Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Call of Duty: Black Ops II

  • PC 60
Hodnocení se vztahuje pouze na single-playerovou kampaň.

Od Call of Duty série jsem si dal mnohaletou pauzu. Proto mě překvapilo, že od vydání Black Ops II uplynulo už předlouhých 8 let, zatímco já ho považoval za stále ještě relativně čerstvý titul. Díly od Treyarchu nikdy nevyšly ze stínů pecek od Infinity Ward a proto od nich neočekávám nic jiného, než pitomoučkou akční řež. Nicméně první Black Ops měl na poměry série docela dobrý příběh s nečekaným twistem.

Black Ops II je klasická testosteronová šílenost pro zelený mozky, updatnutá o hromadu flashbacků, flashforwardů a halucinoidních sekvencí. Je fakt, že hra sype mise v tak rychlém tempu, že jsem se určitě nenudil. Příběhové animačky jsou akční a svižné, o kvalitě dialogů jsem si nicméně udělal obrázek hned v úvodu hry, kdy jeden z hlavních hrdinů, sloužící i jako vypravěč, nedokázal svého kolegu oslovit jinak než jako "asshole" nebo "dipshit." Story je totální béčkový over-the-top, chaoticky odvyprávěný, ale pro potřeby hry dostačující.

Call of Duty mám spojené především s dechberoucími akčními momenty a zapamatovatelnými misemi, ale těch jsem si tady moc neužil. Zato je naopak už tak krátká kampaň naředěna arkádovými tzv. "strike force" misemi, které nejsou nic jiného než MP mapy s několika cíli, nekonečným respawnem a naprosto nepoužitelným RTS módem. Něco tak zbytečného jsem ve hře už dlouho neviděl. Do SP kampaní podobné věci nepatří a pevně doufám, že to v dalších dílech nebude. Hlavní mise jsou již klasické jednoduché koridory, které tu a tam obzvláštní nějaký umělohmotný, ale po stránce choreografie zábavný akční moment. Je fajn, že hra neustále střídá prostředí, ale všechno se odehrává tak rychle a jednotlivé mise jsou tak krátké a nepřátel k vykosení tak málo, že než jsem se stačil do jedné mise více ponořit, už jsem frčel ve VTOLu za další pouťovou atrakcí.

Potěší možnost voleb, které ovlivní zakončení. Co už potěší méně je konzoloidní interface a špatný port na ovládání M/K. Ovládání koně, vozidla či stíhačky je díky tomu nepříjemně trhané, což ještě více umocňovalo poněkud budgetový pocit z celého zážitku. Grafika vypadá na svou dobu ok, dnes už moc neohromí. Alespoň to frčelo i na mé postarší GTX 960 naprosto bez škobrtnutí při stabilních 60 snímcích. Jen bych teda ocenil, kdyby mi to po každé misi necrashovalo do Windows.

Co více říct? Většina hráčů to stejně hraje pro ten mulťák, kterej je dle ohlasů stále stejně dobrej. Já si naopak dopřeju nenáročný příběhový zážitek. Black Ops II v tomto ohledu nepřináší do série nic nového a Treyarch za kolegy z IW stále zaostává, ale možná i díky dlouhé pauze a současnému nedostatku podobných lineárních FPS jsem si tohle pokračování i přes nesporné zápory fakt užil.

Pro: svižné tempo, kvalitní příběhové animace, klasická CoD hratelnost, pestrost prostředí, mise v minulosti

Proti: strike force mise... probůh, chaoticky a překotně odvyprávěný příběh, je to v zásadě furt stejné, pocit jisté budgetovosti, málo opravdových wow momentů

+20

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 80
Square Enix si dal nelehký úkol. Přetvořit jednu z nejoblíbenějších her historie do moderní podoby a současně si tím nepoštvat fanoušky originálu proti sobě. Zdánlivě nemožný úděl začal nabývat pozitivnějších představ v okamžiku, kdy remake vplul do rukou původních tvůrců. Výsledkem se stala převážně dobrá hra, která tak trochu trpí tím, že je v ní jenom nějakých deset procent původního příběhu.

Začnu tím, co se jednoznačně povedlo – hudbou. Upravené skladby z celého FFVII univerza znějí přesně tak, jak by měly a nejednou dají vzpomenou na legendární scény. Stejně tak rozšíření příběhů původně epizodních postav jednoznačně potěší. Naučit se soubojový systém chvíli trvá, ale později v něm najdete hloubku. Stačí si třeba uvědomit, že vaši parťáci nemají žádnou AI a o všechno se musíte starat sami.

Rozporuplný vizuál tvoří skloubení úžasných modelů (důležitých) postav, překrásné cutscény a odporné prostředí. Minimálně teď po vydání, jakoby chyběly textury některých objektů, takže dveře, trosky či například květiny si radši ani neprohlížejte. Jedná se, v mých očích, o zásadní nedostatek rušící ponoření a můžu jen doufat, že patche dají vše dohromady. Stejně tak polovičatě působí zcela nové postavy. Dostanou svých dvacet minut slávy, přičemž kdyby je nahradil "random guy A", tak se vlastně ani nic nestane.

Zvláštní zmínku si zaslouží bossové. Každý nabízí jedinečný zážitek, každý vypadá parádně a u každého musíte přijít na nějaký trik k jeho poražení. Staří známí nepřátelé prošli zásadním faceliftem a někdy je i potkáte na nečekaných místech. Hráči nepolíbeni původní hrou mají výhodu překvapení, zatímco mi ostatní, snad vyjma samotného závěru, budeme přesně vědět vyústění všech situací. Otázkou zůstává, co je lepší. Odpověď nechám na vás.

