Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

God of War

  • PS4 90
Rozhodně nejsem fanouškem původní série God of War. Zkusil jsem třetí díl a přestože se mi hlavní hrdina i prostředí zamlouvalo, hra mi absolutně nesedla svojí hratelností. Ale God of War 2018, to je naprostá pecka.

Příběh hry v jádru vypadá jednoduše, ale obsahuje mnohá tajemství a pomalu je odkrývat je velmi zábavné. A příběhové zakončení bude patřit mezi mé nejoblíbenější, zvlášť ona návštěva v Kratově chalupě na úplném konci hry dává naději na zajímavé pokračování. Každopádně nejlepší částí příběhu je vztah Krata se synem, který je výborně napsaný a zahraný.

God of War je převážně akční hra s RPG prvky, takže většinu herní náplně jsou souboje. A jsou výborné. Na jednu stranu si soubojový systém hráč rychle osahá a naučí, na druhou stranu hra nedá hráči nic zadarmo a hlavně ze začátku je umírání časté. Malou výtku mám ke zkušenostním bodům, které hráč za zabíjení a plnění úkolů dostává. Je jich až moc a na konci hry mi jich zbylo tolik, že bych jimi mohl vytunit půlku severského panteonu. Nicméně jejich pomocí si hráč odemyká schopnosti a souboje tak začnou být ještě zábavnější a brutálnější. To, že mě souboje bavily až do konce hry je jasná výhra.

Protože se jedná o open world, je další důležitou položkou objevování a prozkoumávání nově dostupných míst. Opět se jedná o velice povedenou složku hry, každé místo má svou historii a prozkoumávat staré rozvaliny i různé světy je radost. Jen je trošku škoda, že se často opakují nepřátelé, od půlky hry žádné překvapení.

Na cestě Krata se synem samozřejmě narazíme na pár NPC, které se jim nesnaží hned rozbít huby (přinejmenším). Velmi povedený je samozřejmě záporák Baldur (ok, ten se hubu snaží rozbít), ale ze všeho nejlepší jsou trpaslíci. Všude vlezou (doslova, jak to sakra dělají?). Oba dva jsou vtipně napsaní a dodávají trochu mírného humoru v jinak docela vážné hře.

Grafika je totální pecka, tady není co dodat. To samé dabing, hudba a zvuky.

Těžko se hledají nějaké větší zápory, jde opravdu jen o pár drobností popsaných výše. Dokonce ani collectibles nejsou tak otravné jako v jiných hrách, i Ódinovi havrani se dají lehce objevit.

God of War je výborné dobrodružství se skvělou hratelností a kvalitně napsaným příběhem a případný druhý díl rozhodně nevynechám. Zajímavě otevřených dvířek je dostatek.

Pro: Hratelnost, příběh, souboje, svět, grafika, dabing, charismatické NPC

Proti: Drobnosti - zbytečně moc zkušenostních bodů, malá variabilita nepřátel

+33

WWF in Your House

  • PC 55
Hra vyšla rok po svém předchůdci WWF Wrestlemania. Principiálně se jedná o tu samou hru, ale s trošku jinou grafikou a jinými bojovníky, kterých je nyní 10. K původnímu Undertakerovi, Shawn Michaelsovi a Bretu Hartovi přibyli nyní ještě Vader, Owen Hart, Ahmed Johnson, British Bulldog, Goldust, Ultimate Warrior a Hunter Hearst Helmsley (dnes známý jako Triple H). Každý z nich má navíc své vlastní custom prostředí.

Jak bylo řečeno výše, jde prakticky o stejnou hru v jiném kabátku, ale z nějakého důvodu mi přijde o dost horší. Zdá se mi, že zápasníci pomaleji reagují na zvolený pohyb, animace mi přijdou méně plynulé a i ta grafika mi připadá méně atraktivní. Dále ze hry zcela zmizela hudba, která mi k této arkádě v prvním díle skvěle seděla.

Co se týče herních módu, tak ke klasickým bojům o interkontinentální titul a o WWF titul přibyl ještě nejlehčí mód WWF season, který spočíval pouze v porážení soupeřů jednoho na jednoho. Naopak finále o WWF titul pak byl v podobě boje proti 10 soupeřům (postupně, maximálně 3 najednou), ale z nějakého důvodu se nejedná postupně o všech 10 různých zápasníků, ale klidně může přijít nějaký wrestler znovu a to dokonce i v případě, že s ním ještě bojuji a tím pádem je v ringu dvakrát.

Dále do hry přibyly občas objevující se symboly pro bonusy nebo postihy, které způsobí přidání energie, omráčení soupeře apod. Mně osobně se tento prvek moc nezamlouvá, ale celé je to bráno jako arkáda, takže budiž.

Ze zápasů naštěstí zmizel prvek "Second wind", kdy po výhře soupeř ještě na poslední chvíli vstal s minimem životů a klidně mohl nakonec ještě vyhrát.

Suma sumárum. Dle mého názoru se jedná spíše o méně povedené pokračování, které mi bohužel vůbec nepřirostlo k srdci tak, jako jeho předchůdce.

Pro: Více zápasníků, více prostředí

Proti: Horší hratelnost, méně líbivá grafika

+8

Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today

  • PC 65
Nevtipně smýšlejících adventur je jako šafránu. Navíc u Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today jsem zavzpomínal na takové kousky jako jsou Dark Seed nebo I Have No Mouth, and I Must Cream. Takže, co Vám budu povídat, hezky mi nebylo.

Dlouho jsem se nesetkal s tak surrealistickým herním zážitkem, jako v případě této adventury. Je tedy pravda, že tři bratři Olivánové ze Španělska jeli v hodně výrazném režimu stand by. Všechno jim šlo ale víceméně na ruku. Nejdřív povedená crowfundingová kampaň, pak podpora ze strany adventurních borců z Německa – Daedalic Entertainment. Ale výsledek je, ač zajímavý, tak rozporuplný.

Námět je super. Postapokalyptických adventur je sakra málo a když máte hlavního hrdinu s amnézií, který se zničehonic objeví v peřinách postele nějakého přívěsu uprostřed zatuchlé skládky, kde ve vzduchu je navíc cejtit smrad a Slunce ani nevidíte, máte dobrý základ pro to, aby Vás příběh vtáhnul do děje a nepustil. Problém jsem ale měl především s animací. Pozadí jsou jednoznačně solidní. Surrealisticky morbidní, avantgardní, ale málokdy dokáží zajít až za hranici nechutnosti, aby tu morbidnost povznesly na vysloveně zapamatovatelnou úroveň. Pořád ale tvoří solidní atmosféru a dokáží místy zaujmout. To animace postav už je horší a chvílemi jsem měl pocit, že je srovnatelné s českými freeware adventurami, se kterými se tak před snad už patnácti lety roztrhl poměrně pytel. Brutálnost si nicméně následně vynahrazuje až samotný příběh. Ten Vás totiž donutí být součástí momentů, ze kterých Vám hezky nebude. A není to jenom o dialozích, je to i o samotných videích. Když už ale cítíte určitou snahu o absolutní vážnost, hra to zase sestřelí zbytečně rádoby akčními video sekvencemi s divnou hudbou navrch, které Vám do podobného příběhu prostě vůbec nesedí.

