Techland se po příšerném Cartelu příliš nepředvedl. Ačkoli se Gunslinger prezentuje maximálně stylově, ať už grafikou, hudbou nebo pojetím vyprávění příběhu (který mě osobně vůbec nezaujal a ve změti jmen jsem se tak akorát ztrácel), jedná se hratelností o vcelku slušné nůďo.

Svého času mě Dead Man´s Hand, ke kterému se dá Gunslinger nejlépe přirovnat, bavil mnohem více. Koridor není tak uzavřený, občas i na koníku jsem se svezl, zbraně byly rozmanitější a nebyl jsem neustále rušen kecáním nebo předěly v příběhu. Když už se totiž člověk dostane do varu a začne si to střílení náležitě užívat, je konec levelu popř. se celé dění přesune úplně někam jinam…

Největším průserem jsou pak souboje s bossy. Řadoví panáci se alespoň kryjí, ale The Boss má prostě výdrž za tři hrochy a jeho nulová tendence o krytí se je přímo komická. Proti sobě tak stojí můj autoheal a bossův health bar.

Positivní je alespoň jakési Lore. To ale z téhle kapky zklamání neuhasí...

*/5
Hard

Ačkoli mě moje prozíravost varovala, plamínek naděje nad kvalitním survival hororem ještě stále plápolal při poslechu toliko provařeného uvítání "errrezideent ýývl revelejšns"...

Samozřejmě se žádný návrat ke kořenům nekoná. Likvidace groteskních příšerek v množství větším než velkém se brzy omrzí a akce celkově spadá do škatulky arkády. Atmosféra nezahraje ani na ten poslední nervík napětí, hádanku jsem za celé 2 hodiny hraní potkal jen jednu a to se do celého tempa hry ani svou debilitou nehodila.

Nad velmi slabým technickým zpracování ještě zavřu oči, ale level-design neojebeš. Postup úrovněmi je striktně lineární a pokud narazím na překážku v podobě pěti pohozených bedýnek a musím je složitě obejít, začíná mi vařit krev.

Nový herní prvek bio-skeneru je otravný a nutnost neustále něco skenovat mi začala vadit. Pokud vidím mrtvolu člověka, nemůžu ji šacovat... musím jí nejprve ojet skenerem, ten mi řekne, jestli v ní je něco ukryté a teprve potom se mrtvolka stane aktivní k prohledání. Ach jo.

Hraní jsem ukončil někde ve třetí episodě při úprku s Parkerem, kde na mě při hektické likvidaci cca 15tého lizardího opičáka v řadě přišla myšlenka, jestli nebude lepší si raději znovu zahrát Dead Space 3, který je o několik tříd výživnější.

Nehodnoceno.

Ve svě době jsem Blood zkoušel hrát, ale obtížnost na mě byla příliš vysoká. Bez ovládání na myši a bez úkroků se jednalo o nepřekonatelný problém. A jelikož se mi nedařilo zprovoznit cheaty (tak jako u Duka3D) a musel jsem s hraním seknout. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že si Blooda zahraju po 16ti letech znovu, asi bych se mu vysmál…

I po těch letech mě Blood neskutečně bavil, i když to místy drhlo a na delší dobu jsem ho uložil k ledu. Především level-design je v některých částech poněkud nepřehledný, hledání cesty dál mě tak několikrát docela zdrželo. Černý humor a ďábelský smích dokonale nadabovaného Caleba přidává na zážitku, vypečený soundtrack spolu s velkou brutalitou dělá z celé hry opravdu jednu z nejukrutnějších krvavých řeží.

Blood přináší spoustu (na svou dobu) nevídaných věcí, jako je jízda na vozku, střelba ze dvou hlavní nebo zbraní zároveň, hořící sudy před výbuchem, náznaky fyzikálního enginu v podobě odrážejících se hlav zombíků a taky originální zbraně, které těžko někdo překoná i dnes. Nejlepší na tom je, že jsou zbraně parádně vyvážené a taková základní světelná pistole je na svůj sekundární režim tak silná, že jsem jí používal skoro celou hru. Magická hůl s lebkou se dá navíc položit na zem a využít ji jako obranou věžičku. Nejsem si jistý, jestli se všechny tyhle věci objevily dříve už jinde, ale Blood je nejstarší hra, u které jsem je zaregistroval, za což mu u mě patří prvenství. Aby toho nebylo málo, tak přidává velké množství (na FPS) použitelných předmětů, které pomalu strčí do kapsy i dnešní dumb-wannabe-RPG.

