Poslední komentáře

Třetí "dohraná" bojovka v krátké době a musím rovnou říct, že nejlepší. Tech Romancer je takovým duchovním nástupcem Cyberbots. Dokonce lze odemknout jednoho mecha, známého již z Armored Warriors. Hra celkově rozvijí koncept svého předchůdce a přidává mnoho nového. Tradičně má každý pilot svůj příběh, ale tentokrát většinou není lineární. Většina příběhů má dva konce, ale je zde i případ se třemi, navíc dosažitelnými deseti cestami. Příběhy jsou vyprávěny plně dabovanými a celkem dlouhými cutscénami. Hrál jsem verzi pro Dreamcast, která v rámci Tatsumi Techno Dome nabízí radu bonusů.

Příjemný je už od začátku přístupný přehled postav a dosažitelných konců. Dokonce včetně podmínek, které je nutné na rozcestí splnit. Jde od jednoduchého výběru v rozhovoru až po porážku protivníka určitým způsobem. Ostatní bonusy se odemykají postupem ve hře nebo za získané peníze. Ty se vydělávají v režimu Hero Challenge nebo v postupně se odemykajících minihrách. Minihry jsou opravdu jednoduché hříčky určené pro přenosnou paměťovku VMU. Pokud vás hra zaujala, tak stojí odemykání bonusů za to. Jde o různé koncepty, hudbu, nové mechy do Hero módu nebo krabičku s šestnácti puzzly. Obsahu má tak Tech Romance více než dost.

Samotné souboje jsou plně 3D. Úderů, pohybů a střel je až dost, navíc má každý mech hodně odlišný styl a výzbroj. Vyzkoušení všech je tak bezva nejen kvůli příběhu. Jednotlivé stroje budou navíc povědomé každému fanouškovi anime(Gundam, Ultraman...). Hra mě dost chytla hned od začátku, dohrál jsem za všechny postavy, ale nakonec ne všechny cesty a konce. Už toho bylo najednou trochu moc a stále stejné. Nějaký čas jsem strávil i s minihrami a odemkl alespoň ty zajímavější bonusy. Zkoušel jsem i arkádovou verzi hry, ale rozhodně doporučuji Dreamcast - především kvůli doplněným aktivitám a více pilotům. Pokud máte rádi trochu jiné bojovky, tak Tech Romancer rozhodně doporučuji.

Battle Circuit je nejnovější klasická beat 'em up od Capcomu a na mnoha prvcích je to vidět. Osm středně rozsáhlých úrovní a pět hratelných hrdinů je pěkně nakresleno a rozpohybováno. Samotný bojový systém je svižný, s mnoha možnostmi a nejvíce připomíná ten z Alien vs. Predator. Postavy jsou dostatečně odlišné a za každou se hraje jinak. Nejvíce jsem si nakonec oblíbil růžového pštrosa...

Zasazení je sice sci-fi, ale značně šíleně podané. Není to něco co bych vyhledával a právě atmosféra tak pro mě nebyla nejlepší. Nakonec je to také největší výtka, kterou k této jinak dobře vyladěné hře mám. Obtížnost je celkem standartní, až na několik soubojů s bossy. Tam právě hodně pomohla volba postavy, pštros má se svým "létáním" často slušnou výhodu. Tentokrát má smysl také sbírat všechny ty peníze, protože je možné za ně zlepšovat postavu a získávat nové schopnosti. Celkově jde o velmi dobrou beat 'em up a pokud vám sedne prostředí, tak Battle Circuit rozhodně nevynechávejte.

Warriors of Fate je čtvrtou a poslední hrou založenou na manze Tenchi wo Kurau. Po dvou strategiích jde opět o beat 'em up a pokračování Dynasty Wars. Jako jeden z pěti bojovníků se na koni i bez něj probojováváte skrz devět úrovní. Herně jde o naprostou klasiku. Hrdinové jsou rozdílně silní, rychlí, mají odlišný dosah a zbraně. Prostředí i protivníci jsou fajn, sem tam si pomůžete sebranou lepší zbraní. Největší zajímavostí je pak jedna úroveň, ve které postupujete zprava doleva.

