Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Dirge of Cerberus: Final Fantasy VII

raisenraisen
Dohráno
  • PS2 75
Dirge of Cerberus se zaměřuje na jednu z postav sedmého dílu Final Fantasy, a to na Vincenta Valetina, který hraje v této hře ústřední roli. Krom toho, že musí zachránit planetu (opět), tak se dozvídá i něco o své minulosti. Právě příběh a dozvídání se, co se dříve stalo, bylo to, co mě na hře nejvíce táhlo dopředu. Zpočátku mě překvapilo množství cut scén a in-game animací, které neustále přerušovaly samotné hraní, ale později jsem si už zvykla, že ujdu pár kroků (obrazovek) a zase bude stmívačka. Asi tak v půlce hry byla jedna část, kdy se animace hromadily za sebou a mám pocit, že jsem za hodinu hry odehrála asi tak patnáct minut, a to se jednalo jen o přesuny. Ale, jak už jsem zmínila, příběh byl zajímavý a užívala jsem si postavy, které se na obrazovce postupně střídaly.

Co už je o něco horší, tak je samotná hratelnost. Tvůrci se jí sice snažili ozvláštnit tím, že Vincent může získávat levely a vylepšovat zbraně či používat materie, ale je to pořád to stejné dokola a i když ta hra není kdoví jak dlouhá, tak i tak mě to dokázalo začít nudit. Otravné a vlastně zbytečné bylo shánění přístupových karet, abych si odemkla malou ohrádku (Vincent je jinak schopný akrobat, ale tohle přeskočit nedokázal) a mohla pokračovat dál. Kolikrát ta karta vypadla před onou ohrádkou nebo byla hned za rohem. Tedy žádné velké hledání. Ale zase bylo na počet nalezených karet navázáno skóre, tak to byl asi jejich účel. Zpočátku jsem nenarazila na moc bossů, ale ke konci jsem měla pocit, že hra přede mnou staví jednoho bosse za druhým. A i ti se dokázali opakovat. Co ovšem vzbudilo můj respekt, tak byl příchod Omega Weapon, jen jsem ten souboj (aspoň co se hratelnosti týká) s ním čekala trochu epičtější, ale od toho tu byly cut scény, aby ten pocit zprostředkovaly. 

Povedeně hodnotím hudbu, která mi některými skladbami připomněla FF VII, a Vincent v anglickém dabingu zněl jako Batman.
+18

Xenosaga Episode II: Jenseits von Gut und Böse

TainaruTainaru
Dohráno
  • PS2 85
Očividně tady půjdu proti proudu s tvrzením, že dvojka se mi líbí více než jednička, pokud přistoupím na ono nešťastné epizodické štěpení celého příběhu Xenosagy. Dvojka podle mě trpí klasickým syndromem prostředního dítěte – motivy jsou rozvíjeny, ale obvykle ještě neuzavřeny. První dítě zaujalo publikum novotou, druhé je spíš tak do počtu, táhne se jako vlažná nudle a teprve třetí na sebe strhává pozornost. Show must go on v dalším díle. I přesto si myslím, že příběh a postavy zrají jako víno.  

A nejenom příběh. Grafická podoba hry malinko pozměnila směřování z upjaté stylizace k více realističtějšímu pojetí (mohlo by se např. nabízet srovnání s grafickým vývojem série Final Fantasy). Nejvíce je změna vidět na Shion, která tu uvolňuje pozici hlavní postavy, aby byl prostor dán všem ostatním postavám zhruba rovnoměrně. Hned v úvodu jí nemotora Allen šlápne na brýle, takže Shion má záminku změnit vizáž z vědecké pracovnice na neformální atraktivní holčinu své mladistvé kategorie. Je to dáno i tím, že nyní nadobro opouští zázemí svých technických laboratoří a v moderním kostýmku se slušivým účesem se vydává do terénu, aby se probíjela vesmírem a jinými nehostinnými dungeony. No a mně se ta holka japonská prostě líbí, tím spíš v oné plavecké verzi, ehm. Dokonce výrazně ubylo jejích hysterických momentů z jedničky, takže se může hráčům jevit sympatičtější.  

Líbilo se mi, že k partě se přidala nastálo jedna další postava (plus druhá tak nějak mimo partu). Dějová linka se zašmodrchala několika dalšími zvraty a došlo k odkrytí rovnou několika bolestných minulostí (víceméně vše pramení z globální katastrofy před 14 lety). V první polovině mě držela v napětí Momo a její vztah s doktorkou Mizrahi. Ještě že byl nablízku Ziggy. Druhá polovina pak nabídla pár pěkných nápadů. Jako třeba průlet mezi dvěma černými dírami (a co se přitom stalo), nebo rozervání planety způsobené sektou Ormus a jejím patriarchou, protože všichni ve vesmíru chtějí sprostě zneužít Zohar. Asi nejvíc mě bavilo sledovat vývoj událostí s maniakem Albedem, jehož scény byly v předchozím díle na západě cenzurovány.  

Nicméně není všechno zlato, co se třpytí. V hratelnosti dvojka citelně pokulhává. Jednak má příšerně pomalé tempo a všechny animace působí hrozně zdlouhavě včetně samotného pohybu postavy (opět musím vychválit multifunkční emulátor se zrychlením hry, mimo příběhové animace jsem měl běžně zapnuto přes 200%, v grindu i 300% rychlost), jednak se tu objevuje jiný soubojový systém, jenž působí velmi překombinovaně a trvalo mi neuvěřitelně dlouho, než jsem dokázal objevit jeho funkční jádro, což v podstatě nastalo až teprve ve finální části hry. Uh.
Na druhou stranu ty příběhové části se přejdou relativně rychle a hra končí zhruba ve chvíli, kdy jiná JRPG teprve opravdu začínají. Nutno také podotknout, že k rychlejšímu postupu významně přispívají odemykatelné skilly, jenže tomu hra nedává moc prostoru, takže k tomu lepšímu se hráč vlastně dostane až v post game a do té doby má odemknuto možná pár základních vlastností či dovedností. Pokud si hráč brzy nezvykne na souboják a nestanoví si určené cíle k odemykání (což je asi každý nováček), pak většinu hry bude procházet spíš v nějakém survival módu a souboje se stanou zdlouhavým utrpením, tím spíš, že užitečné skilly je potřeba zařídit téměř u každé ze sedmi postav. Na nějaké podpůrné předměty je možné taky zapomenout. Je jich málo a nevšiml jsem si, že by se někde vůbec dalo něco koupit. Výsledek je ten, že se hráč snaží materiálem za každou cenu šetřit, jinými slovy vůbec nic ze zásob nepoužívat (healování je lepší zajistit skrze skilly postav, což se dá i mimo boj).  

Možná bych se měl trochu rozepsat o tom, jak vlastně ten souboj v praxi funguje, ale to by bylo na dlouho. Tak jen heslovitě – základem jsou opět tlačítková komba a řetězení útoků, úspěch tvoří kombinace nabíjených silnějších řetězů ideálně v kombinaci s komby druhých dvou postav (boosty). Nepřátelé se dají pomyslně dělit na uživatele fyzické a ether, navíc mají pomyslné zóny efektivity, takže na různé nepřátele jsou efektivnější různí členové party. Plus jsou ve hře různé buffy a podobně. Pokud mohu dát za sebe tip, tak je dobré odemknout postavám Inner Peace a Overload, kterážto kombinace významně zvyšuje přežití a rychlost soubojů. Mimo souboje postav jsou tu (opět) souboje obřích mechů, které jsou výrazně jednodušší než souboje klasické party. Tedy pokud s nimi hráč nejde hned v závěru hry do post game, ale dá se to.  

Mimo hlavní příběh ovšem notně pomáhá plnění vedlejších GS misí (GS jako Global Samaritan), kde nejvíce času zabere pobíhání z místa na místo a občas dojde na nějaký ten souboj, minihru nebo rébusy. A doporučuji postupovat s návodem, ostatně já bych se bez něj vůbec nechytal. Existuje mnoho různých podmínek, které určují co , kde, jak, nebo především kdy. Nakonec jsem to poctivě vyběhal úplně všechno, i když to znamenalo třeba ještě čtrnáctkrát absolvovat závěrečný bossfight a protáhnout si hru významným způsobem.
U tří miniher jsem měl technický problém, kdy můj emulátor PCSX2 odmítal zpřístupnit funkci pravé analogové páčky, ale naštěstí se mi to po chvíli přemýšlení podařilo snadno vyřešit i bez pluginů (které stejnak nefungují). Měl jsem z toho však chvíli nervy nadranc a bylo to na pováženou.  

Inu, ve výsledku mám všechny mise splněné, nalezené všechny červené dveře a tajné klíče, profesor mi sestrojil k přivolání obřího robota, takže spokojenost. Jediné, co mi chybí, jsou tři superbossové, jejichž laťka je pořád ještě dost vysoko nad mými levely a musel bych investovat poměrně mnoho času k tomu, abych tu laťku aspoň pomyslně srovnal. Místo toho si na chvilku odpočinu a snad zanedlouho spustím třetí díl. To jsem zvědavý, jak to dopadne!
Jo, a KOS-MOS je totálně badass postava.  

Rozcestník na mé ostatní komentáře Xenosagy:
Xenosaga Episode I: Der Wille zur Macht  
Xenosaga Freaks  
Xenosaga Episode II: Jenseits von Gut und Böse (jsi zde!)
Xenosaga Episode III: Also Sprach Zarathustra

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 65 hodin
Červené dveře komplet 18/18
Secret Key komplet 31/31
Vedlejší GS úkoly komplet 36/36
Erde Kaiser Fury!
Poznámka – superbossové: nič :/ 

Pro: Hezčí postavy (Shion) :3 ; ještě hezčí postavy v plavkách (yay Shion); pěkné animačky; několik zajímavých příběhových nápadů

Proti: Pomalý pohyb; zdlouhavé souboje; komplikovaný soubojový systém

+18

Van Helsing

bukrrCZbukrrCZ
Dohráno
  • PS2 65
Van Helsing není hra alá God of War, jak jsem jsem domníval. Vývojáři ze Saffire se až podezřele hodně inspirovali v prvních dílech Devil May Cry.
Van Helsing nachází po transylvánské vesničce různé zbraně, především střelné. Bojuje s hordami nepřátel. Sem tam vyřeší něco, co se tváří jako hádanka nebo provozuje lehký backtracking. Fixní kamera, téma a v neposlední řadě “challenge rooms” umocní pocit deja vu z DMC.

Průběh příběhu si z větší části vývojáři poupravili na úkor hratelnosti. Děj je stále pevně spjatý s filmem, ve hře zazní i filmové repliky a dějové zvraty jsou stejné. Změna v spočívá v alternativním převyprávění několika situacích mezi hlavními body filmu, což je sympatické okořenění. Většina herců propůjčila své obličeje postavám a někteří dokonce i svůj hlas - to rozhodně potěší.

Souboje jsou vždy s jedním typem nepřátel, nikdy se v jedné části neobjeví kombinace dvou monster. V několika takových situacích je to vyloženě nefér, protože není vůbec jednoduché uhýbat pěti vlkodlakům naráz, jejíchž AI jim velí „útoč“. Čemuž vůbec nepomáhá kamera a zaměřování nepřátel, které si přeskakuje z jednoho monstra na druhé. V takových situacích je to spíše chaos, při které se hodně rychle projeví frustrace z nedokonalého (ale stále funkčního) ovládání.

