Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Night in the Woods

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 70
O čem vlastně Night in the Woods je? Skoro se mi chce zlomyslně napsat, že o ničem. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. V zásadě sledujeme návrat emocionálně nestabilní, dvacetileté, holky do rodného zapadákova po neúspěšném pokusu o studium na vysoké škole. Záhy zjišťujeme, že naše Mae zrovna neoplývá mnoha ctnostmi. Vlastně každá jiná postava, kterou potkáte je mi mnohem sympatičtější. Pobíhání a klábosení s ostatními „lidmi“ je určitě nejlepší částí hry. Povídání si o každodenních starostech a životech umožňuje celkem zajímavě probrat mnoho všelijakých hloupých i zajímavých témat. 

Mysteriózní nadstavba, vyprávěná hlavně pomocí až halucinogenních snů protagonistky, a její samotné neuspokojující vyústění v závěru hry, bych si klidně odpustil. Popravdě jsem po dohrání googlil, jestli mi něco neuniklo, nicméně závěr, kterého jsem dosáhl, byl skutečně správný. Podobně mě nenadchly ani minihry doprovázející jisté úseky. Rytmická asi ještě dává, vzhledem k obsahu, smysl. Ostatní už jsou jen vyplňující vatou. 

Zvířecí vyobrazení obyvatel městečka je dost zvláštní a u některých ani nevím, jakou potvoru mají vlastně zobrazovat. Zvolený styl a práce s barvami ovšem sedí atmosféře, navíc doplněné hodícím se hudebním doprovodem. 

Skoro bych si troufnul napsat, že se Night in the Woods stalo obětí vlastního úspěchu. Čtyřnásobek požadované částky na Kickstarteru možná způsobil zbytečné nabobtnání hry. Takhle totiž zůstává dílem určeným převážně pro konkrétní skupinu fanoušků.
+13

Dishonored

VashekVashek
Dohráno
  • PS5 80
Po vyzkoušení Prey, dohrání Deathloop a Dishonored 2 jsem se konečně vrhl na, dnes již klasickou, immersive sim Dishonored. 13 let stará hra a stále šlape skvěle! Je to hřiště na vyzkoušení různých přístupů/postupů, které nabízí obrovskou volnost.

Chcete hrát jako duch, nikdy nebýt viděn a nikoho nezabít (ani hlavní cíle, kteréch se musíte zbavit abyste hrou postoupili)? Můžete.
Chcete se misí probít a postřílet všechny co se hýbou? Můžete.
Chcete využívat napřirozené schopnosti a budit v protivnících strach? Můžete.



Graficky hra vypadá i na tu dobu v pohodě, ale to je díky stylizaci. Příběhově jde o standart, ale se skvěle vytvořených světem, který je doplňován výpisky z deníků nebo rozhovory postav. Hudebně mne hra nijak nenadchla. Pohyb a souboj plynulý.
+12

Kaze and the Wild Masks

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Velmi slušná skákačka. Hezky vypadá, fajn se hraje, úrovně jsou zábavné a poměrně pestré... Kaze však i přes své kvality žalostně postrádá něco, čím by se spolehlivě zaryla do paměti.

Úrovně jsou naprosto klasicky rozčleněny do čtyř světů, jejich tématičnost se přitom zrcadlí spíše jen do některých pasáží. Vždy jde v první řadě samozřejmě o to úspěšně se proskákat až do cíle, ideálně u toho posbírat celý nápis "KAZE", alespoň sto fialových krystalů a splnit dvě od úrovně oddělené výzvy.

Kaze dělá vlastně (skoro) všechno dobře. Úrovně jsou tak akorát dlouhé, bossfightů je pár, ale jsou vážně povedené, mechaniky se přehnaně neopakují a na cca deset hodin je to jednoduše příjemná zábava. Titulární masky na přesně určených místech králičí hrdince propůjčují do konce úrovně unikátní schopnosti, které hratelnost dále modifikují. Jsou však pouze čtyři a tu dračí, po jejíž sebrání se hrdinka nekontrolovaně rozběhne vstříc cíli úrovně bez možnosti zastavit, si možná mohli autoři odpustit úplně.