Navíc je velká škoda, že se příběhově hra nikam nevyvine a skončí v momentě, kdy konečně začne něco vysvětlovat. V jeden moment si připadáte jak u něčeho absolutně jedinečného, u něčeho tak jedinečného, jako když jste poprvé viděli například film Interstellar. Tvůrci se tu totiž chopili myšlenky překroucení časového horizontu událostí. Blbý je, že to v ten podstatnej moment típnou a tím veškerá sranda končí…počkejte si prosím na druhý díl. Navíc otázka, jestli se ho vůbec někdy dočkáme. Podle diskuzí na internetu to totiž vypadá bledě.

Dead Synchronicity: Tomorrow Comes Today je určitě originalitou v žánru. Potřebovala by ale pokračování, aby dávala větší smysl. Takhle je to zajímavá ponurost, která za zkoušku určitě stojí, ale počítejte s tím, že animace a videosekvence nejsou přesně ty, kvůli kterým byste si hru užívali. Já si hru užíval hlavně pro malovaná herní pozadí, která jak kdyby vypadla z myslí Zdzislawa Beksinkého a Gigera. A která adventura toto může nabídnout, že?

Pro: námět, malovaná pozadí, závěrečný song v titulcích, herní surrealismus (obrazově, dialogově, příběhově)

Proti: příběh bez konce, animace postav, céčkové akční videosekvence, krátkost (cirka 5 hodin hraní)

+12

Fantasy General

  • PC 80
Třetí část mé oblíbení série od firmy SSI se přesunula z bojišť druhé světové války do fantasy světa. Na rozdíl od pozdějšího sci-fi pokusu, se Fantasy General povedl. Základ zůstává stejný, tahová bitva na mapě rozdělené na hexy. Na mapách jsou tentokrát roztroušena zájmová místa, jako krypty a jeskyně, která po obsazení poskytnou bonus. To může být obyčejné zlato, silná jednotka nebo i nepříjemné překvapení - nepřátelské síly. Vyplatí se tak prozkoumat mapu a vyhrát až v posledním tahu. Tahový limit je ale často dost přísný a často jsem musel postupovat rychle i za cenu vyšších ztrát. Velice důležité je i počáteční rozmístění vlastní armády. Opravdu se vyplatí nespěchat, pečlivě prostudovat bojiště a poté v klidu rozmístit jednotky. V kampani je možné mezi misemi vylepšovat a nakupovat jednotky a rozdělovat peníze na výzkum. To hraje také důležitou roli. Je podstatné vylepšovat univerzálnější jednotky rychleji, protože to znamená větší zisky v pozdějších fázích. Rozhodně není dost peněz na nákup a vylepšení všech. Vysoké ztráty znamenají více peněz do nákupu nových jednotek a to znamená méně vylepšování. Ekonomiku je tak nutné pečlivě plánovat, jinak jsou bitvy na finálním ostrově peklo. Zásadní změnou je odstranění různých druhů vítěství.

Kampaň je dlouhá. Postupně hráč projde přes šest ostrovů, které jsou čím dál větší - odehraje se na nich více bitev. Často je také možné zvolit z více možností a hra tak nabízí možnost dalších průchodů. Tomu napomáhá i možnost hrát za jednoho ze čtyřech hrdinů. Ti se liší dostupnými jednotkami, speciálními schopnostmi a bonusy. Jednotky jsou dostatečně variabilní a díky neustálému vylepšování se ani neomrzí. Sice není vždy jasné, která jednotka je vhodnější na co(Panzer General je v tomto jednodušší), ale to rychle přejde do krve. Většinou jde o klasické fantasy, takže jistá představa je i na první pohled. Po porážce Shadowlorda je k dispozici ještě pět samostatných scénářů. Grafické zpracování je pěkné, hlavně jednotky jsou hezky nakreslené. Perfektní jsou ale kresby u podrobných informací o jednotkách, od krásných fantasy až po steampunkové. Už jen proto jsem se těšil na každou novou jednotku, u sebe i u protivníka. Důležité informace o jednotkách jsou i v manuálu a tak není nutné vždy vše proklikávat kvůli informacím o síle... Prostředí map je na to hůře. Po čase se dost okoukává, zajímavější je jen zasněžená část. Celková stylizace vyznívá spíše vážněji. Příběh je sice přítomen, ale je nezajímavý a není moc nutné se jím zabývat. Jednotlivé bitvy jsou po čase repetitivní, nedá se opravdu hrát jedna za druhou. Hodit si ale jednu bitvu každý večer je fajn. Hratelnost je chytlavá a nezřídka jsem se přistihl, že v práci přemýšlím jak nejlépe budu večer postupovat. Malá provázanost kampaně, ale klidně dovolí hru opustit a proložit jinou. Pokud máte radí tahovky a fantasy, rozhodně chybu neuděláte. Hra je ale podobná spíše Battle Isle než HOMAM, aby se někdo nezklamal.

Verze na GOGu obsahuje i mini-kampaň Island Challenge. Ta byla dříve k dispozici ke stažení ze stránek SSI. Obsahuje další ostrov s vyšší obtížností. Jde o více téhož v těžším podání, většinu misí jsem nedohrál napoprvé. Rozšíření doporučuji tak opravdu jen fanouškům série. Celková herní doba činila necelých 80 hodin. Fanatsy Generala jsem si po mnoha letech opravdu užil a jsem rád, že jsem ho konečně dokončil, alespoň za jednoho hrdinu. Teď se mohu konečně s klidem pustit do druhého dílu.
+22

Close to the Sun

  • PC 70
Close to the Sun je solidní freebie od Epicu. Nádherný design Heliosu - kdyby mi někdo řekl, že ho pomohli vybudovat Arkane, neměl bych problém uvěřit. Pokud existuje hlavní důvod proč CttS zahrát, tak je jím procházka po této lodi. Existovat VR verze, dal bych si to časem, až bude Index, znovu. Naprosto tříáčková prezentace - skvělá grafika, solidní soundtrack, kvalitní dabing. Bohužel ale trochu nevyužitý potenciál z hlediska příběhu, hra naznačuje různé zajímavé možnosti, aniž by je zcela využila.
Game design se občas příliš spoléhal na trial and error (zejména během zdrhaček před nepřáteli). Co mě také mrzelo, moderní styl mluvy protagonistek. Close to the Sun se odehrává v roce 1897, ale Rose s Adou mluví jak milenálky na twitteru. "Holy shit" a "none of that nerd talk" zkrátka ruší. Přitom třeba Nikola Tesla je tu jinak výborný.
Na druhou stranu, je to alternativní univerzum, tak třeba tam už v roce 1897 twitter měli.
Srovnání s Bioshockem chápu. Close to the Sun nezapře velkou inspiraci v několika ohledech, ale není to na škodu, protože her s tímto zasazením moc není.
Ve výsledku doporučuji. Stejně jako Deliver Us the Moon, dohrané včera.

