Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Diskuze

@Shoggot (22.10.2016 15:34): Nejsem expert, ale co jsem kde četl, tak do roku 1966 nikdo nevěděl, jak je síť rozsáhlá. A ta fungovala již za Francouzů, za Američanů ji jenom rozšířili.

Je možné, že Francouzi objevili nějaký ten kryt, nebo podzemní bunkr. Ale rozhodně žádný rozsáhlý podzemní komplex.
Akorát s tou obtížností: vietcong končím. :-) Je to nehratelné. Je určena pro lidi, co znají hru nazpaměť a i pro ty je to výzva.

Můžete se chovat sebe líp takticky a pak přiletí kulka z druhého konce mapy. Zastřelí vás, nevíte odkud. A když jede ta kamera, od nepřítele ke mě, tak se svoji "mrtvolu" nevidím skrze kmeny stromů a porost, dokud není u mě.

Prostě u AI není zohledněno, že přes porost není vidět.

Vtipné je, že od doby, co jsem hrál kdysi Vietcong, jsem každou hru dohrál na nejvyšší obtížnost. :-)
@Korbitch (22.10.2016 03:17): Tvůj problém s trávou vidím v tom samém, co mi dělala originálka. Ač si nastavíš v menu cokoliv (zvuk, grafiku, vypneš trávu), hra to ignoruje a vše je po spuštění hry nastaveno deffaultně, beze změny.

Pro mě grafika není určující prvek. Obecně hraju hry se zpožděním od doby vydání. Half-life 2 jsem hrál teprve před půl rokem a teď hraju Gothic 2. Třeba Fallouta 1 jsem hrál před rokem.

Důležitá je atmosféra, hratelnost a stavba misí / levelů. A v tomhle ta hra nezestárla.
@AndrewWWW (22.10.2016 02:00): Jo, to je v tý knize taky zmíněno:)

Zprvu převládal názor, že bojovníci Vietkongu se přes den stávají rolníky, k nerozeznání podobnými milionům ostatních, a v noci znovu sahají po zbraních. Ale proč bylo přes den tolik ztrát a nebylo po kom střílet? V lednu 1966 se divize Big Red One rozhodla, že jednou provždy vyčistí Železný trojúhelník. Začala operace Crimp.
Divize se shromáždila na jednom okraji, vějířovitě se rozvinula a postupovala kupředu. Měla dost munice na to, aby celou Indočínu srovnala se zemí. Jednotky přešly celou oblast a nikoho nenašly. Zpoza rojnice začal pálit odstřelovač a pět Američanů přišlo o život. Ať střílel kdokoli, měl jen starou sovětskou karabinu, ale kulka do srdce je v každém případě kulka do srdce.
Vojáci se obrátili a prohledali terén ještě jednou. Nic, žádní nepřátelé. Následovali další mrtví, všichni střeleni do zad. Američané objevili několik okopů a protileteckých krytů. Prázdných, nepoužitelných jako skrýš. Poté zase spustil odstřelovač, avšak v dohledu nebyly žádné prchající postavy, jejichž palbu by bylo možné opětovat.
Čtvrtého dne operace se seržant Stewart Green, krajně znechucený stejně jako všichni jeho druzi, posadil, aby si odpočinul. Za dvě vteřiny byl znovu na nohou a držel se za zadek. Ve Vietnamu se vyskytovali bodaví mravenci, škorpióni i hadi. Seržant byl přesvědčen, že ho něco píchlo nebo kouslo. Škrábl se však o hlavičku hřebíku. Hřebík trčel z rámu, který patřil k tajným dveřím šachty vedoucí přímo dolů do tmy. Americká armáda zjistila, kam se odstřelovači poděli.
Nepřicházelo v úvahu bojovat s partyzány žijícími a skrývajícími se v podzemí s pomocí dálkově ovládaných zbraní. Společnost, která o dva roky později vyslala dva muže na procházku po Měsíci, neměla techniku pro boj v tunelech Cu Chi. Zbývala jediná možnost, jak se postavit neviditelnému nepříteli.
Někdo se musel svléci do tenkých bavlněných spodků a s pistolí, nožem a svítilnou sestoupit do černočerného, páchnoucího, zatuchlého, cizího, nezmapovaného, nástrahami prošpikovaného, smrtícího, vrcholně klaustrofobního labyrintu úzkých chodeb bez jakéhokoli známého východu a zabíjet číhající příslušníky Vietkongu v jejich vlastních doupatech.
Na základě zvláštních požadavků bylo vybráno několik mužů. Vysocí a svalnatí byli k ničemu. Nehodilo se ani 95 procent těch, kteří trpěli klaustrofobií. Nehodili se žvanilové, exhibicionisté a vychloubači. Jako ideální se projevily nenápadné, tiché, rezervované a samostatné osobnosti, často samotáři ve svých jednotkách. Museli být vyrovnaní, možná dokonce lhostejní, chladnokrevní a skoro imunní vůči panice, pod zemí skuteční zabijáci.
Armádní byrokracie, která se nikdy nebojí použít deset slov tam, kde by stačila dvě, z nich udělala "personál pro průzkum tunelů". Oni sami si říkali Tunelové krysy.
V Četě je scéna, jak Elias prolézá tunely. A není to nic příjemného. V rámci celého filmu, je to jen drobná epizodka, ale vryje se do paměti.

