Poslední komentáře

Herní výzva 2020 - Kategorie č. 6 - Ještě jeden tah (Hardcore)

Série titulů Puzzle Quest patří k poměrně originálním titulům v rámci žánru “spojovaček”. Ty se obvykle vyznačují přeslazeností, roztomilostí a zaměřením na dámské a dětské publikum. I když jsou natolik chytlavé, že jimi nepohrdnou fandové jiných žánrů, třeba jako já, zapálený doomer.

Hru jsem kdysi dohrál v mobilní verzi a nyní v rámci Herní výzvy jsem si ji vzal za svou v tahové kategorii, nemaje chuti zápolit s tahovými RPG, strategiemi a podobnými vylomeninami. Docela mi zabralo hru sehnat, protože z neznámého důvodu skoro všechny tituly série (až na marvelovskou variantu) úplně zmizely ze Steamu. Podařilo se mi nakonec koupit stažitelnou verzi v neznámém online obchodě, nicméně s ochranou typu SecuROMu.

Druhý díl série nabízí kombinaci tahových soubojů s nepřáteli prostřednictvím spojovacích sekvencí a stylizovaného RPG. Nejde v žádném případě o klasické RPG s volností pohybu, váš hrdina se pohybuje po předepsané trajektorii v izometrické mapě, se souboji nebo dialogy na aktivních místech. Nechybí vylepšování postavy pomocí zkušenostních bodů, inventář, v němž nejenže měníte zbraně, ale také brnění nebo magické amulety. Každá postava má své specifické schopnosti, do nichž můžete investovat zkušenostní body podle libosti.

Cílem hry je osvobodit fantasy městečko Verloren od invaze probouzejícího se zla, jež zaplnilo město a jeho okolí příšerami všeho druhu. Ty příliš originality nepobraly, ale nechybí snad všichni potvoráci, co se v RPG světě mohou nacházet. Upíři, zombie, kostlivci, čarodějové, duchové, prostě všichni, na které si vzpomenete, mají ve hře své místo.

Souboje probíhají na spojovacím poli. Cílem hry je eliminovat protivníkovo zdraví na minimum. Barevné kameny slouží jako základ k tvorbě kouzel a útoků, kterých máte k dispozici celkem pět. Symboly rukavice vám poslouží jako zdroj energie pro vaše zbraně, jež nesete v jedné ruce nebo obouruč, krom toho se můžete vybavit také různými lektvary. A symboly smrtky při spojení ubírají protivníkovi zdraví. Navíc ještě hra nabízí různé minihry, jako například otevírání truhel, odemykání zámků, výuka kouzel a podobně. Já jsem jako postava templáře vystačil bez magie s dvouruční silnou zbraní a preferoval jsem taktiku umlácení protivníka, což na nejjednodušší obtížnost většinou vycházelo.

Použité herní prvky jsou v rámci žánru velice originální, protivníci disponují odlišnými útoky i taktikou boje, takže zdánlivě je herní náplň pestrá a odlišná oproti konvenčním spojovačkám. Na atraktivitě přidává též příběh a RPG stylizace. I když se nepřátelé odlišují nejen vizuálně, ale i typy svých útoků a magie, postupně nastává stereotyp, zejména díky narůstající délce soubojů. Spolu s vaším zvyšujícím se levelem postupně narůstá tuhost příšer a navíc je hra neskutečně dlouhá. Minimálně 30 hodin i více, což záleží i na tom, jestli likvidujete opravdu vše, co se na mapě hýbe.

Minihry se taky neustále opakují, což takřka odrazuje od otvírání truhlic s poklady. Vše vyniklo při druhém zahrání, které jsem v rámci výzvy absolvoval. Nedokážu si představit dlouhé herní seance, moje hra spočívala v občasných krátkodobých herních sezeních, jež trvaly od ledna do srpna. Ke konci jsem absolvoval jen souboje v rámci kampaně a vedlejší postavy jsem už nechával ladem. Stejně tak jsem upustil od kompletace vedlejších linií v podobě čtyř bossů, s kterými se mi již piplat nechtělo.

Hru adekvátně doplňuje stylový soundtrack i pěkná grafika, z níž vyniká hlavně pěkná kolorovaná kresba nepřátel, i když je vše poměrně statické. Oproti prvnímu dílu série, který jsem jen zkoušel, je patrný jednoznačný kvalitativní posun. Takže ve finále je Puzzle Quest 2 originální kouskem, který je nyní již prakticky nesehnatelný a bůhví proč zmizel z digitálních distribučních kanálů. Pro fanoušky spojovaček jde o jasnou volbu, pro běžné hráče se hodí alespoň na vyzkoušení. Třeba vás unikátní žánrová mixtura bude bavit, ale obávám se, že se může dostavit nuda.