Pár screenů:

https://abload.de/img/closetothesunscreenshs0kmh.png
https://abload.de/img/closetothesunscreenshcfkvy.png
https://abload.de/img/closetothesunscreenshb1kut.png
https://abload.de/img/closetothesunscreensh9ukwj.png
https://abload.de/img/closetothesunscreensh27kbo.png
https://abload.de/img/closetothesunscreensho4ksm.png
https://abload.de/img/closetothesunscreenshztkav.png
https://abload.de/img/closetothesunscreensh9yjhh.png
https://abload.de/img/closetothesunscreenshzmjkn.png
https://abload.de/img/closetothesunscreensh6ejwe.png
+24

Blitzkrieg 3

  • PC 50
Kdysi jsem hrál hru: jmenovala se Blitzkrieg. Jó, to byla panečku strategie - pekelně těžká, ale rozvážná. Člověk měl pár svejch jednotek, který si sakra musel hlídat a smrt tanku byla vždy bolestnou tragédií (mnohdy důvod k loadu), neboť jsem jej pak už nemohl použít ani v dalších misích. Člověk si musel hlídat i munici, zásobovat, opravovat, léčit. I ten jeden prťavej vojáček prostě neměl nekonečně munice a když mu došla, prostě jenom stál. Přemisťování děl po každé salvě na denním pořádku, člověk musel nepřítele nalákat, připravit léčku!

A tak jsem se těšil na nejnovější díl, pokračovatele slavné série...

To, co nám zde hoši z Nival podstrkujou pod známou značkou BLITZKRIEG s číslovkou 3 má společnýho s výše uvedeným snad jen období 2. světové války a stejnej žánr, jinak jse o zcela něco jinýho:

Grafika je na první pohled přebarvená, samotná "global" mapa, kde si vybírám mise (já vím je to detail) je opravdu neuvěřitelně hnusná.

Armáda se mi plní tak nějak automaticky, jednotky se levelujou, i když o ně přijdete, žádný osobní pouto k těm tankům člověk rozhodně nezískává.

Ačkoliv to začíná tak nějak ještě pozvolna - člověk musí opatrně vpřed a vybíjet nepřátelská postavení a má jen několik málo možností jak získat další posily a tak nějak to tím připomíná vzdáleně starší díly, brzy to přijde - respawn nepřátel, kde logicky nejjednodušší je neváhat a okamžitě jít se vším do boje (kdeže průzkum s dalekohedem jako v jedničce!).

Snad specialitou maj bejt multiplayerový mise a mise s UI Borisem.

Za asi 8 pokusů mi hra ani za minutu čekání nenašla vhodného protihráče.

Boris (normal) mi dal jednou na hubu, pak jsem pochopil - poslal jsem hned vše tupě do útoku hlava nehlava už se z toho neuronová UI nedokázala vzpamatovat.

Hnusný nadabování, odpudivá muzika.

Summary:
Ti, kdo mají rádi hektické "arcade" strategie z období WW2 možná nebudou souhlasit, ale tohle je, myslím si, opravdu jen průměrná hra, která za (můj) čas nestojí.

50%

(Jo, a když si chcete restartnout postup kampaně, tak to jde jedině tak, že napíšete email na support@blitzkrieg3.com a počkáte si na to asi tři týdny...)

Pro: Grafika?

Proti: Nezábavný, přebarvený, hektický, zaměřeno na rychlost, podivná UI, respawn, tohle není BLITZKRIEG!

+15

Poker Night 2

  • PC 60
Já prostě na ty hláškovací záležitosti moc nejsem. Ať už to jsou seriály, filmy a nebo hry, jejichž hlavní devízou je sypání jedné hlášky za druhou, konzumoval jsem je ve většině případů jen proto, abych mezi svými kamarády nebyl za úplného outsidera, a aspoň trochu tušil, o čem je řeč. A i tak jsem se na to většinou po pár dílech vyflákl. Pravda, výjimky potvrzující pravidlo se občas najdou, bohužel série Poker Night mezi ně nepatří. Brock Samson a Ash Williams mě v podstatě nudili k smrti, Sam s uřvaným Maxem mi spíš lezou na nervy, než aby mě bavili a Claptrap to taky moc nevytrhl. A tak jediná postava, která mě skutečně několikrát pobavit dokázala, je GLaDOS. Zaplaťpánbůh za ní.

Takže nám tu zbyl vlastně jen ten poker a možnost vyhrát nějaký ten předmět do jiných her. To je v principu docela zajímavá mechanika, které asi nemůžu nic vytknout, kromě toho, že mě ty předměty vůbec nezajímají. :) Navíc si nejsem jistý, zda to ještě dnes funguje. Ve Steam inventáři jsem si ničeho nevšiml, že by mi něco přibylo, ale možná se to aktivuje nějak jinak, fakt jsem po tom nepátral.

Poker Night 2 nabízí dvě varianty pokeru. Stejně jako v Poker Night at the Inventory si můžete zahrát Texas Holdem a navíc je tu i varianta Omaha. Zrovna tyhle dvě varianty pokeru jsou si dost podobné, takže poté co jsem odehrál asi dva turnaje v Omaha pokeru, vrátil jsem se zase k Texas Holdem. Samotný poker mi nepřišel špatný, AI docela zkouší blafovat a není úplně triviální odhalit podle chování, co má v ruce. Nicméně hra se mi v podstatě velmi rychle obehrála a nebýt achievementů tak jsem vlastně měl nulovou motivaci jí hrát. Navíc dlouhé a nepřeskočitelné hlášky se po chvíli začnou opakovat, a jak známo, opakovaný vtip není moc vtipný. Když o tom tedy tak přemýšlím tak u Samantha Fox Strip Poker jsem vydržel podstatně déle... :)
+15

Thumper

  • PC 60
Něco mezi rytmickou hrou a QTE cutscénou. Poté, co pomine poblouznění psychadelickou aestetikou, si uvědomíte, že to vlastně jako hra ani moc nedává smysl. Hlavní interakce je mačkání a držení mezerníku v přesně vizuálně definovaných momentech, občas připepřeno držením směrové šipky. Tyto momenty jsou ale nepromíjivé (max 1 chyba na segment), špatně předvídatelné dopředu (obzvláště když hra vytáhne nějaký "cool" vizuální efekt, který vám zakryje výhled) a navíc je jich moc málo na to, aby tvořily kompletní "rytmus". Úrovně jsou segmentované, repetitivní a poměrně dlouhé. Vizuální i audio efekty jsou po chvíli na jedno brdo, zvlášť když je slyšíte po několikáté, protože pořád opakujete segment se špatným výhledem. Ze soundtracku jsem měl ten pocit, že jsem celou dobu čekal, až začne ta "skutečná písnička".

Hráno na Google Stadia, hra je součást v současnosti běžící akce 2 měsíce Stadia Pro zdarma. (Podivná bruska, dát rytmickou hru do cloudu, co? Latence byla překvapivě v pohodě, jen jsem se párkrát vysekal protože se kompletně na chvíli kousl obraz.)

Pro: hezká aestetika, věřím že má publikum

Proti: rytmická hra bez rytmu, QTE cutscéna bez cutscény

+8

Little Racers STREET

  • PC 60
Už podle názvu je jasné, že Little Racers Street nebude zápolit s Gran Turismem o post nejlepší závodní hry.

Jarní úklid na Steamu mi Little Racers Street předhodil jako vlastněnou hru, kterou jsem ještě nehrál. Kouknul jsem na video, o co vlastně jde. Ihned jsem vzpomněl na ikonickou hru Ivan "Iron Man" Stewart's Super Off Road, kterou jsem měl na Game boy a pak jí často hrál na automatech. Obě hry jsou si herně hodně podobné, je potřeba ve smyku sekat zatáčky a co nejvíc používat nitro. Jen off roady vystřídaly městská auta. V Little Racers Street je velké město, které je rozděleno asi do 100 tratí, závodu až do aleluja. Bohužel to co fungovalo dřív, nefunguje dnes. Předtím jsem měl ponorku a off road, měnil jsem je tak dlouho dokud vydržely baterie. Dnes je tolik her a tak málo času, že Little Racers Street zabaví opravdu jen na chvíli.

