DLC jsem si až překvapivě užil. Hlavně tedy asi z důvodu, že mě poslední roky tak nějak naučili od DLC nic moc extra neočekávat a taky díky cca dvouměsíční pouze od dohrání základní hry. Měl jsem tak na kousek Spider-Manova dobrodružství opět chuť a těch cca pět hodin, co přídavek zabere při dohrání na 100 %, uteklo jako voda.

A co že The Heist vlastně nabízí? Kousek příběhu s pěknými cutscénami, který sice působí vedle ústřední story dost jako "vedlejšák", ale příliš to nevadí. Polil mne studený pot, když jsem zjistil, že se vrátili "ctop crime" události, není jich tu naštěstí přespříliš a alespoň přibyl i další typ. Nové sběratelské předměty jsem si užil a k až překvapivě mě bavily Screwball výzvy. Tedy svojí náplní, moderní "superpadouch" Screwball sama o sobě je otřesná postava, která by zasloužila dostat tyčí. Díky tokenům za výzvy jsem si alespoň odemknul poslední dvě udělátka, která mi zůstala po celou základní hru zamčená a hratelnost se mi tím přeci jen oživila.

Náplň hlavních misí se od minula příliš nezměnila. Za vypíchnutí snad stojí jen jedna povedená honička a tužší souboj u konce DLC díky novému typu nepřátel v podobě chlápků s rotačáky. Skutečný bossfight se tentokrát nekoná. Suma sumárum sice nejde nic převratného, avšak značné klady původní hry zůstávají, proto nakonec hodnotím dost vysoko.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 79. hodnotící; digitální verze PSN

Já měl sérii Borderlands vždycky rád spíš tak nějak "na papíře" než poté jako hru samotnou. I proto jsem i přes pár pokusů doposud žádnou Borderlands ("Tales" tak úplně nepočítám) hru ani zdaleka nedohrál a i v DLC Assault on Dragon Keep (AoDK), které jsem hrál jako standalone kousek, jsem toho měl ke konci plné zuby.

Úskalí pro mě tkví v ubíjejícím stereotypu, který mě osobně prostě loot systém nedokáže vyvážit (já mám ale tento problém většinou i třeba u "diablovek" včetně Diabla samotného). AoDK je stejně jako každá hra série o zbraních, přičemž si autoři zakládají na tom, že možných kombinací je takřka nekonečně a musím uznat že i třeba po stránce vizuálu jsou rozmanité dost. Jenže k čemu to je, když gunplay samotný je vlastně až podprůměrný? Já bych asi raději osm vyladěných rozličných kvérů než bambilion prdítek, se kterými (většinou) není zas taková zábava střílet. Hra se od ostatních FPS liší i tím, že v mnoha případech je třeba počítat s letem projektilu samotného, který přímo vidíte, čehož se v klasické střílečce dočkáte maximálně tak u raketometů. Pocit ze střelby se zlepšil až když napadaly nějaké papírově kvalitnější kvéry ke konci hry a já se vlastně paradoxně možná nejvíc bavil až v endgamu.

Hodíme to na střídačku, takže teď budu zase spíše chválit. AoDK je na DLC vážně pořádný macek prakticky na úrovni starých dobrých datadisků, které teď už snad dělají jen v CD Projekt RED. Hra dokonce ani po dohrání příběhové linky nekončí a já nakonec splnil všechno včetně Raidu, na který jsem se však musel "přelevlit" a poté srabácky zapnout EASY mód. Holt bez parťáků to dost dobře nejde.

DLC doprovází pro sérii dnes již absolutně typický sebeparodický "hit or miss" humor, balancují na hranici trapnosti. Humor série je podle mě do filmové podoby převeditelný jen velmi obtížně, což dokládá i kolosální průser v podobě letošního Borderlands s důchodkyněmi v rolích 20-30-letých postav, který se koncem roku bude asi srdnatě prát o titul té největší sračky letoška. Gratulujeme! Na mě v tomhle ohledu AoDK fungoval a vlastně se ani nedivím, že nápad poté přetavili v samostatnou (zjevně nic moc) hru v podobě Tiny Tina's Wonderlands. On ten svět prostě není špatný a paradoxně má nejoblíbenější hra z univerza je ta, kde o žádné mraky lootu vlastně ani nejde (Tales from The Borderlands – jednoznačně doporučuji!).

Scénář je tak fajn, byť ne každému fóru se srdnatě zasmějete. S jednotvárnou náplní zejména vedlejších úkolů to už tak slavné není a autoři vás rádi nechají pobíhat po mapě jak dementy od čerta k ďáblu na místa, kde jste předtím již třikrát byli. Občas mi přišlo, že nasrat hráče byl přímo autorský záměr a třeba úkol plný nesmyslného pobíhání sem tam, přičemž na jeho konci vás čeká "odměna" v podobě zbraně s názvem The Bane (což je nepoužitelný krám – haha hráči, máš to, právě jsi ztratil hodinu života!) mě absolutně iritoval. Na to jak hravá dokáže AoDK v určitých aspektech být, je design úkolů prostě přehlídka nudných fetch questů a vybíjecích arén (čest pár výjimkám).

AoDK je tak super nápad v řekněme ok provedení s na můj vkus prostě příliš jednotvárnou hratelností a nepříliš záživným pocitem ze střelby. Na poměry DLC ale rozhodně slušná práce. Já po dohrání byť vlastně maličké části obsahu, co univerzum Borderlands doposud nabídlo, nemám ani náhodou chuť pokračovat.

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 58. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Podobně jako asi všechny zdejší hodnotící si mě Telling Lies rozhodně nezískala a i přes (nebo právě kvůli) nevídaný a experimentální přístup k hratelnosti jsem to "hře" nakonec sečetl na slabý nadprůměr. Koncept je sice zajímavý a předchůdce v podobě Her Story mne minul, to, že je něco zajímavé, automaticky neznamená, že je to taky zábavné a Telling Lies je místy i vlastně dost ukrutná nuda.

Do čeho jdu, jsem věděl jen tak napůl. Bláhově jsem si myslel, že zde "lhaní" z názvu hry skutečně bude hrát nějakou roli a já tak z live action záběrů budu mít za úkol podle různých indicií poznat zda postavy lžou a na čí straně stojí pravda. Omyl. Ve skutečnosti jde o sice obstojně napsaný (a zahraný) avšak kvůli statickým záběrům a autorským rozhodnutím i extrémně nudný film rozsekaný na nějakých 150+ videí z nichž skutečně zajímavá je bez nadsázky tak desítka.

Telling Lies je některými veleben za nekonvenční nelineární vyprávění příběhu. V tom, abyste si ho užili vám autoři však zcela aktivně brání. Hra funguje na zadávání hesel do vyhledávače, načež vygeneruje maximálně pětici videí, kde dané slovo či fráze zazní v mluveném textu. Video samotné se však vždy pustí až od vyhledaného slova a na začátek je nutné přetočit ručně. Což je naprosto šílené! První hodinu jsem pořád hledal funkci či tlačítko, jak se na začátek videa dostat automaticky. Jaké překvapení, že nic takového prostě neexistuje a na tento naprosto stupidní designerský přešlap si stěžují skoro všichni hráči. Možnosti práce s videi jsou hodně omezená a prvních pár hodin mě hra vyloženě až srala. Nejde je vlastně ani ukládat či řadit do časové osy. Měl jsem tak strach, že hru dojedu a stále nebudu vědět, o co mělo jít.

Videa jsou často párová, přičemž každé zabírá jednu z osob při rozhovoru. Co říká ten druhá, není slyšet. V praxi to znamená, že máte čumět třeba na sedmiminutovou sekvenci, z nichž přes polovinu tvoří stopáž jak Tom Hardy z Wishe, tedy Logan Marshall-Green, důležitě přikyvuje nebo se šklebí do kamery. Když přirozeně vyhledáte a pustíte si párové video, celé se to obrátí. Hře by hrozně prospěla možnost, pustit si obě videa ve dvou oknech. Nic takového však není možné (nebo jsem na to nepřišel). Ze sledování videí se tak rázem stává strašný vopruz, zejména když mnoho z nich příběh příliš zásadně neposouvá a třeba rozmluvy hlavního hrdiny Davida s dcerou jsou sice roztomilé, ale po chvíli prostě zbytečné. Asi nejlepší jsou pasáže s camgirl Angelou Sarafyan, kterou i přes její trochu zvláštní vzhled dokázali autoři udělat sexy (o to více zamrzí, její dost ubohé zapojení do hlavní kostry příběhu).

