovi excelentní, Atreus coby Sunny Suljic má zase skvělé příběhové momenty a dobře napsané AI, která s vámi výborně kooperuje a působí opravdu jako váš syn, nikoliv jako ve většině podobných her jako pet. Dále grafické ztvárnění, soundtrack, zvuky ... všechno na výbornou. Ve hře navíc nejsou cut scény, od menu až po závěrečné titulky je vše v rámci pohybu jedné kamery zasazené a renderováné přímo ve hře.

Ke hře nemám prostě moc co vytknout, bavily mě veškeré její aspekty. Snad jen některé animace a různorodost nepřátel je menší, ale to je prakticky detail, na to časem člověk zapomene a bude si pamatovat pouze tu epickou výpravu a hlášku „BOY“.
+33 +34 −1

Horizon Zero Dawn

  • PS4 90
Čekal jsem, že bude Horizon Zero Dawn dobrá hra, ale až takovou pecku jsem nečekal.

První co mi po dohrání přijde na mysl, je příběh. Už dlouho se mi nestalo, že bych se do příběhu až tak ponořil, je dávkovaný a vyprávěný naprosto perfektně a má i své epické momenty. A čím víc se Aloy dostává ke konci, tím víc je příběh pohlcující a atmosféričtější. Celkově je lore světa zvládnuté na jedničku.

Samotná Aloy je výborně napsaný charakter, navíc má sympatický kukuč a člověk si ji rychle oblíbí. Je bohužel jedním z mála charakterů, ke kterým se dá vybudovat vztah. Vedlejší postavy jsou lehce zapomenutelné, protože jen málokdo dostane více prostoru. Takže mi v hlavě zůstanou jen tři vedlejší charaktery, které mi přišly opravdu zajímavé - Nil, Erend a samozřejmě Sylens.

Vedlejší úkoly jsou fajn, je jich ve výsledku méně než se to může zdát, takže přestože se pak začnou trochu opakovat, nestihne to vadit. Je to taková open world klasika, od výborných až po ty trošku slabší. Hodně se mi líbily výzvy v Hunting Grounds, kde musí člověk na čas zničit specifickým způsobem určené roboty.

Co se týče toho hlavního, tedy souboje s obřími (i menšími) roboty, tak to je nebe. Samotný jsem překvapený z toho, jak mě to baví. I mimo questy jsem si občas jen tak vyrazil na prudící nájezdy na ty největší mechanické stvůry. Hra je i dost dobře vyladěná, i na 50 levelu se musí mít hráč na pozoru a nenechat se obklíčit, pak dokážou zavařit i slabší potvory. Celkově není ale hra nijak přehnaně těžká, při tuhých soubojích stačí přijít jen na správnou strategii.

Co se týče zbraní, luk je naprosto dokonalý, doplňoval jsem ho jen Ropecasterem na létající roboty a Tearblasterem, zbytek, včetně pastí, jen občas.

Vizuál hry je nádherný, jedna z nejhezčích her, co jsem hrál za poslední dobu. Pochválím i hudbu, která nejvíce vynikne při plnění hlavních úkolů.

Trochu mi nesedlo šplhání, stačí mačkat směr a Aloy zvládne vše sama. Výzva 0, navíc jsem měl občas problém najít místo kudy vůbec šplhat, protože podbarvení nešlo vidět, což se stávalo hlavně v noci. Takže jsem často běhal kolem hory jak trubka :D

Štval mě také malý inventář, haraburdí je až moc a docela dost ho člověk i potřebuje ke craftění. Blbé pro lidi jako já, kteří si u hry řeknou: "Jo, tohle raději neprodám, mám jen jeden kus a určitě ho budu potřebovat" a nakonec...nepotřeboval :)

Celkově je Horizon Zero Dawn povedený, výborně hratelný titul se skvělými souboji a úchvatným příběhem.

Pro: Příběh, hratelnost, souboje, grafika, hudba, Aloy

Proti: Malý inventář, málo výrazné vedlejší charaktery, šplhání je trošku meh

+33

Horizon Zero Dawn

  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+33 +34 −1

The Last of Us

  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+33

Resident Evil

  • PS4 85
Na první díl v této sérii jsem byla zvědavá a říkala jsem si, jak asi zestárl v porovnání s dnešními hrami. Přece jenom omezený inventář, ukládání jen na určitých místech a jen v omezeném množství, fixní kamera či ovládání typu tank nejsou věci, které by člověku v dnešních hrách chyběly a které by vyhledával. Ovšem po dohrání musím říct, že to nakonec nebylo tak hrozné, ba co víc, hodně mě to bavilo.

