Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Silent Hill 2

  • PC --
Tak jako většina lidí, i já jsem Bloober týmu moc nevěřil. Něco mi říkalo, že to dopadne jako třeba GTA Definitive edition - tj. bude to uspěchané, extrémně zabugované a o ničem. Očekával jsem, že tvůrci nepochopí o čem vlastně Silent Hill 2 je a hlavní myšlenku celé hry totálně zprzní.

Jsem rád, že to nakonec dopadlo dobře. Co dobře? Ba přímo skvěle!

O to zajímavější je, že to není remake jedna ku jedné, ale obsahuje řadu změn. Některé lokace mají úplně jiný layout a design. Spoustu adventůrních hádanek bylo nahrazeno jinými. A tvůrci měli dokonce koule sahat na děj, změnit některé drobnosti či dialogy. Vzhledem k tomu, jak fanatická komunita kolem Silent Hill 2 je a jak moc citliví na příběh jsou, bychom mohli říct, že si Bloober tým zahrával s ohněm.

Naštěstí to ale kluci zvládli a výsledek je fajn. Osobně mě žádná změna vůbec neurážela, ani jsem neměl pocit, že je něco výrazně špatně. Naopak jsem při hraní měl neustále pocit, že hraji Silent Hill 2 zase znovu, ale zároveň hraji nějaký úplně jiný, nový Silent Hill.

Samozřejmě to není vždy dokonalé a některé drobné změny mě moc nenadchly. Třeba oblíbený dialog mezi Mariou a Jamesem, kdy James říká: "Anyway, I am glad you're alive." a Maria ve vzteku zaječí: "Anyway? What do you mean ANYWAY?!" je v remake trochu nepovedený a Maria reaguje tou větou příliš rychle - chybí tam ten moment, kdy je z toho, co jí James řekl, v šoku, chvíli to zpracovává a postupně dostane vztek. Tohle je třeba příklad jedné z mnoha drobných změn, které se moc nepovedly. Ale budiž.

Ok, ale popojdem. Dále musím říct, že se mi hrozně líbila vizuální stránka hry, kdy už jen procházka po lese na začátku je dechberoucí. A byl jsem nadšený ze všech těch malých detailů. Např. vlezete oknem do garáže a tam stojí auta, v rohu se krčí náhradní pneumatiky, v dalším rohu je stolek se svěrákem a jinými nástroji, poblíž je skříň s různými kousky nářadí a tak dále. Ok, já vím, že tohle je v dnešních hrách naprostý standard a moderní enginy umí hodně detailů, ale v porovnáním s původním Silent Hill 2 je to dost skokový rozdíl, který je tu hodně vidět.

A hlavně to podporuje mou nejoblíbenější složku hry, což je šmejdění. Já rád prohledávám každý kout a škvíru, syslím munici a health-drinky, čtu každý nalezený vzkaz na papíře, a díky tomu, jak tvůrci vizuálně i funkčně vypiplali každou místnost, bylo šmejdění velice zábavné.

A také to celé hezky podporuje hororovou atmosféru, protože člověk vidí, jak se město rozpadá. Když prohledáváte místnost, která je naprosto špinavá, zdi kolem jsou plesnivé, trhá se z nich tapeta a leze po nich hmyz, umyvadlo poblíž je plné nahnědlé vody a tak dále a tak dále, hned na vás dýchne ten depresivní pocit izolace, beznaděje a prázdnoty. A to ani nemluvím o tom, jak děsivě vypadá Otherworld.

A nyní bych se rád dostal ke soubojovému systému. Combat v téhle hře se mi bohužel moc nelíbil. Zatímco v původním Silent Hill 2 byl spíše okrajovou záležitostí, tady se tvůrci rozhodli, že bude hrát důležitější roli. Ve výsledku je trochu frustrující a otravné. Přišlo mi, že těch monster bylo trochu příliš a byly za každým rohem, (a někdy i velice doslova, protože takový Mannequin se schovával často za rohem, nečekaně vyskočil a drcnul mě jednou ze svých čtyř noh). Občas jsem měl pocit, že hraji spíše Serious Sama, než Silent Hill.

Celkově byla monstra agresivnější, než v původní hře, hůře se mi před nimi unikalo, dávali obrovský damage, že každých pět sekund mi zčervenala obrazovka, což znamenalo, že jsem nucen vyzunknout jeden ze svých celkem vzácných health-drinků. A teď si říkám, jestli se mnou není něco špatně, protože ostatní tu v komentářích píší, jak jim souboje naopak přišly moc jednoduché - nevím... já jsem měl pocit, že dostávám strašnou čočku. :D

Jestli mě ale tvůrci chtěli postrašit, tak se jim to povedlo, protože jsem se díky tomu bál každého monstra a kdykoliv jsem slyšel, jak se z tmavé chodby přede mnou blíží nějaká chrochtající skřehotající věc, sevřel se mi žaludek hrůzou. A také je pravda, že mě to dost nutilo přemýšlet nad tím, jak udolat které monstrum a u toho obětovat co nejméně munice a zdraví.

Ovládání mi přišlo občas trochu zvláštní... Malinko mi lezlo na nervy tlačítko quick-turn, jehož stiskem se James rychle otočí, což je trochu nepříjemné, když je přede mnou monstrum a já mu ukážu záda. A z nějakého důvodu jsem to občas omylem stisknul, kdy to bylo dost nevhodné. Trochu zvláštní je, že prvním tlačítkem na myši je útok na blízko, druhým tlačítkem se tasí zbraň, ale musí se to držet a tím prvním zase střílet. Chvíli jsem si to různě pletl, než jsem se to naučil.

(A celkově mi připadá podivné, že James ocelovou trubku pravidelně schovává "do kapsy" a vytahuje ji, jen když ji potřebuje. To jednak vypadá komicky a jednak to není moc realistické - opravdu byste byli ochotni odložit vaši zbraň do kapsy, když jste ve městě, kde je plno monster, co váš chtějí zabít? Ani náhodou!)

Trochu podivné bylo, jak James reagoval na aktivní místa. Někdy se objevila bílá tečka indikující aktivní místo - např. šuplík, kde je krabička s náboji do brokovnice. Abych munici sebral, musel jsem stát na velice specifickém místě velice specifickým způsobem, aby to šlo. Neustále jsem různě popocházel a hledal ono místo, kde James předmět sebere. Přišlo mi to celé takové nějaké rozbité.

A poslední věc, která trochu souvisí se vším zmíněným výše, a která mě hrozně štvala, byly boss fighty. Zatímco v původním Silent Hill 2 byly boss fighty spíše takové symbolické a měly jen posouvat příběh kupředu, v Remake se Bloober tým rozhodl, že boss fighty budou veliké, epické, zdlouhavé, s řadou nečekaných zvratů.

A já chápu, proč je z hlediska příběhu důležité, že na mě Abstract Daddy několikrát vyskočí, zalehne a totálně znehybní. Já chápu, proč s ním musím bojovat v malé úzké chodbě rozpadajícího se domu. A také chápu, proč je nutné se s ním utkat opakovaně. Příběhově a umělecky je to naprosto super boss... Ale z hlediska herního je to ale strašně frustrující zdlouhavý bullet-sponge souboj, ze kterýho jsem byl chabrus na nervy.

Ok, sorry, už je to trochu dlouhý. Když to shrnu, jsem z remake nadšený a myslím, že se povedl. Jsem rád, že tvůrci přistupovali k Silent Hill 2 s určitým respektem, úctou a nedělali žádné příliš šílené změny. A když už nějaké udělali, tak mě obvykle zase tolik neurážely. Osobně bych jen ubral na combatu. Monstra nebylo nutné copypastovat do každé místnosti. Stejně tak boss-fighty nemusely být takový overkill. Tvůrci mohli aspoň pro nás lamy, co si chceme jen užít příběh a atmosféru, ale nemáme trpělivost ubít k smrti 380 monster ocelovou trubkou, implementovat nějakou "walking simulator" obtížnost. :D Takže tak!
+8

Electrician Simulator

  • PC 70
"Vlevo fáze, vpravo nulák, kdo to neví, ten je... hlupák!"

Dříve jsem se v elektřině nevyznal. Můžu ale zodpovědně prohlásit, že po dohrání Electrician Simulator se v ní asi pořád nevyznám. I tak ale byla zábava se několik hodin hrabat v kabelech, zásuvkách, vypínačích a pojistkách.
Jako začínající elektrikář nejdříve projdeme několika základními kurzy, a pak už jsou to samé výdělečné kšefty, zařizování domů snů a opravování staré elektroniky.

Zakázky ve formě emailů jsou celkem vtipné a některé na sebe navazují, například když zjišťujeme, proč má zákazník vysoký účet za elektřinu, abychom se v další misi mstili načerno připojenému zloději. Tahání kabelů po domě je velmi zjednodušené, stejně jako jejich připojování do zásuvek, takže je celé hraní poklidné, skoro až meditativní. Kromě misí v domech zákazníků pak občas na opravu přijde nějaký starý kazeťák nebo hračka. Tyhle opravy jsem si užíval nejvíc - šroubek po šroubku všechno rozebrat, zkontrolovat, nahradit rozbité součástky a zase složit...

Jediná negativní zkušenost ze začátku hry byla, když jsem nedělal přesně to, co jsem měl dělat, a podařilo se mi zaseknout bez peněz na nezbytné nářadí pro pokračování ve hře. To se ale týkalo jen úplného začátku, který jsem si zopakoval a pak už nebyl problém.

