Nejlépe hodnocené komentáře

Je zvláštní, jak čtvrté Diablo působí podobně, jako jeho dva předchůdci (počítám i Immortal), a zároveň je takové nenápadně své. Skoro bych řekl oldchool, ale starší díly jsem nehrál, tak porovnávám jen dojmy ze screenshotů. Svět je zpracován s grafickým detailem, který potěší – hlavně v situacích, kdy se z donucení pohybujete mezi cíly svých questů, jelikož vás hra obdaruje koněm až poměrně „pozdě“ v průběhu kampaně. Uznávám však, že bez oře jsem se rozhodně pouštěl do častějšího prozkoumávání okolí, a bojoval jsem se skupinkami nepřátel, které jsem v pozdější fázi hry jen rozmetal pod kopyty.

Diablo 4 je jeden z již mnoha pokusů přetvořit zajetou značku v open world, kde se to hemží speciálními místy, které si můžete odškrtávat, a získávat za to nějaké bonusy. Tohle se bohužel velmi rychle ukázalo jako nedobrý nápad. Poté, co jsem v první lokaci vymetl všechny shrines, dugneony atd, jsem se nemohl donutit nic z toho dělat v lokaci následující. Co mi hratelnost kazilo asi nejvíc byly aspekty. Strašně to komplikuje třídění lootu, nutilo mě to odcházet od hratelnosti, kterou jsem chtěl, k administrativě inventáře.

Jako hráč vstupující do hry pracující se sezónami jsem vědomě naskakoval do rozjetého vlaku. Ukázalo se, že ne všechno měl strojvedoucí dobře spočítané. Jak jinak si vysvětlit, že jsem se ve třetině kampaně stal nepřemožitelným borcem, který umíral jen když zapomněl, že na záchod se chodí PŘED opuštěním dungeonu.

Poté, co mi bylo na Redditu vynadáno, že nemít na levelu 55 dohranou kampaň a být zaseklý na druhé obtížnosti, je vrchol sebemrskačství, jsem tedy s brbláním prosvištěl zbytkem příběhu. Obtížnost bossů kolísala neúměrně jejich důležitosti v příběhu. Za celou hru jsem se nedokázal efektivně bránit jedovatým nepřátelům, což je ale určitě zapříčiněno tím, že jsem prostě odmítal strávit ještě víc času alchymií aspektů. Po dohrání příběhu se mi najednou otevřel zcela nový svět sezónního obsahu, který ale nakonec mojí pozornost neudržel. Hratelnostní smyčka není tak poutavá, jako u předchozích dílů. Četl jsem porůznu, že se to dává za vinu neuspokojujícímu množství destrukce a zkázy, kterou může hráč vnést do řad démonů. Něco na tom bude. Já jen mohu říct, že mi to za ten měsíc Gamepassu asi stálo.

Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.