Kompletní recenze na somhrac.sk

3D akční střílečky v retro stylu zažívají v současné době masivní vlnu hráčského zájmu. Některé z nich využívají historických enginů, aby docílily autentického herního zážitku. Jiné zase zachovávají principy titulů z devadesátých let, ale jsou opatřené moderním vizuálním zpracováním. Do této skupiny bychom mohli zařadit zbrusu novou akční pecku Hellbound z produkce malého argentinského studia Sailbot Studios.

Hellbound nemá ze sebou finanční zázemí velkého vydavatele, a tak není divu, že si na sebe musel vydělat Kickstarterovou kampaní, jež prozradila zájem po podobně zaměřených titulech a dopadla úspěšně. Vývoj hry byl po dvou letech ukončen a od 4. srpna si můžeme zahrát plnou verzi na Steamu.

Trailer působí velice sebevědomě a hrdou frází “no glory shits” se staví na roveň kultovního Doom Eternal. Tento slogan vystihuje tvůrčí princip designérů a plně s ním souhlasím, zejména po dohrání Doom Eternal od id Software. Zatímco Doom Eternal kromě perfektní akce nabízel zbytečnosti typu plošinovkových sekvencí, zdržujícího a pro mě nezajímavého příběhového podkresu a nadměrný důraz na strategické využití glory kills a motorové pily, Hellbound se vrací ke kořenům a nabízí ryzí střílení bez zbytečné omáčky kolem.

Vtělujete se do role efektně nadabovaného osvaleného hrdiny jménem Hellgore. Příběh zde opravdu hraje druhé housle a je prezentován pouze ve formě textů při nahrávání úrovně. Nemá smysl jej v podstatě ani zmiňovat, hlavní protagonista zkrátka miluje zabíjení démonů v pekle a hodlá se pomstít zlu za zmasakrování svého lidu. A o tom celá hra je. O zabíjení, střílení a rychlé akci. Přesně tak, jak to milovníci klasických 3D akcí mají rádi, v duchu kultovních titulů Doom, Blood, Quake či Serious Sam.

Hellbound využívá engine Unreal 4, je to na vizuálu znát a v tomto směru s klasikami nemá mnoho společného. Jakmile jsem spustil nabízenou kampaň, dokonce jsem si připadal, jako bych spustil špatnou hru. Horké peklo, jezera žhavé lávy, temná skaliska v atmosférickém grafickém zpracování mi ihned připomněly zmiňovaný Doom Eternal. Ale po pár krocích mi bylo jasné, že touto cestou se Hellbound rozhodně nevydal. Sebevědomě jsem se totiž při přeskoku prvního skaliska snažil využít dvojitého skoku, ale moje snaha skončila koupelí v lávě.

Skákací orgie se tedy naštěstí nekonají. Hellgore se drží při zemi a k přeskokům mezi skalami využívá tradičního jednoduchého skoku, mnohdy s nutností využít strafe jump. Po seznámení s pohybovými zákonitostmi na mě vyběhli první nepřátelé a dostavil se pocit blažené hráčské spokojenosti. Protivníci se třesou pod deštěm vašich kulek, krev stříká a pokud jdete se střelbou až do krajnosti nebo použijete těžší kalibry, tak se těla rozprsknou v efektní spršku krve. A odměnou vám je malá porce zdravíčka, které budete ve hře určitě potřebovat, jelikož žádným autohealem hra zcela správně nedisponuje. Zdraví si doplňujete lékárničkami, jež se povalují různě po mapách a vaši odolnost posilují porce brnění.

Zbraňový arzenál je tradiční a každá ze zbraní má alternativní mód střelby. Klasická brokovnice je vaší základní zbraní, sekundární mód umožňuje přesné zaměření. Používal jsem ji zejména na vzdálené ostřelování nepřátel. Její vylepšenou variantou je triple shotgun, pálící buď osm nebo alternativně dokonce dvacet čtyři střel, což nadělá v řadách potvor pěknou paseku. Stala se v pozdějších fázích hry mým nejoblíbenějším kouskem.

Rotační kulomet zvaný indolora je vynikající, pokud se postavíte početnějším skupinám protivníků. Raketomet je solidní zbraní, ale čekal bych od raket větší paseku, než jakou působí. Jako alternativa slouží jako granátomet. Málem bych zapomněl na head crusher, což je v podstatě obrněná baseballová pálka a slouží k útokům zblízka. V případě, že vám dojde munice, jde o jedinou použitelnou alternativu.

