Původní příjemné překvapení z jedničky zmizelo. Tohle je úplně to samé, jen je všeho víc a už to pro mě také není tak zábavné.

Noví bossové mě všichni do jednoho strašně štvali a neoblíbil jsem si je, jako starou čtyřku. Na hodnocení grafiky příliš nejsem, ale přijde mi úplně stejně dobrá/špatná jako v Half Life 2, jen engine funguje s o hodně menší mírou interaktivity. Toho si ale pravděpodobně během hraní ani nevšimnete, protože účelem hry je jít bezmyšlenkovitě dál a dál. Hra totiž v podstatě trestá hráče za to, že se snaží prozkoumávat lokace podrobně, neboť respawn nepřátel je velice častý a hlavně nekonečný. Když by hráč chtěl, může na jednom místě klidně strávit celý život a pořád by měl co střílet.

Ta nemožnost na chvíli se zastavit a něco si v klidu prohlédnout, to nemám ve hrách moc rád. Každý safe house je pak úplnou (ale velmi malou) oázou, kde se dají v klidu pročíst zajímavé nápisy na zdech. Já totiž v každé hře rád zkoukám každý pixel a když mi to není umožněno, jsem z toho nervózní. Jasně, že v multiplayeru na to stejně není čas, ale v singlu mi to bylo líto.

Taky nemám rád, když můžu nosit prakticky jenom jednu zbraň. Novinka v podobě meelee weapons byla sice příjemná, ale možná až moc, protože zbraně jako šavle nebo baseballová pálka jsou až moc účinné a celá hra jde projít prakticky jen s nimi. Střelné zbraně jsem si pak schovával jen na bossy.

Ještě si nemůžu odpustit zmínku o umělé inteligenci počítačem ovládaných postav, která oproti jedničce zaznamenala znatelný pokles. Single player část hry je tak poměrně značně frustrující.

Významnou pochvalu ale zaslouží hudební stránka. Sice do značné míry těží z jedničky, ale systém hudebně interaktivní složky posouvá ještě do daleko propracovanější roviny. Hráč svým pohybem, chováním a úspěšností vlastně do značné míry určuje v jakém pořadí a co se bude hrát. Moc mě potěšil JukeBox v kampani Parish, kde se dá najít i song ze hry Portal. Škoda, že si to člověk neužije, protože na něj furt útočí zombie.

Jinak plus dávám za bosse Huntera. Sice mě taky štve, ale taky me hodně často leká, což je fajn. Škoda, že strach z Witche už není a nemůže být takový jako první kola v Left 4 Dead jedničce, ale svým zpracováním je to samozřejmě boss nejpůsobivější a úchvatný.

Jako celek se mi jeví Left 4 Dead 2 jako takový přílepek poměrně osobité jedničky, kterou ale pro mě v ničem neobohacuje, dokonce mi přijde dvojka v některých aspektech horší a méně hratelná. Místy se vkrádá těžký stereotyp a pocit, že u hry hloupnu. Všechny potenciálně složitější operace hra hráči okamžitě sdělí, takže mozek být zapnutý nemusí. Maximálně tak ta část pro postřeh a orientační smysl. Nic víc netřeba.

Tuhle hru jsem hrál naposledy snad před deseti lety a úplně na ní zapomněl. Přesto jsem si na ni dnes vzpomněl a zkusil ji zde v databázi vyhledat. Zadařilo se a při vzpomínce na hraní téhle gamesy mě zaplavil příjemný pocit na ty skvělé hodiny strávené u Bust-A-Move 4.

Opravdu nevím, jestli je série Puzzle Bobble skutečně originální v tématice střílení a pospojovávání tří a více bublinek stejné barvy dohromady za účelem jejich zmizení, pro mě však byla první svého druhu. První díl Puzzle Bobble však obsahoval pouze nekonečně nedohratelnou puzzle kampaň od lelevu 1 po level XX, kde jste nesměli pokazit jediné kolo, jinak šlo skóre od nuly a motivace hraní dál pak byla malá, takže jsem to nikdy nedohrál.

Zde je kampaň vytvořena mnohem přívětivějším způsobem. To naprosto zásadní ale tkví někde jinde.

Je to možnost hry dvou hráčů na jednom počítači. Byla to hra vzniknuvší v podobné době jako Atomic Bomberman a dokázala podobně zdařile přikovat více jak jednoho člověka k jednomu monitoru. Jednoduchý nápad vzájemného posílání bublinek na hřiště soupeře fungoval bezvadně.

Kromě toho je Bust-A-Move 4 vyveden ve skutečně cool grafickém i hudebním stylu a při zhlédnutí videa mě zalila silná dávka nostalgie.

Příjemné vzpomínky na Bust-A-Move a Puzzle Bobble obecně si v současnosti obnovuji při androidí variaci jménem Bubble Shoot a pořád mě to moc baví.

Datadisk je to v rámci žánru docela dlouhý. Přibude pár zbraní. Tou nejzásadnější změnou je ale hodně velké zvýšení obtížnosti. Nejednou se mi stalo, že mi úplně došly náboje a já se musel proboxovat. Je jasné, že něco takového mohlo vyjít jen díky save/load. Je zde asi šest skutečně frustrujících akcí, kdy hráč musí něco ubránit či někoho ochránit a může to dokázat jen s notnou dávkou štěstí a na mnohý pokus, neboť se musí naučit přesné pořadí toho, jak který nepřítel odkud vychází. Nepřišlo mi to příliš zábavné. Daleko více než dříve se taky přátelské postavy pletou do cesty a často při hraní způsobily mojí smrt.

Jinak grafika je stejná, hudba je samozřejmě výborná, ale oproti původní hře, kde nehrála skoro vůbec, tady hraje furt a to taky není úplně dobře. Hudba je neustále hodně výbušná a často mě rušila.

Náplň misí překvapí asi jenom tím, že hráč musí vykonávat neustále něco speciálního - jezdit tankem či autem, bouchat rakety, střílet ze stacionárního kulometu, něco ochraňovat a mnoho dalšího....měl jsem pocit, že klasické pěší akce si člověk užije tak půlku hrací doby. Těžko říct, zda tohle je dobře, ale asi proč ne.