Nebudu se pouštět do hlubších analýz. Stačí vědět, že Remake nezklame znalé ani neznalé této legendy herního odvětví. Nedokážu se ale zbavit pocitu, že se jedná pouze o prolog k něčemu mnohem většímu.
+22 +23 −1

Battle Chef Brigade

  • PC 80
Rád vařím a vím, že to umím a holkám se to líbí "MIDI LIDI"

Nemohl jsem si odpustit a nezačít komentář skladbou od MIDI LIDI. Jelikož to sedí ke hře i ke mně nebo spíš to dámy o mně říkají. Až na tu poslední kotrmelínu, která dokázala říct, že kyselo je moc kyselý a bramboráky moc bramborový... ale pojďme ke hře.

V hlavní části příběhu se ujímáte dívky jménem Nina Han, která by se ráda stala jedním z bojových kuchařů. Čtete správně, bojový kuchařů. Proto se Nina přihlásí do turnaje, kde vítěz se stane další Battle Chef Brigade!

Už dlooouho dobu hledám nějakou dobrou Spoj 3 hru. Poslední kvalitní hra byla Ironcast a od té doby pusto prázdno. Vím, že se Spoj 3 přesunulo na telefony nebo jsou dobré mutlipalyerové spoj 3 hry. Jenže já mám rád singleplayer na monitoru pro relax. Hledal jsem hledal, až jsem narazil na Battle Chef Brigade a dokonce ho i vlastním z nějakého bundlu. Jupí!

Nejlépe by šlo hru Battle Chef Bridage přirovnat k televizní show MasterChef. Sice jsem nikdy žádný díl neviděl ale princip je stejný. Z určitých ingrediencí v časovém limitu uvařit jídlo a pak jídlo porota ohodnotí. Rozdíl, že ve hře si ingredience musíte obstarat sami, zabíjením monster nebo sbíráním přírodních plodů. Ulovit příšery není zas takový problém, jen nevíte jakou ingredienci dostanete a zda se vám hodí do jídla. Jelikož porota bývá nekompromisní a každý vyžaduje něco jiného. Jeden ohnivou příchuť, druhy příchuť ohně a země a to obě jídla musí obsahovat ingredienci z draka. Celkově jsem měl co dělat aby daný level vůbec prošel. Postupem času se to trochu zlepšovalo, když jsem si koupil pánev kde se daly spojit dvě ohnivé ingredience místo tří. Pomohl i měšec na sbírání více ingrediencí nebo medailon na magii, aby zabíjení monster bylo jednoduší ale stejně vaření (spojování tří) nebylo zábavné spíš na náhodu.
Prvním dohrání hry bylo velmi rozpačité, byl jsem hrou zklamaný. Proto jsem nahlédl sem na DH a vidím, že Tulareanus a Ronik dali oba po 80%. Říkám si to není možné, jelikož oba pánové mají dobrý vkus na hry, obzvláště Ronik má hodně podobné chuťové pohárky jako já. Tak jak to že Ronikovo Dragon Heart Chorizo je chutnější než moje?

Nedalo mi to a spustil jsem druhý průchod hrou. Ještě předtím jsem ale prostudoval na internetu ingredience. Pochopil jsem, že než zabití ptáčka ze kterého jsou nic moc ingredience je lepší mu hodit kus masožravé kytky. Ptáček hezky spapá a dá vajíčko s dvěma modrý ingrediencemi na levelu dva. Pak stačí spojit dvě vejce a máte level 3, největší možný a k tomu vodní chuť. Jako mávnutí kouzelné vařečky, mě začalo bavit vařit. Jen ještě více doladit vaší postavu, tím že koupíte správnou kuchařku, která vám přidá další body u porodců pokud splníte její účel (odevzdat jídlo minutu před koncem, použít jen plodiny atd).

Co ještě tak říct? Animace a hratelnost jsou vynikající, hudba zcela dokresluje celek hry. I děj přináší zvraty a ukazuje jak i mocní kuchaři to mají těžké. V jedné kapitole se ujmete postavy orka jménem Thrash, který je nekompromisní řezník monster. Pokud jste dočetli až sem, tak je Vám jasné, že pánové Tulareanus a Ronik se nemýlili... 80%

A co takhle písničku na konec
Rád vařím a vím, že to umím a holkám se to líbí

Pro: Hratelnost, Animace, Obrovská varibilita.

Proti: Zavčasu se naučit ingredience.

+16

Fest Trip

  • PC 75
Další příjemná česká VN jednohubka, opět spojená se soutěží na Animefestu, i když ne tak, jak by se dalo v rámci Renai soutěží v letech 2009, 2010 a 2016 čekat (šlo o soutěž o nejlepší fan art inspirovaný touto hrou, a takový sekvel s Asukou pod názvem Feststrip bych si taky dal líbit:-P).

