Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Mobil 1 British Rally Championship

  • PC 85
Nikdy jsem nebyl vyložený fanda rallye her, ale když to má minimálně 2 kola a jede se to na povrchu (nebo nad ním), tak to musím aspoň vyzkoušet. A RC2000 (použiju zkratku nebo se jen tím názvem upíšu xmrti) patří k těm zatraceně obtížným, takže to čas od času zkouším a zkouším a...

Ano, obtížnost RC2000 je opravdu pekelná a to píšu jako člověk, který má odehrány desítky závodních her, takže si troufám říct, že to trochu umím. Ale tady jsem schopen si vylámat zuby i dnes. Nemůže za to ovládání, protože to je nastavené velmi dobře - i na klávesnici. Přehnaná realističnost? Taky ne, auto se dokáže otočit na pětníku (když víte jak), i když hra rozhodně není arkáda a co se týče nastavení auta, je to pak na ovládání poznat. Tak čím to tedy je? Budu hovořit jen za sebe - ale zajímalo by mě, kdo by nastavené časy soupeřů zajel v reálu. Navíc mezičasy jsou nastavené dost zvláštně. Pokud je delší rovný úsek, dokážu nahnat klidně 20 vteřin. Ale běda, jak následuje techničtější úsek, tam se to zase dá celé ztratit, i když jedu jak polobůh.

A ještě jedna věc, která mě (jako mírného cholerika, ehm...) dokáže nastartovat. I sebemenší bobeček na okraji cesty při neopatrném najetí způsobí, že jste na střeše rychleji než blesk. Zvlášť po dvaceti kilometrech to potěší. To pak autory proklínám až do desátýho kolena.

Ale i přesto se ke hře pořád vracím a pořád to zkouším. Může za to na tehdejší dobu skvělá grafika, která ale ani dnes nevypadá vůbec zle. Mně osobně se hrozně líbí, protože žádný podobný styl jsem v jiné hře neviděl. Erzety jsou stejně jako v předchozích titulech od Magnetic Fields nechutně dlouhé, ale promakané a i když není zrovna čas se jimi kochat, tak prostředí prostě vypadá skvěle. Tady potůček, odbočka do lesa, klády okolo trati (a na ní), hustý les, stráně... design tratí je na jedničku a věřím, že takhle to ve Walesu opravdu může vypadat. I ty nechutný mlhy a temný noci. Aut je tentokrát dostatek, potěší opět český zástupce, tentokrát ve formě Oktávky. A s jejich nastavením se můžete pěkně vyřádit.

RC2000 dokáže u monitoru udržet hodně dlouho. Nejen díky délce tratí, ale i jejich množství. Než všechno vyhrajete, bude to chvíli trvat. Alespoň mně určitě, ale jednou to určitě dotáhnu do konce a budu si moci odškrtnout, že jsem hru pokořil.

Pro: grafika, ovládání, nastavení auta je znát, design prostředí

Proti: obtížnost, frustrace, občas totálně nerealistická fyzika

+11

Beat Saber

  • PS4 90
Vynikající příklad toho, jak se dá pracovat s VR a tvořením her na ní. Já osobně jsem samým nadšením pořídil VR, ale jediná hra, ke které se stále a pořád rád vracím, je právě Beat Saber.

Nejenže člověka zabaví, poskytne mu velmi zábavnou hratelnost, nechá ho si užít a vyloženě prožít hudbu, ale zároveň poskytne i velmi náročnou pohybovou aktivitu, což v tomto odvětví rozhodně není nějakým pravidlem. Já osobně to používám právě na to, abych ze sebe vypotil zbytečné… zbytečnosti. Já prostě potřebuji k pohybu nějakou zábavu a BS a mi to nadměrně dopřává.

S obtížností je to všelijaké, zprvu se zdá, že v životě nebude člověk na obtížnost jako je třeba expert stačit, ale trénink dělá mistra a za chvíli nebudete už hrát na nižší obtížnosti (snad dojede někdy i na experta +). Je fajn, že vznikají i nové soundtracky, ale v tomhle směru by mohla být nabídka bohatší (ta oficiální).

Vůbec se nedivím, že tato hra sklízela (a dodnes sklízí) tolik úspěchu, vskutku se pořád jedná o to nejlepší, co může VR nabídnout.
+11

Catacomb 3-D: The Descent

  • PC 60
Není vůbec jednoduché hodnotit tuhle stařešinu, protože vlastně definovala svůj žánr. Když si něco takového chcete dneska zahrát, musíte se ozbrojit velkou trpělivostí. Jde hlavně o nepřátelské ovládání. Alespoň, že to jde ovládat myší. Kdyby to nešlo, měl bych s hrou větší problém. Vlastně je to stejné ovládání jako ve Wolfovi.

Musíte se vypořádat také s bludištěm. Na ty jsem už dříve vyzrál tak, že ve hrách tohoto typu chodím pořád doprava a vždycky někam dojdu. V téhle hře se ještě nemůžete sklouznout po textuře. Dojdete-li ke zdi, zaseknete se a musíte couvnout. V adrenalinových bitkách proti přesile je to někdy k vzteku. Na začátku se mi ze hry chvíli motala hlava. I to jsem překonal, protože pustit se dneska do něčeho takového a vzdát to po první úrovni se mi fakt nechtělo.

Překvapivě se to dá docela hrát. Je to ale šílení klik-fest. Podržením tlačítka fireball jen nabijete s nevalným účinkem. Vyplatí se tedy zběsile klikat. Čím rychleji klikáte, tím větší palební sílu máte. K dispozici tu jsou tři zbraně. Až k bossovi jsem ale používal jen tu základní. Celá hratelnost je o bloudění ve stejných chodbách, kde vás portály přenáší cik cak mezi levely. Hru si tak jde o dost zkrátit a jde to dohrát hodně rychle. Třeba za hodinu. Svitky nejsou povinné. Dávají jen rady. Z nich jsem využil dvě. V Labyrintu a v posledním levelu. Kde se panáček po zdolání bosse zeptá, jestli nemám ručník.

Je to někdy o nervy. Je to někdy bloudění. Je to neuvěřitelně archaické, ale dá se to hrát. Naštěstí je to krátké. Spíš takový pokus, jestli by žánr mohl fungovat. Chtít za to dneska peníze je ale zlodějna. Wolf 3D je o dost dál.

Neseď doma (normal, notebook)

Pro: jedna z prvních v žánru, délka, je to hratelné

Proti: chaotické procházení levely, zasekávání se do zdí, šílené klikání

+12

Gears Tactics

  • PC 60
Následující text je víceméně scénář k mé videorecenci, takže na to berte ohled, ale určitě by se to mělo dát číst i tak. :D

Na Gears Tactics jsem se neskutečně těšil, po zklamání v podobě Phoenix Pointu jsem opravdu doufal, že konečně přijde ta pravá tahová strategie pro mě. Byla to tak rozhodně jedna z mých nejočekávanějších her tohoto roku a v posledních týdnech už jsem jen počítal dny do vydání. Dokud nepřišel vyloženě blesk z čistého nebe v podobě XCOMu: Chimera Squad, na který jsem dělal recenzi minule a vedl si velmi dobře. Moje pozornost se přesměrovala na spin-off mé milované série, ale i tak jsem se ihned po jeho dohrání pustil do Gears Tactics. A takhle zpětně si teď říkám, proč já je nehrál v opačném pořadí…

Gears Tactics se odehrává několik let před prvním dílem této známé série. Příběh vlastně není příliš složitý, zkrátka musíme bojovat proti Locustům a hlavně porazit Ukkona, který všechny tyto potvory tvoří. Hlavním hrdinou je Gabe Diaz, otec Kait Diaz ze 4 a 5. Ten se tak spolu s několika dalšími hrdiny vydává na cestu za zabitím Ukkona.