Obtížnost pozvolna graduje a hlavně ke konci se našla řada výzev, které mi celkem zatopily. Závěrečný bossfight dokonce vyústil ve skoro dvě hodiny dlouhý zásek. Dobré nastavení obtížnosti bylo patrné, když jsem se do nějaké úrovně s postupem času vrátil. Původně zdánlivě náročné pasáže najednou působily lehce, holt vás už hra navykla na "tvrdší chlebíček".

Vlastně nemám moc co vyloženě vytýkat, uvažoval jsem dokonce i o osmičce, ale už dva dny po dohrání cítím, že ve mě z Kaze and the Wild Masks prostě moc nezůstane. Skákání to bylo i tak fajn.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Poctivá plošinovka klasického střihu; mechaniky se přílišně neopakují; pozvolně gradující obtížnost s tuhým vyústěním; příjemný vizuál

Proti: Mám pocit, že si na hru za pár měsíců nevzpomenu; autorun pasáže s dračí maskou

+6

Kingdom Come: Deliverance II

mrsalierimrsalieri
Dohráno
  • PS5 85
Číselné hodnocení je někdy velmi ošemetné. Svítících 85 % u mého komentáře na některé možná zapůsobí jako červený hadr na býka, v duchu mi moje hodnocení skáče od 60 až do 100 a opravdu nevím, jaké hodnocení dát, aby to bylo aspoň trochu spravedlivé a fér. Nechápete co to píšu? Čtěte dál.

Na Kingdom Come: Deliverance II jsem se zpočátku nijak zvlášť netěšil, jak se však blížilo datum vydání a sílil nezbytný "hype", moje očekávání rostlo a rostlo. Nakonec mi samozřejmě nezbylo nic jiného, než si hru předobjednat a na šest týdnů (cca 2-3 hodiny denně) se stala součástí mého života. Už to samo o sobě značí, že ve výsledku jsem s hrou více než spokojen a je tomu skutečně tak.

Pokud mě něco v novějších hrách vadí, tak je to příliš plochý a nevyužitý příběh (ahoj, Ubisofte), takže novým KCD jsem si v tomhle ohledu okamžitě spravil chuť. Chvíli mi trvalo, než mě hra doopravdy chytla, ale zhruba v 1/4 hry (Nebákov) si mě definitivně získala. A od té doby to byla po této stránce prostě nirvána, skvěle napsané dialogy a leckdy nečekané plot-twisty mě doslova učarovaly, každý den jsem se na hru těšil a byl napjatý, jak se příběh bude vyvíjet. Je vidět, že tento aspekt mají vývojáři skutečně v malíčku.

Herní rozlohy jsem se trochu bál, ale ve finále se žádný nový AC: Odyssey nekonal a většinu světa jsem objevil tak nějak přirozeně. Oproti prvnímu dílu jsou zde hned dvě mapy a můžu s klidem prohlásit, že obě považuji za naprosto výborné a nedá se říct, že bych jednu měl radši než druhou. Pokud byste mi vyhrožovali pranýřem nebo mučením ve sklepeních Trosek, asi bych řekl, že o něco málo raději jsem trávil čas v okolí Kutné hory a především ve městě samotném, pro jehož preciznost zpracování nenacházím dostatečné superlativy, to se musí zažít!