Hra nabízí větší množství konců (dosáhl jsem jich tuším sedmi, i když většina z nich je špatných), navíc při opravdu hloupých odpovědích můžete skončit prakticky na začátku. Bavily mě jak dialogy, tak postavy, Fest Trip je navíc spolu s Heartbeat jasným důkazem toho, že VNka ze současnosti a z domácího prostředí mají smysl.
+9

Trine 2

  • PC 60
U jedničky jsem byl i přes několik drobných nedostatků mile překvapen, u dvojky zase naopak nemile zklamán. Celá základní hra na mě již od začátku působila jako datadisk, ve kterém se proti klasickým zvyklostem obsah ubírá, namísto toho, aby se přidával. Tak například upravené a osekané rozhraní vylepšování dovedností jednotlivých postav byl stoprocentní krok zpět. Délka základní hry mě taktéž vůbec nepotěšila a vše musel spravovat až následný datadisk (datadisk datadisku?!) Trine 2: Goblin Menace, který mě bavil o něco více a na jeho závěrečný souboj rozhodně nedám dopustit. Žaludek červa byl ale už trošku moc a tvůrcovská potřeba originality za každou cenu zde již překročila svoji mez.

Příběh nějak navazoval na původní díl nebo co a vůbec, zbytečné kecy jsem přeskakoval, prostředí mě většinou moc nebavila a měl jsem dokonce pocit, že se zde úplně vytratilo ono zábavné hledání různých fíglů a cest k pokračování do další části. Abych jen nekritizoval, sem tam se mi i něco líbilo, ale z hlavy bych to nyní popsat nedokázal. Co mi ovšem vyloudilo na tváři nechápající polonaštvaný WTF výraz: sbírání básniček. A obrázků :D (první smajlík v komentáři ever, pardon, ale musím) No naprosto upřímně, tohle jsem úplně ignoroval. K dobru druhému dílu mohu přičíst ještě snad omezení tun zbytečných kostlivců a sem tam zajímavé nepřátele.

Třetího dílu se po přečtení recenzí opravdu bojím a jediné, co mě trochu utěšuje je fakt, že bych ho stejně nyní na svém (ne)herním PC nerozjel.
Pro mě osobně tohle byla velká slabota a nemám se v tuto chvíli rád za své až zbytečně vysoké hodnocení, které z hlediska nižšího principu neznámého hře uděluji. Asi ta grafika nebo co. Po druhém dohrání to zřejmě upravím. Zatím 60%.

Pro: Jednou takhle večer, kouzelníček brečel,

Proti: tu slzičky utíral, proč ty básně sbíral?? (no ty básničky mě fakt zničily)

+10

AER Memories of Old

  • PS4 55
Herní výzva 2020 - 3
I přes hezký vizuál a příjemnou hudbu, nějaký náznak příběhu, mě hra nechytla, možná že místama přímo nudila. Naštěstí je hra dost krátka, jinak mi neustálé vracení zpátky do jedné a té samé vesnice lezlo krkem.

Ideální hra pro získání rychlé platiny na PS, jinak se raději podívejte po něčem jiném.

Pro: hezký vizuál, slušná hudba, naštěstí krátké

Proti: nevýrazné, nudné, nezáživné

+9

LEGO The Lord of the Rings

  • PC 75
Herní výzva 2020 - Kategorie č. 1 - Parťák (Light)

LEGO The Lord of the Rings je další z řady nekonečného seriálu LEGO her, které přebírají koncepty a licence známých filmových a komiksových značek. Tentokrát si Traveller´s Tales vzali na paškál kompletní trilogii Pána prstenů, přičemž jejím vzorem byla filmová trilogie Petera Jacksona.

U předchozího LEGO dobrodružství netopýřího muže Batmana jsem si liboval v otevřeném provedení Gothamu. Tvůrci LEGO Pána prstenů i nyní vsadili na tento osvědčený model. A servírují nám celou mapu Středozemě v krásném fantasy provedení jako na stříbrném podnose.

Příběh přináší rekapitulaci filmové trilogie. Než jsem se pustil do hraní, pustil jsem si všechny díly filmového vzoru a musím říci, že se tvůrcům povedlo přinést hráčům zhuštěný děj filmů do herní podoby, tradičně v odlehčeném provedení s notnou dávkou vtípků bez zbytečné omáčky. I tentokrát jsou dialogy kompletně dabovány a hru provází originální filmový soundtrack.

Hratelnost se nese v tradičních intencích LEGO her. Směs akce, průzkumu prostředí a řešení jednoduchý rébusů mě pořád baví a poskytuje mi zábavu a relax bez zbytečné frustrace. Princip “rozbij, co můžeš” mě asi nikdy neomrzí.

Jako obvykle máte možnost příběhové kampaně a následného free play módu, v němž máte k dispozici všechny postavy a možnost splnit úkoly, jež v příběhu bez speciálních postav nemáte šanci vykonat a splnit misi na 100%. Tentokrát jsou to opravdu všichni hrdinové, jelikož máte možnost volit nikoliv z omezené palety charakterů, ale opravdu ze všech odemčených postav. Trochu mě mrzelo, že v mapě není označeno chronologické pořadí jednotlivých free play misí, takže pokud si chcete zrekapitulovat příběh, musíte si správné pořadí úrovní najít. Pokud tedy nejste dokonalým znalcem filmů a příslušné lokace neznáte zpaměti.

Pokud srovnávám Pána prstenů s předchozím LEGO Batmanem 2, tak přece jenom jsou levely obtížnější, zejména pokud chcete docílit 100% kompletace levelů ve free play. Snadno se dá leccos přehlédnout, prokletím mi byly hromádky hlíny, jež umí vyhrabat jedině Sam, a opravdu se takový malý kopeček dá lehce přehlédnout. Navíc musíte občas sbírat a kombinovat předměty, což vedlo k mému neúspěchu a musel jsem se kouknout do návodu.