Příběh je doslova průměrný, ale jde o strategii, takže to není až tak závažný zápor. Navíc je příběh aspoň doplněn o velmi pěkné cutscény, které jsou skoro na úrovni Gears 5. Obecně grafika v této hře je skvělá a jde o jedno z největších pozitiv. Vypadá poměrně realisticky a i při bližším pohledu nezklame, navíc má hra také perfektní sound design, hlavně co se týče zbraní. Pokud si tedy užíváte brutální scény z této série (nejsem zrovna člověk, který by je potřeboval), tak vám hra nabídne slušnou podívanou.

Co vás asi zajímá nejvíc, je hratelnost. Nutno na začátek říct, že ta hra je trochu něco jiného, než jsem od ní čekal. Nejde ani tak o XCOM zasazený do univerza Gears, ale spíš Gears s nádechem XCOMu. Ano, jde o tahovou strategii, ale i přes to v tom Gears vidíte opravdu hodně. Střelba, prostředí, nepřátelé, již zmiňované brutální scény, zkrátka všechno. Co je tedy jinak oproti XCOMu? No, je toho hodně. První je potřeba říct, že jde o klasickou tahovou strategii, která nevyužívá žádnou timeline, jakou jsme mohli vidět v Chimera Squad. Ten hlavní rozdíl je ale v tom, že Gears k boji přistupuje mnohem agresivněji. Zatímco v XCOMu je často lepší zvolit defenzivnější způsob, tady na vás hra hází nepřátele ze všech stran, proto taky máte 3 akční body namísto 2 a střelba neukončuje tah. Můžete tedy střílet klidně třikrát. Vývojáři se zbavili gridu a pohyb je tak víceméně volný, což je zajímavá změna a musím říct, že se u takové hry hodí. Asi nejzajímavější prvek je ale poprava, kterou můžete provést, pokud nepřítele knocknete. Po provedení dostanou všichni ostatní vojáci jeden akční bod navíc, což do hry přidává spoustu taktizace a už jenom s touto akcí si jde velmi vyhrát a může vám klidně pomoct otočit bitvu ve váš prospěch. Také zde najdete mířený overwatch podobný tomu ve Phoenix Pointu nebo i novém XCOMu. S ním se však pojí jedna nepěkná věc, je totiž až příliš silný. Vzhledem k tomu, že ho aktivuje prakticky jakákoli akce a obecně mi přišel mnohem přesnější, bylo většinou mnohem lepší aktivovat overwatch než klasicky střílet. A to by se asi dít nemělo.

Jak už jsem zmínil, nepřátele občas knocknete a ne zabijete, jiní nepřátelé je mezitím mohou oživit. A to platí také pro vás. Právě tato mechanika ale podle mě až příliš ulehčuje některé bitvy. Občas je prostě lepší se záměrně nechat knocknout, pak totiž po vás nepřátelé nepůjdou, vy se můžete oživit a dostat se do bezpečí. Na druhou stranu jsem to na několika misích ocenil, protože už šlo opravdu do tuhého. O tom ještě později.

Ve hře jen marně budete hledat nějaké spravování základny, vlastně mi to ale moc nechybělo. Můžete akorát najímat nové vojáky a upravovat výbavu těm, které už máte. Vojáci jsou rozděleni na dva druhy: Hrdiny, kteří vám nesmí zemřít, jinak musíte restartovat misi a pak klasické vojáky, kteří vám klidně zemřít mohou. Tady ale přichází první zásadní problém této hry, vojáci jsou totiž něco jako otroci. Cena je nízká, v tomto případě dokonce nulová, tak s nimi zacházíte špatně. Prakticky po každé misi totiž dostanete možnost naverbovat hned několik vojáků, kteří jsou často lepší než ti, které už máte. A jak už jsem řekl, je to kompletně zadarmo. Jakékoli levelování tak absolutně ztrácí smysl, protože i kdybyste brali nějakého vojáka na všechny mise, což mimochodem ani nejde, stejně by neměl takový level, jako ten, který je momentálně v nabídce. Tahle část mi tak přijde absolutně nevybalancovaná, protože nějaké obětování vojáka tady na rozdíl od XCOMu přejdete mávnutím ruky.

Když už je řeč o levelování, měl bych zmínit velmi rozmanitý strom schopností. Ve hře je celkem pět tříd vojáků, z nichž každá má své unikátní aktivní a pasivní schopnosti, které si levelováním odemykáte. Jak to tak bývá, některé jsou užitečné, některé méně, po nějaké době jsem v tom ale už měl takový zmatek, že jsem ani nevěděl, jaké všechny schopnosti moji vojáci vůbec mají. Nechci to brát vyloženě jako negativní věc, přece jenom, je skvělé, že můžete použít tolik různorodých schopností, ale jejich počet by opravdu nemusel být až tak vysoký.

Když se ještě vrátíme k bitvám, je nutné zmínit, že kromě klasických nepřátel, kteří jsou vždy představeni pomocí efektního intra, se ve hře nachází také bossové. A tady přichází na scénu pro tahové strategie v poslední době typická nevyvážená obtížnost. Za celou hru potkáte celkem tři bosse a zatímco ten první je tak trochu OP a zabralo mi možná i něco přes 10 pokusů, než jsem ho zabil, druhý boss je absolutně primitivní a třetí zase takový průměr. Tak nějak mi přijde, že vývojáři trochu popletli pořadí, protože tohle prostě není normální. Stále to ale není to hlavní, co se mi na hře nelíbilo. K tomu se dostaneme až teď.

Jsou to mise. Člověk by si možná řekl, co se na nich dá zkazit, vlastně ani já jsem nikdy v XCOMu neměl problém s tím, že by se mise nějak opakovali. Vývojáři ze Splash Damage ale ukázali, že to pokazit skutečně jde a slovo repetetivní dostávají na úplně jiný level. Ze začátku vás hra bude bavit, budete dostávat příběhové mise, pokaždé trochu jiného typu a vy budete spokojení. Problém přichází ve chvíli, kdy po vás hra začne chtít plnit vedlejší mise. Ano, vedlejší mise, které jsou ve všech ostatních hrách nepovinné. Ale vývojáři si zřejmě řekli, že je výborný nápad to zakomponovat do hry jako povinnou součást a jakési oddělení příběhových misí. Tak si řeknete dobře, splním tuhle vedlejší misi. První vás to možná bude bavit, ale pak přijde další a další a další… Hra po vás bude chtít plnit čím dál tím víc vedlejších misí, které jsou náplní do puntíku stejné jako ty předchozí a map je sice ve hře víc, ale za chvilku se také začnou opakovat. Vy si tak brzy uvědomíte, že jde jen o trapné natahování herní doby, která by se dala v klidu zkrátit na polovinu. Když už se konečně dostanete ke konci, čeká na vás to největší peklo. Možná jste si mysleli, že nejtěžší mise by měla být ta finální, ale Splash Damage asi chtělo být originální, protože vám před finální misi hodí ještě tři povinné vedlejší mise. Když jsem zapnul tu první, říkal jsem si, jestli jsem omylem nepřepnul obtížnost na tu nejvyšší, protože dokončit ji bylo naprosto nemožné a to doslova. Vážně nevím, jestli tuhle hru někdo testoval, ale misi jsem dělal asi 3 hodiny a dokončil jsem ji pouze tak, že jsem měl veliké štěstí na umístění nepřátel a ještě jsem musel obětovat jednoho vojáka, což mě ani moc netrápilo, jak už jsem říkal dříve. Finální misi jsem pak prošel na první pokus, takže já se ptám, kde je chyba? Protože si opravdu nemyslím, že když mám v druhém tahu všechny vojáky na zemi, tak je problém u mě.

Končíme na negativní vlně a bohužel mám z této hry opravdu hořkosladké pocity. Měla neskutečný potenciál v podobě skvělého zasazení, zábavných a originálních mechanik i pěkné grafiky s cutscénami. To vše ale velice kazí repetitivní mise (a to ne jenom zmiňované vedlejší, ale i ty příběhové), vojáci, jejichž levelování je naprosto zbytečné a nevyvážená obtížnost, která nekontrolovatelně lítá nahoru a dolů. Hrozně rád bych hře udělil nějakou lepší známku, ale prostě to nejde. Sice vás bude bavit, ale jen prvních pár hodin, pak nadšení rychle vyprchá. Pomyslný souboj XCOM: Chimera Squad a Gears Tactics tak za mě jasně vyhrává Chimera Squad.