Jako vzpomínka na dávné časy bylo Little Racers Street fajn. 60%

Pro: Plno tratí, Ruzné třídy.

Proti: Zabaví na chvíli.

+7

Murder by Numbers

  • PC 70
Pikros, co víc dodat?

Vlastně celkem dost věcí.

Vizuální novely jako herní žánr jsem nikdy pořádně nepochopil. Absence pořádných herních mechanik není zrovna něco, co by mě přilákalo si jakoukoliv z nich "zahrát". Když ovšem vývojaři slepí dohromady tenhle kvazi-žánr s poctivým gameplayem, začínám dávat pozor. Když je navíc tou vyvolenou herní mechanikou jednoduchý pikros, nabývá mé očekávání takřka průměrných hodnot.

Pikros totiž neumím. Neuměl jsem. Naposledy jsem na tuhle divnou křížovku narazil ještě za dob Ábíčka. Řekněme, že hlavním tahákem toho časopisu nebyly tutoriály, protože za těch pár let, co jsem pikros semtam vídal jsem nezakreslil ani jedno políčko. Murder By Numbers ovšem tutorial má. A dalo mi pořádně sežrat, že jsem pikros do té doby neměl chuť pochopit.

Jednoduchá logická hádanka s vyplňováním prázdných políček dle číselných vodítek totiž dokáže pořádně zabavit. Od jednodušších po ty komplexnější, každý pikros je jedinečný, ale nabízí tu stejnou zábavu stále dokola. Proto nedoporučuju všechny herní hádanky zbingeovat během jednoho týdne, ale dávkovat hlavolamy opatrně, v průběhu delšího časového období.

Zatímco komplexita hádanek během hry roste, schopnost hráče růst a učit se umírá někde v první polovině hry. Pikrosy jsou ze své podstaty jednoduché a strategie pro jejich vyřešení moc se neměnící. Repetitivnosti se ovšem snad dá vyhnout lepším rozložením herních relací.

Jednotlivé hádanky spojuje do koherentního celku zábavný příběh o hollywoodské televizní herečce Honor a nalezeném robotovi Scoutovi. Ti se potkají náhodou, když se přihodí v televizním studiu vražda. Oba se hned sžijí a začnou vyšetřovat další tři záhadné mordy, ke kterým se úplnou náhodou znovu přichomýtnou.

Scout si nepamatuje nic ze svého předchozího života a Honor mu pomáhá paměť v sekundární lince vyprávění oživit. Spolupráce robota na detektivním vyšetřování propojuje chytře herní mechaniku s příběhem. Scoutovi chybí i databáze na rozeznávání předmětů, musí si je tedy v procesoru sám seskládat z dostupných pixelů - tadá, na světě je pikros.

Během vyšetřovacích pasáží se objevuje i jednoduchá variace na klasickou verzi pikrosu. Hackování do systémů probíhá pomocí zmenšených pikrosových tabulek, kde hráče tíží časový limit a je omezen neschopností použít vodítka k označení políček, které nemohou být vykresleny.

Příběh se odehrává v devadesátých letech v Kalifornii a tomu odpovídá i stylistické zpracování. Hudba se sice stejně jako hádanky začne postupem času opakovat, na grafické zpracování lze ovšem jen pět chválu.

Murder by Numbers není revoluční, ale dokáže člověka donutit přemýšlet o něčem jiném než o současné situaci. Dovede přenést do grungeových devadesátek, kde je váš nejlepší kamarád robot s CRT monitorem místo hlavy. A to se počítá.

Pro: jednoduchá a přitom zábavná premisa, stylový styl, zábavný příběh s dobře napsanými postavami

Proti: repetitivnost, repetitivnost, repetitivnost

+7

Batman Vengeance

  • PC 65
Když jsem po Batman: Arkham Asylum a Batman: Arkham City dohrál i Batman: Arkham Origins, chtěl jsem si dát ještě nějakou hru s netopýrem a hledání na DH mi nabídlo i toto dílo od dnes již zkušených vývojářských harcovníků z Ubisoft Montreal. A protože hra vizuální stránkou nejvíc ze všeho připomíná animovaný seriál, který jsem jako malý hltal spolu se Spider-manem a ostatními, rozhodl jsem se že hru minimálně vyzkouším.

Vizuální stránka je jak už jsem nakousl v animovaném stylu a tím pádem vcelku jednoduchá bez větších detailů a efektů, ale od skoro dvacet! let staré hry ani nic jiného chtít nemůžete. Pohyby a celkem i prostředí je ovšem fajn a tak se na to i po těch letech vlastně docela dobře dívá, zvlášť když mi vše připomíná onen animovaný seriál který pro mě ve své době byl vrcholem televizní zábavy ;)

Příběh hry je batmanovská klasika. Joker s Harley Quinn se snaží nachytat Batmana a otrávit u toho celé město, Mr. Freeze zmrazí chemickou továrnu a Poison Ivy vytvoří několik smrtících rostlin. Prostě Gothamská rutina co nenadchne ale ani neurazí. Jedinou odbočkou z tradic je tak vedlejší postava Batgirl místo Robina.

Největším nešvarem jednoho z prvních počinů borců z Montrealu je hratelnost, respektive hlavně ovládání. To trpí především tím že se jedná o port z konzole PS2 a ovládat se tak dá jen na klávesnici. Chybí tak především otáčení kamerou přesto že se dá nahradit poměrně dobře fungujícím pohledem z první osoby. Co však rozhodně nechybí jsou skoky do neznáma, příliš rychle se pohybujícího hrdina, který tak neustále někam padá, mačkání kláves v jediný přesný moment a systém poskrovnu umístěných checkpointů. K tomu sice celkem povedené ale co do obtížnosti silně nevyvážené pěstní výměny názorů s poskoky hlavních záporáků. Plusem je naopak široká škála batmanovských udělátek a dopravních prostředků i když honičky v nich opět trpí velkou nevyvážeností.

Batman Vengeance je prostě celý jako na houpačce a tak zatímco např. level ve vlaku nebo honička s policií patří do kategorie velmi dobrých, tak mise ze začátku na střechách nebo krkolomné skákání po obřích květinách Poison Ivy mě bude strašit ještě hodně dlouho. Stejně jako klaunovy rváči ze druhé poloviny hry. Na rozdíl od swatů kterým stačila jedna rána :)

Gamesu jsem nakonec dohrál ale byly momenty kdy i moje jinak silná vůle visela na vlásku, nicméně část hry jsem si i vyloženě užil. Minusy ale naneštěstí převažují a jsou tak výrazné že titul si troufnu doporučit maximálně ortodoxním fanouškům temného rytíře, kteří už neví co by si jiného zahrály nebo herním dobrodruhům.
+13

Metro Exodus

  • PC 95
Metro séria patrí podľa mňa k tomu najlepšiemu, čo v žánri FPS máme. Síce sa musím priznať, že Metro 2033 som nikdy nedohral. Prvá hra, ktorá sa ku mne dostala je Metro: Last Light. Tá ma dostala hneď. Možno aj to je jeden z dôvodov, ktorý mi zabránil dohrať prvý diel. Buď to bolo tým, že Last Light bolo o dosť kvalitnejšie alebo menej strašidelnejšie. Ja totižto nie som veľký fanúšik hororových hier. No, pri tejto hre som to bol ochotný prekusnúť, lebo som vedel, že to za to stojí. Vedel som, že Exodus tiež nebude prechádzka ružovou záhradou, ale neodolal som a dobre som urobil.

