Nejlépe hodnocené komentáře

Konzoli PC Engine (v USA se prodávala pod názvem Turbografx-16) zná u nás asi jen málokdo. Je označována za první konzoli čtvrté generace (šestnáctibitové konzole) a největších úspěchů dosáhla v rodném Japonsku. Minimálně jednu hru z jejího portfolia ale bude znát asi každý český pařan, který pamatuje začátek devadesátých let. Tou hrou je Bomberman, který většina pamětníků zná spíše pod názvem Dyna Blaster. Na PC Engine vyšly později ještě další dva díly - Bomberman '93 a Bomberman '94, který byl portován na Segu Mega Drive, kde byl přejmenován na Mega Bomberman.

Hra má dokonce i nějaký příběh, abyste věděli, proč všechno a všechny vyhazujete do vzduchu, ale věřte mi, že není nijak důležitý. Ve stručnosti by se dal popsat tak, že hnusný emzák jménem Bagular zaútočil na domovskou planetu Bombermanů, přičemž jeho poskoci zničili obrazy duchů a způsobili tím roztříštění planety na pět částí. Vaším úkolem je zneškodnit Bagularovy pohůnky a spojit znovu jednotlivé obrazy a potažmo celou planetu. V principu jde o to, aby bylo nějaké odůvodnění, proč se příběhové mise odehrávají v pěti různých prostředích. Postupně tak na hráče čeká návštěva džungle, dolů, podmořského světa, hradu a ledového světa. Závěrečná úroveň se pak odehrává na Bagularově vesmírné lodi.

Každé prostředí má své vlastní protivníky a svá specifika. Většinu nepřátel z první půlky hry stačí zasáhnout jedinkrát, aby se odporoučeli do horoucích pekel, ale v pozdější fázi obvykle vydrží dva zásahy. Oproti Dyna Blasterovi přibylo mnoho druhů nepřátel, kteří umí zbrusu nové kousky. V dolech potkáte protivníky, kteří chrlí oheň, čímž umí odpálit vámi položenou bombu. To samé se může stát, pokud bombu zasáhne láva, která čas od času vyletí ze sopky. V moři na vás čekají ponorky, které se ponoří do hloubky, takže z nich čouhá jen periskop a v hradu zase duchové, kteří se umí zneviditelnit nebo přízraky, které se vznesou do vzduchu. Pokud k některé z těchto situací dojde, nelze dotyčného zasáhnout bombou. V ledovém světě se jeden velký protivník po zásahu rozprskne na čtyři menší a závěrečném levelu se zase střetnete s nepřáteli, kteří dokáží ranou pěstí nebo střelou z raketometu zničit nejen vás ale i dílek labyrintu. Narozdíl od Dyna Blastera není v Mega Bombermanovi vaším úkolem vyčistit mapu od nepřátel, ale zlikvidovat předepsaný počet energetických sloupů, které chrání místo, kde se ukrývá dílek obrazu. Na konci každého světa se jako vždy utkáte s bossem. Ti jsou vcelku originální a souboje s nimi nejsou úplně snadné, ale s trochou cviku se dají zvládnout.

Také prostředí se oproti Dyna Blasterovi dost změnilo. Zapomeňte na pravidelný tvar a mřížku. Skoro každá úroveň se skládá z několika částí, kde v každé opět musíte zničit předepsaný počet sloupů, aby se vám otevřel průchod. Jednotlivá prostředí opět nabízí několik originálních nápadů. V dole se můžete svézt ve vozíku, který zničí všechny, které přejede a pomůže vám dostat se na některá jinak nedostupná místa. V ledovém světě po vás budou tučňáci, kteří sedí na okraji mapy a nelze je zasáhnout, střílet z raketometu, atd. Život vám pochopitelně usnadní mnoho power-upů, které znáte z Dyna Blastera. V Mega Bombermanovi ovšem není jejich počet omezen na jeden v každé úrovni, protože v této hře jich naleznete v každém levelu hned několik. Jedná se o klasickou nabídku jako je vyšší počet bomb, delší dosah výbuchu (v Mega Bombermanovi je ovšem maximální dosah omezen na pět dílků), pokládání několika bomb najednou, zvýšení rychlosti, kopání bomb nebo krátkodobé zmražení všech nepřátel. Ve verzi pro Segu jsem ovšem nenarazil na můj vůbec nejoblíbenější power-up a sice odpalování bomb na dálku (přitom ve verzi pro PC Engine je). Asi nejvýraznější novinkou je pak to, že občas můžete po zničení dílku nalézt obří vejce, z něhož se vylíhne dinosaurus, kterého si vaše postavička může osedlat. Dinosaurů je pět druhů, které se liší barvami a výhodami, které poskytují. Každý dinosaurus vám dá ještě ten bonus, že pokud na něm sedíte a dostanete zásah, ještěr vás sice opustí, ale vaše postavička nepřijde o život.

Pokud nechcete hrát příběhový mód, můžete se s nepřáteli střetnout v jedné z arén. Tady si můžete nastavit hru až čtyřech hráčů najednou, ale můžete si zahrát i sám proti botům ovládaným hrou. U botů si můžete vybrat podle jakého vzoru se mají chovat a hra umožňuje nejen hraní všech proti všem, ale můžete si zahrát proti sobě i v týmech - buď dva na dva nebo tři na jednoho.