Pro: Pěkná grafika a cutscény, Originální mechaniky, Prostředí a atmosféra, Skvělý sound design

Proti: Levelování vojáků je naprosto zbytečné, Repetetivní mise, Nevyvážená obtížnost, Overwatch je lepší než střelba, Hra vás zabaví jen na prvních pár hodin

+9 +11 −2

Divinity: Original Sin II

  • PC 85
Obrovský hype, skvělé recenze, vysoké prodeje... DOS II byla jednou z nejskoňovanějších her roku 2017. S celým tím humbukem okolo měl člověk pocit, že se pouští do jedné z nejlepších her všech dob, od které se nebude moci utrhnout a do hry, která výrazně kvalitativně posouvá předchozí díl. DOS I byla výbornou hrou postavenou především na skvělých tahových soubojích, ale také hrou s mnoha problémy. Po téměř 300 hodinách strávených v DOS II však cítím mírné zklamání, které je možná tváří tvář kvalitě hry příkré, přesto však neodbytné. Zdůrazňuji ještě, že jsem hrál single, tedy nikoliv v kooperaci, což může být jedním z problémů.

Hra podědila hlavní přednosti po svém předchůdci. Tedy především soubojový systém s obrovskou variabilitou. Ta byla ještě rozšířena přidáním fyzických a magických brnění a zdůrazněným vlivem výškové převahy střeleckých jednotek a tím i terénu a rozestavení jednotek. Přibyla i řada dalších drobnějších vylepšení, které dotahují soubojový systém téměř k dokonalosti. Soubojový systém v DOS považuji za jednoznačně nejlepší mezi všemi izometrickými RPG. Ve hře se mi také nestalo, že bych se uklikl v boji, což se mi v jedničce občas stalo. Subjektivně mě souboje přišly lehčí než v předchozím díle. Ano člověk často narážel na protivníky, kteří byli v danou chvíli nad jeho síly ale hra nabízela celkem široké možnosti jak tyto nepřátele obejít a především v poslední fázi hry jsem téměř neměl problémy při správném rozestavení svých druhů nepřátelé porážet na první pokus. Souboje tak zůstaly nejsilnější stránkou hry a v této věci došli asi na maximum možného.

Druhou největší předností hry, která zůstává po prvním díle je velmi široká svoboda v dosahování cílů, plnění questů (především těch hlavních) a celkově k přístupu jak hru hrát. Možností je skutečně hodně a každá z variant má vliv na průběh hry. Některé questy lze vyřešit za 5 minut nebo třeba za hodinu. Máte s nějakým úkolem problém? prostě zabijete zadavatele... problém můžete vyřešit bojem nebo dialogy, nebo získáte informace tak, že sníte maso zemřelého či vyvoláte jeho ducha. Hra tak nabízí široké spektrum voleb, které zvyšují její znovuhratelnost, protože pravděpodobně nejdu hru dohrát na stoprocent stejně jako napoprvé (bohužel tento problém mě nemusí trápit viz konec příspěvku). Přesto všechno Vás hra určitým směrem přece jenom tlačí a většina cest vede ke stejnému cíli, byť z různých stran. Přesto nelze než autory pochválit za vějíř možností, který ve hře vytvořili.

Mechaniky hry jsou na vysoké úrovni, hra jede plynule, načítání je rychlé. Audiovizuální styl se oproti předchozími dílu moc nezměnil, což je dobře, protože se mi líbil. RPG systém rozvoje postav je dobře nastaven s dostatečně širokou možností specializace a dalších rozvojových mechanik postav. Až 4 postavy, které můžete ovládat tak lze poměrně slušně specializovat a plně využívat jejich potenciál. V této oblasti je DOS opět na vrcholu žánru. Poněkud problém jsem měl s inventářem a velkým množství "bordelu", který se Vám v něm hromadí. Ačkoliv je ovládání intuitivní, zůstává správa Vašeho inventáře časově náročnou a místy nepřehlednou.

Celkový svět Rivellonu je určitě dobře zpracovaný a rozhodně se může měřit s největšími fantasy světy. Trošičku haprovat to začíná u příběhu. Oproti prvnímu dílu mě přišel hlavní děj kompaktnější a zajímavější přesto ani nyní mě zcela nepohltil. I když rozhodně nelze hovořit o špatném ději, prostě mě subjektivně nijak extra neuchvátil. Rozhodně silnou stránkou jsou jednotlivé postavy ať již ty, za které hrajete, tak ty, se kterými se ve hře potkáte. Právě zajímavě vykreslené postavy a jejich soukromé příběhy táhnou celkovou atmosféru hry nahoru. Přesto obecně mě oproti prvnímu dílu nepřišly vedlejší questy tak zajímavé, spíše méně zapamatovatelné, možná kvůli tomu, že v DOS I byly často vtipné, což zde moc nebylo. V DOS II mě žádný vedlejší quest nijak zvlášť v hlavě neutkvěl.

Hlavní problém, který jsem se hrou měl, byl stejný jako v předchozím díle. Hra je nesmírně dlouhá, příběh není dostatečně dynamický a tudíž jsem po odehrání cca poloviny herní doby začal ztrácet koncentraci a hru hrál s poměrně dlouhým přerušováním. Velké plus, které oproti DOS I je označení úkolů na mapě, které výrazně zlehčuje hledání míst, kam máte v daném questu jít. Na hraní her již nemám tolik času a proto mě délka a komplexnost hry dost udolávaly a hru jsem tedy hrál až neúměrně dlouhou dobu, což přirozeně vede k omezení celkového zážitku.

Závěrem lze říci, že DOS II je v mnoha ohledech skutečným vrcholem žánru izometrických RPG. Především svoboda voleb, soubojový systém a kvalitní herní mechaniky činí z této hry skutečný skvost. Hra je na mě však příliš dlouhá, komplexní a postrádá dynamiku a příběh, které by mě udržely v křesle po tak dlouhou dobu. Nakonec jsem hru dohrál a jsem za to rád, ale ačkoliv by si to hra zasloužila, nemyslím si, že se k ní ještě vrátím. Je však třeba říci, že tyto subjektivní problémy nijak nesnižují nespornou kvalitu hry.

Pro: Soubojový systém, svoboda voleb, postavy,kvalitní mechaniky a audiovizuální zpracování

Proti: Délka, malá dynamika, hlavní příběh i vedlejší questy mě v hlavě neutkvěly