Designerské přešlapy by podle mě mohl zachránit skutečně poutavý příběh. Ač se mě nakonec povedlo uspořádat si události Telling Lies chronologicky (i dle kontroly po dohrání s přepisem příběhu na internetu) správně, zase takové terno to není a označit tohle za "thriller" je trochu velkorysé. Napětí je zde skutečně pomálu. Co nám tedy zbývá? Velmi slušné herecké výkony snad všech zúčastněných a fakt, že po pár hodinách vás události začnou přeci jen relativně zajímat. Neobjevil jsem sice všechna videa (není to pro dohrání povinné a po určité fázi stejně již nic do mozaiky příběhu nepřinášely), ale po zhlédnutí drtivé většiny jsem se nemohl zbavit pocitu, že toho Telling Lies i přes zajímavý koncept předvedla opravdu hodně málo a nadšené recenze kritiků v tomto případě prostě nechápu. Experiment fajn, ale hra v každém ohledu fakt nic moc. Nakonec si i rádi zahrajete ten Solitaire, co má ovládaná postava předinstalovaný na ploše počítače...

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 15. hodnotící; digitální verze PSN

Přijde mi, že koncept Puzzle Questu je v dnešní době již malinko přežitý a minimálně v tomhle díle ta "omáčka" okolo spoj tři hratelnosti není nic moc. Jádro je však i tady zatraceně návykové a těch cca třicet hodin u hry uteklo jako voda.

V bitvách je to tedy klasika, na tahy se spojují barvičky, zkušenostní body, peníze a lebky ve snaze dostat soupeřovu zásobu životů na nulu. Nemohl jsem si pomoci a i zde se do hry pustil se specializací na oblíbenou červenou manu, tedy v kůži Warriora. Putování mapou je okořeněno hodně jednoduchým a nezajímavým fantasy vyprávěním, byť tu a tam se nějaký ten rozhovor autorům povedlo celkem obstojně napsat.

Trochu problém jsem měl se scalováním nepřátel, kteří jsou vždy až na pár výjimek na stejné úrovni jako vaše postava. Máte tak nějak pořád pocit, že jste skoro stejně silní a to je škoda. Nová kouzla přibývají jednou za deset úrovní (z celkových padesáti) a třeba to Warriorovo za 40. level je úplně nepoužitelné. Hra je tak stále hodně stejná. Nepřátel je ale k dispozici celkem slušné množství a jejich schopnosti relativně pestré.

Úplný přepal je poslední souboj. Jasně, hlavní záporák má být tuhý, ale na nejvyšší obtížnost jsem měl pocit, že mám šanci hlavního bosse porazit srovnatelnou s výhrou v loterii. Je nesrovnatelně nabušenější než cokoliv, co do té doby potkáte a u her tohoto typu vždy hraje roli vedle umu i prvek náhody a štěstí. Trápil jsem se s ním asi hodinu a půl, přičemž v těch méně šťastných pokusech se stávala o to, že mi ubral kolem poloviny zdraví ještě, než jsem si vůbec mohl něco "spojit". Někdy jsem třeba vyhrával, ale nakonec to nepříteli napadalo během jednoho tahu tak, že mi dal prakticky IK. Kvůli scalování úrovně se přitom nemáte už moc jak zlepšit, v úvahu přichází jen dlouhý grind zlaťáčků, na což jsem se prostě vykašlal a potupně snížil na "Normal". Překvapilo mě, že na Hard nekompromisní umělá inteligence najednou začala hrát jako ponocná a rázem nebyl problém vše sfouknout na první pokus. Poslední souboj ve mě tak zanechal spíše rozpačité pocity.

Já měl ostatně i během hraní občas pocit, že nepřítel podvádí a umělá inteligence jako by mu často posílala přesně ty “kameny”, co se mu zrovna hodí. Třeba to je ale vážně jen pocit a lumpárnu ze strany neviditelné ruky AI nemám jak dokázat...

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 68. hodnotící; digitální verze PSN

Žádné hře jsem nekřivdil tolik, jako právě Days Gone. Před vydáním na mě hra působila jako prostě další zombie hra s vykradeným Darylem z Walking Dead a když po vydání hra sesbírala na PS exkluzivku celkem mizerné sedmičky, bral jsem to jako doklad toho, že tady vážně není moc o co stát. Hra si však během uplynulých let vytvořila prakticky kultovní status a i jeden můj dobrý kamarád na ni nedá dopustit (jo, co jsme se na tohle téma na nakrákali během nekonečných nočních). Nakonec jsem se tak do Oregonu vydal i já v rámci letošní výzvy a tímto se musím autorům omluvit. Z Days Gone se totiž vyklubal vlastně až skvělý zážitek, kterému exkluzivní devítkové hodnocení uteklo jen o kousek.

Hra si vás získává pěkně postupně. Sice už první dojmy ze samotného hraní byly pozitivní, ale pár věcí mi přesto vadilo. Předně mě vlastně moc neseděl mnohými zbožňovaný hlavní hrdina Deacon, jehož dabér mě svým občas nesmyslně afektovaným projevem vytáčel (na lidské nepřátele třeba kolikrát huláká jak smyslu zbavený). To se však postupně změnilo, afektovaných výlevů ubylo (nebo jsem je už tolik nevnímal) a já si začal kromě světa velmi užívat i postavy a příběh.

Nalijme si čistého vína, příběh je poměrně velké klišé a „zvraty“ budete spolehlivě odhadovat dlouho dopředu. To, co by ve filmu už vůbec nefungovalo, jsem však videohře bez problémů odpustil. Díky značnému prostoru se totiž se četnými postavami máte možnost důvěrně seznámit a i když jsou možná některé z nich trochu šablonovité, stejně jsem si příběh řekněme od příjezdu do Lost Lake začal opravdu dost užívat. Scénář sice trochu zaskřípe, ale jako celek vše funguje velmi slušně a na hru budu i v tomhle ohledu nakonec asi celkem dlouho vzpomínat. Chemie mezi hlavním hrdinou a kladnými i zápornými postavami skvěle funguje.

Zasazení do amerického Oregonu na mě před vydáním rovněž působilo nezajímavě a tuctově, avšak hra mě přesvědčila o opaku. Prostředí je až překvapivě pestré a díky velmi slušnému grafickému zpracování i moc pohledné. Každá z oblastí je specifická a mapa nabízí mnoho pamětihodných míst. I  přes velmi slušnou rozlohu mapy jsem až na pár míst neměl pocit, že procházím přes neustále recyklované lokace. Paráda!

Soubojový systém se rovněž velmi povedl a střelba z některé z četných zbraní do hord nemrtvých i příslušníků nepřátelských frakcí je krásně uspokojivá. Maličko by chtělo snad jen upravit ovládání. Při vybírání pastí, vrhacích předmětů či léků ve víru boje občas vyberete něco trochu jiného, než bylo původně v plánu. Asi jako každá openworld hra vás i Days Gone nutí některé aktivity opakovat, díky zakomponování do příběhových událostí to zde však funguje poměrně dobře a mě vlastně ani po mnoha desítkách hodin nevadilo, když mě nějaký jeliman zase vyslal vystřílet nepřátelský tábor. Do hratelnosti autoři skvěle začlenili také motorku a já za celou hru ani jednou nevyužil možnost rychlého cestování. Ovládání Harleye se povedlo a vylepšení jsou znát. Díky nutnosti motorku opravovat, shánět do ní palivo, ale i jiné předměty pro výrobu, dokázali do hry autoři zakomponovat tak akorát surival prvků, abyste měli pocit, že vám hra nedá nic zadarmo. Nutno však podotknout, že bez alespoň základního vylepšení se do motorky vejde snad náprstek benzínu a skoro po vyjetí každého kopce abyste se už zase poohlíželi po kanystru.

Ke zpracování zombie apokalypsy přistupuje Days Gone relativně podobně jako již zmíněný Walking Dead. Nejde však naštěstí o ubohou vykrádačku, a i kdyby, tak bych se nebál říct, že jde o nejlepší „Walking Dead hru“ všech dob. Ze zmiňovaného seriálu stanice AMC (ze kterého je mimochodem teď už regulérní sračka) si hra bere spíše prvky soužití mezi přeživšími. Zdejší podoba nemrtvých je totiž daleko rychlejší (takový střed mezi Walking Dead a World War Z) a střety s obrovskými hordami, které mohou čítat až několik stovek smradlavých hnusáků, jsou jedním z vrcholu hry.