Film mám fakt rád, takže přidaná hodnota ve značce je jistá, ale i tak bych řekl, že je to solidní hra podle filmu. Van Helsing docela obstojně vykrádá (v tomhle případě je to myšleno dobře) DMC. Nějaké věci dělá hůř a na některých místech působí uspěchaně, což bude asi zásluha časového pressu, pod kterým nejspíš vývojáři byli. Kdyby ke konci hry nebyly dva naprosto směšně těžký souboje, které ani slovo frustrace nedokáže popsat, šel bych s hodnocením víš.
+17

Glass Rose

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS2 80
Podle recenzentů i mnohých hráčů je tohle nejhorší adventura jakou v životě hráli, Glass Rose schytával taková hodnocení jako 3/10 apod. (krom Famitsu, to jediné tomu dalo 29/40). Otázkou, ale je, zaslouží si GS taková hodnocení a pokud ne, čím si je zasloužila ?

Rozhodně si to nezaslouží a důvod proč se jí dostalo takové kritiky taky určitě spočívá v tom, že vyšla na PS2 v době kdy všichni chtěli akčnější AAA tituly a přijít s point and click adventurou na konzoli, taky nebyl moc dobrý tah. Přeci jen tento žánr byl vždy doménou spíše počítačů.

Glass Rose, ale má rozhodně co nabídnout. Vžijete se tu totiž do kůže reportéra, který se rád zabývá nevyřešenými vraždami ze začátku dvacátého století. Do toho se mu ozve jeho kamarádka, že našla deník svého dědečka, který jako detektiv vyšetřoval záhadnou mnohonásobnou vraždu v luxusním sídle roku 1929. Vy se tam spolu se svojí kamarádkou vydáte, samozřejmě v roce 2003 je sídlo opuštěné a zchátralé. Hlavní hrdina je, ale po chvilce omráčen a ocitá se právě v roce 1929 kdy vraždy začínali.

Hned po probrání se v té době, je informován že hlava rodiny záhadně umřela a jedná se údajně o vraždu, nejenže si všichni myslí že jste ztracený syn zemřelého, ale aby toho nebylo málo tak se do sídla vydá skoro celá rodina a je nucena v sídle zůstat dokud se vražda nevyřeší.

Asi vám mohlo dojít že se jedná o Mysteriózní Murder Mystery, které se odehrává pouze v luxusním sídle, který je docela dost velké bludiště s hromadou pokojů, uliček apod. Aby toho nebylo málo tak máte omezený čas na to danou záhadu vyřešit, proto musíte každou kapitolu vyřešit během hodiny herního času.

A není to žádná sranda, GS totiž nabízí poměrně originální mechaniky. Kdy v konverzaci vyznačujete slova, či slovní spojení které vás zajímají a pak díky nim více rozvedete konverzaci, poté taky můžete používat schopnost díky které po označení slova můžete nahlédnout do mysli dotyčného a více se o něm dozvědět.

Aby toho nebylo málo, tak ještě musíte hledat fragmenty srdce, aby jste mohli získat nejlepší konec a zachránit svojí kamarádku která byla uvězněná v jiné dimenzi.

I přes těžkopádnější, ale zároveň zajímavé mechaniky je GS neskutečně zajímavou hrou. Příběh je napsán hravě a do poslední chvíle se vám seznam podezřelých bude měnit, nikdy si nebudete ničím jistí, je sice pravda že kvůli velké hromadě postav si občas nebudete moc pamatovat kdo je kdo, s čímž má problém i hlavní hrdina. I tak, ale tahle zmatenost dává správný pocit toho že jste vhozeni do rodinného konfliktu o kterém nic nevíte.

Přes skvěle napsaný příběh a soundtrack, bohužel hra má i pár chyb. Občas jsou dialogy lehce chatrné, z důvodu aby postava zopakovala větu ve které budete označovat slova. Hlavní hrdina také má oblibu v tom často odpovídat otázkami ve stylu

Podezřelý: Yukiko by tě chtěla vidět !
Hlavní hrdina: Yukiko mě chce vidět ?

Sice to ze začátku vypadá divně, ale pak mi došlo že jen hlavní hrdina také moc neví kdo je kdo a už se v tom ztrácí. Navíc mě potěšilo že postupem času se začne hlavní hrdina i ozývat a všímá si stejných věci jako vy. Například jsem se začal podivovat proč detektiv nic neřeší, nechá obyvatele sídla volně chodit a sám jen dřepí na prdeli a dělá že něco dělá. Hlavní hrdina si toho všiml také a detektiva s tímto problémem konfrontoval. Což mě slušně překvapilo.

Plus mínus, Glass Rose je takový lepší Posel Smrti, má výborné cut-scény, krásně vygradovaný příběh, nepříjemnou atmosféru, atmosférický soundtrack, zajímavé charaktery, ale zároveň má poměrně těžkopádné mechaniky, dialogy místy lehounce šustí papírem a animace mimo cut-scény jsou také lehce prkené.

Jinak se, ale jedná o hidden gem, který i přes své problémy nabídne skoro až dvacet hodin kvalitní zábavy. Jo a anglický dabing je skvěle vtipnej.

Pro: Skvělý příběh, soundtrack, atmosféra, pocit správného Murder Mystery, postavy

Proti: Těžkopádnost, místy dialogy, dokáže být lehce frustrující

+17

Shin Megami Tensei: Lucifer's Call

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PS2 95
Víte, jak japonská RPG mají tendenci zaobývat se prevencí nějaké katastrofy, jako..nevím, třeba zkázy světa? Welp, tato hra destrukcí světa začíná, díky kultu, kterému naše koncepce reality přišla už zastaralá, a tak se nacházíme v nové říši plné démonů a božstev, kdož uskupili nové frakce, každá z nichž má za cíl ze slupky onoho mrtvého světa zpotvořit k obrazu svých filozofií svět nový. S takovou premisou člověk obvykle čeká bandu stále příčetných přeživších, která razí prozkoumat co přesně se stalo, a co s tím můžou udělat. Nocturne na to ale jde přesně naopak - všichni Vaši spolužáci se rozutekli a započli vlastní kampaně za ziskem kontroly nad globálním znovuzrozením, a zaplaťsatan jsou všichni dostatečně komplexní skrze své perspektivy a motivy. Jejich bojující ideologie reflektují skutečné vlivné myšlenkové směry napříč lidskou historií, což citelně děj prohlubuje. A místo toho, aby byl hlavní hrdina tlačen na jakoukoliv morální cestu, je Vámi ovládaný protagonista skutečně ovládaný Vámi. Můžete přetvořit svět tak, aby v něm mohli zůstat démoni, nebo také tak, aby se mohli vrátit lidé. 'Tož Jaryn vole, ty mi tu spoiluješ konec hry?!' Vůbec ne, konkrétně toto je prakticky doslovně vyřčeno během první z nějakých padesáti herních hodin, a také dosti zjednodušuju - hra se pyšní hned několika různými konci, a vězte, že jejich rozdíly nekončí na linii 'A: Svět se znovurodí a mění; B: Svět zůstává víceméně stejný.'

Příběh není zaměřen na postavy a jejich osobní linky. Nevidíme, jak se Cecil vypořádává se svou temnou minulostí, ani jak se Shulk smiřuje s Monadovou silou, ani jak se Jude dostává z Millčiného stínu. Je to prostě jen o Vás, věhlasném Demi-Fiendovi, a Vašem pátrání po kámoších v cizím světě plném cizích stvůr, zatímco se kolem Vás věci prostě dějí. Výrazné příběhové momenty jsou od sebe kvalitně vzdálené, ale každý umí zapůsobit, a naprosto každá scéna - ať už dokresluje svět kolem, nebo Vás připravuje na nějakou velkou událost, nebo už onu velkou událost zobrazuje - je se vší důsledností a pečlivostí přesně tam, kde být má. A se svými filozofickými dialogy, jejichž temné a bezútěšné podtóny jdou zřetelně slyšet i v grafické stylizaci, ten příběh funguje naprosto parádně.

Je to všechno totiž i dosti šikovně integrováno s hratelností, neboť abyste zde mohli nabrat nového člena do Vaší družiny dobrodruhů, budete si s nimi nejdřív muset zabojovat, následně passnout lvl check, aby se s Vámi vůbec začali bavit, a pak ještě správně zodpovědět jejich otázky. Občas jsem si přál mít magické laso a chytat je jako zvěř, ale v konečném důsledku jsem jen za tento systém rád, neboť přes tyto interakce každý démon srší osobností, a na každou takovou interakci jsem se tak vždy těšil. Což je rozhodně dobře, protože je to naprosto povinná součást hry; Váš demifiend a všichni jeho nepřátelé se levelujou mnohem rychleji, než tito zpřátelení démonci, je tedy nutné je kombinovat v Katedrále Stínů v silnější démony. A nejlepší na tom je, že zde neexistuje snad ani jeden zbytečný/nepoužitelný démon, a naprosto všichni jsou nekončícně přizpůsobitelní skrze děděné skilly, základní staty, naučené schopnosti, mitamu, a itemy. S tím, že i nad vlastními staty a skilly máte kompletní svobodu, je na rovině craftingu a party managementu Nocturne dalekosáhle jedna z nejuspokojivějších her, jakou jsem kdy hrál. Se všemi proměnnými je statisticky snad nemožné, že kdokoliv ve hře už opravdu viděl a zkusil vše možné.

Na ochotu těchto démonů si s Vámi pokecat má zásadní vliv i aktuální fáze měsíce. Jen je věčná škoda, že nějaký vliv nemá i na náhodných potyčkách. Hra na ně rozhodně upozorní a taky je vesměs vždy možné z bitvy prostě zdrhnout, ale stejně jich umí být až otravně moc, obzvláště na některých dlouhých úsecích mezi ukládacími terminály, na kterých navíc neleží ani jediný obchod. Hra má ale naprosto parádní souboják - až bych řekl, že jeden z nejlepších tahových soubojáků vůbec - takže míra toho, jak moc mi to fakt vadí, je přinejlepším diskutabilní. Najdou se tací, kteří i tahové jRPG srovnají s Dark Souls, odpustím si ovšem projednou svůj typický rant na toto téma, a jen s nenápadným porozuměním seznám, že ano - hra odměňuje chytré a uvážené jednání, a naopak velmi přísně trestá každou chybu. Trefíte enemákovu slabinu? Prima, tu máte půl tahu navíc. Trefíte enemáka něčím, vůči čemu má imunitu? Prima, rozlučte se se dvěma z Vašich zbývajících tahů. Enemák absorboval Váš útok? Prima, teď je na tahu on. Stejná pravidla ovšem platí jak pro Vás, tak pro naprosto každého nepřítele, takže - když odvrátíme zrak z občas opravdu pekelného RNG - je to vskutku čistě o tom být připraven na všechno a umět se rychle adaptovat. Cílit svou družinu a Magatamu na resisty/absorbci co nejvíce elementů naráz, mít buffující a healovací kouzla, zároveň mít v zásobě pár debuff kouzel na oslabení enemáků, a HLAVNĚ! mít v zásobě i pár pořádných silných útoků. Toto všechno, v kombinaci s trochu strategickým myšlením, a za celou hru prakticky netřeba úmyslně grindit. Na druhou stranu, uděláte jednu chybu a pravděpodobnost gejmouvru se vyšvihne na 95%.