Velice mě potěšila variabilita vedlejších úkolů, na spor Tachovští vs Želejovští, vyšetřování sériových vražd s nečekaně vtipnou cutscénou, nahánění berana, vymýtání duchů na Troskách, kráděž Němcova pokladu nebo hledání dinosauřích kostí rozhodně jen tak nezapomenu, mají nápad, hlavu a patu, skvěle se protínají s hlavní dějovou linií a jejich plnění zkrátka naplňuje a baví. Hlavní linka začíná velmi pozvolně, ale jak se rozjede, jen tak vás nepustí a závěr je klenotem sám o sobě. O tom ale nemá sebemenší smysl psát, beztak bych akorát propálil něco, co rozhodně nechci, kdo hrál, tak ví... Co mě docela dost příjemně překvapilo, je nutkání si hru projet znovu a některá špatná rozhodnutí napravit. Jednotky vedlejší úkolů mi však přišly extrémně protažené v tom smyslu, že jste neustále byli nuceni cestovat sem a tam, což mi trochu vadilo (ano, cikánská osada) ale to vem čert :)

Pokračujme v příjemném tónu - grafika sice vzhledem k rozloze nedosahuje v oblasti detailu obličejů nebo vegetace naprosté špičky, ale to je úplně jedno, protože jako celek vypadá výborně, ženské postavy, například Kateřina, mají ty správné proporce, oceňuji až maniakální množství detailů, nádherné české lesy a louky (kam se hrabe podivná příroda z AC: Shadows, kterou se ani nedá chodit) a vesničky tak živé, až máte chuť si v nějaké hospodě dát škopka, případně Tachovským, těm šůlákům, ukrást májku. Což mě přivádí ke zvukové stránce, a ta je dokonalá bez debat. Hudební motivy se předhánějí v soutěži o ten nejstylovější, k samotným zvukům není co vytknout a český dabing (za něj opravdu velké, ale VELKÉ DÍKY!!!) pro mě získává první místo v kvalitě českých herních dabingů. Protože každý chválí především hlavní postavy, které jsou samozřejmě super, tak já bych rád vyzdvihnul Jiřího Štrébla, jehož výkon v roli Kuběnky je dle mého názoru na Cenu FF, a také Bohuslava Kalvu, který si dabing očividně náramně užíval. To se však dá říct i o zbytku obsazení - četl jsem názory, že některé výkony byly lepší a jiné horší, ale já byl více než spokojen naprosto se všemi.

Možnosti herního světa byly více než nadstandardní už v prvním díle a v pokračování mě vývojáři nezklamali a i když se mi zpočátku například do kování příliš nechtělo, v pokročilejších částech hry jsem si ji užíval, stejně jako třeba lukostřelbu nebo kostky.

Nějaké bugy byly, ale většinou se jednalo jen o grafické glitche, takže pohoda, je to obrovská hra a je mi jasné, že nešlo odladit všechno (je ale zajímavé, jak jsme u bugů této hry shovívaví, a třeba u SW: Outlaws, který mi přišel zabugovaný mnohem méně, byl hned oheň na střeše, voda v komoře a nohy nahoře -- ale klid, nic neříkám!) Co se týče výkonu, hrál jsem na PS5 Pro a víceméně nemám námitek (nejvíce snad na občasné trhání zvuku, to jsem snad ve hře ještě nezažil!) - je fakt, že v částech s velkým množstvím NPC letěl framerate dolů stejně jako já v prvních střetech s bandity, ale rozumím technickým limitům, navíc je možné, že aktuální patch situaci trochu vylepšil, každopádně nikdy se mi nestalo, že by výkon zapříčinil prchlivost cloumající mým majestátem.