Bonusové fáze jsou dvě, rozbíjení figurín bosse a vtipná soutěž v jedení. Warriors of Fate nabízí tři různé konce. To je v tomto žánru vždy fajn a zvyšuje to znovu-hratelnost. Zde je bohužel rozdílný pouze samotný závěr a o volbě konce se rozhodně ani ne minutu před závěrečnými titulky. Západní verze umožňuje dva konce, třetí je pouze v japonské verzi. Drobné rozdíly mezi verzemi jsou i v příběhových scénách. Celkově jde o řemeslně dobře zpracovanou hru, která ale nemá nic opravdu jedinečného. Zajímavá je tak hlavně pro fanoušky Tří říší, výskyt známých postav a zbraní potěší.

Ačkoliv Cyberbots vychází z univerza Armored Warriors, tak jsem při hraní nejvíce vzpomínal na One Must Fall. OMF patřil svého času mezi mé oblíbené bojovky a také v něm šlo o bitvy robotů s různými piloty. Cyberbots jsou ale více zaměřeny na příběh. Ten sice není nijak komplikovaný, ale pro každého pilota jiný. Motivace k opakovanému hraní tu tedy je a to i bez živého protivníka. Samotná hratelnost, tedy ovládání, pohyby a komba je ovšem spíše průměrná. Hraní není špatné ani nudné, ale nějak jsem si ho neužíval. Neumím si představit, že se ke hře vrátím kvůli soubojovému systému. A to je u bojovky trochu problém.

Na druhou stranu jsem chtěl vidět všechny konce. A díky možnostem nastavení jen na jedno kolo a nižší obtížnosti netrvá moc dlouho si těch šest příběhů projít. Navíc mezi jednotlivými VA (mechy) jsou celkem výrazné rozdíly. S každým jsem tak musel volit trochu jinou strategii. Zkoušení možností a příběhů bylo tak pro mě nakonec nejzábavnější. Technická stránka hry je také povedená a i dnes vypadá cekem dobře.

Po dohrání jsem vyzkoušel i verzi pro Sega Saturn. Nabízí totiž tři další hratelné piloty a VA. Hra s nováčky je zajímavá, jejich VA rozhodně stojí za vyzkoušení. Namluvení příběhu je také fajn, ale bohužel je vše komplet v japonštině a to včetně textů. Saturn verze se také o něco hůře ovládá, takže jsem nakonec nedohrál ani jeden příběh. Celkově hra není špatná a nápad navázat na Armored Warrior mě potěšil, ale provedení je čistě průměrné. Bojovek s roboty sice není moc, ale k této se již vracet nebudu. Na druhou stranu hraní rozhodně nelituji a ani pořízení Capcom Fighting Collection – obsahuje skvělé muzeum plné materiálů k jednotlivým titulům.

Armored Warriors mohou podle názvu evokovat hry jako Armored Core nebo MechWarrior a skutečně jde o hru s "mechy", zde tedy Variant Armor - VA. Jde ovšem o další z řady beat 'em upů od Capcomu. Není to ale pouze to samé jen s roboty místo postav. Vývojářům se podařilo i do tohoto žánru dostat pro mechy typické prvky a nekopírovat sami sebe. Po porážce některých protivníků zůstává na obrazovce nějaká část jejich výbavy a vy si tak můžete svůj stroj přizpůsobovat. Nechcete už po obrazovce chodit? Není problém jsou tu pásy. To samé platí pro boj na blízko a střelné zbraně. I bez změny samotného mecha tak můžete každou část úrovně projít trochu jinak a bojový styl se může lišit dost výrazně. Hraji tento měsíc již osmý beat 'em up a pořád je něco nového a zajímavého.

Úrovní je pouze sedm, ale jsou o něco delší a rozdělené do několika oblastí. Větší důraz je kladen na příběh, před každou misí se dočkáte na žánr dlouhých rozhovorů vysvětlujících dění. Obtížnost roste postupně a hra obsahuje několik dost nepříjemných protivníků a bossů. Hráč má na výběr ze čtyř pilotů z nichž má každý vlastní VA. Ke standartnímu ovládání je navíc tlačítko na střelbu, ale u té je třeba si hlídat munici. Celkově jde o velmi dobrý beat 'em up a zajímavou mecha hru.