A takto koncipovaná obtížnost naprosto perfektně souzní se vším ostatním. K té už tak temné náladě, kterou s sebou tento svět nese skrze svůj příběh a vizuál, tento systém zaměřený na trestání chyb přidává ještě ostří nechutného napětí, a dokupy to šecko vytváří naprosto nezaměnitelnou, nezapomenutelnou atmosféru. I soundtrack to má výborný - mezi všemi těmi chmurnými ambienty, ponurými industriály, a i kvalitními headbang-worthy rockovkami, se mi nevybavuje jediná skladba, která by se mi nelíbila, nebo kterou bych neregistroval.

Jako celek je Nocturne lepší, než jako součet jeho částí, ale i každá jeho část je echt fakt dobrá. Rozhodně to není pro každého - zdejší dungeony, které jsem schválně ani nezmínil, jsou poctivými labyrinty, a některé umí opravdu intenzivně potrápit, a takřka všechny si univerzálně žádají stejnou péči a pozornost, jako souboje; nikdy bych hru nedoporučil někomu, kdo jRPG nikdy nehrál; všechno to filozofování občas mutuje v holé nesmysly - ale pro mě se jedná o herní zážitek roku, a už teď se těším na těch x dalších průchodů, které mě nevyhnutelně čekají.

Pro: Atmosféra; audiovizuál; OST; geniální souboják a podpůrné mechanizmy

Proti: Random encountery umí občas unavovat; snad až přehnaně nepřístupné a newcomer-unfriendly; RNG umí pozlobit

+17

Test Drive Unlimited

PRIVATE MARTINPRIVATE MARTIN
Dohráno
  • PC 90
  • PS2 90
Toto je príbeh z dávnych čias, kedy za najlepšiu pretekársku arkádu na PC a konzolách bola považovaná séria Need for Speed. Ale kde sa vzal, tu sa vzal, odniekiaľ sa vynoril vyzývateľ v podobe reinkarnácie kedysi taktiež veľmi úspešnej série. A dopadlo to prekvapivo dobre.  

Hovorí sa, že k obľúbeným hrám by sa človek nemal vracať, aby si nepokazil spomienky na ne. Ja som túto chybu urobil a neľutujem to. Prvýkrát som sa k TDU dostal ešte v stredoškolských časoch na PS2. Vedel som, že ide o osekanú verziu, ale keďže som nemal k dispozícii ani XBOX 360, ani poriadne PC, nevadilo mi to a hru som si parádne užil a stala sa jednou z mojich TOP hier na PS dvojke.

O mnoho rokov neskôr som si spomenul, že moja obľúbená hra existuje aj na PC a tak som tomu dal šancu. Koniec koncov, nebolo čo stratiť. Najväčším rozdielom oproti PS2 je samozrejme grafika. Rozdiel je vidieť na prvý pohľad. Síce má hra už nejaký ten rok, ale stále dokáže vykresliť pekné prímorské scenérie a to sa počíta. Taktiež modely áut sú podľa mňa na dosť vysokej úrovni a je radosť sa na ne pozerať.  

Čo sa týka náplne hry, pretekárska zložka hry by mala byť vo všetkých verziách totožná. Vo verzii pre staršiu generáciu však neboli misie, teda vozenie stopárov, doručovanie balíkov a preprava vozidiel. A ako som tak hral na PC, zistil som, že som ich ani nepotreboval. Je síce dobré získať peniaze navyše, prípadne kupóny na oblečenie avatara, ale jazda na hrane a bez búračiek a možnosti vyletenia z trate bola niekedy až frustrujúca. Hlavne v hustej premávke som niektoré misie opakoval až neprimerane veľakrát.

A čo tie spomínané preteky? Všetko po starom. Klasické okruhy, šprinty a časovky občas vystriedali rýchlostné skúšky, pri ktorých som sa párkrát zapotil. A tak to má byť. Akurát posledný závod a časovka, ktoré sa vedú cez celý ostrov mi prišli trochu prestrelené, čo do dĺžky. Rád si pojazdím dlhšie, ale 200 kilometrová trať, to je celkom extrém aj na mňa. Ale čo narobiť? Zaťal som zuby a urobil si výlet okolo Oahu a pritom rozbil pár desiatok civilných a policajných áut a niekoľko dopravných značiek (a zaplatil jednu mastnú pokutu). Tak tomu hovorím parádny výsledok.

Správna racingovka potrebuje aj poriadny vozový park. A ten v TDU je naozaj rozsiahly. Nechýbali žiadne moje obľúbené kúsky od Lamborghini cez Ferrari až po Corvetty alebo Viperov. Jediná absentujúca automobilka je Porsche, na ktoré mali exkluzivitu v úvode spomínaní EA. Ako náhrada je tu síce RUF, ale originál by bol aj tak lepší.

Jazdný model obsahuje štyri stupne nastavenia. Ja som si nechal to najjednoduchšie pre správny arkádový zážitok. Namiesto boja s vozidlom som sa mohol plne sústrediť na cestu pred sebou alebo sa kochať scenériami. Akurát tie motorky sa na klávesnici ovládajú trošku tuho a chce to trochu tréningu. Ale inak nemám výhrady

Takže keď to tak zhrniem, oba moje výlety na Havaj sa vydarili. Ten prvý na PS2 bol mierne poznačený zastarávajúcim hardvérom, čo mi ale vôbec neubralo na celkovom zážitku. A ten druhý, tohtoročný, bol vlastne takým milým nostalgickým tripom a spomínaním na staré dobré časy, keď bolo všetko lepšie a tráva zelenejšia. Skrátka a dobre, stálo to za to vtedy a stojí to za to aj teraz. Ale teraz ma už ospravedlňte, musím stihnúť let na Ibizu...

Pro: rozsiahla krajina, zábavný jazdný model, obstojná ponuka licencovaných vozidiel

Proti: občas frustrujúca obtiažnosť, niekedy zdĺhavé

+17

Xenosaga Episode I: Der Wille zur Macht

RedRed
Dohráno
  • PS2 70
Xenosaga je takovým duchovním nástupcem Xenogears. Vedle scifi příběhu, možnosti bojovat ve velkých robotech a pár easter eggů (např: nepovinný boss Big Joe) jsem si nevšiml přímé souvislosti - příběh i svět jsou jiné. Nicméně jelikož jsem jrpg zas tak moc nenahrál, tak budu srovnávat právě s Xenogears.

Největší obavy jsem měl z grafiky a tady musím hru opravdu pochválit. Díky emulátoru jsem si mohl zvýšit pořádně rozlišení a až na menší glitch se stínem z toho plynoucím hra vypadala ve všech pasážích perfektně. Hlavní hrdinové oproti ostatním vypadají jako děti z maškarního plesu, ale přes to jsem se díky příběhu lehce přenesl.

Hra je z velké části interaktivním filmem. Prostě někdy ovládání hráči vezme a vrátí mu jej klidně až po 10 minutách. Na youtube je z těchto frekvencí sestříhán sedmihodinový film. Pocitově je to tak čtvrtina hry. Nebýt emulátoru a možnosti ukládání i v průběhu, asi bych byl pořád někde na začátku:) I samotná hra je víceméně lineární. Není zde pocit volnosti a putování, lokace jdou natvrdo po sobě s tím, že se později do nich můžete vrátit prostřednictvím simulace. To je pro vesmírné rpg poněkud škoda. Bohužel tu není ani žádná možnost rozhodování, pominu-li emailové minihry, kde hledáte nějaký hackery. Miniher tu je docela dost, nejvíc komplikovaná je karetní Xenocard. To je opravdu hra ve hře:) Přiznám se, že nakonec jsem radši vydělával na nového robota u pokeru. Oproti Xenogears je zde kamera statická a lokace přehledné, bloudění je zde pomálu.

Vylepšením oproti Xenogears pro mě byly souboje. Bohužel jsou zde opět dlouhé animace schopností a skillů, nicméně souboje nejsou náhodné, nepřátele vidíte a můžete se jim vyhnout. Také je prostředí do jisté míry interaktivní, můžete třeba nepřítele paralyzovat rozstřelením nějakého kanystru a potom kolem něj proběhnout nebo na něj zaútočit s bonusem. Jinde jsou i stealthové pasáže kde opatrně procházíte mezi reflektory a hlídkami. Ale pokud chcete grindovat, klidně můžete, hra vám v tom nebrání. Získáváním zkušeností získáváte nové útoky a schopnosti, ale i body do Etheru (magie), do schopností (můžete přenést vlastnost předmětu na svou postavu) nebo do vylepšení svých atributů nebo síly útoků. Obtížnost není krvavá a ani nemám pocit, že bych plně pochopil všechny nuance a různé odolnosti. Postavy jsem poctivě vybavoval, lokace prozkoumával, řadovým soubojům jsem se snažil vyhnout a souboje s bossy jsem nějak dal. (All hail Erde Kaiser).

Příběh se točí kolem bojů o moc mezi korporacemi a s mimozemskou rasou popírající časoprostor, Gnosis. Sice se zde řeší závažná témata typu kde začíná a končí lidství, ale i když má příběh řadu dílčích odhalení, tak k nějakému konečnému rozuzlení v prvním díle nedojde. Xenosaga byla totiž původně plánovaná jako hexalogie, nakonec kvůli komerční stagnaci došlo jen k trilogii. Nicméně bych v prvním díle třeba očekával, že mi někdo pořádně vysvětlí využití robotů i z jiného hlediska než jak se do nich v boji přepnout. První díl je opravdu spíše 1.třetina vyrovnaného hokejového zápasu.

Pro: grafika, nenáhodné souboje, příběh, postavy

Proti: linearita, žádné rozhodování, někdy až moc dlouhé neinteraktivní pasáže

+17

Silent Hill: Origins

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS2 85
Docela neprávem kritizovaný a ne moc oblíbený Origins byl pro mě vskutku velkým překvapením a nemohu jinak než ho zařadit jak k jednomu z nejlepších dílů ze série ale také ho označit za jeden z nejlepších herních hororů. Já vím, já vím, asi až zbytečně moc silné tvrzení... no ale aby jich nebylo málo tak ještě řeknu že mě Origins bavil více než druhý díl !!! No ale radši se vrhněme na příběh.

Děj se odehrává několik let před prvním dílem, kdy sledujeme truckera Travise který si zkracuje cestu přes městečko Silent Hill dokud neuvidí na cestě malou holčičku. Ta ho po chvilce zavede do hořícího domu, kde Travis najde skoro uhořelé tělo malé holčičky po jehož vynesení z domu po chvilce omdlí. Následně se probere na lavičce uprostřed Silent Hillu a začíná jeho strastiplná cesta a boj s jeho vlastní minulostí.