Hrdinové se drží při zemi, žádné létání či podobné kratochvíle se nekonají, holt Superman se ve Středozemi nevyskytuje a létajícího draka si neosedláte. Takže po mapě se pohybujete hezky po svých, což spolu s fantasy motivem dodává hře až RPG rozměrů, spolu s dalšími novinkami. Naštěstí se můžete teleportovat na klíčová místa, přičemž si dokonce volíte denní dobu, což urychluje vaše putování. Ale i tak musíte občas absolvovat delší túru. A jen tak mimochodem, projdete se i zasněženými oblastmi, tudíž můžete hru využít v zimním bodě Herní výzvy 2020.

Kromě jednotlivých misí v mapě nacházíte postavičky, které vám zadávají vedlejší Questy. Ve hře nebyly jednoznačně vysvětleny, takže jsem zprvu myslel, že se jedná o další levely. Nicméně nejde o žádné vedlejší mise, ale jde pouze o obstarávání předmětů všeho druhu. Odměnou jsou vám LEGO cihličky, stříbrné nebo prémiové červené, jež slouží v podstatě jako cheaty (násobiče skóre, nesmrtelnost apod.). Potřebné věci nacházíte jednak v průběhu úrovní, v každé z nich jsou tři, ale jiné si musíte vyrobit. Ano, ve Středozemi se nachází kovárna, v níž vám z nasbíraných LEGO cihliček trpaslík uková předměty, které slouží nejen ke splnění questů, ale mohou je používat jednotlivé postavičky.

Ty mají svůj inventář a s pomocí vyrobených předmětů dostávají nové schopnosti, které jejich charakteru nepřísluší. Což se v některých free play misích hodí. Pro výrobu ještě potřebujete najít plánky, které jsou k dispozici v misích nebo v jednotlivých lokacích Středozemě.

Po stránce hratelnosti jsem si Lord of the Rings užíval, atmosférou a magií hru kladu na roveň výborným Harry Potterům. Bavilo mě bloumat po mapě a postupně sbírat cihličky a plnit úkoly, jež jsou s tím spojené, přičemž mapa slouží jako ideální průvodce a můžete si nastavit směr vaší cesty a vše potřebné si najít.

Bohužel mi zážitek kazilo poměrně veliké množství glitchů a bugů. Drobné chybičky nebo grafické artefakty jsou trademarkem LEGO her, občas zazlobí kamera, což činí problém zejména ve skákacích pasážích. Taky figurka Gluma se chová jako z divokých vajec. Přepínání figurek mnohdy v určitých kombinacích nefunguje, což nazlobí zejména ve skákacích pasážích, kdy musíte měnit profese postaviček. Když se vám někde na vrcholku věžičky postava přepne někam úplně jinam a spadne z pracně dosažené pozice, to přinejmenším zamrzí.

Prokletím je zejména poslední level Mount Doom, který dokonce nešel splnit. Sam totiž zůstal viset zablokovaný na skále a pomohlo až zapnutí V-Sync, aby se nakonec mohl vyhoupnout a dokončit story. Asi dvě mise se mi sekly ve free play a musel jsem je opakovat. Ukládání misí funguje pouze ve Story módu, pokud si uložíte ve Free play, musíte hrát od začátku. Skákací challenge v jednom úkolu poblíž Mount Doom byl problémem pro neviditelnou bariéru, jež znemožňovala přeskočit sloupek. V dohrání hry ani dosažení 100% kompletace mi tyto různé obezličky nebránily, ale hraní mi znepříjemňovaly, a místy jsem docela soptil.

I přes tyto překážky jsem si hru užil, a dokonce se mi podařilo splnit všechny achievementy. Při grindování čudlíků na požadovaných 10 miliard mi pomáhal synek v rámci naší herní dělby práce, za což mu srdečně děkuji. Ale hodnocení dávám “jenom “ 75%. Pokud by hra fungovala hladce, bylo by to určitě víc.

Pro: Pěkně zpracované prostředí, soundtrack, zábavné mise. Decentní RPG prvky. Bohatý herní obsah.

Proti: Bugy a glitche. Nelze ukládat ve free play. Prokletá Mount Doom mise. Není označeno pořadí levelů.

+24

Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars

  • PC 85
Druhý díl v pořadí je zároveň i můj druhý nejoblíbenější a zároveň jsem ho hrál i jako druhý v časové posloupnosti, to jen aby těch dvojek nebylo málo. Kdysi se mi dostalo do ruky vydání s českým dabingem, který na mě už tenkrát působil tuze směšně a připadal mi spíše jako fanouškovský přídavek než věc, kterou bych měl brát vážně. Pamatuji, jak jsme si z něj s kamarády dělali legraci. "Roland byl hodný a Archibald byl zlýý.." No nekecej.
Nyní už si čas od času pustím pouze originální verzi s datadiskem Heroes of Might and Magic II: The Price of Loyalty .

Oproti dnes již hodně zastaralé jedničce Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest působí dvojka docela svěžím dojmem, grafická stránka pohádkového, možná bych si dovolil říct až dětského ražení, rozhodně neurazí a co se týče hudebního podkresu, ten dominuje na všech frontách a v některých případech dokonce i překonává téměř dokonalý třetí díl. Jedná se samozřejmě jen o můj názor.
S jednotlivými městy a jednotkami v nich (i mimo ně) jsem byl vždy nadmíru spokojen a vlastně zde se mi celkové uspořádání líbilo nejvíce ze všech dílů, které jsem zatím hrál. Hrdinové získali nějaké možnosti navíc a hlavně! bitvy už mě konečně bavily a jednotky nezabíraly půlku obrazovky. Výborně!

