Poslední komentáře

Remake starších titulů Red Rescue Team a Blue Rescue Team měl hlavně vyplnit díru během vyčkávání na nové DLC k hlavní dvojici her a ač by k tomu jistý potenciál měl, brání mu v tom poměrně široké spektrum nedostatků, které dokážou přehlédnout jen ti největší (nebo vzrůstem nejmenší) fanoušci. Je to docela škoda, protože v opačném případě by hra mohla klidně obstát i mezi dospělým publikem. Ale k věci.

Spin-off známé značky přivádí hráče do světa příšerek v těle jedné z nich. Hned na začátku projdete vstupním pohovorem a dle odpovědí na předložené otázky dostanete doporučení k volbě vašeho Pokémona, v jehož kůži budete zažívat všechna dobrodružství. Doporučení si ale všímat nemusíte a z uvedené nabídky si prostě vyberete jednoho, co vám sedne.

Probudíte se ve světě Pokémonů, kde se zčistajasna zrovna začnou projevovat přírodní katastrofy, jejichž následkem puká země a objevují se náhodně generované jeskyně a dungeony. Pokémoni se v nich dostávají do nebezpečí, a tak se svým novým parťákem zakládáte záchranný tým a vyrážíte na záchranné mise. Brzy budete budovat základnu, začnou se k vám připojovat další příšerky, které můžete libovolně zapojovat do tříčlenného týmu a kromě záchranných výprav budete řešit záhadu, proč jste se tu objevili a proč je z vás Pokémon, když jste předtím byli člověkem.

Základnu máte hned vedle drobné pokémoní vesničky. Tam najdete obchod, banku, dojo, úložiště, evoluční jeskyni nebo leteckou poštu a můžete rovnou využívat místní služby. Abyste mohli ubytovat veškeré zrekrutované příšerky, je potřeba zaplatit výstavbu speciálních útočišť, které nejsou ze začátku úplně levné a je jich hodně. Každá příšerka může žít v přesně daném biotopu, takže pokud nějakou na cestách naverbujete a nemáte pro ni domov, příšerka vás posléze opustí.

Z hlavní série hra převzala nutnost zvyšování úrovní na maximum 100. Děje se tak během porážení agresivních Pokémonů v jeskyních, kteří na vás okamžitě útočí, když vás uvidí, anebo když děláte to samé v místním doju (musíte mít pozvánku do speciální jeskyně), což je podstatně méně náročné, ale časový limit k této aktivitě je hodně krátký. Příjemný je ovšem fakt, že bodíky dostává nejen váš hlavní tým, ale i všechny příšerky zanechané doma, takže postupem času všichni kontinuálně sílí.

Během záchranných výprav se dostáváte na nejrůznější místa skrze několikapodlažní jeskyně. Ty mohou mít jen několik poschodí, ale taky několik desítek. Ty nejdelší z nich mají 99 poschodí. Což o to, jedno takové poschodí se dá proběhnout během několika sekund, ale s pokračujícími poschodími se mění složení a síla nepřátel s nejrůznějšími útoky. A pasti. K překonávání překážek vám dopomáhá celá řada předmětů s různými funkcemi. Některé z nich můžete navléknout na Pokémona a třeba vidět na mapce nepřátele, povalující se předměty nebo nastražené pasti. Ty mají také různá specifika, takže kromě zranění mohou přeměňovat položky v inventáři na jablka (ty spotřebováváte pro nutný pohyb v jeskyni a také jimi můžete vzkřísit vyčerpané Pokémony, kteří se k vám následně přidají), polepit je, takže se nedají používat, teleportovat vás do jiné části jeskyně; a tak podobně. V posledním poschodí na vás vždy čeká buď série odměn nebo miniboss, jehož musíte porazit, případně chytit. Nejhorší jeskyně jsou 99, kde se dá jedině chytit Celebi, Jirachi nebo Mew. U prvních dvou jmenovaných navíc začínáte na úrovni 5 a bez jakýchkoliv předmětů, na Celebiho ještě k tomu jdete sólo bez parťáků. Tyto jeskyně vytvářejí oproti zbytku hry neuvěřitelnou hard core obtížnost, při které hráč jako já několikrát umře, a to i když postupuje maximálně opatrně. Ale náhoda je vždycky blbec.