Začnu s trochou kritiky. Na herce, respektive dabing nebyl moc velký rozpočet, nahrávali ho lidé, kteří nebyli herci a kteří ani nevěděli, co se zrovna ve hře odehrává, když nahrávali svoji část a je to hodně znát. Protože hra neobsahuje japonský dabing (ten se objevil v RE sérii až o něco později, asi kolem roku 2012), tak postavy říkají velice jednoduché věty, aby jim japonští hráči třeba i trochu rozuměli. Ale i tyto obyčejné věty dokážou postavy říct tak, že se člověk cítí trapně a místo toho, aby promluvy dodávaly na atmosféře, tak ji spíše boří. Ruku v ruce jde s tímto i uvěřitelnost těchto hlavních postav. Věk některých z nich (18, 23 a 25) je zcela nereálný a postavy působí spíše jako parodie na americké hrdiny a nejspíše to tak bylo i zamýšleno. Celkově na mě hrdinové vůbec nepůsobili jako nějaký schopný elitní tým, ale jako parta lidí, kteří se ocitli na velmi špatném místě a vůbec neví, co budou dělat. Ovšem výše zmíněné věci neberu jako příliš velkou výtku, neboť RE jsem nehrála díky příběhu či postavám, ale pro hororovou atmosféru.

A ta je opravdu povedená. Nepřítele člověk často nejdříve slyší a už ví, že tam za rohem či na jiné obrazovce něco na něho čeká. Na jednu stranu je to fajn, že už podle sluchu jsem věděla, že se blíží střet, ale na druhou stranu jsem si kolikrát říkala s takovým nepříjemným a stísněným pocitem, ať už máme to naše setkání za sebou. Ne, že by základní nepřátelé byli kdoví jak nebezpeční, ale příjemné to moc nebylo. Čemu musím vyseknout poklonu tvůrcům, tak jsou pavouci. Tak hnusné pavouky jsem ve hře ještě neviděla a i když stačilo místností jen proběhnout, tak jsem je s radostí zabila, aby se už nikde nedrápali po stěnách a raději leželi v klidu a pokoji na zádech. Kupodivu takové chiméry mi nijak hrůza nenaháněly a docela s klidem jsem je kosila přesnou střelbou i mimo obrazovku. Ale možná ten klid dodávalo to, že jsem ke konci hry měla absurdní množství munice i lékárniček. Horší mi přišli hunteři, kteří byli rychlí a než jsem se s tou nemotornou postavou otočila, tak mě kolikrát už stihli podrápat/kousnout. Souboje s bossy mě bavily. Například ten s hadem, kdy jsme se naháněli okolo knihovny, mě i rozesmál (což teda asi není moc žádoucí u takové vypjaté situace). Zatímco já jsem běžela po směru hodinových ručiček a střílela ho zezadu, tak v jednu chvíli náhle změnil směr a naše role se obrátily. Jak z nějakého dílu Toma a Jerryho.

K atmosféře dost pomáhá i hudba a především zvuky. Hudba zní zlověstně a občas se ozvou i dramatické tóny, ale hraje jen na pozadí, takže každý nový zvuk jde ihned slyšet. Nakonec i ty zvuky dveří jsem si užívala a že jich bylo! Výjimečně pak napětí dokážou vystupňovat i krátké video sekvence, které hráči vyspoilerují, že se na něho cosi nehezkého řítí a když už si tvůrci dali tu práci s tím, že k tomu udělali video, tak to asi fakt bude něco. Za zmínku stojí i logické hádanky, u kterých jsem sice často kroutila hlavou, kdo by něco tak absurdního měl ve vlastním domě, ale herní logika nezná meze a navíc bylo i zábavné je řešit.

Čeho jsem se obávala, tak byla právě kamera a inventář. A ano, kamera byla vše, jen ne nápomocná. Nejvíce jsem na ni nadávala ve chvílích, kdy jsem měla něco udělat na čas. To samozřejmě zapříčinilo, že jsem začala ještě více zmatkovat a točila se v kruzích na místě. Ale mimo tyto situace to vlastně tak hrozné nebylo a ani se mi nestalo, že bych kvůli kameře zahynula bídnou smrtí. Nevím, jestli jsem si zvykla, možná jsem ji jen začala tolerovat. Zato inventář byl větším peklem na zemi. Nejvíce jsem tento výmysl ocenila, kdy jsem se po dlouhé cestě dostala ke klíči, který jsem potřebovala na druhé straně mapy, kde byla i bedna s předměty. Samozřejmě mi zrovna nedošlo, že nemám místo v inventáři a že nelogicky nic ani nevyhodím na zem. Řekla jsem si, že nevadí, že naštěstí prostě spotřebuji léčivo a hned budu mít místo. I řekla mi hra, že léčivo použít nepotřebuji, a tak jsem se obrátila a vydala se k bedně vyhodit jednu kytku... Mám podezření, že mít normální inventář, tak tu hru dohraji tak o polovinu herní doby dříve, protože bych neustále nemusela chodit do beden poté, co zvednu dva předměty (ano, hrála jsem za Chrise).