Co už však ano, byly načítací časy, a to především načítání po smrti, a s tím spojená počáteční obtížnost. Délka načítání se často blížila bez nadsázky ke dvěma minutám a na to už v době SSD disků jaksi nejsme zvyklí - naopak, i ubisoftí openworldy se dokážou načíst během několika sekund. "Tak nemáš tak často umírat," říkáte si. A ano, v prvních 10-20 hodinách jsem umíral velice často. Jsem zkrátka ne příliš dobrý a ne příliš trpělivý hráč a vždy jsem si říkal, že tu bandu lapků "nějak dám". Opravdu, zpočátku mi hlavou nápad hru vzdát lítal až podezřele často, celý ten proces, než si seženete koně, najdete Vořecha (fajn společník, ale občas mi trochu překážel), oblíknete lepší zbroj a naučíte se bojovat tak, abyste v souboji vydrželi i déle než 30 sekund, byl na můj vkus docela dlouhý, hra se mi zdála nepřístupná. Ale zdůrazňuji - na můj vkus, podle všeho si většina hráčů úvod užívala a já s tím nemám problém, je to ryze subjektivní, nicméně pokud mi dobrou pětinu hry trvá, než mě chytne a získá si mě, v kombinaci s tím, že především v úvodu je nejvíc částí "jdi tam, vrať se tam, pak jdi zase tam, pak se vrať) nemůžu jí dát stovku. To, že pak už se jednalo o naprosto skvělou jízdu, je věc jiná a jsem moc rád, že to mohu říct!

Jasně, jak se to rozjede, už je to o něčem jiném. Soubojový systém ovládnete, naučíte se alchymii, páčení zámků, získáte rychlého koně, hra si vás získá a pak už nepustí, najednou herní svět dostává úplně jiné barvy a je radost hru hrát. Jen to docela trvá. Ještě mě napadá zmínit se o ovládání, které bylo na Dualsense naprosto bezproblémové a oceňuji takřka maximální využití všech možností ovladače, byl to zážitek a občas byly souboje i trochu obtížnější právě díky odporům triggerů, což na klávesnici a myši zkrátka nezažijete. Nikdy bych neřekl, že hru jsem si s ovladačem skvěle užil a rozhodně bych neměnil.

Tak jak to uzavřít? Hele, těch 85 % rozhodně nemyslím zle. Kingdom Come: Deliverance II je výborná hra, nádherná, skvěle zpracovaná, s fakt dobrým příběhem, velmi odlišná od zbytku herní produkce. Nenechte se odradit tím, že vám zpočátku nejde a vytrvejte, vytrvejte, vytrvejte. Možná to bude těžké, možná budou lítat porcelánové vázy na nebohé chodce pod okny, ale sedne si to a nebudete litovat. Těším se na druhý průchod (nevypálím Semín, budu hajzl na Brabanta) a na DLC - existuje lepší důkaz o tom, že mě hra bavila? :)

Pro: Jak chytne, tak už nepustí, skvělá grafika, precizní zpracování, dobře napsaný příběh se zajímavými questy a postavami, vynikající český dabing, každý herní prvek má svoje místo, hutná atmosféra, soundtrack

Proti: Docela mi trvalo, než mě hra chytla, počáteční nepřístupnost, velmi dlouhé načítací časy (na PS5 Pro), některé únavné vedlejší questy, zpočátku frustrující obtížnost

+13

Need for Speed: Heat

benzinkanalevobenzinkanalevo
Dohráno
  • PS5 85
Od NFS jsem nic nečekal. V podstatě jsem si to koupil, protože to bylo v akci a chtěl jsem zkusit nějakou arkádu ze světa aut, tuningu a nelegálních závodů. A v podstatě tohle jsem i dostal. Dokonce mě hra tak přikovala, že jsem v ní odehrál 25h za cca 10 dní, a to nehraju každý den.

Nejvíce se mi na NFS Heat líbilo to, že si prostě nehraje na nic jiného, než je. Zběsilé honičky s policajty, velký výčet aut (některá opravdu zajímavá), nepřeberné množství úprav atp. Závody jsou pak opravdu čirá arkádová zábava a mnohdy i docela napínavá, když se za Vás pověsí cela tlupa policistů.