Electrician Simulator není žádné velkolepé dílo, které by ve mně zanechalo dlouhý dojem, ale hrálo se to hezky, hra skončila dříve než by se stihla okoukat a já se dobře bezmyšlenkovitě zabavil. Celkově - fajn hra.

Herní výzva 2025 - 5. Zase práce! - Dohraj hru, ve které hraješ za postavu vykonávající reálné povolání 20. nebo 21. století.

Pro: pohodička, elektrikařina není překomplikovaná, tak akorát délka

Proti: možnost se omylem zaseknout bez peněz na pokračování, občas trochu nemotorná kamera

+4

Rise of the Triad: Dark War

  • PC 70
V době vydání Rise of the Triad byl na trhu a v mnoha počítačích výrazně pokročilejší Doom. ROTT, který navazoval a vylepšoval staršího Wolfensteina 3D, tak měl dost těžkou pozici. Přesto si, díky své specifičnosti a jisté podivnosti, získal určitou pověst a v paměti tehdejších hráčů se rozhodně udržel. V té době jsem s hrou strávil nějaký čas a podle vzpomínek bych ji ohodnotil asi lehce nad padesát procent. Nově jsem se postil do hraní Ludicrous Edition a po dokončení musím své hodnocení upravit.

Základní hra obsahuje souvislou kampaň o čtyřech epizodách. Každá epizoda přinese nové prostředí i nepřátele a je zakončena soubojem s bossem. Hra je obohacena o dost ve své době unikátních prvků. Všechny dekorace jsou zničitelné, prosklené stěny lze roztříštit a ploché úrovně mají vertikální rozměr. Na každém kroku jsou tak pohyblivé plošinky a skákadla (trochu jako v pozdější Quake III). Zpočátku to působí divně, ale jak si na to hráč zvykne, tak se skákání a poletování po úrovních stane zajímavým osvěžením. Navíc jde o další prvek ukrývající zajímavé předměty mimo klasické tajné oblasti (kterých je ale hra plná). Za zmínku také stojí místnosti s plynem, na což se hodí plynová maska, nebo nepřátelé házející sítě, z kterých zase rychle pomůže nůž. Tyto drobné, ale zajímavé prvky, jsou prvním důvodem proč stojí Rise of the Triad za zkoušku.

Druhým jsou komplexní levely. Od začátku stojí za průzkum, obzvláště pokud nechcete vynechat tajné levely. Jejich rozsáhlost časem roste, ale nepřesáhne zvladatelnou mez, obzvláště díky dostupné mapě. Na mě první levely působily zmateně, ale po zvyknutí si na skákací prvky a zvláštně působící "vysoké" prostředí, se nebyl problém začít orientovat. Po prvních dvou hodinkách jsem téměř přestal bloudit a nevzpomínám si na žádný delší zásek. V druhé polovině hry nebyl problém ani s hledáním tajných oblastí - člověk už prostě ví po čem koukat a jak designéři pracují.

Za zmínku určitě stojí i zbraně. Základní pistole, dvojce pistolí a samopal mají neomezenou munici, což je příjemné. Stačí tak hlídat munici v silnějších zbraních, obvykle různé raketomety, které lze nést vždy jen v jednom provedení. U hry od Apogee samozřejmě nechybí ani power-upy jako božský mód, proměnu ve psa, létání nebo spíše negativní elasto mód.

Součástí Ludicrous Edition je ale mnohem více obsahu. Kampaň HUNT Begins je obsah původní shareware verze a to samozřejmě v Deluxe provedení, takže tři tajné levely navíc. Opravdu doporučuji pečlivý průzkum, celkem čtyři tajné levely ke klasickým sedmi je dobrá porce obsahu navíc. Největším lákadlem je úplně nová kampaň HUNT Continues. Ta je svými čtyřmi epizodami rozsahem téměř rovna původní hře. Design úrovní hezky ctí originál a rozhodně není nijak zjednodušený. Jestli něco, tak se najde několik pěkně zamotaných levelů. Dojde i na trochu nového prostředí, ale bohužel žádné nepřátele nebo zbraně. Rozhodně jde o skvělou práci a pro fanoušky originálu asi i hlavní důvod ke koupi remasteru. Hlavní menu nabízí i kampaň Extreme ROTT, ale tu okomentuji samostatně.

To ale stále není všechno. Hra obsahuje i samostatně spustitelné neoficiální pokračování Return of the Triad. Jde o fanouškovský projekt postavený na ZDoomu a obsahující jedenáct nových levelů. Je úžasné vidět co vše se podařilo překlopit na jiný engine. Nechybí plyn, vzdávající se nepřátelé, skokánky, zničitelné prostředí ani neomezená munice. Najdou se i rozdíly, jako možnost nést více zbraní nebo počítaní tajných oblastí (ROTT počítá pohyblivé stěny, Doom tradičně oblasti jako takové). Levely jsou snad ještě rozsáhlejší, každopádně jsem měl větší problémy s orientací. Rozhodně jde o zajímavý projekt a hraní díky Doom enginu působí o něco příjemněji. Dva tajné levely jsou téměř přesnou kopií první a tajné mapy z HUNT Begins.

Rise of the Triad mě nakonec příjemně překvapil a když nemusí napřímo soupeřit s nejlepšími střílečkami své doby, tak více vyniknou jeho dobré stránky. Ano hra je sice často zbytečně překombinovaná a má trochu nevyváženou obtížnost, ale rozhodně má co nabídnout. Především stojí za zahrání pokud máte rádi průzkum prostředí. Remastrovaná edice od Nightdive je tradičně skvěle zpracovaná a přináší perfektní kompilaci existujícího i nového obsahu.
+19

Vintage Story

  • PC 90
Minecraft 2, nebo spíše to, čím měl minecraft být před svou krizí identity, tak vnímám Vintage Story, na který jsem po pár měsících opět chytl slinu a v nové verzi 1.20 založil další svět, ještě nepřišla první zima a už jsem byl poklován kohoutem, přizabit kozou, musel jsem sekat traviny aby mi požár stepí nezachvátil bobulové keře a má hlava byla otlučená smrtonosným krupobitím. Usadil jsem se na líbezném pahorku, postavil na jeho vrchu srub zapuštěný do země se sklepem a travnatou střechou, v jeho blízkosti jsem založil vinice, zahradu a vysadil několik stromů. To je ale pouze přechodný domov nedaleko spawnu, protože se plánuji usazovat cestou na jih, kde budou mírnější zimy, nyní je podzim a já už pálím své první cihly na železářské pece...

Nejvíce fascinující na tomto projektu vzešlého z Minecraftu je ovšem to, jak posouvá mechaniky, realismus a přežití na zcela novou úroveň, všechny tyto aspekty jsou tak detailní a propracované, že mi dokázali znechutit klasický survival v Minecraftu, nyní ho už beru jen jako kreativní stavebnici. Když chci survival, Vintage Story je jasný favorit a nejen kvůli tomu, ale také kvůli tomu, jakou má atmosféru.

Roční období, biomy podle blízkosti k rovníku, dynamické počasí, AI, příroda, skutečná geologie, nadpřirozeno a tajemno, to vše umocňuje můj zážitek.

Pro: Prakticky vše, co má a nemá Minecraft, Stylizace a dohled, vaření a kažení potravin, kovářství a hrnčířství, průvodce/wiki přímo ve hře.

Proti: Zimy mohou být trochu nudné, pomalý vývoj hry, není na Steamu.

+6

Urban Jungle

  • PC 75
Příjemná oddychovka, která se nese v duchu Unpacking. Inspirace touto hrou je patrná, ale řekla bych, že Urban Jungle se snaží jít svojí cestou a odlišit se. Stěhování se a zabydlování se v jiných pokojích, bytech a domech je tu sice přítomné, ale jak už název napovídá, hlavní obsah hry se zaměřuje na rostliny.

Většina hry se tedy točí okolo vybírání a umisťování květin tak, aby se splnilo co nejvíce jejich požadavků. Tj. vlhkost vzduchu, sluneční světlo, a pak také vedle kterých dalších rostlin se dané kvítko cítí dobře nebo špatně. Skoro každá druhá kytka nesnáší chudáka monsteru. Za dobré umístění dostane člověk body, za dostatek bodů pak penízky, za které se dají koupit více vzácné druhy květin. A tak to jde stále dokola.

Oproti Unpackingu jsou tu úkoly ke splnění, nějaká ta kytkoidní mechanika, diář pro completionists a příběh, který je víc na očích (dokonce i s dialogovými možnostmi, které ale příběh neovlivní ani o chlup). Samozřejmě se to snaží trochu hrát na city, příběh je hlavně o rodinných vztazích. Nenadchne ani neurazí.

Já jsem od hry dostala to, co jsem čekala, takže já jsem spokojená. Pro dekoratéry a detailisty je dle mého skvělý ten free mode, kde si člověk může opravdu vyhrát. Ty, kteří mají rádi oddychovky, klidné hry, rostlinstvo a jeho pěstování, může tahle hra velmi potěšit.

Komentář píšu pár dní po plnohodnotném vydání, ve hře jsem strávila nějakých 6 hodin, ale je možné, že přijde i nějaký ten update s dalším obsahem a já se ke hře zase vrátím.
+8

The Melting Apartment

  • Browser 70
Slušná atmosférická jednohubka, ktorá mi svojou náladou trochu pripomenula Milk Inside a Bag of Milk Inside a Bag of Milk. Dohranie zaberie pár minút, ale to ničomu nevadí a potešil ma fakt, že hráč môže aj zomrieť, prípadne sa dopracovať hneď k niekoľkým koncom.