Resident Evil není první hrou vůbec v rámci survival hororu a není tedy ani žádným prvním průkopníkem. Ale tak jako si RE vypůjčil některé věci z jiných, podobných her, tak do dneška se objevují hry, které si něco vypůjčily právě z RE. Pro mě tato hra funguje i v dnešní době, kdy jsme již zvyklí na jiné typy hororových her. První díl v této dlouhé sérii stále ukazuje, jak lehce a elegantně se dá vytvořit strašidelná atmosféra, která nemusí sázet na lekačky a zástupy nepřátel, aby hráče udržela v napětí.
+33

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 90
"Ještě si jááá, ještě si jááá, pohár piva zaplatím. Potom se jááá, potom se jááá, k mojej milej navrátím."

Tak aspoň v těch písničkách a nadávkách jsme si jako hrdí Češi mohli vychutnat mluvenou češtinu v českém prostředí. Nikde jinde totiž dabing nechybí víc, než právě tady. Ale jak poslední vývoj ukazuje, i to se brzy změní.

V Kingdom Come se totiž cítí člověk od první chvíle jako doma. Všude na mě mluví Tereza, Drahomíra, Lukáš, Pavel, i na svého jmenovce Miloše jsem narazil na smírčím kříži. Po všech těch záchranách vesmíru nebo hrách v hollywoodském stylu, kde na mě útočí John, Thomas, případně Jeffrey a kosím laserovými děly emzáky, tady otrhávám plevel v klášterní zahradě pro bratra Nikodéma, případně se vydávám na pěší cestu do Úžic, abych nebyl úplný negramot. Nic jiného mi aní nezbývá, protože na začátku hry jsem úplná nula a několik prvních dní přemyšlím, jak a jestli vůbec přežiju do dalšího rána nebo zemřu hlady. To vše v prostředí, které si na nic nehraje a kde nic není zadarmo. Tak jako ve skutečném životě. Často mi některé herní mechaniky přišly extrémní, až jsem si připadal spíš ve středověkém simulátoru než ve hře, ale právě ta snaha přiblížit celý herní svět víc realitě způsobí, že člověk příběh prožívá mnohem víc a několikrát mě hra napálila v situacích, se kterými jsem nepočítal, protože jako ostřílený hráč jsem byl přesvědčený, že to "tohle" se ve hrách nikdy nenapodobuje nebo se na to nikdo přeci neptá. Omyl. A tak jsem každý dialog četl najednou pozorně jak jen to šlo, až jsem se přistihnul, že za sebou v noci zavírám dveře do pokoje, protože přeci nepůjdu do postele s dveřmi dokořán ven.

Questy umí překvapit a dobře potrestat hráče, kteří nedávají pozor nebo jen tupě čtou text. Snaží se neopakovat a i když nejde o nic světoborného, působí neokoukaně, někdy dokreslují zajímavě tehdejší dobu a často umí zohlednit proběhlé události a rozhodnutí z dřívějška. Opět jsem si tu musel pozvdechnout, že bych se rád někdy dočkal hry, u které herní studio místo 200 talentovaných grafiků najme 200 scenáristů, kteří provážou všechny možné události, zohlední všechna rozhodnutí a naservírujou nám živý svět, kde volba skutečně něco znamená. Kingdome Come to sice taky zdaleka nedokázal, ale aspoň se o to pokusil a mnohde se mu to podařilo.

Výlet do lesa na lov, hledání pokladů, táborů nebo sběr bylin je doslova pastvou pro oči. I na PS4 bez jakýchkoliv módů je procházka lesem doslova zážitek a člověk se nestačí divit věrně zpracovanému prostředí všech kopečků, houští, keřů, pařezů, podvalů, louží a všeho možného, co je pro český les tak moc typické. V tomto ohledu může závidět i blockbuster Red Dead Redemption 2, který má sice technicky dokonalou a úžasnou grafiku, ale na míru věrnosti zpracování přírody v KCD prostě nemá. O to víc ale zamrzí nedotažený lov zvěře v lesích. Za normálních okolností by šlo o skvělou zábavu, protože zvířata se často dokážou nečekaně ztratit ve vysoké trávě, houští nebo za kopečkem, čemuž skvěle nahrává reálně zpracovaný les, ale co je to platné, když se zvíře při stopování často zasekává, respawnuje doslova před očima, nebo ho lze dohnat prostým sprintem.

Škoda také technického stavu. Na žádné zcela zásadní bugy co by mi bránily vyřešit úkol nebo postoupit ve hře jsem nenarazil. Byly převážně jen kosmetického rázu, ale když při rychlejší jízdě na koni začnou postavám mizet těla a zůstane jen hlava, případně přivoláním koně se teleportuje odnikud přímo před vás, protočí se mi panenky znovu a znovu. Gestikulace postav působila často přehnaně a nepřirozeně. Pohyb v záložkách uživatelského rozhraní je nepříjemně pomalé, obzvlášť přechod na mapu trvá.