Příběh je velice jednoduchý a nic světoborného to není. I když jsem ani žádný scenář od Nolana nečekal, mohl být trošku propracovanější a déle nás napínat. Opak je ale pravdou a jedná se o slabší aspekt hry. Jak už jsem popsal výše, hra je jinak opravdu bláznivá a mě kupodivu opravdu bavila. Těšil jsem se na další levelování mého auta, aut, další závody a další policejní honičky. Ty jsou odstupňovány dle tzv . heat ukazatele a probíhají hlavně v noci. Ve dne si vás policejní auto v podstatě nevšimne, pokud do něj přímo nenarazíte (nevím, z jakého důvodu tohle vývojáři aplikovali). V noci už jsou ale strážci pořádku obezřetnější a každá rychlá jízda nebo absolvovaný závod je pro ně alarm a začínají vás minimálně hledat. Skvělá zábava pak přichází ve chvíli, kdy se na Vás pověsí během závodu. To je za mě vrchol tohoto dílu. Musím pochválit to, že policie nehoní jen Vás, ale pověsí se i na ostatní auta, popřípadě třeba jen právě na někoho z AI. Zpět ale k ukazateli, Heat postupně stoupá v závislosti, jak moc pijete zdejšímu okrsku krev a tím pádem taky přitápí pod kotlem agresivity. Postupně zapojují silnější a rychlejší auta, vrtulníky, hřeby na cestu nebo tzv. Rhino car, což je obrněné SUV, které Vám jede naproti, Střet ve 250km není pak vůbec nic, co by stavu vašeho vozu nějak prospělo. Deformace aut jsou ve hře minimální. Bavíme se o vizuálních škrábancích, pokrčená kapota, rozbité okno apod. Každopádně máte ale ve svém HUDu mimo jiné i kondici auta a pokud Vás policie rozbije, máte smůlu. Aktuální progress ve hře je pryč a vaše černě vydělané peníze taky. V některých případech lze na začátku honičky uplatit policisty, ale tato možnost trvá jen krátkou dobu, pak už vám nezbývá nic jiného, než se "prát" o svou reputaci a nenechat se chytnout.

Mezi závody najdeme klasické kroužení různými částmi měst na určitý počet kol, sprinty, drifty apod. Dále je město, které je za mě celkem velké, poseté různými bonusovými achievementy, které sbíráte, abyste dostali pár peněz nebo otevřeli bonusové díly na auto apod. Graficky je pak hra hezká. Zejména auta vypadají opravdu dobře a jako automobilový fanoušek jsem si rád s úpravami opravdu hrál. Potěší i výběr mezi dnem a nocí.

Zamrzí tedy jen krátký a ničím nezajímavý příběh a občas nefér AI, kdy se v hustém provozu fakt není úplně možné vyhnout situaci, kdy musíte bourat, ale AI od protivníků se z toho většinou dostane. Abych ale nebyl nefér ani oni nejsou bezchybní a stávají se situace, kdy vidíte auto letět vzduchem v místě, kde by vzduchem úplně lítat nemělo. Hru jsem si opravdu užil a bavila mě. Ve světě arkádové zábavy je to povedené dílo a dokáže zabavit. S hodnocením půjdu trochu proti proudu, ale je to i tím. že mi to v mnoha směrech připomínalo dnes již legendární Underground II.

Pro: arkádová zábava se vším všudy, množství aut a úprav

Proti: krátký a nezajímavý příběh, nesympatické postavy

+4

Beyond: Two Souls

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Z posledních tří her studia Quantic Dream je Beyond tou nejhorší. I tak však za "zahrání" rozhodně stojí. Po stránce příběhu jde totiž opět o povedený kousek a třeba herecké výkony i u více než deset let staré hry stále vynikají. Přišlo mi, že jde o hru jako nachystanou na zfilmování zpracování a příběh by v pohodě fungoval i na plátně kin. Toho se ale těžko dočkáme. Už jen proto, že z Ellen Page, která se bravurně zhostila hlavní role Jodie, je už nějakou dobu Elliot...