V Days Gone mám momentálně nějakých sedmdesát hodin a ještě pár hodin přidám, kupodivu se stále necítím být zdejším světem přehlcený a ještě zbývá pár hord k deratizaci. Z původního nezájmu a  skepse se tak zrodila skoro až láska a nebýt divného navazování skriptů (zejména při opravdu častého volání přes vysílačku), občas afektovaného Deacona a toho, že nemrtví svými šílenými počty v noci hráče kolikrát prostě regulérně jen otravují, bylo by to skoro na devítku. Volání po druhém dílu jsem dříve nerozuměl, teď se řadím mezi ty, které taky mrzí, že se do zamořeného Oregonu už asi nepodíváme. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "2. Láska nebeská:  Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje." – Hardcore varianta /Hra obsahuje scénu, kde si hlavní hrdina Deacon bere za ženu Sarah v kostele. Ta má být mrtvá, ale přibližně ve dvou třetinách hry ji Deacon najde a jejich vztah se v rámci příběhu dále vyvíjí./ – tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 189. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Ač jsem i já občas toho názoru, že "v jednoduchosti je síla", nakonec musím naznat, že Chronos toho i na nevalném prostoru (cca 12 hodin na nejvyšší obtížnost) bohužel moc nepředvedl. V jádru jde tak o hodně prosťoučkou "soulslike", která v určitých momentech i slušně baví, v ničem však také nějak zvlášť nevyčnívá a mechaniky jsou nakonec jednoduché až příliš.

Asi nejvíce přelomovým prvkem mělo být stárnutí hlavní postavy s každou smrtí. Z posledního střetnutí se tak jako vítěz radoval můj 79-letý vetchý staříček (ne na dlouho). Stárnutí v konečném důsledku na hraní samotné však citelný dopad nemá. Jediným výraznějším prvkem je mechanika, kdy mladšímu hrdinovi stačí pouze jeden bodík dovedností pro zlepšení síly či zdraví, zatímco starej dědek už pro zlepšení kondice potřebuje bodů více, zato je však podstatně levnější skill "arcane". Arcane mi však i přes hodně univerzální build přišel naprosto k ničemu. Systém kouzel je hodně chabý – jde pouze o čtyři možná vylepšení vašich útoků. Speciální útoky je navíc potřeba nejdříve nabít běžnými údery což i přes vylepšený skill arcane trvá tak dlouho, že se k němu nedostanete za celý bossfight.

Chronos je hratelností ořezaná "soulslike" s tím, že autoři se vykašlali na nutnost opakovaného sbírání duší či jejich obdoby po smrti postavy. Úrovně tak přibývají standardně po dosažení dostatečného množství zkušeností. Hra má velmi omezený systém léčení a zvyšování úrovně často slouží hráči i jako lékárnička, jelikož zdejší obdoba "Estus flask" se obnovuje výhradně se smrtí a tedy i se zestárnutím hrdiny.

Zbraní hra nabízí celkem málo a nejsou ani příliš zajímavé. Štíty jsou celkem tři. Další vybavení neexistuje vůbec a hra tak z mnoha důvodů působí prostě dost omezeně. Nepřátelé jsou vizuálně sice celkem originální, nepřišli mi však příliš hrozivý a Chronos na mne tak mnohdy působil jako soulslike pro děti. To platí i pro bossy, kteří nejsou vyloženě špatní, ale spíše jen průměrní. Co mi přišlo vyloženě strašné je začátek dobrodružství. U hry podobného typu byste čekali rychlé vhození do akce a souboj, Chronos vás místo toho nechá běhat s mečem či sekerou v ruce po prapodivné výzkumné stanici a jezdit výtahem sem tam. Je to divný (byť později v rámci příběhu později alespoň vysvětlený) a velmi nezáživný začátek, kdy by se měli snažit hráče autoři spíše zaháčkovat než odradit...

Hra v sobě skrývá i lehké adventurní prvky a tím pádem i nutnost kombinovat či vhodně používat nalezené předměty. Vše je však relativně intuitivní a jediný menší zásek jsem zažil při klasické hádance s posouváním kamenů, na které jsem odjakživa vyloženě retard...

Chronos i přes svoji jednoduchost a viditelně nízký rozpočet i ambice dokáže bavit. Nevalná délka je vlastně spíše plusem a pro milovníky soulslike půjde o nenáročnou jednohubku s celkem zajímavým lore. Sám jsem si chtěl hru projít než se konečně pustím do navazujícího Remnant: From the Ashes a hra mě díky celkem nízkým očekáváním nezklamala, ale ani ničím vyloženě neoslovila.

Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 6. hodnotící; digitální verze PSN

Na poměry mého oblíbeného rogue-lite žánru, je Firegirl prostě strašná slabota. Autoři jako by vůbec nepochopili, co hráči na žánru tak milují a hra tak i přes slibný nápad velmi rychle začne nudit. Vlastně jsem chvílemi ani neměl pocit, že hraju zástupce rogue-lite, ale spíše línou plošinovku, ve které mě tvůrci hry nutí opakovat čtyři vždy prakticky stejné úrovně neustále dokola.

Nápad s hasičkou v hlavní roli je sice fajn, ale autory nakonec asi poměrně dost limitoval. Během jednotlivých runů se tak vůbec nezlepšujete a i těch pár permanentních vylepšení, co lze před výjezdem na požár zakoupit, za moc nestojí. Vlastně skoro polovina upgradu tvoří vylepšení, které zajišťují vyšší přísun peněz, či ostatní vylepšení zlevňují. Úrovní jsou čtyři typy a byť jsou náhodně generované, různých proměnných je žalostně málo a tak každá návštěva hořícího lesa, či hotelu vypadá skoro stejně.

Samotná hratelnost je zpočátku celkem fajn. Hašením ohnivých monster si nejen vyčistíte cestu dál, ale přináší to i cenný čas na víc. Chvilku jen trvalo než jsem si zvyknul na pohyb ve vzduchu za pomoci hasičské hadice s vodou. Obsahu je však žalostně málo a hra se prakticky vůbec neposouvá. S trochou nadsázky se dá říct, že na konci hry Firegirl jen docákne o něco dál a vydrží víc zranění. Hru provází tupý příběh a pro jeho dokončení je potřeba sesbírat v úrovních celkem 13 ohnivých knih. To vám zabere tak 5-7 hodin z nichž dobrou půlku jsem dojížděl jen ze setrvačnosti. Závěrečný "bossfight" byl poté jeden velký výsměch a já byl hodně rád, že mám FIregirl i přes nevalnou herní dobu za sebou. A to vážně není moc dobrá vizitka.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Já tušil, že jakmile se někdy ke Slay the Spire dostanu, vystřelí mě to z gatí. A přesně to se stalo. Kombinace rogue-lite a kartiček na mě automaticky řve ZÁVISLOST! a ve hře jsem i v průběhu běžného pracovního vytížení a s dvěma dětmi doma dokázal za týden "utopit" skoro třicet hodin. Díky bohu zrovna na tuhle hru z nějakého prapodivného důvodu baví malého syna dívat. Takže alibi jsou na světe :D.

Slay the Spire je vytříbená kombinace dvou žánrů, které miluju. Deckbuilding se perfektně doplňuje s prvkem náhody ovlivňující váš postup. Za každého ze čtveřice hrdinů se hraje velmi odlišně a i v rámci jednotlivých postav existuje nespočet pestrých strategií. Chtěl jsem si tu původně lehce žehrat na Defecta, ale i za něj lze nakonec hrát zábavně a funkčně. Postupně jsem tak prošel hru s velkou chutí za všechny postavy a lovkyně Silent (nebo jak by řekl syn "Koza") dokonce zvládla oba potřebné runy pro "dohrání" hry bez prohry. Uvidíme, jak si povede v dalších úrovních Ascension módu, který pro žánr tradičně činí hru stále obtížnější.

Hratelnost je famózní, karty i vylepšení zábavné. Nepřátel jsou svými schopnostmi unikátní a jejich složení pestré. Princip nutnosti pečlivého uvážení risku vůči potencionální odměně při cestě za pokořením "Spirály" funguje rovněž bravurně. Snad jedinou menší kaňkou na hře je tak podle mého vkusu nevábný vizuál, kdy i někteří nepřátelé působí jako namalovaní netalentovaným děckem. V konečném důsledku na tom prakticky nesejde, vyspělejší grafická stránka by však přeci jen přidala skvělé hře na určité dávce epičnosti.

Hra tak možná nemusí zaujmout na první pohled, taktičtějším hráčům však můžu tenhle dnes již kultovní kousek s naprosto klidným srdcem doporučit. V nenápadném balení se skrývají takřka perfektní karetní hody, které vás neodbytně budou lákat k dalším a dalším pokusům. Za mě jeden z nejlepších herních zážitků roku!

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 50. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Tak letos jsem už podruhé tahal ubohé nebožtíky z hrobu. Zatímco Necrosmith měl fajn nápad v horším provedení, v Undead Horde to není moc slavné už se samotným námětem hry.

