Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

RoboCop

  • PC 60
  • NES 70
  • Amiga 70
  • Apple II 35
  • AtST 65
  • Spectrum 55
  • Arcade 75
  • MSX 55
Robocop je klasická arkáda podle stejnojmenného filmu, kde s hlavní postavou v plošinovkovém stylu procházíte úrovně a čistíte je od nežádoucích živlů. K jejich likvidaci vám poslouží jak pěsti, tak Robocopova neodmyslitelná pistole, pro kterou je možné nalézt několik dočasných vylepšení. Jako bosse na konci levelu často potkáte varianty známého ED 209 (schody u toho bohužel nejsou). Hra obsahuje sedm úrovní, občas proložených cvičnou střelbou s ikonickým zaměřováním. Vše je hezky inspirováno filmem, od kulis až po hudbu. Celkově jde o sice ničím výjimečnou, ale slušnou akční hru.

Jak bylo v té době zvykem, i Robocop se dočkal portů na domácí konzole a počítače. Ty lze podle věrnosti předloze rozdělit na tři skupiny. Nejvěrnější jsou porty pro Amigu, Atari ST, DOS a Apple II, které obsahují téměř nezměněné úrovně. Amiga i Atari ST verze jsou docela povedené, jen mají slabší grafiku a trochu pomalejší tempo. Dokonce obsahují nějaké drobné novinky, například minihru s porovnáváním tváří. Hrát bych doporučil spíše Amiga verzi, protože má lepší hudbu.

Apple II má opravdu mizerné technické provedení. Grafika za moc nestojí a, nepřekvapivě vzhledem k výkonu, nemá plynulý scrolling. Nečekejte ani hudbu a zvuky také stojí sotva za zmínku. Rozhodně nejhorší verze. DOS se dočkal dvou verzí, ale mezi věrnější porty patří ta s EGA grafikou. Port se sice nemůže rovnat třeba s Atari, ale není úplně špatný. Grafika je ale nejen slabší, ale i hodně upravená, především design protivníků.

Druhou skupinou s odlišnými úrovněmi a některými mechanikami jsou verze pro Commodore 64, ZX Spectrum, MSX, Amstrad CPC, GameBoy a DOS v CGA. Obsahují pět jiných levelů, i když založených na originálu. Na konci nejsou boje s bossy, ale následují různé speciální části - záchrana rukojmích, identifikace nebo boj s ED 209. Nejlépe se mi hrála verze pro GameBoy, která je moc povedená a to včetně hudby. Jedinou nevýhodou je černobílá grafika. CPC má pěkné barvy, ale trochu topornější hratelnost. C64 se hraje dobře, ale zase je vybledlejší. ZX Spectrum a MSX jsou graficky slabší, ale jinak dobré. Druhá DOS verze tentokrát s CGA je také druhá nejhorší verze Robocopa celkově. Vy výsledku jsou tyto "8-bitové" varianty zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení alespoň jedna.

Poslední jsou výrazně odlišné verze na NES a TRS-80 CoCo. Na Nintendu nijak nepřekvapí slušné tempo a ovládání, i docela grafika (jen samotný Robocop je trochu divný). Nové úrovně jsou zajímavé a to hlavně díky novým funkcím. Třeba taková termovize, který odhalí zničitelné zdi. Drobnost, ale příjemné osvěžení. Škoda méně autentické střelecké minihry. Verze pro CoCo je stejná, jen s horší grafikou a zvukem.

Kromě arkády jsem dohrál do konce jen GameBoy a NES verze, u ostatních jsem vždy zkoušel cca jedenu až dvě úrovně. Pokud vás Robocop zaujal, tak doporučuji dát šanci arkádě a NESu.
+15

Laser Squad

  • PC 80
  • Amiga 90
  • AmstCPC 85
  • AtST 80
  • Spectrum 100
  • C64 85
  • MSX 85
Hlavne pre 8 bitové počítače geniálna ťahová hra s vojakmi, predchodca série UFO
na 8bity 95%
na 16bity 85%
+4 +7 −3

Spy vs. Spy

  • At8bit 85
  • AtST 75
  • C64 95
Spy vs Spy je jednou z legendárních osmibitových her. Úkolem hráče je ovládat svoji postavičku špiona, získat komponenty dopravního prostředku (v prvním díle letadla) a odletět pryč. Nicméně ve svém snažení není sám, neboť soupeřící špión má stejný úkol (soupeř může být ovládaný počítačem nebo druhým hráčem). Oba hráči se pohybují na stejné mapě (v prvním díle se jedná o budovu), tedy se mohou (a budou) potkávat ve svém snažení. V případě vzájemného setkání většinou dochází k souboji na obušky, prohrávající si vezme podobu anděla a odletí z místnosti, po chvíli se objeví poblíž, samozřejmě penalizován za prohru. Vítěz souboje se ještě vysměje.