Pozdávalo sa mi aj grafické stvárnenie, tieto pixel arty jednoducho môžem. Hlavným ťahákom je hlavne znepokojivá atmosféra a fakt podivný príbeh, ktorý sa podobá skôr nočnej more (čo považujem za klad). Na to, že ide o titul zadarmo, je to fajn spestrenie. Na vyššie hodnotenie mi chýbal možno silnejší punch, prípadne trochu dlhšia hracia doba.

Pro: atmosféra, príjemná pixel art grafika, viacero koncov

Proti: možno príliš krátke

+4

Polda 2 remástr

  • PC 50
Zločin a trest, nepolapitelní vrazi a femme fatales jsou motivy, které jsou neodmyslitelně spojené s detektivním žánrem. Každou správnou detektivku reprezentuje detektiv, který čtenáře, diváka nebo hráče vábí mnoha aspekty své osobnosti. Někdy vzhledem a šarmem, jindy intelektem a lhostejností. I naše malá zemička se může pochlubit policejními esy, před kterými neuteče ani ten nejprohnanější zločinec. Nabídka je opravdu rozmanitá: Pepík Novák, major Maisner nebo detektiv Pankrác, jehož intelektu se nevyrovná ani ten nejbystřejší mistr zločinu.

Nebyl by to Polda, kdyby na Pankráce opět nezbyla ta nejpodřadnější práce. S Pankrácem tentokrát vyšetřujeme případ, který titulnímu hrdinovi změní nejen kariéru, ale i život. Při psaní tohoto komentáře si už nevybavuji, o čem případ vlastně byl. Už od prvních minut je jasné, že je to další z Pankrácových absurdně nevyřešitelných případů, jenž dokáže vyřešit (ano, uhodli jste) pouze on. Problém je rovněž v tom, že hra na vás sype jednu absurditu za druhou. Pokud se ztratíte v překombinovaném světě popkultury, kde ani ta nejlogičtější věc nedává smysl, je to v pořádku, má to tak nejspíš být. Výtku mám i k tomu, že druhý díl nezačíná menším shrnutím událostí prvního dílu. O Pankrácově minulém a současném životě nevíme zhola nic. Na základní otázky, které by objasnily Pankrácovu současnou situaci (manželství, život v novém městě, práce u policie), hra neodpovídá a nechává hráče v rozpoložení, ze kterého se nebude moci dostat.

Obrovskou změnou, na kterou jsem po dohrání prvního dílu nebyl připraven, byl nový Pankrácův vzhled. Pankrác už není tím ušlápnutým pidimužíčkem s velkou hlavou. Nyní je z něj vysoký a vcelku pohledný mladý muž, kterému digitální plastická operace nezapomněla ubrat na rozumu. A to pořádně. I přesto je v Pankrácovi, jenž opět promlouvá hlasem Luďka Soboty, něco, co toho původního sotva připomíná. Postava mi tentokrát vůbec nepřirostla k srdci, spíš mě odpuzovala svým jednáním, způsobem vyšetřování a infantilními hláškami. Snažil jsem se, co jsem mohl, ale v novém a vylepšeném Pankrácovi jsem nemohl nalézt zalíbení. Hlavní příčinou, proč se mi postava zprotivila, byl dabing Luďka Soboty. Mezi Sobotou a Pankrácem stojí neviditelná, ale hmatatelná bariéra, která oběma aktérům brání v tom, aby podali přesvědčivý výkon. Sobota zápasí s Pankrácem od začátku do konce. Dost se zadrhává, koktá a vyslovuje slova, kterým není rozumět. Někteří by mohli říct, že to k Pankrácovi patří, ale dle mého skromného názoru toho bylo v tomto díle až moc.

Fanoušci série (a především druhého dílu) mě pravděpodobně ukamenují za to, co v tomto odstavci napíšu. Polda 2 je hrou, která střídá jednu trapnost za druhou. Kromě ubohých running jokes, které dokážou pobavit jen ty nejjednodušší jedince, jsem ve hře nenašel nic, čemu bych se od srdce zasmál. Humor je v tomto díle kámen úrazu. Je přeplněný kvantem narážek na tehdejší popkulturu a politiku, které se zároveň předhání v tom, kdo jako první dosáhne vrcholu trapnosti. Nikterak tomu nepomáhají dialogy, jež jsou na úrovni dítěte, které se teprve seznamuje s tím, jak funguje běžná lidská konverzace.

Kdybych měl z celé hry vyzdvihnout to nejlepší, pravděpodobně by to bylo samotné DLC. Nejedná se sice o zázrak, ale o celkem ucházející záležitost, která dokáže zabavit svou krátkou herní dobou. Jak se Pankrác stal soukromým detektivem dobře rozvíjí příběh hry a vyplňuje mezeru mezi druhým a třetím dílem. Rovněž se povedl nový grafický kabátek, který druhému Poldovi nepochybně sluší. Poldu 2 jsem sice plánoval hrát v originálním provedení, ale kouzlo „remástru“ mě uhranulo natolik, že jsem musel přepnout do fešného kabátku, abych se novou a vylepšenou digitální scenérií mohl kochat. „Remástr“ dvacet šest let staré hře dodává uhlazené tvary, na které původní hra může jen žárlit.

Zdali Polda 2 v něčem exceluje, je obtížné říct. Negativních stránek je tu mnoho a těch pozitivních naopak málo. Je to pro mě obrovské zklamání, jelikož jsem od tohoto dílu čekal něco revolučního, co sérii posune o notný kus dopředu. Nakonec se stal pravý opak a tvůrci šlápli o několik kroků dozadu. Polda 2 je ve výsledku nezajímavý mišmaš všeho možného, který se snaží zaobalit primitivní příběh (ne)vtipnými hláškami, za které by se i profesionální komik styděl.

Pro: "remástr", herní doba, krátké DLC, dabing ostatních postav

Proti: slabý příběh, dabing Luďka Soboty, Pankrácův nový vzhled, trapný humor, místy nelogické úkoly, nevýrazná hudba

+11

Expelled!

  • PC 80
Položili ste si niekedy pri čítaní príbehu otázku, či môžete reálne dôverovať rozprávačovi? Hovorí vám vlastne pravdu, alebo sa môžete pokojne dočkať aj desiatich rôznych verzií udalostí z jedného dňa? To je asi to najzaujímavejšie čo ponúka nová hra štúdia Inkle s názvom Expelled! Budete v hre vzornou študentkou, ktorá sa so svojimi problémami vysporiada slušnými metódami, alebo sa rozhodnete pre trochu iné chodníčky?   To je len na vás… 

 Príbeh začína, keď nešťastná Verity sedí v bare pri svojom otcovi a snaží sa mu nejakým spôsobom vysvetliť dôvod, prečo bola vylúčená zo školy. Všetko to má do činenia s rozbitým oknom a študentkou, ktorá z neho vypadla. Vy budete postupne odhaľovať udalosti, ktoré sa behom dňa udiali a sami uvidíte, že to bolo iba obrovské nedorozumenie, Verity v skutočnosti za nič nemôže a stala sa iba obeťou vo vykonštruovanom prípade. Lenže ako som už spomenul, jej rozprávanie sa bude neustále meniť. Na začiatku nikdy nebola na mieste činu, no v ďalšom prerozprávaní udalostí už áno. Aká je teda realita?

Naratív príbehu je veľmi svojský. Viaceré konce v hrách mi nie sú neznáme, no Expelled! v tomto zachádza ešte trochu ďalej. Rozdiel totiž primárne robia dva aspekty. V prvom rade sú tu vaše rozhodnutia, ktoré počas hry urobíte, no rovnako hru ovplyvňuje aj Veritina povaha. Tá môže byť totiž dobrácka, no rovnako aj diabolská. Povaha rovnako umožňuje počas každého ďalšieho rozprávania využiť iné cesty a dopracovať sa k informáciám, ktoré by ste inak nemali ako získať. Rovnako budete môcť navštíviť miesta, kam by sa slušná Verity nikdy nevybrala. 

 Je tak celkom zaujímavé sledovať, ako sa bude postupne vyvíjať príbeh na základe jednotlivých rozhodnutí. Dobrou pomôckou k tomu, aby ste úspešne hru uzavreli bude aj vaša kniha “špinavostí”, ktorá slúži ako denník informácií, ktoré sa vám už počas minulých priechodov podarilo zistiť a nemusieť ich tak opakovať. Má to však menší háčik. Aby ste mohli mať tieto informácie, budete musieť túto knihu zakaždým znova nájsť. Nejde pritom o nič náročné, no bez nej budete musieť všetko prechádzať tak, akoby ste dané informácie predtým nikdy nevedeli.

Čo sa postáv v hre týka, dá sa napísať, že sú celkom solídne napísané. Každá postava má svoj vlastný charakter, no rovnako aj najrozličnejšie tajomstvá. Informácie sú tu najlepším spôsobom na to, ako sa dopracovať k čo najlepšiemu finále. Zaujímavé sú často aj reakcie niektorých postáv, pokiaľ ich s danými informáciami konfrontujete. Najlepší príklad je pre mňa Nattie, ktorá bude mať počas hry minimálne štyri rozličné mená, ktoré bude hovoriť podľa toho, ako jej to vyhovuje. Neviem s istotou povedať, či dievča len fantazíruje, alebo je to chronický klamár, no obe možnosti pôsobia celkom reálne. 