Kingdom Come ukázal, kudy by se mohla herní scéna v budoucnosti dál rozvíjet, protože potenciál tu rozhodně je a open world RPG s generickým úkoly typu "vymlať tábor" naklonovanými po celé mapě se už myslím zajedly. Půdu pro případný druhý díl si připravil víc než dobře, tak nezbývá než čekat, že budeme mít možnost podívat se znovu do té země české, kde je domov můj.

Pro: obrovská míra imerze, kouzlo českého domácího prostředí, zajímavý kodex, originální questy

Proti: technický stav hry, katastrofální loadingy, přehnaně obtížné vylamování zámků

+33

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Pro: Jindra, soubojový systém, herní mechaniky, skrytý český dabing, krajina, děláno srdíčkem

Proti: Bugy, bugy, bugy, chvíli trvá, než se do toho dostanete

+32 +33 −1

Horizon Zero Dawn

  • PS4 75
Tuto hru jsem dostala jako nečekaný dárek k Vánocům, a tak jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, neboť sama bych si ji nekoupila. Něco málo jsem o ní věděla a docela jsem se těšila, až odkryji, co se se Zemí stalo, že po ní běhají plecháči a poskakují lidé s dřevem v ruce jakožto zbraní.

Hlavní hrdinka Aloy mi zpočátku sympatická nebyla a v průběhu hraní se to moc nezměnilo. Co mi úplně nesouhlasilo, tak bylo to, že já kdybych vylezla po xy letech z vyhnanství, tak bych asi nepomáhala kdejaké zhroucené postavě na zemi, kterou potkám. Byla bych dosti nedůvěřivá a opatrná. To Aloy ne. Ta by pro ni zcela neznámé lidi udělala první poslední.

Kdyby ti lidé byli aspoň zajímaví, ale musím konstatovat, že tak nezajímavé, nudné, klišoidní a šedé charaktery jsem neviděla ani nepamatuji. Na konci hry jsem si sotva vzpomněla na pár jmen, ale to je tak vše, co jsem o nich věděla. Menší vsuvka: ani jsem nevěděla, jestli jim je 20, 40 nebo 60. V té hře vypadali všichni stejně. Moudré ježibaby vypadaly jak nanejvýš čtyřicetileté ženy. Ani těch pár vrásek to nespravilo. Nevypadaly vůbec seschle.

Souboje byly zábavné. Líbilo se mi využívání slabin každého plecháče a stejně tak využívání pastí či kradmého útoku. Menší zábava už byla, kdy se na Aloy nahrnul dav robotů, který se na nás (Aloy a roboty) v průběhu boje, jak jsme se posouvali, nabalil. Roboti jsou totiž na každém kroku a do dnes mi je záhadou, jak ti neschopní lidé, kteří věčně leží zranění na zemi, dokážou mezi nimi přežít.

Co se mi na hře opravdu líbilo, tak byl příběh. Tedy jeho forma vyprávění mě příliš nenadchla (audiology, písemné záznamy), ale byl zajímavý a originální. A pro mě osobně to byl jediný důvod, proč jsem tu hru hrála a co mě táhlo vpřed. Dokázala bych si ho představit jako film či jako knihu. Příběhu napomáhalo pěkné prostředí a líbily se mi pozůstatky po předešlých obyvatelích planety (mrakodrapy, auta).

RPG prvek ve stylu dáme hráči na výběr tři odpovědi, aby to vypadalo, že formuje svého avatara, ale k ničemu to není, byl naprosto, ale naprosto zbytečný. Stejně tak dovednosti nebyly nijak kruciální, jak už to u těchto her bývá.

Hra mě, ač to tak dle komentáře možná nevypadá, bavila, ale již tento zážitek nebudu opakovat. Tedy ještě dohraji DLC, ať je to kompletní.

Pro: originální příběh, souboje s roboty, post-apo svět

Proti: postavy, vedlejší úkoly, dialogy, nelogičnost

+32

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 90
Čechy krásné, Čechy mé, je nekonečnou slastí se po Vás projíždět na koníčku, navštívit Sázavský kostel, pokecat s mnichy o všech těch malých neřestech a poslouchat to krásné české hospodské tlachání. I proto, a možná právě proto je Kingdom come: Deliverance pro mě masterpiece. 180 hodin jsem zde strávil a nelituji ani vteřiny (hráno na první dohrání na Hardcore mód i se všemi DLC). Jindrova výprava působí velice sympatickým dojmem, kdy se z obyčejného prosťáčka vypracujete na rytíře, kterého znají a vítají v každé vesnici. Na první pohled přitroublý trumbera Jindra se tak z pitomce v povlíkačkách stane váženým rytířem v zářivé zbroji.