Capcom za roky své existence vytvořil mnoho beat 'em up her. Většina z nich si udržuje slušnou kvalitu, ale nejvíce mě překvapuje, jak často přicházejí s nějakou inovací. Ačkoliv se Captain Commando odehrává ve stejném městě jako Final Fight, posouváme se z roku 1989 do roku 2026. Prostředí je tak plné sci-fi prvků a s tím souvisí první změna a to možnost osedlat si několik "mechů". Funguje to podobně jako v Golden Axe, nejdříve vykopat protivníka a pak jeho stroj obrátit proti němu.

Klasicky lze sebrat několik druhů zbraní, tentokrát střelných. Jde o velkou pomoc a zábavně zpracovanou, ovšem omezenou limitovaným počtem výstřelů. Do boje se může vrhnout jedna ze čtyř postav, samozřejmě včetně samotného kapitána. Rozdíly jsou tradiční, největší zábava je zkoušení speciálních schopností. Nejvíce jsem hrál za univerzálního Captain Commando a rychlého Ginzu.

Hra obsahuje devět částí, ale díky jejich krátkosti je spíše o něco menší. Jednotlivá prostředí jsou ale velmi různorodá a pěkně zpracovaná. Obtížnost je v rámci žánru také spíše nižší a to platí i pro většinu bossů. Captain Commando podporuje kooperaci až čtyř hráčů, což může být hodně fajn. Ve výsledku jde opět o skvělou hru, která rozhodně stojí za zahrání. Nakoukl jsem i do mangy podle hry a nemuselo by to být špatné.

Final Fight je prvním dílem jedné z nejznámějších beat 'em up sérií. Na úvod musím přiznat, že je to také jediný díl který jsem dosud hrál, ale zase několikrát. Hru pamatuji jak z automatů tak ZX Spectra a v roce 2018 jsem dohrál originál při návštěvě muzea v Červeném újezdu. Tentokrát došlo na PC verzi vydané v rámci Capcom Beat 'Em Up Bundle, což je emulovaný originál, dostupný jak v anglické tak japonské verzi. Hrál jsem obě a žádné zásadní rozdíly nezpozoroval, jen drobnosti v úvodní animaci.

Hra je klasickou pouliční bitkou za záchranu dívky. Na výběr je ze tří hrdinů, kteří se liší silou a rychlostí. Šest částí hry je zasazeno do prostředí typického pro americké město s protivníky v podobě pouličního gangu. Po druhé a čtvrté části následuje demoliční minihra - jednou je cílem auto, podruhé zavěšená skla. Jde primárně o způsob jak získat více bodů a tím bonusové životy. Hlavním plusem hry je skvělá ovladatelnost a s tím související souboje. Ovládání směru, útok a skok, plus samozřejmě různé kombinace dávají slušné možnosti a vše navíc skvěle poslouchá. Postavy reagují rychle a přesně. K boji lze občas využít i nějaké zbraně jako nůž, meč nebo kus trubky. Na každého protivníka něco platí a hra by se určitě dala naučit na jedno-kreditový průchod. V dnešní době, když do automatu nemizí jedna mince za druhou, už to ale není tak motivující.

Zamrzí, že se lze dostat do situace, ze které se nedá rychle dostat a stojí to velkou část života. Přitom stačí jeden nepovedený úhyb a jste v problémech. Jinak obtížnost odpovídá době a platformě. Verze pro konzole a handheldy mají kvůli omezením méně protivníků a i tak vypadají hůře. Naopak originál je graficky stále pěkný. Hru tak rozhodně doporučuji a určitě nevynechám ani další díly. Final Fight je k dispozici i v rámci Capcom Arcade Stadium, také v emulované verzi. Navíc ale obsahuje režim výzev a možnost přetáčení. Hrál jsem obě verze a volba záleží jen na tom, zda oceníte opakování hry kvůli výzvám.

Dynasty Wars může na první pohled působit jako další klasická beat 'em up od Capcomu, ale přináší několik specifik. Na začátku mě zaujalo zasazení do období tří říší známé z románu Romance of the Three Kingdoms (stejnojmenné herní série a řady dalších titulů), konkrétněji mangy Tenchi wo Kurau, kterou ovšem neznám. Zasazení je tak dostatečně známé, ale stále neokoukané. U tohoto žánru jde ale hlavně o hratelnost a akci.