BTS svoji story prezentuje nelineárně (v originálním nastavení), což má svá pozitiva i úskalí. Děj není přehnaně složitý, v rámci možností dává smysl a i díky časové ose není problém se zorientovat. Je fajn skládat si jednotlivé střípky příběhu a vztah k vedlejším postavám se zajímavě vyvíjí. Pojí se s tím však jeden zásadní problém a to fakt, že vaše rozhodnutí v Beyond snad až na úplný konec prakticky nehrají roli. Jak do scén zakomponovat rozhodnutí, která jste ještě neučinili? Měl jsem daleko více pocit svázanosti a minoritní nepříliš důležitá rozhodnutí se vážně popisují spíše jen do aktuální scény. S nejnovější hrou studia Detroit: Become Human se to skutečně nedá z (pochopitelných důvodů) srovnat. Tady forma vyprávění prostě vítězí a znovu hratelnost citelně trpí.

Příběh je i největším tahákem a byť ho nemáte příliš možnost ovlivnit, ve výsledku jej hodnotím rozhodně kladně. Tentokrát je hrdinka pouze jedna (?), podíváme se však do jejich dětských, pubertálních i ranně dospělých let. Jodie je fajn, není rozhodně bez chyby, ale snad právě proto si k ní (a Aidenovi) určitý vztah vybudujete. Její osud je dost pohnutý a William Defoe v roli jejího mentora Dr. Dawkinse exceluje. Povedl se i dobrácký výzkumník Cole. Ostatní postavy snad až na Ryana však příliš prostoru nedostali a občas je to škoda.

Hratelnost BTS je tradičně dost minimalistická. Vybírání reakcí, hlemýždí ploužení se po prostředí (tentokrát za doprovodu vážně protivné kamery) doplňuje hraní za entitu uvězněnou v těle Jodie - Aidena. Jeho prostřednictvím lze manipulovat s objekty, posednout nepřátele (i přátele), nebo někoho rovnou přiškrtit. Hraní za Aidena stojí za prd. Zvláštní poletování prostředím za doprovodu otravných grafických efektů mě nebavilo. Občas jsem nevěděl, kterou z omezeného repertoáru akcí po mě hra zrovna chce a nezřídka jsem tak selhal. Doporučuji hrát na "lehkou" obtížnost. V opačném případě během akčních sekvencí budete dost tápat, jakým směrem páčkou zrovna hýbat. Obecná informace, že to má být ve směru pohybu Jodie je hezká, mnohdy mi to však nesedělo.

Ovládání se příliš neslučuje s filmovým pojetím hry a třeba stealth sekvence jsou vyloženě nepovedené a nemotorné. Hratelnost her od Quanticu byla vždy trochu diskutabilní a Beyond je v tomhle ohledu bohužel nejslabší. Dokonce mi celkem dává smysl, že se na hru někdo prostě jen podívá v nějakém walkthroug videu a sám si ji nikdy nezahraje. Bohužel tím o moc nepřijde.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 4. Byl jednou jeden život:  Dohraj hru, ve které hraješ za postavu, která ve hře prožije 3 a více životních etap – Hardcore varianta /Hlavní hrdinka Jodie si ve hře projde fázemi dětství, adolescence i dospělosti. Že došlo k časovému posunu, je jasně patrné z vyprávění a hrdinka samotná viditelně stárne (dospívá)./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 187. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Příběh; emoce; herecké výkony; nelineární způsob vyprávění

Proti: Hratelnost (nejen) za Aidena; problémové ovládání a kamera; vliv rozhodnutí je až na pár výjimek nulový

+14

Split Fiction

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 90
Před prvním spuštěním hry jsem k ní přistupovala s očekáváním podobné kreativní jízdy, jako tomu bylo v případě It Takes Two. Chtěla jsem si jenom chvíli zahrát, podívat se na hru a pokračovat až další den. Hra však hned zpočátku nabrala takové tempo, že bylo těžké se od ní odtrhnout a pár hodin, které jsem v ní ve skutečnosti strávila, uběhlo jako voda. Přímo v těchto prvních hodinách hry nás vývojáři doslova vybombardovali svými nápady, že jsem vlastně jenom žasla, jak je to skvělé.