Necromancer Orcen byl vinou zvědavé drůbeže osvobozen ze svého žaláře a nyní se chce pomstít na celém lidstvu. Vaším úkolem ho přitom není zastavit, právě naopak je potřeba v kůži záporáka vyhladit vše živé nastolit vládu nemrtvých. Příběh je zde ale vážně podružný a moc se nepovedl ani scénář. Autoři se snaží o humor a nechybí narážky na na Game of Thrones, Breaking Bad či jiná populární díla, odkazy nejsou nijak zvlášť nápadité ani třeskutě zábavné či hravé.

Hratelnost je řekněme ok. Hlavního antihrdinu ovládáte přímo a vedle základního útoku máte k dispozici i kouzla. Minimálně polovinu vaší útočné síly však tvoří nemrtvá armáda, kterou se Nekromant obklopuje. Samotné nemrtvé lze verbovat z vašeho útočiště, nebo je jednoduše vzkřísit přímo na bojišti. Jednotky jsou bohužel dost nudné a to jak do pestrosti vzhledu tak i schopností. Snad vyjma obrů, kteří dokáží házet na nepřátele těžké balvany jde skoro vždy o kombinaci střelec/pěšák s tím, že postupně narážíte na silnější varianty, které ale zabírají také více místa ve vaší omezené armádě. Nad strategií nemá moc smysl dumat, jednotky na blízko stejně v chumlu zařvou během pár sekund a na složení armády, se kterou vstupujete na jednotlivé mapy, tak vlastně moc nezáleží.

Hře příliš nepomáhá ani hodně strohý lacině působící vizuál, díky kterému rozdílné jednotky ještě více splývají. Samotné čištění map není špatné a hra dokáže nenáročně zabavit. I během nepříliš dlouhé herní doby jsem však jasně cítil stereotyp a hratelnost je defacto od začátku do konce stejná. Zamrzí i hodně zbytečný obchod, kde i přes maximální vylepšení zdejší prodejci takřka vždy nabízí mizerné vybavení, které se tomu přímo "z terénu" nemůže rovnat.

Pokud hledáte opravdu nenáročný kousek, rozhodně nejde o příšernou volbu. Hra však postrádá nějaký opravdu povedený trumf. Takhle jsem ji za tři dny proběhl a za měsíc si na ni nejspíše už ani nevzpomenu. V době záplavy zajímavých menších titulů toho Undead Horde předvádí prostě relativně málo.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN

Dotáhnout tohle do konce, byl skoro až heroický výkon. Crown Wars dokáže bavit, ale spoustu času mě hra regulérně srala. Minimálně na PlayStationu jsem momentálně bez nadsázky jeden z několika málo hráčů, co se prodrali až na konec.

Crown Wars vyšla v otřesném technickém stavu a sám jsem to na nějakou dobu cca po patnácti odehraných hodinách prostě vzdal. Měsíc po vydání je to sice o něco lepší, ale stále je to regulérní ostuda. Je to skutečně na pováženou, protože tady nemluvíme o obrovské open world hře, ale v jádru celkem jednoduché taktické tahovce, kde správně nefungují ani základní věci jako jsou třeba trofeje.

I teď tak hapruje obtížnost, kterou je třeba při každém zapnutí hry znovu manuálně zvednout (vždy se resetuje na tu nejlehčí). Hra ráda padá, nepřítel občas odmítá odehrát tah a často nepomůže ani reload pozice. Trofeje momentálně fungují jen tehdy, pokud hru po načtení znovu nahrajete z menu, jinak se po splnění požadavků nestane prostě nic. Alespoň, že ty nejpalčivější problémy jako třeba chybějící životy jednotek po naverbování už jsou snad opravené (jeden patch naopak způsobil chybějící HP u nepřátel… paráda!).

Vlastně bych hraní doporučil jen na „vlastní nebezpečí“. Je to škoda, protože ve své podstatě nejde vůbec o špatnou hru. V tahových soubojích jsem nechal nakonec něco přes 50 hodin a příběhové mise (ne příběh samotný) mě vyloženě bavily, zejména pak v okamžiku, kdy jsem si ve slušném editoru vytvořil partu inspirovanou reálnými kamarády. Konce hry se překvapivě dožili až na chudáka sira „Pařeza z Tišnova“ všichni!

Souboje jsou díky systému schopností navázaných jednak na zbraně a poté na jednotlivá povolání fajn a poměrně dlouho mě bavily i relativně generické vedlejší mise, díky kterým se dají pohodlně grindovat suroviny na vylepšení vašeho panství a potažmo i jednotek samotných. Ani na nejtěžší obtížnost jsem však neměl pocit, že by mě zdejší „doomsday mechanika“ v podobě rozšiřujícího se vlivu krvelačné sekty ohrožovala. Tento prvek jsem vesele ignoroval a vůbec mi nepřišlo, že bych za to byl od hry jakkoliv potrestán. Že by další bug?

Vyjma technického stavu má však hra přeci jen i neduhy, které žádný patch rozhodně nespraví. Příběh zasazený do stoleté války je vyprávěn strašně amatérsky a nikdy se ani pořádně nerozjede. Vysvětlující bloky textu, čerpající i z reálných historických postav, jsou zmatečné nezáživné plky a všemu nasazuje korunu ubohá kvalita cutscén a regulérně špatný dabing. Některé i poměrně základní mechaniky hra vůbec nevysvětlovala, což autoři částečně napravili alespoň doplněním tipů při načítání hry.

Crown Wars je tak zbídačený mrzák, ze kterého by přitom mohla být velmi obstojný středověký X-COM. Chce to ale ještě pár oprav, aby hra alespoň stabilně fungovala. Další důkaz toho, že hraní novinek hned po jejich vydání je často skoro za trest. Vzhledem k prachbídným prodejům se však bojím, že se Crown Wars do té pravé formy nikdy ani nedostane.   

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící;  digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

On by mne asi XDefiant bavil víc, kdybych v něm však nebyl tak strašně špatnej. Už dlouho jsem se u žádné hry necítil jako totální lempl (naposledy to bude Vampire: The Masquerade - Bloodhunt, která mě také groteskně nešla) a po opuštění úvodní zastropované lobby pro maximálně 25. úroveň jsem začal podávat výkony již regulérně ubohé s K/D kolem 0.5. Pokusím se však vyjádřit ke hře objektivně...

XDefiant je po stránce hratelnosti fajn. A to je na to, aby měl šanci skutečně uspět prostě málo. Nejvíce připomíná asi libovolný moderní díl Call of Duty (kde se obyčejně také "chytám" i proti ostříleným hráčům nesrovnatelně lépe). Pocit ze střelby je slušný a střílení samotné vlastně uspokojivé. XDefiant je spíše rychlá akce než taktické orgie, byť do jisté míry záleží na zvoleném módu.

Devizou hry měly být jednotlivé frakce založené na jiných Ubisoftích titulech. V současnosti jsou zastoupeny série Tom Clancy's The Division; Tom Clancy's Ghost Recon; Tom Clancy's Splinter Cell; Far Cry 6 a Watch Dogs. Osobně k sériím vztah nemám a nepřišlo mi, že by hra z tohoto nápadu vytěžila nějakou přidanou hodnotu navíc. Jasně, jsou zde unikátní schopnosti, které z danými sériemi tu více tu méně smysluplně souvisí, hratelnost se tím však rozhodně neovlivní tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Povedenější mi přišlo spíše začlenění témat jednotlivých her do návrhu map. Na druhou stranu mi zrovna vybrané série snad až na Far Cry hodně splývají a rozdíly tak nejsou až tak markantní.

Po grafické stránce mi novinka od Ubisoftu přišla na současnou herní produkci celkem slabá. Ne, že by bylo prostředí či animace vyloženě ošklivé, ale nezbavil jsem se pocitu, že jde prostě o F2P hru bez snahy více se odlišit či zaujmout a to právě i po stránce vizuálu. Některé modely postav jsou až vyloženě ošklivé.

Přišlo mi tak, že hře chybí nějaký výraznější prvek, kterým by se dokázala citelněji odlišit od konkurence. Módy jsou zábavné, ale naprosto standardní, zbraně a postavy vlastně také. Loni jsem hrál The Finals, který si hráčskou pozornost kvůli snaze o inovaci daleko více zaslouží.  XDefiant tak není špatný (i když já ve hře ano :)), ale zároveň mu schází nějaký opravdu zajímavý prvek jako třeba destrukce prostředí v již zmiňované The Finals. Nakonec tak nejspíše půjde o titul, který časem úplně upadne v zapomnění a to i když vlastně nic nedělá vyloženě špatně. Chybělo mi tu to srdíčko nadšeného vývojáře... tak jako v drtivé většině současných her od Ubisoftu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; Free To Play

Bezesporu jedna z nejzábavnějších open world her, co jsem doposud hrál. Byť i zde i přes znatelnou a sympatickou snahu autorů některé aktivity sklouzávají k nepříjemné rutině, boduje Spider-Man hlavně bravurním zpracováním pohybu hlavního hrdiny. Jen běžný přesun po New Yorku je tak radost a dlouho trvá, než se to houpání mezi mrakodrapy omrzí. Plynulost pohybu je parádní a to platí i pro souboje s doslova armádami grázlů z různých nepřátelských frakcí.