V Metro Exodus sa toho mení dosť oproti predchádzajúcim dielom. Už nebudeme len v strašidelnom uzavretom metre, ale oveľa viac sa dostávame na povrch. V treťom diely budeme vlakom cestovať Ruskom, takže nás čaká viac exteriéru. Lineárne pasáže strieda veľmi dobre spravený otvorený svet. Už len samotná cesta bola zážitkom. Pár krát som len stál vonku na plošine mašiny a kochal sa rýchlo mihajúcim svetom okolo. Aj by ma zaujímalo, kedy by sa to začalo opakovať. Ako cestujeme svetom, tak sa nám menia aj ročné obdobia a stojí to naozaj za to. Pohyboval som sa napríklad aj po horúcom piesku alebo zamrznutom meste. Jednotlivé prostredia sú spravené naozaj úžasne a veľmi ma mrzí, že som nemal čas preskúmať každý jeden kút, prečítať každý jeden dokument a stretnúť každú jednu osobu. V otvorených pasážach je naozaj čo robiť a veľa vedľajších misii som vynechal. To je škoda, keďže hra má viac koncov a práve na Vašich rozhodnutiach a interakcii s ľuďmi sa rozhodne, aký koniec budete mať. Priznám sa, že ja som mal zlý koniec, takže asi sa oplatí preskúmavať okolie. Okrem tejto parádnej mechaniky sa v hre strieda deň a noc. Vy sami sa môžte rozhodnúť, či na niektoré misie alebo prieskum pôjdete počas dňa alebo noci. Podľa toho budú situácie rozdielne. Musím dodať, že otvorené prostredie neznamená, že budete len na povrchu a vytratí sa strach. Nie raz som sa ocitol pod zemou a v temných priestoroch, kde som sa bál urobiť každý krok a pozrieť sa za roh. Niežeby mne takéto miesta chýbali, ale k tejto hre to proste patrí a bez toho by to nebolo ono. Síce už netrávime čas v metre, ale atmosféra tejto hre nechýba.

Príbehu a grafickej stránke nemôžem nič také vyčítať. Škoda, že sa tu našlo zopár bugov, ale mne osobne nepokazili zážitok z hry. Viac ma štve, že aj v tejto časti je Arťom nemý a to mi oveľa viac hrá na nervy. Veď v tejto hre sú všetci taký ukecaný a veľa ľudí sa so mnou rozpráva. V rozhovoroch ma to naozaj vytáča a asi o to viac, že Arťom hlas má, ktorý používa iba pri loadingu. Naozaj veľká škoda. Zapojiť ho do rozhovorov, odstrániť bugy a možno by to bola dokonalá hra.

P.S.: Hra sa v dobe písania komentáru nachádza v službe Game Pass pre Xbox a PC.

Pro: atmosféra, rôznorodé prostredie a ročné obdobia, otvorené pasáže, vlak a jazda s ním, striedanie dňa a noci

Proti: nemý hlavný hrdina, zopár bugov

+15

Receiver 2

  • PC 80
Receiver je o zbraních. A teď zadržte. I lidé, co mají ze zbraní nepříjemný pocit nebo snad nevolnost, by měli zpozornět. Je totiž o zbraních ve vícero rovinách než se může zdát.

Ve většině her jsou zbraně ultimátní nástroj zabíjení a likvidace hrozeb. Nikdy neselžou, nabíjejí se stiskem jednoho tlačítka, nezaseknou se, vždy víte počet munice a hlavně nikdy, nikdy "samy" nevystřelí když je příliš rychle tasíte.

Receiver tedy přináší naprosto neotřelý pohled na zbraně. Temná atmosféra, absence živých nepřátel a podivný psychedelický příběh, to vše zde slouží k jednomu účelu: přemýšlení.
Nabít zbraň není samo o sobě jednoduché. Začínáte s prostým dvoučinným revolverem. Ale nejprve jednou klávesou musíte otevřít bubínek, další klávesou po jednom nabít náboje, bubínek uzavřít. Jednoduché. Stejně postupný je i proces vyprázdnění bubínku a nabití další munice.
Každý výstřel je jednotlivou zkušeností samou o sobě. Rány jsou opravdu velmi hlasité, výstřel člověka donutí mrknout a s každým stisknutím spoušti člověk cítí nelehký pocit spojený s jakýmsi podivným nadšením. S dobrými sluchátky to je jako kdyby vám každá rána prošla i kostmi.

Střílet jsem byl v životě opravdu hodněkrát a sám střílet chodím často, a můžu v klidu říct, že žádná hra tak nereprodukuje pocit ze střelby jako Receiver. V dobrém i zlém. Chybí jen pach střelného prachu.

Jenže nosit nabitou zbraň je někdy nebezpečné. Pokud ji vytáhnete příliš rychle, hrozí, že prstem zavadíte o spoušť. V tu chvíli je vaše zbraň i vašim nejhorším nepřítelem a dost dobře i smrtí.
Pistol už je složitější a s každou další zbraní se člověk učí tu jemné, tu velké rozdíly v zacházení a používání zbraně. Různé výhody a různé hrozby. Různé smrtící chyby. Vaše chyby. Chyby z nepozornosti. Vše má svůj smysl. Revolvery. Pistole. Předem nabitá zbraň. Nošení nenabité zbraně. Každá jednotlivá věc je přirozeně nejen demonstrována, ale i sdělena nesmírně uklidňujícím hlasem z audionahrávek, který sdělí vše, co potřebujete vědět (včetně zajímavostí ze světa zbraní). Někdy ale nahrávka může být nebezpečná. Někdy vás hlasem ovládne Hrozba. A pak už sami obracíte zbraň k sobě a mačkáte spoušť. Měli jste zbraň nabitou a nezajištěnou? Nevěnovali jste pozornost nahrávce a Hrozbě? Smůla. Za nepozornost se platí. Životem.

Skrz nahrávky, které máte ve hře sbírat k dalšímu postupu, odkrýváte nejen psycho-příběh o paranoie, ale také filosofii zacházení se zbraní.
Hra není pro ani proti zbraním. Pouze představuje zbraně tak, jak je hry nereprezentují: jako komplexní, nebezpečné a děsivé nástroje. Čímž v realitě jsou.
Jsou ale nástrojem, o který se apriori nezajímat a ani trošičku ho neovládat je přinejmenším nedbalé. V nejhorším vražedné a sebevražedné.

A to je to, co je Receiver. Je to dílo věnované porozumění zbraním i daleko za prosté popisy a ovládání mechanismů. Strohé a depresivní neon-noir prostředí, pocit izolace, automatoničtí protivníci (vyzbrojené bezpečností kamery na trojnožkách po vás pálí v momentu kdy vás zachytí), ponurá hudba a procedurálně generované úrovně jen umocňují sdělení: ty na první pohled chladné a děsivé nástroje nejsou zbraněmi bez myslí za nimi.

Pro: atmosféra, poučnost, filosofie, originalita, simulace zbraní

Proti: někdy frustrující, při každé smrti jdete do předchozího levelu, malá variabilita nepřátel

+15

Crowntakers

  • PC 70
Herní výzva 2020 - bod číslo 5. Ještě jeden tah...