+20

Gears Tactics

  • PC 75
Chimera za mnou, další čas jsem věnoval taktickým Gearsům. Bylo to fajn, barevný, dobře optimalizovaný s hezkýma cutscénama a svý. Příběhově se jedná o prequel celé série a vaši jedinou starostí zde bude zabít záporáka jménem Ukkon jehož veškerý úkon je vás vyřadit ze hry (poté co se o vás vůbec dozví) a zmasakrovat u toho ideálně hordy dalších svalnatých enemáčů. Oproti XCOMU zde není "kostičkový" postup ale defakto můžete běžet kam vám body dovolí a ideálně tuto pouť zakončit za něčím schovaný a s overwatchem (hlídka se mi zde vyplatila v postupu mnohem více jak u exkomu). Tempo hry je akurátní a při použité normální obtížnosti potom ani tolik neumíráte (manuální sejvy nečekejte, jen ty automatické - zvlášť u bossů to bolí). Nepřátelé potom tvoří klasika kterou bylo možno porážet v ostatních hrách. Na výběr máte příběhové postavy nebo obyčejné gearsy, které buď zachráníte a v misích a následně naverbujete nebo si prostě seženete obyčejné maso do mlýnku i bez možnosti tyto levely podstupovat. Někdy je třeba na zteč vyrazit v jednom či dvou, jindy můžete použít skvadru až čtyřech bojovníků. Vedlejší vojáky lze pojmenovat a u všech je pak možnost hrát si s výbavou a její barvou. Každý vojcl potom leveluje a je možno mu dát do vínku nové skilly (nic extra, zhruba od půlky hry mi bylo docela jedno co komu naklikám). Mise samotné se dělí na vedlejší (zachraň někoho, podrž tyhle body, seber krabice - které se s postupem hraní neustále násobí - je to ubíjející, repetitivní a uměle to natahuje herní dobu) dále pak samozřejmě hlavní prokládané filmečky. Čeká vás zde i několik zajímavých bossfajtů které příjemně okoření konce kapitol a je zábava to podstupovat (až na ten finální, mě osobně teda moc nevoněl). Graficky je hra opravdu na úrovni, bugy se mi též vyhnuli a plynulý framerate byl vítanou komoditou. Zvuková stránka je perfektní a hudba jen dokresluje následnou řež (nechybí zde utržené končetiny a maso rozházené všude kolem). Svět a jeho architektura působí tak jak má, tedy přesně víte (ideálně po dohrání ostatních her) kde jste a co vás čeká. Vůbec však netuším co vývojáři mysleli tím že kampaň má až 40 hodin. 20-25 mi zní jako fér číslo (sic jsem s finálním bossem strávil asi 5 hodin a cca 15 ve zbytku hry - z toho pak dobře 12 hodin ve vedlejších misích) i tak se převážně jedná o kvalitní a dobře strávený čas.

Jestli se ptáte co koupit a hrát dřív, zda nový spin-off XCOMu či Gearsy, tak odpověď je jasná. Pakliže bych měl GT kupovat a nepoužít přitom Game Pass, volil bych jednoznačně tábor ufounů protože tam je cena přijatelná na rozdíl od astronomické (a dle mě neopodstatněné - 69.99 Éček na Steamu) cenovky Tactics. Pokud GP máte tak je to celkem jedno, prostě hrajte na co máte větší chuť. Výběr tam spíš ovlivní to v jakém světě se cítíte pohodlněji a který je vašemu srdci blíž. Kdybych to měl shrnout tak Gearsy nejsou vůbec špatný počin - mise bývají okořeněny možností sbírat krabice s vybavením (časem však o ně ztratíte zájem), prostředí se také mění a když se do toho kousnete, celé to příjemně ubíhá. Jako taktická prvotina ze světa ozubených koleček a vůně nastartované pily jež je nedílnou součástí vaši guny to působí jako solidně odvedený avšak poměrně drahý titul jež rozhodně stojí za váš čas - gor jestli fandíte této značce. Směle do toho!

Pro: Celkem slušný příběh, povedená optimalizace, grafika, boss fighty, hratelnost

Proti: Neustále se opakující sekundární mise a jejich četnost, občasné dočítání textur před začátkem mise, nudné skilly u postav, nemožnost ukládat manuálně

+13

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • PS4 70
Úvodní nadšení z neokoukaného prostředí a špičkového audiovizuálního podání včetně dabingu mě rychle opustilo, když jsem se dozvěděl, že bych hru také nemusel dohrát. Tak jsem si řekl, že dojdu, kam to půjde a v případě permanentní smrti to prostě zabalím. Nakonec jsem skončil podstatně dřív. Odinstalací, krátce po vstupu do Helheimu. Gameplay se po čase omrzí, protože nastupuje velmi rychle repetetivnost. Soubojový systém nemá co nabídnout a jen zdržuje. Hádanky a způsob procházení hrou je stále podobný. Občas dost nepříjemně potrápí kamera a v prostředí jsem se neustále bloudil. Senua nepřeskočí ani sebemenší překážku a přehlídnutí drobnosti může způsobit pořádný zásek, protože velká část koridoru zůstává otevřená a bloudění je tu bohužel častý problém. Magické kameny s dodatečnými informacemi o mytologii jsem pozorně sledoval jen zpočátku. Po čase začnou spíš obtěžovat, protože s aktuálním děním často zrovna nesouvisí a v záplavě jmen se člověk rychle ztrácí. Všechno to vypadá moc pěkně, krásně se na to kouká, jenom je nuda to hrát. A jsem taky rád, že se za dobu hraní u mě nerozvinula žádná schizofrenie ze všech těch hlasů :)
+15 +16 −1

Sakura Wars

  • PS4 85
Sakura Wars se rozhodně nebude řadit k nejlepším japonským hrám za posledních pár let a v rámci žánru ani nepřináší nic nového. To, ale ničemu nevadí, jelikož se jedná o snad nejmilejší překvapení minimálně za tento rok. Dlouho se mi nestalo abych se u nějaké hry culil prakticky celou herní dobu. Ono to ale u Sakury jinak nejde, ta hra je dělaná s láskou, velkým citem pro detail, a i přes hromadu chyb a nevyváženost vás to nepustí.

Hlavním hrdinou je Seijuro Kamiyama, který po jisté tragédii je z námořnictva předělen do Combat Revue v Tokyu. Ta má za úkol chránit své město proti démonům a ve volných chvílích pořádat divadelní představení pro obyvatele a zpříjemňovat jim život. Bohužel tato Combat Revue má své nejlepší časy za sebou a nový členové nejenže nedokáží sami chránit své město od monster, ale také jejich divadelní hry jsou katastrofa a lidé na ně chodí jen aby se jim vysmáli. No, a právě Seijuro byl pověřený tím, aby nové jednotce šéfoval a navrátil Tokijské Combat Revue zašlou slávu.

Ano, je to jedno velké klišé a vy po celou dobu zhruba tušíte co se odehraje, zase abych nekřivdil tak tu pár zvratů bylo dosti nečekaných, ale prakticky vše je v takových zajetých anime kolejích. Ničemu to ale nevadí, tvůrci totiž bravurně zvládli, aby všechno fungovalo tak jak má:

Nádherný a detailní vizuál steampunkových čtyřicátých let, když se procházíte po venkovních lokacích, tak na vás ze všech stran sálá dobová atmosféra, známé postavy na vás mávají, kolem jezdí auta, padají okvětní lístky. K tomu si přičtěte nádhernou hudbu a o zážitek je postaráno.

Charaktery, které jsou klasické anime stereotypy, ale zase jsou skvěle napsané, každý charakter má hloubku a jejich počínání dává smysl. Navíc vás hra nechá randit se všemi členy vaší skupiny najednou, takže každého detailně poznáte a můžete si udělat obrázek.

Celá hra má navíc pohodovou atmosféru a vše bere s nadsázkou, takže tvůrcům i odpustíte klišovité scény o přátelství či fakt že víte, jak se skoro každá potyčka vyvrbí. Prostě vám to bude jedno a budete si užívat až pohádkovou atmosféru a dobře napsané charaktery.

To proč ale Sakura Wars je pro většinu hráčů těžko uchopitelný titul, spočívá hlavně v její hratelnosti. Je to totiž z 80 % 3D adventura ve které kecáte s charaktery, řešíte mini questy a randíte s členkami vaší skupiny. No a jednou za hodinku či za dvě, nasednete do Mecha a jedete kosit démony. Tyto akční části jsou jen pouhá odreagovačka a nenabízejí nikterak vysokou obtížnost a či větší variabilitu. Většinou kosíte démony v Dark Realmu pomocí akčního soubojáku a je to fajn. Sice souboje nikterak neoslní, ale zase vám nabídnou odpočinek od přehršele dialogů.

Navíc tu ještě Sega ukazuje že z mainstream japonských společností je asi ta nejúchylnější a snaží se tu narvat tolik úchylného a bláznivého humoru na kolik jim distribuce skrze Playstation umožní. Takže se těšte na šmírování v koupelích či v konverzaci můžete dost často požádat i nějakou postavu o ruku. Máte tu totiž ještě možnost rozhodování a pomocí toho i si zvyšovat či snižovat sympatie u rozličných postav. Velkým plusem je, že pořádně nevíte, jaká odpověď vám, čeho docílí, proto je poněkud obtížnější všem postávám lézt do prdele a dá to trochu práce. O to víc vás, ale pak potěší, když se vám podaří získat ending s vaším oblíbeným charakterem.