Tak prvně vybleju to, co mě neskutečně sralo…

Zvířecky kreténský save systém zůstal nezměněn. Automatický save ve spojení s totálně chaotickými savepointy i během bitev tak často vedou k nutnosti opakovat celý level. Auto-uložená hra vteřinu před tím, než dostanu ránu do hlavy, mě opravdu dokáže nakrknout.

Díky nemožnosti kontroly munice na obtížnost Ranger Hardcore jsem se rozhodl hru rozehrát znovu v Normal Modu na Hard. Nerozumím, koho vůbec napadlo něco takového dávat do hry. Když už jsem schopný si spočítat Military Grade munici, proč nemůžu i tu ostatní? Co je to za demenci? Zvláště, když sebraný pás 5ti nábojů mi dá fyzicky pouze jeden jediný???

V Normal Módu mě také hodně překvapil naprostý přebytek munice a vlastně veškerých zdrojů. Filtrů jsem měl ke konci na více než na 30minut, náboje se válí všude kolem a zbraně je možno prodávat zpět ochodníkům, takže v jeden moment ve hře je možno nasbírat spoustu peněz farmením. Oproti prvnímu dílu je toto opravdu velké zklamání.

Ačkoli se příběh točí kolem nadpřirozených sraček s Dark Ones, není to taková tragédie, abych při jeho sledování musel zavírat oči. Naopak jeho zakončení mě velice potěšilo. Stejně jako v prvním díle je i zde velice obtížné dosáhnout kladného konce. Množství morálních bodů, které musím nasbírat, je podle mě přehnané a ačkoli mě Little Man počastoval pochvalou, nakonec mě v tom stejně nechal. A to jediným mým prohřeškem byla smrtelná likvidace lidských protivníků.

Stealth přístup už je použitelnější než ve 2033, ačkoli je schopnost nepřátel nevidět mě na dva metry poněkud diskutabilní. Jenže kdo by se pachtil s tichým postupem, když jsou přestřelky tak zábavné? Létající kusy zdiva s pokročilým PhysXem, bezkonkurenční granáty a jejich těžkotonážní výbuchy nebo slastné čvachtání headshotů při střelbě s tlumičem... utírání špíny a krve z plynové masky, její praskání, zamlžování, dártvejdrovský zvuk těžkého dýchání nebo výměna filtrů… bombastické přebíjení brokovnice, pumpování tlaku chlustačky kuliček nebo nabíjení svítilny, to všechno jsou věci přispívající k pohlucující atmosféře a hratelnosti. To všechno dělá z Metra poctivou FPS, kterou těch pár nasíracích věcí prostě nemůže stáhnout dolů…

*****/5
Obtížnost: Normal Mode Hardcore

První mise je zbrusu nová, nejlepší a zároveň nejdelší. Krvácející velryba a její poprava patří k vrcholu celého DLC. Druhá mise je designově upravená část původní hry se standardním cílem "najdi, zabij tak nebo tak, přines" a třetí mise už je kompletní kopírka assasiního hnízda ve Flooded Discrict před tím, než ho navštíví Corvo.

Kratičké DLC na dvě hodiny, které neodpovídá na žádné otázky a prakticky vyzní tak nějak do prázdna. Za 10€ je to plivnutí do xichtu.

Od prvního oznámení mi bylo jasné, že tohle bude svěží vánek do zatuchlých šortek Lary. Samotná série od třetího dílu započala sekvenci nudného skákání, generického střílení a přehnaně účelového level-designu plného dementních akrobatických hádanek. Nový Tomb Raider na to jde z druhé strany a je to přesně ten styl, který se mi líbí. Lara se z asexuální macho dojnice stala přitažlivým kusem ženské, která projevuje emoce a křičí bolestí.

Všechny pasáže hry jsou perfektně vybalancovány, ať už se jedná o skákání, které tady (na rozdíl od minulých dílů nebo Uncharted) nepůsobí tak nuceně nebo akční pasáže, u kterých jsem si vyloženě pochrochtával. Překvapil mě i level-design, který předvádí relativní volnost v jinak lineární hře. Noční lov nepřátel v lese pomocí luku neměl chybu, stejně tak pláž s vraky lodí nebo krátké procházky v uzavřených prostorách plných lidských ostatků. Lara si vůbec projde peklem a jediné moje očekávání se později soustředilo jen na to, jestli nakonec skončí z nějakého důvodu v žumpě po hlavu zasypaná hovnama.