 Bude možno celkom náročné zhodnotiť, ktoré spolužiačky vás podržia, a ktoré naopak využijú príležitosť k tomu, aby vás potopili, no v niektorých prípadoch budú tieto skutočnosti viac než jednoznačné. Netreba preto zabúdať ani na opatrnosť, a dobre si zvážiť, ktorej postave zveríte určité skutočnosti. No najdôležitejšie bude samozrejme nejakým spôsobom spracovať aj riaditeľku školy, ktorá sa rozhodne nebude zdráhať k tomu, aby vás vyhodila. Dokonca sa vám bez problémov prizná, že je jej vlastne jedno, či je Verity vinná alebo nevinná, ale nič to nezmení na tom, že bude študentkou, ktorú potrestá.

Rozoberiem trochu aj hrateľnosť, ktorá sa ukázala ako príjemne funkčná. Na mape si máte možnosť vybrať miesto, ktoré chcete navštíviť, a taktiež si vždy môžete vybrať spôsob, ako sa Verity v danej situácii zachová. Ako naloží s predmetmi, ktoré počas hry nájde, a rovnako aj spôsob, akým bude postavám odpovedať. Nevyskúšal som síce úplne všetky možnosti reakcií, ktoré hra ponúka, no v prípade, že budete čoraz silnejšie vystrkovať tie čertovské rohy, môžete na škole rozpútať skutočné peklo. 

 Dobrou pomôckou je aj možnosť vrátiť čas, aby ste mohli napraviť posledné rozhodnutie. Pokiaľ by ste mali pocit, že ste v danej chvíli trochu premrhali príležitosť a rozhodli by ste sa inak, môžete poslednú voľbu takýmto spôsobom zmeniť. No a nakoniec stojí za to spomenúť, že čo sa vášho inventáru týka, môže byť celkom slušne variabilný. Počas hry totiž môžete mať pri sebe veci, ktoré môžete, ale tiež nemusíte využiť. Niektoré predmety vám dokonca môžu pomôcť nájsť iné postavy, čo vám následne zase dá možnosť skúsiť sa k nim dopracovať iným spôsobom. Opäť, vie to hru otočiť vo váš prospech.

Vyzdvihnem ešte aj celkom solídnu znovuhrateľnosť titulu. Hoci sa mi počas štrnástich pokusov podarilo dopracovať k finálnemu výsledku, viem si celkom dobre predstaviť, že by to všetko mohlo ísť aj trochu iným spôsobom. Môže byť zaujímavé preskúmať viac temné chodníčky a prípadne sa dozvedieť viac o niektorých postavách a zistiť, čo všetko ostalo neprebádané. Môže ísť pritom aj o úplné maličkosti, ktoré dokážu zmeniť celý príbeh. 

 Napriek celkovým pozitívnym dojmom však hra neodíde s čistým vysvedčením a je čas, aby som spomenul aj niekoľko vecí, ktoré mi úplne neimponovali. Prvá vec, ktorá ma trochu sklamala je fakt, že pokiaľ v hre urobíte určité rozhodnutia, ktoré ovplyvnia vašu povahu, a chceli by ste to rozhodnutie vrátiť, nemôžete. Moja Verity totiž v jednom bode mala nábeh na to, aby sa neštítila ničoho, no po jednom nedomyslenom rozhodnutí som z nej znovu urobil perfektného anjelika a nemohol som to vrátiť späť, ani začať deň od začiatku. Musel som si tak poradiť so zvyškom hry inak a mrzelo ma, že niektoré cesty ostali neprebádané.

Tiež ma trochu mrzelo, že po vyhlásení študentských ocenení sa už nedočkáte žiadneho ďalšieho príbehového momentu, napriek tomu, že ich hra počas dňa celkom solídne buduje. Prial by som si napríklad vidieť tú divadelnú hru, v ktorej mala Verity hrať hlavnú rolu. Prípadne vidieť, či nechodenie na hodiny má aj nejaký negatívny vplyv na váš deň, ale nič také som nepostrehol. Možno by bolo aj zaujímavé zistiť, aký bol vlastne skutočný deň Verity Amersham, no ako som už napísal na začiatku, môžeme vychádzať len z toho, čo nám sama povedala. 

 Expelled! tak vo výsledku vnímam ako veľmi zaujímavú príbehovú adventúru, v ktorej si budete musieť správne rozplánovať aktivity počas dňa, zistiť čo najviac a postupne si pospájať dokopy v hlave celý príbeh. Som presvedčený, že hra toho ponúka viac, než sa mi podarilo objaviť a možno sa k nej ešte neskôr vrátim, aby som využil niektoré nevyužité cesty. Ak by som mal ale na záver ešte niečo napísať, tak musím uznať, že úspešný záver nepatril medzi moje najobľúbenejšie. Naopak som si veľmi užil priechod, keď sa mi podarilo obviniť z rozbitia skla Veritinu najväčšiu rivalku a vylúčiť ju namiesto hrdinky. Hra si tak určite tých pár hodín času, ktoré s ňou strávite, plne zaslúži.
+9

S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky

  • PC 60
S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky provází pověst nejslabšího dílu z původní trojice, jenže na první pohled nic nenasvědčuje, že by měl být tentokrát zážitek z hraní horší. Grafika je podobná, ovládání se nepokazilo, akce je pořád velice slušná a atmosféra sice trochu vyvanula, ale nikam nezmizela. Už v úvodní lokaci jsem ale zjistil, že všechno co se mi na Shadow of Chernobyl nelíbilo, si tady užiju vrchovatě. Clear Sky se ještě víc přimknul ke konceptu lineární střílečky odehrávající se v oddělených lokacích. Z vysílačky se na mě neustále valily pokyny - ubraň tábor, zaber kostel, zbav se hlídky, zachraň kamaráda. Některé úkoly mají časový limit, takže jsem místo poznávání krajiny běhal po mapě za žlutou šipkou, abych vyčerpaný vpadl do nějakého napůl prohrané přestřelky. Po opuštění Bažin naštěstí tempo opadlo, ale pomyslný bič nikdy úplně nezmizel. Dá se mu vzepřít, jenže jaksi není důvod. Mimo hlavní příběh totiž není ve hře moc co dělat. 

Vývojáři si vzali k srdci výtky hráčů a přidali jim nový obsah. Bohužel nepřidali ani zkušenosti, ani propracovaný strom úkolů, ani výrobu věcí. Místo toho jsou tu frakční války. Myšlenka byla asi taková, že se hráč přidá k nějaké ze skupin a bude radostně bojovat v jejím jménu, čímž jí pomůže potírat nepřátele a rozšiřovat území. Vybral jsem si frakci Freedom, hlavně proto, že byla nejblíž. Dostal jsem zajímavou pušku, a tím to pro mě skončilo. Občas se ve vysílačce ozval hlas plný uspokojení, který mi sdělil, že moje milovaná Freedom právě dobyla jeden z opěrných bodů, takže frakce Duty má od teď o něco těžší život. Kdybych byl náhodou poblíž, mohl jsem zadarmo obrat mrtvoly. To byl asi jediný benefit z celého humbuku kolem frakčních válek. 

Abych jenom nekritizoval, tak zmíním, že vývojáři zapracovali také na ekonomice. Teď už má smysl hromadit peníze, protože je za co utrácet. Zbraně se dají vylepšovat a dokonce i specializovat. Je na hráči jestli novou pušku povede směrem k přesnosti i za cenu nižší kadence, nebo se naopak zaměří na maximální poškození i za cenu toho, že část střel poletí pánu bohu do oken. Vylepšení nejsou zrovna laciná, takže by se teoreticky vyplatilo zpomalit, poslechnout si obyvatelstvo Zóny a splnit pár vedlejších úkolů. Jenže ty jsou tak hloupé a nezajímavé, že jsem téměř celou hru absolvoval v poklusu. Menší zradou je, že se dají vylepšovat i brnění. Zjistil jsem to až poté, co jsem prošel Rudý les za naprosté tmy, jen s baterkou. Noční vidění je totiž za poplatek.

Změn by se našlo víc. Přibyly nějaké nové lokace, ale žádná mě vyloženě neoslnila. Úvodní bažiny jsou fádní a z Rudého lesa jsem toho moc neviděl. Limansk byl fajn, pochopitelně na to, že to jen jen úzký koridor. Podzemních oblastí ubylo, čímž zároveň ubyly i strašidelné momenty. Původně jsem si myslel, že méně hlídané hranice oblastí budou plus, protože nebudu muset pořád dokola zabíjet oživující se vojáky, jenže se tím ztratilo i uspokojení z povedené akce a z nově přístupné lokace. Celkově jsem měl pocit, že je hra méně živá a prázdnější. Možná proto je atmosféra slabší. Ne vyloženě špatná, ale na Shadow of Chernobyl nemá. 