Marvel’s Spider-Man je jednou z toho nespočtu her, které už roky vlastním, avšak jeho odehrání jsem neustále posouval. Vinou toho mě zpočátku trochu překvapilo, že hra nevypadá až tak dobře, jak jsem předpokládal (paměť zakalená záběry z druhého dílu?). Nejde však o zápor, jen můj dojem ze začátku hry. Přeci jen, šest let je šest let a v žádném případě nejde o hru ošklivou. Hrál jsem původní PS4 verzi bez upgradu.

Zpočátku jsem se i přes snahu o dávkování nových prvků cítil malinko zahlcený. Soubojový systém si však není problém osvojit a je intuitivní. Příběh jako celek hodnotím velmi pozitivně a odvážné finále „potěšilo“. Práce s postavami je velmi dobrá a zdejší podobu Petera Parkera si hráč rozhodně lehce oblíbí, byť co si budeme povídat, je to takový hláškující „Mirek Dušín“. Skvělá mi přišla zejména příběhová linka s Ottem, a ačkoliv ne všichni záporáci dostanou dostatek prostoru, převedení těch ikonických do herní podoby dopadlo velmi slušně. Příběhové mise i díky slušnému scénáři baví a nechybí vážně epické momenty jako ve správném blockbusteru.

Spider-Man nabízí díky bohu celkem smysluplné „collectibles“. Ztracené batohy jsou velmi povedený fan service a kdo by si nechtěl vyfotit pár New Yorských památek (byť virtuálních)? Vlastně by mě vůbec nevadilo, kdyby šli autoři ještě dál a třeba u památek nabídli hráči i krátký popisek k danému místu. Velkou parádou jsou poté různorodé obleky, přičemž většina z nich nabízí rovněž unikátní schopnost. Ty sice nejsou ani omylem vyvážené, ale to prakticky nevadí.

Ostatní vedlejší aktivity jsou na open world hru také nadprůměrné. Pozitivně mne překvapilo, že se mise s výzkumnými stanicemi (takřka) neopakují a hra se skutečně snaží většinu obsahu přespříliš nerecyklovat. Jen těch náhodných událostí v podobě zločinů je prostě už zbytečně moc a v případě, kdy chcete hru dohrát kompletně, je to už prostě chtě nechtě otrava, byť i zde se snažili autoři o předkládání různých variací. Když je nutné zločinů překazit celkem několik stovek, začne tím zábava trpět. Na druhou stranu, kdo je plnit nechce, prakticky nemusí a i bez nich se dá dostat velmi blízko k maximální úrovni. Chronické „plniče všeho“ však bude rozhodně štvát feed ze sociálních sítí. Nápad fajn, ale příspěvků je šílené množství a mnohé se opakují. Pokud nechcete, aby vám unikla unikátní glosa k aktuální situaci, často budete číst některé repliky třeba popáté. Naprosto skvělý je však podcast Spider-Manova zarytého odpůrce J. Jonah Jamesona. Je až s údivem s jakým množstvím vstupů dokázali autoři přijít, přitom je naprostá většina z nich velmi povedená. Výborný dabing nejen Jamesona je poté jednou s devíz hry.

Občasné stealth mise za některou z vedlejších postav jsou možná trnem v oku některých hráčů. Často se v nich ale posouvá zábavný příběh a občas si oddechnout od řezání zdánlivě nekonečných zástupů bezejmenných pohůnků arcilotrů mě rozhodně nevadilo.

Spider-Man od Insomniacu se mezi fanoušky již dost spolehlivě zapsal jako ten titul, co se přetahuje s Batmanem od Rocksteady o titul té vůbec nejlepší superhrdinské hry všech dob. Ač pro mě Arkham série stále zůstává na prvním místě, dílo Insomniacu v ničem zásadně nezaostává.   

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "6. Ukradené Vánoce: Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává během Halloweenu." – Hardcore varianta /Z kontextu hry je patrné, že se hra odehrává během období Halloweenu, přičemž jedna z hlavních misí se odehrává na halloweenské párty./

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 268. hodnotící; fyzická kopie na disku

Znamenitá plošinovka, kterou autoři přibližně ve třetí čtvrtině trochu pokazili, aby se ke konci opět dostala do pořádných obrátek. Výsledný pocit tak zůstává jednoznačně hodně pozitivní. Na první pohled hra vychází z poctivých starých plošinovek a nelze v tomhle ohledu nezmínit rané díly série Ninja Gaiden (Messenger je ostatně v rámci hravého a častého boření „čtvrté stěny“ zmiňuje sám). "Nidža tři" jsem svištěl před nějakými pětadvaceti lety nadšeně na rozhrkaných vietnamských videohrách, takže v tomhle ohledu na mě nostalgie fungovala.

Energický ninja se tak na začátku hry stává tajemným Messengerem, kterému byl svěřen tajuplný svitek, jež má být klíčem k záchraně posledních zbytků lidstva. Ač to takhle může vypadat jako naprosté cliché, opak je pravdou. Hra se totiž absolutně nebere vážně a příběh je vlastně vážně povedený. Naprosto prvotřídní je poté humor a zvláště příběhy od The Shopkeepera jsou naprosto perfektní. Mrzelo mne, že i tato složka byla od poloviny hry trochu upozaděna, protože scénář je krásně hravý a s přehledem překonává nejeden AAA projekt.

Po stránce hratelnosti jde o velmi klasickou ale naprosto precizně provedenou side scrolling skákačku. Schopnosti hlavního hrdiny jsme sice už asi všechny někde viděli, ale vše funguje skvěle a nad konkurenci hru staví prostě prvotřídní „omáčka“ okolo. Obtížnost hry je tak akorát a výzva rozhodně nechybí. Jak mě Quillble opakovaně upozornil, nasbíral jsem za svoji vzhledem k žánru až překvapivě dlouhou cestu smrtí několik stovek. Velká část z nich však připadá na některé vážně zákeřné úseky a nedá se úplně říct, že by hra po stránce obtížnosti konstantně gradovala. To platí i pro souboje s bossy a „čert“ kolem poloviny hry mi dal zabrat jak již žádný další nepřítel.

Bossfighty jsou i tak prvotřídní, zábavné a nápadité. Snad až na úplně první střetnutí se mi všechny vryly do paměti a mechaniky se zbytečně neopakují. Rozhodně bych vypíchnul humorný souboj s dvojicí kyklopů. Pro skvělou zábavu je naprosto stěžejní vyladěnost ovládání, které je naprosto precizní. Trochu mě štval asi jen přehnaný respawn nepřátel, kteří zázrakem ožijí i po posunu obrazovky. Při obtížnější plošinovkové pasáži tak klidně pětkrát zabijete stejného démona, aniž byste alespoň opustili místnost.

Prvotřídní poctu starým plošinovkám si autoři trochu pokazí někdy kolem poloviny, kdy dojde k zajímavým příběhovým odhalením a hrdina cestuje v čase. Z přímočaré skákačky se rázem stane hra s metroidvánia prvky. V tom momentě to však začne hodně skřípat. Autoři vás začnou nutit procházet již dávno zdolané lokace. Nově jde sice na určitých místech střídat časové dimenze pro zdolání dříve neprostupných překážek, ale hratelnost to nijak významně neoživuje. Na zdlouhavé bloudění na vlastní pěst jsem záhy rezignoval a párkrát využil zabudovaný systém nápovědy kudy dál, jelikož pouze na základě jinotajných proroctví je cestování nově otevřenějším světem frustrující. Portálů pro rychlé cestování do hry autoři zabudovali málo, a když jsem určitou sekvenci proskákával třeba popáté, regulérně mě hra nebavila. Moc tento tah nechápu, obě verze hlavního hrdiny umí absolutně to samé a herní dobu podle mě nebylo třeba natahovat.  

Naštěstí se i po tomto zvratu podíváme na zcela nová a zajímavá místa, kde navíc i to střídání časových dimenzí rázem dává smysl. Slabší část je tak potřeba přetrpět a Messenger se postupně opět vrátí do prvotřídní formy.

Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 14. hodnotící; digitální verze PSN

Necrosmith by mohla být taková tak dost fajn indie hříčka s neotřelým nápadem. Mohla by, nebýt toho, že na hře autoři dost nepochopitelně dodrbali vlastně dost zásadní (a základní) věci. O těch však později.