Celkově to není ostudný datadisk, ale už poměrně zbytečný. Spearhead původní hru dobře doplňoval, ba dokonce mě bavil více. Toto už je spíše nastavovaná kaše, jejíž hraní mi nezpůsobilo příliš mnoho radosti.

Ano, má to relativně chytlavý nápad (ovšem nijak originální), problém je v tom, že délka hry tomuto nápadu vůbec neodpovídá. Hra mě přestala bavit asi ve svých 30% a to tak, že už ji nemusím nikdy vidět. A to do délky nepočítám to, že existuje X dalších dílů. Nějakých 350 levelů, kolik ta hra v současnosti má, je prostě asi tak dvakrát víc, než kolik bych viděl jako snesitelné maximum. Při takovém počtu kol mě totiž ani nenapadne hrát některé znovu, abych je vylepšil na tři hvězdy, což by mohla být relativně zábavná snaha.

První kapitoly ještě celkem šly a byla důležitá taktika. Ubila mě však kapitola čtvrtá, ve které se hází akorát těmi červenými velkými ptáky. Tato kola se stala pouze úmorným čekáním na náhodu s nekonečným restartováním jednoho kola. Zábava zde příliš velká není. Někdy to vyjde na první pokus, někdy holt na dvacátý.

Co musím ocenit je hudba v menu, ta je excelentní.

Musím ale zkritizovat optimalizaci na mobily (protože tahle hra se proslavila hlavně na nich), která se moc nepovedla a na spoustě přístrojích se hra nepochopitelně seká, čímž značně ztrácí na hratelnosti. Nehledě na to, že žere oproti jiným hrám nesmyslně mnoho energie z baterky.

Každopádně je to hra značně přeceňovaná. Je zajímavě jednoduchá, ale podobných hříček je ve freeware světě mraky a zdaleka se tolik neproslavily.

Tak téhle hry jsem se něco nahrál i přesto, že je to vlastně taková blbost.

V ostatních hrách, kde se skoky na lyžích vyskytují, je daleko náročnější skok provést. Zde pouze stačí zmáčknout šipku nahoru při odrazu, následně asi třikrát zmáčknout šipku dolů pro nejlepší letové postavení a pak "r" nebo "t" pro dva druhy doskoku. Pokud máte smůlu a vítr s vámi během letu trochu pohne, tak šipkami poupravit. Je to opravdu primitivní a 90% úspěchu spočívá v kvalitním odraze, jehož vystihnutí je taky jediná (ale za to podstatná) zábavná část hry.

Hra nemá hudbu ani zvuky, grafika se omezuje na několik málo barev a dalším negativem je také nevyváženost jednotlivých můstků. Na některých se vyhrává velmi snadno (Kuopio, Engelberg, Lillehammer), některé jsou nevyhratelné i v případě, že se vám podaří dokonalý skok (mamutí můstky) a na některých se zase pořád padá (Zakopane, Pine Mountain).

Jsem velký fanda skoků na lyžích, a proto jsem u téhle hry vydržel opravdu hodně dlouho. Ski Jump International totiž nutí hrát neustále dokola a do zblbnutí. Díky tomu také dávám tak vysoké hodnocení jinak "objektivně" docela špatné hře. Je to totiž neuvěřitelný držák. Možná i díky oné velké jednoduchosti ovládání. Jednou, z asi 1000 pokusů, se mi podařilo vyhrát i celý světový pohár. A jak nad tím tak přemýšlím, asi si to zase po letech zahraju.

3D akčními válečnými hrami jsem takřka nepoznamenán (snad kromě Wolfensteina), a tak jsem se rozhodl smazat resty v podobě sérií Medal of Honor a Call of Duty. Allied Assault je tedy v první pořadí a musím uznat, že se jedná o solidní FPS.

Překvapilo mě, že jde do značné míry o oldschoolovou střílečku s arkádovou hratelností, která si až na pár chvil (ono často proklamované vylodění v Normandii) nepáře hlavu s tím, že válka není jen o jednom neohroženém hrdinovi. Jako neznalec oboru jsem čekal, že půjde více o týmovou záležitost s trochou taktiky. Týmové mise tu sice byly také, spočívaly však většinou v tom, že musíte rychle pozabíjet všechny nepřátele, než stihnou zabít některého vašeho klíčového spojence.

Dopředu jsem věděl už o jedné velké kvalitě, a tou je hudba Michaela Giacchina, ačkoliv jí zde mohlo být klidně i více. Naopak dnes už rozhodně neoslní grafika, a troufnu si tvrdit, že ani na rok 2002 se nejedná o žádný zázrak a grafika je tak na úrovni roku 1999 (což možná souvisí s použitým enginem Quake III).

Co činí z této hry skvělou a vtahující je náplň a atmosféra všech misí. Jsou postaveny na reálných základech, každá je odlišná, každá má něco do sebe a v každé je úplně jiné prostředí. Zvláště jsem ocenil závěrečnou misi v německém lese (pro FPS obecně netradiční prostředí), kde se autorům podařilo docílit dojmu skutečného rozsáhlejšího porostu s poměrně velkou volností pohybu. Jinak je ovšem hra koridorová, ale určitě to není tak strašné, jako to jistě bude v případě novějších her ze série CoD i MoH. Potěšily mě i takové nesmysly, jako možnost vniknout do jednoho z gestapáckých domů a zahrát si tam na klavír titulní melodii celé série Medal of Honor.

Poměrně nevyvážené mi přišly zbraně. Takřka celou hru jsem prošel s thomsonem nebo sniperkou. Čas od času s tlumící puškou. Ostatní zbraně byly tak trochu naprd, zvláště strašně málo účinné granáty, jejichž rozsah účinku byl asi dva metry.