Přestřelky jsou pořád pohlcující. Nepřátele umí být dotěrní, nebo se naopak dokáží schovávat za překážky a navzájem se krýt. Občas se jim povedlo zahnat mě do úzkých nebo zaházet granáty. Arzenál kterým jsem si je držel od těla se částečně změnil, takže moje oblíbené stálice jsem už nenašel. Naštěstí jsem hned v první mapě dostal spolehlivý kalašnikov, který mi vydržel až do konce. Není nejpřesnější ani nejničivější, ale je nejspolehlivější, což je neocenitelné, protože se zbraně postupně kazí. Nábojů jsem měl tentokrát dost, a kdybych neměl, tak by mi je obchodník milerád prodal

Clear Sky je pořád solidní hra, jenže v téhle sérii jbýt solidní nestačí. Dojem by byl asi lepší, kdybych nejdřív hrál druhý díl a až pak přešel na ten první. Příběhově by to dávalo smysl, a možná bych místo rozladění z Clear Sky byl o to nadšenější z Shadow of Chernobyl.

Pro: atmosféra, známé lokace, dabing, dojem ze střelby, vylepšování zbraní

Proti: vedlejší úkoly, méně podzemních prostor, slabší příběh, závěr nic nerozhodl ani nevysvětlil

+20

Dead Island

  • PC 70
Abych byl fér, tak musím přiznat, že jsem ji celou odehrál sám a připravil jsem se nejspíš o lepší zážitek z Kooperace.
Nicméně se hra tváří, že nabízí plnohodnotný režim pro jednoho hráče. Hrajete sami, NPC na vás reagují jako na jednotlivce, ale ve filmečku vystupuje vždy celá sestava, což bylo přinejmenším rušivé.

U příběhu jsem mnohdy nevěděl, jestli se hra zrovna bere vážně. Dramatické filmy ale i některé rozhovory v reálném čase se vážně tváří.Jsou ale nabourávány arkádovou hratelností se systémem zuřivosti, výkřiky hlavního hrdiny při boji a taky až groteskní umělou inteligencí.Některé vedlejšáky, které byly prvoplánově vtipné mi ke zbytku hry seděly více, než béčkové drama hlavní linky.

Naštěstí hratelnost sama o sobě spolu s dobrou grafikou je dost dobrá na to, aby vás až do konce u hry udržela. Dead Island je prostě dobrá zombie rubačka. Ze začátku spíše o brutálním boji zblízka,ke konci taky trochu více o střílení.
Zombíky můžete přelámat tupou palicí( kterou ale můžete vylepšit třeba ostny), krájet mačetou, zapalovat molotovem. Vylepšovat své zbraně můžete různě a při boji se tak vyřádit.
Bohužel ani boj není bez chyby a sem tam se o něco třeba zaseknete, nebo vás někdo zastřelí přes zeď. V některých arénách ze kterých není snadného úniku jde taky vidět, že se prostě počítalo s více hráči a tak je škoda, že tam s hráčem zrovna není alespoň jeden společník.

Důvod může být opravdu hrozná umělá inteligence. Vždy když bylo úkolem někoho chránit nebo doprovázet, tak se mi orosilo čelo :D

I přes to vše se pořád jedná o zábavnou hru, ke které se chci vrátit. Musím vyzkoušet ten COOP.
+11

Copycat

  • PC --
Autorský pár z Austrálie se snažil vyobrazit adopci a často smutný příběh mnoha domácích mazlíčků. Záběry vyhozených psů na krajnici a jejich nechápavé pohledy za odjíždějícím autem patří ještě k těm mírnějším, devastující zranění způsobené týráním potom k těm horším případům, které se denně dějí kolem nás. Copycat naštěstí není násilná. Ukazuje naivní ambice kočky domácí a její pohled na svět očima vrcholného lovce, který sotva zvládne dohonit ospalého motýla. Bezstarostný kočičí život ale netrvá věčně...

Díky jednoduché hratelnosti nebude dělat problémy vůbec nikomu, několik málo QTE vyžadují buď přesnost nebo rychlost, ale nikdy netrestají a jsou tady jen na oko. Osobně mě hra zaujala díky doporučení tady na DH a přestože mi poměr cena / výkon přijde neadekvátní, doporučil bych ji hlavně pro děti, u kterých může posílit jejich vztah ke zvířeti. I těžká rozhodnutí (ulovím matku nebo mládě?) vlastně končí dobře. Hra má hned několik velmi emotivních chvilek a lhal bych, kdybych se vymlouval na krájení cibule.

Hodnocení: ✰✰
+8

Shadow Warrior

  • PC 80
Původní Shadow Warrior jsem shodou okolností hrál někdy v době, kdy vyšel tenhle reboot a i z toho důvodu na něj nemám takové nostalgické vzpomínky jako na Duke Nukem 3D a Blood. I proto jsem toto nové zpracování nechával ležet ladem s tím, že až budu mít náladu a čas, tak to třeba zapnu. No chvíli to trvalo, ale nakonec na to došlo.

Už po pár prvních minutách se mi začaly vracet vzpomínky a poznával jsem různé reálie. Japonské prostředí a mytologie mě taky potěšily, ač to normálně vůbec nevyhledávám. Zběsilá akce byla hodně svěží, tak jako to v devadesátkách bylo zvykem. Katana, střelné zbraně, lékarničky, bouchací sudy, auta a automaty, prostě staré dobré časy. Stejně tak hratelnost s oldschool prvky. Lo Wang zase hláškuje ostošest, eastereggy a secrety každých pár minut. Je to jízda a nutno dodat, že to není žádná krátká záležitost, hrál jsem přes 13 hodin a to u stříleček není úplně málo.

Líbilo se mi plno odkazů na původní hru jako třeba pár eastereggů v původní grafice, kdy jednou Lo Wang prohlásil, že nechápe tu módu pixelartů :). Sem tam člověk narazil na ikonické králíčky, kteří se potulovali po okolí, nebo sami po sobě. RPG prvky mi v první chvíli přišly zbytečné a zmatečné, ale nakonec to byla příjemná a užitečná součást hry. Celkově je to skvěle odvedená práce s úctou k předloze a slušnou tvůrčí invencí a nadšením. Kdyby takhle vypadal Duke Nukem Forever, tak by bylo na světě líp.

Až nadejde čas, tak se pustím i do dalších dílů, věřím, že tam prodleva už znova nebude víc jak desetiletí.

Pro: pocta předloze, katana, prostředí, RPG prvky, hlášky, eastereggy, secrety

Proti: několik levelů je překombinovaných, bossové si jsou dost podobní

+19

Lost Horizon 2

  • PC 50
Po prvním dílu jsem byl na druhý Lost Horizon hodně zvědavý. Samozřejmě jsem tušil, že nepůjde o žádný zázrak, protože nejen zdejší hodnocení není nijak vysoké, i tak jsem však od hry čekal daleko více, než se mi nakonec dostalo.

Příběh o konci světa, v němž se mele páté přes deváté, jsme tu měli milionkrát a nesmyslné přeskakování z místa na místo mu vůbec neprospívá. Hra mi neustále brala ovládání z ruky a snad třetinu herní doby jsem se jen díval na nepovedená krátká videa a odklikával rozhovory. Rozhovorů s výběrem témat hovoru bylo asi deset a celkově byl tento prvek hodně upozaděn. Klasické adveturní části jsou celkem v pohodě, když tedy pominu fakt, že jsem sice věděl, co je potřeba udělat, ale mnohdy vůbec netušil jak. Akční pasáže, jako je třeba jízda na motorce, však stojí za starou belu. Opravdu nechápu, proč je sem tvůrci dali.

Také postavy se často chovají nelogicky. Fenton Paddock nechá svou dceru Gwen, o kterou se hrozně bojí, protože byla unesena, pobíhat samotnou po neznámém městě. Následně je u úplně cizího člověka poprvé na návštěvě a jde si k němu bez dovolení do kuchyně uvařit polévku a čaj. Pak se dostane na Island a geolog, který ho vidí poprvé v životě, ho bez problému nechá opravit a pilotovat vrtulník, protože mu stačí sdělení, že tomu přece rozumí.

Často jsem měl v inventáři příliš mnoho věcí, přičemž jsem řadu z nich vůbec nepoužil. Opravdu nechápu, proč se k tomuto kroku vývojáři vůbec uchylují. Nelogické kombinace, jako že se má oblečení rozřezat diamantem, a to jedině modrým, i když mám v inventáři čtyři různé barvy, a pak z niti a navlhčeného klacku vyrobit luk, všemu nasazují korunu.

Je vidět, že celá hra je hrozně odfláklá. Mimo výše zmíněného mají postavy kolem sebe bílé obrysy, jako by byly do prostředí doplněny zpětně nějakým nešikovným grafikem, zasekávají se o různé překážky a mohl bych pokračovat dále. Přitom Animation Arts ve většině předchozích titulů dokázali, že adventury umí, což dokazuje i konec s časohrátkami, který je tím úplně nejlepším na celé jinak nijaké hře. Jelikož už mám za sebou od těchto vývojářů téměř vše, někdy zkusím i krátkého Prestona Sterlinga a nejspíše i ten Monolith, po jehož vydání to vypadá, že to Animation Arts již zabalili.

Pro: klasické adventurní části, konec

Proti: příběh, akční pasáže, nelogické chování postav, zbytečné věci v inventáři, nelogické kombinace

+10

Pacific Drive

  • PC 80
Pravdupovediac, nečakal som od tejto hry pri jej kúpe veľa. Myslel som si, že to bude iba taká jednohubka. Nakoniec som v nej, pre kompletné dohranie a získanie všetkých achievementov, strávil bezmála 75 hodín. Určite sa nejedná o ľahkú, alebo casual záležitosť. Ak chce hráč vôbec dokončiť príbehovú linku, musí pochopiť a ovládnuť hneď niekoľko herných mechaník. A o čo teda vlastne ide?

