Diskuze

@Radecker (05.04.2025 13:42): No já teda nevím, ale když vidím ty překlady, cos zmínil, tak bych si to s originálem nespojil, a fakt nevím, jak to s ním vlastně souvisí.

Právě jsem dokončil Bloom a blížím se do finále. Bloom byl dost zábavný, snad mohl být klidně i delší. Bavilo mě, že jsem mu mohl na každém kroku říkat fuck you a klestit si cestu transdimenzionálním skalpelem.

Nicméně hlavní příběh se pořád tak nějak rozpadá. Je tam čím dál víc Castoffů, ke kterým nemám vůbec žádný vztah. To, že je Memovira první Castoff je vlastně taky tak nějak jedno, a celé to vyznívá velmi do ztracena. Jako by se tvůrci snažili vytvořit komplexní příběh, kde do sebe má každý kousek skládačky přesně zapadat, a on sice zapadá, ale ten celkový obraz vlastně není moc zajímavý.

Finále mě teď čeká, ale zatím je můj dojem stejný jako před lety, když jsem to hrál poprvé.

Shoda okolností, dal jsem si znovu původní Torment, tak pokračuju i tímhle. Věřím tedy, že čeština bude kvalitní, ale já to úplně nevyužiju.

Jinak už mám za sebou Valley of Dead Heroes. Stále platí, že mě štve malý počet společníků v partě. Tím, že se prakticky nebojuje, tak ani nehrozí, že by byl člověk s šestičlennou partou až moc silný, je to zbytečné omezení. Takže prostě googlím, kdy má kdo nějaký štěk, abych si ho na danou situaci přidal do družiny, což je trochu otrava. Stále mám Rhin a Matkinu, toho posledního měním. Neaktivní členové ani nezískávají expy, takže se moc nevyplatí to pravidelně střídat. Toho posledního mám tedy nejčastěji Tybira, kterého měním jen kvůli konkrétním dialogům a situacím.

Hra je poněkud nevyrovnaná – hlavní postava už má díky různým bonusům přes 20 inteligence, přičemž to vlastně ani není potřeba, protože díky skillům a edge tou inteligencí ani nijak zvlášť neplýtvám. Platí totéž co u původního Tormentu – hraní za mága je jednoznačně nejlepší volba. Tady ještě obzvlášť kvůli čtení myšlenek.

Nevyrovnané je i tempo vyprávění. Stále se dozvídám jen nějaké náznaky, vedlejší příběhy, jdu po stopách, ale co se hlavního příběhu týče, zůstává to u "musím opravit resonance chamber a pronásleduje mě Sorrow". Co si pamatuju, tak ke konci se ty různé útržky propojí, ale jinak je to prostě taková procházka světem plným bizarností, při které protagonistovi chybí nějaká vnitřní motivace. Jde dál, protože hráč hraje dál.

Tak to mně absence soubojů nevadí, naopak. Čím míň, tím líp. V tomto jsem nepochybně rád za Disco Elysium, které ukázalo, že to jde i bez toho.

Sagus Cliffs už mám skoro za sebou (10 hodin hraní), ještě pár questů mi zbývá, a pak letím pryč. Děj se začíná rozjíždět a je to zajímavé, ale nedá se mluvit o tom, že by mě to nějak strašlivě vtáhlo a musel bych nutně vědět, jak to bude dál. Z prvního hraní si toho příliš nepamatuju, tak uvidím, jestli budu překvapen příjemně či nepříjemně.

Když už jsem si zopakoval Planescape Torment, nastal čas si dát znova i tenhle Torment. Při prvním hraní mi vadila přílišná ukecanost neopodstatněná kvalitou textů, ale momentálně zatím ten pocit nemám. Asi jde i o srovnání – třeba Pathfindery i druhé Pillars mi připadají ještě ukecanější.

Zatím mě to baví, i když tedy jen pobíhám po městě a questy především nabírám než plním. Škoda, že můžu mít jen 3 společníky – zvlášť když v Sagus Cliffs jich je celkově 5, z toho dva se vylučují, takže mi přijde zbytečné, že na jednoho chudáka nevyjde slot.