K postavám, ale ještě musím dodat že při nenadabovaných konverzacích (na začátku je nedabovaných části poměrně hodně) se postavy občas šíleně hýbou jako kdyby měli Parkinsona. Tohle přehrávání k tomu sice patří, ale někdy to lehce ruší, ale jinak jsou animace postav i filmečky na výtečné úrovni.

Sakura Wars je prostě krásná a příjemná pohádka která je mířená už na ostřílenější fanoušky japonských her a pro nováčky to spíše bude podivný mix všeho možného. A ona je to vlastně pravda, celé je to mix všemožných klišé, zvláštní variace na dating simulátor s trochou hack and slash akce, ale celé je to zabalené do tak krásného a příjemného celku že vás to i přes všechny chyby nedokáže pustit.

PS: Příběh pokračuje v Anime: Sakura Wars: The Animation.

Pro: Postavy, dabing, příjemně podaný klišé příběh, soundtrack, vizuál, feel good atmosféra, je z toho cítit velké srdíčko autorů

Proti: Pro někoho to může být až moc bláznivé, souboje slouží pouze jako výplň mezi příběhem, animace jsou občas zvláštní

+19

QWOP

  • Browser 20
Hned na začátku musím říct, že za normálních okolností bych si tuhle hru snad ani nepustila. Ale když jsem zjistila, že ji Kwoky vybral jako takovou jednohubku pro DH Masters, tak jsem si řekla, proč ne.

Každý pokus o úspěšný běh skončil tvrdým pádem buď na obličej nebo na záda. Dokonce jsem si načetla asi 3 návody, jak toho chlapa rozběhnout. Zkoukla videa. A pořád jsem nechápala, jak tu postavu rozběhnout. Jednou se mi povedlo, že fakt uběhl asi 2 metry.

Pak jsem to vzdala a řekla jsem si, že pro tu srandu ho do cíle prostě nějak dotlačim i kdyby se měl třeba plazit a pošlu z toho potupné video Kwokymu.

Tak se také stalo a za nějakých 21 minut jsem chlapáka s roztaženýma nohama a cukáním v nohou jako by měl epileptický záchvat dotlačila do konce. Vtipná byla i překážka, kterou si táhnul mezi nohama skoro až do cíle, protože jsem se bála ji nějak překonat, aby nespadl.

Možná, že to budu pravidelně pouštět hostům na pijatice, aby se pobavili. Tím nemyslím, to moje video, ale tu hru ;o)

Pro: zábava

Proti: pro mě nemožné dohrát normálně

+18

QWOP

  • Browser 20
To jsem si zase jednou dal. Kwoky po čase vybral do DH Masters něco, co se nedá pořádně hrát. Hra QWOP mi hodně připomínala arkádu Getting Over It with Bennett Foddy, kterou jsem přidával na DH a nebylo pro mě tedy až takové překvapení, že autor je stejný.

Spousta hráčů občas končila v minusových číslech, ale mě starty celkem vycházely a můj nejhorší výkon byl 0,1 metrů. Chvíli jsem se "běžce" v červeném trikotu pokoušel naučit ovládat a celkem daleko (přes dvacet metrů) jsem se dostal pomocí kláves W a O. Nedařilo se mi ale moc zlepšovat, a tak jsem nakonec našel návod a skončil u kláves Q a W, které stačily k tomu, abych se dostal až do cíle.

Na padesátce mě sice trochu zbrzdila překážka a chvíli jsem jí táhnul za sebou, ale pak se mi jí podařilo zbavit a dobelhat se až na stovku, za níž je písek. Celá hra je tedy rozběh na skok daleký s jednou překážkou, ale nevím, kdo se rozbíhá sto metrů. Stovka mi trvala asi čtyřicet minut, protože klávesy Q a W mi o moc větší rychlost nedopřály a ještě jsem si u toho psal s bratrem. Do cíle jsem se dostal, a tak nemám důvod hru znovu zapínat, protože znám lepší způsoby, jak trávit svůj volný čas.

Pro: zajímavá zkušenost

Proti: ovládání, "běh", překážka

+16

Street Rod 2: The Next Generation

  • PC 80
Po hratelnostní a grafické stránce tady nenastala oproti předchozímu dílu téměř žádná změna. Mé hodnocení tedy šlo právě z tohoto důvodu o pár procent dolů. Jinak ale mohu zcela upřímně říct, že mě dvojka bavila o něco více. Hudební podkres už je zde dokonce i snesitelný a není třeba jej ihned po načtení uložené pozice vypínat, no a ''děj'' se nám posunul o pár let dopředu, tudíž i vozový park trošičku omládl a byl mi tím pádem zase o něco bližší.

Hrou jsem proletěl napoprvé snad bez jediné chybičky, nicméně závěrečný duel mi dal pořádně zabrat a opakoval jsem ho asi dvacetkrát. Ale proč ne, Kingem se člověk nestane přeci jen tak!

Co mě potěšilo, bylo určitě přidání nového typu závodu v aquaduktu a pár dalších možností úpravy vozidel. Ono stejně to závodění samotné není až tak moc záživné a hráč stráví většinu času spíše v garáži ponořen do inzerátů v novinách a prací na své káře. Což je pro mě osobně velké plus a bylo tomu tak samo i v prvním Street Rod.

Doporučuji všem autonadšencům, za těch pár hodinek to stojí, zvlášť, když je celá série momentálně uvolněna zdarma ke stažení. 80%.

Pro: nový typ závodu, úpravy vozidel, hudba

Proti: minimum novinek oproti předchozímu dílu

+11

Murdered: Soul Suspect

  • PC 85
Videohry jsou tu s námi už několik desítek let a tak je logické že po takové době přijít s něčím novým nebo tisíckrát neohraným není jednoduché. V případě Murdered se to ale povedlo skvěle a tak jediná věc které v souvislosti se hrou opravdu lituju je že jsem si ji nezahrál už dříve.

V době vydání mě gamesa totiž nijak moc nezaujala, přestože můj dobrý kamarád ji hodně chválil a jak už jsem zmínil je to škoda, protože slovo které se mi na mysl dralo při hraní nejvíc bylo originalita. Hrát totiž za ducha ve světě živých to jsem opravdu ještě neviděl a taky si všechny neobvyklé herní možnosti jako posednutí lidí či manipulaci s věcmi užíval. A došlo i na vtipné momenty kdy jsem se na začátku zastavil před každou druhou zdí a hledal dveře než mi došlo že jí můžu prostě projít :) Zajímavé bylo taky hrát za policistu a přitom i skutečně vyšetřovat a ne jen střílet grázly do ksichtů. V Murdered je totiž hledání stop a jejich skládání do celků hlavní činností a jakmile jsem se do toho trochu víc vpravil, vypínala se mi hra jen těžko. Došlo ovšem i na akci v podobě přetahování se s démony a i když na začátku jsem je jako většina ostatních hráčů proklínal tak ke konci už jsem se na souboje div netěšil.

Nejen hratelnost je ale předností hry a i oko hráče si pošmákne na stylovém vizuálním zpracování. Jistá temnota je cítit na každém rohu který minete a i samotné postavy a to nejen ty hlavní, jsou vyvedeny opravdu dobře a výborně tak jejich vzezření doplňuje jejich charakterní vlastnosti. Opticky zajímavé prvky pak přineslo i propojení skutečného světa s tím "na druhé straně" jako třeba stopy po průchodu zdí.

Páteří hry jako je Soul Suspect je samosebou příběh a i ten udržuje vysokou laťku nastavenou námětem. Dlouho už jsem nehrál hru která by mě udržovala v takovém napětí až do konce a dělá tak skutečně čest všem detektivkám ať už v jakékoliv podobě. Hra navíc nezatěžuje zbytečně přehnaným množstvím informací, počet postav není velký a přesto že je zde několik zásadních twist plotů je dějová linka vždy přehledná a udržuje si konstantní tempo. Samotné rozuzlení je pak velmi důstojné a úplný závěr poměrně slušně emocionální, ovšem bez zbytečného patosu.