Co se týče příběhu tak ten je tady mnohem výpravnější než v dílech minulých od "Teamu Silent". Je tu totiž daleko více cut-scén které jsou kvalitně zpracované a skvěle vás vrhnou do děje, navíc je díky nim příběh daleko více čitelnější. Do toho ještě příběh rozvijí různé písemnosti které jsou roztříštěny po různých lokacích a skvěle vám skládají to co se asi v hrdinově minulosti či na daném místě událo. Žánrově bych tento příběh řadil k Psychologickému Thrilleru, jelikož příběh ohledně kultu je tu trochu zatlačen do pozadí a my se věnujeme tomu co tu Travis v minulosti prožil, a musím říct že to byla dobrá volba. Ono vlastně odhalování hrdinovi minulosti je to co vás žene kupředu a i když ke konci je příběh lehce předvídatelný tak vás bude pořád bavit a hlavní postavě budete fandit. Holt Travis je sympaťák a i jeho motivace prostupovat Silent Hill peklem mi přišla logická.

U Travise ještě chvilinku zůstaneme, a to z důvodu jelikož hodně hráčů či recenzentů tvrdilo že tu chybí faktor strachu. To je prý zapříčiněno tím že náš trucker je větší drsňák než předchozí postavy v sérii a má k dispozici více zbraní. Tomuhle tvrzení bych si dovolil oponovat, on vlastně Silent Hill nikdy nebyl o nějakém strachu jako spíš o znepokojení, divném pocitu a hlavně o hutné atmosféře. Ta tu je, bohužel ale jen v interiérech, jelikož když se pohybujete venku tak vám hra hází do cesty až příšerně moc silné a rychlé nepřátelé a vy nemáte vůbec možnost se pokochat městečkem. Trochu to připomíná cestování Silent Hillem za doprovodu pterodaktylů a pejsků z prvního dílu. Naštěstí v budovách se tohle zas až tak často neděje, navíc ta atmosféra pořád hutná je a to i díky skvělé hudbě od Akira Yamaoky, který opět nezklamal.

Když už jsem nahoře nakousl že je k dispozici více zbraní tak musím říct že to není na škodu a docela dost se to i hodí k hlavnímu hrdinovi. Vy tu totiž nově můžete sebrat malou televizi, židli, skříňku či nevím co ještě a jednorázově s tím majznout nepřítele po hlavě, což se někdy opravdu hodí. Dále je tu ještě nově opotřebování zbraní což může štvát ale podle mě to umocňuje zážitek, takže já to docela uvítal.

Když už jsme u novinek tak by se hodil i zmínit nový herní prvek který spočívá v tom že vcházíte do jiné reality Městečka Silent Hill skrze zrcadla. Vcházení do jiné reality je důležité z důvodu aby jste se dostali někam dále, jelikož v tomto spočívá velká část hádanek. Jde třeba o to že v realitě máte zablokovaný průchod, nebo nemůžete najít nějaký předmět tak je potřeba jít do alternativní reality kde je vše jinak a tam to vyřešit. Upřímně tohle může být to nejvíce frustrující na celé hře, jelikož vy místy nemáte absolutní ponětí co třeba po vás hra chce a to i v moment že vám dává indicie. Ono totiž to přebíhání do skrze zrcadla může být místy poněkud zmatečné.

Samotné hádanky mi ale přišli dobře zvládnuté, lehce zvrácené a místy i poněkud nápadité takže tady žádné výtky. Pochvalu si zaslouží ještě dabing a ještě jednou soundtrack, který mi přišel naprosto famózní a jeden z nejlepších ze série.

No nebudu to déle rozpitvávat... SIlent Hill Origins nedělá sérii ostudu a jedná se o skvělé pokračování s dobrým příběhem, místy s fajn monstry, výtečným soundtrackem, dobrou atmosférou a prostě se vším co má dobrý Silent Hill mít. Občas sice může být dosti frustrující ale to si myslím že hře odpustíte.

Hrál jsem PS2 verzi kde podle mého je grafické zpracování dosti povedené.

Pro: Postavy, příběh, atmosféra, některé hádanky, písemnosti, soundtrack, filmečky

Proti: Přehršel silných a rychlých nepřátel ve městě, místy zmatečné přebíhání do jiné reality, pro někoho ovládání

+17

007: Agent Under Fire

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS2 80
Herní Výzva 2025 - Kategorie Crash - Normál

Že bych byl nějaký ultra fanoušek Bonda, to bych o sobě asi netvrdil, ale je pravda, že ve věku zhruba 11-13 let jsem prožíval silnější bondovské období. To spočívalo hlavně v tom, že jsem si ve videopůjčovně primárně půjčoval Conneryho bondovky a všechny jsem je postupně sledoval. Dodnes si z nich spoustu scén pamatuji a ten naivnější feeling okořeněný lehčím humorem mi dost seděl. Bohužel, kromě Daltonových filmů jsem pak už viděl jen pár Brosnanů (bavili mě), a můj zájem časem opadl. Craig mě nebavil vůbec.

Pravděpodobně právě kvůli těmto mým začátkům mám dodnes radši cheesy a vtipnějšího Bonda. Možná i proto mám velkou slabost pro bondovské hry, jelikož většinou zjednodušují Brosnanova Bonda na sexuální a sexistické narážky (je to vtipný), což mě nesmírně baví. Nemluvě o tom, že záporáci a příběhy v těchto hrách bývají často ještě béčkovější než ve filmech a slouží především jako výmluva pro plejádu automobilových honiček a dalších akčních atrakcí.

Agent Under Fire není výjimkou a dal mi přesně to, po čem jsem toužil – béčkovou zábavu. Příběh asi není třeba rozebírat, ale jde tu o klonování lidí, které musí 007 opět zastavit. Nebudu lhát, příběh mě po celou dobu prakticky nezajímal, to, co mě bavilo, byly především cutscény a humor v nich. Každý filmeček spočívá prakticky jen v tom, že Bond vidí ženu, mlsně na ni kouká, nebo pronese naprosto příšerně cheesy hlášku. A to mě nepřestalo bavit po celou dobu.

Samozřejmě, Bond prahnoucí po slečnách není to hlavní, že. Naštěstí herní náplň není o nic méně zábavná. Dočkáte se tu klasických akčních i více stealthových misí, které odsýpají a hlavně baví, a to i díky většímu důrazu na využívání gadgetů. Tady nejsou jen na ozdobu, hra vás je totiž nutí pravidelně používat, a někdy vám díky nim může projití hrou značně ulehčit. Například můžete díky dálkovému ovladači shodit bedny na hlavy protivníků, nebo pomocí speciálních brýlí objevit úkryty s léčením apod. Gadgetů je tu ještě víc, a chválím, že hra je využívá plynule. Nikdy jsem neměl pocit, že bych jich měl zbytečně moc, nebo že bych z nich byl zmatený. Cítil jsem se fakt jako Bond.

Pak tu máme automobilové honičky, které se k mému údivu ovládaly perfektně a měly skvělou atmosféru. Dokonce dojde i na jízdu tankem, což byla příjemná třešnička na dortu. Dále mě potěšila grafika, která byla fajn, a hlavně musím ocenit detaily obličejů a mimiku – na tu dobu pecka. A soundtrack? Výborný!

Jediné, co mi trochu víc vadilo, bylo ovládání. Hra vám sice dá na výběr ze tří nastavení, ale ani jedno nebylo příliš pohodlné, především kvůli podivnému ovládání pohybu a otáčení pomocí joysticků. Bylo to dost krkolomné. Místy mě také frustrovalo, že se dostanete na nějaké místo a najednou se spustí salva střel, což vyvolá totální chaos, a vy vůbec netušíte, co máte dělat. Než se rozkoukáte, bum – jste mrtví a vracíte se k checkpointu 15 minut zpátky. Když se to spojí s tím krkolomným ovládáním, je to meh. Ale dá se to přežít, těch situací nebylo zase tolik.

Ve výsledku se jedná o skvělou a zábavnou Bondovku která má vše co by člověk od špionské jízdy čekal! Těším se na PS2 verzi Nightfire!

Pro: Cheeesy hlášky, béčkový příběh, výborná hudba, gadgety, zábavné mise, grafika a cutscény

Proti: Ovládání a místy velký chaos a ne moc časté checkpointy

+17

Rez

DrolinDrolin
Dohráno
  • PS2 70
REZ je uměleckou arkádou. Jakkoliv to může znít zvláštně, kombinace trance a techno hudby a její zdařilé syntézy do hratelnosti, abstraktní vizualizace a populární tématika hackera "uvnitř" spolu fungují a vytváří jednu z těch více zajímavých her vydaných kolem roku 2000. Kreativita a nápady dostávaly zelenou, a tak právě hry jako REZ (nebo Killer7 a Vib-Ribbon) mohly spatřit světlo světa a vzniknout i v rámci značně striktnějšího vývoje pro konzole.

Kultovním titulem se REZ stal především pro svoji specifickou, žánrově těžko zařaditelnou, hratelnost (rytmická hra a shoot 'em up) a vizuální stránku která čerpá estetiku počátku milénia plnými doušky.

Samotná hraní je jednoduše zábava. A to možná i proto, že to vše končí za hodinu, dvě. Nicméně spíše než hra je REZ do jisté míry umělecký a multimediální zážitek, který našel pokračovatele například ve hrách vyzývajících schopnosti hráče (Boson X, Super Hexagon) ale i také v zenověji laděných, smyslových, hrách a hříčkách (Proteus, Journey). Doporučuji alespoň vyzkoušet.

Pro: hudba, dynamika, hratelnost

Proti: spíše zážitek než hra

+16

Medal of Honor: Rising Sun

HungryGhostHungryGhost
Dohráno
  • PS2 80
Rising Sun je prvá hra zo série Medal of Honor, ktorá sa po prvý krát zameria na takzvanú Pacifickú frontu. Osobne by som povedal, že hra je asi jedna z tých na ktoré sa časom zabudlo a aj v rámci sérii Medal of Honor. Možno je to aj tým, že sa nedá nikde v digitálnej forme zohnať. Vo svojej dobe hra bola často kritizovaná skoro v každom smere. Hráči rozmaznaný novou hernou sériou menom Call of Duty moc nedali šancu hre uspieť.

Hra sa začína útokom na Pearl Harbor, ktorý je pekne spracovaný ale príliš krátky aby ste si ho užili. V Pacific Assault je oveľa lepšia verzia Pearl Harboru. Potom sa pozriete na Filipíny, Guadalcanal, Singapur a nakoniec na Japonskú lietadlovú loď. Misií je tu celkom 9 čiže celkom krátka hra ale rozmanitosť misií je ale výborná.
Príbeh sa točí okolo jedného amerického vojaka, ktorý píše listy domov a tak vlastne komentuje čo sa vlastne okolo teba deje. Takže nič špeciálneho čo by sa vymykalo štandardom.
Milo ma ale prekvapilo, že každá misia má aj vedľajšie úlohy, ktoré sú Vám skryté a Vy ich musíte objaviť a splniť.
Hra je priam vyšitá koridorovka ale niekedy máte možnosť použiť aj nejakú mini vedľajšiu cestu.
AI npcečiek je podpriemerná ale aj tak moc neurazí, páčilo sa mi, že Japonci sa často odhodlali aj na čelný útok s katanou. Občas som mal problém v džungli určiť smer odkiaľ Japonci po mne strieľajú, keďže často boli zamaskovaný či už na stromoch alebo na zemi. Rozmanitosť zbraní je značne obmedzená ale rozhodne neurazí. Soundtrack hry tiež pekne dokresľuje atmosféru.

