Poslední komentáře

V rámci herní výzvy jsem se pustila do hry na mobilní zařízení a právě textová adventura ze žánru sci-fi s minimalistickým rozhraním byla přesně ten typ her, kterou si raději zahraji na mobilu nežli na počítači. Dostala jsem na starost čtveřici astronautů, kteří se vydali na Měsíc prozkoumat neznámý signál.

Hned v úvodu musím zmínit skvělou atmosféru, která se vývojářům podařila vystihnout. Tomu napomáhá i minimální obrazový doprovod popsaných scén, kdy je zcela na hráči, aby si představoval, co se ve hře opravdu děje. Hlavou se mi honily scény z filmu Věc či Horizont události a trochu i Vetřelec a rýsovala jsem si katastrofické scénáře za doprovodu dramatické hudby, neboť ve hře smrt číhala opravdu všude.

Hru jsem dohrála několikrát, pokud tedy za dohrání počítám smrt členů mého týmu, než jsem se dobrala k tomu dobrému konci. Co mi trochu vadilo, tak bylo to, že člověk nevěděl, které učiněné rozhodnutí vede ke smrti. Ne, že bych chtěla po hře předpovídat budoucnost. Přece jenom je v tomhle ta zábava, že člověk neví. Ale nezamlouvalo se mi, že jsem učinila zdánlivě normální rozhodnutí (např. jít vpravo či vlevo), hra pokračuje dál několik minut a ať udělám jakékoliv další rozhodnutí, tak postupně zjišťuji, že jsem ve slepé uličce, ze které se nijak nedostanu. Tedy že jsem vlastně ve slepé uličce, která se větví do dalších slepých uliček. A hra je tím prolezlá. Vývojáři to asi moc dobře věděli, protože po smrti hráči nabídnou posunutí se zpět v čase a možnost začít znovu od onoho kruciálního rozhodnutí.

Co mě po dohrání dobrého konce překvapilo, tak byl fakt, že kdyby se to někomu podařilo takto dohrát napoprvé, tak naprosto přijde o poznání toho, co se vlastně na Měsíci stalo/děje. Zatímco jsem se ve slepé uličce dočítala o historii místa, poznávala jeho tajemství hluboko v podzemí, tak při té správné cestě jsem z toho nic neviděla, nečetla a ten příběh byl naprosto fádní. Takže docházím k tomu názoru, že vývojáři nejasnost rozhodnutí udělali schválně tak, aby člověk prolezl hru se skoro všemi volbami.

Na konci mě ještě mrzelo, že ač se hra tvářila, že něčemu dává význam, tak vlastně to žádný význam naprosto nemělo (chování hráče jakožto velitele k týmu). Být hra o něco propracovanější, tak dávám vyšší hodnocení.

The Room byla moje první hra, kterou jsem hrála na Androidu, a bavila mě natolik, že jsem si o něco později zakoupila i počítačovou verzi. Tu jsem hrála skoro přesně před třemi lety s tátou v době, kdy jsme spolu občas hrávali takové krátké a jednoduché hry. Shodou okolností jsem i nyní v tomto vánočním čase hru znovu dohrála, a tak mohu sepsat čerstvé dojmy.

Nejvíce se mi na hře líbí princip objevování toho, že před hráčem neleží pouhá krabica/trezor/skříňka, ale že po zmáčknutí pár tlačítek či otočení klíčem vyjede rovnou celý nový kompartment, a i ten se může skládat z dalších částí. Hádanky nejsou sice nijak moc obtížné, ale stejně dokáže člověka potěšit, když přijde na řešení hádanky ve chvíli, když už si říká, že prozkoumal vše. Jen mi přišlo trochu škoda, že se princip hádanek vcelku opakoval. Některé sice byly unikátní, ale těch mohlo být více.

Co se příběhu týče, tak sice navozoval atmosféru tajemna, ale pro mě to byla spíše povinná položka, která ve hře musela být, aby to nebylo jen o řešení hádanek bez hlubšího motivu. Jinými slovy, pro příběh jsem tu hru nehrála. Obě verze hodnotím stejně, ta pro mobily možná má více intuitivnější ovládání, ale nepřijde mi, že by ta počítačová nějak zaostávala.