Zajímavý popis tunelů z Forsythova Mstitele:
Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.
Žádný z těchto druhů člověka nemohl zabít; touto výsadou se pyšnil chřestýšovec Stejnegerův, jehož uštknutí znamenalo smrt během třiceti minut. Chřestýšovec byl zpravidla připraven u stropu v kousku bambusu, který trčel v ostrém úhlu proti vetřelci a nevyčníval víc než několik centimetrů.
Had se skrýval v trubičce, hlavou dolů, uvězněný a rozdrážděný, a východ měl zablokovaný kapokovou zátkou na dolním konci. Tou procházel provaz, táhnoucí se od jedné stěny tunelu ke druhé. Pokud plížící se voják zavadil o provaz, zátka se uvolnila a chřestýšovec vypadl nešťastníkovi rovnou za krk.
A navíc tu byly krysy, skutečné krysy. Pro ně se tunely staly nebem na zemi, takže se nesmírně rozmnožily. Podobně jako Američané vynášeli své zraněné či dokonce mrtvé z podzemí, partyzáni jen neradi nechávali své padlé na povrchu, kde je mohli objevit nepřátelé a připsat si další čárku k opěvovanému "počtu zabitých". Mrtví Vietnamci byli dopravováni do tunelů, ve skrčené poloze pohřbíváni do stěn a zakrýváni vlhkým jílem.
Pro krysu však vrstva jílu není žádnou překážkou. Hlodavci získali nevyčerpatelný zdroj potravy a dorůstali velikosti koček. A přece partyzáni žili v jeskyních celé týdny a nakonec měsíce, což se pro Američany stalo výzvou, aby se odvážili na jejich území, nalezli je a bojovali s nimi.
Ti, kteří tak učinili a přežili, si kromě odporných živočichů zvykli také na příšerný puch. Podzemí bylo vždycky horké, vlhké, těsné a černé jako uhel. Kromě toho páchlo. Bojovníci Vietkongu museli vykonávat tělesné potřeby do kameninových nádob, jež po naplnění zakopávali do podlah a překrývali jílem. Ale krysy otevřely i je.
Vojáci, kteří se stali Tunelovými krysami, pocházeli z nejlépe vyzbrojené země na světě, avšak museli odložit veškerou techniku a vrátit se na úroveň primitivního člověka. V chodbách vystačili s vojenským nožem, pistolí, svítilnou, náhradním zásobníkem a dvěma bateriemi. Občas použili ruční granát, jenže ten ohrožoval a někdy usmrtil i samotného vrhače. Ve stísněných prostorách mu mohly prasknout ušní bubínky nebo, v horším případě, exploze spotřebovala veškerý kyslík v několika stovkách metrů chodby. Člověk se mohl udusit, pokud přísun vzduchu zvnějšku nebyl dost rychlý.
Pokud voják použil pistoli nebo svítilnu, prozradil svou polohu, přičemž nikdy nevěděl, kdo tiše a trpělivě číhá v temnotě před ním. V tomto smyslu měli partyzáni vždycky výhodu. Stačilo jim zůstat zticha a čekat na muže, který se plížil směrem k nim.
Nejpevnější nervy vyžadoval a nejvíce úmrtí způsobil úkol překonat padací dveře spojující jednotlivá podlaží a směřující většinou dolů.
Zakončení chodby bývalo často slepé. Byla to však skutečně slepá ulička? Pokud ano, proč ji vůbec vykopali? Pokud voják v temnotě nenahmatal nic než lateritovou stěnu a žádná odbočka nevedla doprava ani doleva, musel použít svítilnu. S její pomocí zpravidla odhalil umně zamaskované a snadno přehlédnutelné dveře ve stěně, v podlaze nebo ve stropu. Pak mohl přerušit akci, nebo průlez otevřít.
Ale kdo čekal na druhé straně? Jestliže by voják do dveří strčil nejprve hlavu a za nimi skutečně číhal partyzán, Američanův život by skončil proříznutím hrdla, smrtícím kousnutím nebo utažením smyčky kolem krku. Pokud by se dolů spustil po nohou, do břicha se mu mohl zabodnout oštěp. V takovém případě by zemřel v strašných bolestech, se zmítající se horní polovinou těla v jednom patře a ochablou dolní ve druhém.
Před bojovými plyny byly komplexy chráněny vodními pastmi. Plížící se voják občas zjistil, že má před sebou zapáchající hladinu.
To znamenalo, že tunel pokračuje na druhé straně nádrže.
Vodní past bylo možné překonat jedině tak, že se voják otočil na záda, po hlavě vklouzl do vody a odrážením od stropu se posouval kupředu. Musel doufat, že na opačnou stranu doplave dříve, než mu dojde vzduch v plicích. Jinak se mohl utopit, nohama nahoru, patnáct metrů pod zemí. Tomu se dalo zabránit spoluprací se spolehlivým partnerem.
Než se první člen hlídky ponořil do vody, uvázal si kolem nohy lano a podal je kolegovi. Jestliže během devadesáti vteřin nepřišlo uklidňující zatahání, které potvrzovalo, že na druhé straně pasti je vzduch, druhý voják začal lano okamžitě navíjet, protože jeho partner mohl dole umírat.
AndrewWWW
Shoggot
Korbitch
Red
mazar1234
Walome
MartinezZ
ViRus
kristmeister
koudy_cz
montana
miCHALupka
Zbyisek
Jack_Dark
Jumas
Fatality
Lukaskon
Fritol
medved283
FrankHorigan
Neomo
Shazooo
Richmond1