Po spuštění hry a volbě hlavního hrdiny potěší jízda na koni. Skrz všechny úrovně projíždíte a probojováváte se ze hřbetu tohoto věrného společníka. K boji používáte zbraň, pro každého hrdinu jinou i když rozdíly se mi nezdály moc zásadní. Větší různorodost je ve speciálním útoku. Samotný systém a jeho ovládání je fajn. Útok na každou stranu má samostatné tlačítko a délka stisku určuje sílu. Zpočátku trochu nezvyk, ale rychle to přejde do krve. Hrdina i jeho zbraň se navíc časem zlepšují. Díky kombinaci těchto prvků není hra jen další z řady, ale stojí za vyzkoušení. Grafika, jednotlivé lokace i protivníci jsou navíc tradičně kvalitně zpracování jak to Capcom umí. Celkově tak šlo o velmi příjemný titul a jsem moc zvědav jak se autorům povedlo pokračování.

Robocop je klasická arkáda podle stejnojmenného filmu, kde s hlavní postavou v plošinovkovém stylu procházíte úrovně a čistíte je od nežádoucích živlů. K jejich likvidaci vám poslouží jak pěsti, tak Robocopova neodmyslitelná pistole, pro kterou je možné nalézt několik dočasných vylepšení. Jako bosse na konci levelu často potkáte varianty známého ED 209 (schody u toho bohužel nejsou). Hra obsahuje sedm úrovní, občas proložených cvičnou střelbou s ikonickým zaměřováním. Vše je hezky inspirováno filmem, od kulis až po hudbu. Celkově jde o sice ničím výjimečnou, ale slušnou akční hru.

Jak bylo v té době zvykem, i Robocop se dočkal portů na domácí konzole a počítače. Ty lze podle věrnosti předloze rozdělit na tři skupiny. Nejvěrnější jsou porty pro Amigu, Atari ST, DOS a Apple II, které obsahují téměř nezměněné úrovně. Amiga i Atari ST verze jsou docela povedené, jen mají slabší grafiku a trochu pomalejší tempo. Dokonce obsahují nějaké drobné novinky, například minihru s porovnáváním tváří. Hrát bych doporučil spíše Amiga verzi, protože má lepší hudbu.

Apple II má opravdu mizerné technické provedení. Grafika za moc nestojí a, nepřekvapivě vzhledem k výkonu, nemá plynulý scrolling. Nečekejte ani hudbu a zvuky také stojí sotva za zmínku. Rozhodně nejhorší verze. DOS se dočkal dvou verzí, ale mezi věrnější porty patří ta s EGA grafikou. Port se sice nemůže rovnat třeba s Atari, ale není úplně špatný. Grafika je ale nejen slabší, ale i hodně upravená, především design protivníků.

Druhou skupinou s odlišnými úrovněmi a některými mechanikami jsou verze pro Commodore 64, ZX Spectrum, MSX, Amstrad CPC, GameBoy a DOS v CGA. Obsahují pět jiných levelů, i když založených na originálu. Na konci nejsou boje s bossy, ale následují různé speciální části - záchrana rukojmích, identifikace nebo boj s ED 209. Nejlépe se mi hrála verze pro GameBoy, která je moc povedená a to včetně hudby. Jedinou nevýhodou je černobílá grafika. CPC má pěkné barvy, ale trochu topornější hratelnost. C64 se hraje dobře, ale zase je vybledlejší. ZX Spectrum a MSX jsou graficky slabší, ale jinak dobré. Druhá DOS verze tentokrát s CGA je také druhá nejhorší verze Robocopa celkově. Vy výsledku jsou tyto "8-bitové" varianty zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení alespoň jedna.

Poslední jsou výrazně odlišné verze na NES a TRS-80 CoCo. Na Nintendu nijak nepřekvapí slušné tempo a ovládání, i docela grafika (jen samotný Robocop je trochu divný). Nové úrovně jsou zajímavé a to hlavně díky novým funkcím. Třeba taková termovize, který odhalí zničitelné zdi. Drobnost, ale příjemné osvěžení. Škoda méně autentické střelecké minihry. Verze pro CoCo je stejná, jen s horší grafikou a zvukem.