No a na závěr bych jen rád upozornil, že Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars zdárně pokračuje v sérii neskutečné náročnosti a od půlky hry v příběhovém režimu jsem se už jen vztekal a loadoval a rozehrával jednotlivé questy pořád dokola a dokola od začátku. Nevím, co si tím vývojáři chtěli dokázat. Možná je i chyba ve mně a prostě nejsem dostatečně schopný hráč. Přiznávám, že ovládání dvaceti hrdinů naráz mě nikdy moc nebralo, spíše jsem vždy věnoval pozornost dvěma, maximálně třem na jedné mapě. To platí obecně na celou sérii. Tak i tak, po několika letech se mi tuto krásně vypadající šílenost podařilo dokončit i včetně datadisku a své místo v mém žebříčku vynikajících her rozhodně má. 85%.

Pro: města, jednotky, hudba, bitvy

Proti: náročnost, příběh o zlém a hodném bratrovi mě moc nebral, český dabing

+21

Journey

  • PS4 90
Herní výzva 2020 - 8. Zimní radovánky

Kdyby byla v herní výzvě kategorie 'Umělecké dílo', Journey by byla jasnou volbou. Tato hra se dá nazvat moderním uměním, a narozdíl od jiného moderního umění je tento počin vskutku působící.

Hru jsem zapnul ze zvědavosti a prvních pár minut jsem přemýšlel, že jí zase vypnu a půjdu se věnovat něčemu jinému. První lokalita je opravdu tou nejméně zajímavou. Naštěstí jsem ale vydržel a pak hru zvládnul na jeden zátah (jak ostatně byla í míněná).

Poté už následují krásné scnérie, které jsou sice jako celá hra minimalistické, ale velmi působivé. Herní mechanismy jsou velmi jednoduché, stačí dvě akční tlačítka. A hra je tak dobře udělaná, že nepotřebuje ani dialogy. Zde totiž žádná slova nejsou potřeba.

A tak jsem mlčky došel do vydřeného cíle cesty za doprovodu skvělé a gradující hudby. A navzdory prvním pochybnostem jsem došel jistému vnitřnímu uspokojení a klidu, což je kombinace, se kterou se u her příliš často nesetkávám.

Pro: Minimalistické, krásná grafika, hudba, podzemní lokace

Proti: Poušť, nejspíše nezaujme každého

+15

Princes of Fantasy

  • PC 25
O Princes of Fantasy se nedá moc psát, to se musí zažít. Nabízí se otázka, proč vlastně tvořit záměrně špatnou hru, ale to je pomalu jako klást si otázku, proč psát české vizuální romány o Japoncích, které se odehrávají v Japonsku. (Tuhle otázku si kladu v poslední době často, ale ... Budiž).

Ač hra vypadá otřesně (Malování? Myslím že Malování/MS Paintbrush) a příběh je víceméně o ničem, po technické stránce to funguje. Jako myšlenkový experiment doporučuji porovnat s těmi horšími výtvory např. od Marion Software.

A abych nezapomněl (protože popisek to nezmiňuje) - hra je pouze v angličtině;-)
+8

Heretic

  • PC 75
Doom ve středověkém fantasy hávu, tak to byla kdysi voda na můj mlýn. Přes původní shareware a jiné nechutně osekané verze jsem se časem, neznámo jak, propracoval až ke konečné edici o všech pěti epizodách pod názvem "Shadow of the Serpent Riders". Po mnoha letech jsem se tedy konečně dobelhal k možnosti dokončit první Heretic zcela kompletně. Co si pamatuji, nakonec mi to netrvalo více než dva dny pohodového střílení.

To prostředí a ozvučení mě svého času bralo a děsilo mnohem více než oba dva díly Doomu dohromady. A to už pak vůbec nemluvím o přímo-nepřímém pokračování HeXen: Beyond Heretic. Zábava společně s nadšením se stupňovala každým dalším odehraným levelem a nově nalezenou zbraní. Nejvíce si ale stejně vybavuji základní hůlku nebo kuši se zelenými projektily. Nepřátelské jednotky mě řádně děsily a někdy i možná jenom tím, že jsem je kvůli stařičké kostičkované grafice spatřil až na poslední chvíli. To vše se ale někdy ke konci čtvrté epizody změnilo a hra mě v tu chvíli začínala malinko nudit. Důvod byl jednoduchý, veškeré protivníky a zbraně už člověk znal a hra tím pádem již, krom dalších a dalších bludišťátek, nepřinášela nic nového.

Level design mi celkem seděl, s procházením jednotlivých lokací jsem moc problémů neměl, akorát sem tam došlo k párminutovému záseku kvůli fikaně schovanému klíči nebo páce. Velkým plusem budiž něco jako inventář, ve kterém ale stejně jako dítě beztak nikdo neuměl listovat (já tedy určitě ně) a s tím související pomocné předměty. Lahvičky se zdravím mi určitě více než několikrát zachránily život.