Nicméně souboje jeden na jednoho jsou zde spíš jako doplněk, hlavním a nejvtipnějším způsobem, jak znepříjemnit život soupeři je kladení pastí - různé nástražné dráty, kbelíky, bomby v šuplíku...Vše je velmi pěkně komiksově zpracováno (ostatně hra vychází z komiksu vycházejícím v časopise Mad).

Jedná se o velmi zábavnou hru, doporučuji si zahrát i dnes. Navíc jedno kolo není většinou nijak časově dlouhé, tak se může jednat o herní rychlou jednohubku na retrozahrání. Hlavně ve dvou lidských hráčích se jedná o neskutečnou zábavu dodnes.

Jinak jakou platformu zvolit? Mám odzkoušené osmibitové Atari, Commodore 64 a Atari ST. Na ST je to poměrně zklamání, neboť hra není nijak vylepšená oproti osmibitové platformě. Doporučuji verzi pro C64, která nabízí příjemnější barvy (u prvního dílu je to ještě celkem jedno, ale u těch dalších, které se odehrávají na ostrově a na ledovci jsou barevné přechody u Atari moc ostré a popředí zaniká v pozadí). Na Amize jsem zrovna tuhle hru nezkoušel, ale dle YT vypadá prakticky stejně jako na osmibitu Atari a ST, takže opět zklamání z nevyužitého potenciálu platformy. Sáhněte po verzi C64.
+8

Test Drive

  • PC 65
  • Amiga 70
  • AtST 60
  • C64 90
Jedná se o celkem jednoduchou závodní hru, závodí se na čas a na body. Hráč má na výběr z několika špičkových vozidel té doby, nicméně nečekejte nějaké rozdíly ve fyzikálním modelu jízdy – ten je dosti jednoduchý a osobně mi přijde všemi vozy prakticky stejný – liší se jen vzhledem palubní desky. Kamera, jak bychom dnes řekli, z pohledu řidiče je jediná možná, není možné sledovat jízdu vozidla ze zadního nadhledu.

Na silnici hráče čekají překážky v podobě ostatních účastníků silničního provozu, policejních kontrol měřících rychlost a El Camino de la Muerte, tedy samotné silnice, která je z jedné strany tvořena smrtelným pádem bez zábradlí, a na straně druhé tvrdou skálou. Tedy v nadsázce (až na ten asfaltový povrch) velmi obdobné právě zmíněné bolivijské silnici smrti.

První díl ještě ani nemá vymodelované objekty, takže hráče zastaví u checkpointu v podobě benzínové stanice, která ale není vlastně vůbec vidět.

Je také nutné řadit, což se provádí stiskem tlačítka joysticku a současným směrem páky (dopředu – zařadit, dozadu – podřadit). Vytočení motoru do maximálních otáček znamená okamžité zničení vozidla doprovázené prasknutím skla. Zřejmě se tedy motor při dosažení omezovače rozletí na díly, které proletí skrz uložení až k přednímu oknu.

Co je pro tuto hru typické, je samotná jízda, ta velmi, jak by se dalo říct, uskákaná – vozidlo se po silnici pohybuje přískoky, a než si člověk trochu zvykne, je velmi obtížné odhadnout pohyb vozidla. Je téměř úplně jedno, na jakém hardware hru pouštíme (na ST i Amize, u PC se to ještě liší dle konfigurace, nicméně o plynulý zážitek se nejedná snad nikde), prostě se hra takhle chová.

Pokud jde o samotnou hru, byl jsem velmi mile překvapen verzí pro osmibitové C64. Když pomineme nižší detaily, počet barev a rozlišení tabulek s údaji o vozidle, je hra velmi obdobná svému protějšku. Na začátku hráče uvítá stejné logo protnuté červeným obdélníkem, obrazovka výběru vozidel funguje stejně, máme jich tu stejný výčet, a při zvolení vozidla otevře řidič okénko a odjede směrem z obrazovky. Stejně tak hudba, která je jen její SIDovou verzí. Včetně úvodního syntetizovaného hlasu pronášejícího „Accolade presents”.

Samotná hra je velmi obdobná, jak jsem zmínil, ve verzi pro C64 se liší prakticky jen méně barvami, menšími detaily palubní desky a jednoduššími modely ostatních vozidel, nicméně jinak samotný herní zážitek je prakticky stejný, jako u pokročilejší verze. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Snad jen zvuky za jízdy, smýkající se kola zní na C64 spíše jako nějaký tichý bzučák.
+14

Joust

  • At8bit 90
  • AtST 70
Joust je jedna z principiálně velmi jednoduchých, ale přitom zábavných hříček.