Hlavní hrdina a jeho sarkastický kočičí společník uvízli kdesi v Tramtárii odkud je třeba uniknout. Ústřední postava naštěstí disponuje schopností oživovat mrtvé, a tak začíná výprava za co nejfajnovějšími kusy těl, ze kterých si poté sestavíte armádu posluhovačů. Samotné jednotky samy běhají po mapě, zabírají nepřátelská doupata, sbírají zlato a manu a sem tam narazí i na unikátní artefakt, či součástku potřebnou ke sestrojení vesmírného korábu. Jednotky jde teoreticky omezeně ovládat i napřímo, využil jsem to však reálně pouze jednou... jednoduše na to není čas a to i přes to, že jde hru kdykoliv pozastavit.

Do nemrtvé armády se postupně přidají splácaniny kostlivců, zombíků, harpyjí, ale i třeba kyklopů, kudlanek či ultimátních mechanoidů. Každá část těla má rozdílné vlastnosti a různou cenu. Existují i kombinace, jejichž sestavením získá jednotka nějaký ten bonus a nemusí jít vždy pouze o to, že poskládáte konzistentní "živočišný" druh. Nápad je to fajn, končetin s různými zbraněmi je přehršel a možností takřka neomezeně. Bohužel se hra velmi brzy zvrhne ve skládání mechanoidů a z potencionálně zajímavých vzácnějších druhů jednotek použijete maximálně tak nohu či hlavu na doplnění. Poté, co zdraví vaší základny klesne kvůli útokům zástupů nepřátel na nulu, se totiž koná Game Over a tomu se předchází právě nejlépe díky armádě terminátorů, jejichž součástky po zakoupení příslušného vylepšení přibývají automaticky po uplynutí každé herní sekvence. Mezi "runy" lze pořídit i pár permanentních vylepšení relativně nenápaditých kouzel, jež jsou však při obraně základny neocenitelná.

Potud tedy řekněme ok, šlo by hru lépe vyvážit, ale zábava by to mohla být neotřelá, jenže... Hra má otřesné ovládání, u kterého jsem absolutně nechápal, jak mohlo projít do finální podoby hry. Nepotřebné části těl (a že jich bude!) lze tzv. spálit, což je ovšem i nutností, jelikož z toho plyne mana pro vytváření lepších jednotek. Zcela nesmyslně však musíte každou část vždy označit a poté spálit, označit spálit, označit spálit... Nakonec se tak herní seance zvrhne v šílené drcení dvou tlačítek na ovladači. Úplně stejný problém je například při vybírání vylepšení základny, přičemž pokaždé hra vyskočí z daného menu pryč, ačkoliv máte prostředky třeba na deset různých vylepšení. Takže znovu otevřít, vybrat potvrdit, znovu otevřít vybrat potvrdit. AAARRRRGGGHHH!!!

Druhý problém hry je neméně otravný. Při pozdějších fázích partie, kdy máte částí těl chtě nechtě stovky (i při poctivém pálení) se začne pixelartová hra o pár MB neúnosně sekat a to hlavně při střídání dnů. Záseky jsou to i na dobrých deset sekund, což činí hru extrémně nepříjemnou na hraní. Bídný technický stav dotváří i bugy, kdy se občas zasekne na obrazovce infografika s novým vylepšením, která nejde potvrdit a jednou jsem musel dobře rozehranou partii zcela vypnout, jelikož hra už nereagovala vůbec na žádný povel ovladače.

Relativně zábavnou a nenáročnou hru s fajn nápadem si tak autoři pohřbili za mě naprosto nepochopitelnými přešlapy. Nad zmíněnými zásadními neduhy jsem se rozčiloval hodně a jinak fajn zážitek to hodně kazilo. Uvažoval jsem o hodnocení i nižším kolem 5-5.5/10, na druhou stranu jsem však nakonec přihlédl i k tomu, že i za plnou cenu hned po vydání nestála hra ani dvě kila (na PC bez slevy dokonce ani kilo) a za takto střízlivý přístup autorů si ode mě hra přeci jen vysloužila více shovívavosti.

Hodnocení na DH v době dohrání: 50 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Na to, že má být podle mnohých Black Flag nejlepším dílem série, to zase takové terno nebylo. Z těch pár AC her, které mám za sebou, mi nejpovedenější přijde stále dvojka, i když rozhodně zde hraje roli i nostalgie a fakt, že jsem ji na rozdíl od právě propíraného dílu hrál relativně krátce po vydání. Black Flag nezestárnul úplně elegantně a vedle jasných kladů mi na hře celkem dost prvků i vyloženě vadilo.

Edward Kenway není špatný protagonista. Z podstaty věci jde však o charakter morálně velmi pochybný, s čímž ostatně hra v kontextu příběhu pracuje, a jde rozhodně spíše o antihrdinu než vyloženého klaďase. Pirátská tématika mi není úplně blízká a vzhledem k tomu, že jde prakticky o romantizované zloděje, reálně jsem postavám moc palce nedržel a že se jich konce příběhu dožila jen hrstka mi přišlo fér. Příběh jako takový má své momenty a scénář není špatný, někdy mi však přišlo, že scény hodně zvláštně navazují a některé zvraty či činy postav jsou dost hloupé a nelogické. Příběhu chybí i tah na branku a o Observatoř jde vlastně tak nějak mimochodem… to aby se hra úplně nepustila návaznosti na konflikt Assassinů a Templářů.

Herní plocha je poměrně rozlehlá a sestává se z pár měst a mnoha menších mořem oddělených lokací, mezi kterými nechybí domorodé chrámy, rybářské vesnice či opuštěné oázy. Vzhledem k zasazení do oblasti Karibiku jde o logický tah, málokdy si však zalezete na skutečně pozoruhodné budovy či místa a vlastně není moc po čem šplhat.

Největším tahákem jsou rozhodně námořní bitvy a plavba lodí po moři. To se vážně povedlo a i u takhle staré hry jde o krásně atmosférický zážitek. Brázdit moře s kormidlem Kavky v rukou za popěvků posádky je parádní zážitek a námořní bitvy zpočátku dokáží být zábavné i napínavé díky dobrému ovládání lodě samotné a jejich zbraní. Nebyl by to však Ubisoft, kdyby vás i ty zábavné věci nenutil dělat tak dlouho až zábavné být přestanou, což platí i pro námořní bitvy, zejména pokud se budete snažit splnit i stereotypní vedlejší aktivity. Po odehrání Black Flag mi nápad postavit hru pouze na lodích tak jako v Skull and Bones (AAAA!!!) připadá ještě hloupější, než původně, zvlášť když mají být některé mechaniky v uvedeném ubisoftím průšvihu dokonce ještě zjednodušené. Třeba bez šermovaček na palubě nepřátelské lodi si to nedokáži dost dobře představit i když i tady po nějaké době přichází ke slovu stereotyp, jelikož ani Black Flag nenabízí kdovíjak komplexní soubojový systém. Bambitky jsou ale fajn, to zase jo!

Hlavní mise občas přijdou s nějakým tím zajímavým nápadem, jejich náplň je však většinou poměrně stereotypní. Velmi často se opakuje nutnost někoho sledovat či vyslechnout hovor postav z poza rohu. Občas je to lahůdka i díky frustrujícím momentům, kdy Edward skočí někam, kam jste nechtěli a není to tak úplně vaše vina jako spíš rozmar trochu nešťastně vyřešeného ovládání.

Za zmínku rozhodně stojí i absurdní umělá inteligence nepřátel, kteří jsou regulérně retardovaní. Hlavně zpočátku mi lobotomické chování nepřátel, kterým jste právě prakticky před očima zabili parťáka až rušivé. Lokace jsou nepřátel bez mozku zbytečně přeplněné. Daleko víc by stealth hře slušel nižší počet nepřátel na smysluplných místech, kteří však na konání hráče reagují alespoň trochu uvěřitelně. Postupně jsem si ale asi trochu zvykl a začal automaticky s demencí nepřátel kalkulovat v hraní samotném.

Poslední zmínku bych věnoval dějové lince v „současnosti“, které mě asi jako jednoho z mála hráčů baví a zajímá. V trochu otravných minihrách jsem tak hacknul všechny počítače abych se dostal ke všem střípkům děje, které hra v tomto ohledu nabízí.