Druhý díl, který vyšel až o čtyři roky později, mi tenkrát díky svému 3rd person pohledu už tolik nesedl, ale své kvality dozajista měl. Ty jsem ocenil až mnohem později a v budoucnu popíši v samostatném komentáři. Jednička si ode mě vysloužila pěkných 75%. (cca 85 kdysi, cca 65 dnes = průměr 75).

Pro: středověká atmosféra, zbraně, inventář a předměty, ozvučení

Proti: malá nabídka zbraní, v pozdějších fázích už nelze čekat nic nového = stereotyp

+27

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 95
Jak jsem se do prvního dílu musel hratelnostně dost prokousávat, tak u druhého Ušáka to šlo skoro samo. Hra je totiž ve všech ohledech lepší. Jednak Jazz konečně nezabírá čtvrtinu obrazovky, ovládání je bezchybné a přejde do krve po pár minutách. Grafický upgrade v podobě krásné kreslené grafiky, která nezestárla dodnes a výborný soundtrack to celé skvěle podbarvuje.

Obsahově je hra rozmanitá, každé dvě úrovně se změní prostředí, takže je pořád na co koukat. Sice nepřátelé jsou prakticky stejní jako v prvním díle, ale jejich variabilita je velká, takže nebudete celou hru kosit jen želvy (se žirafím krkem, pokud se k nim hodně přiblížíte :-) Novinkou je sbírání stříbrných a zlatých mincí, které vás u "pimp" králíka přenesou k bonusovému místečku plnému užitečných věcí - pokud jich nasbíráte dostatečné množství a samozřejmě jsou ve většině případů pěkně skryté. Pár zbraní také přibylo a munici téměř nikdy není nouze, takže si stačí vybrat tu nejoblíbenější. Kromě Jazze můžete hrát i za přitroublého Spaze, který umí dvojskok, takže se na některé místa dostanete snadněji a nebo jen s ním. Takže minimálně druhé dohrání hry je zaručeno.

Animace Jazze i protivníků jsem skvělé a vtipné. Hra je vůbec protkána množstvím legrácek - i když některé pochopí asi jen autoři, protože nevím co by si měl hráč odnést z komentáře, že "Mark nosí slipy, ha ha". Pokud Jazz chvíli stojí, tak se buď rozčiluje nebo popadne mrkev a žvejká jak Bugs Bunny. A Spaz s tím svým vyplazeným jazykem mě vždycky dostane.

A pak ten skvělý soundtrack... každý song k danému prostředí perfektně sedne, ať už je to krásný chillout u podvodního levelu nebo vyloženě tranceový u medievalu. Perfektní symbioza a občas si ho dokonce pustím i samostatně a to už o něčem vypovídá.

A ke hře je přiložen také editor levelů, takže s trochou šikovnosti si další úrovně vytvoříte sami. Nebo dáte na šikovnější lidičky a stáhnete si stovky dalších levelů z official page.

Zápor je tu pouze jeden - že nikdy nevyšlo další 2D pokračování. Ale doba tomu prostě nepřála...

Pro: vše, tohle je plošinovka v nejlepší kondici

Proti: nic

+20

Disney's Duck Tales: The Quest for Gold

  • PC 85
Kačeří příběhy v seriálové formě jsem jako malé jehně úplně moc nehltal, zato v herní podobě, to je jiná. Opět jedna z her, u které jsme s rodinou nebo přáteli seděli všichni u jednoho počítače a sledovali, jak se tomu u klávesnice zrovna daří nebo spíše nedaří. Na Disney's Duck Tales: The Quest for Gold se mi vždy nejvíce líbila ta rozmanitost jednotlivých úkolů a využití všech možných postav z tohoto univerza.

Hlavní mapu posetou mnoha místy určených k navštívení si vybavuji dodnes. Po tolika hodinách hraní a zkoušení už jsem vždy přesně věděl, co a na jakém místě mě čeká. Pochopitelně nejoblíbenějším úkolem bylo snad u každého hráče fotografování (toho bylo ve hře také samozřejmě nejméně) a s tím související čekání na nejlépe hodnoceného růžového slona. Plavení se v džungli ještě také nebylo úplně špatné, zato celkem náročné horolezectví nebo poměrně nudné procházení jeskyní končilo téměř vždy neúspěchem. Zavalen kamenem nebo vystrašen mumií jsem tyto mise opakoval snad milionkrát.

Graficky se na rok 1990 nejedná o nic strašného, zvukově už je to samozřejmě spíše srandovní. Příběhové soupeření s Hamounem je zde naprosto pasující a krom zmíněných "miniher" oceňuji i samotné létání do cílových destinací s Rampou nebo i další herní zpestření v podobě, pro strýčka Skrblíka typického, plavání v trezoru plném peněz. 85%.

Pro: úkoly ve formě miniher, pěkné zpracování, herní mapa, příběh

Proti: pro malé dítě občas náročnější, procházení jeskyní

+14

Devil May Cry 3: Dante's Awakening

  • PC 85
Jedná se o můj komentář z roku 2011. Kromě úpravy odstavců jsem text v některých částech i mírně pozměnil.

V poslední době se mi nestává moc často, že bych u nově zakoupené a nainstalované hry vydržel více než půl hodiny a poté ji zase ihned neodinstaloval. V mém případě je tedy Devil May Cry 3: Dante's Awakening ona výjimka potvrzující pravidlo.