Celý herný príbeh sa točí okolo hráčovho auta - anomálie, ktorá sa na neho naviazala v oblasti nápadne pripomínajúcej americký Rust belt, postihnutej rôznymi anomáliami a nestabilitami vesmírneho rozsahu, po istom výskume, ktorý nedopadol zrovna priaznivo (nazývanej Zóna). Vy ako vodič, budete postupne odhaľovať celý príbeh za touto oblasťou, ľuďmi, ktorí v nej žili (a žijú) a aj vášho prepojenia s autom.

Čo sa herných mechaník týka, je ich tu hneď viacero. Základom je grindovanie a zbieranie surovín, z ktorých si budete vyrábať vybavenie, bez ktorého neprežijete a ktoré sa používaním spotrebováva. Ďalej je to vylepšovanie ako vášho auta, tak aj základne (a že je tých vylepšení veľa pre jedno aj pre druhé), objavovanie a prípadne využívanie anomálií v Zóne pre svoj prospech, odstraňovanie quirkov z auta, či objavovanie jednotlivých oblastí Zóny. Keď sme pri tých oblastiach Zóny, mám pocit, že niektoré oblasti sú procedurálne generované a niektoré nie. Čo je však vždy generované je rozloženie anomálií a surovín v rámci oblastí.

Špeciálnu kapitolu by som rád venoval vylepšovaniu a opravovaniu auta samotného. Je to ústredná téma hry a je to cítiť. Všetko v rámci toho, čo hráč robí sa točí práve okolo jeho auta. Vylepšení je veľké množstvo, ale čo musím vytknúť, že hru som dohral s mid-tier vylepšeniami, a necítil som potrebu ísť do vyššieho tieru. Hlavne kvôli tomu, že high-tier vylepšenia potrebujú na výrobu veľmi sporadicky rozmiestnené exotické suroviny, alebo pri používaní spotrebúvajú veľké množstvo energie. Napríklad, pri kolesách som chvíľu využíval najvyšší upgrade, ale po čase som sa vrátil k jednoduchším all-road, pretože za prvé boli dostatočné, za druhé pri používaní v teréne nebrali žiadnu energiu a za tretie vyrábali sa z ľahko dostupných surovín. Ďalšia vec, ktorá sa mi nepáčila bola, že každý z komponentov, mohol chytiť nejaký nepriaznivý status, niektoré síce je možné odstrániť, niektoré ale nie. A tak nedokázalo nič otráviť viac, ako keď som si vyrobil high-tier dvere a po dvoch runoch mi chytili status krehkosti a kazili sa rýchlejšie, než dvere z predchádzajúceho tieru. Preto bolo jednoduchšie si vyrobiť a používať lacnejšie komponenty a keď chytili nefixovateľný status, tak ich jednoducho zošrotovať a vyrobiť si nové. Potom si človek dokázal aj užiť efektné odpadávanie panelov, dverí či kolies, keď omylom vpálil do anomálie, ktorú si v zápale akcie nevšimol.

Grafika hry sa blíži skôr indie titulom, ale bola vo všeobecnosti príjemná a dokázala dobre podtrhnúť atmosféru. Zvuk bol tiež na vysokej úrovni a hlavne zo začiatku, keď som nepoznal všetky anomálie, tak ma niekedy až zamrazilo, ak som počul nejaký neznámy zvuk, že čo sa na mňa zas odkiaľ vyvalí - špeciálne v najvyšších zónach. Čo musím vyzdvihnúť je ale výber hudby, ktorá je púšťaná ako v aute, tak aj v základni cez rádio. Hudba proste sadla podľa mňa absolútne perfektne do atmosféry tejto hry.

Za mňa sa jedná o dobrú hru, ktorú môžem odporučiť, špeciálne ak ťa bavia survival záležitosti a arkádové driving hry. Je to hra s celkom originálnym konceptom, ktorý by sa dal popísať ako zmiešanie prvkov z minecraftu, mudrunnera a nejakých survival horror hier. Rátaj ale s tým, že budeš dosť grindovať suroviny, čiže ak to nie je tvoja šálka kávy, tak ti bude hra skôr vadiť.

Pro: Grind, gameplay, veľa vecí na objavovanie a skúmanie, rôzne gameplay mechaniky

Proti: Grind, problémové ukladanie

+8

Grim Dawn

  • PC 85
Temnější a daleko brutálnější Titan Quest. Hrál a dohrál jsem jen na tu původní obtížnost, takže nebyla ani potřeba využívat kováře či nabídky obchodníků, protože jsem si bohatě vystačil s předměty co mi spadly před nos ze zabitých monster. Hru jsem, tak skončil s miliónem mincí na kontě a dokonce i s průměrným brněním, protože se mi už nechtělo řešit všechny ty čísilka a statistiky, kterých je ve hře požehnaně. Fakt to na tu normální obtížnost nemá cenu řešit a zdržovat se tím.

99% hry jsem prošel veskrze jen s pistolí na dálku a s jednou opelichanou vránou na rameni, která sloužila jen jako vábnička. Hru jsem ukončil po cca 30 hodinách s postavou na lvl 49, kdy jsem všechny zkušenostní body cpal do extra poškození vystřelených nábojů a štítů. U souhvězdí, které slouží jako doplňující atributy pro vaší postavu, jsem vše vsadil na jedové dovednosti, takže nepřátelé co se dostali do mé blízkosti a pokusili se mě kousnout, zanedlouho automaticky zhebli na otravu.

Úkoly jsou veskrze hodně podobné těm z Titan Questu. Některé jsou lineární jiné mají třeba více morálních řešení. Například sem objevil v jeskyni smutnou ztracenou malou dívenku, která chtěla abych ji dovedl do tábora k mamince. Když to uděláte zjistíte obratem, že dívenka není dívenkou, ale je to převtělený zlý démon, který nejen že vyvraždí celý tábor, ale ještě zaútočí samou radostí i na vás. A na takových děsivých situací narazíte mnoho.

Ještě musím na závěr pochválit poslední lokaci před samotným finálním soubojem, která vypadá fakt nechutně a taky absenci lektvarů, protože veškeré doplňovaní many a životů je buďto automaticky a nebo pomocí tlačítka s malým cooldownem, což šetří spoustu místa v inventáři.

Pro: Atmosféra, Hratelnost, Samoheal, Spousta skillů, Znovuhratelnost ( ale ne pro mě ).

Proti: Občas nepřehlednost ( např. v lesích díky stromům ), Mizení mrtvol, Občas bugnutý loot ve zdi.

+18

Heroes of Might and Magic III: Armageddon's Blade

  • PC 80
Se zájmem jsem si přečetl ostatní příspěvky k tomuhle HOMAM 3 datadisku a překvapilo mě, jak různě lidi hodnotí obtížnost. Přidám i svůj, velice subjektivní, pohled :-) Osobně jsem v AB hrál jen kampaně, multiplayer ne, takže vůbec nebudu hodnotit změny v balanci nebo Conflux jakožto nový hrad. Soustředím se jen na kampaně a asi bych celý příspěvek mohl dát do spoiler tagu, takže pokud jste je ještě nehráli, možná to raději dál nečtěte.

Mně osobně celý datadisk přišel velmi snadný (v některých ohledech možná ještě víc než původní RoE kampaně) a je to vlastně moje jediná výtka, protože jinak se design map a mnohem větší příklon k vyprávění příběhu od RoE hodně povedl. Kampaně jsou různé zasazením a stylem, už tu jsou první vlaštovky v podobě dlouhých textů, které se naplno rozvedou v SoD a HOMAM 4 (já osobně to zbožňuju a fakt mě baví to číst), takže ta lehká obtížnost, která znamená často nudu, mi to jediná trochu kazila. Pojďme na jednotlivé kampaně popořadě:

Armageddon's Blade: Hlavní a nejdelší kampaň, asi nejpovedenější, ale až příliš lehká. V prvních misích má hráč od začátku tak velké armády, že vyčistí půl mapy během pár týdnů, tím získá spoustu dolů, hradů, levelů a artefaktů pro hrdiny a zbytek už je pohoda. Kampaň má 8 misí a během nich si vylevelujete hrdiny takovým způsobem, že závěrečné mise jsou vtip. Třeba v úplně poslední misi můj hlavní hrdina (Gelu) jen sebral startovní jednotky od ostatních hrdinů, proteleportoval se přes Dimension Door k soupeřovu hrdinovi a byl konec kampaně. Nicméně kromě tohohle nedostatku je ta kampaň parádně epická a má vynikající nápad se střídáním obou stran konfliktu, za které hráč hraje.

Dragon's Blood: Asi nejtěžší kampaň, ale spíš jen otravností, než tím, že by v ní byla nějaká skutečná výzva. Problém je, že podzemní i nadzemní patra všech map jsou vždy tunely a člověk musí neustále ukládat hru a save pozice rotovat, protože když vyrazí třeba do levého tunelu a za pár dní přijde nepřítel z pravého tunelu, hrdina se nestihne vrátit. Ale aspoň je to kampaň za Dungeon, který mě hodně baví, a tento map design nutí mít víc aktivních silných hrdinů, takže celkově si nestěžuju a docela mě to bavilo.