Celá hra působí sympatickým oldskůlovým kouzlem, ať už je to pomalejší templo celé hry či tím, že Vás hra nevede přesně za ručičku, kde, co a jak. Příkladem budiž, že pokud v rámci questu bylo třeba přečíst něco z knížky, tak jste onu knížku opravdu museli přečíst a využít informace z ní ke správnému zvolení odpovědi. Krásně malovaná mapa či zpracování inventáře Vás přinutí zas a znovu si pročítat historické události či informace, jak to tehdá ve středověku chodilo. Rovněž skyrimovské zvyšování úrovně podle toho, kterou činnost více používáte působí svěžím dojmem. Hrál jsem Hardcore verzi, tak mohu potvrdit, že nejvyšších úrovních v některých činnostech jsem vskutku dosáhl až ke konci hry.

Příběh se celkově jeví jako klišovitý, leč některé questy stojí za to. Ojedinělým úkazem je tak například exkurze v Sázavském klášteře i se všemi neduhy s mnišským životem spojenými. Přímo legendární je však quest či setkání s farářem Bohutou. Mám dojem, že pokud si na smrtelné posteli budu moci vzpomenout na jednu jedinou cutscénu z mé historie hraní všeho možného, tak to bude ta s Bohutou. Tolik vtipu a radosti zakomponovat do asi 10-minutové sekvence se jen tak nepodaří už nikomu. Na konci však příběhu dochází dech, ale zato se dočkáte nečekaného konce.

Samostatnou kapitolou jsou pak jednotlivé mezihry. Proč už někoho nenapadlo dříve takto zpracovat alchymistické řemeslo? To je otázka, která Vám ihned vyvstane na mysli. Pointa jednoduchá, stačí sehnat recept s přísadami a postupem a pak si vše připravit na alchymistickém stole správným přidáváním přísad, rozdmýcháváním ohně, drcením ingrediencí a následnou destilací. Jednoduše geniální, geniálně jednoduché. A v momentě, kdy Vás to přestává bavit, tak se naučíte perk, že se lektvary budou míchat sami. Och, sladké. Zajímavé a krkolomné je rovněž páčení zámků, se kterým jsem však potíže na neměl jako ostatní uživatelé. Ono vylepšování jednotlivých dovedností ala Skyrim rovněž přijde k duhu, bez patřičného tréninku ani toho králíčka nevykucháte.

Soubojový systém mi snad jako jediný aspekt této hry moc moc nesedl, snad proto, že jsem hrál na Hardcore, jsem nebyl moc schopen provést na oko zdánlivě jednoduchá komba či dostatečné množství perfektních protiúderů. Celkové pojetí souboje mi přišlo dosti neestetické, neohrabané, ač přiznávám, že vypadalo přinejmenším realisticky. Samostatnou kapitolou jsou pak souboje v hromadných bitvách, které působí tak nějak komicky. Jako by každá bitva čekala na Vás, až nějakým způsobem zasáhnete či rozdáte patřičný počet úderů. Zaměřování na jednotlivé oponenty je poněkud neintuitivní, ne vždy Jindra zaměří toho nejbližšího nepřítele, kterého bych čekal, že zaměří, pokud mám palcát v ruce. Střelba z ruku bez zaměřovače má své kouzlo nechtěného. Výše zmíněný králíček Vám uteče nespočetněkrát než ho dáte konečně na rožeň.

Co se týče grafiky, tak jsem byl nadmíru spokojen. Zpracování české krajiny je velmi hodnověrné, malebné české vesničky, potůčky a lesy vypadají tak, jak ve skutečnosti. Líbilo se mi zpracování cest, bláta, louží atd, o to méně však doskakování textur na PS4 či chodící hlavy bez těla. Animace postav spíše na průměrné úrovni, několik Jindrových gest během jeho rozhovorů si však zapíšete do paměti (např. varovné zvednutí obou rukou působí komicky).

Těším se na pokračování, byla by škoda nevyužít veškerého středověkého potenciálu a zkušeností a nevytvořit třeba trilogii o trampotách rytíře Henryho, údatného reka z Čech.

Pro: Farář Bohuta, některé skvěle napsané questy, alchymie, zvyšování úrovní praxí v dané činnosti, inventář, historické detaily, zpracování krajiny, Farář Bohuta a ještě jednou Farář Bohuta.

Proti: Otravné zasekávání koně o překážky, příběhu na konci dochází dech, soubojový systém a zaměřování v hromadných bitvách, nerespektování oblečení, co máte na sobě v některých cutscénách, strašlivé doskakování textur na PS4.

+32

The Last of Us Part II

  • PS4 80
Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.
+32

Bloodborne

  • PS4 95
No...s prominutím... KURVA! To byl ale jízda!

Jak už jsem kdysi psal, sám sebe považuji za celkem Casual hráče, takže ve chvíli jsem si kupoval Bloodborne, jsem tak nějak cítil že dělám chybu. "Chlapče! Vážně se chceš pouštět do Souls hry, když tvůj největší úspěch bylo dopracovat to do půlky druhýho Falloutu a asi 10 minut umírání v prvním Dark Souls?" Odpověď zněla "Ehmm...Jo...asi?"