Kromě arkády jsem dohrál do konce jen GameBoy a NES verze, u ostatních jsem vždy zkoušel cca jedenu až dvě úrovně. Pokud vás Robocop zaujal, tak doporučuji dát šanci arkádě a NESu.

Třetí dokončenou hrou ve stylu Cabal v řade je Dynamite Duke. Zasazení je opět vojenské, ale s roboty a kybernetickými zlepšováky navíc. Na rozdíl od Blood Bros. se tentokrát dočkáme dostatku novinek. Celkem devět úrovní už není rozděleno na statické obrazovky, ale plynule se posouvá. Hra tak evokuje dojem pohybu přes nepřátelskou základnu, tunely nebo laboratoř, podobně jako Operation Wolf. Na druhou stranu mají scény méně zničitelných objektů.

Samotná akce je také trochu opatrnější díky omezené munici, kterou lze naštěstí získávat z beden a některých protivníků, stejně jako lékárničky a power-upy. Výraznou novinkou jsou souboje na blízko. Občas se některý protivník přiblíží a zkusí vás bodnout, u bossů je to hodně časté. Duke má samozřejmě k dispozici protiúdery včetně extra silných. Po dvou podobných hrách jde o příjemné osvěžení a je škoda, že porty tento prvek využívají minimálně. Z verzí pro Mega Drive a X68000 jsem odehrál jen kousek, oproti arkádě to za moc nestojí. Překvapivá je také o něco nižší obtížnost u arkády a ještě výrazněji u domácích verzí. Jak jsem se třetí podobné hry už trochu obával, tak nakonec příjemně překvapila a udržela míru nenáročné zábavnosti.

Po vojenské akci v Cabalu jsem se vrhl na jeho duchovní pokračování Blood Bros. Hra se přesunula na divoký západ, takže je plná pistolníků, koní, kočárů a povozů. Nechybí ani s tímto obdobím spojený rozvoj železnice. Na hratelnosti se nic nezměnilo, stále jde o kombinaci ovládání zaměřovače a uhýbání postavy.

Shodný je i rozsah hry, takže pět prostředí po čtyřech obrazovkách. Prostředí je celkem pěkně vytvořené, včetně zajímavých zničitelných objektů. Celkově jsou obrazovky o něco nápaditější. Ovládání se zdá o něco příjemnější. Obtížnost je zhruba stejná, snažil jsem se šetřit kredity, ale dnes už hra nezaujme natolik abych každou obrazovku opakoval desetkrát. Ve výsledku jde ale stále o povedenou hru a pokud vás Cabal styl her chytl, tak rozhodně doporučuji i Blood Bros.

Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.

Super Cobra je přímým pokračováním shoot 'em upu Scramble, které bylo vydáno pouhý měsíc po svém předchůdci. Z toho vyplývá, že není možné očekávat nějaké převratné změny a je to přesně tak. V zásadě jde o rozšířenou a lehce pozměněnou verzi téhož. Počet oblastí je navýšen o pět na celkových jedenáct. Nové překážky a nepřátelé, kteří po vás střílejí a někdy se dokonce pohybují část cesty s vámi (pokud je nezničíte), také navyšují obtížnost a tím dále prodlužují herní dobu. Čistý průchod bych odhadl skoro na půl hodiny, tedy asi trojnásobek Scramble.

Naučit se jednotlivé části je tentokrát náročnější a zkoušet hru dokončit bez využití continues by stálo hodně času a nervů. To je podstatná změna a v emulátoru nikoho počet využitých kredit trápit nemusí. Díky tomu a díky zkušenostem z předchozí hry jsem ale na konec úspěšně dorazil za nějaké tři hodinky. Díky novinkám si hra zachovává variabilitu i při větším rozsahu, oceňuji snahu autorů každou část nějak ozvláštnit. Vyšší obtížnost ale ke konci způsobovala pokles zábavnosti. Od začátku jsou prostory užší a nepřátelé agresivnější, obtížnost je opravdu výrazně výše. Vzhledem k vydání musely být oba tituly tvořeny současně a Scramble tak teď působí jako demoverze. Ale díky rozumnější obtížnosti ho nakonec hodnotím o něco výše. Výhodou Super Cobry je ovládání vrtulníku, což je mi o něco bližší, ale jde jen o kosmetickou změnu a osobní preferenci. Jediný praktický rozdíl je v samotném finále. Celkově jde stále o dobrou hru, která stojí za vyzkoušení. Rozhodně nelituji odbočky od hraní Anniversary Collection Arcade Classics a je škoda, že se Super Cobra nedočkala zařazení do této kolekce.

