Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Neverwinter Nights: Pirates of the Sword Coast

  • PC 75
Hráno v co-opu:

Piráti Mečového pobřeží jsou přesně ten typ hry, kterou bych v singleplayeru nedoporučila. Chybí jí cokoliv, co by hráče udrželo u obrazovky – žádný poutavý příběh, žádné propracované postavy, žádné zajímavé dialogy. Společníci? Jen prázdné schránky bez duše. Souboje? Jednoduché a neoriginální. Prostředí? Trochu se rozjede až v závěru. A než se sžijete s postavou, hra je u konce.

Jenže ve chvíli, kdy se domluvíte s pár přáteli a vydáte se na krátké, exotické dobrodružství v co-opu, všechno se změní. Najednou ta hra funguje úplně jinak.

Piráti Mečového pobřeží možná nenabízejí nejlepší příběh, ale ukazují, jak vytvořit menší dobrodružství plné zvratů a zajímavých mechanik, které zajišťují rozmanitý gameplay. Začíná to obyčejně, v docích Neverwinteru, ale pak nás čekalo osm hodin plných plaveb mezi ostrovy, střídání lodí a posádek, zrady, hardcore survivalu, hledání pokladů... a nakonec naprosto nečekaný závěr. Nechci spoilovat, ale finální fáze mě nejen překvapila (a to už mám za sebou hromadu fantasy her), ale dokonce úplně obrátila náš styl hry.

Co-op téhle hře zkrátka svědčí. Hledání pokladů, které by mě v singleplayeru brzy omrzelo, se ve skupině změnilo ve skvělou zábavu. Survival mechaniky a sbírání surovin pro crafting dávaly mnohem větší smysl, když jsme je mohli sdílet a společně překonávat krizové situace. A hra si skvěle poradila i s tím, že jeden hráč nabral quest, ale dokončil ho někdo jiný, zatímco zbytek skupiny byl úplně jinde. Obávám se, že právě tato volnost bude zásadním kamenem úrazu u jiných prémiových modulů označených jako singleplayer only.

Ve výsledku tak Piráty Mečového pobřeží vřele doporučuju jako skvělou multiplayerovou jednohubku na jedno odpoledne. Ti, kdo už modul znali, byli mile překvapeni, jak dobře funguje ve více hráčích. A nováčci v Neverwinter Nights? Ti byli natolik nadšení, že hned začali plánovat další dobrodružství.

Teď už jen zbývá rozhodnout... jaký modul vybrat dál?

Pro: Doporučuji jako multiplayer modul.

Proti: Nedoporučuji jako singleplayer modul.

+12

Cyberpunk 2077

  • PC 95
Upozornění pro ty, co hru ještě ne(do)hráli: v komentáři jsou spoilery.

O Cyberpunku 2077 jsem věděl už v době jeho vydání, respektive sledoval jsem videa i v době dávno před jeho vydáním. Ale tehdy jsem neměl dostatečně výkonný hardware na to, abych si ho zahrál. Když jsem se ke hře konečně dostal, naštěstí už vyšel patch, který opravil a vylepšil většinu porodních bolestí. Díky tomu jsem si mohl užít výrazně lepší verzi hry, než jakou dostali hráči na začátku.

Cyberpunk 2077 mě zaujal především svým pojetím dystopické budoucnosti. Night City je detailně propracované, plné neonových světel, technologických vymožeností i syrové brutality, a přesto nepůsobí přehnaně sci-fi – naopak, dokážu si představit, že se lidstvo jednou může vyvinout podobným směrem. Korporace ovládají všechno, lidé se upravují pomocí kybernetických implantátů a hranice mezi člověkem a strojem se stírá. Tahle vize budoucnosti je na jednu stranu fascinující, na druhou docela děsivá.

Co mi na hře vadilo, byl příliš uspěchaný začátek. Vybral jsem si roli nomádky "V" a měl jsem pocit, že po první zajímavé misi jsem byl okamžitě hozen do příběhu, aniž bych měl možnost si pořádně vydechnout. Hra mi neustále vnucovala mise a já, netuše, že nemusím všechno plnit hned, jsem skákal z úkolu na úkol. Kvůli tomu jsem se zpočátku nemohl pořádně věnovat vylepšování postavy ani pochopit všechny mechaniky, kterých je ve hře opravdu hodně. Myslím, že by prospělo, kdyby hra na začátku hráče lépe navedla k tomu, že nemusí jet hlavní příběhovou linku jako na běžícím páse. Trochu víc zpomalit by neuškodilo.

Další věc, která mi nesedla, bylo seznámení s Jackiem. Jeho postava je napsaná dobře a hráč s ním má mít silné pouto, ale hra to naše sblížení odvyprávěla jen rychlým filmečkem. Najednou jsme byli nejlepší přátelé, ale já jsem ten vztah jako hráč necítil. Kdybychom s Jackiem prošli pár skutečných misí, kde bychom se postupně lépe poznali, bylo by to mnohem přirozenější a jeho osud by na mě měl ještě silnější dopad.

Hra mě ale každopádně zcela pohltila a vydržel jsem u ní dlooouhé hodiny. Zprvu jsem hrál za netrunnerku, takže jsem háčkoval o sto šest, ale po dohrání hry jsem dostal chuť okusit Sandevistan a tak jsem oželel hacking a rozjel brutální šermovačky s katanou ve slow-mo :)

Po dohrání hry jsem si dokoupil rozšíření Phantom Liberty a vůbec jsem nebyl zklamaný. Dostal jsem další nášup zábavy a příběhové linky – navíc s možností nových zakončení hry.

Apropos – co se týče zakončení hry: původně jsem hru dohrál pod vlivem medikamentů coby Johnny Silverhand společně s Rogue a než jsem se nadál, byl konec hry a mě zůstala pachuť hořkého finále. K dovršení všeho mi Judy oznámila, že se se mnou rozchází (což jsem nesl velmi těžce, neb jsem s ní trávil spousty času :)

Později, až jsem to za pár dní strávil (tj. osušil všechny slzičky), jsem si vyzkoušel i další zakončení a jednoznačně mohu za sebe říci, že za nejlepší konec považuji využití spojení se s nomády a Panam. To mi přišlo jako nejuspokojivější a nejlidštější volba – po tom všem, čím si "V" prošla, si zasloužila zůstat s lidmi, kteří jsou její rodina. A velmi mne potěšilo, že Night City se mnou opustila i Judy.

Celkově je Cyberpunk 2077 ambiciózní hra se skvělým světem, ale některé aspekty mohly být lépe propracované, zejména co se týče tempa příběhu a budování vztahů mezi postavami. Musel jsem akceptovat fakt, že v podstatě žádné rozhodnutí v této hře, není černobílé.

Přesto mě hra vtáhla a rozhodně stojí za zahrání – jen to chce trošku trpělivosti, než se člověk dostane do toho pravého flow.

Co se týče hudby, rozděli bych ji na dvě části. Jednak to jsou rádio stanice (které se daly poslouchat v autě nebo jen tak) a potom hudba v důležitých dějových okamžicích či během bojů... Stran rádiových stanic: tam mi utkvělo v paměti jen velmi málo jednotlivých songů a měl jsem problém si vybrat stanici, která by mi sedla. Kolikrát jsem rádio i vypínal. Takže třeba narozdíl od "non-stop-pop" v GTA V, jsem si rádia v autě příliš neužíval. Ale oproti tomu hudba v zásadních dějových okamžicích či během boje - oh my... to jsou masterpieces! Pročítal jsem si tu komentáře ostatních uživatelů a v podstatě se ztotožňuji s některými vybranými tracky - ty si rád pustím jen tak, na YT. A nikdy nezapomenu na atmosféru při vystoupení Lizzy Wizzi a její "Delicate Weapon". Jakobych tam skutečně byl...

BTW: musím poděkovat komentáři od ActualPigeon5, který píše o podvodním questu s Judy a poukazuje na inspiraci songem od Radiohead - Pyramid Song. OMG, já ignorant. Jaká nádherná, silná připomínka.

PS: Tohle možná bude pro někoho WTF, ale pro mě také - nevím jestli jsem zrovinka hrál tu pasáž na autopilota nebo já fakt nevím, ale absolutně netuším, co měl znamenat ten amulet s nábojnicí a kdo / kdy mi měl ten přívěšek při jaké přiležitosti během hraní věnovat. Což mi potom - jako dílek skládačky - při závěru s nomády a Panam (a nejen v tomto závěru), poněkud nedocházelo :-/ Asi chyba v Matrixu...

(EDIT: amulet mi měla dát Misty, ale vůbec si nevybavuji takový moment)

Pro: grafické zpracování, příběh, mnoho vrstev herních mechanik a principů, úžasný překlad Filipa Ženíška, Judy Álvarez, Bells of Laguna Bend

Proti: uspěchaný začátek hry, neukládání fotek ve foto módu

+11

Draugen

  • PC 60
Výborné The Longest Journey jsem si i přes jeho stáří fakt užil a ani obě pokračování, byť v nich byla cítit určitá sestupná tendence, mě nijak výrazně nezklamala. A ač se Draugen dočkal, podobně jako Dreamfall Chapters, také spíše rozporuplného přijetí, měl jsem od něj i přesto určitá přiměřená očekávání a šel do hraní velmi dobře naladěn. A odcházím nadmíru zklamaný. Jediné, co Ragnar Tørnquist tentokrát předvedl, je po všech směrech naprosto generický walking sim, který nemá ve velké žánrové konkurenci téměř co nabídnout.

Na jednu stranu mám tenhle typ her fakt v oblibě, protože dobře uchopen umí přinášet umělecky silné zážitky a příběhy, které nejsou za každou ředěné zbytečným herním balastem, na stranu druhou mě ale fakt vadí všechny ty generické statické tituly, kde se žánrem tvůrci snaží spíše zakrýt absenci financí či nedostatek vlastní invence. A Draugen patří bohužel spíše k té druhé kategorii. Takže tu opět máme nějakou opuštěnou lokaci, kde hráč chodí sem a tam a pátrá, co se zde přihodilo. Prostředí je zachyceno docela pěkně, ovšem Draugen je jedna z těch her, které kvůli nepříliš detailním texturám, místy nehezkému nasvícení a nepříjemnému doskakování objektů vypadají lépe na statických screenech než v pohybu.

Přesto mě ale poklidné šmejdění po opuštěné severské vesničce, které trvá asi 2/3 celkové herní doby docela bavilo. Může za to jednak napjaté úvodní očekávání, jednak severské horské prostředí s náznaky místního folklóru a jednak fajnově rozpohybovaná a nadabovaná postava Lissie, která hlavního hrdinu na jeho cestě doprovází. Aniž bych konkrétně spoileroval, už od prvních okamžiků je zřejmé, že s jejich vzájemným vztahem není něco v pořádku. Je Lissie Edwardova dcera? Ne, její laškovní chování tomu neodpovídá. Je to snad jeho výrazně mladší přítelkyně? Studentka? Heh, nevlastní sestra? V téhle fázi se divoká představivost rozjíždí různými... ehm... netušenými směry. Kdo ovšem alespoň trochu zná mystery žánr, tak podvědomě začne tušit směřování velice brzy a jen doufá, že tvůrci z toho vybruslí alespoň trochu originálně. Inu, nevybruslili. Od určitého momentu se z toho lusknutím prstu stává přesně taková stokrát omletá fantasmagorie, kterou jsem od toho nechtěl. A přesně v tom momentu mě to přestalo úplně zajímat a bavit.

Nakonec tedy vnímám postavu Lissie jako trestuhodně nevyužitou, stejně jako celý příběh, který nejenže končí dříve než pořádně začne, ale končí i neosobně, nezajímavě a herně příšerně nudně. Což je u titulu, který se honosí označením "psychologický thriller" prostě problém.

Pro: prostředí severské vesničky ležící u jezera na úpatí hor, melancholické lavičky ala Life is Strange, mix melancholie a tajemna, charakter Lissie

Proti: nevyužitý potenciál, mdlý scenář, nezačištěná grafika, statičnost prostředí, poslední třetina hry

+13

The Last of Us Part I

  • PS5 90
TLOU jsem prvně dohrál na PS4, byla to jedna z prvních her co jsem tam hrál. Bylo to ponuré, bylo to krásné (doteď si vzpomínám na scénu s žirafama), bylo to intenzivní. Avšak nikdy jsem to neměl v paměti jako to nejlepší co jsem hrál.

Part I jsem si tak po dlouhých letech zahrál rád a opět si ji užil, dokonce bych i řekl že více než poprvé. Hra mi přišla ještě více intenzivní, hlavně emočně. Skvěle vystavěná charakterově a dramaturgický. Hratelnostně dost vyvážená (hrál jsem na Hard) a díky novému enginu i doopravdy krásná. Tohle je doopravdy jedna z nej her, o která se bude mluvit jako o definující hře (to už i víme, protože se to stále děje).

Hratelnostní loop není tak objevný. Je to vlastně takové epizodické putování postapo světem, se survivor prvky. Vztah postav se tak stmeluje a hráč objevuje svět a lidi v něm. Právě charaktery všech postav a jejich příběhy jsou extrémně emotivní a skvěle zpracované. Herní svět je nádherně zpracovaný (výhledy na budovy prorostlé zelení, krásná příroda, lidé měnící se na houby), akční pásaže jsou intenzivní a náročné (často jsem umřel nebo končil s minimem nábojů), enviromentální puzzly trochu zbytečné.

Tady asi není co víc psát, prostě si to zahrajte, neuděláte špatně.
+6 +7 −1

XIII

  • PC 75
XIII jsem objevil náhodou a byla pro mě naprostou neznámou ve výsledku ale o riginální záležitostí samozřejmě díky zajímavému komiksovému looku a povedeně vystavěnému příběhu.

Takže se v kůži hlavního hrdiny ocitáme na pláži v Brooklynu, kterého najde plavčice, se střelným zraněním. Muž trpící amnézií si vybavuje pouze to, že byl postřelen při pokusu o útěk z lodi, a zjistí, že má klíč k bankovnímu vkladu a na pravém rameni vytetovanou římskou číslici XIII. No a tak se rozjíždí pátrání po vlastní identitě a rozplétá konspirační vlákna vedoucí ke skupině, která má v touze svrhnout vládu optimistických států emerických v celkem 13-ti kapitolách s přiřaděnými misemi.

Agent může potkat až 16 zbraní - od nože až po bazuku a navíc může některé předměty, jako smetáky nebo židle, použít jako zneškodňovací pomocníky, lékárničky a jakési kevlarové helmy pomohou s oživováním. Některé vedlejší postavy mohou být vzati jako rukojmí nebo jako lidské štíty a tím brání zlosynům střílet na hlavního hrdinu, to mi přišlo jako zajímavé obohacení. Kolem a dokola tu „bondovku“ hodnotím pozitivně v nadprůměru, bavila mě - zakončení mohlo být propracovanější a protivníci se nemuseli chovat jako po prodělání lobotomie, ale největší chybu vidím stejnnĕ jako větší část kolegů v save and load systému a kostrbatĕjší hratelnosti – 75 %
+14

Kingdom Come: Deliverance II

  • PS5 95
BOHEMIAN RHAPSODY 

Možné spoilery.......

Den před releasem hry spatřily světlo světlo světa první recenze a ta od britského PC Gameru měla v perexu podtitulek BOHEMIAN RHAPSODY.
A to je naprosto vynikající shrnutí příběhu pánů Ptáčka a Jindřicha.
Oba vyráží na naprosto banální výlet na hrad Trosky, aby předali poselství Pánů z Lipé a vyzjistili postavení pana Bergova.
A jak už to tak ve správných příbězích chodívá, všechno se posere.
Zatímco Ptáček a Jindřich se cachtají v rybníčku, jejich družina je pobita bandity, poselství ukradeno a oni dva se jen tak tak zachrání,
Pokusí se dojít na hrad Trosky, ale jejich vzhled a vůně není zcela hodna poslů. Tudíž jsou politi hovny a vykázáni.
Shodou náhod skončí na pranýři, tam si odtrpí své, pan Ptáček s hněvem odchází.
A Jindra má spoustu času a možností dostat se na svatbu Pana Semína, protože tuší, že by se na svatbě mohl mihnout pan Bergov.
No nedopadne to zcela podle představ, ale na nádherně zrekonstruované Trosky se nakonec dostaneme.
A tím veškeré pořádné dění teprve začíná!
Ano, hra má dvě naprosto nádherně zpracované mapy, kromě Trosecka i Kutnohorsko, ale celá ta první je vlastně jen takový obří tutorial.
Příběh začíná mít pořádné obrátky na konci první mapy. Začnou se dít velké věci, na scénu přichází Žižka, první epické momenty a Jindra si s velkým zadostiučiněním vyřeší část nesplacených dluhů.
A.....
A přesouváme se do druhé mapy a druhého dějství. Které je tak trochu příprava na velký nadcházející heist, včetně schánění členů Žižkovy družiny a je to zábava na celé hodiny!! Jasně, můžete jet jen po hlavní lince a ignorovat vedlejší, navázané questy, ale to by byla převeliká škoda!
Proč? Pro slepičí kvoč!
Ale taky proto, že jsou skvěle napsané a dost často i vtipné. Jestli si tu někdo zaslouží obří pochvalu, jsou to scénaristi. Questů, ať už hlavních nebo vedlejších, je tu hromada a na běžné poměry podobných RPG jsou někde úplně jinde. Snad každý má svůj relativně triviální začátek, který na první dobrou působí stylem získej - přines, ale skoro vždy se dost zajímavým způsobem rozvětví a postaví vás před volbu, u které si skoro nikdy nejste jisti, které její řešení je to správné. A dost často se vám Vaše rozhodnutí může v pozdějších fázích vrátit jako bumerang.
Hluboce smekám před scénaristickým týmem.
Ale to jsme odbočli. Hlavní dějová linka směřuje k epickému finále, kde si užijete veliký heist, obléhání a vyvrcholení příběhu našeho Jindry, které začalo čorkou meče a spálením vesnice.
Mezitím si můžete zahrát mezihru Thief : The Kuttenberg Project, protože Kutná Hora je celá podemleta katakombami a když se v nich naučíte orientovat (lze i získat mapku), můžete si časem přijít k nemalému bohatsví.
Ale to je jen tak na okraj.... :-D
Naschvál tu vynechávám spoustu věcí. Jakože třeba Žižkova smečka je poskládána z býdných existencí, které si po chvilce zamilujete. Protože kdyby se příběh odehrával o 540 let později, v klidu si je představíte v Tarantinově Inglerious Bastards.

PO TAKOVÝM PRCÁNÍ MÁM VŽDYCKY HLAD....

Dabing... Český dabing je totální bomba. Ano, má svoje mouchy, to rozhodně nepopírám. Ale tak moc Vás do hry vtáhne....
I když více méně umím a rozumím anglicky, v jiných hrách si běžného ševelení a štěbetání na ulici nevšímám. Ale v KCD 2, díky tomu že na nás svět hovoří mateřštinou, se fakt občas zastavím a jen poslouchám očem si obyvatelé vesnic povídají. Díky obsažené mluvené česštině má hra neuvěřitelně vtahující prvek.
Nehledě na to, že nezůstalo jen u dabingu!
Dost postav, a i důležitých, si jejich dabéři přímo i zahráli!
Což pro našince působí oprabdu jak kdyby hrál nějaký interaktivní film.

Mohl bych se tu ještě sáhodlouze rozepisovat o všem možném, ale to je ztráta času.
Mého, i vašeho.
Prostě si to kupte a zahrajte!! Takováhle pecka se urodí jen jednou za čas a tahle dokonce vznikla u nás.
A to jsem ještě ani nezmínil fenomenální soundtrack! Ten je naprosto....
Vy tu ještě jste??? A proč???
Proč už dávno nehrajete?????

Pro: Příběh, epika, hudba, čeští herci, dabing...... Musím pokračovat?? Vlastně jo.... Nádherná, ale fakt NÁDHERNÁ příroda. Bydlím v Českém Ráji, takže vím, o čem mluvím.

Proti: Bugy. I když je optimalizace a vyladění na špičkové úrovni, takhle velké hře se prostě nevyhnou. Hlavně na kutnohorsku.

+5

Killer Frequency

  • PC 90
Tak tohle byla jízda.

Je až smutné, jak dlouho jsem se Killer Frequency vyhýbal – i když na mě hra pokaždé vyskočila, když jsem hledal nějakou novou hororovku. Popravdě, váhal jsem, protože tenhle žánr není úplně můj šálek kávy. Může za to několik věcí: především nedostatek vizualizace (většina děsivých momentů se odehrává mimo obraz) a frustrace z toho, že nelze snadno napravit chyby. A vlastně ani nejde o chyby – spíš o to, že někdy to, co řeknete, vyzní jinak, než jste zamýšleli. A když tomu všemu vládne autosave, těžko se to vrací zpět.

Naštěstí Killer Frequency nabízí svobodný systém ukládání – díky bohu za to – a příběh spolu s dabingem je natolik kvalitní, že vizuální stránku téměř nepotřebujete. Navíc nejste omezeni jen na rozhlasovou místnost. Během hry prozkoumáte i větší část celé budovy, a věřte mi, to k vyděšení naprosto stačí.

Není snad ani potřeba popisovat herní mechaniku – lidé volají, vy jim musíte pomoci. Tyto hovory jsou prokládány vtipnými nebo skrytě důležitými příběhovými telefonáty. Po vašem boku stojí Peggy, věrná pomocnice se sarkasmem, který skvěle vyvažuje atmosféru.

Někdo hru popsal jako "horror game that is almost cozy" – a jo, naprosto chápu proč. Hlavní rozhlasová místnost vážně působí jako hřejivý ostrůvek klidu v noční můře.

Co je ale opravdu důležité – ten příběh je fakt dobrý. Tak dobrý, že by z něj klidně mohl být úspěšný detektivní seriál. A hlavně: není přepálený. Nechci spoilerovat, ale některé plot twisty, které byly na první pohled očividné, se nakonec buď vůbec nenaplnily, nebo přišly úplně jinak, než jsem čekal. A to je super.

Bylo skvělé si po dlouhé době zahrát hru, kde jsem se vážně těšil na každou další kapitolu. Bavilo mě spojovat nitky, domýšlet si souvislosti – spousta záhad ve hře je jen naznačená a vy nemusíte všechno odhalit, abyste postoupili. Ale pokud se vám to podaří, je to o to uspokojivější. A ani ta očividná inspirace klasickými horrory není na škodu, protože to jen přidává zábavnosti.

A teď jen… šup šup, chci sequel! :-)
+7

The Legend of Heroes: Trails of Cold Steel IV

  • PC 90
Herní výzva 2025 - Kategorie 2 -  Tenkrát na Západě - Normál

Kdyby tato hra nebyla součástí výzvy, tento komentář bych asi vůbec nepsal. Nejenže jde o poměrně niche JRPG, ale navíc je to zakončení jednoho velkého eposu. Tudíž to stejně přečtou maximálně dva lidé. I přesto této možnosti rád využiju. Místo popisování mechanik, které se napříč díly stejně příliš nemění, se raději vypíšu z dojmů a emocí, které se ve mně po dohrání nahromadily ve skoro dusivém množství (komentář píšu dvacet minut po dokončení hry). 

 S tímto dílem, respektive s celou tetralogií Trails of Cold Steel ze světa Legend of Heroes, mě pojí velmi silné citové pouto. Byla to nejen jedna z mých prvních velkých JRPG, ale také hra, díky níž jsem se spřátelil s @Charllize: . Pravidelně jsme spolu před Prestem během cigaretových pauz rozebírali různé zvraty nebo to, proč musí první či druhý díl rozehrát už popáté, protože si nic nepamatuje. Tato série, přes svou naivitu, podle mě nabízí jeden z nejdetailněji a nejlépe zpracovaných fantasy světů, jaký jsem kdy v RPG či JRPG zažil – od propracované politiky až po komplexní vztahy prolínající se napříč všemi díly. K tomu se váže množství skvěle napsaných a nezapomenutelných postav i scén, díky čemuž celá hra působí jako vřelé objetí plné emocí a porozumění. Nakonec jsem pochopil, že právě naivita a „mirko dušínovství“ postav jsou hlavní devízou této série. 

I přes růžové brýle hlavních hrdinů je poselství série silné a reflektuje reálné problémy. Skutečnost, že každý záporák v sérii je často ve své podstatě dobrý člověk, kterého ke zlu dovedly slabosti či okolnosti jeho života, může působit naivně. Jenže v reálném světě jsou to právě tyto faktory, které často formují lidské jednání. Hra se snaží ukázat, že pokud se uzavřete před přáteli a okolím, a budete své problémy a nenávist dusit, snadno se můžete stát tím, kým být nechcete. Těchto témat je zde mnoho, ale zásadní poselství série spočívá v naději a dobrotě v lidech – což jsou hodnoty v dnešní době o to potřebnější. Přesto uznávám, že permanentní úmrtí by příběhu občas prospěla. Celkově sérii vnímám jako příjemně útulné (cozy) JRPG. 

Teď už ale ke čtvrtému dílu, který jsem dlouho odkládal. Hru jsem koupil hned v den vydání před několika lety. V té době jsem ale trpěl tzv. „Japanizací“ (hrál jsem převážně JRPG) a žánrem jsem byl už unavený. Třetí díl jsem dohrál krátce před vydáním čtvrtého, takže jsem sice byl natěšený, ale ve výsledku spíše zklamaný a pociťoval jsem únavu ze série. Následně přišlo horší období v mém životě, během kterého jsem prodal všechny své konzole a hraní téměř zcela ukončil. Konzole jsem si nakonec pořídil zpět, dokonce i pár nových, ale vztah ke hrám už nikdy nebyl tak silný. Trails IV tedy zůstávalo opuštěné, speciální edice se na mě několik let smutně dívala z police. 

Hru jsem původně rozehrál do poloviny, ale přišel jsem o uložené pozice a chuť pokračovat nebyla – připadala mi jako uzavřená kapitola mé minulosti. Postupně jsem hry opět začal hrát, ale Trails stále nic. Pak zemřel Charllize a přestože jsem cítil potřebu hru kvůli němu dokončit, nemohl jsem se k tomu dlouho odhodlat. Až začátkem tohoto roku jsem z nějakého zvláštního důvodu dostal nový impulz a hry začal hrát s větší vervou než kdy dříve – konečně jsem se dostal i k Trails IV. 

A byla to jízda! Dokončení jedné životní etapy i velkého restu pro mě představovalo obrovskou úlevu. Někomu to může připadat směšné (např. zakomplexovaným toxicko maskulíním alfa samcům), ale pro mě šlo o očistnou zkušenost a vyrovnání se s osobními démony. Možná právě proto jsem si tento díl užil naplno a únavu ze hry začal pociťovat až v posledních deseti hodinách, kdy se příběh začal zbytečně natahovat a finále bohužel kvůli dvěma závěrům působilo trochu rozmělněně. 

Přesto šlo o nádhernou kulminaci romancí, přátelství a dějových linek, budovaných napříč celou tetralogií i ságou Legend of Heroes. Brečel jsem snad padesátkrát a i přes vyčerpání to stálo za to. Tak dobře jsem se dlouho nebavil. Celou sérii vřele doporučuji každému, kdo hledá emotivní a příjemně naivní fantasy JRPG s propracovaným světem a postavami, které chytnou za srdce! Miluju to a těším se na další díly, i když určitá pauza bude teď nutná.

Pro: Vše co miluji na této sérii

Proti: Lehká únava ke konci, zbytečný dva konce

+15

Dreamfall Chapters - Book One: Reborn

  • PC 60
Z první Nejdelší cesty jsem oproti drtivé většině ostatních hráčů nebyl příliš nadšený. Dreamfall mi však sedl daleko více, a tak jsem uvítal, že vzniklo nové, i když epizodické dobrodružství, které navazuje právě na něj. Oblíbil jsem si totiž Zoë, a ta, i když se chová trochu zvláštně, zde znovu hraje jednu z hlavních rolí.

Jelikož hra nabízí rozdílná rozhodnutí, dal jsem si to hned dvakrát. To nejzásadnější rozhodnutí v této knize nedává úplně smysl, nebo spíše to, co se po něm stane. Známá cesta s návratem na univerzitu mi přišla lepší, než ta alternativní, na čemž má hlavní podíl především Kidbot a práce s ním, která byla daleko zábavnější, než ta s Shitbotem. Mimo robotů a mírně odlišného oblečení Zöe, se v podstatě průběh ničím jiným neliší, ale předpokládám, že se to v dalších knihách změní.

Nějaký ten TLJ/Dreamfall nádech zde je, ale nijak zvlášť velký. To se snad také postupně zlepší, protože bych celou sérii nechtěl dohrávat pouze z povinnosti, abych se dozvěděl, jak to vše dopadne. Europolis je zajímavě vymyšlené megaměsto, ale mrzí mě, že koše, které měly původně říkat „Zanechte prosím vaše odpadky ve mně.“, neříkají nakonec vůbec nic. Přitom se Zöe zmíní, že jsou mluvící, což je asi pozůstatek z vývoje. Průzkum města je úplně zbytečný, na což jsem přišel poměrně brzy. Je sice vcelku rozlehlé, ale v podstatě prázdné.

Ovládání je dost zprasené a myší se na postavy nebo aktivní předměty nemíří zrovna dvakrát skvěle. Je to jasně dělané na gamepad, což u adventury není úplně nejlepší. Zbytečně se zde také skáče z jedné nesouvisející věci na druhou, kdy se v podstatě jedná pouze o variaci na Kohoutka a slepičku a celý děj je hodně nesourodý. Konec s batolící se Ságou, který se mi jinak líbil, už sem nezapadá vůbec, ale tam je předem jasné, že se tahle větev bude dále rozvíjet a snad se vše vysvětlí.

Ragnar Tørnquist si dal na čas a přišel s něčím, co fandy universa nejspíše potěšilo, ale já jsem zatím hodně opatrný. První kniha Dreamfall Chapters má až příliš mnoho nedostatků na to, abych si mohl říci, že tohle je přesně to, co jsem čekal. Určitě však budu pokračovat a doufám, že to bude jen lepší a lepší.

Pro: pokračování série, Zöe, Kidbot, myšlenka Europolis, batole Sága

Proti: zatím nepodstatná rozhodnutí, prázdné Europolis, ovládání, nesourodý děj

+11

Hacknet

  • PC 85
Poznáte seriál Gravity Falls a videli ste tú časť, ako Dipper vysvetľuje Mabel pravidlá DnD ? Mabel tam odpovie, že to znie ako domáca úloha a pri Hacknete som mal veľmi podobné pocity, akurát boli pracovné. Čítal som maily, dostával úlohy na vyriešenie a trápil šedú hmotu mozgovú. A stálo to za to. Síce som v podstate stále robil to isté, ale to robím aj v práci a predsa ma to vie zabaviť. Takže ...

Celé hranie spočíva v hackovaní cudzích počítačov, na ktorých je nutné niečo spraviť. Sprvoti, resp. väčšinou sú to jednorázovky, kde sa niekam pripojíte, niečo spravíte, zametiete po sebe stopy a mailom informujete o svojom úspechu. Brnkačka. Teda väčšinou. Na hackovanie je nutné otvoriť pár portov a na to je nutné mať správny program a ten je zase nutné niekde nájsť a ešte je tu aj proxy a obchádzanie firewallu. Proste sa pripravte na to, že táto hra vás bude aj trochu trápiť a nebude vás vodiť za ručičku, ale si všetko odmakáte.

Presne pred 6 rokmi som Hacknet už raz začal hrať, ale stratil som niť a bol koniec (4 hodiny môjho života išli do koša, tentoraz to až po koniec trvalo 12 hodín, ale nesplnil som úplne všetky vedľajšie úlohy). Dokonca som bol pred 6 rokmi taký "dobrý", že som si v hre zmazal potrebný súbor a hre to nevadilo, akurát už nebolo možné pokračovať v hlavnom príbehu. Blbé. Ale len do tej doby, než som si ten súbor pekne krásne vyrobil (až také zložité to zase nebolo, stačili 2 unixové príkazy) a mohol som pokračovať ďalej.

Príjemné spomienky, ale tentokrát som si už dal pozor na to, čo mažem. Tentoraz som si hranie dokonca uľahčil tým, čo robím aj v práci. Písal som si na papier. Najmä infoška o eos zariadeniach ma zachránila pred nepríjemným zákysom (všetky eos zariadenia majú rovnaké kredence, pamätajte na to). Nakoniec som ale 2x skončil pri návode. Raz som zabudol na scan (čo je dosť zaujímavé, lebo som sa pripojil ku 4 PC a na troch som scan spravil) a druhýkrát som sa nechal nachytať pri hesle (malé L v hesle, ktoré vyzeralo ako jednotka, ešte teraz sa za to hanbím ako pes).

Ak ste sa dostali až sem, tak by ste zrejme mali Hacknet skúsiť.
Ešte jedna drobnosť: Technické spracovanie je dosť spartanské. Jednoduchý editor s asi 3-4 obrazovkami (dokonca si časom môžete vybrať spomedzi 4 tém), kde vidíte všetko potrebné. Stačí si pozrieť gemplej videjko tu v sekcii Videa a hneď budete vedieť, na čo sa máte pripraviť. Kto rád píše príkazy ručne, ten si príde na svoje. Za jedinú nevýhodu považujem veľmi neprehľadnú mapu s počítačmi, ku ktorým som sa pripojil. Po čase v tom už bol dosť slušný neporiadok a ku niektorým PC som sa radšej pripájal ručne než klikaním. Keď to skúsite, tak zistíte, čo mám na mysli. Ak som videl správne, tak toto je lepšie vyriešené v pokračovaní.

Pro: Stredne náročná logická chuťovka

Proti: Časom neprehľadná mapa s PC

+5

Pandora's Tower

  • Wii 70
Docela dost bizarním způsobem jsem narazil na tuto videohru. Zrovna jsem se díval, jaký “dílo” Anita Sarkeesian vyplodila a narazil jsem na video s názvem “Damsel in Distress: Part 2 - Tropes vs Women in Video Games” a tam mě právě zaujala Pandora’Tower. Hlavně tedy jak se hra hraje, a jak to celkově vypadá na Wii. Proto jsem si to musel zahrát, a přesvědčit se, jak je Anita mimo.

The Good: Bezpochyby příběh, který je plný války, utrpení, lásky, a naděje o záchraně toho druhého před nepěkným osudem. Příběh hry se nevypraví klasickým způsobem ale skrze deníky a činy hráče, rozhodně mě neurazil a líbil se mi. Samozřejmě, k takové emoční cestě je zapotřebí soundtrack, který s vámi bude rezonovat, a semnou dost rezonoval po epičnost při soubojích s bossy nebo když jsem měl romantičtější chvilky s Ceres, tak mě dokázal soundtrack zasáhnout. Bezpochyby souboje s bossy, líbí se mi, že člověk si musí počkat, jaké pohyby daný boss má, a najít jeho slabou stránku pro jeho porážení, není to jen o tupém mlácení, ale člověk se musí různě vyhýbat jejich útokům a najít jejich slabinu a poté používat svůj řetěz. Vlastně se jedná o takový mix Shadow of the Colossus a to mi moc sedlo. Sound Design je na jedničku, když Ceres pro potlačení své kletby v proměnění se v monstrum, pojídá hnusně vypadající Fialové maso z monster, tak doslova cítíte, jak se její vnitřnosti pohybují a jak tráví to maso, jak je lepkavé, a to je přesně to, co vyvolává tu nepříjemnost, že zrovna nejí zrovna něco chutného a je to správně nepříjemné. Na sound design nemám chvály, jedná se opravdu o skvělou práci a zvukaři si s tím vyhráli.

The Bad: Souboje s bossy se za mě povedly, ale proti běžným nepřátelům to tak horké není. Většinou si stačí nabít útok a svalí se na zem, a jen si počkáte, až se vrátí do normálu a stejný postup opakujete. Na nějaké nepřátele je nutné využívat řetěz, ale opět nic, co by stálo za zmínění a jejich variabilita či design není taky nějak úžasný. Samotný koncept s Ceres není špatný, ale za mě to tam dře. Nerozuměl jsem pořádně tomu ukazateli, když jí dáváte růžné dárečky, nebo si s ní povídáte, jak se maxuje, není to tam jasně vysvětleno, jestli se to lockuje, nebo jak ten systém funguje. Můžete jí dát jako dárek v podstatě cokoliv, ale jedná se spíš o takovou náhodu, protože, nějaké dárky se jí líbit nebudou, a tudíž váš ukazatel “sblížení” vám bude klesat a vaše budoucnost ohrožena. Je taky škoda, že po čase to zahne s Ceres do stereotypu a její akce se opakují i když nějaké jinačí, se občas zjeví. Přesto tu je dost velký prostor na zlepšení. Nejedná se o tragédii, ten systém funguje dobře, nějaké dárečky změní váš vzhled vašeho Hubu, nebo vám Ceres dá taky dárek, který zvýší vaše statistiky, nebo vám dá předmět na uzdravení.

The Ugly: Největší problém hry je její stereotyp. Ceres musí pojídat Maso z nepřátel a z Bossu, které porazíte. Na tohle všechno ale máte čas, protože pokud vstoupíte do Věže, tak Ceres se začne měnit v monstrum, a proto musíte trochu plánovat, a vždycky se v čas vrátit k Ceres a nakrmit jí a zvrátit to. To znamená, že při souboji s bossy/průzkumu vám bude ubývat čas a budete pak hodně nervózní, když už Ceres bude mít málo času, a vy se musíte vrátit co nejdřív. Takže to znamená, že v půlce Věži se budete muset vrátit, a nebo se začít při souboji s Bossem modlit, že ho porazíte dříve, než se Ceres promění v monstrum, na hráče je tedy vyvíjen tlak. Samozřejmě, že naskladnění masa neexistuje, a když se vrátíte zpátky do Věží, tak se maso zkazí, takže ho nějak nastřádat nejde. Tenhle cyklus se opakuje a já rozumím, že to je v samotném designu hry a celkově o tom tato videohra je, ale myslím si, že tohle by se dalo lépe zpracovat. Level design se furt opakuje ve stejném stylu, jsou to věže, a vývojáři se sice snaží to trochu sem tam pozměnit, ale ve výsledku je to prostě furt to samé, až to člověka začne nudit, není to dobře udělané tak, aby jednotlivé úrovně byli dostatečně různorodé a jejich řešení puzzlu, když vám tiká čas, aby Ceres se neproměnila v Monstrum, taky nepřidává.

Celkově se mi teda hra líbila a samozřejmě, že Anita je vedle jak ta jedle. Přál bych si popravdě remaster, který by dokázal nějaké neduhy vyladit, a já bych teda dal větší hodnocení. Nicméně, jedná se o opravdu zážitek, a jedná se o hru, která je unikátní a kombinuje zajímavé prvky ze Shadow of the Colossus, nebal bych se tedy říct, že i Nintendo má svůj Shadow of the Colossus jen jinak pojatý.

Závěrem si tady dovolím dát taky poznámku: Jak si můžete všimnout v textu, Elenu zmiňuji jako Ceres, a to hlavně proto, že jsem měl takzvaný UNDUB od fanouška, který přeportoval kompletně celou hru, aby byla s Japonským zněním a Anglický text byl více k originálu přeložený, takže to platí i pro jména, která nejsou lokalizovaná. Ceres a Ende je mi mnohem bližší než Elena a Aeron a to platí i pro dabing, kde Angličtí dabéři občas znějí opravdu dost amatérsky. Proto jsem upřednostnil Japonský originál, za který jsem moc rád. Bohužel nejde to přepínat jako u moderních her, a hráč si ten patch musí někde jinde obstarat. Jen je škoda, že se ke konci hry vyskytne jeden fatální bug a musel jsem přepnout na Anglickou verzi hry, takže proto mohu posoudit oba dva, a za mě, je jednoznačné originální Japonský dabing lepší. Tenhle problém, by mohl vyřešit remaster, kde by už byl automaticky na výběr Japonský dabing.
+5

The Bookwalker: Thief of Tales

  • PC 80
Herní výzva 2025 – #8

 The Bookwalker: Thief of Tales" je pohlcujúca adventúra, ktorá vás vtiahne do sveta kníh a umožní vám prežívať ich príbehy na vlastnej koži. Hráči ovládajú Etienna Quista, spisovateľa s jedinečnou schopnosťou vstupovať do knižných svetov, kde riešia hádanky, komunikujú s postavami a získavajú legendárne artefakty akožto point and click andventúra, zároven sa však hra odohráva v reálnom svete z pohladu 1. osoby. Hra vyniká originálnym konceptom a zaujímavým prepojením medzi realitou a fikciou. Vizuálne spracovanie je pôsobivé, s detailne prepracovanými prostrediami a atmosférickou hudbou, ktorá umocňuje zážitok z hrania. Celkovo je "The Bookwalker: Thief of Tales" výnimočným titulom, ktorý osloví každého milovníka dobrodružných príbehov a záhad. ​

Pro: Príbeh, Spracovanie, Grafika

Proti: celkom jednoduché hádanky kde bolo vždy jasné čo spraviť

+5

Extreme Rise of the Triad

  • PC 35
Datadisky obvykle přinášejí nový obsah s vyšší obtížností pro zkušené hráče originálů. Takhle obecně to Extreme ROTT splňuje do puntíku. Čtyřicet nových levelů je slušná porce, ale bohužel nečekejte žádné novinky v podobě zbraní nebo nepřátel. Jak samotný název, tak pověst, naznačují extrémní obtížnost a to jak z hlediska nepřátel, tak level designu. Obojí je pravda, ale růžky vystrkuje postupně. Během prvních levelů jsem si říkal, zda nebyla volba nejnižší obtížnosti zbytečná. Nepřátel nebylo přehnané množství a i jednotlivé levely byly povedené. Pasti jsou samozřejmě náročnější, průchod nebezpečnou oblastí vyžaduje přesnější časování a klíč se klidně schovává v tajné oblasti. Nic z toho ale není problém a při opatrnějším a pečlivém hraní šlo stále o slušnou zábavu.

Pak se ale vše zhorší. Začnou se objevovat vyloženě sadistické oblasti s desítkami pastí a zákeřně umístěných nepřátel. Některé levely jsou vyloženě jen sekvencí save load vždy po minimálním postupu. Zábavný level se objevuje už jen vzácně a hledání tajných jsem se už vyloženě vyhýbal. Požadavky na skákání za roh nebo naslepo jsou ještě v pohodě, ale místnost, kterou lze projí jen během první vteřiny po otevření a pak už nikdy je trochu přehnaná. Upřímně nevím pro koho je ta cca druhá polovina hry určena, ale rozhodně ji nedoporučuji. Pokud chcete další obsah do Rise of the Triad, tak hrajte dokud to bude zábava a pak přejděte na fanouškovské epizody, Ludicrous Edition jich má na Steam Workshopu dost.
+9

Harpoon

  • PC 80
Nejprve je asi třeba od sebe oddělit herní engine a první battleset.

Engine jako takový běží na +/- libovolném slušnějším kancelářském PC té doby, takovém, které má alespoň oněch mýtických 640 kB paměti, protože jede v real mode – nicméně alespoň 286, EGA a 1 MB RAM je i podle dobové dokumentace zatraceně dobrý nápad.

Hra jako taková vznikla převodem 3. edice stolní hry Harpoon od Larryho Bonda a dá se říci, že vývojáři si museli doslova počkat, dokud nebyly na trhu počítače, schopné vůbec to všechno „upočítat“. V této souvislosti je třeba dávat pozor, o jakém „Harpoonu“ jde řeč – číslování počítačových verzí je jiné než těch papírových, obecně počítačové hry ze série Harpoon jsou založeny a to celkem bez ohledu na své konkrétní číslo, na třetí edici (alespoň podle zdrojů, které se mi podařilo dohledat). 

Harpoon ve své nejstarší verzi sice myš vyloženě nevyžaduje a je možné ho hrát zcela bez ní, ale přece jenom, myš ničemu neuškodí, a to i z toho důvodu, že se interface hry evidentně inspiroval u soudobého Mac System 6 (byť se jinak jedná o PC hru „jak poleno“ – a v té době ještě nebyla podpora myši u her pro MS-DOS nic samozřejmého). Inspirace platformou Mac má jak pozitiva, tak negativa, což se projevuje zejména pro PC hru dost netypickým způsobem ovládání herního menu - nicméně z hlediska portace na platformy Mac, Amiga a nakonec i Windows bylo rozhodnutí vystavět hru od začátku v (na svou dobu) moderním „mac-like“ GUI určitě správné a bezesporu přispělo k dlouhé životnosti této hry.

A jak se to vlastně hraje? Harpoon bývá řazen jak mezi simulace, tak mezi strategie a dá se říci, že spadá kamsi mezi tyto dva žánry (což má za následek, že většinou v přehledech obou často naopak chybí). Představte si letecký nebo ponorkový simulátor té doby (tedy z přelomu 80. a 90. let minulého století), který by celou dobu běžel pouze ve své mapě a kde byste na většinu úkonů měli adjutanta, který řeší vaše konkrétní požadavky a který se naopak ptá, co má udělat v případě, že nastane situace, o které není schopen kompetentně rozhodnout. Zkrátka, téměř žádné ruční řízení, žádné klamné cíle a možnost provádět úhybné manévry omezená na takové, které je schopen provést engine hry. Protože na tohle všechno máte lidi a v praxi je třeba počítat s tím, že dotyční budou schopní spíše méně, nežli více (na straně druhé, procentuální šance na zásah tou či onou zbraní toto vše rovnou zohledňují). To vše v grafice 640x350 v 16 barvách (za předpokladu, že máte alespoň EGA a pokud nemáte, půjde dolů jak rozlišení, tak počet barev, v krajním případě až na 320x200 4 barvy CGA - to ovšem pojede opravdu na čemkoliv).

V případě, že se do boje aktivně zapojí lodě nebo ponorky ukáže hra zjednodušenou animaci vypouštěných a/nebo naopak na cílovou loď dopadajících řízených raket, u torpéd vidíte jen jejich (pokus o) zásah. Dělostřelecké souboje neuvidíte a neuvidíte ani ponorku vypouštějící torpéda. A když se podaří zásah, tak vám hra zahraje typicky nějakou hymnu nebo pochod a ukáže vám stylizovanou kresbu potápějící se lodi nebo ponorky v16 barvách s ditheringem. Apropós, 16 barev s ditheringem – málem bych zapomněl na jednu z nejlepších komponent všech battesetů a tím je databáze/encyklopedie všech jednotek, s popisy a 2D vyobrazením. A protože máme pořád co do činění s pouhými 16 barvami EGA, tak se u prvních battlesetů jedná o ruční kresby, u lodí z boku a u letadel seshora. Jistě, není to dokonalé, ale přesto musím říct, že je to lepší, než pozdější battlesety, ve kterých byly kresby nahrazeny (poměrně generickými) fotografiemi, případně v nich obrázek dané platformy pro jistotu chybí úplně (ale to hodně předbíhám).

Původní verze 1.0 má navíc určitá specifická omezení a vrtochy.
Jednak engine jako takový se má tendence občas bez varování zaseknout (což vám dnes může být v Dosboxu celkem jedno, ale pokud budete hrát Harpoon na dobovém retro PC, tak vám to může pokazit den).
Nedosti na tom.
I hra jaková není úplně dotažená - například všechny povrchové cíle bere jako sobě rovné, takže lze vypálit protilodní raketu klidně na pozemní cíl (a obráceně) a ten úspěšně zničit (tohle bylo opraveno někdy ve verzi 1.3).
Hladinové lodě nemohou vypouštět torpéda proti hladinovým lodím protivníka, jen proti ponorkám (tohle mimochodem opravila až mnohem pozdější verze z 21. století, doslova). A konečně, nepřátelské lodě si občas mají tendenci zkrátit trasu skrz pevninu, což bylo opraveno už poměrně záhy – ale o tom až za chvíli.

***
Battleset 1 – GIUK Gap

13 scénářů z oblasti severního Atlantiku, na jedné straně USA, UK a Norsko (modrá strana, zde značená „NATO“), na straně druhé SSSR (červená strana, „USSR“). Znalci vojenské techniky tvrdí, že směs lodí, letadel a ponorek, která byla v tomto battlesetu použita, je natolik nesourodá, že nějaká datace přesnější doby, kdy se to má odehrávat, je prostě nemožná. Děje se to někdy od 70. do 90. let, s tím, že určité lodní třídy a/nebo typy letadel úplně chybí.

A i když scénáře sledují určitou dějovou linku fiktivního konfliktu mezi NATO a SSSR (ta není úplně nepodobná zápletce románu „Rudá Bouře“ od Toma Clancyho, ten ostatně playtestoval děj tohoto románu právě v papírové verzi Harpoona a nelze si nevšimnout i jisté podobnosti s jeho předchozím románem „Hon na ponorku“, ten ostatně zmiňuje Clancy v předmluvě v manuálu – „Rudou Bouři“ měla v té době „propachtovanou“ konkurence, takže se o ní z pochopitelných důvodů Clancy ve své předmluvě nezmínil), je třeba je brát jako samostatné bitvy, které se mohly odehrát v mírně paralelních realitách, už z toho důvodu, že často se v nich objevují ty samé lodě a nedávalo by moc smysl loď XY v jedné bitvě potopit, jen aby se ta loď opět vynořila v bitvě další.

Je dobré si povšimnout, že žádný ze scénářů se neodehrává v Baltském moři, jak už jsem zmínil, tehdejší verze engine úplně nekamarádila s mělčinami a členitým pobřežím, takže se dost často stávalo, že počítač přítomnost mělčin nebo pevniny prostě ignoroval a zkrátil si cestu skrz bez jakýchkoli následků a v sevřených vodách Baltu by tato vlastnost byla až příliš očividná (i po více jak 30 letech si pamatuji na svůj lehký šok, když mi nepřátelská flotila s nonšalancí hodnou lepší věci proplula Islandem, jako kdyby šlo o otevřené moře). Scénáře jsou pestré a zahrnují všechno možné, od obligátních hladinových střetnutí, přes eskortu konvojů (či boj proti konvojům), (proti)ponorkové operace (mezi hráči zvlášť neoblíbené) až po velké invazní operace se zapojením námořnictva i letectva.

Co říci závěrem? GIUK battleset byl na dlouhou dobu synonymem pro Harpoon (protože byl v každé instalaci bez ohledu na verzi a platformu) a dodnes je to dobrý začátečnický battleset, který dobře poslouží k tomu, aby se nováček rychle zorientoval v základech ovládaní této hry a jako takový stojí za pozornost i dnes.

Pro: Kvalitní převedení papírové hry do počítačové podoby v poměrně nadčasové "kancelářské" grafice

Proti: Množství nedotažeností ve verzi 1.0 (dnes by bezpochyby jednalo o předběžný přístup) a z toho plynoucí občasná nestabilita a podivné chování.hry

+5

Kingdom Come: Deliverance II

  • PS5 100
Herní výzva 2025 –  Zločin a trest  
 
Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Je ta hra dokonalá? Není, takovou jsem ještě nehrál a nemyslím si, že hrát budu. Je ta hra dokonalá ve formě zážitku, který mi poskytla? To už je jiná a já mohu říct, že je, jelikož jsem se ještě u žádné hry (pravděpodobně ani u W3) nebavil tolik hodin. Ve hře mám nějakých 120+ hodin a nemohu říct, že bych narazil na hluchou pasáž, když jsem slepě mačkal tlačítka.

Proč mě ta hra tak neskutečně chytla? Je to kombinace několika faktorů. Nezanedbatelným faktorem je české zasazení. Přeci jenom ta skoro udušená vlastenecká dušička se při každém českém úspěchu trochu rozžehne. Navíc jsem milovník historie a obecně žeru historická zasazení ve hrách či filmech. Navíc český ostrovtip na mě funguje v rámci humoru suverénně nejlépe a KCD2 se ho rozhodně nebojí. Vlastně často jde i na takovou tu dnešní hranu, ale vkusně, super. 

Další skvělou věcí je volnost. Takový pocit volnosti jsem ve hře asi ještě nezažil. Samozřejmě, ve spoustě hrách můžete dělat mraky věcí mimo hlavní příběhovou linku a zabít tak spoustu času, ale tady mě prostě bavilo kovat meče, sbírat bylinky, míchat lektvary (ty především), nasávat ten svět (ale i v hospodě), hrát si kostky, prostě to tam je tak skvěle imerzivně zakomponované, že všechny ty vedlejší věci dávají smysl a hlavně poskytují zábavu.

Ten svět prostě žije, reaguje a často funguje i bez vás (do určité míry samozřejmě). NPC tu skutečně něco dělají, baví se mezi sebou, mají nějaký denní režim a obecně mě hra neskutečně vtáhla a místy jsem si skoro přišel jak v nějaké simulaci. Nevybavuji si druhou hru, kde bych z reakce světa kolem mě měl až takhle skvělý pocit. 

Příběh je taktéž vynikající, ale především jsou tu skvělé vedlejší questy, které jsou velké kapitoly sami o sobě. Opět si nevybavuji moc her (jestli vůbec nějakou), kde jsou vedlejšáky až takto komplexní a dlouhé. Je zde nepřeberné zajímavých postav, některé si oblíbíte, některé vás budou štvát, jiné vám budou tak nějak jedno, prostě přesně tak, jak to má být. Jo a dabing? Nepamatuji se, kdy jsem naposledy dobrovolně šel do českého dabingu (počítám i filmy), ale tady jsem rád, že jsem po něm sáhl, díky čemuž byla ta imerze ještě o stupeň dál.

Hra mi proti prvnímu dílu přišla o něco jednodušší (je možné, že je to i zkušeností z prvního dílu), vlastně si nevybavuji žádné záseky, navíc vám hra vždy podá nějakou tu berličku, o kterou se lze opřít, což je za mě skvělé, protože díky tomu neztrácí tempo. Souboje jsou docela jednoduché, když se naučíte counter attack, tak jste v podstatě za vodou. Navíc tentokrát fakt není problém si obstarat "nekonečné" množství sejvovice, což mě lehce mrzelo, jelikož ve vlastní posteli jsem byl tak maximálně 10x. 

Musím pochválit i mnohem lepší stav dvojky oproti prvnímu dílu. Jasný, občas se něco vykreslovalo delší dobu, někde se sekla nějaká postava, visel quest, který nešel přijmout, ale žádný velký bug, který by mi vyloženě dopálil se nekonal. Hra běží hezky i na PS5, ale možná jen nemám tak strašně náročné oko. 

Ještě musím dodat úplně úžasné zvuky! Místy jsem se musel ujišťovat, že neslyším cvrlikat ptáky za oknem a lekal jsem se, jestli mi něco nevrže v bytě. Hudba mi přišla tak decentně epesní, trochu oxymoron, ale tak jsem jí vnímal, někde v pozadí hrála, ale když jsem se zaposlouchal, tak přesně nabuzovala danou atmosféru. 

Ve finále jsem skutečně nadšený a nelituji ani jedné koruny (kupoval jsem sběratelskou edici) a minuty ve hře strávené. V podstatě se jedná o jeden z mých herních snů, jak jsem si představoval téměř dokonalou videohru. Třetí díl je sice nasnadě, ale já bych chtěl vidět, kam dál se dokáže WH posunout a s napětím to budu sledovat.

Pro: příběh, postavy, svět, humor, zasazení, živost světa, NPC, vedlejšáky, audio

Proti: obtížnost (hodně berliček proti prvnímu dílu)

+22

Kingdom Come: Deliverance II

  • XboxX/S 100
Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta délka je prostě šílená a já jsem ke konci už jsem pociťoval velkou únavu a snahu už běžet rychle do cíle. Asi ve 110 hodině hraní už jsem si řekl, že kašlu na vedlejšáky a dojedu hlavní linku, nicméně na konci jsem dostal achievement Jindra, práce všeho druhu, který je za splnění většiny obsahu hry, takže jsem jich ve finále asi tolik nevynechal. O KCD 2 nejde napsat už nic objevného, kdo to nehrál, tak byl i tak zahlcen informacemi všeho druhu, takže spíš tento komentář vezmu jenom po nějakých bodech, které mě zaujaly.

Bolístky, které byly kritizované i v jedničce - sejvovice, páčení zámků a souboják - a i mě dělaly v první hře problémy jsem tady v podstatě nevnímal. Sejvovici jsem vůbec neřešil, pocitově tady bylo velké množství checkpointů, kdy se hra ukládala sama a já to přes sejvovici uložil možná desetkrát za celý průchod. Páčení zámků už jsem asi prostě věděl do čehu jdu a prostě kdykoliv jsem do začátku narazil na lehké páčení, tak i když jsem nechtěl krást za každou cenu, tak jsem to udělal, abych schopnost vylepšil a počase prostě nebyl problém žádný zámek. Souboják tentokrát má pouze 4 směry (předtím s bodnutím to bylo 6 jestli si dobře pamatuju), skvělý systém parry, který si taky nevybavuju z prvního dílu (to neznamená, že tam nebyl) a během úvodních questů jsem se v cikánské osadě  naučil protiútok a s tím si vystačil celou hru. Plus ze začátku je možné si v soubojích pomoci psem. Složitější komba jsem nepoužíval. Všechny tři problémové věci tedy chválím a je to určitě usnadnění pro ne tak hardcore hráče.

Před vydáním autoři hodně řešili obrovskou Kutnou Horu jakoby hlavní bod hry, je to krásně zpracované obrovské město, ale mě více bavila venkovská a přírodní mapa, ale to je jenom o osobní preferenci.

Scénář a postavy jsou na nejvyšší možné úrovni, hlavní linka je výborná, ale i dost vedlejšáků se mě hodně líbilo (vzpomenu si třeba na vyšetřování masového vraha v Kutné Hoře nebo quest s rytířem hlídajícím bránu do pekla). Takhle mi mělo vypadat psaní questů namísto tradičních zabij pět králíků, dones něco někomu atd.

Hodně se mluvilo i o zapojení střelných zbraní, ale ty mě neoslovily vůbec, píšťalu jsem použil povinně v rámci úkolu a pak už nikdy a kuš a luk v podstatě taky. Obloukem jsem minul i bylinkářství a alchymii, rozhodně jsem nebyl nucen vyrábět sejvovice do zásoby jak v jedničce. Naopak hodně mě bavilo nově přidané kovářství.

Potěšil mě casting českých herců (Zedníček, Nárožný, Vašut, Vetchý a myslím, že tam byl i Pepa "Kachna" Dvořák), moc se mě líbily cutscény (obě potitulkové scény byly super vtipné, hlavně Zmikund). I ostatní herci byli výborní, hlavně Žižkova banda.

Musím pochválit i podobu collectors edice, byla první, kterou jsem v životě pořídil a všechno od figurky Jindřicha po kovové odznáčky a kartičky s Žižkovou družinou mě hodně potěšilo.

Ta hra je obrovský kolos, jsem rád, že to česká firma dokázala takhle doručit a i když to vypadá, že příběh se uzavřel tak možná nějakou trojku bych si možná někdy dal a ani vlastně nevím, co jiného bych od Warhorse příště chtěl. Pořád si nejsem jistý přijetím takovéto ne úplně přístupné hry v zahraničí, ale přál bych jim, aby se na konci roku třeba aspoň v nějaké menší kategorii (např. nejlepší RPG, nejlepší hudba nebo herecké kategorie) zmínila na Game Awards.

Zařazuji do Herní výzvy do osmé kategorie.
+21

LHX: Attack Chopper

  • PC 80
LHX je skvělý letecký simulátor.Grafika je zde dobrá.Střílení je zde dobré.Mapa je zde dobrá.
Dávám 80 procent.Hlavně za zábavu v této hře.Je to moc pěkná retro hra.

Pro: Dobrá grafika,zábava

Proti: Stará a okoukaná hra

+3

Indiana Jones and the Fate of Atlantis

  • PC 75
Indiana Jones v této retro hře u mě docela bodoval.Moc pěkná PC hra.Líbí se mi zde animace a hudba a taky příběh.Avšak hra je to stará a místy komplikovaná a místy musíte používat logiku,aby jste se dostali ve hře dál.Dávám tedy této retro hře hodnocení 75 procent.
Slavný archeolog se tu musí docela ohánět a snažit.Zaujal mě tu hlavně příběh a také dialogy a angličtina(dubing).Indiana Jones zde musí prostřednictvím hráče plnit různé úkoly.

Pro: Grafika,příběh,hudba

Proti: Stará a místy komplikovaná hra

+1

Kingdom Hearts

  • PC 90
Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám pocit, že u nás není moc známá. V prvním dobrodružství zažíváte příběh chlapce jménem Sora, který díky okolnostem cestuje mezi světy Disneyho pohádek a potkává známé postavy nejen z nich, ale i z Final Fantasy her. Příběh není nijak originální, ale podán pěkně, umí vyvolat emoce. Hratelnost je akčnější, ale rozhodně nepostrádá hloubku. Soru a jeho společníky lze zlepšovat v několika statistikách, novým vybavením i zdokonalováním magie. Velká spousta věcí připomíná Final Fantasy, například názvy kouzel Fire, Fira a Firaga nebo zbraně Metal Chocobo a Ultima Weapon. Prolnutí těchto světů funguje překvapivě dobře, tedy pokud nemáte k jednomu z nich averzi. Pro fanoušky obou jde jednoznačně o povinnost.

Navštívené světy mají rozumný rozsah a obsahují nejikoničtější lokace a scény. Výběr je navíc velmi různorodý a tak v žádném případě nehrozí nuda. Návštěva u Aladdina je jiná než Tarzanova džungle nebo podvodní svět Ariel. Veselost pohádek je příjemně rozmělněna stylem Final Fantasy nebo prostředím Halloween Townu. Samotného příběhu je slušná porce, odhaduji tak necelých třicet hodin, ale vedlejší aktivity mají zhruba stejný rozsah. A rozhodně stojí za to. Prosté sbírání zápisů do encyklopedie (například postavy včetně jejich prvního výskytu) nebo skrytých pokladů je výzvou a rozšiřují příběh, ale lze si odemknout i vyloženě herní obsah. Po světech jsou roztroušené stránky z knihy Medvídka Pů které odemykají svět a příběh Stokorcového lesa. Nebo se lze vracet do arény k Herculovy, kde čekají ty nejnáročnější nepovinné souboje. Nebo lze hledat skryté bossy i různě po světech. Podobných ukrytých prvků obsahuje Kingdom Hearts hodně a hledání většiny je zábavné. Navíc dát dohromady všech 101 dalmatinů je nutné, přece jim nenecháte posledních šest štěňat někde toulat.

I samotné přelétávání mezi světy je řešeno interaktivně. Lehké manévrování vaší lodí a především střelba a sbírání materiálů jsou i na běžné použití výzvou. Ale i v tomto režimu lze získat speciální odměny. Tato část hry mě ale moc nebavila, takže jsem prolétl jen to nejnutnější a pak využíval rychlé cestování. Ostatní aktivity mám ale splněny, takže za mě jde o jedinou vadu na kráse. Grafika pochází z roku 2002 a konzole PlayStation 2, což je samozřejmě vidět na množství detailů i přes zvýšené rozlišení Steam verze. Vzhledem ke stylizovaným prostředím je ale stále na co koukat a rozhodně technické provedení nijak neuráží. Jen nečekejte úroveň třetího dílu. Ovládání a samotná hratelnost jsou ale špičkové a nic tak neruší tento unikátní zážitek.
+25

The Awesome Adventures of Captain Spirit

  • PC 85
Tak zas po letech přišel čas na svět Life is Strange. A vlastně hned ve stylu toho posledního, co jsem zatím vyzkoušel: Life is Strange: Before the Storm - Farewell, tedy dětské dobrodružství v jednom malém domě a kolem něj. A hned to tam bylo, opět ten příjemný pocit pohody a dětské zvídavosti a nevinnosti. A to všechno zadarmo, to je přeci ta nejlepší reklama na další sérii.

Chris je fajn kluk a ty jeho drobná dobrodružství jsem si užíval s ním. Já si tedy na superhrdinu nehrál snad nikdy, ale do různých scifi a fantastických příběhů a světů jsem se pouštěl celkem často, takže i to bylo příjemné. Komentář, nebo interakce s množstvím předmětů, hraček, dokumentů a míst byla moc fajn. Už od začátku tam samozřejmě byl i takový nejasný pocit něčeho v pozadí, něčeho, co nebylo dobré a dost poznamenalo život Chrise i jeho táty. Ale to už od Max s Chloe známe taky.

Den plný dětských her a fantazie pomalu plynul, příběhové pozadí se pomalinku rozplétalo a i přes nedlouhou herní dobu jsem si ke Chrisovi vytvořil celkem velké pouto. Snad bude mít ve vlastní druhé sérii významnou roli a zažije něco velkého (a taky úplně obyčejného).

Jednotlivé dílčí úkoly jsou příjemně zpracovány a relativně se mi je podařilo splnit, některé tedy až po vlastním dokončení příběhu, protože jsem spoušteč konce nečekal. Třeba souboj se sněhulákem, který má místo vlasů vajgly, místo očí pivní víčka a místo ruky stěrač a který to nakonec odnesl petardovým výbuchem, si budu pamatovat i za dlouhý čas. Stejně tak souboj s bojlerem ve stylu filmu Sám doma.

Bylo to moc pěkné a těším se na vlastní Life is Strange 2, bude to jízda.

Pro: ten LiS feeling je tam, dětský svět a fantazie, sněhulák

Proti: spouštěč konce není zřetelný

+12