Co mi trochu také vadilo (a co předpokládám z různých parodií bude v budoucnu na denním pořádku) je fakt, že je hra tak trochu pro tupé hlavy. K cíli neustále vede šipka, přestože je hra lineární. Každý detail, který by mohl teoreticky způsobit zákys, je vyřešen herním "hintem" a všechna aktivní místa související s úkolem jsou označena červeně, aby se nedala přehlédnout, takže člověk si ani nemusí prohlížet "mission objectives", ale prostě jít rovnou za nosem, než ho trkne červená.

Celkově se však jedná o dobrou hru, která mě chytla natolik, že jsem ji dohrál na jeden zátah, což se u mě často nestává.

Strašně podceněná hra. Dohrál jsem to po opravdu usilovném snažení na všechny tři obtížnosti a můžu se pyšnit jako páv :-) Myslím, že se to nepovede mnohým z těch, kteří tuhle hru hrát začnou. A to je podle mě jeden z důvodů, proč jí nemusí mít lidi rádi. Protože je začne frustrovat.

Hrál jsem před lety hru poněkud podobnou, jmenuje se Hurdler a je taky o tom, že vám panáček běží zleva doprava a vy překonáváte překážky. Bit.Trip.Runner je však daleko plynulejší, hezčí, bohatší a také daleko více žene hráče vpřed a nutí ho hrát stále dál a dál. Postupem hry se vám zpřístupní pět schopností - skákání, podlézání, vyrážení, kopnutí a odražení. Ze začátku je to poměrně snadné, ale už jedenáctý level opravdu prověří vaše schopnosti, zvláště když hrajete na obtížnost "perfect", kde musíte sebrat úplně všechny bonusy zlata. V celé hře pochopitelně nesmíte o nic zavadit, jinak hrajete celé kolo od začátku. V závěrečných čtyřech kolech celé hry se jedná o zkoušky trpělivosti, postřehu a šikovnosti. Jde totiž o opravdu neuvěřitelně těžké levely. Pokud se vám to však podaří, vlna endorfinů proběhne celým vaším tělem.

Úspěšné projití těžších kol se velmi podobá nacvičování skladby na hudební nástroj. Musíte jednotlivý level projíždět stále znova a znova dokola, než nacvičíte veškeré záludnosti, které skrývá. Musím říci, že ještě žádná hra mi nevlila do žil tolik adrenalinu jako tato, jelikož čím postupuje kolo dál, tím méně máte průběh natrénovaný, jste čím dál vystresovanější a s nervy vyhlížíte konec kola.

Zmínku o nacvičování hudební skladby jsem neřekl náhodou. Všechny zmíněné herní aspekty by jistě vytvořily chytlavou hříčku, klíčovou součástí hry je však hudba. Hráč se během svého snažení stává jejím aktivním spolutvůrcem. Podrobný popis toho, jak hudba funguje najdete ve spoileru. Každé kolo začíná se základní hudební kostrou čítající jednoduchý rytmický model perkusivní složky. V okamžiku překonání jakékoliv překážky zazní tón. V případě podlezení určitých objektů a při odrazení jsou to dokonce tři tóny najednou. Tyto tóny jsou náhodně generovány v rámci diatonické řady jedné oktávy, která je pro každou akci jiná. Například při podlezení hrají tóny o oktávu níže, než při skákání. V tomto případě hráč nemá možnost volby, avšak svou činností vytváří díky náhodě pokaždé zcela jinou hudební strukturu. Jednotlivá kola jsou vytvářena tak, aby při hraní vznikala hudba, jež rytmicky přesně sedí do taktu. Hráč má však možnost přímého ovlivnění hudby jinde.

Jednak to je sběrem bonusu zlata, které může či nemusí brát (v případě obtížnosti normal, na perfect musí) a za které přibývá skóre. Při každém sebrání zlata je odměnou zvukový efekt, jehož intonace je znovu náhodně generována v rámci diatonické stupnice. Pro vývoj hudby je však zdaleka nejdůležitější něco jiného. V každém levelu jsou čtyři objekty se znamínkem plus. Tyto objekty jednak výrazně zvedají výsledné skóre, zároveň však každé kolo rozdělují do pěti segmentů podle hudby. Po každém sebrání tohoto objektu se promění aranž. Přibudou nástroje, s výjimkou závěrečného segmentu zesílí dynamika a v některých případech se dvojnásobně zrychlí tempo bicích. Zároveň tón všech překážek, které hráč překoná a zvukový efekt zlata, které sebere, výrazně promění hudební barvu. Sebrání objektu se znamínkem plus se někdy nedá vyhnout. V pozdějších fázích hry je však jeho sebrání stále náročnější a záleží na šikovnosti hráče, zda bonus získá a zda se promění hudba. I to však není vše. Hráč má v některých fázích kola možnost zvolit si dvě cesty. Ty se liší rozmístěním překážek i bonusů a tím se liší i výsledná hudba.

Hra je rozdělena do tří epizod po dvanácti kolech a každá z epizod má zcela jiný hudební základ, přičemž i v rámci epizody se v jednotlivých kolech základ drobně proměňuje. Jisté je, že hudba žádného i tisíckrát opakovaného totožného kola není dvakrát stejná díky intonační nahodilosti všech tónů, které zazní díky hráčově aktivitě a také díky možnosti přímo ovlivnit ať už záměrem či šikovností, co v průběhu cesty hráč vezme za bonusy a jakou cestu zvolí v momentě, kdy je mu to umožněno. Pravděpodobnost, že bude hudba dvou pokusů ve stejném kole zcela totožná, je, s ohledem na průměr překážek v jednom kole, astronomicky malá.

Kromě toho, hudba sama o sobě, je velmi podařená.

Jde tedy o neskutečně chytlavou hříčku, která je moc moc zajímavá svojí hudbou, ale i jako hra zabaví na docela dlouhou dobu, pokud jste trpěliví a umíte udržet pozornost.