Bez jakékoliv předchozí znalosti série jsem se pustil do hry. Po solidním úvodním videu mě trošičku zdržely hrátky v hlavním menu a v tu chvíli už mi bylo taky jasné, že se jedná o hru konzolovitého typu a s ovládáním budu mít možná nemalé problémy. Po spuštění příběhové linie a proběhlém intru, následovaném počátečním seznámení se s postavou, se mi nějak nedařilo vstřebat onu podivnou atmosféru a neobvyklé prostředí společně s namyšleným ústředním charakterem. Ovládání mi nesedělo, kamera si lítala všude možně..Ovšem zhruba po dvaceti minutách se můj názor zcela rapidně změnil a už jsem jen mlátil, sekal, kopal, střílel a neskutečně si to užíval. Po několika hodinách nepřetržité anihilace nepřátel se už mé oči pomaličku začínaly hlásit o slovo, tudíž jsem hraní přerušil. Večer na druhý den se situace opakovala a třetí DMC byl úspěšně pokořen.

Co mě neskutečně potěšilo, byla určitě obrovská frekvence povedených a zajímavých in-game videí souvisejících s příběhem, který je už sám o sobě velmi "přitažlivý". Mezi častými bojovými sekvencemi nebyla nouze o hromadu logických úkolů, které mi sem tam daly docela zabrat (někdy i díky pitomé kameře), nadprůměrný počet všemožných bossů mi zde vůbec nevadil, každý z nich byl originálně pojatý a k jejich zabití nebylo potřeba nějakých zvláštních schopností. Zkrátka, hra mě velice překvapila a určitě jsem ji nehrál naposledy. 90%.

Pro: atmosféra, příběh, in-game scény, bossové, boj

Proti: optimalizace pro PC není úplně dokonale vychytaná, některé opakující se části hry

+12

Grand Theft Auto III

  • PC 50
Můj první komentář. Tento díl mě prostě nebavil, nevím čím to je, možná tím, že jsem vyrostl na San Andreas. Tento díl pro mě nemá zajímavý, zábavný příběh a ani město a tudíž nemám nutkání v této hře zůstávat ani prozkoumávat a už vůbec ne blbnou jako to je u San Andreas.
-1 +7 −8

World in Conflict

  • PC 50
Jak moc jsem se tesil na tuhle hru, tak moc jsem byl z jejiho odehrani zklamany.
Odkojeny na C&C seriich jsem se tesil na poradnou rezbu. Dostala se ke me slatanina, ve ktere s peti branicimi tanky porazite celou utocici armadu.
Kdyz zacne souboj, tak se v tom chaosu neda orientovat, ale vy se v nem ani orientovat nemusite, vase nesmrtelne jednotky vse vyresi.
Lokace jsou vetsinou nekde na poli, v lese a kdyz se dostanete do mesta, tak je to spise nejaka vesnicka.
Grafika je super, ale obsah je nudnej. Pribeh nic moc nerika.
Ale abych jen nenadaval, prvni mise za Sovety v Berline je fakt epicka. Skoda, ze se takovych misi neobjevuje ve hre vice.

Pro: Hezka grafika

Proti: Nevyuzity potencial, nesmrtelne jednotky, malo typu jednotek, pribeh o nicem

+6 +7 −1

Mafia II

  • PC 95
Jako mali kluci jsme zboznovali Mafiu 1 a Tommyho. Autorum se tehda povedlo vystihnout charakterniho mafiana. Byl cestny, nezabijel zeny a hlavne byl dobrej kamos. Jenze cloveku neni navzdy patnact a naivni pohled na svet se casem take rozpusti v nalevu zkusenosti. Tommy by pro me dnes byl jen mafian, kterej je sice cestny, ale trosku mu chybely koule. Vito je v tomto uplny opak.
Sice mi Mafia 2 dlouhou dobu nesedela, nemohl jsem si zvyknout na osekane mesto a pribeh. Jde opravdu hodne videt, ze spousta obsahu byla vyskrtnuta (nadzemka, taxiky, blinkry, manualni razeni). Postupem casu jsem se vsak dokazal do Vita vice vzit jak do Tommyho. Jde hlavne o to, ze Vito je mafian, tak jak jsem si ho vzdy predstavoval (pokud bych byl nekdy mafianem, tak asi jenom jako Vito). Je nelitostny, cynicky, ale nadruhou stranu slusne vychovany a taky nezabiji zeny. Neni tak zbesile naivni, jako hrdina prvniho dilu a taky si projde daleko vetsim peklem (mise ve vezeni je opravdu dobre zmaknuta).
Co se tyce kamosu, tak Joe je sice slaba nahrazka za Paulieho (ten byl bezkonkurencni a Petr Rychly ma fakt skvely hlas), ale i tak ma praseci Joe neco do sebe a nevadi, ze ho dabuje Homer. Hlavne je to uplny protiklad Vita, diky tomu vznika dost vtipnych scen. Joe je proste fajn hovadak. Henry a ti dalsi na me zadny dojem neudelali, jelikoz toho s nema moc nezazijeme.
Auta jsou ve hre na stejne vysoke urovni, jako v jednicce. Jizda je opravdu rozkos a k uplnemu orgasmu chybely uz vyse zminene blinkry, ovladani svetel a manualni razeni. Ale i tak je jizdni model opravdu zazitek. Oproti takovemu The Saboteur, ve kterem jsou vsechny auta stejne, je fakt o co stat.
Celkove hodnoceni bych kvuli osekanosti videl na 80%, avsak povedlo se mi najit par modu na nexus.com a ty udelaly z hry naprosty klenot. Mod ktery upravuje svetla, diky cemuz je ve dne opravdu vse dobre videt a v noci je tma jak v pytli je velmi prijemnou upravou. Nasledne par dalsich, upravujicich free ride, grafiku v celem meste a podobne, mohu jen doporucit.
Mafiu 2 musim po dlouhe dobe hrani hodnotit opravdu vysoko. Sice je bez modu nemastna a neslana, ale kdyz si clovek da couda, tak se stane z projizdky mestem opravdu prijemna vec.