Rising Sun je podľa mňa viac príbehovejšia ako klasické Medali na počítač. Trošku exteriérmi a občasným humorom hra chytala Indiana Jones nádych, čo sa mi rozhodne páčilo.
Podľa mňa je hre zbytočne vyčítané veľa nedostatkov typu zastaranosť, slabá AI, grafika atď. Hra jednoznačne splní svoj účel, že hráča zabaví. Prostredie je dostatočne pestré, možno pre niekoho až nad rámec očákávania, takže nečakajte džungľu od začiatku do konca.

Grafika hry má to najlepšie za sebou, nieje vyložene strašná ale strašne tmavo neostrá , čo je možno spôsobené asi výkonom playstation 2. Preto odporúčam zahrať hru na PCXS2, kde pri správnom nastavení dosahuje PC kvalít.
+16

Star Wars: Racer Revenge

JumasJumas
Dohráno
  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+16

God Hand

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PS2 100
Shinji Mikami, borec stojící za Resident Evil, Viewtiful Joe, a Devil May Cry, opustil Capcom, aby vytvořil to nejepičtější dobrodružství inspirované Japonskými malbami, Okami. Krom toho taky vytvořil God Hand. A jelikož nejsme na profilu Okami...

Role Beat 'em Ups v herní branži poněkud vychcípala nedlouho po vstupu 3D do mainstreamu. Krom pár licensovaných šmejdů si horko těžko nějakou ryzí rubačku dokážu vůbec vybavit, neb i těch několik málo lepších už mělo tendenci narušovat svou majestátnou akci všelijakým plošinkováním a řešením hádanek. A teď se dobře podívejte na boxart God Hand. Naprosto přesně totiž vyzdvihuje své ústřední dvě ingredience - pěst a ksicht.

Boží Ruka nemá grandiózní výpravu, realistické souboje, vyšperkovaný level design, ani dechberoucí příběhové cutscény. Má ale jedovaté čivavy, mlácení dominami o zeď, kopání trpajzlíků do koulí, bití goril v lucha libre maskách, a odmrdávání dvorních šášulů do atmosféry. Je to hra plná nepolitické korektnosti a nelítostného, většinově naprosto neuctivého humoru. Je to hra přecpána neustálými popkulturními referencemi, některé z nichž jsou tak troufalé, že jsem upřímně zíral.

A pod touto slupkou se skrývá jedna po čertech nádherná záležitost. Byť hlavní podstatou hry je mlácení všeho hlava nehlava, je to způsob, kterak tak konáte, v čem tkví skutečné kouzlo Boží Ruky. Hra vás odměňuje primárně za kreativitu, kterou zdejším bitkám vtisknete, a pak jde ještě dál - obtížnost je zde zcela dynamická, přičemž trefování nepřítele, posmívání se, a správné časování rušení jejich obrany, danou úroveň zvyšuje, zatímco obdržení ran ji zase snižuje. Nu a čím více pšouků vykidlíte na vyšší úrovni obtížnosti, tím větší balík sklidíte na konci levelu. Čím víc love, tím pochopitelně víc nových pohybů k zakoupení. Tady se na nějaké blokování a defenzívu háže bobek, takže si Gene může koupit a naučit se celých 114 manévrů, které se od sebe vzájemně opravdu liší. A jelikož tu každý enemák a boss má jiné patterny útoků, vězte, že budete svou sbírku pohybů proluftovávat a obměňovat navýsost často.

A kdyby vás náhodou začlo všechno to darebácké liskání v normálním světě unavovat, můžete si jít dáchnout do jednoho ze zdejších městeček. Můžete si trochu zagemblit na Blackjacku i pokeru, změnit svůj oděv, či si jen poslechnout nějakou milou hitovku z jukeboxu. NEBO se můžete vysrat na lamařské zabijáky času a věnovat se bokově zdejším Ring čelendžím, některé z nichž jsou sice dosti snadné, ale taky se tam najde pár znamenitých krutostí. Namátkou třeba "Poraž všechny enemáky bez použití Boží Ruky", nebo "Gene vs. Gene" - Ta už je takřka neproveditelná.

I bez těchto vedlejších pičičáren vám hra pravděpodobně zabere přes 12 hodin. Je to defaultně pěkně dlouhej akční biják, který nevyhnutelně ještě značně prodlouží i četnost umírání. Hlavně je to ale hold vzdaný ideálům, kterými se řídily arkádové mlátičky kdysi v osmdesátkách, který člověku krásně připomene, že k vytvoření nesmrtelné kultovní klasiky není zapotřebí mít omračující rozpočty a petstotisícovou pracovní sílu - bohatě stačí trocha té vynalézavosti a zprostředkovat hráčům upřímnou zábavu. Job done.

Pro: Žánrová ryzost; délka; humor; OST

Proti: Vlastně mě nic nenapadá

+15

Shadow of Rome

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS2 50
Na první pohled docela zajímavá hra, příběh z Říma od Japonského studia, to zní dost atraktivně. Bohužel to co se navenek jeví lákavě se po chvilce promění v čiré utrpení. Přitom to v jádru až tak špatná hra není.

Vžijete se tu do role dvou kamarádů: Prvním je Agrippa, mám pocit že je to generál v Římské armádě a druhým je Octavianus, příbuzný Julia Ceasara, který je na začátku hry zavražděn a pronese svojí legendární větu "I ty Brute ?!?!?!?!?!?" Ze které je následně neprávem obviněn Agrippův otec, ten se snaží pak pomoci svému otci tím že se stane gladiátorem, jelikož ten kdo vyhraje velký turnaj tak bude mít možnost vraha Julia Ceasara zavraždit. Octavianus samozřejmě svému kamarádovi taky chce pomoct a jelikož mu souboje moc nejdou tak bude využívat stealth a jako srab všude odposlouchávat, donášet a lézt cizím lidem do jejich obydlí a narušovat soukromí (spratek zasranej).

Celá hra se tedy dělí na dva segmenty, přičemž je navíc ještě vysoce protkaná filmečky, které jsou na poměry PS2 geniální. Podle mě strčí do ruky i jakékoliv AAA hry které na tu konzoli vyšli. Mimika postav, pohyby i vzhled charakterů jsou v těchto cut-scénách vyvedeny na jedničku a neskutečně jsem si jejich sledování užíval. Navíc doprovázené poměrně slušným dabingem.

Bohužel tím asi veškerá chvála končí. Každý segment i když je ze začátku vábivý se ke konci hry změní v doslovné peklo.

Hra začíná pěkně svižně, bojujete s barbary, snažíte se proplížit do budovy senátu, poté se snažíte dostat do vězení a v něm následuje souboj. Bohužel po akčním a svižném začátku hra slušné šlápne na brzdu a to hlavně v lince která se týká Agrippy. Když za něj hrajete tak vždy musíte v aréně zvítězit v několika disciplínách. Ať už boj proti všem, týmovka kdy rozbíjíte sochy či zachraňujete dívky z klece dřevěné. Tohle je vše zábava, bohužel se toho strašně rychle přejíte, protože pořád plníte to samé. Nemluvně o tom že nepřátelé jsou nechutně moc houževnatý a i když jim několikrát když leží zatnete klidně i velkou sekyru do hrudníku, tak jim to nic neudělá. Poté je tam občas debilní umělá inteligence, kdy osvobodit dívku je občas nadlidský úkon a někdy na vás hra nasype tolik nepřátel že to prostě nejde ani pořádně zvládnout.

Nejlepší je team battle kdy vy máte k sobě dva lidi a nepřítel snad 8 :D Jako jo, tohle byla po chvilce enormní frustrace.

Octavianus je docela lepší, občas se při stralthu pobavíte kdy hodíte po strážníkovi jablko a on jde zrubat nevinného civilistu a v další kapitole si o tom strážníci povídají. Bohužel jindy jsou zase mise na stealth tak debilně navrženy že to ani nejde normálně udělat a holt musíte prostě to udělat na prasáka a když to jde tak celou pasáž proběhnout. Ze začátku to vše bylo v pohodě, v pozdějších částech už to byl silný mind-fuck. Celé je to pak místy opravdu už jen o štěstí, jelikož ten level design je místy lehce k pláči. Nechápejte mě špatně, svět vypadá na poměry PS2 nádherně o tom žádná, ale co se týče Stealthu tak je ten level design totální podprůměr.

Příběh to sice zachraňuje, není nic extra ale postavy si oblíbíte a celé to svižně ubíhá. I když by tomu neškodilo kdyby se Japonci více projevili a nesnažili se tvářit Západně, ono se to že je hra mířená silně na Západ odraží i na soundtracku. Ten je totiž solidní mainstream, nic zapamatovatelného, spíše slabý průměr.

Bohužel, Shadow of Rome zklamal, nenabízí toho moc, jen poměrně uspokojivý příběh a šedivou herní náplň která vás brzy začne silně štvát.

Pro: Cut-scény, dabing, příběh, začátek

Proti: Šílený stereotyp, špatně navržený stealth, Agrippova linka

+15

NYR: New York Race

JumasJumas
Dohráno
  • PS2 60
K NYR mám speciální vztah. Ne proto, že by tyto závody létajících aut byly tak dobré, ale proto, že trvalo strašně dlouho, než jsem se k nim dostal. Určitě to zná většina z vás. Ve SCORE nebo LEVELu jste narazili na zmínku o nějaké hře a museli jste ji mít. Přesně to se stalo i mě právě s tímto titulem, a to nedlouho po jeho vydání. Pověřil jsem tedy strejdu, který mě a bráchovi obstarával většinu toho, co jsme v té době hráli, aby se pokusil NYR sehnat.

Bohužel se mu to ale nepodařilo a má touha si zalétat v New Yorku roku 2215, tak zůstala nenaplněna. Před pár lety jsem se konečně dostal ke SCORE verzi na PC, ale tu jsem bohužel na současném operačním systému nerozchodil. Náhoda tomu chtěla, že jsem přes známého mojí ženy získal PS2, a tak jsem si řekl, že si NYR zahraji tam.

Má očekávání hra úplně nenaplnila, ale věřím, že v roce 2001 bych se bavil více. Ten pocit z vysoké rychlosti čítající několik stovek kilometrů za hodinu tu je, ale tratě tomu nejsou úplně uzpůsobené. Jakékoli zaseknutí o překážku, kterých je tu spousta, zásadně zpomalí každé vozidlo a většinou znamená propad v pořadí třeba o pět míst, protože soupeři jsou téměř vždy jen kousek za mnou.

Když to srovnám se Star Wars: Racer Revenge, který jsem hrál také na PS2, jde o chudšího příbuzného, a to už byl druhý díl závodů kluzáků oproti prvnímu značně osekán. Sice jsou zde power-upy, rozeseté po trati, ale chybí vylepšování vozidel a k dispozici je jen dvanáct tratí. Nedá se však říci, že by tím herní doba nějak utrpěla. Tratě je třeba se důkladně naučit, aby bylo možné skončit do třetího místa, a postoupit tak do další fáze šampionátu. Zvláště pak ve fázi Pro a Expert. Trať číslo čtyři jsem tak absolvoval asi 100x, abych v ní skončil první a v těch dalších získal alespoň několik dalších bodů. Naštěstí má ale dle mě nejlepší soundtrack, který se mi za celou dobu neoposlouchal.