Ačkoli plusy hry značně převažují tak i tady se ale najdou nějaké ty chybky. Pohyby některých postav jsou občas směšně trhané jako třeba chůze po schodech a interiéry jsou někdy dost stísněné a člověk... ehm duch se v nich snadno ztratí. Úroveň hádanek je pak sem tam opravdu až triviální a přesto že mám rád když hra svižně ubíhá, byl průchod Salemem někdy až příliš rychlý a vůbec celkově mohla být herní doba delší. Docela mě i zamrzelo že hra nenabízí žádné bonusy k odemčení jako třeba artworky atd. protože zrovna tady by mě tyhle věci docela zajímaly. Víc než dost to ale vynahrazují kvalitní side questy a jako milovníka koček mě potěšila i možnost se do tohoto nejúžasnějšího stvoření na chvíli vtělit. Opomenout nesmím ani povedené narážky na jiné hry nebo filmy.

MSS je prostě celkově vynikající hrou s unikátním námětem ze kterého čerpá téměř v každém aspektu a věřím že může udělat radost každému hráči. Zvlášť v dnešní době kdy není pravidlem vydávat takto poctivé hry si příběh detektiva co si po smrti musí v našem světě ještě "něco zařídit" zaslouží uznání a alespoň za mě i vřelé díky za další virtuální zážitek který si budu dlouho pamatovat.

p.s. : Kdo by neměl příběhů duchů v našem světě dost, doporučuji film Duch. Je to sice spíš lehce romantická komedie než temné vyšetřování jako tady ale bavit se nebudete o nic míň ;)
+18

MTX Mototrax

  • PC 80
Nějakou tu závodní hru si "střihnu" docela s chutí ale reálný motorsport mi takřka nikdy nic moc neříkal. Je tu ovšem jedna disciplína kterou sleduji, i když jen nárazově, takřka od doby co jsem se o ní dozvěděl. Freestyle motokros. Borci kteří vyskočí s motorkou několik metrů do vzduchu a udělají při tom ještě salto nebo jiné kejkle mají můj nehynoucí obdiv a tak jsem dlouho hledal hru kde bych si podobné šílenosti mohl taky pořádně vyzkoušet. A po letech hledání a zkoušení kdečeho jsem konečně našel MTX Mototrax který se mému ideálu motokrosové hry přiblížil téměř na sto procent.

Titul je totiž rozdělen na dvě poloviny kdy jednu tvoří klasické závody v superkrosu a motokrosu a druhou freestylová část, kde si zajezdíte jak ve volné jízdě tak v závodech jejichž vrcholem jsou samotné X Games. K tomu je zde doslova přehršel triků které v době vydání hry snad ještě ani v reálu neexistovali a i jména účinkujících jezdců jako Travis Pastrana nebo Nate Adams mluví za vše. Po rychle odbytých, ovšem ne špatných závodech jsem se tak vrhnul jako vyhladovělý vlčák na tu pro mě zábavnější část hry a častokrát až do pozdních nočních hodin jsem se od polétávání na skocích nemohl odtrhnout. Celou dobu jsem měl navíc pocit jako kdybych některé mechaniky úkolů, animace postav a jiné věci už někde viděl. Při pohledu na vývojáře mi pak hned došlo odkud vítr fouká, když za hrou stojí studio které se podílelo na vývoji her ze série Tonyho Hawka, které považuji za srdeční záležitost. Nejspíš i proto je počin z celé poloviny zaměřen na freestylovou část a tolik mě bavil.

Kromě výborné hratelnosti je vše navíc zabalené do slušné grafiky a to jak závodníků tak většiny prostředí a i pohyby jezdců při skotačení jsou na rok vydání skutečně povedené. Do hudebního doprovodu vybrali tvůrci dobré, metalové kapely v čele s kultovními Slipknot a i když tento hudební žánr zrovna nevyhledávám vybrané songy se mi po několikátém poslechu skutečně zalíbily a do hry perfektně sednou. Neméně důležitým prvkem je i možnost kupovat nové oblečení a motorky a kromě zmíněné kariéry i další herní módy.

Počin MTX Mototrax téměř dokonale splnil mojí představu o FMX hře, jakou jsem se již dlouho snažil najít a to zejména proto že vývojáři mají bohaté zkušenosti s hrami z prostředí extrémních sportů. Kromě hratelnosti je tenhle kousek i na slušné technické úrovni a škoda je tak jen kratší herní doby. Pokud hledáte mezi závodními tituly i trochu jiný adrenalin než při řezání zatáček tak i přes pokročilý věk můžu tento všestranný motokros jen vřele doporučit.
+10

Total Overdose

  • PC 75
Při myšlence jak nejlépe popsat Total Overdose mě už při hraní napadlo že je to vlastně taková puberťácká akce. Už jenom ten příběh. Přední agent NSA je zraněn a tak za něj práci dvojitého agenta v mexickém drogovém kartelu převezme brácha, který se do teď jen poflakoval po plážích a když už měl co do činění se zákonem bylo to spíš na druhé straně barikády. Nagelovaný frajírek Ram tak najednou začne střílet a řídit jako profesionál, v džungli oblečený jen do košile rozmetávat celé armády, odhalovat spiknutí v nejvyšších kruzích bezpečnostních úřadů USA a holky mu samy padají do náruče, přesto že se chová jako namistrovaný h*vado.

Total Overdose se prostě nebere nijak vážně a servíruje téměř bezmyšlenkovitou, rychlou a drsnou akci v kombinaci s dávkou sice trochu stereotypního a lehce přízemního ale i tak zábavného humoru. K úspěchu tak nestačí jen nepřátele sejmout ale udělat to i rychle a hlavně co nejvíc stylově. Hlavní hrdina tak střílí v saltu o zeď, ve zpomalených skocích jako Max Payne, při vyskakování z jedoucího auta atd. Ještě větší šíleností jsou pak speciální pohyby kdy Ramovi k likvidaci protivníků stačí běhat jako rozběsněný býk, předvést trojitou piruetu se škorpióny v rukou či zničehonic vytáhnout odkudsi dvě kytarová pouzdra skrývající kulomety ;)

Co se však i s přihlédnutím ke stylu hry "nebrat se příliš vážně" a roku vydání nepovedlo je grafika, která je prostě slabá a také zasazení hry do otevřeného světa alá GTA ve kterém na rozdíl od zmíněné série ale není moc co dělat a i velikost samotného města je k nějaké volné zábavě jednoduše malá. Velkou náplastí na nedostatky je ale povedený soundtrack nabízející to nejlepší z Mexické, převážně hip hopové scény a několik narážek na filmy apod.

Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát tak Total Overdose není vůbec špatná hra. Stačí si jen uvědomit že ne každá hra musí mít srdcervoucí příběh a perfektně vyladěnou hratelnost. Občas ke spokojenému hraní stačí přepnout mozek do úsporného módu, přejít nejlépe s úsměvem nějaký ten nekorektní vtip a vrátit se do pubertálních let kdy nic na světě nebylo důležitější než bejt co nejvíc cool. A to v každé situaci, třeba i při rozbíjení drogových gangů ;)
+15

Netvor Speed

  • PC 60
Kultovní soutěž Becherovka game dodala hráčům nejeden přinejmenším zajímavý počin a Netvor Speed mezi takové rozhodně patří. Grafická stránka je tu asi nejslabším bodem ale to se u hry tohoto typu dá očekávat a rozhodně bych si ji dovedl představit i mnohem horší. Reputaci si ovšem parodie na populární závodní sérii napravuje až překvapivě širokou škálou vozidel, soupeřů a tratí. Téměř každý závod tak může být unikátní a dohrání hry, které mimochodem přijde tak akorát aby jste se nezačali nudit, je celkem zábava. Závěr pak mohl být o něco zajímavější než jen ve formě jakési reklamy na nejmenovaný alkoholický nápoj ale opět, na freeware a navíc reklamní titul je to ještě dobré. Těžko říct komu hru doporučit, prostě to zkuste a uvidíte jestli se budete tu cca hodinku než Netvor Speed pokoříte bavit nebo ne.
+7