Hru jsem si vybral z několika důvodů. Za prvé jsem se nechtěl pouštět do žádného náročného a zdlouhavého titulu a za druhé kvůli grafickému zpracování. Na první pohled hra vypadala, že mi zabere pár hodin, abych ji dokončil.

Začal jsem sebevědomě na střední obtížnost ze dvou možných. Ta byla specifická tím, že po vašem úmrtí se vracíte zpět na začátek bez získaných zkušeností. Ovšem brzy jsem po několika marných pokusech, kdy jsem došel pouze do třetího levelu z osmi, zvolil jsem tedy lehkou variantu. Ani s tou to nebylo tak jednoduché, jak se může zdát. Zabralo mi to docela dost pokusů, než jsem hru prošel, ale nakonec jsem zdárného konce dosáhl.

Hra se celá odehrává na tahy a každý pohyb po herní ploše posune čas směrem kupředu a posílí nepřátelské jednotky rozeseté náhodně po mapě. Jelikož je pohyb omezený pouze do předem náhodně vygenerovaných cestiček, příliš volby, kam se vydat na výběr není. Ke všemu na rozcestích povětšinou stojí nějaký nepříjemný nepřítel.

Systém vylepšování postavy je rovněž generován náhodně, kdy máte na výběr ze dvou možností, co vylepšit. Při své cestě můžete prohledávat různé jeskyně, chatrče, věže atd., ve kterých naleznete nějaké předměty, které můžete prodat, použít k vylepšení zbroje a zbraně, k vyléčení hrdiny či v soubojích. Vylepšovat zbraně a zbroj pouze u kováře. Po jejich vylepšení do nich můžete zasadit nějakou runu, která vám vylepší schopnosti, což je jeden ze zásadních systémů hry.

Naverbovat můžete i společníky, které postupně odemykáte za splněné questy a celkově jich do party můžete přibrat pět. Rovněž je vylepšujete a oni vám při soubojích budou velmi k užitku.

Celá hra je tedy z velké části založena na náhodě, a je třeba mít trochu toho štěstíčka, abyste došli do zdárného konce.

Pro: Grafické zpracování, jednoduchost, společníci

Proti: Velká hra na náhodu, nutnost začínat vždy od začátku

+10

Forza Horizon 4: LEGO Speed Champions

  • PC 60
Druhý datadisk mě zaujal podstatně méně. Lego svět samotný není špatný nápad, byť mnohým do světa Forzy nesedne. Nicméně pokud už pro něj autoři přichystali speciální údolí, tak mi přijde trochu smutné, že v něm není vše z Lega. Jedná se tak v posledku o "Potěmkinovu vesnici", kdy po dvou třech řadách stavebnicových stromečků už "prosvítá" normální příroda tak, jak ji známe z původní hry. Stačí tedy trochu sjet vaším Lego autíčkem (viz níže) z cesty a náhle kouzlo upadá. Ne že by tedy mnohé lokace nevypadaly skvěle. Ale nic moc krom toho prvního dojmu z nich nemáte.

Hra neobsahuje žádné zásadní změny. Přibyla jediná "Horizon Story". Po mapě také nově hledáte ufounské artefakty a zmutované palmy. Největší problémem je však nehorázný grind. Celý datadisk stojí na plnění výzev, z nichž získáváte Lego kostičky. A z nich pak zase stavíte svůj Lego dům (bohužel nemáte svobodu kde a jak kostičky při stavbě použijete), což vám otevírá nové výzvy a závody. A pokud projedete vše na mapě, tak budete sotva na polovině z množství, které potřebujete k odemknutí finálního závodu. Samotných "výzev" za kostičky je totiž daleko více a jsou skryté ve speciálním okně. Splněním všeho po mapě ulovíte jen část z nich. Ty zbylé dostáváte za stovky neskutečně repetitivních a nudných "miniquestů".

Oceňuji naopak alespoň těch pět lego aut. Původně byly jen tři (i to dále potvrzuje onen pocit Potěmkinovy vesnice). Další dodaly updaty. Zarazil mě také přislib lego letadélka, které v rámci jedné přístavby vašeho domečku dostanete. Původně to znělo tak, že by se s ním mělo dát proletět. Bohužel mě nalákali falešně. Nic takového nejde. Samozřejmě jsem chápal, že by kvůli tomu nepřekopali celý systém hry. Ale jako malinkatá odbočková "blbůstka" to mohlo vzniknout. Pár vzletů nad krajinou datadisku bez dalšího obsahu nám mohli dopřát. Engine by to určitě zvládl. Takhle jsou z toho jen zklamané dětské (mé!) sny. :(

Stejně tak je vyloženě promarněnou příležitostí, že nám nenabídli alespoň pár "Lego avatarů". Ty patřící k Lego autíčkům jsou vždy "napevno" a nejdou změnit. Tedy... Zase se mi rozhodně nestýská po jejich "oblékání" prostřednictvím onoho příšerného "kola štěstí". Opravdu jsem si oddechl, když můj avatar (oblečený v prosté džíny a triko) vytočil v původní hře poslední bundu a posléze už jsem tak dostával jen auta a peníze. Ale pro ty lolz, kdy v mulťáku původní hry najednou vystupuje váš Lego panáček, měli alespoň dva či tři již "hotové" avatary nabídnout (samozřejmě bez možnosti jejich "oblékání"). Trochu zklamání je i nové "Radio Awesome" s jedinou (dokola se opakující) písničkou - Everything is Awesome. Ta je sice skvělá (a The Loney Island jsou jako vždy vtipní), ale je to prostě málo. A poměrně rychle se tak vrátíte k dalším stanicím. Horizon Bass Arena má mimochodem také jednu písničku navíc.

Prostě... Tohle je šité horkou jehlou a dělané jen na onen slovutný první dojem. Nadšení rychle opadne a s tím i chuť pokračovat v onom odporném šíleně dlouhém grindu s minimálními posuny. Kolik lidí splní všechny ty kostičkové výzvy, aby se prokousali k závěrečnému závodu? A proč kladu takovou "rétorickou otázku", když se to dá zjistit skrze seznam achievementů? Proč vás, stejně jako tenhle datadisk, tak zdržuji? :) Odpověď je btw 0,36 % hráčů. Tolik vlastníků FH4 se tedy prokouše všemi výzvami LEGO Speed Champions.

Pro: celkový nápad, občas velmi zajímavé a hezké lokace, nová Lego auta, Lonely Island

Proti: grind - celý datadisk je jen "okrasa" zakrývající grind

+17

Chuchel

  • Android 70
Chuchla jsem koupil na tablet pro moji tříletou dcerku (ovládal jsem to povětšinou já). A v tomto ohledu hra nezklamala, protože zábavné skeče jí často způsobovaly záchvaty smíchu. Ačkoliv ideální cílová skupina začíná asi o něco výše, odhadl bych tak 5+ let. Hra obsahuje často totálně nesmyslné reakce, které nelze dopředu odhadnout, ale působí hodně zábavně (soudě dle mého dítěte, já jsem suchar co se maximálně pousměje). Z mého pohledu jsou až moc nesmyslné - očekával jsem mírnou logiku, jak se dobrat k výsledku, a občas je to potřeba, ale hodně často jde pouze o proklikání všech kombinací, až najdete tu správnou. Hra tady zjevně není cílená na standardní hráčské publikum. Trochu mě překvapilo, že ne všechny skeče jsou vyloženě zábavné, ale některé vybrané scény mají lehký nádech krutosti či hororu. Takže s tím dětským zaměřením to není tak jednoznačné, ale tím spíš mám problém identifikovat cílovou skupinu (na druhou stranu, takovej Tom a Jerry je 100x surovější, a taky je pro děti, takže možná se nad tím moc zamýšlím).