Právě toto místy až zběsilé tempo, které se táhne celou hrou, mě nakonec místy vyčerpávalo a zvládla jsem potom hrát už jenom po kratších úsecích s nutností dát si přestávku. Je zde opravdu pouze minimum možností si na chvíli vydechnout, zastavit se a jenom se kochat krajinou. Téměř jsem nenašla žádná klidná místa, pouze nekončící akci. Stále někam běžíme, jedeme, skáčeme, mění se pouze scenérie. Toto je v podstatě jediná výtka, kterou ke hře mám. Kdybych měla vybrat lokaci, ve které se mi líbilo nejvíce, byla by to právě klidnější "kočičí vesnice" s čarodějnickým jarmarkem, kde jsem si dlouho vyhrávala u různých stánků a smála se jednomu ubohému zvířátku, které chtělo s balónky vzlétnout do nebe.

Obtížnost mi přišla mnohem vyšší než v It Takes Two. Opravdu nevím, jak by si s některými oblastmi poradil úplný nehráč. Sama jsem měla problém s načasováním, mířením a dalšími věcmi, které se po mě chtěly. Některé pasáže jsem opakovala vícekrát (naštěstí jsou tu velmi štědré checkpointy), někdy mi trvalo rozluštit postup, jak mám pokračovat dál. Největší náročnost pro mě představovali bossové s jejich zdánlivě nekonečnými životy, padajícími plošinkami, útoky zepředu, z boku a naváděnými střelami. Ovšem zase to byl vskutku adrenalinový zážitek s příjemnými pocity z výhry.

Hlavní příběh, postavy a rozvíjení vztahu mezi nimi, mi přišlo fajn. Nebylo to něco, co by mě silněji citově zasáhlo. Na druhou stranu jsem se do postav dokázala vžít lépe než v případě It Takes Two, a také mi Zoe a Mio přišly mnohem sympatičtější. Bylo hezké pozorovat, jak si přes své odlišné osobnosti k sobě našly cestu a vzájemně se doplňovaly. Ale říkala jsem si: toto jsou charaktery jako z amerického filmu a podobně i příběh je tak krásně naivní. Ale chápu, že hlavní zaměření Split Fiction je hlavně v akci, v bohatosti prostředí a v převedení i těch nejbláznivějších nápadů do hratelnosti, nad kterou můžu jenom žasnout.
+20

Banishers: Ghosts of New Eden

Richmond1Richmond1
Dohráno
  • PS5 70
Vlastně to vůbec nebylo špatné, ale k dokonalosti to tedy mělo daleko. Hned zpočátku jde hodně znát, že tady se klade důraz především na příběh a morální rozhodnutí. Hru ale bohužel hodně sráží její repetetivnost.

Questy jsou sice zajímavé a mají dopad na samotný konec hry, ale i přes promyšlené dějové zápletky máte většinou pocit, že vás někdo neustále vodí za ručičku a je to furt to samé dokola.

Systém bojů je sice zábavný (jakmile máte odemčený dostatečný počet nových abilit a interakcí mezi Redem a Anteou), ale hra to není zrovna krátká, a můžete si být jistí, že zhruba od poloviny už vás žádní noví enemáci moc nepřekvapí.

Mapa je sice dostatečně velká a vybízí k průzkumu, ale velice brzo zjistíte, že ve většině případů najdete pouze gear, který se vám buď vůbec nehodí do buildu, nebo bedny se surovinami, ve kterých je pořád to samé a ve finále to vůbec nepotřebujete. Crafting vlastně nulový. Je jenom potřeba si rozmyslet, co vám sedí a jaký gear si průběžně upgradovat.


Své mouchy to sice má, ale zabavilo. S velkou rezervou to na mě celé působilo jako takový mix God of War (průzkum, combat) a Zaklínače (morální rozhodnutí v questech). Ani jednomu to ale přitom nesahá ani po pas, to opravdu ne. Sečteno podtrženo 7/10.