Hru, která opakovaně zamezuje svému dohrání, kvůli své zabugovanosti, je třeba, dle mého názoru, smést tvrdě ze stolu. Podle mě nemůže být na hře nic horšího. Čert vem, že má tenhle Prince sterilní grafiku, úplně stejný příběh jak jednička nebo protivné prostředí (první půlku hry se těšíte do nějakého exteriéru a když konečně ten pseudoexteriér přijde, s láskou vzpomínáte na kobky), v momentě, kdy hru nemůžete kvůli chybám autorů hrát dál, je tenhle celý projekt úplně zbytečný.

Poprvé se mi to stalo v desátém levelu. Chyba v pojízdné plošince. Tvrdnul jsem nad tím dvě hodiny a pak jsem se rozhodl podívat na gameplay video na youtube. A hle, pojízdná plošinka v tomhle videu projíždí asi o metr dál, krásně tak, aby se na ni dalo vyskočit. Ne tak u mě ve hře, tam se vždy zasekla předčasně. Naštěstí to bylo na samém začátku levelu, musel jsem schválně umřít, restartovat level a šlo to. To jsem měl ještě štěstí.

Po druhé se mi to stalo ve třináctém levelu. Tentokrát to nebyla plošinka, ale nápoj, díky kterému můžete skákat o dost dál. Tenhle lektvar se ve hře vyskytuje už v předchozích levelech a já jsem napjatý jak struna čekal, že jednou s ním bude problém. Co se nestane ve třináctém levelu? V momentě, kdy ještě má být funkční, funkční být přestane. Šok! Díky tomu se nedá vyskočit na plošinu, která je pro obyčejný skok příliš nahoře. Zkusil jsem opakovaný load, nic nepomáhá. Ani žádný cheat, kterým bych si pomohl, neexistuje. Čili předčasný konec hry.

To, že se hra takřka nedá hrát kvůli nesnesitelné kameře a ovládání, je oproti tomu jen drobným kazem. Ačkoliv perné chvilky, kdy třeba stoupáte po laně úzkým tubusem a kamera se do něj není schopna vtlačit, tudíž celou situaci sledujete zpoza tubusu, za zdí, aniž byste viděli svého hrdinu, taky stojí za to.

Ovládání je strastiplné zejména díky nemožnosti hrát hru myší. To, že postava někdy nevyskočí a že má zpožděné reakce, na to už je našinec zvyklý z prvních dvou dílů, ovládat 3D prostor jen na klávesnici je ovšem přišerný opruz.

Grafika hry je ještě celkem akceptovatelná, ačkoliv v roce 1999 už bývala jinde lepší. Vyloženě odfláklá jsou však videa. Intro je ještě celkem hezké, ale některá další jsou odpudivá. Autoři si asi nevšimli, že místo ruky nakreslili dva velké čtverce.

Celá hra působí velmi nepříjemným uzavřeným a mrtvým dojmem. Příkladem za všechno může být situace, kdy máte být v jakémsi velkolepém a rozlehlém sloupovém paláci. Je však jasné, že se pohybujete v poměrně malé uzavřené místnosti. Vašemu pohybu zamezuje okolní voda, do které nesmíte vstoupit, jinak vás zabije obluda a na konci místnosti na stěnách je vidět dvourozměrná textura, která má budit dojem, že místnost pokračuje ještě hodně dlouho. To se ji však vůbec nedaří. Měl jsem tak trochu pocit, jakoby hra byla vytvořena v nějakém trochu lepším build editoru.

Hudba mě na začátku velmi příjemně překvapila (zvláště hudba v intru je super), když jsem však začal třináctý level se stejným trackem, jaký mělo deset levelů předešlých, radost mě přešla.

I přes všechna tato negativa je hratelnost, pokud všechno překousnete, snesitelná. Nebýt těch bugů, dohrál bych to celkem s chutí. Souboje docela ujdou, čas od času musíte k postupu ve hře zapojit i mozek (avšak obtížnosti prvních dvou dílů hra zdaleka nedosahuje). Hrubé chyby a celkově velmi nepříjemná atmosféra však Prince 3D táhnou do hlubokého podprůměru.

Asi nejkratší placená adventura, kterou jsem kdy hrál. Graficky je na stejné úrovni jako o dva roky starší Oslí ostrov, takže tady body dolů. Swigridova kletba má ovšem dabing. Kvalit takové Dračí historie se však nemůže rovnat. Hudba není vůbec špatná. Bohužel použité "nástroje" jsou většinou hrozně nepříjemné a hudba obecně je příliš nahlas na úkor dabingu. Poměry hlasitostí samozřejmě ovlivnit nelze. Nějaké přidané zvukové efekty snad hra ani neobsahuje, nebo jsem si jich nevšiml. Rozhovory a popisky nejsou vtipné ani poutavé a je z nich cítit marnost. Zároveň je hra tak nějak podivuhodně křečovitá a rozhovory se odvíjejí šíleně pomalu, i když je člověk klikáním přeskakuje.

Samotné úkoly jsou v pohodě a logické. Otazník mi jen zůstává nad tím, že většina těch dobrých adventur používá adventurní principy (prozkoumej, vem, použij atd.) k tomu, aby vyprávěla nějaký poutavý příběh. Ze Swigridovy kletby jsem měl pocit, že adventurní principy nejsou prostředkem, nýbrž cílem, za kterým se nic neschovává a po dohrání a trapném konci zůstává jen sucho v ústech.

Tohle se už dneska skutečně nedá hrát. Paranoia je pro mě poměrně odpornou záležitostí. Jednak je to nestoudná kopie Duny 2 bez příběhu, neuvěřitelně statická, ošklivá a nudná hra, které se nedá upřít jediná věc, a sice pionýrství v žánru strategie v českých poměrech. Možná ovšem, že kvůli nulové kvalitě téhle hry u nás v tomto žánru prakticky nic nevzniká. Ještě bych býval tuhle hříčku vzal na milost, jenomže když jsem zjistil, že se nedá označit více jak jedna jednotka najednou a že v případě útoku musí člověk klikat jak magor, někdy v pátém levelu jsem to vzdal.