První shoot 'em up od Konami je překvapivě originální záležitost. Základ je samozřejmě klasický, vaše raketka neustále letí, v tomto případě zleva doprava, a likviduje vzlétající nebo pozemní cíle. Hra je rozdělena do šesti oblastí a právě jejich odlišnost je na Scramble to zajímavé. Ve druhé části jsou hlavní překážkou rychle se pohybující UFO, ve třetí se zase vyhýbáte přilétajícím ohnivým koulím. Čtvrtá oblast je návratem ke klasice, ale s mnohem omezenějším prostorem. Předposlední úsek je pouze o průletu úzkým a klikatým prostorem a na závěr je třeba zničit nepřátelskou základnu. Během celé hry je také nutné hlídat stav paliva, které se doplňuje sestřelováním speciálních nádrží na povrchu.

Zbraně máte k dispozici dvě. Kanón na střelbu před sebe a bomby pro likvidaci cílů na povrchu. Čistý průchod hrou nezabere ani deset minut, jde opravdu o extrémně krátkou záležitost. Ale nějakou dobu trvá jednotlivé části zvládnout a navíc se po dohrání přesunete opět na začátek. Cílem je získat co nejvíce bodů, což bylo u automatů běžné. V kolekci Anniversary Collection Arcade Classics jsou na body také navázány achievementy, takže herní doba může být mnohem delší. Hru jsem se asi půl hodiny učil a během další viděl úspěšný konec. Ale získat byť ten nejméně bodovaný achievement zabralo více než další dvě hodiny a rozhodně by to bylo více, kdyby v této verzi nebylo možné ukládat. Je z toho ale vidět, že mě hra docela bavila, i když o vyšší skóre se už pokoušet nebudu. Na jeden průchod je obtížnost na automatovku překvapivě rozumná. Celkově jde o příjemné překvapení a i dnes pěkně hratelnou záležitost.

Pokračování Tower of Doom je ve všech směrech především větší. Delší etapy, více postav, více předmětů a kouzel, to vše naštěstí při zachování dobré hratelnosti. Shadow over Mystara je podle mého především lepší Dungeons & Dragons. Ano, hra je stále hlavně akční, ale je kladen ještě větší důraz na věrnost předloze. Postavy jsou odlišné a každá má jiné schopnosti a dle předlohy může používat jiné předměty, případně kouzla. Pro první průchod jsem zvolil bojovníka (fighter), pro druhý mága (magicuser) a zážitek byl dostatečně odlišný. Znovu-hratelnosti opět pomáhá i nelinearita postupu. Výběr je tentokrát z šesti postav, ale maximální počet hráčů je stále čtyři. To bych někdy opravdu rád vyzkoušel, hra s tím dokonce místy počítá. Jedním ze skvělých prvků série je totiž objevování skrytých míst a tentokrát se do některých nelze dostat bez více hráčů.

Na poměry automatů je kladen velký důraz i na příběh. Závěr je dokonce uzpůsoben konkrétní postavě a průchodu hrou. Obtížnost bude dost závislá na postavě, protože za bojovníka to celkem šlo, ale za mága byly některé části dost náročné. Grafika je dle očekávání skvělá a velmi detailní. Zkoušel jsem i verzi pro Sega Saturn, ale samotnou konzoli nemám a emulace má nepříjemně rozbitou grafiku postav. I při dvou průchodech jsem našel několik zajímavých ukrytých předmětů a normálně bych dal ještě nějaké průchody, ale to nechám na moderní kompilaci. Na začátku mě nepříjemně překvapila prohozená tlačítka na výběr předmětu a jejich použití, zbytečně jsem jich díky tomu pár vyplýtval. Ale za to může hraní hned po prvním díle a přeučil jsem se celkem rychle. Celkově jde o skvělou hru, které se podařilo vylepšit už tak povedenou jedničku a rozhodně jí mohu doporučit.