Hudební doprovod není podle mě nic extra. V každém světě hraje pouze jedna skladba a další pak doprovází souboj s bossem. Naštěstí se každý svět skládá jen ze čtyř úrovní, takže než se vám skladba stačí zprotivit, obvykle se dostanete do dalšího světa. Grafika je spíše jednodušší, ale v rámci žánru naprosto dostačující. Verze pro Segu a PC Engine se od sebe liší jen v několika málo detailech, ovšem těchto několik grafických vylepšení si u Segy vybralo nepříjemnou daň. Když je obrazovka přeplněna nepřáteli, dochází občas k poklesu framerate, což se u PC Engine nikdy nestane. Není to nic hrozného, ale když porovnám grafiku Mega Bombermana kupříkladu s Gunstar Heroes, kde pokles framerate nehrozí, ačkoliv na hráče na každé obrazovce útočí hromada nepřátel a neustále se něco děje a který notabene vypadá mnohem lépe, tak to zkrátka u Mega Bombermana zamrzí.

Pokud vás bavil Dyna Blaster, měli byste si Mega Bombermana určitě zahrát. Mega Bomberman přináší zajímavější a zábavnější levely a množství nových a nápaditých nepřátel. Spíš bych ale doporučil verzi Bomberman '94 pro PC Engine, protože má stabilní framerate. Ovšem připravte se na to, že menu je pouze v japonštině.

The Legend of Zelda je hra, která značně předčila svou dobu a na hráčskou veřejnost zejména v rodném Japonsku a v Americe udělala ohromný dojem. Na konzoli Nintendo Entertainment System se jí prodalo více než 4 milióny kusů, což bylo na poměry osmdesátých let obrovské číslo. Bylo proto logické, že i ostatní herní konzole zatoužili mít podobnou hru ve svém portfoliu. A jelikož největším konkurentem byla koncem osmdesátých let v Japonsku konzole PC Engine (známá i pod jménem Turbografx-16), vznikla pro ni hra, která první Zeldu prakticky kopíruje. Její název je Neutopia a já bych vás s ní rád blíže seznámil.

V království Neutopia žili všichni v míru a blahobytu, než se objevil zlý Dirth, který unesl princeznu Auroru a ukradl a v osmi labyrintech ukryl medailony, které onen klid a prosperitu zajišťovaly. Proto přichází na scénu šlechetný hrdina Jazeta, který obdrží magický kompas, který jej dokáže k medailonům nasměrovat a vydá se zachránit princeznu, zničit Dirtha a obnovit pořádek v zemi.

Pokud znáte první Zeldu, nemá vás Neutopia čím překvapit. Opět se jedná o shora viděnou akční adventuru, v níž se pohybujete v poměrně rozlehlém otevřeném světě plném nepřátelských stvoření. I v Neutopii potkáváte různé obyvatele, kteří vám na vašem dobrodružství vypomůžou radou či nějakým předmětem. Budete používat bomby, posouvat kameny, aby se otevřel tajný průchod nebo pálit stromy, pod kterými se může ukrývat schodiště vedoucí k některému z obyvatel. Po celou dobu budete samozřejmě pobíjet nekonečné řady nepřátel, kteří se v jednotlivých obrazovkách obnovují (i když ne tak rychle jako v Zeldě).

Dungeony (pardon labyrinty) jsou něco snazší a hlavně přímočařejší než v Zeldě. Nemusíte v nich hledat malé klíče nutné k odemknutí dveří. Jediný klíč, který vždy najdete, bude od krypty, ve které se ukrývá boss střežící některý z medailonů. I předmětů je méně než u konkurence. Nesmí chybět bomby, které mohou zničit zeď a tím odhalit skrytý průchod. Dále si v temných místnostech můžete posvítit lucernou a menší průrvy o velikosti jednoho dílku zacelit duhovým přemostěním. Předměty jako luk nebo bumerang ovšem v Neutopii chybí. Alespoň, že Jazeta nalezne dva předměty, které jsou něčím originální. Prvním je ohnivá hůlka, jejíž účinnost je závislá na zdraví vašeho hrdiny. Pokud jsou hodnoty vysoko, chrlí plameny, které po pár zásazích zlikvidují každé monstrum. Při nízkých hodnotách zdraví hůlka pouze vystřeluje ohnivé koule, jejíchž účinek je mnohem slabší. Druhým předmětem, k němuž se ovšem hráč dostane až skoro na konci, je zvoneček, po jehož použití se silní nepřátelé (ale nikdy ne bossové) promění v nějakého slabšího protivníka.

Jinak lze nalézt v podstatě už jen lahvičky doplňující zdraví, křídla, jež hrdinu přenesou na místo, kde lze ukládat hru a v neposlední řadě tři vylepšení meče, zbroje a štítu. Tato vylepšení se hodí zejména v soubojích s bossy. Střetnutí s nimi nejsou moc složitá a v podstatě stačí počkat, až protivník ukončí útok a pak do něj prát mečem a ohnivou hůlkou, co se do něj vejde. Obvykle je do minuty až dvou po všem. Celkově bych Neutopii označil spíše za snazší hru, ale vzhledem k solidní rozlehlosti a mojí pohodlnosti jsem se stejně občas podíval do návodu, protože se mi nechtělo pátrat, jak dál.

Neutopia vypadá o poznání lépe než první Zelda, ale to je zapříčiněno především lepším výkonem konzole PC Engine. Melodie, které Jazetu na jeho cestě doprovází, nejsou špatné, ale jelikož jsou jenom tři (svět, u někoho doma, v labyrintu), brzy se oposlouchají a můžou začít lézt na nervy.

Neutopia se nedá nazvat jinak než okleštěným klonem The Legend of Zelda. To ovšem vůbec neznamená, že by se jednalo o špatnou hru. Jediná potíž je v tom, že kromě emulátoru konzole PC Engine si ji asi nezahrajete. Ale pokud by se k tomu někdo z vás přeci jen odhodlal, ať si určitě nezapomene zahrát i druhý díl. Je to sice opět skoro totéž, ale když hra dělá to, co má, pořádně, tak proč by se měla snažit být za každou cenu originální.