Nepřátel je poměrně málo. Potvůrka směšující vzhled impa a čertíka vás ohrožuje na dálku přesně zaměřenými firebally. Lidský element reprezentují vojáci ve čtyřech variantách, využívajících stejných palebných prostředků jako vy. Zdrojem head crusheru je tuhý chlapík s poněkud odlišným vizuálem, než zbylá squadra vojáků. A poslední příšerou, pokud si odmyslíme finálního bosse, je ohnivá potvůrka, jež se snaží vás zblízka rozcupovat na kousíčky.

Level design respektuje své legendární herní vzory. Designéři se snažili o vybudování působivé architektury a pestrých úrovní. Dominují pekelné lokace, ale podíváte se i do jeskyní nebo prozkoumáte kamenné chrámy. Nechybí úzké chodby, ale převažují spíše otevřené, až arénové oblasti, jež vám umožňují adekvátní manévrování. Často je třeba využití přeskoků po skalních výstupcích, přebíháte po můstcích mezi skalisky. Mapy nejsou rozhodně lineární a je třeba vypracovaný orientační smysl. Standardním prvkem je použití klíčů, většinou tří, abyste se posunuli dále. Aktivní prvky spouštíte tradičně spínači. V některých okamžicích musíte použít vašich rychlých nohou, abyste doběhli kupříkladu k plošince, jež sjela po aktivaci tlačítka.

Design nabízí dostatečný prostor pro bojovou akci, zejména v otevřených lokacích. Umělá inteligence protivníků příliš moudrosti nepobrala, takže na vás nabíhají, jen co vás uvidí. Pokud se jich sejde více, někdy až husím pochodem v řadě za sebou, což působí poněkud komicky. Akce je rychlá, vyžaduje bleskové manévrování, aby vás mutanti netrefili, čemuž napomáhají otevřené prostory levelů. Nepřátel není masivní záplava, spíše nabíhají po jednom či v menších skupinkách. Nicméně po dosažení klíčového bodu, například aktivací spínače nebo pokud se dostanete na cílové místo, se teleportují další bojovníci, někdy bohužel přímo za vaše záda. Finální boss mi nedělal zásadní problémy na standardní obtížnost, bohužel byl souboj provázen znatelným poklesem frame rate.

Ačkoliv zbraňový arzenál není bohatý, jeví se mi dostačující a oblíbil jsem si hlavně zesílenou brokovnici, jež nepřátele porcuje na malé kousíčky. Obtížnost je vyladěná adekvátně, hlavním problémem je bohužel nemožnost ukládání. Mapy disponují jedním až dvěma checkpointy, což mnohdy vyžaduje opakování značné části úrovně. Zejména zpočátku, než se řádně vyzbrojíte, jsem některé úseky hrál několikrát.

Autoři zdůrazňují přítomnost secretů, ovšem nenašel jsem za celou hru ani jeden. Nevšiml jsem si žádného náznaku něčeho neobvyklého. Možná je potřeba šmejdit nebo hledat zapadlé oblasti někde v lávě. Vašemu pátrání ale zamezuje nemožnost si hru uložit před pokusy o průzkum nebezpečných oblastech, kde hrozí nebezpečí úmrtí. Budu se asi muset kouknout do návodu nebo na You Tube.

Hellbound bohužel není zdaleka dokonalý. Level design v některých místech pokulhává, zejména díky tomu, že hra příliš neupozorňuje, co jste aktivací tlačítka vyvolali. Mnohdy tak nevíte, kudy dál. Což vynikne zejména v páté úrovni v rozpadlých ruinách starobylého města, kde musíte opakovaně šmejdit po mapě, abyste zjistili, co se vlastně stalo. V tomto směru by neškodilo hráči alespoň naznačit, kam se vydat.

Ale hlavní výtka směřuje k délce hry. Hra nabízí pouhých sedm levelů a v kombinaci s malým počtem nepřátel jsem měl na konci hry pocit, jako bych dohrál pouze první epizodu z kompletní hry. Jako shareware verzi Doomu. Bohužel Hellbound zde svou cestu končí. Doufám, že autoři časem doplní herní obsah v podobě alespoň několika levelů navíc. Pokud byste chtěli ve hře pokračovat, nezbývá vám, než si zahrát survival mód, jenž nabízí čtyři levely ze hry, a vaším cílem je udržet se naživu co možná nejdéle. Menší rozsah hry ospravedlňuje příznivá cena 12.49 Euro, za kterou hru na Steamu zakoupíte.

Hellbound je tedy zábavná akční hra a důstojnou poctou devadesátkových akčních her v moderním grafickém kabátku. Bohužel by zasloužila zlepšit level design a více obsahu by určitě také nezaškodilo. Takto jde pouze o nadprůměrný titul, jenž své srovnatelné retro konkurenty (DUSK, AMID EVIL, Ion Fury…) nemá šanci pokořit.