Tuto hru je velmi snadné popsat jako beat 'em up ze světa Dungeons & Dragons od Capcomu. Opravdu sděluje vše podstatné, z jakého je hra prostředí, jaký žánr a autory, kteří podobné hry opravdu skvěle zvládají. A platí to i v tomto případě. Zasazení do klasického fantasy D&D světa Mystara přináší známé nepřátele a na tento žánr slušný příběh. Hra je rozdělena do deseti etap, ale na čtyřech místech nabízí výběr cesty. V jednom případě dokonce ze tří možností, ale osobně jsem nakonec hrál komplet jen dvakrát. Na začátku je možné vybrat jednu ze čtyř postav - bojovník, klerik, trpaslík a elf. Hraní je dostatečně odlišné jak v základním boji, tak v možnostech využití magie a předmětů. Hraní ve čtyřech musí být díky kombinování schopností naprosto super.

Během hry získávají postavy zkušenosti za boj, dokončení jednotlivých částí i sběr předmětů. Kvůli zkušenostem i předmětům se vyplatí procházet drobné odbočky v jednotlivých etapách, ale občas je odměna menší než odpor nepřátel. Postavy tak postupně zesilují a především získávají vyšší maximální život. Na první kompletní průchod jsem po vzoru Golden Axe zvolil trpaslíka a dokončení stálo dost kreditů. Druhá volba padla na bojovníka, za kterého se mi nakonec hrálo mnohem lépe, především díky delšímu dosahu. Hra je ze světa Dungeons & Dragons a při správném postupu potkáte více než jednoho draka. Grafika je povedená, hraní je naprosto plynulé a některé lokace působí vážně skvěle. Celkově mi vše nejvíce připomínalo Knights of the Round, také od Capcomu. Pokud máte rádi beat 'em upy, tak Tower od Doom určitě nevynechávejte. Jsem zvědavý na novinky v pokračování.

Tuhle hru si pamatuji z odpoledních seancí na kamarádově Commodore 64 a po dlouhé době jsem si ji chtěl připomenout. Renegade je jednou z první her žánru beat 'em up, který také pomohla mnoha prvky definovat. Představila dnes pro žánr typické prvky jako volný pohyb po obrazovce ve všech směrech, některé druhy útoků a dorážek, styl ovládání a dnes tradiční téma pouličních rvaček. Hratelnost sice ještě není tak vypiplaná jako v Double Dragon nebo Streets of Rage, ale je dostatečně zajímavá a chytlavá. Možností útoku je dost (chytání, s rozběhem...) a nepřátelé jsou také variabilní a představují slušnou výzvu, minimálně v originální arkádové verzi. Hra je rozdělena do pěti částí, každá v jiném prostředí. Délka tedy není hlavní předností, ale naučit se jednotlivé části a taktiky na různé protivníky chvíli trvá. Úspěšný průchod je otázkou zhruba půl hodiny, přesto jsem s hrou strávil minimálně 7 hodin. Důvodem je mimo neúspěšných pokusů i dohrání dvou verzí.

Začal jsem totiž nejstarší originální japonskou Nekketsu Kouha Kunio-kun, která je první dílem rozsáhlé série Kunio-kun (na západě River City). V té jako středoškolák Kunio bráníte svého gangy šikanovaného spolužáka. Západní verze Renegade ovšem představuje příběh o záchraně dívky z rukou mafiánského bosse. Změn se dočkalo i některé prostředí a grafika. Renegade také stojí na začátku vlastní, čistě západní, třídílné série. Herně jsem žádné rozdíly nezaznamenal, ale už kvůli animacím stojí za zahrání obě verze. V každém případě jde o zásadní hru žánru a povedenou i zábavnou záležitost. K hraní bych doporučil klidně obě verze nebo tu, na kterou hodláte navázat dalšími díly.