Tááááák. Dohráno na 98%. Unikl mi jeden balík a jeden skok a už se na tom asi nic nezmění, protože bych do toho musel investovat dalších deset hodin. V tom je tahle hra opravdu silná. Donutí hráče hnát se za totální blbostí opravdu dlouho jenom proto, aby si zvýšil procento dohranosti celé záležitosti. S tím se pojí i to, že si hráč může projít hrou víceméně v libovolném pořadí (nepočítaje li hlavní mise) a tudíž je tu ohromná volnost. S touto ohromnou volností se ale bohužel pojí už ne tak dobrá věc, a sice velmi slabý příběh. Není tu téměř žádný. Cut scény jsou většinou útržkovité a není z nich úplně přesvědčivá motivace hlavní postavy rozstřílet na cucky další tuny gangsterů. Jednotlivé mise jsou spíše samostatnými útvary s minimální návazností. To je pro mě hlavní slabina GTA 3 respektive jeho pokračování/datadisků oproti takové Mafii, která dokázala příběhem naprosto pohltit.

Ještě větším nedostatkem je velká zabugovanost hry. V momentě, kdy jsem neměl zapnutý omezovač FPS, se Vice City prakticky nedalo hrát. Auta neuměla jezdit pozpátku, motorové čluny jely dvakrát pomaleji, mise se načítaly pět minut, myš byla neuvěřitelně citlivá a v polovině případů vůbec nefungovala. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, že musím omezovač zapnout. V ten moment se však hra začala (pochopitelně) docela sekat. Holt je to asi daň za příliš rychlý počítač. I tak mi ale dost vadil nepředvídatelný respawn okolí. Stačí se otočit okolo své osy a vše od aut, po lidi se buď naprosto změní, nebo klidně zůstane stejné. Nikdy nevíte. Rovněž fakt, že vaše postava vidí aktivní objekty tak maximálně na sto metrů realistickému dojmu nepřidává. Ovládání helikoptéry je také dost uhozené, když chcete letět co nejrychleji, musíte s helikoptérou nestále "tancovat". Mise, během kterých nesmí zemřít vaši kolegové, jsou taky docela očistec, neboť občas s vámi jdou, ale často se také rozhodnou zůstat někde u zdi ve snaze jí projít. Když kvůli tomu opakujete misi třikrát, tak to zamrzí.

Negativem je bohužel i grafika. Všechno je velmi hranaté, zřejmě bylo použito i docela málo barev, všechno to hodně svítí, ale to beru jako stylizaci. Velmi nepěkné obličeje však jsou dost na závadu stejně jako někdy dost nevzhledné textury. Herní svět postrádá větší diverzitu.

Kvalitní je ovšem dabing, je tu neuvěřitelně bohatý soundtrack, do jisté míry i dobrá hratelnost, ačkoliv hra umí i hodně nudit (některé úkoly jsou co do kvantity přehnané, jako sto lidí přepravených v taxi, sto ukrytých balíků apod.), je zde spousta vedlejších misí, submisí a všelijakých závodů a výzev, které jsem toužil co nejdřívě splnit.

Celkově se ale přezevšechno jedná o poměrně podařenou gamesu a od GTA 3 jde o dobrý krok vpřed. :-)

V tomhle díle to už autoři přehnali. Ono nezůstalo vše při starém. Přibylo i něco málo bugů, například špatně ohodnocené bonusy, nebo hodně rychlé míčky, které se často zaseknou a vy nemůžete projít dál. Zásadní je ovšem obížnost. Ona to není obtížnost ve smyslu toho, že byste ztratili všechny životy a potěšil vás nápis game over. Vy vždycky to skóre (díky kterému životy přibývají) během levelu nějak naberete. Ale ty levely jsou tuze dlouhé a největší sviňárny bývají na samotném konci. Stačí jedna chyba a musíte opakovat celý level. Jedna taková úroveň vám může trvat klidně deset minut a vteřinka nesoustředění není žádný problém. Pokud máte hodně výdrže, můžete takový level hrát klidně stokrát a pak vás zničí poletující hvězda, protože jste skočili někam, kam jste nemohli vidět. Dohrál jsem to odhadem tak do 60-70% hry, ale dál už je to pro mě příliš smrtící, otravné, frustrující a nudné.

Na jednu stranu se jedná o příjemnou záležitost ve známém prostředí s iluzí volnosti. Na druhou stranu je princip velmi rychle ohratelný, takže ke konci se již vkrádá na mysl nuda. Tomu ani nepomáhá fakt, že se ve hře dá máloco změnit. Schválně jsem například po dohrání nahrál poslední save a nechal si sebrat body ve famrpálu, aby Zmijozel vedl v celkovém pořadí kolejí, stejně Brumbál výhru předal Nebelvíru.

Pochvalu zaslouží fazole, které mají už svůj malinkatý význam. Stejně jako mají význam bronzové karty, stříbrné už příliš ne, protože ty pouze otevírají dveře ke zlatým kartám, které nemají žádný význam. Pouze fanouškovský.

Famfrpál je ještě horší, než minule, protože tentokrát vás hra sama navádí za zlatonkou, takže jediné, co musíte dělat, je mačkat levé tlačítko myši, abyste bouchali do protivníka. Vaši spoluhráči žádné body prakticky nedávají, takže jde jen o čas. Musíte chytit zlatonku, co nejrychleji, abyste dostali více jak minimálních deset bodů. Opět nuda.

Graficky je hra úplně stejná jako jednička. Na rok 2002 nic moc. Problém grafiky tkví hlavně v koridoru. Velká část lokací je neustále vedená v takovém divném hranatém kaňonu. Nejvíc to zamrzí u strašidelného lesa, který vůbec jako les nepůsobil.

Naopak kvituji, že dějová linie prostupovala celou hrou, narozdíl od jedničky, kde se něco začlo dít až na samotném konci. Kouzelnické souboje také nejsou špatné, i když po naučení se jednoduchého fíglu jsou naprosto triviální a předchozí honbu za fazolkami činí ztrátou času.