Očekával jsem ale trochu silnější survival prvek, který se na začátku začne plusminus rýsovat, ale po zabití první srnky kvůli jídlu, resp. naučení se zacházení s lukem, už se absolutně vytrácí.

Potýkal jsem se s menšími technickými problémy, jako bylo zamrzání, prolínání textur nebo seknutý zvuk, pokaždé ale stačilo hru restartovat a vše bylo v pořádku. Některé herní mechanismy nejsou příliš šťastné, především pak sbírání „univerzálního materiálu“ na upgrade zbraní (přičemž upgrade z pumpovací brokovnice na automatickou Spasku u trampského ohně není nic neobvyklého), ale tyhle věci jsem se naučil v nových hrách ignorovat.

Největším mínusem tak pro mě zůstává snad jen nadpřirozeno na konci hry. Když už to vypadá, že tenhle TR bude mít opravdu koule, objeví se tam takový gay shit.

Bavil jsem se více jak u všech Uncharted dohromady a rád si to střihnu ještě jednou.

****/5
Hard
Completed: 72%

Velmi očekávaná chytrá FPS dopadla poněkud rozpačitě, protože na akci stavět nemůže a příběh pohřbívá jinak parádní svět v oblacích. Hrálo se mi to dobře, ale není to ani zdaleka to správné ňahňáníčko, které jsem očekával.

První třetinu je opravdu na co koukat, příběh ještě dává smysl a akce je tak akorát. Jakmile začala Elizabeth blbnout s trhlinami, přestal jsem příběh vnímat. Jednoduše proto, že nic, co staví na cestování v časoprostoru, nedává smysl. A když už se člověk snaží něco podobného pochopit, skončí u kolotoče otázek (viz. Singularity). U finální scény jsem se přistihl, jak koukám z okna na zelenající se trávu a očekávám titulky. Prostě už jsem totálně nedával hovna. A pokaždé, když se Elizabeth ohnula a já ji očumoval pozadí jsem si říkal, aby se nakonec neukázalo, že to je moje dcera... Fuuuck!!!

Graficky je to obrovský skok od staršího Biobratříčka a ačkoli tenhle shitty Unreal engine nedokáže pořádně pracovat s dynamickými světly, vypadá BI o několik tříd lépe, texturám už netrvá věčnost, než se vůbec načtou, jsou velmi koukatelné a rozmázlá krev už skutečně vypadá jako krev.

Trochu mi tady začalo vadit zoufalé bušení do klávesy "f" při prohledávání všeho možného. Člověk často ani neregistruje, co vlastně sebral a prostě jen mačká a mačká a jako vysavač bere vše nebo nic. Taky krabičky s vybavením, které zůstávají po zmizelých mrtvolkách, nepůsobí příliš třááčkově, ale to už bych řešil prkotiny.

Potyčky zůstávají variabilní a to je asi tak hlavní tahák celé hry a druhé hraní s obtížností "1999" je v už bufferu...

***/5

Jestliže měla Plasma o třídu lepší level-design než původní hra, pak Cryptic Passage je o třídu lepší než Plasma. Ačkoli se nejedná o dílo Monolithu, kvalitativně jej s přehledem předčí. Mapy na sebe dokonce tak nějak navazují a to včetně tajného levelu. Jedinou vadou na kráse je semotamo superskryté tlačítko, superpotřebné pro další postup. Také respawn nepřátel za zády není nic příjemného.

Ale jinak je to parádní tečka za celým tímhle Blood maratonem.

Plasma pak dohrán v den, kdy jsem šel darovat plasmu. Jak příhodné…

Tenhle nášup se vyznačuje kvalitnějšími mapami, než disponovala původní hra. Už nejsou tak zamotané, oproti tomu jsou čitelnější a dávají větší smysl. To se ale podepsalo na jejich délce. A minimálně úvodní masakr v knihovně patří k tomu nejlepšímu z Blooda.

Oproti tomu finální level byl docela zklamání. Nejprve jsem myslel, že jsou všichni tři werewolfové teprve předvojem bosse, ale když jsem zjistil, že po poražení prvního už můžu mačkat tlačítko konce levelu, zíral jsem nevěřícně na monitor. Musel jsem si to zopakovat, abych vyloučil bug a poté ještě zkonzultovat s yt. Sakra, docela hořká tečka.

Ale jinak parádní zábava z dob, kdy ještě střílečky měly koule!

Obtížnost: 3/5

Komentář se týká verze Resident Evil: Remake.

Ani ve snu by mě nenapadalo, že si tuhle hru vůbec někdy zahraju. Oproti originálu je remake graficky úplně jiná liga a spousta věcí je zde dost zásadně upravena.

Cítil jsem tak trochu respekt z obtížnosti. Zvolit normal se mi zpočátku jevilo jako vcelku troufalé. První kroky byly opravdu kruté. Musel jsem přepočítávat každý náboj a jednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem prostě neměl čím střílet, přičemž s nožem se toho moc upižlat nedá. Nakonec jsem znovu-rozehrání odvrátil nalezením dvou přehlédnutých zásobníků.

Výtku bych měl k chování a vyjadřování postav, které je patetické a např. scéna s nalezením Enrica může zdatně sekundovat největší kreténské scéně v intru pro Roque Warrior. Také se mi dvakrát podařilo nepěkně zakysnout. Jednou jsem si prostě neuvědomil, že ten perfektně hranatý diamant patří do perfektně kulatého otvoru a podruhé to bylo víceméně mou nepozorností. Přesto považuju možnost přehlédnutí předmětu potřebného pro další postup ve hře, a neupozornění hráče v nějaké rozumné chvíli na jeho sebrání, za dost velký designerský kix.

Ačkoli je RE2 stále králem, první zremakovaný díl mě maximálně překvapil a připomněl mi to, co už se dneska příliš nenosí. Hardcore hratelnost, ultimátní atmosféru, zpocené prsty z napětí při otevírání každých dveří a radost při objevení dalšího zásobníku...

*****/5
Herní doba: 12hod 59min
Obtížnost: Normal
Jill - Best ending

Ačkoli jsem nečekal žádný zázrak vzhledem k avizovanému odklonu od survival hororu a většímu množství akce, nakonec jsem se hodně dobře bavil. Více, než u druhého dílu. Finální část hry příliš nebavila a souboj s bossem už nemohl být větší klišé, (což stálo DS3 jednu hvězdu), ale dobrá atmosféra zůstala, potyčky už nejsou tak arénovité, mají drive a občas dokážou potrápit. Za hlavu jsem se nad zvraty chytal jen občas a většinou za to mohl Isaac "always falling somewhere" Clark.

Vedlejší mise jsou možná dobrý nápad pro rozšíření příběhu, opakované hraní nebo jen delší hrací dobu, ale savovat se tam nedá (kurva!!!) a loot na konci každého levelu mi nepřišel tak dobrý, aby se mi kvůli němu vyplatilo přijít o většinu zásob munice a lékáren. Protože ony ty vedlejšáky jsou místy docela tuhé...

Ad tuhost. Byl jsem překvapený, že jsem se s nedostatkem munice a lékáren potýkal více, než v minulých dílech. Možná jsem si jen nevytvářel dost velký buffer u ponku, ale několikrát se mi stalo, že jsem zakrákal pro nedostatek střeliva, resp. zdraví.

Trochu problém jsou zbraně. Interface upgradovacího ponku je nepřehledný a často není jasné, co jsem to vlastně sebral za součástku. Kromě toho mi tak do půlky hry trvalo, než jsem si našel vhodnou kombinaci, se kterou jsem pak vydržel do konce. Personifikování arzenálu je možná dobrý nápad, ale se svou variabilitou paradoxně způsobuje to, že hráč zůstane viset na jednom typu zbraně až do konce.

DS3 jsem si užil a jedná se o solidní zakončení magoroidního příběhu.

***/5

Obtížnost: Hard
Herní doba: 19hod 24min

Dear Esther není ani tak hrou, jako spíše procházkou. Procházkou v galerii, kde na každý obraz člověk zírá dlouhé minuty a snaží se pochopit jeho autora, poselství, smysl, poetiku, hloubku, příběh. Ovšem né každý obraz je pochopen…

Nejasný příběh mě nechával chladným. Nemám rád, když není děj servírován srozumitelně a musím tak používat svoji nedostatečnou fantazii. Ale to nevadí. Dear Esther je spíše o samotném prožitku, o chvilkové melancholii a svíravém pocitu v hrdle, že tady něco končí.

Jedná se o nejlepší práci se Source enginem, o designerský sqost. A natípal jsem si tolik wallpaperů, že mi budou sloužit ještě nějakou dobu...

Ještě jsem nezažil tak obrovský kvalitativní skok mezi prvním a druhý dílem. Autoři pojali ACII opravdu velkolepě a naplnili ho herní obsahem, který několikanásobně překračuje všechno, s čím by se dal ACII žánrově srovnávat.

Mám rád hry, ve kterých se můžu vracet na "základnu". ACII nejenže poskytuje útočiště v podobě sídla, ale kolem něj mi patří celé městečko! A to si vylepšuji za nasbírané peníze, skupuji obrazy, zbraně a brnění a paxe jimi kochám ve vile strýčka Maria. Když je chuť, plním vedlejší úkoly nebo se snažím získávat střípky "Pravdy" o Adamovi a Evě. Rabuji templářské pokladny, získávám pečetě pro odemknutí Altairova legendárního brnění, snažím se hledat jeho zápisky v podobě Codexu, který mi pak Leonardo da Vinci dešifruje a zásobujeme mě různými vylepšeními. A příležitostně vjedu do kolejí hlavního děje, který je tady svou délkou a rozvětveností odhadem trojnásobný, oproti prvnímu dílu.

Nejen délka příběhu, množství přidaného obsahu nebo rozlehlost měst, ale taky poznávání italského folklóru je gamesník ACII živ. Asi nebudu jediný, kdo často konzultoval Wiki po každém objevení nové památky a porovnával její skutečnou podobu s tou virtuální. Poté jí prznil plazením se po jejích zdech a skákáním ze svatých křížů kopulí kostelů do co největších hloubek ulic Benátek, Florencie a Forlì. Venkov se svými typicky italskými panorámaty už jen podtrhuje rozmáchlost světa ACII.

Někdy v 10. sekvenci jsem ale začal pociťovat určité stereotypní tlaky, protože náplň příběhových misí ke konci postrádala potřebnou naraci a já se začal nepřímo nudit. Taky některé zvraty moc rozumu nepobraly a působily příliš rušivě.

Problém bych viděl taky v nízké obtížnosti, kde Ezio vydrží nepočítaně ran a šípů. Prakticky se mi nepodařilo umřít při boji, ačkoli jsem ho často nechával stát jen tak v bitevní vřavě. A pády z výšek? Deset pater bez zranění, pak začnou ubývat jednotlivě kostičky HP baru, přičemž k desynchronizaci dojde jen výjimečně.

AI je mizerná, skákací pasáže při hledání pečetí jsou díky ovládání a kameře spíše na obtíž a žalostně mě nebavily. Ještě bych měl jednu nemalou výtku - bílé obrazovky mě doháněly k šílenství. Kurvadrát, kterého mamrdského oslího potrata napadlo dávat při každém loadingu, načtení mapy nebo menu hry bílé obrazovky? Monitor mi zbělal nesčetněkrát a moje oči byly neustále oslňovány. Jestli by se autoři her měli něčeho vyvarovat, tak je to zbytečné používání celo-bílých obrazovek.

Po celou dobu hraní jsem to viděl na jasných pět, ale ke konci to začlo skřípat a těch chybiček kolem taky není málo. Přesto musím ocenit neskutečný záběr celé hry a její edukativní přesah.

****/5
Herní doba: 23hod 47min
Kompletace: 95%

Třetí rozehrávací pokus. Tentokrát jsem ale byl odhodlán AC dorazit, i kdybych u toho měl umřít. Kvůli příběhovému navázání na ostatní díly. Rozhodně toho nelituju, protože to nejhorší mám za sebou a teď už si budu jen užívat všechny ostatní díly. Nebo ne?

Získávání indícií k vraždě je největší oser ve hře a i když Director´s Cut přináší nové možnosti, stále to je jen jedna velká otrava.

Souboje nejsou špatné, pokud na mě neútočí 20 nepřátel najednou. Což většinou útočí. Ale není to problém, protože díky nízké obtížnosti a prakticky neprolomitelnému soubojovému systému si Altair poradí s jakýmkoli množstvím nepřátel. Poslední čast hry je ve svém počtu nepřátel až komická. Představoval bych si trochu sofistikovanější přístup při hře za stealth assassina, než je hromadný masakr stráží. V Damašku jsem se při nahánění Jabira tak nějak utrhnul ze řetězu a vyvraždil jsem s prstem v nose snad dvojitou porci kompletní vojenské osádky města.

Damašek, Jeruzalém, Acre. Tři města, podobné si jako vejce vejci. Rozeznat je šlo snad jen díky barevnému oparu každého z nich. Dokonce i ta podělaná assassiní ústředna je všude stejná!

Ovládání je velice nepřesné a nepohodlné a absolutně nechápu, proč musím pro agresivní běh držet čtyři (!) tlačítka?!? (W + pravé myšítko + mezerník + shift) WTF? I tak je pohyb po střechách sice efektní, ale velice problémový. Postava ráda reaguje jen v pravých úhlech a skočit na žebřík o centimetr vedle znamená rozplácnutý xicht na zdi. Taky jsem nepřišel na to, jak skočit dolů bez toho, aniž bych se musel nejprve zavěsit rukama za okraj anebo to vzít sebevražedně s rozběhem.

Naštěstí je to za mnou. Bylo to krátké a neuspokojující. Slušný příběh je násilně useknut, ale druhý díl už čeká ve frontě...

*/5

Srdce mi říkalo "předobjednej si jí, už kvůli Cryteku". Mozek mi říkal "nebuď kokot, vždyť moc dobře víš, jak to dopadne"... Bohužel, i mozek byl moc velkým optimistou.

Zarostlý ňůjork je fajn a vypadá úžasně. Při první vycházce na denním světle jsem sbíral čelist ze země a při enginových sekvencích jsem si Psychův xicht prohlížel jak nadržený buzík. A to na médyjum. Rozdíl mezi low a very high? V bitevní vřavě k nerozeznání. Vzhledem k technické nadřazenosti bych navíc čekal, že mi V-sync nebude tolik zpomalovat odezvu pohybu myši, ačkoli mi Afterburner hlásí 60fps.

Pozlátko je jedna věc, ale design tím neofejkuješ. Kombinace flóry a betonu mi ve své členitosti poněkud překážela. Větší otevřenost, než v případě C2, je tak sice osvěžující, ale nepohybovalo se mi tam prostě moc dobře. Pasáže s buginou se mi nelíbily už vůbec, především qůli svému nádechu CoDu. O poslední macho části se standardně kreténským bossem snad ani psát nebudu...

Luk je ultimátní, ale dle mého taky dost velké nůďo. Sejme cokoli na jednu ránu a to ani nedizejbluje klouk. Zachránil mě ze spousty šlamastyk, ačkoli jsem jej nechtěl vůbec používat. No a Typhoon! Ten je grandiózní.

Škoda spousty bugů, toliko pro Crytek typických. Mizející zaměřovače kolimátoru, seknutí nepřátelé, stacionární kulomety visející ve vzduchu, kolidující předměty, granáty propadávající skrz zemi, semotamo nestřílející aliení zbraně a s dlouhou odezvou při modifikaci zbraní jsem si taky nebyl moc jistý. Prostě když si přehodím optiku, taxní chci okamžitě začít mířit a né čekat další vteřinu a mačkat znovu myšítko.

Nehrálo se mi to vůbec dobře a i když jsou oba předchozí díly moje srdcovky dohrané čtyřikrát, nejsem si tak docela jistý, jestli se k C3 vrátím byť jen podruhé. Tempo je příliš hektické, přestřelky nepřehledné, kochání přijde na řadu zřídkakdy a hromada pasáží mi tak akorát pila krev. C3 obstojí leda jako datadisk, ale takhle se na něj musím dívat velmi kriticky...

Obtížnost: 4/5
Herní doba: 6hod 57min

*/5

P.S.: Nepotkal jsem žádnou teselovanou žábu. Zato jsem potkal spoustu neteselovaných veverek.

Po dohrání FC3 mi bylo jasné, že má trojka mnohem více berliček a dementních herních mechanik než FC2. Přitom jsem si trojku velmi dobře užil. Nezbývalo nic jiného, než dát dvojce třetí šanci, což jsem snad ještě nikdy s žádnou hrou neudělal. A vyplatilo se.

Největší srandou je naprosto psychotický respawn. Koho baví jezdit v autech, když se mi každou chvíli do cesty staví vojáci a za zády respawnují gazíky s hlídkou? Stačí popojít pár metrů od vystříleného checkpointu a vojáci jsou zpět na svých místech. Přiblížení se k cestě znamená zastavit a poslouchat, ze které strany se (naprosto jistě) vyřítí jeep s hlídkou. Proto jsem si maximálně oblíbil přesuny po vodě.

Druhým vtipem je rozdělení zbraní do skupin (primary, secondary a special). Můžu nosit vždy jen jednu z každé skupiny. To znamená, že u sebe můžu mít sniperku a RPG, ale nemůžu nosit sniperku a brokovnici, protože brokovnice je ve stejné zbraňové třídě jako sniperka. A aby to nebylo zase až tak jednoduché, tak zatímco granátomet M-79 patří do druhé skupiny zbraní (kam spadají také pistole), granátomet MGL-140 patří do té první... Ubisoft měl vždycky smysl pro humor.