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 70
Kingdom Come se nedá upřít ambicióznost. Vybudovat open world RPG od úplných základů s relativně nízkým rozpočtem a zároveň se vzpříčit vůči některým designovým trendům je obdivuhodné. Nemůžu se tak zbavit jisté sympatie vůči této snaze, a to i přesto, že nepatřím do armády fanoušků stojících za Vávrou.
Zatímco většina západních RPG je přímo závislá na svých soubojových částech, Kigdom Come se snaží z toho důrazu výrazně ubrat. Může trvat i několik hodin než natrefíte na souboj, místo toho smlouváte o cenách, lovíte, vaříte lektvary nebo pátráte v přírodě. Plno problémů lze sice řešit mečem do žeber, ale hra to málokdy prezentuje jako jediný způsob. Hratelnost tak působí více variabilně. Navíc díky skvělému quest designu se nebojí poměrně často střídat typy hratelností a žádný z nich nezačne být otravný. Tak ani nevadí, že jednotlivé systémy nejsou zas až tak silné, jak by mohly být.

Příběhově to není žádná sláva. Hlavní linka je dlouhá a svým open worldem hodně rozmělněná a patřičný drive má prakticky jen na začátku a ke konci. Prolog vykopne se třemi motivy (konflikt Václava a Zikmunda, pomsta a ztracený meč), ale většina hry s nimi téměř nepracuje. Proto i další vesměs detektivní část, která zabere většinu herního času, působí dost odtrženě. Seznámíte se s řadou nevýrazných postav, které vás neustále posílají dál a dál. K nějakému posunu v ději, tematizaci nebo snad poodkrývání pozadí konfliktu nedochází. Tempo se sice v závěru zrychlí, ale kvalitativně se moc nezlepší. Dva zvraty otevírající poslední část jsou tragické. Odhalení záporáka má být vyvrcholením vašeho detektivního pátrání. Dramatická hudba, kamera a překvapený Jindra se mě snaží přesvědčit, o jak strašlivé odhalení se jedná. Jenže Toth se v ději naposledy ukázal asi před 80 hodinami a to tak přibližně na 3 minuty. Ani hráč, ani Jindra, k němu nemá žádný vztah. Druhý zvrat je vytržený jak z telenovely. Ač je průběžně naznačován, tak je jeho význam minimální. Nikdo na odhalení otcovství nijak zvlášť nereaguje, protože o něm už věděli, a Jindrovi to je vlastně taky jedno, protože jeho vztah k Rackovi se viditelně nijak nezměnil. Samoúčelný zvrat. Příběh se navíc ve výsledku smrskne na zlí rabují v naší zemi, tak jim dáme po hubě. Je tam sice určitá snaha říct něco o zbytečnosti Jindrovy snahy nalézt ztracený meč, ale vzhledem k tomu, že to hlavní postava nepřijme ani neodmítne, tak se jeho charakter nijak neposune od konce prologu.

Vedlejší questy jsou na tom lépe. Ty kvalitnější z nich nemají většinou extra dramatický děj, ale zabývají se do určité míry tehdejší středověkou společností. Vypíchl bych například Převlek. Někdy je důležitější to, co si myslí lidé, že je pravda, než pravda samotná. Ty nejhorší sice mají velké množství příběhu, ale s pointou, která vyzní levně a ještě k tomu do ztracena. Kvalita je tak značně nevyrovnaná.

Ve výsledku je tak Kingdom Come daleko lepší systémová hra než příběhová. Silnější zážitky budou se souboji s Kumány než s postavami se jménem. Více strachu zažijete při prvním přepadení než z prakticky jakékoliv dějové nesnáze.
+29 +31 −2

Gears Tactics

  • PC 80
Peklo je jenom tam, kde mrtvoly andělů nejde už počítat. A tady je peklo všude okolo, mrtvoly všude okolo a co si budeme nalhávat, krev, střeva a uřezané končetiny jsou na denním pořádku.

A co je vlastně Gears Tactics? Kdo si naivně myslí, že nějaká jednoduchá odbočka na 5-6 hodin, kdy nejtěžší věcí bude správné oblečení pro svého bojového Simíka, bude zklamán. Hra rozhodně není naprosto jednoduchá a troufám si tvrdit, že v některých věcech si rozhodně nezapře se svým bratrancem XComem. A hlavně, jde vidět, že do té hry dali nejenom svou krev, srdce, ale i peníze, kdy jde vidět, že se na hře nešetřilo.

A jaká je tedy hra samotná? Za mě boží ze dvou důvodů. Je to z mého oblíbeného světa steroidových vojáků s příruční motorovkou pod hlavní Vaší zbraně a je k dispozici v rámci skvělé služby Microsoftu Game Pass. Takže za drobný peníze se dostanete k jedné z nejlepší Turn-base strategií, co se nám hýbe na pc. A vraťme se ke hře.

Grafické zpracování je nadprůměrné. Co si budeme nahlávat, Unreal engine dělá svoje a je nádhera se na to koukat:) Rozhodně budete potěšení zničenou industriální krajinou a dalšími překvapeními, kde se budou Vaši vojáci pohybovat. Zpracování nepřátel i přátel je detailní, skvěle se pak doplňuje zkrze animované filmečky. Působí to stejně jako známe z klasických Gearsů. Tam není co vytknout.

Herní mechaniky? Řekl bych klasický XCom. Nevidíte zde čtvercovou mapu pohybu, která pro mnohé může být rušivá, pro jiná ale slouží k orientaci na mapě. Pohyb je intuitivnější a pro mě i plynulejší než ve zmíněném XComu. Navíc mi vyhovuje i systém více tahů pro jednoho hráč než je tomu právě u XComu. A více nemyslím dva, ale například až 5 za jeden tah. Což pro Vás může znamenat, 3 krát střelba, přebití a zapnutí tzv. hlídkování. Což je taktéž lépe zpracované než ve zmíněném XComu. Člověk si totiž může přesně nastavit dostřel své postavy a to včetně rozptylu. Dál už je klasická hratelnost, která propojuje známe mechaniky z tahových strategií se systémem krytí, střídání kol atd. Samotné Vaše postavy se pak dělí na hrdiny a klasické Gearsy vojáčky, co cestou rekrutujete a zachraňujte z mrtvého světa zmítaného válkou. Každá jednotka je vybavena určitým vybavením, která máte v základu a následně jej můžete získat plněním úkolů nebo najít na bojišti. Samozřejmě zde najdeme klasické třídy jako voják, kulometčík, brokovnice lady a odstřelovač. Prostě stará známá klasika se vším, co k tomu patří:) Co se týče zbraní, tak ty můžete upravovat v mnohých aspektech, což se týká i samotných zbrojí. Customizace samotných postav je pak mnohem nápaditější než v posledním XComu (nepočítáme-li módy a neběhá Vám tam 6 Doomů nebo Stormtrooperů) a defacto si ji můžete přizpůsobit sami. Co jsem nenašel je změna jména, ale to by u hrdinů nedávalo smysl. A když už jsme u hrdinů, čím více jich v misi máte, tím sice lepší pro Vás, ale nezapomínejte, že hrdinové neumírají, proto když umřou, mise končí a jede se znovu. A aby nedošlo k mýlce, toto opravdu není XCom, co se týče celkové komplexnosti hraní. Je jednoduší, ale rozhodně ne horší.