Hra je delší než jsem čekal, vydržela nám na hodně večerů, což je fajn. Obsahuje občasnou minihru, která poskytuje zpestření, ačkoliv u jedné z nich jsem skřípal zuby (a už jsem radši zapomněl, která to byla). Hodně se mi líbila (z pozice dítěte) jedna ze závěrečných scén, kdy si můžete kombinacemi lektvarů vytvářet vlastní variace příšerek, to dceru hodně bavilo, mohlo tam být takových scén více. Když jsme u těch příšerek, trochu mi vadilo, že většina z nich byla velice abstraktních, takže se nedalo říct "tohle připomíná zeleného hrocha" a "tohle připomíná žlutého čápa". Hlavní Chuchlův parťák je fialové stvoření na pomezí myši, sysla a ježka, a těžko se tak o něm mluví jinak než "ta fialová potvora".

Pro dospělé bych Chuchla moc neviděl, protože tam herní náplně moc není. Konečné hodnocení za mě tak 60%. Za moji dceru odhaduji tak 80%, takže celkově dávám průměr, 70%.

Celkové hodnocení: Dobrá (pro dospělé) / Výborná (pro děti)
+25

Grand Theft Auto III

  • PC 100
První "Gétéáčko" bylo zábavné, ale rozhodně ne dokonalé. Na vyblbnutí super, ale mise se mi zrovna moc dobře nehrály. Druhý díl mi stylizací nesedl a kromě dema jsem ho nehrál. Ale třetí díl mě na pěkných pár týdnů zarazil do židle tak, že mě málem odnaučil spát. A nadosmrti mě naučil milovat sandboxy.

Od prvních preview jsem hltal každou informaci a už si představoval, jak se proháním po Liberty City. Sice jsem si musel ještě nějaký ten měsíc počkat, ale nakonec přišel ten den a hra se rozvalila na disku v celé kráse. Poslední obava ohledně neoptimalizace a problémů s během i na hodně našlapaných strojích se chvíli po spuštění rozplynula - asi jsem měl štěstí a mohl si užít hru v krásných 1280x1024 a detaily na plno. Ovšem nesmělo začít pršet :-)

První dojmy byly prostě wow. Město si žilo vlastním životem, já se po něm jen tak projížděl, procházel, jezdil metrem a užíval si tu atmosféru. Náhodně jsem objevoval skoky (jen u toho v přístavu jsem strávil dobré dvě hodiny), zkoumal každý detail a také přišel na to, že Claude jaksi neumí plavat. Teprve pak jsem se pustil do prvních misí od Luigiho, které by se v dnešní době daly nazvat tutoriálem, ale jako úvod do hry fungovaly dobře. V Liberty city je to hlavně o italské mafii, později na Staunton Islandu už se to rozšíří na Yakuzu, Yardies a další. Všechny postavy (až na mlčícího Clauda) mají své charisma a jsou výborně nadabované. Kapitola sama pro sebe jsou Kolumbijci, jejichž hlášky typu "You want a chainsaw gringo?" mě vždycky dostanou. Misí pro každou frakci je hodně, jsou různorodé a hlavně zábavné. Najde se i pár těch lehce frustrujících (ty časově omezené), ale stačí pozměnit taktiku a vždy jdou v pohodě dokončit. Poslední ostrov Shoreside Vale už mi tolik k srdci nepřirostl, tedy kromě letiště, kde jsem se vyřádil nejvíc a naučil se nenávidět Dodo - ne, nikdy jsem se s ním létat nenaučil a můj rekord ve vzduchu činí asi 4 vteřiny.

Nedílnou součástí byly radiové stanice. Poslouchat se dají všechny, u mě se nejvíc točily MSX (v podstatě půlhodinka z CD Moving Shadow 01.1), K-Jah (s dokonale zhuleným moderátorem), Rise FM a samozřejmě Chatterbox, kde Rockstaři pustili stavidla svého humoru na maximum. Možnost přidání vlastních skladeb jsem ani nevyužil, hudba je vybraná skvěle. Stejně tak zvuky a ambientní ruchy jsou fajn.

Grafika měla své mouchy a úplně nejkrásnější nebyla a "slavný" bug s mizením aut mě dokonale vytáčel. Ale hře to odpustím, protože kromě příbehu nabízela takových možností, jak se vyblbnout - mise s taxíkem, sanitkou nebo hasičským autem, skoky po městě, adrenalinové mise, závody, sbírání skrytých balíčků, dovoz aut na šrotiště... nebo se prostě jen tak toulat městem. Je toho hodně a na 100% hru nemám dohranou. Možná bych našel jednu malou vadu na kráse, vůbec není třeba sledovat stav konta. Stačí pár misí a peněz je tolik, že pokud nejdete rabovat do Ammunation, tak nouzi mít nebudete. Ale zase na druhou stranu díky tomu hra odsýpá.

GTA III u mě způsobilo malou revoluci, ten skok do 3D se povedl se vším všudy a kam až to série (zatím) dotáhla, to víme všichni. Hru si každých pár let zopakuji a pořád se u toho cítím stejně, jako skoro před dvaceti lety. A tak to má u správné klasiky být.

P.S. Dodnes nechápu, jak to tenkrát všichni srovnávali s českou Mafií...

Pro: množství obsahu, postavy, rádia, zábavné a různorodé mise, atmosféra

Proti: slabiny Renderware enginu, není třeba se starat o peníze

+28

Might & Magic Heroes VII

  • PC 65
Někdy snad před 20 lety si pamatuju, jak jsem hrála M&M III. A líbilo se mi stavět hrady, sbírat suroviny a objevovat jednotky různých ras. Proto jsem si pro návrat ke hrám mimo jiné vybrala sedmý díl. Ty dva ale nesrovnávám, protože trojku jsem hrála tak dávno, že na detaily si nepamatuju.
Sedmička se mi líbila, a s podivem jsem ji rozjela i na výkonnějším notebooku. Potěšila čeština, nadchly mě příběhy i vývoj postav a moc hezký soundtrack. Grafika je krásná, plastické mapy impozantní, i když trochu nepřehledné. Ale zvykla jsem si. Doteď nedokážu říct, jestli bych je chtěla jednodušší.
Při začátku hry jsem byla docela zmatená, co je kde, co znamená jaké tlačítko a stavění karavany jsem objevila snad až na konci první kampaně, u hry za orcy.
Co mě štvalo bylo ale čekání na CPU, v některých mapách to byl až několikanásobek času mého tahu, takže jsem si stihla i vyčistit zuby. Vzpomněla jsem si, že mě to štvalo i před těmi pár desítkami let. Rovnost magie a síly byla samozřejmě na straně magie. Takže abych se vyrovnala kouzlům některých hrdinů, potřebovala jsem třeba až 2x silnější armádu, protože mi půlku seřízli hned, jak se spustil boj.
V některých mapách se nešlo ani nadechnout, natož prozkoumávat a objevovat, a šlo jen o to vypočítat cestu hrdiny tak, aby ho nedohonil nepřítel, nebo abych se mu vyhnula. Trocha vyváženosti by neuškodila. Takhle jsem musela často restartovat mapy v duchu ZNOVU A LÉPE, protože jsem prostě špatně začala, a bylo třeba zkoušet prokličkovat různými tahy.
Dohrála jsem hlavní příběh, ale do těch ztracených se mi už nechtělo.
Celkově mě ale hra potěšila a jsem ráda, že jsem si ji zahrála. Až vyjde další díl, určitě budu u toho.