Úkolem hráče je letět (na pštrosovi) a srážet ostatní soupeře. K tomu někdy že zničených soupeřů vypadne vejce, které je třeba rychle sebrat, nebo se z něj opět vylíhne další soupeř. Jsou tu i bonusová kola zaměřená pouze na sbírání těchto vajec.

Princip hry je takto extrémně jednoduchý, a jeho zábavnost leží na herních mechanikách. Hráč nelétá nahoru a dolů, může pouze triggerem mávat křídly, což ho vynáší nahoru, dolů se dostává pouze gravitací. Veškeré pohyby mají určitou setrvačnost.

Srážení soupeře se vypočítává že vzájemné polohy při nárazu - kdo je výše, vyhrává.

Na herní obrazovce komplikují pohyb pevné plošiny. Pštros hráče také při nešikovném přistání nestihne vysunout nohy, což způsobí velmi vtipné skákání po břiše (méně vtipné, když kvůli skákání, které se nedá ovládat, hráč skončí utopený na spodní části obrazovky, nebo ho sundá soupeř).

Princip pohybu dělá hru hodně zábavnou, a ve dvou hráčích se jedná o excelentní zábavu.

Mám odehráno na Atari 800 a ST, překvapivě přes mnohem lepší HW parametry jsou rozdíly mezi verzemi minimální (proto výrazně menší hodnocení pro ST, tam se mohli zmoct na více).
+8

The Duel: Test Drive II

  • PC 80
  • Amiga 85
  • AtST 80
TD II - The Duel je jednou z dalších nostalgických vzpomínek. Já osobně jsem ji hrával na vlastní 486 (ale už v té době zastaralé). Neměla zvukovou kartu, pouze PC speaker, a zvuky motor motoru, hvízdání kol, policie i úvodní hudby mám dodnes vypáleno v paměti. A zase na druhou stranu upřímně, zvuky TD 2 jsou z toho lepšího, co dokázal tento omezený HW vyprodukovat. Nicméně stejně jsem později pouštěl vedle počítače přehrávač. Dodnes mi tedy k TD v hlavě zní písnička Break It Up :-)

Dneska mohu srovnávat s dalšími verzemi, aktuálně mám odzkoušeno ST a Amigu (C64 a Spectrum čeká na zprovoznění). Na těchto počítačích je zážitek o něco zajímavější, protože hra sice vypadá na pohled stejně, ale ozvučení je někde jinde, než můj tehdejší ubohý PC speaker. Dokonce hra zní dost dobře (bohužel ale dost potichu) i na ST, kde kromě běžného generátoru používá i možnost přehrávání samplů. Amiga se samply ve stereu je ale zase někde jinde. Nicméně je docela zajímavé, že u Atari ST (i na PC speakeru) u zastávky na benzínce hraje úvodní melodie, kdežto u Amigy ne. Důvod neznám, HW to není, prostě to někdo vypnul.

Ke hře samotné, ta se snaží být méně arkádová než ostatní hry té doby. Náraz znamená zničení vozu, silnice i rychlost se snaží také být reálnější. Teda až na ty propasti bez zábradlí, taková silnice smrti by při stavbě v USA asi neprošla.

Ovládání je na všech platformách trochu zvláštní. Auto zatáčí přískoky, a když na to člověk není zvyklý, je docela těžké auto udržet v požadovaném směru. Po chvíli tréninku se to ale dá už odhadovat.

Nejzajímavější mód hry je jízda s jedním soupeřem skrz úseky, na vítězství. Druhý je obyčejná časovka. Cestou vás kromě dopravy a nehod můžou zpomalit policisté (když jim nezdrhnete) a výmoly, které mohou způsobit zničení vozidla. Na každém úseku musíte zastavit načerpat palivo (přejetí benzínky je penalizace).

Prostředí je poměrně hezké, kromě vražedných skal, ty jsem nikdy neměl rád (proto jsem nikdy moc nehrál TD1).

Hodnocení hry je z větší části nostalgické, dnes si neumím představit, že by si někdo k této hře sednul a hrál. Není totiž tak zábavná a rychlá, jako dobové arkády, a díky dost jednoduché ztrátě života umí být náročná.
+9

Lotus III: The Ultimate Challenge

  • PC 80
  • Amiga 90
  • AtST 70
Lotus 3 - UC je dobovými recenzenty sepsutý díl. Ono se nedá divit, třetí díl vlastně nenabídl nic zásadního, spíše zkombinoval předchozí díly a nabídl všechny možnosti (výběr auta, výběr hudby za jízdy) v jednom díle. Přidal navíc editor tratí (fungující na principu parametrů) a trochu podivnou futuristickou trať s lasery a turbo zónami.