Nejvíce mě bavilo hledání tajných lokací a sběr co nejvíce karet (to jsem ještě netušil, že ty stříbrné budou na prd). Naopak neustálé kouzlení doprovázené stále stejnými pokřiky je velmi rychle otravné. Ve dvojce se i daleko méně povedlo samotné učení se kouzel. Je zpracováno pomocí banálního klikání na šipky, což se prakticky nedá pokazit. Způsob v jedničce za pomoci myši byl daleko lepší. Naopak kouzelnické challenge byly díky časovému limitu a oceňování bodů daleko zábavnější a pro vytrvalce skrývají možnost znatelného protáhnutí herní doby.

Hudba zůstává vysoce kvalitní, možnost cestovat po malinkém světě Bradavic takřka bez omezení je rovněž příjemná. Chápu, že je hra především pro děti, i tak však mohla být o něco náročnější, ve smyslu přemýšlení. Prakticky se nestane, aby hráč musel na něco přijít mozkem, hra mu ve všem pomůže. Extrém je navádění Rona a Hermiony do každé lokace, ve které se má hra posunout dál.

Celkově se jedná o nevýjimečnou záležitost, která se však hraje velmi příjemně a pohodlně. Dá se dohrát za dvě hodiny, ale když ji budete hrát se vším všudy, zabere vám klidně pětkrát tolik.

Jak hodnotit druhý díl, který je vlastně úplně stejný jako díl první? A není divu, když vyšel ve stejný den. Pravda, krapet se změnilo prostředí, je tu nepatrně více levelů, o něco vyšší obtížnost (zejména v závěru), možnost zhasínání a rozvěcení, asi dvě nové příšerky, jsou tu působivá odpalovací zařízení na konci každého důležitého levelu, která musíte zničit a trochu jinak vypadající bonusy. A příběh je o kus dál. Toť skutečně naprosto vše, co odděluje jedničku od dvojky.

Přesto mě dvojka chytla více. Asi je to vyšší obtížností, která byla někdy skutečně výzvou (poslední level (ten, co je na mapě "nejvýše") jsem dělal asi stokrát, takže jsem se v konečném score vyšplhal na jeden a půl milionu). Hlavní devízou Keena je pro mě (kromě sympatického hrdiny) sbírání bonusů. Commander Keen je plošinovkou, které se podařilo nejlépe ze všech motivovat mě ke sbírání i sebezapadlejšího hamburgeru, zákusku nebo medvídka, a to i při několikanásobném opakování téhož levelu. Jakým způsobem to dělá, je pro mě trochu záhadou. Dvojka se pro mě stala zábavnější i z toho důvodu, že s výjimkou střílejících robotů lze zlikvidovat střelivem všechny nepřátele. I když fialoví psi byli těžkým oříškem.

Nic to nemění na tom, že ID Software ve své době požadoval za tuhle hru 15 dolarů, to jest stejně, jako za jedničku, a to mi přijde jako docela drzost. Jsou to prostě akorát přidané mapy, nic víc. ID Soft má ve hře text, že jsou firmou, která chce hráčům předkládat tituly áčkové kvality za sharewarovou cenu. Moc nechápu, proč prostě první tři díly neudělali jako jednu větší hru. Asi prostě chtěli mít svojí velkou sérii.

Předně tuhle hru nevnímám jako datadisk, ale spíše jako pokračování. Funguje podle mě hezká paralela mezi Doom 1/Doom 2 a mezi Doom 3/Restoration of Evil. Přičemž tenhle datadisk má daleko více novinek, než Doom 2. Hlavní důvod, proč vnímám RoE jinak, je ovšem jinde. Doom 3 nebyl z mého pohledu řádně dokončen. Celou trojku jsem vnímal Dr. Malcolma Betrugera jako hlavní bod příběhu a nehledě na to, že jeho potenciál nebyl využit ani v RoE ani v Doom3, bylo nutné se s jeho postavou ještě nějak vypořádat. RoE tedy není nějakou nástavbou, ale nezbytným dokončením.

Hlavní nevýhoda RoE spočívá v délce jeho předchůdce. Původní Doom 3 je na 3D střílečku hodně dlouhá hra a každý hráč si už oněch stísňujících interiérů užil dost a dost. Fakt, že prostředí má úplně stejný charakter, jako ve trojce, zábavě příliš nepomáhá.

Zábavě naopak pomáhá zvýšená obtížnost a několik novinek. Obtížnost není zas až tak drsná, jak se někdy píše, snad jen v posledních třech levelech jde opravdu do tuhého. Všechny novinky totiž zabraňují tomu, aby se obtížnost hry posouvala do nějakých závratných výšin. První z nich je grabber, díky kterému se, obzvláště z počátku hry, dá šetřit obrovské množství munice. Chytání střel protivníků a následný protiútok, je zábavný. Další novinkou je artefakt, jehož účinnost a síla během hry postupně stoupá, takže ke konci jsem ho používal takřka pořád. Výborná věc a podle mě sofistikovanější, než Soul Cube, která prostě protivníka zabila. Třetí je kultovní dvouhlavňovka, která je vlastně stejná a stejně dobrá jako v Doom 2. Včetně extrémně dlouhého nabíjení, které hráče stojí nemálo životů, když nemyslí dopředu.

Noví nepřátelé jsou hodně výrazní, především to stvoření s obrazovkou, které bylo snad nejtěžší nebossovou nestvůrou a plasmová verze impa. Možná jich mohlo být ještě o něco více.

Mrzela mě o něco zesílená koridorovost hry. Oproti trojce, kde se ještě čas od času daly nacházet tajné skrýše, je pokračování daleko přímočařejší a tupější.

Délka hry byla ideální. Konec uspokojivý, zároveň však odfláklý. Nejvíce jsem však nepochopil změnu hlavního hrdiny, která byla naprosto zbytečná. Díky tomu mi pár prvních kol trvalo, než jsem se do hry vžil.

Toť je asi vše, co mě napadá ohledně změn v RoE, jinak platí vše dobré i špatné, co v základní hře.

Svojí hráčskou kariéru jsem začínal na Duke 3D a Doomovi 2 a dodnes jsou mými srdcovkami. Je proto jasné, že jsem se na třetí díl Důma těšil jako na žádnou jinou hru té doby.