No a teď trochu vážně. Jsem člověk co ve hrách nehledá výzvu. Většinu her hraju buďto na Easy nebo Normal, sakra chvíli jsem i přemýšlel o výběru Baby obtížnosti ve Wolfu... Až tak zle na tom jsem.

No ale když jsem poprvé spustil Bloodborne, tak se něco zlomilo. Byl jsem vhozen do temného světa s holýma rukama a hra prostě řekla " Jdi ", no a tak jsem šel. Hned v druhé místnosti na mě v tmavém rohu čekal Vlkodlak co zrovna dojídal zbytky z podlahy. Hra na mě opět " No...zabij to...dělej ". " Co? Ty si to nezvládl? Tady máš zbraň, zkus to znovu " . No a to je nádhera, hra vám hned na začátku ukáže, jak to bude, jak to tu chodí, ty se buď se adaptuj a nebo to ukonči rovnou tady. Pokud máte hry opravdu rádi a není to pro vás jen záležitost na dlouhé zimní večery, tak do hodinky víte jestli to dohrajete, či nikoliv. To jen díky naprosto skvělému designu.

Ten tu září jak to nejostřejší světlo a není jednoduše možné tu krásu přehlídnout. Ať se tu bavíme o ponurém městě a jeho skvostné architektuře (To sakra není Londýn, to je Praha v "nejlepších" letech) , nebo neskutečně dobře odvedeném horroru a to prosím pěkně v bojovce která se o to ani sama zvláště nesnaží, či faktu že celá mapa je propojená s naprosto přirozenou nuancí. Atmosféře pomáhá i minimální HUD a absence mini mapy, kterou si tahle hra může s přehledem dovolit. Jdete a hned víte kam máte jít, už na rozcestí hned tušíte která cesta vede kupředu, no nakonec stejně prolezete všechny vedlejší, protože tady nechcete o nic přijít.

Pokaždé co jsem vstoupil do nové lokace mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nevíte co čekat, ale vždycky víte že tam čeká něco na vás. Každý růžek, každá temná ulička, každá vetší prázdná místnost a každý krůček hezky s rozvahou a respektem. Strach z neznáma tu boduje na plné čáře a nemohl jsem si ho užít víc. To samé platí pro pocit druhého průchodu lokací a ještě líp pro starší lokace. Už vás nic nepřekvapí a vy si můžete vychutnat ty hloupé chudáky, co se rozhodli zkřížit vám cestu. Nádhera.

Teď trochu kontroverze. Nevím jak ostatní Souls hry , ale Bloodborne NENÍ těžká hra. Je náročná ale není těžká. Každý typ nepřítele je jen oříšek co čeká na rozlousknutí, jakmile se to podaří je vyhráno a move-set zapadne do hlavy sám. To platí i pro bosse. Můj první probíhal stylem "Sakra, sakra, pusťte mě ven, co tu dělám! NE, jdi pryč! Nech mě! ", no a umřel jsem... Říkal jsem si, sakra tu bestii nedám. Jednoduše jsem pokračoval dál po mapě s vidinou že se trochu nafarmím a podívám se co mi lokace může ještě nabídnout. BOOM, další boss, nějaký fellow hunter. Zase se opakoval podobný vnitřní monolog jako před chvíli. No a zase jsem skapal, jak pár milenců v Béčkovým horroru. Pak jsem udělal něco neuvěřitelného, začal jsem hrát.

Sakra dobře jsem udělal. Sice jsem stále umíral, ale úplně jinak. S každým dalším kolem jsem se něco nového přiučil a nakonec na sedmý pokus pan Gascoigne fooking fellow hunter konečně padl. Pak mi došlo, že to vlastně nebylo tak složitý, stačilo dávat pozor a reagovat. To je recept na každýho bosse, prokouknout taktiku a hlavně se nebát. Za ty roky se Souls hry díky stupidním recenzentům stali jakousi novou jednotkou k měření obtížnosti a díky tomu jsou tak trochu považovaný za zábavu pro masochisty se sklony k sebepoškozování.

Prozřít v tomhle bludu mi nejvíc pomohl přepracovaný soubojový systém. Souboj je na rozdíl od Souls mnohem rychlejší, zábavnější a chybí mu štít. Hra vás přímo vybízí k riskantnímu hraní pomocí možnosti získat své zdraví sekáním do protivníka zpět. Díky absenci štítu už vás nenechá Turtlit a přinutí vás hrát jak se sluší a patří, a že to je pak pořádná zábava. Bavilo mě i to umírání. Ne vážně, asi jen jednou jsem se za celej průchod naštval, a i tak jsem se naštval spíš sám na sebe, za to že JÁ si tu házím klacky pod nohy. Párkrát mě zabil bug, ale až na to jsem nikdy neměl pocit že by ke mně hra byla nespravedlivá.