Určitě existuje spousta lepších závodních titulů podobného ražení, ale já jsem rád, že jsem si tuto spoustu let chtěnou hru, inspirovanou filmem Pátý element, konečně zahrál. Vracet se k ní ale už nebudu, není důvod.

Pro: tématika Pátého elementu, pocit z vysoké rychlosti, power-upy, některé skladby

Proti: spousta překážek, chybí vylepšování vozidel, pouze dvanáct závodů

+15

Rule of Rose

SweetL.c.SweetL.c.
Dohráno
  • PS2 65
Ještě než jsem si zahrál Rule of Rose tak jsem o tom slýchal kontroverze. Hra byla zakázaná ve Velké Británii, protože někdo jí označoval, že cílem hry je znásilňování a zabíjení malých děti. Nenechte se samozřejmě odradit, ve hře nic takového není a jednoduše to je neznalost toho co to nejspíš ani nehrál. Maximální kontroverze co jsem našel je, lehčí sexuální podtext ale to je tak vše, navíc v rámci příběhu to všechno dává smysl a je to udělané logicky nehrajíc si na kontroverzi.

Už jen první zapnutí hry mě tvůrci namlsaly krásným intrem, který ukazuje některé části hry a dává vám vědět, co vás čeká a na co se připravit. Hra začíná poměrně nevšedně, ale nechci tu nic moc prozrazovat o příběhu a maximálně zmíním, že Jennifer na svoji pouti není sama a provází jí nejvěrnější psí společník Brown, který jí pomáhá se neztratit a vede jí správnou cestou a tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu a to je hratelnost která staví na průzkumu a lehčích puzzlu či akce.

Průzkum s Brownem mi nevadil až na stále přepínání „find“ což je mechanika kde Brown pomocí svého psího čumáku vyčmuchá nějakou stopu a zavede vás k ní. V praxi to funguje nějak takhle: Hráč se přepne do položky inventáře, zvolí třeba ponožku a v levým rozhraní vidí „target“ s otazníčky. Brown vás pak bude vést po lokacích, až najde stopu tak začne štěkat a vy získáte různé předměty na který je item vázán. V mém případě ponožka je vázaná třeba na léčivý předmět nebo na úkolový předmět, kde musím někoho najít/něco abych ve hře pokročil. Hra vám dává i určité puzzly, které musíte vyřešit, a nejsou nikterak těžké a přišly mi celkem zábavné. S průzkumem jsem moc problémy neměl až na to že člověk furt musí něco vybírat a dávat pozor co vlastně hledá. Několikrát jsem se ztratil, protože jsem volil špatný předmět na hledání, ale nebylo to tak hrozné jako akční složka hry.

Na Rule of Rose mi nejvíce vadila akční složka hry, která je nepřesná a může odradit dost lidí. Výběr zbraní je dostatek jako Železná Trubka, Sekáček na Maso, Kuchyňský nožík atd. Když ale Jennifer má s nimi zacházet tak se jedná celkem o peklo. Hra má problém rozpoznat „hit box“ takže když opravdu někoho pořádně kuchnete či praštíte tak zkrátka se jim nic nestane, protože nepřítel je moc daleko. Nebo je zrovna v animaci, kde na vás útočí. Nepřítel dokáže i padnout na zem a můžete ho zašlápnout, jenomže to nic nedělá a působí to zabugovanějším dojmem. Nepřítel na vás útočí a někdy se stane, že zasáhne vzduch ale vy i tak schytáte ránu. Tyhle problémy jsou někdy frustrující hlavně, když vás hra nutí bojovat a nemůžete se tomu vyhnout. A co víc pokud je Jennifer opravdu smrtelně zraněná a nemáte po ruce léčivý předmět, tak má animaci jako kdyby chytla průjem a hledala co nejbližší záchod, nejen že je pomalá ale zkrátka už je jako postava k ničemu a musíte se potácet po místnostech s Brownem a hledat něco co by vás uzdravilo nebo se nechat zabít, nebo pokračovat v příběhu a riskovat. Hra obsahuje i bossfighty a jedná se opět o stejné problémy jako s každým nepřítelem jen s tím rozdílem že jejich útoky jsou, mnohem silnější.  Vydrží více zásahu a hra vám nezobrazuje jejich životy. Takže se může stát, že budete třeba 10 minut kuchat do bosse a on nebude chtít umřít, boss vás udeří dvakrát a končíte. Je to opravdu nejslabší část hry a sami vývojáři uznaly, že vydání hry bylo uspěcháno a museli to prostě vydat i v takovém stavu. Měli v plánu několik obtížností jako lehčí obtížnost až po těžkou tohle ale odpadlo a hra na výběr obtížnost nemá. Tohle je největší vada na kráse téhle hry, kdyby vyšel remaster/remake a vývojáři se k tomu mohli vrátit a udělat tu akční složku pořádně a vyladit to, tak se jedná o jeden z nejlepších psychologických horroru a já bych šel i s hodnocením výše, protože ten příběh je krásně sestavený a musím uznat, že se jedná o takový „hidden gem“.

Pokud jsem vás následujícím textem neodradil a nevadí vám horší akční složka hry, máte rádi psychologické horrory, nevšední vyprávění příběhu, tak doporučuji si hru zahrát a je možné že to pro vás bude hidden gem. Ostatním co jde více o hratelnou část hry a o příběh jim tolik nejde, tak bych asi doporučoval se zatím hry vyhnout a počkal popřípadě na remaster/remake pokud někdy vznikne, kde by to autoři mohli dát do kupy. 

Já jsem si ale hru celkem užil a dokážu pochopit, proč se jedná o jistý „kult“ hlavně co se týče, příběhu který mě šokoval svojí promyšleností a byl takovým hlavním motorem proč pokračovat ve hře i přes mizernou akční složku hry a jsem rád, že jsem tenhle „hidden gem“ ukusil. Budu doufat v remaster/remake o kterém se už několik let spekuluje, aby hra byla v takovém stavu jakém měla být.

Pro: Příběh, Soundtrack, Atmosféra, Unikátnost

Proti: Akční složka hry, hit detekce, Pomalá animace když Jennifer má už málo životů

+15

Evil Dead: A Fistful of Boomstick

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS2 75
Jaký hororový fanoušek by neznal ulítlou hororovou sérii Evil Dead v čele s nehorázným sympaťákem Brucem Campbellem. Všechny filmy i spolu se seriálem mě neskutečně bavili a to i například seriál Hercules kde jasně šlo vidět že ho produkuje Sam Raimi a hodně aspektů z Evil Dead nebo spíše z Army of Darkness tam šlo dost poznat. Proto mě až vysloveně udivuje že jsem se k herním adaptacím dostal až teď.

Jasně pokud si člověk přečte nějaké recenze tak by si ve výsledku mohl říct že krom jedné (Evil Dead Regenaration) za moc nestojí, ale opak je pravdou. První hru z THQ trilogie jménem "Hail to the King" jsem sice nehrál protože jsem neměl chuť na Resident klon ale Fistful of Boomstick mi už od pohledu přišel jako docela sranda. No a naštěstí jsem se nespletl.

Celé to začíná tak že Ash se nalejvá v místní putyce a všimne si v televizi že v nějakém pořadu se snaží přeložit Necronomicon (klasika!) no a démoni a další havěť na sebe nenechá dlouho čekat a tak musí Ash zase vyrazit do boje. Příběhově tedy nečekejte nic převratného je to prostě klasická béčková kvalita kterou ale neskutečně táhne Bruce Campbell. Ano, postaral se tu o kompletní dabing Ashe a celou hru neskutečně zvedá nahoru, jeho hlášky a komentáře celého dění po celou herní dobu nenudí a vždy jsem měl úsměv na rtech a těšil se na jeho další hlody.

Právě tohle celé mi přijde že tuhle hru neskutečně zachraňuje od stereotypu, kterou celá hratelnost bohužel ke konci nabízí. Ve výsledku celá hra takový znásilněný hybrid Silent Hillu (zní to crazy já vím, ale je to tak). Vy se tu totiž pohybujete v každém levelu ve větší otevřené lokaci a Ash má při sobě zápisník s úkoly. Většinou začínáte s jedním či dvěma, ale jak postupujete levelem tak se na vás úkolů nabaluje více a více. Potřebujete se dostat někam, tam je barikáda, pustí vás polda jen pokud mu ukážete ID, ID je v místě které otevřete speciální zbraní, zbraň najdete na hřbitově ke kterému musíte najít klíč, klíč získáte po zabití zombíků a bla bla. Takhle to máte v každém levelu a ano ke konci hry je to stereotypní. Naštěstí ale hra nabízí opravdu zábavný masakr nepřátel, od motorovky po plamenomet, různé druhy střel pro brokovnici, pistole apod. Fakt jsem se u toho masakru a rozprskávání nepřátel bavil a když k tomu přičtete ujeté Ashovi hlášky tak se bavit budete.

No jo, ale vlastně já jsem to přirovnal k Silent Hillu a zatím to tak moc nezní co? Právě ale samotné plnění úkolu kdy něco hledáte a musíte pobíhat po lokacích už trochu SH připomíná a i to že zde musíte také si schraňovat lékárničky protože jich není velké množství a to spolu i s náboji a save tokenama. Jop, hra se tu ukládá po každém levelu (který je většinou tak na hodinku +-, aby jste ale nemuseli level dohrávat k uložení, tak tu jsou save tokeny. Ty jsou poschovávané po mapě a díky nim si hru můžete kdykoliv uložit. Místy je to fakt potřeba, protože hra se místy vyžívá že na vás z ničeho nic pošle ohromnou tlupu příšer různých druhů a vy máte po málu nábojů a polovinu života a boom najednou jste dead. Takže bacha na to. Co mě navíc ještě pobavilo že výběr inventáře a sbírání předmětů má naprosto totožné ozvučení jako SH.

Navíc se tu ještě místy musíte starat i o vyvolávání různých kouzel které díky kouzelné knize má Ash k dispozici, což vám při nedostatku nábojů může někdy zachránit prdel a nebo ne. Protože když kouzlo pomocí tláčítkové kombinace nezadáte správně, tak vás kouzlo odhodí a dá prostor nepřátelům se na vás sesypat! I tak je ale tento díl vlastně dobrý old school.

Pokud si chcete dopřát klasickou béčkově hororovou řežbu z období PS2 a X1 tak neváhejte. I přes nedokonalosti jako je nevyvážená obtížnost (během levelu jsou velké výkyvy a pak schytáte ten nejjednoduší bossfight ever) či frustrace způsobená poměrně stereotypními úkoly tak je to ve výsledku fakt sranda. Hlavně díky velkého množství krve, zbraní a skvělému Campbellovi.