Proto jsem se na ní vrhnul už v roce 2004, ale jak naivní jsem byl! Ta hra se tak trhala, že jsem jí mohl plynule spustit tak možná v rozlišení 320x200, což od Dooma 2 nebyl moc velký grafický skok. Vtipné je, že na stejné počítačové sestavě jsem tehdá v klidu dohrál Half-Life 2 i o rok mladšího Quakea 4 (který je na stejném enginu). Tady se chlapci z ID Software moc nevyznamenali.

Navíc mě tehdá Doom 3 odpudil dalšími věcmi. Tou nejzásadnější byla hudba. Ano, ta hudba, která tady není a v prvních dvou dílech byla tak zásadní pro utváření atmosféry. Ještě dnes má hudba Bobbyho Prince z prvních dvou dílů opravdu širokou fanouškovskou základnu. Je proto neskonalá škoda, že ID Software místo Bobbyho Prince (který byl k práci připraven, leč nebyl osloven) najala Chrise Vrennu z Nine Inch Nails, aby vytvořil solidní track do menu a pár ambientních krátkých ploch do hry, které jsou ale zaměnitelné s hlukem základny. Samotná chyba byla už ve výběru stylu Nine Inch Nails. Ten přece patří do série Quake, ne Doom. Pro Doom byl typický metal a grunge. Hra, vsadíc na hororovou kartu, v podstatě hudbu vyškrtla. Možná i proto je Doom 3 podle mnohých trochu nuda.

Další věcí, jež mě už v roce 2004 odpudila, byla absence titulků. Tehdá jsem s angličtinou teprve začínal a opravdu jsem neměl šanci porozumět mluveným slovům, které byly většinou rušeny všemožnými hluky a ruchy (autoři inteligentně neumožnili nastavit hlasitost mluvení a ruchů zvlášť). Tehdá v prvním levelu jsem si ještě myslel, že příběh bude díky PDA a různým obrazovkám opravdu košatý a komplikovaný. Není.

Tak jsem tedy Dooma odložil na dlouhých sedm let a s novou PC sestavou se na to konečně vrhl s plnou parádou. A v prvních pár levelech jsem byl nadšen. Atmosférou, uvedením do příběhu, těšil jsem se, jak budu plnit úkoly pro seržanta Kellyho a tak dále.

Ale už někdy ve čtvrtém levelu přišlo značné ochlazení. Asi už jsem přehraný všech těch FPS, ale s výjimkou staronových zbraní, příšer a dobře ztvárněného pekla (kde bohužel strávíte jen chvíli), Doom 3 nic nového nenabídne. Ta hra na delší zábavu prostě nemá, a proto je správně říct, že je zbytečně dlouhá. A i kdyby byla o polovinu kratší, tak by byla pořád dost dlouhá. Řešením by bylo lepší vedení příběhu. Ten je předkládán prakticky jen pomocí PDA. Všechno v příběhu je zkratkovité a nerozvedené a je to dost škoda. Víc pak vyplyne, že je hra pořád stejná.

Jednu věc mě ale nové FPS naučily ocenit. Vážím si každé zatáčky, která vede mimo hlavní koridor. I přesto, že Doom 3 je koridorovka jako každá jiná, těch bočních slepých uliček tu najdete poměrně dost, včetně mnoha tajných skrýší. To mě potěšilo a byl to závan staré školy, který třeba v Duke Nukem Forever přítomen nebyl.

Jak už bylo milionkrát řečeno. Doom 3 vsadil na strach. Bohužel se mu to příliš nepovedlo. A to z jednoho podstatného důvodu. Příšery na vás útočí pořád! Pořád střílíte a nemáte ani čas přemýšlet o tom, že máte strach. Jsou tu dvě výjimky. Level 1 a 2 a úvodní část levelu Delta Labs 1. Zvláště u posledně jmenovaného. Tehdy náhle příšery na chvilku ustanou. A to byl konečně ten moment, kdy jsem si učůrával do kalhot. Ta nejistota, že se nic neděje, že je to určitě jen klid před bouří, ztotožnění s postavou, strach. To fungovalo, když nebylo na koho střílet. V momentě, kdy víte, že jsou v každém pokoji, je to o ničem.

Proč tedy vlastně dávat nadprůměrné hodnocení? Vlastně si nejsem jistý. Je to zkrátka dobře odvedená 3D střílečka bez bugů. Zbraně jsou vyvážené (používal jsem opravdu všechny a téměř všechny stejně často (kromě boxerky)), zpracování příšer se docela povedlo, ačkoliv takový Arch Ville v Doomu 2 budil větší hrůzu, než tady. Věčné zavření do interiérů působilo zajímavě klaustrofobicky. A ano...je to určitá úcta k pojmu jménem Doom, bohužel s prvními díly nemá trojka hratelnostně nic společného. Jedná se o úplně jiný estetický zážitek.

Co jsem čekal, to jsem dostal. Velmi chutnou a originální jednohubku. Nesouhlasím s tím, že by se dostavoval stereotyp. Portal totiž v pravidelných intervalech přináší stále nějaké drobné inovace, přičemž ta poslední (část po útěku z ohnivé lázně, díky čemuž se tak trochu změní žánr) dodává hře nevídaný náboj (takový, že jsem s hlavní postavou dýchal, jako v málokteré FPS).

Nesouhlasím ani s tím, že by byl Portal nějak krátký. Ano, hlavní "dějová" linie zabere několik málo hodin, ale autoři si mohli vybrat. Buď stvoří dílko, které jednoduchý princip (který přecijen hrozí brzkým vyčerpáním) využije v kompaktní celek, jenž je silný od začátku do konce, nebo hru natáhnou takovým způsobem, že její hraní bude připomínat dennodenní luštění sudoku. Autoři zvolili první způsob. Mně vyhovuje a kdo má rád sudoku, jsou tu pro něj challenge mapy.