Zbraně po nepřátelích jsou vždy k rozpadnutí a zasekávají se po jedné dávce, zatímco nepříteli se zbraň nezasekne nikdy. Taky zaseknutou zbraň nemůžu v rychlosti odhodit, resp. přepnout na jinou. Místo toho musím zvířecky mlátit do "R", abych ji odseknul. Za což jsem většinou zaplatil životem.

Raketomet je tady naprosto famózní. Taky minomet. Nebo zvuk AS50, o kterém se sousedce bude zdát ještě hodně dlouho. Vlastně zvuky všeobecně. Když rozžhavená nábojnice spadne do vody a zasyčí (hell yeah!)...

Že jsou zbraňové kiosky ve fárkrajovské Africe četnější než místní fauna mi nevadilo, i když nějakého toho krokodýla nebo slona bych uvítal. Že jsou vedlejší mise stále to samé taky tolik nebolí, protože se je stále čím kochat. Ta volnost v pohybu, to je prostě lék na jinak nudnou náplň.

Tahle hra není jen zbraňové porno (jak trefně poznamenal Paul). To, co předvádí Dunia pro mě osobně nemá obdoby. Tak nádherné technické zpracování jsem ještě nikde jinde neviděl. A teď nejde o nějaké rozlišení textur nebo přiteplené speciální efekty. Jde o to, co dokáže engine vytvořit na obrazovce a jak to všechno krásně štymuje dohromady. Úchvatné panoramata, západy a východy slunce, savany, údolí, říčky, jungle, poušť... grafické porno indeed.

Střídání dne a noci je uvěřitelné a nepřátelé taky nejsou úplní idioti. Tedy, sneak se tady moc praktikovat nedá, protože když já na jednoho, tak všichni na mě. Ale je vidět, že se snaží hráče obcházet, využívat terén, krýt se, zachraňovat své zraněné kolegy a v případě rychlých přesunů mezi jednotlivými výstřely jsou roztomile zmatení, odkud vlastně útočím.

A to zakončení... Paráda. Opravdu jsem si celou hru maximálně vychutnal, i když to vyžadovalo zavřít oči nad herními mechanikami, které by málokterý tvůrce myslel vážně. Až na Ubisoft, to je banda šprýmařská.

****/5

Herní doba: 20hod 53min
Obtížnost: Hardcore (3/4)

Zatímco Dawnguard přinesl strom dovedností pro vlkodlaky/upíry, dvě frakce a možnost volby, Dragonborn nepřínáší žádnou změnu, pro kterou by stálo za to si ho pořídit. Hlavní tahák - létání na draku - se naučím až na úplném konci DLC, což mi je k ničemu, pokud už mám původní hru dohranou. Jednoduchý a předem nalajnovaný konec, který navíc přišel poněkud nečekaně (rychle), byl pro mě velkým zklamáním nejen po stránce příběhu, ale také svou nízkou výzvou. Další záporák na porážku v rámci krátké jednohubky. Nemá šmrnc, nepřekvapí svými plány. Za to si rád povídá...

Herní doba narostla o 8,5 hodiny a to prakticky nepoužívám Fast Travel. Za 20€ je to vskutku kauf roku.

Dawnguard ano, Dragonborn ne.

Ok, takže tady mám otevřený svět. Hlášku "Return to mission area otherwise mission fail" jsem ale nevídal tak často ani v Call of Duty.

Mise jsou striktní. Prakticky je nelze řešit po svém, ale musím postupovat tak, jak chtěli autoři. Viz. Medusa. Člověk se prosneakuje až do comm místnosti, tam se skriptem spustí alarm a je potřeba vystřílet všechny respawnované nepřátele. Nelze jim utéct, protože paxe dostanu do situace viz. první odstavec. Open world my ass.

Nemusím se snažit neumřít ve freeroamu, protože každá smrt je odměněna respawnem mimo nebezpečí a nejlépe ještě bez postihu.

Jednotlivé patroly nepředstavují žádnou výzvu. Stačí v klidu zastavit, počkat si, až se přiřítí jeep s ječící dvojící kakáčů a poslat pár ran někde do úrovně hlavy. Hotovka. A hle, další. A další. No stress...

<joke alert>
Málo ukazatelů všeho. Prostě jsem měl pocit, že jsem úplně ztracený. Survival pocit a celková výzva jsou tak vyšroubovány neskutečně vysoko.
</joke alert>

Rentgenové vidění. To je přesně to, po čem jsem v podobné hře toužil.