Grafika hry je hodně svá, vizuálně snadno identifikovatelná, nicméně v principu dost podobná hrám tehdejší doby. Nebavíme se tu o realistické grafice, taková doba byla daleko. Celkově se na to velmi hezky kouká, působí dnes hezky vyzrále retro. Vše je hezky barevné a plynule se hýbe.

Hra samotná je čistokrevná arkáda, za nárazy je hráč penalizován pouze zpomalením. Nabízí několik módů, včetně jízdy na omezené palivo (stejný mód použil MF i ve hře International Rally Championship, tam jsem ho miloval).

Pokud jde o zvuk, tam hodně záleží, na kterém HW jej pouštíte. V dětství jsem to hrál na PC se speakerem, na kterém to rozhodně bylo z těch nejlepších PC speaker ozvučení, ale i tak nešlo překonat limity této omezené technologie. Zvuk ze SoundBlasteru byl výrazně lepší. Pak tu mám Atari ST (které vlastním teď), a ten je něco mezi speakerem a SoundBlasterem. Squarewave Yamaha čip není nejostřejší tužka v penálu. Pak je tu Amiga (vlastním také), a zde je Lotus naprosto dokonalý. PCM samply přehrávající Paula byla ve své době špička, a Lotus její možnosti využívá extrémně dobře.

Když to shrnu, hra má své mezery, nicméně je to krásná nostalgie, super retro, a hra mne zabaví i dnes. Pokud chcete zahrát, rozhodně doporučuji Amiga verzi.
+21

Elvira: Mistress of the Dark

  • PC 100
  • Amiga 100
  • AtST 100
  • C64 100
Elviru dohrát do konce je relativně obtížná záležitost. Nikdy jsem nechtěl použít návod ani YT, navíc ji mám jen v angličtině, takže porozumět všemu, co máte dělat, se v tom množství dialogů občas vytratí. Ale dá se to, chce to hodně experimentování.

Každopádně je Elvira kultovní záležitost. Když jsem koupil v r. 1991 časopis BIT, kde byla velká recenze Elviry, neměl jsem ještě Amigu, jen jsem slintal na tu grafiku, mrtvého zahradníka, strašidelnou atmosféru a zápletky. Hudbu vychvalovali do nebes a celkově to tehdy vypadalo jako hra budoucnosti. A svým způsobem měli pravdu.

Není to klasický dungeon (typu Dungeon Master). Je to něco víc. Tajemný hrad dává jinak obligátnímu příběhu o prsaté "paní temnot" jiný rozměr. Doslova vás pohltí svojí hloubkou a nepředvídatelností. Všude jsou mrtví mniši a další potvory, nemůžete se vytratit do věží ani na zahradu, všude číhá nebezpečí a hrozba vlkodlaka na každém kroku. Hrad je mimochodem dost rozlehlý, několik poschodí, jsou tam podzemí, zahradní labyrint, chodby na dně studny...

Vaším cílem je osvobodit hrad, kterého se zmocnil jakýsi Emelda, a tím osvobodit i Elviru. K tomu všemu je třeba najít truhlici neznámo kde a s pomocí nádobíčka, které má být uvnitř, ho jednou provždy zamordovat. V průběhu hry je možno používat kouzla, se kterými nám pomůže právě Elvira, pokud jí tedy doneseme knihu kouzel. Ta se dá najít už snadno, uvnitř hradu jsou to první dveře vlevo, je to samostatná místnost knihovny, kde jsou celé regály knih (jedna z nich je SPELL BOOK). Boje jsou trochu monotónní, za chvilku vás možná začnou i otravovat, ale když si člověk osvojí, jak na to, začne to být rutina.

Elviru doporučuji si zahrát už jenom pro pocit ze hry. Pokud vím, podobných originálních dungeonů nevzniklo moc (např. Waxworks je takovým případem, ale má zase jinou atmosféru). Ani mě žádný upřímně tak nebavil, jako právě Elvira. Prozkoumávat zákoutí strašidelného hradu a hledat předměty na těch nejnepředpokládanějších místech je samo o sobě doboružství.

Pro: grafika, hororová atmosféra, unikátní dungeon, hudba, různá prostředí, rozlehlost

Proti: obtížnost, stereotypní boje, občas nesrozumitelnost kouzel a předmětů

+23