Pro: Auta, Vito, mesto

Proti: Nadzemka, taxi, blinkry, manualni razeni

+21

Jazz Jackrabbit

  • PC 75
Jedná se o můj velmi krátký komentář z roku 2010. Kromě úpravy odstavců jsem text v některých částech i mírně pozměnil, jelikož se to prostě nedalo číst.

První Jazz Jackrabbit je určitě originální a vtipná 2D (někdy i 3D!) skákačka, která mě už ale někde kolem začátku třetí epizody začala lehce ubíjet svým stereotypem. Na druhou stranu, co bych chtěl po šestnácti letech od vydání. Pokud je hra v procházení jednotlivých krátkých levelů značně sterilní, v otázce hudebního a zvukového podkresu kraluje. Graficky i všudypřítomným humorem mi taktéž vyhovovala.

Největším plusem prvního dílu je pro mě osobně, ač to může znít trochu divně, Jazz Jackrabbit 2 - jedna z nejlepších plošinovek, se kterými jsem měl tu čest. Nebýt lehce nadprůměrné jedničky, nezvnikla by ani úžasná dvojka. A to by mě setsakra mrzelo.

Pro: hudba, zelený zajíc v hlavní roli, prostředí, atmosféra, bonusové levely

Proti: stereotyp, krátké levely, malé množství zbraní

+17

Feudal Alloy

  • PC 60
Nebýt toho, že Feudal Alloy je z naši luhů a hájů asi bych si hru nekoupil.

Přitom na první pohled Feudal Alloy vypadá velmi mile. Robůtek co má na hlavě akvárko a v něm rybičku, která mu udává pokyny. Hlavní postava Attu, je dobroděj stará se o pole se slunečnicemi, které jsou potřeba k výrobě oleje, na celkové pro maštění robota. Dále se Attu stará se o staré a vše probíhá jak má až do doby než lupiči ukradnou veškerý olej pro celou vesnici. Kdo jiný než Attu se chopí této příležitosti a slíbí, že všechen olej přiveze zpět.

Celá hra má 327MB, to je v dnešní době docela úsměvné, to mají hry na telefon. Přesto je hra graficky hezká alespoň mě se líbila. Bohužel s hudbou je to pravý opak, tohle není můj šálek kávy, obzvlášť když jede dokola a dokola jen se změní s lokací. Řekl bych, že hra překypuje nápady, vzhled robotu, zasazovaní zlepšovacích modulů do základní desky, přehřívaní, nepřátele atd. Hrál jsem docela dost metroidvania her a to nejdůležitější je hratelnost. U mě je hratelnost na prvním místě u všech her. Hra může být ošklivá, úchylná, opakovací se ale má dobrou hratelnost a najednou je vše smazané, no a metroidvania je to dvojnásobné. Jak není hratelnost není nic. Feudal Alloy tím trpí, souboje jsou nezáživné, pohyby postavy jsou kostrbaté neplynulé. Pak když přijde na trubkové souboje, tak trpí i hráč.

Nechci aby vyznělo, že hra Feudal Alloy je katastrofa, to ne, není. Jen je poznat, že je to prvotina. Třeba se vývojáři poučí z chyb a až se příště setkám s Attou v dalším díle, tak si třeba odnesu stejný zážitek jako z Hollow Knight. 60%

Pro: Grafika, Dobré nápady.

Proti: Hudba, Hratelnost, Invetář.

+18

Styrateg

  • PC 65
Kvůli komentáři jsem musel Styrateg po téměř deseti letech od posledního dohrání znovu oprášit, nainstalovat a odehrát a i po takové dlouhé době se mé poznatky ohledně hry příliš neliší.

Jedná se o velmi jednoduše zpracovanou a nenáročnou fantasy tahovou strategii ve slušivém grafickém kabátku, okořeněnou o nepříliš propracované, ale dostačující RPG prvky. Inspirace sérií Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest je zde naprosto zřejmá a mám pocit, že i vývojáři ze studia Rake In Grass se tímto faktem v době vydání nijak netajili.
Veškeré akce, to znamená boj i obsazování budov, probíhají na základní mapě, žádná obrazovka bitvy tady na vás tedy nevyskočí. Vše je maximálně zjednodušeno a osekáno, přičemž hratelnost stále zůstává na jakž takž stravitelné úrovni. Oceňuji především levelování hrdinů a jejich jednotlivé dovednosti. Ve výsledku je ovšem jedno, jestli zvolíte kouzelníka nebo válečníka. Za slabých pár hodinek je po všem a ani zcela průměrný pařan se u tohoto kousku moc nezapotí.

Možnost znovudohrání je zde limitována především skoro nulovými herními možnostmi. Hudba mi připadala spíše otravná a nudná, ale je to jen můj pocit. Na jedno končící pandemické dopoledne ale dobrá volba. 65%.

Pro: příjemná vizuální stránka hry, jednoduché ovládání, vývoj postav

Proti: hudba, možná až příliš zjednodušený herní systém

+16