Sít tunelů byla dlouhá 250 Km a kopali je bez jakékoliv techniky, jen motykama. Trvalo několik měsíců, než na ně Američané přišli. A to prý ještě úplnou náhodou, že si jeden z nich sedl na vchod a uněco ho štíplo do zadku. :-) Když se podíval, zjistil, že je to ostrý odštěpek bambusu z poklopu. :-)

Zrovna včera jsem procházel tunely ve hře a byl to depresivní zážitek. Ta hra nezestárla. Akorát já jsem zkušenější a nyní jsem věděl, že mám baterku. :-)

@Walome (21.10.2016 22:11): Skoda, ze na tom nerobil Vavra, to by tam boli aj ti hadi v trubicke :-D

Inac, podobne opisi mala jedna kniha, akurat si kurevsky neviem spomenut na nazov. Bolo to o skupine policajtov, co isla po mafianskych strukturach v USA a niekto ich tam stale v predstihu vrazdil tych mafianov (bol to jeden z clenov jednotky) a cas od casu vzdy niektora kapitola zacinala takym odstavcom spomienky z Vietnamu a tam presne boli taketo vseliake opisy udalosti, to ma najviac bavilo.
Malo to taky jednoslovny nazov.... nieco ako Gauneri, Grazli, Darebaci...
Zajímavý popis tunelů z Forsythova Mstitele:

Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.
Žádný z těchto druhů člověka nemohl zabít; touto výsadou se pyšnil chřestýšovec Stejnegerův, jehož uštknutí znamenalo smrt během třiceti minut. Chřestýšovec byl zpravidla připraven u stropu v kousku bambusu, který trčel v ostrém úhlu proti vetřelci a nevyčníval víc než několik centimetrů.
Had se skrýval v trubičce, hlavou dolů, uvězněný a rozdrážděný, a východ měl zablokovaný kapokovou zátkou na dolním konci. Tou procházel provaz, táhnoucí se od jedné stěny tunelu ke druhé. Pokud plížící se voják zavadil o provaz, zátka se uvolnila a chřestýšovec vypadl nešťastníkovi rovnou za krk.
A navíc tu byly krysy, skutečné krysy. Pro ně se tunely staly nebem na zemi, takže se nesmírně rozmnožily. Podobně jako Američané vynášeli své zraněné či dokonce mrtvé z podzemí, partyzáni jen neradi nechávali své padlé na povrchu, kde je mohli objevit nepřátelé a připsat si další čárku k opěvovanému "počtu zabitých". Mrtví Vietnamci byli dopravováni do tunelů, ve skrčené poloze pohřbíváni do stěn a zakrýváni vlhkým jílem.
Pro krysu však vrstva jílu není žádnou překážkou. Hlodavci získali nevyčerpatelný zdroj potravy a dorůstali velikosti koček. A přece partyzáni žili v jeskyních celé týdny a nakonec měsíce, což se pro Američany stalo výzvou, aby se odvážili na jejich území, nalezli je a bojovali s nimi.
Ti, kteří tak učinili a přežili, si kromě odporných živočichů zvykli také na příšerný puch. Podzemí bylo vždycky horké, vlhké, těsné a černé jako uhel. Kromě toho páchlo. Bojovníci Vietkongu museli vykonávat tělesné potřeby do kameninových nádob, jež po naplnění zakopávali do podlah a překrývali jílem. Ale krysy otevřely i je.
Vojáci, kteří se stali Tunelovými krysami, pocházeli z nejlépe vyzbrojené země na světě, avšak museli odložit veškerou techniku a vrátit se na úroveň primitivního člověka. V chodbách vystačili s vojenským nožem, pistolí, svítilnou, náhradním zásobníkem a dvěma bateriemi. Občas použili ruční granát, jenže ten ohrožoval a někdy usmrtil i samotného vrhače. Ve stísněných prostorách mu mohly prasknout ušní bubínky nebo, v horším případě, exploze spotřebovala veškerý kyslík v několika stovkách metrů chodby. Člověk se mohl udusit, pokud přísun vzduchu zvnějšku nebyl dost rychlý.
Pokud voják použil pistoli nebo svítilnu, prozradil svou polohu, přičemž nikdy nevěděl, kdo tiše a trpělivě číhá v temnotě před ním. V tomto smyslu měli partyzáni vždycky výhodu. Stačilo jim zůstat zticha a čekat na muže, který se plížil směrem k nim.
Nejpevnější nervy vyžadoval a nejvíce úmrtí způsobil úkol překonat padací dveře spojující jednotlivá podlaží a směřující většinou dolů.
Zakončení chodby bývalo často slepé. Byla to však skutečně slepá ulička? Pokud ano, proč ji vůbec vykopali? Pokud voják v temnotě nenahmatal nic než lateritovou stěnu a žádná odbočka nevedla doprava ani doleva, musel použít svítilnu. S její pomocí zpravidla odhalil umně zamaskované a snadno přehlédnutelné dveře ve stěně, v podlaze nebo ve stropu. Pak mohl přerušit akci, nebo průlez otevřít.
Ale kdo čekal na druhé straně? Jestliže by voják do dveří strčil nejprve hlavu a za nimi skutečně číhal partyzán, Američanův život by skončil proříznutím hrdla, smrtícím kousnutím nebo utažením smyčky kolem krku. Pokud by se dolů spustil po nohou, do břicha se mu mohl zabodnout oštěp. V takovém případě by zemřel v strašných bolestech, se zmítající se horní polovinou těla v jednom patře a ochablou dolní ve druhém.
Před bojovými plyny byly komplexy chráněny vodními pastmi. Plížící se voják občas zjistil, že má před sebou zapáchající hladinu.
To znamenalo, že tunel pokračuje na druhé straně nádrže.
Vodní past bylo možné překonat jedině tak, že se voják otočil na záda, po hlavě vklouzl do vody a odrážením od stropu se posouval kupředu. Musel doufat, že na opačnou stranu doplave dříve, než mu dojde vzduch v plicích. Jinak se mohl utopit, nohama nahoru, patnáct metrů pod zemí. Tomu se dalo zabránit spoluprací se spolehlivým partnerem.
Než se první člen hlídky ponořil do vody, uvázal si kolem nohy lano a podal je kolegovi. Jestliže během devadesáti vteřin nepřišlo uklidňující zatahání, které potvrzovalo, že na druhé straně pasti je vzduch, druhý voják začal lano okamžitě navíjet, protože jeho partner mohl dole umírat.
VC na Win7 a 8 64bit běhala s drobnými výkyvy bez potíží, v odkazech je na něj patch. Na Win10 už nezkoušeno.
A také jsem zmlsaný Crysisem, kde byla kombinace FPS a džungle dotažena téměř k dokonalosti... :-) Ty nevidíš skrz husté křoví, nepřítel tě nevidí na dálku skrz husté křoví. Když se schováš v křoví, vidíš nepřítele, ale když vykoukneš moc, vidí tě. A obráceně.
@Walome (19.10.2016 21:56): No, jestli nechceš rozflákat vzteky komp, tak ani nehraj. :-) Největěší flustrace, jakou jsem kdy zažil. A to jsem dohrál Call of duty na nejtěžší, kde také nepřátelé stříleli skrz křoví, do toho respawn a ještě vychytávka v podobě kulometu, který tě trefil v okamžiku, kdy hlaveň mířila o 90 stupňů jiným směrem. :-)
@Korbitch (19.10.2016 05:22): Neporadím ti. Mám starou originálku a starej komp. Nikde se to oficiálně neprodává, ani digitálně, takže zbývá bazar. Ale co vím, tak na nových systémech hra z disku neběží. Alespoň já ji na novém PC nerozchodil. Takže vzhledem k okolnostem, zbývá jediná cesta a přijde mi akceptovatelná...
Vietcong jsem hrál v roce 2004. Teď jsem si ho rozehrál znovu. Hra je pořád skvělá. Zážitek, jako v době vzniku. Jen jedna věc mi leží v hlavě. Nepamatuji se, že by vietcong mohl střílet skrze křoví. Je to tím, že mám hru s datadiskem a nejnovějším patchem? Nebo, protože to hraju na obtížnost: vietnam? Nebo si to jen špatně pamatuju? :-)
@MartinezZ (14.01.2016 18:01): Ale no ták... Když chceš jednu stranu konfliktu propagovat, nemusíš ji vynášet do nebes a vychvalovat. Stačí když druhou stranu hezky ponížíš a zesměšníš. A to se Vietcongu daří tak dobře jako málokteré hře.
Nebylo by mi to tak nepříjemné, kdyby ten reálný konflikt byl skutečně tak černobílý jak hra tvrdí. Jenže on jaksi nebyl.
My sme to ešte tak cca 3/4 roka dozadu pár krát hrali a boli na serveri dosť veľké počty ľudí. Akurát to používalo tuším nejakú special utilitu, čo obsluhovala to hľadanie/prihlasovanie sa na tie neoficiálne servery čo žijú.