I přes to, že jsem v komentáři vypíchnul spíše to špatné ze hry, není Black Flag ani takhle po letech špatná hra a vůbec ne špatný díl AC (mimochodem, ruce pryč od Liberation, což je regulérně totální s*ačka). Hra však až na námořní bitvy nezestárnula úplně dobře a po vzoru dalších ubisoftích her budete opakovat některé činnosti až do zblbnutí. Víc než co jiného jsem si tak při hraní představoval, jak dobré by mohlo být regulérní pokračování s pirátskou tématikou vydané třeba letos... tedy za předpokladu, že by se o něj postarali lidé s vizí a talentem, tedy ctnostmi, kterých se bohužel většině vývojářských sekcí Ubisoftu dnes již bohužel nedostává.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "1. Noemova říše:  Dohraj hru, ve které přímo ovládáš loď, ponorku nebo jiné plavidlo plovoucí po vodě nebo pod vodní hladinou." – Hardcore varianta /Hráč ovládá značnou část hry vlastní loď/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 509. hodnotící; fyzická kopie na disku

Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.

Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.

V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.

No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.

EDIT 10/8/2024:  Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 4. Tenkrát v Hollywoodu: Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. " – Hardcore varianta / Příběh hry je vyprávěn pomocí četných live action sekvencí./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Opus magnum finských Remedy. „Evropský Kojima“ Sam Lake se už totálně utrhl ze řetězu a pod jeho vedením se Alan Wake 2 vydal do vod videohrami neprobádaných. Loňský rok tak přinesl dílo, které je děsivé, tajuplné, poutavé, bizarní i sebeuvědomělé a hravé. Ke koupi mě autoři vyzvali „WTF“ hudebním vystoupením na loňských Game Awards, původně jsem totiž držel takový malý bojkot za „digital only“ vydání. Nebuďte konzervy jako já a tohle berte za plnou cenu. Vyplatí se to a autoři si naše peníze zaslouží!

Už první Alan Wake je podle mě velmi solidní kousek (8/10). Dvojka vyšla s pořádným časovým odstupem (ten je dokonce zcela přirozeně začleněn do děje samotného). Ač je základ z původní hry jasně patrný, pokračování je v absolutně všech aspektech lepší, promyšlenější a zábavnější. V jádru jde tak opět o survival horor, jen se je tentokrát vážně čeho bát a znepokojujících momentů je hra plná. Měl jsem obavy z lekaček, kterých měla být hra přervanáq a jeden z následných patchů dokonce přidává možnost jejich intenzitu a četnost korigovat. Po dohrání v původní zamýšlené verzi jsem však toho názoru, že k vizi autorů a atmosféře hry skvěle sednou a i když ani mě deformované ksichty přes celou obrazovku rozhodně nebyly příjemné, nepůsobí tento prvek prvoplánově. Snad je v „pečovateláku“ to s nimi autoři trochu přehnali.

Akční složka byla v prvním díle asi největším kamenem úrazu, jelikož souboje postupně začaly spíše nudit. Dvojka je i v tomhle ohledu nesrovnatelně lepší. Opět je potřeba nejprve z bubáka baterkou temnotu vysvítit a až poté začnou fungovat konvenční zbraně. Četnost soubojů je však podstatně nižší a za první cca tři hodiny jsem střílel snad jednou. Vůbec to nevadí, bavil jsem se i tak náramně. Když už na souboje dojde, funguje vše skvěle. Zbraní není přespříliš ale pocit z jejich používání je krásně uspokojivý, což platí i pro světlice, omračující granáty a další udělátka. Brokovnice má prostě ten správný říz a pomáhá i simulace zásahů na těle nepřátel. Je dost poznat, že je hra nadesignována tak, aby vám v případě nedostatku padalo více munice, takže reálně příliš nehrozí, že byste se ani při hraní na vyšší obtížnost (Nightmare jsem nezkoušel, ale ta se odemkne až po prvním průchodu) dostali na sucho.

Asi není žádným tajemstvím, že vyjma Alana se tentokrát hraje i za další postavu v podobě agentky FBI Sagy Anderson, která do Bright Falls společně s parťákem Alexem Caseyem (game director Sam Lake v celé své parádě, byť s jiným hlasem) přijíždí řešit sérii rituálních vražd. Alan se toho času nachází stále chycený kdesi v temnotách, odkud se snaží marně uniknout. Linky postav se postupně prolínají, byť každá se nachází prakticky v jiné dimenzi bytí. Svojí atmosférou jsou obě linie rozdílné, ale takřka stejně skvělé. Ta Alanova možná trochu trpí kvůli částečnému opakování, ale vše je součástí děje. Navíc zrovna Alan si užije snad nejlepší část hry v podobě absolutně ujeté a natřískané kapitoly s trefným názvem "We Sing". Děj funguje skvěle v obou rovinách a to i díky tomu, že Saga je vážně dobře vymyšlená postava, se kterou není problém se rychle sžít. Postavy obecně se povedly již v prvním díle a to se povedlo autorům plně přenést i do pokračování. Výborné tak jsou i charaktery, které v ději jinak nemají zase tolik prostoru. Myslím, že se snad nenajde nikdo, kdo by si neoblíbil Jakka s Ilmem a jejich live action reklamy. Hraných sekvencí je ostatně Alan Wake 2 plný a dává to zde perfektní smysl.

Moc se povedlo i propojení s dalším titulem Remedy – Control (rovněž skvělý kousek, Remedy zrají jako víno!), které dohromady tvoří unikátní universum děsivé svoji autentičností a blízkostí naší všední realitě. Právě s FBC je propojen jeden z typů sběratelských serepetiček. Hra ostatně baví i v tomto ohledu a průzkum Bright Falls a okolí je krásně odměňující jak v podobě předmětů, tak servírováním dalších střípků dokreslujících děj.

Vlastní zmínku si zaslouží i naprosto (staro)boží soundtrack, ve kterém hrají prim opět Poets of the Fall (pardon vlastně Old Gods of Asgard). Herald of Darkness sice vede, ale zdatně sekundují o statní skladby skupiny i dalších interpretů. I proto vás hudební předěly mezi epizodami ani nenapadne přeskočit. Vizuální stránka hry nezůstává pozadu a lokace jsou krásně detailní a atmosférické. Jen je občas trochu úsměvné, jak je všude tma i když to z hlediska nasvícení a aktuální denní doby vlastně nedává vůbec smysl.  

Alan Wake 2 v mnoha ohledech divná hra, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. V poutavém univerzu se rozplétá prapodivný příběh se znepokojujícím nádech, přičemž vyprávění autoři doplnili i o skvělou hratelnost. Hrál jsem to velmi pomalu a prozkoumával pečlivě co nejvíce koutů světa, díky čemuž jsem se dostal na úctyhodných cca 45 hodin. Nemám ani zdaleka dost a těším se na připravovaná DLC, což se mi v současné videoherní produkci stává jen velmi zřídka.

EDIT 10/8/2024: Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "10. V záři reflektorů: Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert." – Hardcore varianta /Během hry se odehrají dokonce hned dvě hudební vystoupení, jedno v live action a druhé v enginu hry. Během koncertů se zpívá a zpěváci jsou přímo vidět./

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 54. hodnotící; digitální verze PSN

Pátý Dirt je z určitého úhlu pohledu vážně dobrá závodní hra. Byť asi někteří členové komunity série nesouhlasí, podle mě má hra velmi slušný jízdní model. Ten je sice arkádový, ale nejde o takové ty nesmyslné fantasmagorie za volantem, které předvádí některá konkurence. Jednotlivá vozidla se neovládají všechna stejně a zkrotit zejména buginy je fakt kumšt. Pocit z jízdy i z rychlosti je parádní. Hra navíc skvěle vypadá a minimálně po vizuální stránce krásně simuluje i jednotlivé povrchy. Pamatuji si, že po vydání jsem při hraní na PS4 byl z grafické stránky hry nadšený. Teď jsem celou kariéru absolvoval na PS Portalu a na menší obrazovce hra přeci jen tolik nevynikne. Rozhraní hry je pestrobarevné a barvami do značné míry hýří i tratě samotné. Grafický styl rozhraní hry se mi líbil, byť až pastelové barvy asi nebudou pro každého.

Nejsem kdovíjaký virtuální Lauda a tak mě hra na obtížnost HARD v jednotlivých závodech dokázala potrápit. V tomto ohledu však ke slovu přichází první výtka... obtížnost mi přišla opravdu hodně nevyvážená. Zatímco v některých závodech nebyl problém dostat se rychle do čela a poté s trochou bedlivého soustředění špičku udržet. V jiných mi přišlo, že i při jízdě bez větších chyb prostě čelo pelotonu ne a ne dohonit a od půlky prvního kola jsem odsouzen k přetahování se o nějakou cca pátou pozici. Přiznám se, že některé třidy vozidel jsem neměl rád a řídily se mi prakticky všechny špatně. Zbytečně moc "eventů" se také omezuje na buginy či velká SUV a klasické závodní speciály se nedostávají tak často ke slovu. Herních módů je osm, ze Showdownu je zpět například Gymkhana a již tam jsem si ji překvapivě oblíbil. V pětce mě bavil Pathfinder, kde mi opět dle předchozích řádků přišla zvláštně nastavená obtížnost a dojet pro tři nálepky nebyl prakticky nikdy na první nic moc pokus problém.

No a teď to nejhorší... kariéra, tedy ústřední mód pro jednoho hráče, je zastaralá a nudná. Jde o série na sebe navázaných závodů, rozdělených do pěti kapitol. Autoři ale na hráče kladou prakticky nulové nároky a na postup do dalších kapitol je potřeba jen úplně směšný počet nálepek. Regulérně se tak stačí ve většině závodů dokodrcat do cíle klidně na posledním 12. místě (jedna nálepka ze tří) a poté dojet alespoň na třetí pozici v jednom ze tří závodů na konci kapitoly. V Codemasters se tak strašně snažili nikoho neomezovat, až je z toho cesta k závodnímu vrcholu naprosto bez výzvy a napětí.

Snažení hráče doprovází podcast, kde se ve směšně předvídatelném příběhu buduje rivalita dvou závodníků, ze kterých však uslyšíte pouze hlasy (už dost provaření Troy Baker a Nolan North). Vzhledem k benevolenci kariéry je tak úsměvné, že můžete zvesela jezdit jak slepej po poli a v podcastu vám všichni svorně líží zadek jaká to jste nedostižná extratřída. Scénář leze hráči do zadku opravdu hodně až je to chvílemi otravné. Reakce jednoho z rivalů po dokončení hry všemu dodává jen tečku.

Že na hráče kariéra neklade prakticky žádné nároky, je prostě škoda. Závody samotné dokáží být krásně napínavé a v těch několika, kde se skutečně musíte alespoň trochu slušně umístit, je zábava asi nejvyšší. Alespoň, že do DLC trofejí autoři začlenili nutnost všechny závody v bonusových sériích vyhrát.

Různých aut nabízí hra obstojné množství. Každé má však pouze dva ukazatele a to "výkon" a "řízení". V praxi tak po pár závodech prostě koupíte to papírově nejlepší v dané kategorii a s ostatními nemá smysl ztrácet čas.

Vyjma kariéry hra nabízí i mód Playgrounds. Ten šel mimo mě. Nejsem kreativní hráč a zkoušet kostrbaté tratě ostatních hráčů mě vůbec nebavilo. Hra nabízí také spoustu odemykatelného "bordelu" v podobě pozadí hráčovi karty, nálepek či možností pomalování vozidla. Opět vychytávka, kterou jsem použil jen v míře nezbytně nutné a pro vozidla volil barevná provedení od sponzorů.

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Transistor v sobě nezapře, že předchozí hrou studia byl Bastion. I když se zmiňované hry tak hrají vlastně dost jinak, pozitiva i negativa se opakují a opět je vidět, že si zde Supermassive Games prošlapávali cestičku k úžasnému Hades.

Opět je tak jedním z hlavních taháků hry krásný vizuál a podmanivá hudba. Budu se opakovat, ale i u Transistoru byste podle mne neznalému hráči v pohodě namluvili, že vyšel včera. Z Bastion si však hra přetáhla i asi největší negativum ve způsobu podání příběhu. Vyprávění se zde dokonce zhostil stejný herec, byť je tentokrát více "ukotvený" a vlastně "dabuje" meč Trasistor. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka Red přišla o hlas (což působí jako obezlička, protože autoři ani tento prvek úplně nevysvětlí), je tak až na pár výjimek jediným, kdo ve hře promluví. Stejně jako v Bastion je však i tady vlastně celkem jednoduchý příběh podán hodně poeticky, což však znamená, že vlastně nebudete přesně vědět, která bije. Hru jsem prošel dvakrát (což doporučuji) a některé otázky zůstaly nezodpovězené i poté, co jsem si přečetl některé interpretace příběhu na internetu (doporučuji, záměr autorů byl zajímavý, jen ho podle mě nedokázali dobře komunikovat s hráčem samotným). Třeba motivace hlavních záporáků hra vysvětluje velmi bídně a navíc vše působí hodně uspěchaně. Transistor toho sice naplká hodně, podstatné pro děj samotný je pramálo a hra končí aniž by se pořádně rozjela. Jinotajné podání příběhu mi zde tak vadilo stejně jako v předchozí hře. Již zmiňovaný Hades od stejných autorů v tomto ohledu odvádí daleko lepší práci.

Hratelnost spočívá v procházení pestrobarevných ulic skomírajícího města Cloudbank a v soubojích s syntetickými nepřáteli. Soubojový systém je unikátní a rozhodně patří k tahákům hry. Váš meč totiž postupem času získá až dvacet funkcí, které mají aktivní, podpůrný i pasivní účinek a kombinací je tak mnoho. Souboje poté probíhají sice v reálném čase s tím, že hru lze přepnout do plánovacího módu, ve kterém může Red naplánovat sled akcí bez toho, aby se nepřátelé pohnuli. Turn () má však samozřejmě cooldown, po který navíc (obyčejně) nelze využívat aktivní schopnosti a Red je tak na chvíli prakticky bezbranná. Po vzoru dalších her studia lze obtížnost modifikovat pomocí systému limitací a vyhrát souboj se všemi zapnutými je často pořádná fuška. Cca od poloviny druhého průchodu, kdy už jsem měl všechno vlastně splněné, nebyl problém hru prosvištět prakticky v reálném čase a kouzlo soubojů přeci jen vyprchalo. Jinak jde však o sytém funkční, zábavný a do značné míry originální. Nepřátelé mají zajímavé a nevšední schopnosti, byť na jejich vizuálu by se dalo ještě trochu zapracovat.

Velmi mne bavili nepovinné série testů, spočívající v nutnosti porazit nepřátele v určitém časovém limitu s přednastavenými funkcemi, odolávat vlnám nepřátel s náhodným výběrem funkcí, nebo porazit všechny nepřátele v rámci jednoho užití Turn (). Testy jsou nedesignované k prověření různých hráčských schopností a bavily mne asi vlastně víc než souboje v rámci hlavní dějové linky.

Transistor je tak krásná a v mnoha ohledech originální Indie hra, která nezabere příliš mnoho času. Díky zajímavému soubojovému systému ani vlastně tolik nevadí, že toho tolik navíc nenabízí. Příběh však skončí, než se pořádně rozjede a navíc je odvyprávěn kontroverzním způsobem, který mě osobně prostě u her nesedí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 68. hodnotící; digitální verze PSN

Minit je vážně rychlovka. Za dvě až tři hodinky je hotovo a osobně jsem bohužel nenašel motivaci pustit se do kratičkého dobrodružství znovu. Hra tak působí spíše jako vlastně minimalistický experiment založený na nápadu, který v konečném důsledku funguje také bohužel více na papíře. Hlavní hrdina kvůli prokletému meči vždy do minuty zhebne. Je tak třeba postupovat metodicky a v rámci jepičího živůtka si tak postupně proklestit cestu až do továrny na zhoubné perořízky.

Hra je spíše velmi jednoduchou metroidvanií než klasickou roguelike/roguelite. Nápad s životem na jednu minutu se poměrně rychle vyčerpá a asi dvakrát, kdy jsem trochu tápal kudy dál, mne časový limit vyloženě otravoval. Autoři toho na malém prostoru vlastně tolik nevymysleli a byť v sobě hra schovává nejedno tajemství, zajímavého obsahu není skutečně moc. Sbírání penízků, zbytečných srdíček, či chapadel zase tolik nemotivuje. Striktně černobílá grafika tvořená velkými pixely není úplně můj styl, Minit tím však dostává fajn retro nádech. Bohužel opět převládá pocit, že si se hrou autoři prostě nedali až tolik práce (na druhou stranu však zase perfektně sedí do letošní Herní výzvy, že ano :)).

Původně jsem plánoval hru projít ještě jednou v NG+ módu. Ten ale snižuje limit z minuty na 40 sekund a omezuje i hráčovo zdraví. Děkuji, nechci. Část hry jsem tak neobjevil... hra se bohužel uložila již v místě, odkud nešlo zbylá tajemství vyzobat, což je škoda.

Minit je milé minimalistické dobrodružství s retro nádechem a herní mechanikou, která vydrží bavit tak akorát po nevalnou herní dobu. Autoři však za hru ani při vydání nechtěli přehnaně moc kaček a za zahrání tenhle videoherní experiment věhlasných vývojářů stojí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 7. Ve stínu pixelů: Dohraj hru s černobílou stylizací. " – Hardcore varianta /hra je celá kompletně černobílá/

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 19. hodnotící; digitální verze PSN