Pro: příběh, postavy, hudba, animace boje, grafika

Proti: dlouhé čekání na tahy, nevyváženost síly a kouzel, nutnost restartovat mapy kvůli dohratelnosti

+19

Subnautica

  • PC 85
Skvělá hra. Zabrala mi 114 hodin. Takže i s tím, jak jsem bloudila mi nevzala kus života, ale dala se dohrát. Musím se ale přiznat, že bez tutoriálů by mi asi trvalo dohrát ji déle.Skvělý příběh, hororová atmosféra se střídala s idylickými sluncem prozářenými mělčinami. A miluju ten soundtrack. Občas ale měla hra problém s renderováním prostředí. A nejvíc mě naštvalo, když jsem si uložila stav hry uvnitř Prawnu v lava castle a po načtení to byl horor. Prostředí nevykreslené, průhledné textury, Prawn se nedal ovládat. Nepomohly restarty, ani přeinstalování. Musela jsem se nechat zabít, Prawn postavit znovu, protože zamrzl někde ve zdech, a dostat se na místo podruhé. Zmařené hodiny.
Podmořské prostředí bylo nádherné, ale to ostrovní nic moc. Celkově ale hru doporučuju, skvělý zážitek.

Pro: místy až hororová atmosféra, příběh, čeština, objevování, hudba, výroba přístrojů a stavění, krásný podmořský svět

Proti: fatální selhání načítání uložené hry v některých prostředích, nehezká grafika na ostrovech, někdy nedodělané textury

+22

Super Mario Odyssey

  • Switch 100
Tak dámy a pánové, pokusím se zde shrnout mé dojmy ze hry s velkým H, jelikož tou Super Mario Odyssey určitě je.

Hned na začátku se musím zmínit o tom, že hra byla pro mne velkým překvapením a to doslova pozitivním. Ze všech ukázek, které jsem doposud viděl, byly všechny z lokace New York a já se domníval, že to už nebude takový Mario, jako před tím a že ho tak zkazili. Jaké příjemné překvapení pro mne byl fakt, že to je pouze jedna lokace z celé hry a že hra skýtá rozsáhlé krásné a různorodé scenérie, kterých jsem se nemohl nabažit. Byla to zároveň veliká úleva, protože Mario série pro mne byla vždy velmi významná a byla by škoda, kdyby se to tímto dílem pokazilo. Bylo tomu ale právě naopak, za což jsem velice rád.

Na první odstavec bych tedy ihned navázal tak, že trochu popíši prostředí a obsah hry. Jak jsem již psal, tak hra nabízí různorodé krásné scenérie, a v každé z nich se dá narazit na originální prvek, který krásně zapadá do hry a hru navíc krásně zpestří. Někde si budete jen tak poskakovat, jinde zase plavat a originálním nápadem je, že budete hopsat i ve snížené gravitaci, čímž se vám skoky jednak úsměvně prodlouží a také zpomalí.
Dále musím říct, že mě hodně bavil fakt, že se budete převtělovat do různých bytostí a věcí, které ve hře potkáte a někdy je to vyloženě sranda. Budete například pochodovat jako obří dinosaurus, střílet z tanku, ale i skákat vidličkou a žábou. Bude toho samozřejmě daleko více a myslím, že si tohle zpestření člověk dost užije. Je to dobrý nápad, který je navíc výborně provedený. Ve hře si také můžete kupovat různé převleky a převlékat se ve svém dopravním prostředku, který připomíná cylindr. Některé převleky jsou sice velmi drahé, ale každý si určitě přijde na své, jelikož je jich ve hře požehnaně.

Hudební doprovod je dle mého názoru opět geniální, jak jsem si již stačil za těch pár desítek let u Maria zvyknout. Oproti ostatním dílům mi přijde tak trochu modernější, což se k tomuto modernějšímu dílu hodí na výbornou.

Rád bych se také zmínil o faktu, že hra obsahuje spousty puzzle zasekávaček, od lehčích až po dosti obtížné. K některým existují různé nápovědy rozeseté po celém okolí, které si doporučuji ve hře vyfotit, a dle nich si poté můžete lámat hlavu, co že to máte vlastně udělat.

Ještě Vám povím jednu historku z natáčení, nebo spíše takovou tu věc, kterou nevěříte, že by se mohla stát a ona se prostě stane a vy jen nevěřícně kroutíte hlavou, jak je sakra tohle možné. Prostě takovou obrovskou náhodu, která se občas stane každému.
Poslední měsíc, o který jsem se pokoušel asi měsíc, celkem hezká přesmyčka že :D. Tak tenhle poslední měsíček, který mi chyběl k úplnému zkompletování této geniální hry, měl název skákání přes švihadlo. Kdo hru hrál, tak ví, že pro dosažení jednoho měsíce musíte přeskočit 100x přes švihadlo, které se neustále zrychluje. Měsíc na něm makám a můj rekord zůstal někde u 50 přeskoků. Již jsem se smířil s tím, že mi ten jeden nakonec bude chybět. Hru jsem odložil a tím to skončilo. Cca po roce jsem hru ukazoval kamarádovi, jelikož si plánoval koupit Switch a vybíral nějaké hry, které si k němu pořídí. Při té 15 minutové ukázce jsem se samozřejmě zmínil o tom, že mi k 100 % zdolání hry chybí jeden měsíček. Došel jsem ke švihadlu a započal první pokus. Říkám mu, teď se to takhle začne zrychlovat a u 30-50 přeskoků jsem out. No a tak si tak skáču a skáču a najednou koukám a mám 100 přeskoků. Prostě jsem to na poprvé hned udělal a rozdýchat jsem to nemohl až do večera.
Vysvětluji si to tím, že buď za tu dobu zjednodušili ty přeskoky a promítli to do nějakého upgradu, který se do hry stáhl, nebo to prostě byla jen neskutečná náhoda. Ještě musím doplnit, že po tom roce už jsem to skoro neuměl ovládat, takže jsem tam sotva došel :D.

Hra naprosto nadchla i mou přítelkyni, která s Mariem a Nintendem neměla skoro žádné zkušenosti. Po dohrání jí bylo až líto, že už nemůžeme objevovat nové světy a zkoušet další mechanismy. Naštěstí mám pro ni překvapení v podobně dalších Mario her na starší systémy.

Super Mario Odyssey je skvělá hra, ke které se časem určitě vrátím a projedu si ji ještě několikrát. Majitelům Switch ji určitě doporučuji a ti kdo Switch nemají, tak by měli hru alespoň někde vyzkoušet, ale pozor, hrozí velká závislost a neručím za vítr v pěněženkách :D.

Pro: Nápaditost, hudba, zpracování, ovládání, skvělá hratelnost.

Proti: Kde nic není ani smrt nebere.

+17