Rád pro-střídávám herní žánry, ale ještě raději sáhnu do historie a vytáhnu povedenou hru, kterou jsem nejen nehrál, ale ani neznal. Ninja Princess to vše splňuje. Jedná se o shora viděnou akční arkádu ve stylu u nás mnohem známějšího Commanda. Příběh je, jak je u arkád zvykem, jednoduchý. V roli princezny Kurumi utečete svým únoscům a vydáváte se osvobodit svůj domov. Likvidace protivníků probíhá na dálku pomocí vrhacích nožů nebo šurikenů. Pokud nestihnete uhnout nepřátelskému útoku, je možné se na okamžik zneviditelnit. Nepřátelé jsou především všemožní nindžové. Potud jde o celkem klasiku.

Hratelnost posouvají především dva zajímavé a celkem originální prvky. První je, že ztrátu života vám způsobí až útok nepřátel a ne jen samotný dotek. Není tak problém uskočit nebo projít skrz, než nepřítel máchne mečem. Zdánlivě jde o drobnost, ale docela to mění dynamiku akce. Druhým vylepšením jsou dvě oddělená tlačítka pro útok. Obě sice slouží k odhození nože, po sebrání vylepšení šurikenu, ale liší se směrem. První hází ve směru pohybu a druhé vždy nahoru. To neuvěřitelně usnadňuje možnosti pohybu během unikání útokům. V kombinaci s volným posunem obrazu, na rozdíl od podobných her se lze vracet, to umožní i vylákání nepřátel do výhodnějších pozic. To platí pro většinu úrovní, ale je i pár výjimek, například uhýbání před balvany nebo cesta po řece trochu ve stylu Froggera.

Mimo verze pro automaty existují i porty na některé domácí konzole a počítače. Ty bohužel obsahují výrazně horší grafiku a méně úrovní, takže jsem je jen krátce vyzkoušel. Za samostatnou zmínku stojí port pro Sega Master System. Grafika je sice lepší než u SG-1000 a MSX verze, ač stále nedosahuje na originál, ale došlo k zbytečným a přiblblým změnám. Grafika je méně barevná a rádoby dospělejší, ale především byla nahrazena hlavní hrdinka. Kurumi je zde pouze v roli bezbranné oběti, kterou musí zachránit ninja Kazamaru. Takže pokud se do hry chcete pustit, rozhodně doporučuji originál arkádu, která za zahrání určitě stojí.

Během návštěvy Muzea her jsem narazil na automat se střílečkou podle slavné filmové předlohy - Aliens. Jde o klasickou arkádovou akci své doby a nejprve jsem plánoval pouze krátkou zastávku. Nakonec jsem ale hru dohrál, je totiž překvapivě chytlavá. Hra kombinuje nově vymyšlené úseky s částmi, které jako by vypadly z filmového plátna. A právě ty filmové části jsou nejzábavnější. Kolonii LV-429 prozkoumáte z i z jiných úhlů než jen při pohybu zleva doprava. Některé obrazovky umístí obraz za záda hlavní hrdinky, někdy je třeba brání obrněný transportér. Během hraní je nutné pokosit hromady nepřátel a i zde si autoři přimysleli řadu nových druhů Vetřelců. Proti tomu v zásadě nic nemám, ale barevně se mohli držet více při zemi. Přece jen je boj proti růžovým a fialovým druhům zvláštní.

Jinak je grafické zpracování celkem slušné a zvláště pozadí se povedla. Hratelnost odpovídá žánru a ničím zvláštním nezaujme. Obtížnost je rozhodně vyšší, ale věřím, že při delším tréninku by se hra dala dohrát slušně. Takhle jsem jen rád, že nebylo potřeba házet do automatu dvoukoruny. Zbraně jsou mimo základní pulzní pušky třeba plamenomet nebo raketomet, ale s některými se hrálo i hůř než s klasikou. Samotný automat byl bohužel jeden z univerzálů, což je škoda protože originál vypadá pěkně. Pro fanoušky filmu hra rozhodně za zahrání stojí, jde o jedno z povedených zpracování předlohy a v roce 1990 asi nejlepší herní verzi Vetřelců. Nejlepšími Vetřelci na arkádě ale stále zůstává Alien vs. Predator.