Challenge na zlato mimochodem vůbec nedávám, kroky už vůbec ne, nějak preferuji více volnosti. Zato obtížnější verze map mě bavily velmi.

Portal má u mě body navíc i za skvělou písničku a za snad nejsympatičtějšího záporňáka, co jsem ve hrách poznal. (Oblíbil jsem si tu paní natolik, že mi ji bylo na konci líto zabíjet)

Oslovilo mě to víc, než původní Half-Life 2. Asi tím, že jsem se dokázal už plně vcítit do příběhu celého universa a tahle episoda mě donutila vyzjistit si o Half-Life světě mnohem víc. Hodnocení ale dávám stejné, jako původní hře. A měl bych dát správně menší, protože až na drobné zlepšení grafiky (které vnímám hlavně díky návratu do přírody (respektive velkých exteriérů), kterou ve hrách, zvlášť, když je to pěkně uděláno, miluji), je to vlastně stejná hra, jako tři roky předtím. Jen je příběh trochu dál.

Až v Episode Two mě naplno dostal G-Man. V Half-Life 1 i datadiscích byl (téměř) jen jakousi figurkou, co se občas mihla okolo, v Half-Life 2 jsem ho poprvé poznal (a hlavně zařadil) trochu více, v Epizode One si ho moc neužijete, ale když se objevil zde, měl jsem naděláno v kalhotách.

A to se mi v téhle hře stalo vícekrát. Nejvíce v situaci, kdy se začala třást a zbarvovat v určitých intervalech obrazovka a člověk netušil, co a kdy má přijít.. V té chvíli jsem měl nutkání dát si od hry trochu pauzu. A to se mi z důvodu strachu opravdu dlouho nestalo, jestli vůbec někdy. Jednou jsem dokonce díky nečekanému zombíkovi zaječel :-)

Tyhle světlé stránky mi dost zkazil fakt tří sktriptových bugů, které mě během hraní potkaly. Jsou to prostě chyby, při kterých se jaksi zapomene spustit skript, který vás pošle dál do hry. Výsledkem bylo, že jsem půl hodiny až hodinu marně a zoufale pátral na malém prostoru, jak dál, následně se koukl do návodu a zjistil, že chyba není na mé straně.

O to více frustrující to bylo v jedné situaci, kdy by se skriptová chyba dala vyřešit tím, že jsem si poskládal bedny na sebe a byl schopen přeskákat na střechu domu a dostat se na místo, kam jsem mohl až po zapomenutém skriptu. Jenže na to program nemyslel a umístil na střechu neviditelnou zeď. To mě dosti zklamalo. Doufal jsem, že engine Source umožňuje pohyb víceméně kdekoliv, když se tam hráč je schopen dostat.

Jinak si Episode Two drží všechny klady i zápory, které mají Half 2 i Ep1, a sice nemluvnost hlavního hrdiny (která mě osobně zase tolik nevadí, ale je to, pravda, trochu divné), poměrně hodně velká linearita, velmi nezajímavá a zřídkavá hudba, dokonalá fyzika, zábavné zbraně, a již poněkud okoukaní nepřátelé. A samozřejmě skvělá atmosféra a poutavý příběh.

Těžko byste hledali rozsáhlejší textovou hru, minimálně já žádnou takovou nehrál. Jelikož jsem si dělal během hraní mapky, abych se v tom neztratil (a vyplatilo se), napočítal jsem téměř přesně sto lokací (i když skoro polovinu z nich tvoří jedno bludiště, ale to je malý nepodstatný detail).

Díky tomu vám hra může vydržet docela dlouho (několik hodin). Je otázka, jestli to brát za klad, ale já myslím, že i jo. Má to obrázky, příjemné ovládání a až na výjimky adventurní úkoly, které mě samotnému došly.

Nepříjemné bylo velmi zdlouhavé několikeré vracení přes celou oblast hry kvůli jedné věci, to moc zábavné nebylo a připadal jsem si pomalu, jak v nějaké dungeon hře.

Za klad beru i to, že vás nečeká smrt v každé druhé lokaci, ale asi jen v každé šesté, což je na textovku dobrý výkon.

Příběh je sice jen na ozdobu, ozvučení neexistuje, ale přesto má hra, zvlášť v té úvodní části okolo hřbitova a jezera, dobrou atmosféru, kterou pak trochu zabije sklepem a městem.

Hra má smysl i pro jednoduchý humor, na který nezapomene upozornit v závorce, což je dost trapné.

Stíny noci se technicky samozřejmě nemohou rovnat komerčním hrám své doby (a to ani těm českým), mají ale své kouzlo a zaujaly mě víc, než tituly typu 7 dní a 7 nocí nebo Tajemství Oslího ostrova

Jelikož jsem se v minulosti a trochu i současnosti dosti věnoval freewaru, můžu snad zodpovědně prohlásit, že jsem nikdy nehrál technicky kvalitnější, propracovanější a dost možná i zábavnější českou či slovenskou freeware hru. A to říkám jako někdo, kdo má žánr "letecký simulátor" mezi jediným, ze všech, který vůbec nehraje. I když ano, hrál jsem jeden komerční letecký simulátor, z roku 1997.

Jako jediné další kandidáty na tento nej titul bych viděl hry Becherov, nebo Space Merchant: Conquerors. Ale Plane Arcade je o dost lepší.

Hra má naprosto strhující grafiku, kampaň, která člověka udrží ve hraní, podařený audiovizuál i přijatelnou délku, což jsou všechno věci, které v 97% českých freeware her chybí.

Nejvíce se mi však líbilo ohromně zábavné arkádové ovládání letadélka, kdy jsem si užíval každou vteřinu ve vzduchu.

Plance Arcade měl hodně velký úspěch, a proto byl ve stádiu vývoje i druhý díl, který měl být už komerční (ale snad jen budgetový). Slehla se po něm zem, ale jen názvem. Chlapci ze 3D Games se spřáhli s borci z Košic a tým 3Division Entertaiment se stal hotovými profíky pro subžánr arkádových leteckých simulátorů. Nechápu, proč mi doteď unikali :-)