Snažím se soustředit na přepadovou akci... a v tu ránu mi na střed obrazovky vyskočí hláška osmnáctkou písmem, že mám plný inventář a jednu šestinu obrazovky zakrývá tabulka Press ESC a vyprázdni si ho. A to jen proto, že sedím vedle kytky. Dobré na budování atmosféry.

Hudba je skvělá. Ale chtěl bych mít možnost jí ztlumit. Já nevím, prostě mi to přijde logické, mít možnost ztlumit hudbu. I když je skvělá.

Vážně mě nebaví lítat po kopcích, kuchat koroptve a dělat si z toho větší peněženku, abych unesl více peněz. Protože peníze patří do peněženky, to dá rozum.

Aby to nebyla taková nuda, tak každé zvíře je dobré na něco jiného. S pomocí dvou kůží psa unesu o 2 injekční stříkačky více a když chci nosit další stříkačky, musím zabít tapíra. Že mě to nenapadlo hned.

Proč Hold E? Proč mám furt držet E, abych provedl nějakou akci? Proč ho nemůžu prostě jen zmáčknout?

Není nad to používat stejnou klávesu pro šacování mrtvoly a výměnu aktuální zbraně s tou ležící na zemi. Vzhledem k tomu, že se obě věci velmi často ocitají hned vedle sebe...

...

Miluju Far Cry. Je to pro mě nejlepší střílečka. A pak přišel Ubisoft a všechno zkazil...

DLC je citlivě vraženo do hry jako taková delší postranní mise rozdělená na pět úrovní, přinášející standardní Rage gameplay, včetně dementní Bash TV, dementního souboje s bossem nebo nepříliš záživné arénovité potyčky. Zůstávají ale i statické levely, mizerná optimalizace a celková technická stránka.

Nová zbraň je vlastně takové 3in1. Hřebíkomet, kolíkomet a railgun. To první je o něco silnější kulomet, tu druhé velice ultimátní při použití na šišky protivníků a to třetí je díky rentgenové vizi a možnosti střílet přes zdi absolutní overkill. Naštěstí jsou náboje vzácné a pekelně drahé.

Nová obtížnost přináší čelendž především v časových závodech, kde je limit nastaven na absolutní minimum a často tak chybí desetiny vteřin do vítězství. Bez upgradů auta prakticky neudělatelné.

Po dohrání je k dispozici soukromý pokoj s trofejemi a se Sarah, která se ale k ničemu nemá...

The Scorchers je vcelku solidní důvod si Rage zahrát znovu...

Hráno na Ultra-Nightmare
Herní doba: cca 3 hodiny

Garretovy tipy:

Jaxe do DLC dostanu?
- přístup k němu je z Hogar Settlement, tedy prakticky ze začátku hry. Stačí ale jakýkoli starší save z konce hry. Po dohrání Rage se díky DLC otevírá možnost free roam a tedy i možnost vrátit se do Hogar Settlement a začít hrát The Scorchers.

Pokud hraju znova, v jaké chvíli je nejlepší DLC začít hrát?
- těžko se to odhaduje, ale osobně jsem se do něj pustil po osvobození Marshala z vězení. Hráč ještě není zase tak velký mlýnek na maso a zároveň si ještě stihne užít nového obsahu v rámci původního Rage.

Jak odstranit škaredé tmavé prostory?
- je potřeba spustit hru s konzolí (+set com_allowconsole 1) a zadat "toggle r_skipGlare"

"Enjoy airbrushing your boxers with our heinous beans. You will be splitting crowds in no time when your mud bubble blowing ass hits a crescendo of brown notes."

Třetí rozehrávací pokus. První a druhý nedopadly příliš úspěšně. Jenže dohrát jej pro mě byla povinnost, v rámci jakési nostalgie a úcty k DN3D.

Výsledek dvanáctiletého snažení je obyčejná budgetová střílečka. Hratelností i technický zpracováním (ty pískající kondenzátory na MB se mi pravděpodobně snažily něco sdělit). Humor je to jediné, co drží Duka nad vodou.

Pasáže v autě mi přišly nadbytečné a nudné, adventurní část taky a akce není zrovna to mega steroid macho, které jsem čekal. Především zbraně mají velmi nízkou účinnost a např. taková Pipe bomba zabije prase až na druhý pokus. Zmražovač má snad nulový účinnek a zmenšovač jsem našel pouze v jedné části. Nosit dvě zbraně... OK. Ale unést jen pět raket... not OK at all! Abych se při souboji s bossem kryl za bednou s municí a po každých pěti výstřelech dobíral další a další rakety, to je opravdu pod úroveň vévody.

Velké zklamání.

*/5