Pro: Béčková zápletka, Burce Campbell, skvělá krvavá hratelnost, soundtrack, cutscény

Proti: Stereotyp, nevyvážená obtížnost

+15

Xenosaga Freaks

TainaruTainaru
Dohráno
  • PS2 50
Vizuální novela volně navazující na Xenosagu I, kdo by to byl řekl. Zahrál jsem si dostupných 5 kapitolek v anglickém fanouškovském překladu a obsah zbývajících dvou jsem pročetl na Xenosaga-wiki. Příběhově se jedná o lehce infantilní, humorný fillerový akt, kdy dochází k hackerskému útoku na lodi Elsa, který postihne i KOS-MOS a Momo, přičemž se KOS-MOS vymkne kontrole, začne běsnit a demolovat vše kolem včetně řídícího můstku na vesmírné lodi Durandal, kde zrovna řeší technické problémy i Shelley, Mary a dvě 100-série Realianek.  
Každá kapitolka trvá odhadem 15-20 minut a věnuje se stejné situaci z pohledu jedné ze zúčastněných postav, vždy pak někde následuje sekvence s jednoduchým interaktivním kvízem. Díky přeloženým kapitolkám jsem si takto mohl zahrát za postavu Ziggyho, Momo, chaose, Jr. a KOS-MOS. Finální dvě se věnují Shion a Allenovi, kde dochází k rozuzlení celé zápletky.  

Postavy jsou plně dabované se stejnými herci z Xenosagy a hra je ozvučená. Vyprávění probíhá pomocí ilustrovaných obrazovek interiérů obou vesmírných lodí s mluvícími postavami, přičemž v případě chaose dochází i k boření čtvrté zdi, jelikož chaos promlouvá rutinně přímo k hráčovi.  

Xenosaga Freaks nepřidává své sérii nic extra a nic by nechybělo, kdyby jí nebylo. Pokus o humor zde obsažený reflektuje klasické anime klišé s fillerovou vatou a vzájemné hašteření postav kvůli dvěma love-crush, nicméně hacknutá KOS-MOS mě celkem bavila v kombinaci s chaosovým řešením situace. Do určité míry jsem teď zvědavý, co se z toho chaose časem vyklube, protože je to taková zvláštní postava, která očividně ví víc než ostatní, snad i vidí budoucnost, ale vše si nechává pro sebe a vždy někam záhadně zmizí, když by mohl něčím zajímavým přispět. 
Hra je určena jen největším fanouškům série, kteří asi stojí o jakékoliv rozšíření se svými oblíbenými postavami a chtějí je vidět i více civilněji bez vesmírných bitev, cestování vesmírem a vyšetřování mizejících planet. Ve své době jistě stála za pozornost i díky demoverzi druhé epizody.

Rozcestník na mé ostatní komentáře Xenosagy:
Xenosaga Episode I: Der Wille zur Macht   
Xenosaga Freaks (jsi zde!) 
Xenosaga Episode II: Jenseits von Gut und Böse   
Xenosaga Episode III: Also Sprach Zarathustra

Pro: Krátké; voice over původních herců

Proti: Nikdy nevyšel na západě; příběhově nic extra

+15

Xenosaga Episode III: Also Sprach Zarathustra

TainaruTainaru
Dohráno
  • PS2 90
K dohrání třetí epizody mě hnala touha nejen po zodpovězených otázkách trilogie, ale také celého obšírného Xeno-univerza. Protože se jedná o aktuálně poslední střípek mojí osobní skládačky všech odehraných Xeno-her, těšil jsem se na příběhové finále spojené s navazujícím studiem vzájemných herních vztahů. Jak jsou Xeno hry propojené a jak spolu souvisí? Čím je Xenogears pro Xenoblade Chronicles? Proč má Xenosaga tolik viditelných odkazů na Xenogears? Jak do toho zapadá Xenoblade Chronicles X? Co nám prozradilo Future Redeemed? Kolik litrů kafe vypil Takahashi při tvorbě her? Na to poslední se odpověď asi nikdy nedozvím, tudíž vy taky ne; a protože jsem hodný člověk, tak zásadní odpovědi na vše ostatní ukryji do spoileru. Více v epilogu komentáře, který určitě neotvírejte.

Ještě se mi trochu točí hlava ze zakončení hry a následného pročítání Perfect Works (nějaká vyhledaná ukázka tady), ale zkusím to nějak dát dohromady. Je toho docela hodně, o čem se dá psát, nicméně pokusím se o stručnost. …Anebo ne, stejně si to sem budu ještě sám chodit číst a vzhledem k brzkému vydání nové verze XCX je i reálná šance na zpětnou editaci. Prostor na případný budoucí edit zde: EDIT:.

Epizoda III v úvodu poskočila o nějakou dobu kupředu. Shion se trhla od Vectoru, KOS-MOS je zanechána v péči Allena, a Shion s Miyuki se dopouští tajných akcí po boku pochybné buňky Scientia. Nicméně se pak vydává na poklidný sraz s Allenem, což byl tedy zrovna dost nezáživný kus příběhu v úvodu hry, ale hned poté už to bylo jen lepší, protože část party zmizela v nějaké vesmírné anomálii, pročež se věci daly do pohybu.  

Grafika hry taky postoupila – ať už jsem předchozí dva díly hrál bez jakékoli snahy vylepšit obraz, tady už jsem neodolal a nechal vyhladit objekty (opět hráno v emulátoru), neboť postavy vypadají ještě více jako reálné postavy. Nádhera. Sluníčko, pláž, moře, Shion na pláži u moře… Potud fajn a je čím se kochat. Nicméně charakter Shion se někde po půlce hry zvrtnul a stal se z ní prototyp puberťačky, jejíž nesoudné a ostudné chování mi totálně pilo krev. Úplné finále trošku napravilo výsledný dojem, ale stejně ta pachuť zůstala. Takže sbohem a šáteček, Shion, vracím se k Pyře. Naopak Allen se vyšvihnul, dávám mu medaili za statečnost. Ostatní postavy si podle mě přilepšily. Zejména pak Jin; a taky Momo, která tu působí velmi roztomile (a samozřejmě i užitečně, jako vždy).  

Po soubojovém systému předchozí epizody přišla vítaná úleva díky zjednodušení všech aspektů na nějaké základní minimum. Útoky se vybírají z menu, nabíjejí se speciální útoky a protivníkům se nabouchává i ukazatel štítu, který na maximu způsobí dočasný kolaps nepřátel. Když jsou v tomto stavu smeteni speciálním útokem, jsou za to slušné bonusové body. Více mě snad bavily souboje v E.S. plechovkách (obří mechové), které tu našly větší bitevní využití. Navíc je hra na rozdíl od minula dynamičtější, takže člověk má lepší pocit z pohybu a rychlosti animace. No a za EP body se nakupují lepší statistiky, dovednosti a útoky. A jelikož teď zkušenosti a body skáčou určitým dílem celé partě, je radost sledovat jejich rychlý osobnostní růst. Ve finálním dungeonu už jsem měl celou partu maximálně naskillovanou.  

Minihra HaKox! Dějiště největší frustrace hry a zároveň poskytovatel největšího uspokojení. Tuto minihru bych nikdy nedokončil, nebylo-li by emulátoru. 60 úrovní, z nichž některé jsou hodně zapeklité (i když jiné jsou zase fakt lehké). Ani ne tak kvůli zvolenému způsobu řešení, jako kvůli provedení svižné akce. Je to hodně o reflexech a koordinaci včasného mačkání tlačítek. Celá minihra se odehrává v kostičkovaném 3D prostoru, kde jsou rozmístěné cestičky z kostiček jako z lega. Na barevných kostičkách se objevují postavičky chodící neustále kupředu a mají za úkol dorazit do jiné barevné kostičky. No a na cestě mají řadu překážek a nástrah, jež musí překonat za pomoci hráče, který jim do cesty přihrává zase další barevné kostičky, vyhazuje je do vzduchu, propadá se s nimi anebo se jim snaží načasovat komba, aby do cíle dorazily ve stejný čas jako jiné chodící postavy. Je to někdy docela mumraj a občas je to na přemýšlení, ale naštěstí jsem k tomu nepotřeboval návod, stačí jen nacvičovat a pozorovat jejich chování v každé úrovni. Nejvíc mi pomohlo zpomalování rychlosti a občas ukládání. Ale zadařilo se, takže jsem spokojen.  

Potěšila mě absence vedlejších úkolů. Ve dvojce jich bylo habaděj a i když se tady v jednu chvíli může něco více řešit, tak je na hráčovi, zda se tomu bude věnovat. Já jsem se do toho naštěstí pustil a ještěže jsem měl k ruce návod, jinak bych vůbec nevěděl, že existuje nějaká možnost, jak si přilepšovat. Před finálním dungeonem jsem se navíc pustil do vyzbrojování a potyček se „superbossy,“ kompletování červených dveří a sbírání herních dokumentů. Docela mě překvapilo, že to vůbec jde, protože jsem tuto možnost očekával až v post game, ale hra to umožnila brzy. Nakonec se mi přes ně podařilo zázrakem projít (yay emulátor), díky čemuž pak Shion mohla sesílat jakýkoliv útok jen za 1 EP – wow! A ano, finální dungeon už byl po tomhle hračka.  

Jedna věc ohledně postavy Ziggyho. Existuje jistá vydaná hra (a již nedostupná) pouze v Japonsku. Vyšla na Vodafone live a nějaký i-mode (takže ji sem nemohu přidat) s názvem Xenosaga: Pied Piper.
Provází hrou za Ziggyho z doby 100 let před událostmi epizody III, ukazuje jeho bolestnou minulost a jak došlo k tomu, k čemu došlo na Abraxasu/Michtamu. Takahashi ji vydal jako spin-offovou záplatu hlavního příběhu.  

A teď přemýšlím, jak naložit s tím zbytkem obsahu, který přesahuje běžné hranice JRPG. Epizoda III je totiž napěchovaná příběhovými kličkami, bossy k porážení a vršícími se nápady, které by jednoduše chtěly ještě více rozvést a něco dalšího odvyprávět (např. U-DO), ale je z toho cítit ta bezmoc a lámání přes koleno, aby to prostě fungovalo a nestalo se z toho za každou cenu další Xenogears. Kromě toho jsou tu biblické (a dokonce i mimo-biblické) odkazy vytěžené až na dřeň, ale v některých případech nedávají vůbec smysl anebo jsou symbolikou využité tak moc praštěným způsobem, že už jsem to nedokázal brát nijak vážněji, jak to Takahashi plácal jedno přes druhé a páté přes deváté. Ale aspoň došlo k nějakému vysvětlení a uzavření, no.
Jo, a jak jsem se dříve zamýšlel nad postavou chaose, tak… inu, zjistěte si to sami.    

Ale víte co. Já jsem si tu hru stejně užil díky tomu zdynamičtění, zjednodušení a hezčí grafice (a opět ty cutscény). A jelikož jsem se dobral odpovědí Xenosagy, tak jsem ukojil svoji touhu po poznání a pustil jsem se do čtení Perfect Works v pevné vazbě, kterou jsem koncem minulého roku koupil někde na ebayi (je to ovšem jen tisk přeloženého PDF, které se dá stáhnout). Výtažek o Xeno hrách v závěru níže.

Epizodu III samotnou tedy jakožto vyvrcholení ságy hodnotím kladně (KOS-MOS jako vždy skvělá, tady navíc s novou nemesis T-Elos, jejichž společné scény jsou famózní). Tedy i přes poznání, že vlastně v každé xeno-sérii jsou úplně ty stejné motivy a zápletky, jenom v jiných kulisách a situacích.
Tak jakpak si letos (2025) povede nové XCX, hm?  