Naštěstí tu funguje interaktivní prvek záchrany ostatními hráči, díky kterému nemusíte pokaždé začínat znovu. Potom, co vám dojdou oživovací předměty a odumřou i všichni spolubojovníci, které se vám do té doby povedlo naverbovat pro průchod jeskyní a jediným vaším společníkem je jistá smrt, zadáte žádost na internet mezi všechny ostatní žádosti o pomoc (anebo speciální kód pro vaše kamarády) a čekáte na chvíli, kdy přijde vytoužená záchrana. Za záchranu Pokémonů a ostatních hráčů totiž dostáváte body pro postup v ranku, jehož poslední meta Grandmaster rank je zároveň posledním achievementem na hlavním menu ve formě odkrytých ikonek a čím vyšší číslo v poschodí jeskyně, tím vyšší odměna. Takže i na 97. poschodí je jistota, že se k vám nějaký hard core Japonec probojuje a zachrání vás. Milé, že?

Co však není moc milé, je ono množství bodů na ranky. Poslední achievement jsem tak nechal nedohrán, jelikož po cca 160 hodinách hraní jsem byl teprve v půlce (i s celým příběhem, odbočkami atd.) bodů potřebných pro dosažení toho maxima. A tím se dostávám k největšímu záporu Mystery Dungeonu: grindování. Jelikož hlavní příběh dohrajete velmi rychle (kolem 14-18 hodin), nastupuje brzy post game, během kterého „dosbíráváte“ všechny ty legendy a vzácné Pokémony, můžete se pustit i do shiny huntu a vyvíjení svých Pokémonů, objevování zbylých lokací, odemykání dalších vychytávek a dělat všechny ty věci, na které předtím nebyl prostor. Se zvyšujícími se ranky navíc roste i místo v domovech pro Pokémony nebo v inventáři. Ach, inventář. Místo v inventáři bohužel není nafukovací. Dokáže pojmout pouze omezené množství předmětů, takže hra vám průchod jeskyněmi příliš neusnadňuje a musíte pečlivě zvážit, co vše si s sebou vezmete. V rámci post game se navíc v jeskyních objevují náhodně tak zvané Mystery houses. V těchto tajemných domečcích se vyskytují náhodně zvolení Pokémoni (obvykle trošku vzácnější), najdete u nich užitečné předměty a oni sami se k vám připojí, budete-li chtít. Některé Pokémony lze získat pouze tímto způsobem. A abyste se dovnitř dokázali dostat, musíte mít speciální pozvánku, již s trochou štěstí koupíte ve městě nebo dostanete jinde jako vzácnou odměnu. Takže je třeba vždy tak jednu-dvě nosit stále u sebe, protože jeden nikdy neví.

Každý Pokémon má nějakou schopnost usnadňující nějaký úkon a tyto schopnosti lze kupodivu měnit, když Pokémona vylepšujete za pomoci gumových fazolek. Někdo tak má větší šanci na zverbování příšerek, někdo jiný nepadne po vyčerpání energie a nemusí ani jíst jablka, jiný zas má šanci na multi-úder. Vylepšování Pokémonů tady má vůbec poměrně velký smysl a účinek, takže tato mechanika tu funguje dobře. Zlepšit můžete kterýkoliv z atributů, stačí jen mít dostatečné množství vitaminů. Každý Pokémon může ovládat až čtyři útoky a používat je v jeskyních. Útoky se dají také najít a naučit, což je fajn. Zejména ty plošné. Kupodivu typová výhoda a nevýhoda tu nehraje příliš velkou roli – relevantnější je výše konkrétních atributů.

Jednou z novinek je potom přítomnost mega evolucí, ale v tomto mě tvůrci velmi zklamali. K aktivaci je třeba mít velmi vzácné semínko na probuzení síly a po konzumaci zmizí, takže zábava s mega evolucí je spíš hodně okrajová záležitost, navíc vydrží jenom v rámci jeskyně, kde se zrovna nacházíte. A pokud náhodou šlápnete na past snižující energii, máte po ní taky. Smůla…

Jelikož jsem původní díly série nehrál, tak mě hra v začátku mile překvapila, tahový dungeon crawling jsem tu zažil možná poprvé. Ovšem postupem času začne být poměrně stereotypní, a to i přes náhodně generovací systém. Objevíte se v nějaké místnosti na poschodí a jdete a snažíte se najít schody do dalšího poschodí, přičemž cestou přežíváte pasti, okolní Pokémony a sbíráte poklady. Někdy se objevíte hned u schodů, takže stačí udělat tři kroky a hned jste v další úrovni. Ostatní místnosti nevidíte, jedině že byste použili předmět na přeměnu poschodí v jedinou místnost; nebo předmět na odkrytí mapy. Nebo rovnou použijte teleport ke schodům a ani nemusíte chodit okolo. Je to takové Diablo pro děti. Chodíte a rubete všechno kolem, až tedy konečně vylezete.

Svět venku (vesnička) je ovšem docela malebné, idylické místečko plné pastelových barviček. Vesnička má své obyvatele, se kterými můžete interagovat. Třeba banku řídí Persian a sklad zase Kangaskhan. Obchůdek vedou dva Kecleoni, kteří obměňují zboží po každém výlezu z jeskyně, ale nikdy nemají všechno; vždy je to takový náhodný mišmaš věcí a koupit lze předměty jen po jednom kuse. Nejotravnější je pak způsob vylepšování pokémoních atributů. To jde udělat jenom v pokémoních domovech, kam přijdete na návštěvu (vidíte pouze takový strohý seznam přítomných příšerek, ale orientace a filtry mají vážné nedostatky, takže ani nelze najednou zjistit celý rozsah vlastněných Pokémonů na způsob pokédexu – a že jich jde zverbovat skoro 400). Vylepšování se děje pomocí vitaminů a fazolek, ale PO JEDNÉ! Kdo tohle vymýšlel, neměl hlavu v pořádku.

A poslední věc, kterou bych vytkl, je nemožnost vidět ukazatel protivníkova zdraví. Což mi přijde naprosto tristní, zejména u tahových soubojů, kde je výhodné plánovat úkony dopředu a kdy se hodí vědět, ve který moment protivníka dorazit Pokémonem, jehož aktuálně ovládáte (přepínat můžete mezi všemi třemi v týmu, ale ne mezi zverbovanými pomocníky), jelikož v tu chvíli je jediná šance, že příšerku zverbujete k sobě. Ostatní v partě klidně můžou překvapit kill stealem. Jedna věc je zápas s minibossem a jiná s klasickým mobem či neklasickým shiny v jeskyni.

Takže jejda, hra má pár dobrých nápadů a ještě během hlavního příběhu vše hezky odsýpá, ale potom už jen předkládá (na moje poměry) nesmyslné výzvy a občas zvyšuje obtížnost neúměrně. To celé je prošpikováno mechanikami, které mi přijdou nedodělané nebo nedomyšlené, což mě překvapuje vzhledem k tomu, že se jedná o remake a navíc o docela přitažlivý rodinný titul; tím spíš, že mimo tyto nedostatky se hraje překvapivě svižně a dobře a čas od času se dá najít i pěkná melodie. Ale výsledek je bohužel takový zapomenutelný průměr.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Ash of Gods se zoufale snaží přiblížit svému vzoru s názvem Banner Saga. Nebýt několika chmurných nedostatků, možná by se to i povedlo. Musím proto se smutkem v srdci napsat, proč se tak nestalo. Hra je prezentována jako strategická roguelike RPG s kombinací karetní hry a vizuálního románu, přičemž idea je samozřejmě taková, že s několika družinami procházíte temným fantasy světem, snažíte se zoufale čelit nadcházející hrozbě a provádíte morální rozhodnutí, jež mají vyústit v jedno z několika možných zakončení.

Co se týče příběhu, nejedná se celkem o nic převratného. Do světa se (opět) dostává zlo v podobě zlé entity Reapera, před nímž není možné obstát. Kdysi bylo Reaperů víc, ale několik stejně mocných hrdinů se tenkrát obětovalo a většinu jich tímto skutkem eliminovali. Jednomu z hrdinů však bylo v poslední chvíli zabráněno se obětovat, a proto zlo přežilo na dalších 700 let. Když se Reaper znovu dostává na svět, říká se této události Reaping. Hrozivé, že? Měl bych upřesnit, že Reaper je něco jako padlý anděl, který chce být něco víc a projevuje se zabíjením všeho živého. Dělá to, protože svět Terminus je zrovna bez boha, a taky protože má něco za lubem. Kupodivu hrdina Hopper z doby před 700 lety přežil a když se nyní dávají věci zase do pohybu, musí jednat i on. Část hry tedy hrajeme za něj.
Potom je tu něco jako hlavní skupinka – zasloužilý voják i otec Thorn Brenin se svou dcerou Gledou. Jeho manželka zemřela a po prvním útoku zla se všichni dávají na ústup (mrk mrk, Banner Ságo), aby našli útočiště a dalšího potomka jinde. Hrdinný Hopper je následuje jednak z rozkazu nejvyšších míst, ale také chce přijít na kloub tomu, jak přežili útok Reapera, protože to normální smrtelníci nedokážou.
A nakonec je tu okrajová skupinka v čele se smrtonosným Lo Phengem, jenž vyrazí na misi v úplně jiném koutu světa.

Celá hra je obohacena opravdu nádhernou vizuální stránkou okamžitě evokující Banner Ságu, což neskrývaně a s respektem přiznávají sami tvůrci. Jenomže kvalitní animace je jen na začátku v intru a pak až na konci, přičemž ta druhá není už tak moc propracovaná a přišlo mi, že ji animoval někdo úplně jiný poslední den před uzávěrkou. Mezitím je pár (dvě-tři) cut-scén, které ovšem spíš vznikly posouváním objektů, než klasickou animací. Ve hře se ovšem během soubojů všechno pěkně hýbe, takže asi fajn. Prvek vizuální novely je přebohatý na čtivo a hráč většinu doby jen kouká na ty samé, i když pěkně nakreslené strnulé postavy, což už moc fajn nebylo. Celému dění také nepomáhá fakt, že se tu neukážou žádné zajímavé cizí rasy; škoda. Ruští tvůrci mají raději svět plný lidí různých etnik, případně barev. Jsou tu vlastně ještě nepřátelé z jiného světa, kteří se prý objevují během Reapingu, ale vypadají stejně jako lidé, jenom s maskami, a tvoří většinu bojechtivých skupinek.

Zmínil jsem již čtivo, kterého je hodně. Příběh na něm stojí, ale hlavně padá. Zřejmě je to z toho důvodu, že jej psal spisovatel (plánuje knihu podle hry) Sergej Malitsky, což samo o sobě není problém, nicméně si myslím, že si ještě neosvojil příliš scenáristické kvality a hra by potřebovala spíš scenáristu, než spisovatele. Obsah a kvalita psaní je totiž lehce podivná a nevím, zda za to zcela může překlad. Někdy jsou totiž pasáže psané pěknou dobovou angličtinou, načež jsou okamžitě vystřídány nespisovnou až vulgární, a to i v rámci té samé postavy. Prostě to k sobě místy moc nejde. A pokud mám být upřímný, reálie světa a popis čehokoli ve hře přišel mně osobně přímo nezajímavý. Ve výsledku mě proto nezajímaly ani postavy, prostředí či dějové linky. Prostě nic. Velké tlachající prázdno snažící se tvářit, že o něco jde, ale i to málo, co podá, se za chvíli začne utápět v chaosu, protože hráč se jen těžko orientuje v mnoha různých jménech, událostech světa a postavách, o kterých jen čte a čte, ale nevidí je (prvek vizuální novely je výrazně nevyužit a všechen obsah zprostředkovává text). Navíc spousta postav má dokonce několik dalších jmen, takže potěš koště. Abych byl upřímný, tak teprve v závěru hry, když už se něco začalo konečně dít a měl jsem pocit, že se do hry možná i začínám dostávat, mi začal připadat onen svět zajímavější k prozkoumání a s potenciálem, ale celou dobu od začátku předtím to prostě nešlo kvůli nezajímavému podání - zcela subjektivně vzato. Dokonce mi bylo jedno, co se postavám stane a jaká rozhodnutí skrze ně činím. Dialogy byly na můj vkus často nelogické, postavy nepokládaly ty otázky, na které jsem chtěl znát odpověď, a také si možná i párkrát protiřečily (př. popis postavy říká, že ta se chce za každou cenu vyhnout nějakému místu. Postava tam následně jde a nikdo to neřeší).

Cestování jako ústřední motiv hry je možná vůbec to nejhorší, ačkoliv by mělo být kladem. Asi proto, že Banner Sága prostě nastavila laťku moc vysoko. Postavy jenom jdou z jednoho místa do dalšího, a tak dál. Co na tom, že se chtějí dostat k magickým menhirům, s někým promluvit, s někým zabojovat. Cestou se nestane skoro nic zvláštního, co bych si dokázal zapamatovat (možná tak jedna či dvě věci) a všechno mi připadalo stejné. Kdyby měla hra jen začátek a onen konec, vyšlo by to nastejno. Je tam spousta nevyužitých vedlejších míst a postav, které jen prázdně tlachají. Mapka je velká, je super a dá se po ní pohybovat mnohdy i několika různými směry, ale k čemu to je, když na cestě potkáte jenom samé obchodníky, mrtvoly, sem tam nějaké městečko a několik variací na přepadení? K čemu ty pěkné názvy jako Cursed ruins, Rotten lake, Drowsy well, Poison springs… a asi tak milion dalších, když tam k ničemu nejsou? Skupiny se po mapce navíc pohybují jako malé ikonky na trase, takže žádné animace pochodujících panáčků krajinou se k velké smůle nekonají, a snižují tak zážitek z atmosféry, která jinak asi jako jediná docela dobře funguje, protože tu hraje teskná hudba podbarvující celé snažení postav a hromady trýzněných duší (mrtvol) či kaluže krve.

Během cestování si můžete kdykoliv venku rozdělat kemp, tlachat s postavami a vylepšit jim získané dovednosti. Přišlo mi ale, že to na hru nemá moc velký vliv. Přesto zrovna tahové souboje jsou asi na hře to nejzábavnější, protože se při nich něco děje. Zprvu jsem na switchi zápasil hlavně s ovládáním, protože není tak intuitivní jako v BS, a navíc při driftování joy-conu nemohu zcela ovládat dění tlačítky, což je na nic. Tvůrci navíc přidali do hry prvek magických karet, když už tu tedy magie funguje pouze okrajově a pouze pro pár vyvolených. Jedná se hlavně o buffy, ale vůbec jsem je nevyužíval, protože spotřebují na vyvolání jeden tah postavy; a taky ten drift způsobující, že karty v možnosti výběru rychle přeskakují mezi sebou jako jedoucí vlak, což je ovšem zcela můj osobní problém. Souboje se naštěstí dají ovládat dotykově, takže sláva; i když jsem neustále narážel na problém, kdy hra nechtěla reagovat na moje něžné i agresivní doteky a občas to chtělo poklepat víckrát, abych třeba jen označil postavu. Na bojišti je fajn, že pořadí postav si určíte sami. Jen se musí postupně vystřídat všichni a poté to jde zase znovu. Každý má ukazatel zdraví a ukazatel energie. Když dojde energie, je větší postih na úbytku zdraví. Pak jsou tu speciální schopnosti postav, které dokonce vyžadují platbu vlastním zdravím, čímž úspěšně přidávají taktizující prvek a tady musím podotknout, že je to opravdu zajímavý nápad, protože jen díky nim jsem vyhrál řadu soubojů. Když postava nabyde několik zranění (za každou porážku v souboji získá jedno) a neléčí se, tak nakonec definitivně zemře a vy o ni přijdete. Ale o moc nejde, prý i se ztrátou hlavní postavy se jede dál.

Celkem nepříjemnou zkušeností jsou všudypřítomné bugy. Nejde o nic devastačního pro hru, ale je to otravné. Několikrát na náhodných místech a především na obrazovce s možností kupovat předměty se mi stalo, že hra se tam zasekla a nemohl jsem z ní pryč. Pomohl jedině restart a většinou jsem takto mohl koupit maximálně jeden předmět, aniž bych se zasekl. Asi třikrát mi hra spadla úplně. Celé je to zvláštní, protože zatím mi na switchi dělal podobné psí kusy snad jenom Skyrim (proto si připočtete k mému hodnocení pár procent navíc, pokud máte PC verzi hry). Otravné je to i proto, že všechny přechody mezi obrazovkami jsou řešeny loading screenem s autosavem a animací kráčejících kostlivců hrajících na hudební nástroje, přičemž tyto přechody trvají (opět, na switchi) každý kolem 10-15 sekund, což je dlouho.

Kromě toho mi vadí také fakt, že ne všechny reálie světa mi byly vysvětleny (nebo jsem na vysvětlení aspoň nenarazil). Nevím, proč se během Reapingu objevují maskovaní nepřátelé (pozn. prý se dá narazit na vysvětlení, ale já ho nenašel). Proč se těch Reaperů nakonec ukázalo víc, když na začátku hra řekne, že přežil jenom jeden. Kde se vzalo těch pár postav, co vědělo víc než samotný mocný Hopper, který má vědět a umět všechno, když byl i tenkrát u toho. Proč je zlý ten reaperský „bůh“ a chce zničit svět, když teda (předpokládám) všechno stvořil; a když je bůh, tak proč potřebuje Reapery, aby ho odněkud přivolali na zem? A jak je možné, že se z někoho může eventuelně stát Reaper také? A jaké jsou rozdíly mezi Umbrou a Currem? A prostě spousta dalších… možná je něco z toho někde napsané nebo jsem možná leccos zapomněl, ale hra vás hodí do proudu tlachání a pochopte si všechno sami. Když někde něco omylem odkliknete, už se k tomu pak nemůžete vrátit, snad jen pomocí posledního savu.

No a pak jsou tu ona zmiňovaná zakončení, kterých je tak možná 6-8 (sám jsem viděl dvě) a která mají vyplynout z nějakých rozhodnutí, ale nedokázal jsem tak úplně určit, jaká rozhodnutí to přesně měla být, kde jsem udělal důležitou odbočku v ději, co jsem kde dokázal nebo nedokázal, aby se to patřičně odrazilo v závěru. Nevím, proč se stalo zrovna to, co se stalo, ale skončilo to dobře, takže jsem asi spokojen. Měl jsem podezření, že hlavní rozhodovací vlivy jsou až v závěrečném dějství hry, ale to bylo pouhé zdání; prý se dějí v průběhu celého hraní.

No… Nevím, co si mám o tom celém myslet. Tak rád bych dal nějaké pozitivní hodnocení, ale prostě to úplně nejde. Jedinými dobrými prvky mi přišly akorát vizuál, hudba a ozvláštnění soubojů, jichž bych asi i uvítal celkově větší počet. Ještě závěr s obléhanou pevností je v rámci příběhu docela fajn a úplně poslední outro vyvolává zase další otázky, ale to přisuzuji tomu, že tvůrci plánují trilogii (to jsem zvědav). Jinak je to ale hra nekonzistentní, plná bugů (hlavně tedy na switchi) a nepříliš zajímavého psaní - to je ovšem můj osobní názor. Je dost možné, že právě ostatním čtenářům se příběh a styl psaní bude velmi líbit. Nejspíš si ji však už osobně nezahraju (alespoň tento díl). Banner Sága je z mého pohledu prostě ve všem lepší.

EDIT: Děkuji Josefovi za přínosné informace v diskuzi! :)

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 31 hodin
Dobrý ending

O hře jsem se náhodou dozvěděl tady na databázi a už od prvního pohledu jsem věděl, že si ji jakožto fanoušek Ghibli musím zahrát. Předem jsem si raději nic konkrétního nezjišťoval a rovnou jsem hru objednal. Naopak o studiu Level-5 jsem předtím nikdy neslyšel, takže toto s ním byla i má první zkušenost.

Výsledek spolupráce obou studií mi přijde poněkud zvláštní (ačkoliv v dobrém smyslu) a nutí mě nahlížet na hru ze dvou rovin – z filmové a z herní.

Filmové sekvence si mě naprosto získaly. Ghibli z nich čiší na sto honů, a tady prostě nedokážu být kritický. Mám rád ghibliovský přístup pro kvalitní animaci a důraz na vývoj postav, prostředí ukazující hravý svět i všední lidská dramata v kontrastu s pohádkovými hrozbami. Líbí se mi, že animáky dávají ve filmech prostor všem věkovým kategoriím včetně dětí a starců, jelikož tak to chodí i v životě. Hlavní protagonista je teprve malý kluk a v době největšího smutku mu přijde na pomoc malé stvoření z jiného světa, čímž mi nejvíc evokuje Sósukeho a Ponyo.
O bílé čarodějce jsem toho zpočátku moc nevěděl - spíš si ji představoval jako čarodějnici z první Narnie, ale to jsem byl dost vedle. Každopádně bych si přál, aby těch filmových sekvencí bylo ve hře mnohem více, rozhodně mi totiž pomohly prohloubit zážitek z příběhu, podobně jako třeba Banner Saga. Ale animované filmečky v Ni no Kuni mají dohromady téměř dvacet minut, což je mnohem víc a rozhodně super. Pak jsou tam samozřejmě hromady in-game cinematiců, které mají celkem tři a půl hodiny. Jejich kvalita (a tedy i celkově herní grafické zpracování) je vysoká, ale byly tam momenty, kdy bych si zas přál vidět poctivou animaci. Navíc v mnoha z nich chybí mluvené slovo, což je opravdu škoda (vtipné je, že hlavní postavu namluvila slečna Mikako Tabe ve svých cca 29 letech, ale vůbec bych to nepoznal).

Příběh vypráví o malém Oliverovi, jenž nepřímo zaviní smrt vlastní maminky.
Pln zoufalství se oddá smutku, a v tu chvíli se setká s Drippym - původně hračkou, nyní víc než živým společníkem. Díky jeho pomoci a radám se dostane do druhého kouzelného světa s cílem maminku zachránit. Hlavním pojítkem je fakt, že každý člověk sdílí svůj podobný protějšek v tom druhém světě a co se stane jednomu, ovlivní život druhého, ať už pozitivně či negativně. Během putování se dovídá, že za vším je přece jen něco víc, než se mu původně zdálo. Bude si tedy muset najít spojence a postavit se velkému zlu.

Už předem jsem věděl, že si chci zahrát tak, abych se co nejméně zdržoval herními mechanismy a abych si co nejplynuleji vychutnal dějovou linku. To se mi ovšem tak úplně nepovedlo. Hra totiž k mému velkému překvapení představila nutnost chytat jakési příšerky, bojovat s nimi, vylepšovat je a k tomu všemu přidala hromadu vedlejších úkolů (errands) a porážení silnějších monster (bounty hunts). Ty jsou sice dobrovolné, ale pro osobní rozvoj potřebné.
Oliver navíc získá schopnost vzít někomu jinému (s jeho povolením) přebytek emoci a věnovat ji tomu, kdo ji zrovna postrádá. Je to docela hezké ozvláštnění, nicméně rychle začne být jednotvárné. Pokaždé, když se zpřístupní jedna z osmi emocí, zároveň přibude spousta lidí, kteří potřebují zrovna tu novou a na ty dříve dostupné se už moc nehledí. Emoci je možné mít zrovna uloženou pouze jednu od každého druhu, takže musíte běhat pořád dokola mezi těmi, co dávají a těmi, co potřebují. Tito lidé jsou však naštěstí zároveň součástí vedlejších úkolů a jsou to ty snadnější, co jdou plnit, takže rychle ubývají (úkoly přibývají s každým postupem ve hře, ale neobnovují se, takže je vždy možné je splnit a mít prázdný seznam). Za každý vedlejší úkol se získávají razítka do kartiček a za určitý počet naplněných kartiček si můžete vybrat jednu z nabízených odměn (po konci hry jdou získat všechny).

Jelikož Oliver se ukáže být zdatným kouzelníkem, dostane vlastní hůlku a možnost sesílat různá kouzla v boji i mimo ně. Tomu dopomáhá i alchymistická kniha, jejíž kompletace se stává jedním z dobrovolných cílů hry a pomáhá v postupu. V kouzlení jsem zatím viděl nejvíc odlišností od ostatních her. Oliver se učí kouzla postupně a nejsou to jen firebally nebo thunderstormy. Oliver může kdekoliv kouzlem levitovat (užitečné proti pastem), mluvit s duchy a se zvířaty, obnovit dlouho rozbité věci, přimět rostliny vyrůst, odhalovat truhličky s pokladem na mapě, odemykat zámky, teleportovat se, zamést koštětem podlahu na dálku a spoustu dalších. Prostě tvůrci si v tomhle podle mě vyhráli a dali tím hře nějaké bonusové body navíc. Mrzí mě jen jedna věc, a sice že nejužitečnější kouzla dává Horác, postava ducha. Toho jsem si bohužel všiml až po tom, co jsem dokončil hru. Je to proto, že Horác stojí mimo veškeré oficiální vedlejší úkoly (ty se souhrnně zadávají ve speciálním krámku ve městech) a jeho příběh se odvíjí po kouskách současně s Oliverovým, ale musíte se po něm aktivně shánět. Nejlepší jeho kouzla jsou teleportace z dungeonu ven anebo maskování před příšerkami. Mohl jsem si tak odpustit řadu soubojů.

Kouzelný svět má pár opravdu kouzelných míst a pohybujete se ve městech, v dungeonech a také přímo na mapce světa (případně nad ní). Na mapce se ovšem odehrává většina bitev s příšerkami (zde familiars), které mají povětšinou zjev roztomilých skřítků, víl a dalších kreaturek. Ty se dají chytat a po dosažení určitého levelu se dají vyvinout v silnější verzi, ale pak začínají znovu od levelu 1. Každá příšerka může používat jiný typ zbraně, brnění a přívěsků, takže nějaká míra variability a kombinování tu je. V rámci post game se odemknou speciální zlaté verze příšerek. V zásadě je sem přenesený systém Pokémon-like her a jejich shiny. V soubojích se pak používají lidské postavy nebo jejich příšerky – každá ze tří postav může mít u sebe celkem tři příšerky, ale boj je zastoupen pouze jednou postavou za každého člena týmu. Mezi všemi ale lze libovolně měnit (příšerky navíc vydrží v boji pouze omezený čas, pak ji musíte vyměnit za jinou, než si zase odpočine pro další akci). A zatímco ve střídání tahů a živé akce ovládáte jednu postavu, hra za vás mezitím ovládá ostatní dvě. Můžete jim však nastavit obecné povely chování a tlačítky měnit instantně akci pro útok a obranu přímo během boje. Jedna z postav pak umí příšerky chytat a další zas umí krást předměty. Olivera jsem nejvíc posílal do útoku, protože bylo nejsnazší používat ničivá kouzla. Stačilo jen mít zásobu mana potionů, protože mana se vysaje poměrně rychle.

Boj s příšerkami na mapě a v dungeonech je ovšem forma nutného grindování známého z jiných JRPG her a pro mě byl největším kamenem úrazu. Oliver běhá na můj vkus hrozně pomalu a jelikož jsem byl většinu hry pod úrovní příšerek kolem (příšerky se pohybují po mapě s vámi), tak na mě skoro všechny útočily. Pokud jste silnější, pak zase ony zdrhají pryč. A nutno říct, že jsou to zatraceně rychlé příšerky. Každá příšerka má ve své partě dvě další, takže množství soubojů pro mě bylo lehce útrpné. A to nemluvím o dungeonech, kde se navíc nedá pořádně nikam uhnout, takže je to pořád samá bitva. Co se týče sběratelství, tak tady jsem kupodivu necítil žádnou potřebu pochytat všechny příšerky, k tomu je přece jen lepší ten Pokémon.

To všechno by se ještě dalo přejít, pokud by hra nabídla možnost libovolného ukládání pozice, ale není tomu tak. Pozici uložíte u konkrétně rozmístěných kamenů v dungeonech nebo když se vyspíte ve městě a zároveň s tím si uzdravíte partu. Když prohrajete souboj, máte možnost načíst pozici s aktuálním stavem party se ztrátou 10% zisku, nebo ukončit hru a prostě začít od posledního save pointu. Myslím, že tato mechanika nebyla úplně nutná. Jinak je ale mapka moc pěkná a dungeony také. Všude jsou nějaké truhličky a další věci ke sbírání, jako třeba ingredience ke craftění různých nástrojů, potionů a dalších pomůcek. Po zemi běháte, na moře si budete muset obstarat loď a časem si vysloužíte i draka, jehož rychlé létání v mnohém usnadňuje mobilitu a dost jsem si jej užíval.

Města se nacházejí v klasických oblastech jako les, poušť, hory, podzemí nebo sněžná krajina. Hned první Ding Dong Dell je opravdu krásně navržený a je v něm vidět i ghibliovská obliba v kočkách. Chyběl jen kočičí autobus a Totoro. V Hamelinu jsou zase prasátka a ano, jsou tam jisté easter eggy na jiné filmy. Stejně tak jsem si užíval lesní dungeony, které jsou plné nejrůznější zeleně, houbiček a podobně. Zaujalo i město Perdida inspirované peruánskými Andami s krásným výhledem okolo; a některé přímořské oblasti. Obecně ale nesnáším pouště a lávu v jakýchkoli hrách, takže tam nechodím, když nemusím.

No, po dohrání hry se otevře již zmíněná post game. Vrátíte se do chvíle před velkým finále (které mimochodem je sice očekávatelné, ale nijak neztrácí na působivosti) a máte možnost se vydat za dalším lovem příšerek či posplňování dalších vedlejších úkolů. Jelikož jsem chtěl získat všechny bonusy pro postavu, tak jsem se do úkolů pustil, všechny jsem získal (nejhorší byl Errand 78; při tom jsem myslel, že zešílím, ale po mnoha hodinách snažení a grindování se mi jej podařilo splnit. Zároveň jsem přitom vyleveloval skupinku až na maximum, což se mi zase hodilo pro bitevní palác Temple of Trials, kde za jednotlivé ranky dostanete speciální odměny). Podařilo se mi taky nasbírat hromady peněz potřebných do kasina mrtvých, kde máte zase možnost odemknout filmečky a cinematicy a dívat se na ně v osobním kině pro RIP hosty. Dozajista vítaná věcička.

Posledním aspektem, co jsem nehodnotil, je hudba dvorního skladatele Joe Hisaishiho, jehož rukopis je okamžitě poznat již z úvodních scének a prostě mě nesmírně potěšila jeho spolupráce a přítomnost. Jsem rád, že všichni zúčastnění neodmítli práci na hře, ale vzali to s grácií pro své fanoušky, obzvláště když v poslední době už filmy skoro nedělají (vlajku možná přebírá studio Ponoc?).

Po dohrání hry jsem ještě kouknul na film Ni no Kuni, o kterém jsem doufal, že tam uvidím aspoň nějaký vliv studia Ghibli, ale přišlo velké zklamání. Film je plný klišé a průměrné animace. Typický zapomenutelný film.

Tak nebo onak, hra mě bavila, i když některé části mi přišly trošku zdlouhavé (tedy pokud se jako já rozhodnete splnit všechno) a po sérii Bravely si musím dát na chvíli oraz od všeho grindování. Příběh hry jsem si ale zamiloval a ghibliovské pohádky prostě můžu. Přiznám se, že druhý díl mě moc neláká stylem animace, ale pokud někdy vyjde na switchi, tak si jej zřejmě zahraju pro úplnost. Toto byl však opravdu kouzelný zážitek.

Poznámky k mým osobním achievementům: 
Herní doba: 85 hodin
Ústřední trojice a 8 příšerek na levelu 99
Všechny bounty hunts a errands splněny 138/138