Dragon Slayer: Objektivně nejtěžší kampaň, ale jen kvůli dvěma specifickým místům. První mise je o náhodě - buď hrdina dostane Logistiku, nebo ne. S ní je to trapně snadné, bez ní jsem to stihl přesně o jeden den před vypršením časového limitu. Druhé místo jsou neblaze proslulé souboje s 3500 Nagami (a jejich upgradovanou verzí). Moc jsem záměr a úmysl autorů nepochopil a víceméně je to jen o tom, zda jste se na to připravili a máte správná kouzla (např. Berserk), která abusujete, abyste takovou ohromnou přesilu porazili. Tahle kampaň mě moc nebavila, příběh nezaujal a jediný pozitivní prvek je přenos jednotek z jedné mise do druhé (ale jen jednou a ne v celé kampani), což je zajímavá strategická vrstva, kdy se pak člověk vážně snaží redukovat ztráty.

Festival of Life: Nejjednodušší a nejkratší kampaň. Tady si nepamatuju na jediné těžké místo, můj hrdina prostě všechno kosil. Mise mají časové omezení, což nesnáším, ale tady jsem se k němu ani v jedné misi ani nepřiblížil. Celkově bohužel nevýrazné vyznění, po pár týdnech (reálného času) jsem skoro zapomněl, o čem ty mapy a příběh byly.

Playing with Fire: Jedna z nejzajímavějších a pro mě nejzábavnějších kampaní. Má jen tři mise, ale druhá a třetí mají obrovské mapy, takže délkou se to vyrovná ostatním. Navíc se hraje za Fortress proti nemrtvým, což mě bavilo (za Fortress se v RoE, AB i SoD kampaních hraje ze všech hradů nejméně). Problém je zase příliš snadná obtížnost - už v první misi jsem si vyleveloval 4 hrdiny na takovou sílu, že druhá a třetí mise byly vtip. Moji hrdinové nemilosrdně kosili všechno i s malými armádami. Škoda. Kdyby aspoň třetí závěrečná mise měla hodně těžké nepřátele, mohla to být nejlepší kampaň.

Foolhardy Waywardness: "Bonusová" a lehce "ujetá" kampaň :-) Příběh je super a leckdy podaný tak vtipně, že jsem se u toho pochechtával (zarazilo mě ale množství překlepů, které v jiných kampaních v textech nebyly). Herně už to bohužel žádná sláva nebyla. První dvě mise jsou fajn, neurazí, nenadchnou, takový HOMAM 3 standard. Třetí mise má strašně pitomý map design, kdy máte jen jednoho silného hrdinu (ten jediný se v rámci kampaně přenáší mezi misemi), takže ten se nemůže bezstarostně vydat do světa a nechránit si město, ale zároven je to všude daleko, na startovním ostrově máte jen jedno město (soupeři jich mají několik, takže vás brzy přečíslí) a paradoxně kvůli tomuhle to byla pro mě asi nejtěžší mise z celé hry. Jen ale cca do poloviny, kdy jsem měl obrovské štěstí a v jednom z dobytých nepřátelských měst byl Town Portal (a samozřejmě jsem v jeho očekávání měl Expert Earth Magic), načež byl zbytek mise triviální. Poslední mise byla zajímavá a popravdě vůbec si neumím představit, jak strašně těžká by musela být bez Town Portalu a Dimension Door (Air Magic jsem měl taky Expert, takže teleport po mapě 4x za den), ale s těmito dvěma kouzly na expertní úrovni to byl opět vtip. Hned v prvních dnech jsem se proteleportoval k druhému městu (přeskočil questovou bránu, která mě k němu měla pustit mnohem později), které bylo plně postavené a ještě mělo Grál, takže zbytek mise už nestál za řeč, počítač neměl šanci, i když podváděl (jestli se nepletu, tak se mu každý týden spawnuli hrdinové s armádami z ničeho). Dokonce jsem díky kouzlu Fly i dostal hlavního hrdinu na všechny 4 okolní ostrovy (loď jsem nemohl riskovat, protože z ní nejde kouzlit Town Portal a zachránit město, ke kterému se mi portálem dostali nepřátelé) a zničil všechny soupeře, takže posledních pár týdnů časového limitu jsem byl na mapě sám a jen ty tahy odklikal.

Celkově je to povedený datadisk, dohrál jsem ho teď podruhé, ale už se k němu asi nikdy znovu nevrátím a nezaryl se mi tak hluboko jako milovaný SoD, na jehož další hraní se teď hodně těším a který jako jediný (na defaultní obtížnosti) představuje výzvu a naučil mě před lety HOMAM 3 mnohem lépe hrát.

Pro: Zajímavé kampaně, větší důraz na příběh

Proti: Nevyvážená obtížnost a obecně až příliš snadné

+14

Vivat Slovakia

  • PC 70
Po naostření si ostruhů na experimentálním herním projektu Vivat Sloboda před téměř šesti lety spatřilo světlo světa pokračování Vivat Slovakia. Jde o městskou akci odehrávající se po pádu železné opony u našich východních sousedů v dobách po vzniku samostatného slovenského státu. I po rozdělení Československa ale u našich východních bratrů stále panovaly staré pořádky. Většina vlivných lidí totiž, stejně jako u nás, převlékla kabáty a díky svým kontaktům a financím pokračovali dál ve svých pochybných kšeftech. Hra vás provede tímto nevábným obdobím, kdy nebude nouze o akci v podobě přestřelek, výbuchů aut či jiných ostrých způsobů vyřizování účtů.

Ve hře se vžijete do role taxikáře pracujícího v přestrojení pro tajnou policii. Ve voze i mimo něj budete moci projet až 10 km2 živého města přes více než 10 příběhových misí. Ty budou inspirované nebo rovnou vycházet ze skutečných událostí té doby. Po konci každé příběhové mise dostanete vysvětlení, ze kterého případu ona mise čerpala. Čekají vás ryze akční mise, kde budete pomáhat různým zločineckým skupinám, vyřizování účtů či rovnou půjdete po konkurenčních partičkách. Vedle hlavní příběhové linky budete moci i vozit svým taxíkem pasažéry nebo plnit vedlejší mise pro zavážkovou firmu, jezdit závody, rybařit a dále. Inspirace Mafií a GTA je více než patrná a velmi dobře zakomponovaná do prostředí porevolučního Slovenska. Také si začnete s jednou žábou, kterou vezmete například na dostihy nebo na místní pouť.

Hlavním tahákem hry je především velmi věrohodně zpracované hlavní město Slovenska. Budete jezdit jak po historickém centru, tak například i do obytné čtvrti zvané Petržalka poseté desítkami panelových domů. Autoři si dali skutečně záležet a město, ač jej nakonec i tak zmenšili, působí velmi autenticky. Nejen vzhledem budov a odlišností čtvrtí, ale i dobovými nápisy nebo typickou socialistickou šedí. Velmi potěší ikonická UFO vyhlídka na mostě přes Dunaj, nebo Bratislavský hrad. Navíc město i žije. Lidé chodí po chodnících, přechodech, na sídlištích se shlukují kolem pasáží a podobně. Dalším z taháků hry je vozový park čítající až 50 dobových aut. Řídit budete moci několik typů Škodovek, Trabant, Žigulíky, Lady i další socialistické skvosty tehdejší doby. Přitomny budou i západní značky jako Peugeot nebo Citroen a pro nejbohatší i například BMW nebo Porsche. Samozřejmostí budou i tehdejší vozy policie, hasičů, električky a nákladní auta. A vedle vzhledu je na vysoké úrovni i jejich ozvučení, které je velmi podobné skutečnému. Auta sice nejsou licencovaná, ale vzhledem rozeznatelná na první pohled. Hra je plně slovensky nadabovaná. V hlavní roli se představí Marián Labuda mladší, který často elektrizující atmosféru přiživí i několika drsnějšími hláškami. Dabing je taktéž velmi vtipný, poskytující typický humor. Potěší i zajímavá paleta zbraní od pistole, útočné pušky, samopal, odstřelovací pušku a ikonický teleskopický obušek.

Technický stav hry a její optimalizace jsou bohužel největšími kameny úrazu. Jste svědky velmi častých kolizí, kdy se auta do sebe zabugují a například vyletí několik metrů do vzduchu. Dále často dochází k ucpávání křižovatek a pro pokračování musíte toto objet protisměrem nebo po chodníku. Taktéž chodci se zabugují do aut nebo jiných kolemjdoucích. Navíc chodí velice často na červenou a nic si nedělají z toho, že se k nim blíží auto vysokou rychlostí. Auta poměrně často nedávají přednost zprava nebo z vedlejší ulice a čas od času se i sama od sebe převrátí na bok, dokonce i vozy s právem přednostní jízdy. Dále může auto začít zběsile couvat protisměrem hlava nehlava. Přejetí chodce se překvapivě nerovná policejnímu sledování a vy můžete jet vesele dál. Navigace není spolehlivá a na některých místech vás opakovaně posílá do protisměru, dokonce i na dálnici. Stardardem taktéž jsou padající lampy po kolizi s nimi a překvapivě se objevující mrtvoly na chodnících, zjevně bez cizího zavinění. Alespoň jsem si přivlastnil jejich hotovost. Poškození aut se samozřejmě projeví na jejich vzhledu. Jako kompenzace jejich extrémní četnosti vám hra při načítání auto sama opraví. Jednou se mi dokonce stalo, že se zabugoval zvuk a hra se začala šíleně sekat. Návrat k normálnímu hraní vyřešil po nějakém půl hodinovém návratu k nejbližšímu místu uložení hry až její restart. Tyto nedostatky zbytečně kazí jinak vynikající hru a snižují její hodnocení do lehkého nadprůměru. Pokud by ve hře nebyly nebo se je povedlo výrazně potlačit, nebál bych se ji hodnotit devadesáti či více procenty. Atmosféra je víc než vtahující, takže můžeme jen doufat, že se povede chyby a zásadní bugy minimalizovat, protože by si tento projekt zasloužil uspět. Navíc v plné verzi hry čeká hráče dalších deset příběhových misí a další novinky.