Epilog – zamyšlení nad propojeností Xeno her (pozor, nikdo to nečtěte, nejzásadnější spoilery)!
Začátek všeho je v Xenogears, to se Takahashi snažil uplatnit v Square, všichni to znají. Tam mu to zatrhli a zkrouhli na jediný díl, protože chtěli víc rozvíjet hromskou Final Fantasy. Takahashi proto poté odešel k Namco a spekulace říkají, že kvůli licenčním podmínkám nemohl navázat na Xenogears a pokračovat v něm. Jistou míru v tom ale hrál i vývoj jeho autorské vize.

Kniha Perfect Works vysvětluje dějovou linii Xenogears v plánovaných šesti epizodách takto:
Od naší současnosti uplyne 5000 let, kdy se lidstvo dokáže dostat za hranice našeho solárního systému a cestovat vesmírem díky tomu, že na Zemi byl nalezen Zohar, zdroj vesmírné energie a zhruba všeho jsoucna, který uspíšil vývoj života na planetě. Země je poté opuštěna a ponechána svému osudu neznámo proč. Je označena jako Lost Jerusalem. Vesmírem brázdí koráby s lidskými koloniemi ve snaze najít obyvatelné planety. Jednou takovou je planeta pojmenována jako Neo Jerusalem.

15,000 let před událostmi Xenogears však propuká meziplanetární válka a tady začíná děj první epizody – zrod nejstrašlivější poznané zbraně, Deuse, ale i jeho následného poničení a uložení k regeneraci na příštích 10,000 let. Okolnosti jsou nám neznámé.
Za dalších 5000 let se odehrává děj druhé epizody. Poznáváme Abela, jediného přeživšího ze zřícené lodi Eldridge a jeho konflikt se svatým císařem Cainem. Objevuje se Elly a nastává jejich koloběh sebeobětování a reinkarnací díky Kontaktu.
Epizoda tři se odehrává za dalších 6000 let během vrcholné fáze kultury Zeboim. Lidstvo je na vědeckém vrcholu, ale kvůli genetickým chybám ztrácí schopnost rozmnožování. Kim přijde s nápadem nanotechnologií, ale je zapuzen jako heretik. Do svých služeb ho nicméně zapojí Miang, která potřebuje lidský materiál na oživení Deuse. Je vytvořena Emeralda.
Čtvrtá epizoda se odehrává za dalších 3500 let, tedy 500 let před událostmi Xenogears. Existence Solaris netrvá dlouho, lidé se naučili ovládnout ether a Solaris je zničeno, propukla totální devastace známá jako Day of the Collapse.
Pátá epizoda vypráví příběh Xenogears.
O šesté epizodě se nic neví, snad jen to, že má osudově zakončit nejistou budoucnost planety.

Protože Takahashi nemohl pokračovat s rozvojem Xenogears, musel si poradit jinak. Xenosaga je proto jakýmsi alternativním rebootem ústředních motivů a vložil do ní nápady, které se nevešly do Xenogears, či v něm nemohly za vytvořených podmínek z různých důvodů fungovat. Hráči Xenosagy si však mohou všimnout přímých odkazů – Zohar, U-DO/wave existence, Abel a Nephilim/Elly, příjmení Uzuki, Lost Jerusalem apod. Tyto odkazy mohou hráče mást, protože navádějí k pocitu, že jsou obě značky propojené, ale není tomu tak, jedná se spíše o recyklaci stejných prvků (ovšem s mírně odlišnou funkcí).
Xenogears proto můžeme brát jako oddělený základní kámen, který posloužil jako inspirační zdroj pro Xenosagu a Xenoblade Chronicles (ničení planet, zrod planet a vesmíru, lidé mohou vzít osud a budoucnost do vlastních rukou atd). Teoreticky by to mohl ještě napravit a propojit nějaký multivesmír, jiná dimenze nebo něco podobného, ale o tom nic nevíme.  

Xenosaga proto víc pracuje s kánonem a díky zakončení příběhu si nechává viditelně otevřená vrátka, která se s příchodem DLC Future Redeemed ke Xenobade Chronicles 3 možná, ale jen opravdu možná začínají otevírat. Momentálně to nemáme potvrzené, avšak ta poletující blecha po titulcích třeba opravdu je KOS-MOS (protože co jiného).
Další vazba byla vytvořena stejným dílem ke Xenoblade Chronicles X, když se parta hrdinů z Future Redeemed ocitne na „Klausově planetě“ a z rádia se line to samé, co v úvodní scéně XCX.
Zatím ale visí ve vzduchu jiná zásadní otázka – když jsou Xenosaga, Xenoblade Chronicles a XCX propojené, tak jaký byl tedy osud Země?
Protože každý z těchto příběhových vesmírů nakládá se Zemí trošku jinak a s šíleným časovým rozpětím. Opět by se to nejspíš dalo nějak vysvětlit a propojit různými způsoby, ale to se budeme pohybovat na úrovni fanouškovských teorií. Takže dobrovolníci, sem s tím. Komentáře k mému komentáři pište do diskuze :D   

Rozcestník na mé ostatní komentáře Xenosagy:
Xenosaga Episode I: Der Wille zur Macht 
Xenosaga Freaks 
Xenosaga Episode II: Jenseits von Gut und Böse 
Xenosaga Episode III: Also Sprach Zarathustra (jsi zde!)

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 45 hodin
Segment file: komplet 15/15
Skill line: komplet 7/7
HaKox komplet 60/60
Omega ID, Erde Kaiser Sigma kaput
Heaven’s Door 

Pro: Finále; hezčí; zjednodušené; dynamičtější; KOS-MOS a T-Elos

Proti: Uspěchaný závěr; Shion

+15

Killzone

HungryGhostHungryGhost
Dohráno
  • PS2 75
V roku 2004 v žánru FPS vyšlo mnoho kvalitných hier. Napríklad môžem vymenovať prvý Far Cry, Doom 3 alebo legendárny Half-Life 2. Na tieto hry už playstation 2 výkonovo nestačil. Takže ak si chcel v tej dobe „pskový“ konzolista zahrať nejakú dobrú strieľačku, tak nemal moc na výber. V tom roku čo som si vedomý vyšiel len Call of Duty Finest Hour a Killzone.
Killzone mal v skutku agresívny marketing. Mala to byť odpoveď od Sony na populárnu sériu Halo na poli konzol. Hra nakoniec obdržala dosť rozpačité hodnotenia od renovovaných magazínov ale aj od obyčajných hráčov.

Moje prvé zoznámenie s hrou bolo skvelé. Skvelé intro, ktoré ma pekne namlsalo a ešte lepším soundtrackom, ktoré vytvorilo priam nezabudnuteľnú atmosféru. Hneď v úvode som bol hodený do vojnovej mašinérie, kde som sa mal ubrániť postupujúcim Helghastom. Prvý pocit zo streľby bol úchvatný. V tej dobe som sa s ničím podobným nestretol. Pestrá paleta zbraní, animácie pri ich prebíjaní a aj ich vzhľad bol veľmi príjemný. Trošku neskôr som si všimol, že hlasy parťákov ale aj hellghastov sú nejako v divnej zvukovej kvalite, čo bolo pre mňa dosť rušivý element. Ako som postupoval hrou, tak ma strašne mrzelo, že prostredie je nedostatočne interaktívne. Nič tu nemôžete poriadne zničiť, maximálne pár výbušných bedien a pár skiel a možno zopár predmetov. Keby tam vývojári zakomponovali aj trošku ničiteľné prostredie, tak by to hre strašne prospelo. V prvej štvrtine hry ste väčšinou v interiéroch, ktoré sú moc sterilne a opakujúce textúry, stále rovnaké grafity na stenách tiež moc nepridajú po čase na atmosfére. Našťastie, že keď som si myslel, že hre dochádza dych, tak pekne sa presunula do otvorených priestranstiev. Síce to bolo iba na oko a skutočnosti to bol iba ohraničený rovný koridor, to mi až tak nevadilo. Príjemne prekvapilo rôznorodé prostredie ako džungľa alebo horské plošiny. Džungľa bola strašne, lineárna, bez možnosti sa trocha stratiť a tak. Na konci hry sa tiež pozrieme aj na jedno prekvapivé miesto. Najpamätnejšie boli pre mňa hlavne Escape a New allies.

Ďalej čo stojí za zmienku tak, máte na výber aj z štyroch postáv za ktoré sa dať hrať. Postupne sa sprístupňujú ako postupujete hrou. Každá postava má iný arzenál a aj trošku môže zmeniť štýl hrania. Asi za najviac výraznú považujem Lugera čo je taký fakt dosť hendikepovaný Sam Fisher. Moc ale toho stealthu aj tak sa nedá využiť, lebo vaši kumpáni ťa aj tak prezradia. Stretol som aj dosť divnou umelou inteligenciou, raz Helghasti nereagovali, niekedy vás videli až skoro cez polku mapy. Pár krát sa mi ale aj stalo, že moji „nesmrteľný“ parťáci ma zachránili od mojej istej smrti pri nedostatočnom krytí,, čo bolo dosť príjemné.

Príbeh je dosť predvídateľný a aj strašne nudný. Človek po čase si naň ani nespomenie. Maximálne ma bavilo sledovať vzťahy medzi postavami v mojej partii.

Škoda, že autori nedostatočne využili potenciál čo by hra mohla ponúkať. Vedel by som si predstaviť napríklad využívanie aj vojenskej jazdnej techniky.
Na dnešnú dobu hra príliš zostarla. Nemá nič čo by mohla ponúknuť dnešným hráčom. Môžno ak tak maximálne, kto si chce pripomenúť a vyskúšať éru ps2 hier, ku ktorým sa ako mladý nedostal.
+14
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • jvempire Gothic +29
    Napsal jvempire, 1 den
    Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat…
  • Chudinator Kingdom Come:… +26
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal Chudinator, 23 dní
    KCD2 je hrou která ve všech ohledech překonala svého předchůdce. Tak by se dal shrnout můj…
  • pajmič RoboCop: Rogue… +25
    RoboCop: Rogue City
    Napsal pajmič, 28 dní
    "Chybami se člověk učí, praxe dělá mistra." Tato klasická přísloví snad nevystihují v…
  • jvempire Kingdom Hearts +25
    Napsal jvempire, 7 dní
    Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám…
  • kristmeister Kingdom Come:… +22
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal kristmeister, 27 dní
    Je těžké napsat komentář ke Kingdom Come 2 a vyhnout se spoilerům. Co ale bez studu mohu…
  • adam.kulhanek Fallout Tactics:… +21
    Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
    Napsal adam.kulhanek, 22 hodin
    Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých…
  • jvempire Stray +21
    Napsal jvempire, 3 dny
    Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se…
  • hanak_v_exilu S.T.A.L.K.E.… +20
    S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky
    Napsal hanak_v_exilu, 10 dní
    S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky provází pověst nejslabšího dílu z původní trojice, jenže na…
  • S4TW Kingdom Come:… +20
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal S4TW, 6 dní
    Herní výzva 2025 –  Zločin a trest     Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,…
  • ActualPigeon5 Kingdom Come:… +19
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal ActualPigeon5, 6 dní
    Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta…