Nejlépe hodnocené komentáře

Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.

It takes two jsem si dlouho chtěl zahrát, ale neměl jsem bohužel s kým. Od prvních recenzí bylo jasné, že jde o výjimečné dílo a tak jsem doufal, že se k tomu dostanu. Až teď skoro tři roky do vydání jsem našel koop partnerku, se kterou jsme se do hraní pustili.

Příběh je triviální, rodiče se hádají a chtějí rozvod, dcera se jim v tom snaží zabránit a nějak je prokleje, rodiče se změní na hadrové nebo jaké malé postavičky a musí se spoluprací při řešení problémů znovu sblížit. Jediná dobrá příběhová věc je kniha/psycholog Dr.Hakim. Hlavní postavy jsou vlastně celkem otravné, ale naštěstí příběh zde není rozhodně na prvním místě.

Zmenšení rodiče se pohybují po lokacích v domě a blízkém okolí (sklep, dětský pokoj, půda, zahrada, dutý strom apod.), které jsou graficky nádherné, výrazně barevné. V každé lokaci dostanou postavy nějaké schopnosti (např. jeden střílí hřebíky a druhá využívá kladivo k přesunu po stěnách, jindy má postava magnet s plusovým pólem a druhá s minusovým) , každá jinou, které jsme používali třeba hodinka a půl a pak už se nikdy neopakovaly. Hra za každou postavu je většinou dost odlišná a určitě stojí za to si dát dva průchody za různé postavy. Josef Fares a jeho tým se tady úplně urvali ze řetězu a hra střílí na hráče jeden perfektní nápad za druhým a věřím, že jiné firmy by klidně dokázali vzít dva tři tyhle nápady a roztáhnout je do celé hry. Tady bych řekl, že jich je určitě přes deset a většina byla velmi zábavná (moc mě nebavil v podstatě jenom vesmírný/hvězdný level). Pokud už jsme si chtěli někdy odpočinout od kooperace, tak v hra nabízí velkou spoustu miniher proti sobě (šachy, střelby na cíle, koulování, závod na sněhu a mnoho dalších), kde se dá taky utopit velké množství času a to jsme neobjevili zdaleka všechny.

Hra není náročná, na nějaký delší zásek si nepamatuju, ale je překvapivě dost dlouhá, čekal jsem něco jako sedm osm hodin, ale nakonec jsme hru dokončili za něco mezi 16-18 hodinami. Je to jednoznačně nejlepší coop hra, moc jsem jich nehrál, ale i tak snadno vystřídala na trůnu vynikající Overcooked a pro kohokoliv kdo má s kým hru hrát nemůžu jinak než doporučit všemi deseti.

Vždycky na začátku a v polovině měsíce Xbox zveřejňuje seznam pár her, které opustí za 14 dní gamepass. Teď tam na mě vyskočil Serious Sam 4 od chorvatského Croteamu. Do té doby jsem žádný díl nehrál, měl jsem jenom tušení, že je to nějaká série stříleček z Lidlu a pamatoval jsem si, že když čtverka vycházela, tak měla velmi slabé recenze. Ale za zkoušku nic nedám.

Prvních pár věcí, co mě zaujalo byla opravdu odporná grafika,neustálý doskok textur a vysoká obtížnost Normal a obrovské množství nepřátel, ale vydržel jsem a musím říct, že nelituji.

Hra má 15 velmi dlouhých misí, které i po tom co jsem asi po třech misích stáhl ocas a snížil obtížnost na Easy trvaly mezi 30 až 45 minutami. Prostředí jsou ve hře zhruba 3 -první část v Římě, druhá na francouzském venkově a konec hry na ledu. Nejhnusnější a nejméně přehledný byl start v Římě, pak se to zlepšilo. Štvala mě nevyvážená obtížnost - velmi těžké side mise a směšně lehcí bossové. Škoda že to neudrželi v jedné stoupající křivce. Od poloviny hry mě nejel zvuk u cutscén, které i když byly hnusné, tak po několika úmrtích u bosse po hodině hry jsem se na ně rád podíval.

Abych na to jenom neplival, tak se mi hodně líbili různorodí nepřátelé (nedávali žádný smysl - od humanoidů po roboty a běžící býky - asi to byla invaze ufonů, ale jistě to nevím), zábavné zbraně a jejich zvuk a úplně super mi přišla hudba.

Ta hra je objektivně špatná, ta 5/10 hodnocení a nižší jsou zasloužená, ale mně to nějak trefilo a tak dávám subjektivních 70% a třeba za dva roky v nějaké slevě si rád dám sibiřské rozšíření.

Chorus je vesmírná střílečka od německých vývojářů Fishlabs Entertainment z roku 2021. Hra se teď loučila s game passem na Xboxu, tak jsem se rozhodl ji vyzkoušet, jestli mě zaujme a dopadlo to tak dobře, že jsem nakonec zabral a po dohrání kampaně si zkompletoval i všechny achievementy.

Po příběhové stránce je to taková klasika, ve vesmíru řádí zlý kult, který chce ostatní dostat po svou kontrolu nebo zničit, hlavní postava pilotka Nara je odpadlík z tohoto kultu a snaží se samozřejmě celý vesmír zachránit. Prostě nic objevného. Zajímavý je vztah pilotky a její mluvící lodi Forsaken, kdy se v dialozích mezi nimi odkrývá Nařina minulost v kultu.

Vesmír je rozdělen do několika lokací, nejsou tady planety, ale většinou pásy asteroidů, kdy na větších z nich jsou stavby jako doly, chrámy, pirátské skrýše a někde uprostřed centrum, kde je hangár na vylepšování lodi. V každé oblasti je hodně sidequestů, takže dohrání při poctivějším průchodu může trvat kolem 25 hodin.

Souboje jsou arkádové, i když narazíte do stavby nebo asteroidu tak vám ubyde trochu štítu, ale jinak nic, žádný simulator se nekoná. Dogfighty s menšími loděmi v otevřeném vesmíru se ovládájí a vypadájí skvěle, u velkých křižníků většinou musíte zničit jejich štíty zvenčí i zevnitř lodě a vnitřní průlety v úzkých prostorech jsou super. Soupeřů je dost druhů, na každý se hodi jiny typ zbraně, k dispozici je kulomet, laser a rakety. Od poloviny hry do konce bohužel stále častěji dochází k soubojům i bossfightům uvnitř staveb nebo asteroidů v malých místnostech, kde neustále narážíte do stěn a nějaký dojem reality je pryč. Souboje s bossy jsou dost otravné a nezábavné.

Ale když to shrnu celkově, je hra velki zábavná, loď se dobře ovládá, zvuky zbraní a výbuchy nepřátel zní skvěle, na to že je to malá hra za poloviční cenu vypadá grafika výborně. Hrál jsem během letošních hernich konferencí v červnu a Chorus mě hodně navnadil na Starfield a SW Outlaws, kde to vypadá, ze aspoň nějakou menší část budou tvořit vesmírné souboje. Vzhledem k tomu jak málo těchto her vychází, tak můžu Chorus každému doporučit.

Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.