Pro: otevřený svět ve velmi věrohodně a přímo nádherně zpracovaném hlavním městě, dobový vozový park, ozvučení, profesionální slovenský dabing, vtipnost, široká paleta zbraní

Proti: technická stránka hry plná extrémního počtu nehod, zabugovávání aut do sebe, chodců, nespolehlivá navigace, převracející se auta, padající lampy a mrtvoly na chodnících, záseky hry

+13

INDIKA

  • PS5 75
Indika je fakt divná.

Myslím Indiku jako hru a myslím Indiku jako jeptišku.

Z náhledů hry jsem moc nevěděl, co si mám o Indice myslet, a nevím to pořádně ani teď po dohrání. Jedná se o bizarní mix, který prostě neodkážu nikam zařadit. Při hraní se mi hlavou asi nejvíc honily vzpomínky na Stanley Parable. Velmi důležitým aspektem hry jsou totiž filozofické úvahy vypravěče, který se tentokrát pouští do kritiky církve a její stupidní ideologie. Myslím, že to je hlavním námětem Indiky - říkám myslím, protože opravdu netuším, co jiného by se touto hrou snažil básník říct. Mám totiž tolik otázek a prakticky žádné odpovědi. Shrnu tedy dojmy.

Hra má skvělou atmosféru. Alternativní verze prdelákova někde v Rusku je vykreslena podle mě dost věrně. Je naprosto nemožné poznat, jestli se v této bohem zapomenuté depresivní díře píše rok 1900 nebo 1980. Sníh, špína, bída a černoprdelníci, kam se podíváš. Rusko jak z praku. Vysoká úroveň grafického zpracování atmosféru výborně doplňuje, i když dojem občas kazí špatně navázané animace, velmi očividné kolize textur u obečení a tak dále. I přesto, klobouk dolů - náhodný kolemjdoucí by si mohl hru klidně splést s DLC z RE8. Celkový dojem ze světa, který je tak akorát uvěřitelný, ale tak nějak divně pokřivený a groteskní, se mi dost líbil... přirovnal bych celkový dojem k atmosféře Little Nightmares. Také zajímavá práce s kamerou a celková filmovost scén stojí za zmínku. Horší je to se zvukovým designem, narazil jsem často na různé glitche a velké výkyvy v hlasitosti. Také scény jsou občas divně střižené, nebo prostě v půli useknuté.

Herní náplň je asi tou nejdivnější částí. Opět se asi jedná o meta komentář k tématu náboženství a hraní videoher obecně, jinak si to nedovedu vysvětlit. Hra vás nechá sbírat body, odemykat upgrady, ukazuje levely, přehrává osmibitové zvuky... zatímco plníte vědro vodou. Zbytečné úkoly, z kterých nic nemáte.

Denní náplň naivně (ne)věřící jeptišky, která mrhá svým životem pro slepou víru.
Denní náplň hráče videoher, který plýtvá svým časem pro pár pixelů na obrazovce.

Ve hře budete řešit i adventurní hádanky, které jsou tak banální, až jsem se na nich zasekl skoro ostudně dlouho. Opět ani nemůžu posoudit, jestli na mě měly záměrně působit tak otravně a lacině.

Herní doba mezi 3-4 hodinami mi přišla naprosto adekvátní, i když hra skončila z ničeho nic a nechala mě překvapeně zírat na titulky s hlavou plnou otázek. Pokud o Indice můžu něco s jistotou prohlásit, tak to, že podobná hra tu ještě nebyla. Jedná se určitě o dobrý námět k zajímavé diskuzi v hospodě, ale zpráva, kterou chtěli autoři touto hrou poslat, zůstala podle mě doručená jen napůl.

Pro: Grafika, svět, délka hry

Proti: Zvukový design

+12

Hitman: Absolution

  • PS5 80
Hitman Absolution HD je remasterovaná verze původní hry z roku 2012, která byla součástí kolekce Hitman HD Enhanced Collection vydané v roce 2019. Přináší vylepšenou grafiku, vyšší rozlišení a plynulejší chod na moderních konzolích a PC. HD verze přináší vylepšenou 4K podporu, stabilních 60 FPS a vylepšené textury, což zaručuje mnohem lepší vizuální dojem. Světlo a stíny působí moderněji a animace jsou plynulejší. Přesto je vidět, že hra už má svá léta.

Hra sleduje Agenta 47, který se ocitá v komplikované situaci – musí ochránit mladou dívku Victorii, zatímco je na útěku před svou bývalou organizací ICA. Příběh je dost osobní a nabízí filmovou atmosféru. Přesto někteří fanoušci hru kritizovali, že se odchýlila od svého standardu. Já si každopádně hru užil i přes to, že mi příběh přišel trochu přitažený za vlasy, když si uvědomím, kdo nebo co vlastně Hitman je. Hitman Absolution se od tradičního sandboxového stylu předchozích her posunul k lineárnějším úrovním s více skriptovanými momenty. Přibyly nové mechaniky, jako Instinct Mode, který usnadňuje sledování nepřátel a umožňuje "předvídat" jejich pohyby. Dále pak zvýrazní důležité předměty v okolí nebo třeba i cíl, po kterém jdete. S vyšší obtížnosti se ale tento mód stává méně a méně dostupným. Ubývá čas použitelnosti a ani zpětné dobíjení není tak dostupné. Co se obtížnosti obecně týče, máme jich na výběr dost. Od easy až po purist pro opravdové nadšence, kde chybí jakákoli pomoc a musíte se soustředit pouze na své smysly. Samozřejmě nechybí možnost převlékání, což mi ale sem tam vyústilo v nelogickou frašku. 47 si buď nevzal třeba kuklu (Na co taky. Vždy je to holohlavý zabiják a úžasně zapadá mezi ostatní kolemjdoucí….) Popřípadě byl zahalen, ale NPC stejně poznali, že to jaksi není ten stejný pán, co před pár minutami. Zde bych vypíchl Hitman 3, kde tento neduh opravili. Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě jednu věc, která mi hratelnost taky kazila. Je to systém checkpointů. Sakra, koho tohle napadlo? Nemožnost manuálního uložení. Navíc, pokud hru vypnete, checkpoint se nepočítá a vy začínáte hezky stejnou kapitolu. Senzační nápad….

Nejsem úplně fanoušek Hitmana. Já vlastně hrál jen úplně prvního Hitmana (do dnes si pamatuju ten hlásek stráží – „leave immediately“) a Blood Money. Hru jsem si ale opravdu užil. Bavila mě, dala mi to, co jsem čekal. Nic víc, nic míň. Některé mise byly náročnější a zejména v těch posledních jsem mnohdy spoléhal na náhodu, než nějaký plán. Těch 15 hodin bylo ale hraničních. Naštěstí jsem se „nepřejedl čtyřicetsedmičky“ a s chutí se pouštím do dalšího dílu. Zamrzí funkce checkpointů, nevybalancovaná AI (převleky) a občasné grafické glitche. Na druhou stranu potěšily detaily jako otrávení jídla / pití jedem nebo hození zastřeleného těla do fontány, kdy za pár okamžiků voda zčervenala a problém byl na světě.

Pro: Chytrý stealth, relativně hezký grafický kabát, komplexnost misí

Proti: systém checkpointů, nelogičnost v převlékání

+5

Medal of Honor

  • PS1 75
Celou sérii Medal of Honor jsem dlouhá léta míjel, i když jsem byl hráčem starších dílů Call of Duty. Někdy loni mě na původní hru z roku 99 nalákal článek oslavující 25 leté výročí a teď díky výzvě na ní přišel ten správný čas.

Graficky hra vypadá asi tak jak bych vzhledem k jejímu stáří čekal. Díky tomu jak je temná a hlavně díky dobré hudbě má však skvělou atmosféru. Promakané jsou taky různé animace umírajících nepřátel.

Příběh je vyprávěný krátkými filmečky spolu s texty před a po misi. Hráč se ujme role agenta americké SOS a vydává se na sabotáže slavných německým zbraní, ale i utajovaných základen.

Herně je hra lineární koridorovka. Kosíte zástupy nepřátel, kteří se občas nevhodně objeví přímo před vámi a máte k tomu takový tradiční výběr zbraní. Dvě mise(myslím že 2, trochu jsem ztratil přehled, jelikož mise jsou rozdělené na části)jsou však zajímavější a vydáváte se v nich za německého důstojníka a musíte si vraždou těch pravých důstojníků sehnat papíry a nevzbudit velký rozruch.
Jak už tu někdo psal, hra začne být bohužel ke konci až příliš těžká. Neustále jsem umíral kvůli tomu, že každý 3. voják měl panzerschreck a nebo se vám spawnul samopalník do zad.

Je to tedy opravdu stará hra se vším dobrým a špatným a hratelnost tady bohužel zestárla více, než třeba u Dooma. Za zkoušku ale určitě stojí. Můžu ještě dodat, že se dá solidně zahrát na PS Vitě a to s 2 analogy.
+7