Teď pár záporů. Příběh je skvělí, méně skvělá je skutečnost že většina příběhu je vrytá do popisků předmětů. Ještě méně skvělá je skutečnost, že jsem to zjistil až v půlce hry. S tím se pojí absence české lokalizace. Troufnu si říct že anglicky umím v celku obstojně a běžné RPG už mi moc vrásky nedělá, ale angličtinu v Bloodborne jsem louskal dost dlouho a občas jsem ani nedolouskal. Hra v sobě stále schovává několik bugů. To by nebyl až takový problém, bohužel filosofie hry je vás vždycky potrestat smrtí když se do těchto neviditelných pastiček chytnete. Dále mě mrzí jak snadno se tu dá vyhnout vedlejším úkolům. Neříkám že bych chtěl přímo nějakej velkej neonovej nápis "TADY JE VEDLEJŠÁK", ale přece jen by někdo mohl třeba zavolat "Psst...over here", nebo tak něco. To je ale jen pár neduhů na kráse.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem se díky tomuto neuvěřitelnému hernímu zážitku zase po letech vrátil k tomu kde jsem končil, a tentokrát jsem svůj 10-ti minutový rekord překonal bravurně.

Pro: Atmosféra, Soubojový systém, Zasazení, Prostředí, Design s velkým D a možná i se dvěma!

Proti: Občasné bugy

+32

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 65
Star Wars Jedi: Fallen Order je rozporuplná hra. Možná tak rozporuplná jako nové Star Wars filmy (pokud tedy nemáte nové Star Wars filmy za úplné dno). Některé věci dělá dobře, ale je tu i halda blbostí, které při hraní vadí či dokáží dokonce znechutit.

Hned příběh je dost rozporuplně podaný. Není to nic převratně složitého, je zasazený do zajímavé doby v rámci universa a má něco do sebe, ale zároveň je dávkovaný dost nezáživně a začal mě zajímat až na konci. A jednou z věcí, kterou z tohoto viním, jsou vaši společníci na lodi. Cere a Greez totiž nesnesitelně nudí za vlast a rozhovory s nimi jsem protrpěl. Jenže pak hurá! Přidala se nová postava - Nightsister Merrin. Zajímavá, tajemná, chtěl jsem se o ní dozvědět více. Škoda, že se přidala až na úplném konci hry :/ Jinak úplný závěr hry se mi líbil dost možná nejvíc, jak po příběhové stránce, tak po hratelnostní. Vlastně mi přijde, že hra končila v nejlepším.

Rozporuplné jsou i souboje. Cal má v repertoáru mimo světelného meče samozřejmě i sílu. A používání síly samozřejmě vyčerpává...ehm...sílu. Jenže síla je podle tvůrců i používání dvou mečů a každé malé kombo. Sílu spotřebovává téměř vše. Díky tomu jsem si připadal jako nejslabší padawan ve vesmíru. Naštěstí jde sílu doplňovat klasickým útokem, někdy je to ale takové...otravné. Super byly ale souboje s bossy, hlavně ke konci, kdy už Cal konečně trošku něco umí. A tím trošku myslím opravdu trošku. Nabídka dovedností totiž není nic úchvatného a ani bohatého.

Zvláštní mi přijde i obtížnost, není problém zabít hromadu stormtrooperů, aby mě pak dokonale rozbil blbý kozoroh nebo co to bylo. Ale ok, na každého nepřítele patří jiná taktika a tahle hra nedá nic zadarmo. Horší je, že hra používá Dark Souls systém checkpointů. Takže v případě smrti se objevíte na naposledy navštíveném meditačním kruhu. A všichni nepřátelé se ihned respawnují. Dobrá, je to loading, to se dá ještě pochopit. Jenže ani se respawnují i v případě odpočinku ve zmíněném kruhu! Ale úplně stejně. Zabili jste žábu u rybníka? Je tam zpět. Zabili jste osm vojáků na mostě? Jsou tam, stejně rozmístění, úplně ti samí, včetně bot a pihy pod nosem. Já už to pak znovu nezabíjel, a to ani když jsem se po osmé vracel k bossovi, který mě zabil.

Na PS4 zamrzely pády FPS na Kashyyyku, kde se hra vyloženě sekala, zbytek planet byl naštěstí v pohodě. Lokace jsou různorodé, každá planeta má své kouzlo a tou nejzábavnější je právě Kashyyyk. Jen je škoda, že architektura levelů je všude stejná, takže přestože každá planeta vypadá jinak, v jádru se hraje vlastně stejně.

Přestože to může znít až moc negativně, po hratelnostní stránce ta hra až tak špatná není, je rozhodně nadprůměrná. Občas souboj, tu a tam hádanka, pěkné lokace, rozhodně se nějak špatně nehraje. Veškeré mechaniky jsou převzaté z jiných her, tuhle lépe, tuhle hůře. Ale je škoda, že tvůrci nepřišli s ničím novým či alespoň nepřišli s vylepšením stávajícího. Žádné nové nápady, vše už jsme viděli.

Grafika je pěkná a některé scenérie dechberoucí. A výborná je samozřejmě hudba, Star Wars motivy zní vždy dobře.

Je to škoda, stále si myslím, že Star Wars má obrovský potenciál na vyprávění příběhů, zvlášť pro videoherní svět je toto universum jako stvořené. Tady to dopadlo sice trochu rozporuplně, ale i tak jsem se ve výsledku u hry většinou bavil.
+32

What Remains of Edith Finch

  • PS4 80
Walking simulátory nepatří mezi mnou často hrané hry, výborné What Remains of Edith Finch to však může změnit. Celé to putování po zvláštním domě a sledování smutných osudů rodiny Finchů je plné výborných nápadů a dechberoucích okamžiků.

Co člen rodiny, to originální ztvárnění příběhu. Malé dítě hrající si ve vaně, interaktivní komiks nebo prosté houpání na houpačce, vše je odvyprávěné jinak a pokaždé poutavě a zábavně. Přesto mám dva favority, a to příběhy Lewise a Barbary. Nicméně každá interakce, každý příběh a celkově vše co hráč s Edith Finch projde stojí za to. Vyprávění příběhu na jedničku.

Ale nejlepší na tom všem je atmosféra. Čím víc se hráč dozví o jednotlivých osudech rodiny, tím více je pohlcující. Láska, samota, smutek a šťastné chvilky, to vše je doslova hmatatelné. A ze všeho nejlepší je emotivní zakončení příběhu.

Povedená je i vizuální stránka hry, s některými detaily si tvůrci pěkně vyhráli. Výborná je hudba, ta patří také mezi největší klady hry a i díky ní je atmosféra tak výtečná.

Záporů moc není, snad jen to, že jsem si musel v jedné lokaci zvýšit jas na maximum, protože jsem neviděl lautr nic. A v PS 4 verzi mi hra párkrát zaškobrtla, optimalizace tam asi není ideální. Vždy to bylo ale jen na pár vteřin, takže nic tak strašného.

Hra je krátká (cca 2 hodiny), ale intenzivní, zábavná, emotivní a stojí za to si ji projít na jeden zátah.

Pro: Výborný příběh, atmosféra, hromada nápadů, konec

Proti: Pár drobností technického rázu

+32

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 90
Nejlepší díl a parádní závěr příběhu Nathana Drakea. Přechod na konzoli nové generace je znát, vylepšeno bylo úplně všechno a je to opět sakra zábavná jízda, která mě několikrát překvapila i ve věcech, ze kterých jsem byl u minulých dílů rozpačitý.

A největším překvapením je příběh, který je odvyprávěný s takovou lehkostí, že si ani člověk na rozdíl od předešlých dílů neuvědomí občasnou přepálenost. Je rozhodně nejuvěřitelnější, umí překvapit, hodně ho táhnou skvěle napsané charaktery a právě vztahy mezi nimi dodávají příběhu reálnější rozměr. A nutno dodat, že charaktery umí Naughty Dog na jedničku z hvězdičkou dvakrát podtrženou. Příběh je také rozlučkou s Nathanem Drakem, takže je v příběhu několik nostalgických pasáží, které vyvrcholí nádherným epilogem, u kterého jsem byl naměkko :)

Co do hratelnosti, Uncharted 4 šlape jako hodinky. Akce je skvělá, přestřelky zábavné a vylepšil se i tak dost primitivní stealth, který ale hru trochu obohacuje, takže proč ne. Série Uncharted má jeden nešvar, a to jsou nepovedené závěrečné boss fighty. Ten ve čtyřce je asi nejlepší, ale také to není vyloženě hitparáda. Na jednu stranu je šavlovačka zábavná, ale klidně by nemusela obsahovat takový počet QTA.

Co zamrzí, je návrat svítících teček coby pokladů. Ve trojce člověk viděl co se na zemi válí, tady je to opět svítící tečka, ach jo. Ale aspoň nejsou na stropech. Ale i tak mě to baví sbírat :)

UI rozhodně není dokonalé, což jde hlavně vidět ve stealth pasážích, kdy si společníci běhají nepřátelům pod nosem a pomalu jim prolézají mezi nohama a ti si ničeho nevšimnou. Věc, která hodně zamrzí.

Famózní je grafika a stylizace hry. Všechny lokace jsou nádherně detailní a byla radost je prozkoumávat.

Celkově vzato jsem si čtyřku užil ze všech dílů nejvíc a překonala i suprovou dvojku. Je to takové krásně nostalgické loučení s Nathanem Drakem, ale naštěstí ne se sérií, která doufám bude pokračovat v podobné kvalitě i po Lost Legacy.

Ale sakra, stejně mi bude Sully chybět :)

A Elena.

A ostatní.

Pro: Hratelnost, skvělé charaktery, nejlépe podaný příběh v sérii, akce, grafika, zábava a je to neskutečná jízda

Proti: UI by mohla být lepší, poklady jsou opět svítící tečky, rozporuplný závěrečný souboj

+32