A co příběh? Znáte to, máte rozpočet na všechno, ale příběh musí být mixem složitého porna a krváku s Arnoldem na počátku 90. let. Příběh neurazí, ale není to něco na čem by hra samotná mohla stavět. Je to trochu hloupější Gear příběh než jsme zvyklí třeba ze skvělého 1. a 2. dílu. Ale pořád lepší než Gears of War: Judgment, takže si můžou znalci udělat obrázek, jakou roli v tom hraje příběh. Nemalou, skvěle doplněnou filmečky a cutscénami, ale pořád krapet jednodušší:)

A co že jsem to nezmínil? Jo, takové to, no když je to větší jak kamion, na ramenou počet střel na sestřelení všech družic na světě a palebnou silou menší Hvězdy Smrti. Bavíme se o Boss fightech, které Vás ve hře čekají. Za mě osobně asi nejméně zábavná část. Ne, že by bosové byli nudní či slabí, jenom to není můj šálek čaje.

Přesto, že mi jedna část moc nesedla, tak hra jako taková představuje příjemné zpestření světa tahových strategií a kdo vyloženě nechce styl XComu a vše, co k tomu patří, nebude zklamaný. Hra je skvěle optimalizovaná, příjemně se a za nějakých 26 hodin jsem viděl závěrečné titulky. Byla to skvělá jízda, doufám, že další odbočka z krvavé války s Locusty nám brzy přistane na našich počítačích:)

Pro: Součástí Game pass, grafika, hratelnost, customizace postav, hudební doprovod

Proti: Boss fights

+14

Pilgrims

  • PC 80
Tvorbu vývojáře Amanita Design mám ráda, a to hlavně díky sérii Samorost. Právě ze třetího dílu si hra Pilgrims vypůjčila způsob řešení hádanek pomocí karet a musím říct, že to byl dobrý tah. Nejvíce mě na hře bavilo kreativní řešení situací a jejich humorné vyústění. To bylo podpořeno také přítomností veselých postaviček a jejich zvukovými projevy a průpovídkami. Například postava žebračky a její "Teplo mi dělá dobře na klouby." nebo postava bandity se svojí nejčastější hláškou "Já ti ukážu!". Český dabing chválím.

Prostředí se mi líbilo a mělo pěknou kreslenou grafiku. Oceňuji možnost použití mapy, která urychlila přesun z jednoho místa na druhé, a také možnost posunout rozhovory či setkání již jednou viděné. Hudba zde byla méně výrazná, na rozdíl od Samorosta, ale zvuky to vynahradily. Pozitivně hodnotím více způsobů řešení hádanek, což dalo příležitost zapojit fantazii.

Těším na chystanou hru od tohoto studia s názvem Creaks.
+26

Ni.Bi.Ru: Posel bohů

  • PC 70
Na úvod podotknu, že přes veškerou snahu jsem originál Posla bohů prostě nespustil, ač mám prastarou šunku s Windows XP, prostě to nešlo. Posel smrti je pro mě nejlepší česká adventura všech dob a možná i jedna z nejlepších vůbec na světě. A Nibiru? Inu jak by řekl náš hradní ožrala, je to taková čučkařina.

Na první pohled to nevypadá vůbec špatně. Grafika je stejně krásně namalovaná jako v Poslu smrti, tentýž styl lokací, jen o dva roky novější a trošku uhlazenější. Vizuální stránka je zkrátka nádherná, plná překrásných sídel (které se ovšem architektonicky hodí do Prahy hodí jako pěst na oko), tajemných štol, postavy vypadají k světy a celkově je to jedna z mála českých adventur, která vypadá stejně dobře jako tehdejší zahraniční konkurence. Už na ten druhý pohled to ale zaskřípe s chybějícími animacemi některých činností, které si zkrátka musíme domyslet. Na rok 2005 docela vizuální faux pa.

Nechme grafiku grafikou a pojďme na hratelnost. Hratelnost vypadá moderně. Levým tlačítkem berete a mluvíte, pravé slouží k podrobnějšímu průzkumu. Pixelhunting se většinou nekoná, je tu tlačítko na zobrazování východů a naprosto parádní věc - pokud si něco prohlédnete a hrdina ví, že to nebudete potřebovat, dané místo přestane být aktivní. Navíc je to v komentáři slušně zdůvodněné. Správná kombinace předmětů zasvítí, kombinace jsou většinou logické a pokud Vás něco napadne, že by to šlo v reálném životě udělat, tak to taky půjde. Je tu pár puzzlů, které už jste většinou v nějaké adventuře viděli, dost brutální kuličkový hlavolam a pro mě nepochopitelná mayská matematika. Občas to ale zaskřípe. Například krysí bomba je jak z Horkého léta, některé kombinace nejdou hned, ale až v určitou dobu. Některé věci opakujete do zblbnutí (dynamit, voda).

Dá se ale říct, že grafika je parádní a hratelnost velmi slušná. Jenže je tu ještě příběh a to už taková pohádka není. Martin Holan je obyčejný mladík, který pomáhá starému profesorovi pátrat po nějakém šíleném objevu. Týká se to Mayů, nacistických experimentů a mimozemské technologii. Hra má pět kapitol, přičemž řešíte většinou banality - první kapitolu strávíte lítáním po úřadech (fakt zábava), sháníte žrádlo a cigára pro bezdomovce, žrádlo pro vojáka, domlouváte hlídači rande a její matce návrat ožralého manžela. Atmosféra je na nule, vlastně jediná pasáž kde to fungovalo jsou nacistické štoly. Jinak je to splácanina všeho možného, která trpí navíc ještě i hrdinou. Martin Holan je postava, která ve mě nevzbudila absolutně žádné emoce (na rozdíl od Matěje Hollana, který vzbuzoval v nás brňácích emocí dost). V jednu chvíli mu někdo zemře a v druhou čile konverzuje a vtipkuje s policistou. Stejně nezajímavý je hlavní záporák.

A tak dojdete na konec; po obligátním nasbírání tří sošek se dostanete do hrobky, po které pátrali dva vědci celý život, jeden záporák věřil že mu přinese světovládu, indiáni věří že její odhalení naplní proroctví a dostat se k ní není vůbec snadné. A pak to přijde Po zasazení všech sošek se objeví ufoun a kulička. Objeví se také záporák, který kuličku sebere a rozpadne se na prach, stejně jako ufoun. Kulička pak poslouží jako těžítko na hrobě.... WTF? K čemu to všechno teda bylo? Pokud by se záporák neobjevil, tak hrdina překoná všechny překážky, aby našel smrt? .

A tak to dopadne jako minule. Nibiru jsem hrál, měl jsem i originálku, ale nic jsem si z ní nepamatoval a za dva dny nebudu vědět o čem to bylo. Je to pěkná adventura, má slušnou hratelnost, leč absolutně nezajímavý příběh.
+23

Asistent detektiva Zbyška 2: Vražda v Orion Expresu

  • PC 75
Jsou to už tři roky, co jsem hrál první díl Zbyška, svérázný projekt (a příběh), nemající na české herní scéně obdoby. Sice jsem si z něj po třech letech pamatoval jen to, že Zbyšek Claus je delfín (a syn Santy Clause), že můžete buď vyšetřovat, nebo se na to vykváknout a raději chodit do kina a že to nebyl vizuální román na pět až deset minut, jak tomu s velkou částí české produkce tohoto typu her často bývá. Nicméně jsem zapomněl, jak ujetý ten svět je.

Téměř celý děj druhého dílu se odehrává na palubě vesmírného vlaku plného mluvících delfínů, jednorožců, alienů (členové posádky) a vůbec všemožných podivných existencí a svérázných figurek. Celé je to velmi vtipně napsáno, je na hráči, jestli bude asistovat ve vyšetřování, nebo se jen poflakovat kolem (tyhle větve jsem příliš nezkoumal).

Po technické stránce se autorům podařilo z Ren'Py vyždímat opravdu hodně, celé se to (na poměry vizuálních románů) opravdu slušně pohybuje a ani nezaostává ani ozvučení a hudební doprovod.

Nejsem si jistý, jestli jde o titul pro každého (přece jen se musíte přenést přes určitou šílenost settingu, např. že jedním ze sekundárních charakterů je kostra jednorožce, ovšem všichni jednají, jako by dotyčná klisna byla stále naživu), každopádně titul takovéto kvality by se mohl z fleku prodávat...
+13