Pro: Přiběh, grafika, gameplay, rychlé načítání

Proti: Repetetivnost vzhledem k délce hry

+3

Hitman 3

benzinkanalevobenzinkanalevo
Dohráno
  • PS5 90
K Hitmanovi 3 jsem se dostal přes "multipack" nebo souhrnnou edici tří posledních dílů, pokud chcete, Hitman: World of Assassination. Takže budu hodnotit v podstatě 3 díly. Ve finále to ale asi je stejně jedno, protože všechny tři díly tohoto perfektního reebotu se náramně povedly a ani drobné herní nebo grafické problémy tento fakt nemění.

Opět a znovu hrajeme za nájemného zabijáka, toho nejlepšího z nejlepších, agenta s jednoduchým jménem 47., jehož "zakázky" ovlivní tajemná organizace Providence. Postupně se rozplétají nové a nové dílky skládačky a hráč se se svým "Vinem Dízlem" dostává blíž a blíž odpovědím nejen na otázky ohledně Providence, ale také ohledně své minulosti. Příběh mě zajímal, bavil a užíval jsem si i dialogy zejména s vůdcem Providence Constantem.

Hratelnost je naprosto famózní. Způsobů, kterými lze misi dokončit je nepřeberné množství a k misím se můžete neustále vracet a vymýšlet nové cesty k dosažení cíle. Vítám pokrok v oblasti převleků. Nyní se už nestává, že se i v převleku musíte schovávat před každým, ať Vás náhodou nevidí, ale řešení je mnohem lépe uvěřitelné. Ku příkladu se převlečete za pracovníka stavby a samozřejmě né všichni znají své kolegy dokonale, takže je spousta NPC, kteří Vás v převleku prostě nepoznají. Na druhou stranu Vás samozřejmě pozná stavbyvedoucí, u bodyguardů to je Head of security apod. No a pokud máte například kuklu, nepozná Vás samozřejmě nikdo. Je to zkrátka mnohem logičtější a dává to hře plusové body do jakési reálnosti. (Ano, oblečení je stále krásně poskládané na místě převleku a nikdo si ho nikdy ani nevšimne :-) )
Možností odlákání pozornosti, tichého zabití, omráčení (to už nestrhává body mimochodem), všeho je opravdu tolik, že jsem často jen přemýšlel, jak to udělám teď, abych z toho měl radost. Nejsem sice žádný masochista, ale tady jsem byl ve svém živlu. Mise nejsou jednotvárné a hráč se podívá do všech různých koutů světa, do různých lokalit a bude se potýkat snad se všemi druhy "padouchů" od doktorů, přes IT specialisty nebo drogovými dealery nekonče. Obecně stealth akce moc nehraju a je to možná škoda. Rád si nechám poradit podobné herní klenoty :-)
Zpět ale k samotné hře. V případě prozrazení není nutné "skládat zbraně" nebo si hrát na Ramba, ale existují pořád cesty ven tak, ať ze sebe smyjete veškeré podezření. V tomto ohledu udělali tvůrci opravdu super práci. Samozřejmě se v tomto komplexním světě zákonitě muselo něco stát a vyskytnout se nějaká chyba. Například NPC slyší hozené jablko na korbě vlaku, který právě jede, což v tom hluku asi není úplně allright, stejně jako se mi stalo, že v podobném hluku slyšel 5 metrů vzdálený voják střelbu s pistole s tlumičem. Tohle jsou fakt ale jen drobnosti, kterých je jak šafránů a nemá cenu kvůli nim měnit hodnocení.

Grafika je hezká, některé lokality jsou opravdu krásné, jiné jsou, řekněme, dostačující. Sem tam blbnou scény, kdy NPC projde zdí místo dveří, ale opět se nejedná o nic častého nebo rušivého. Zvuky jsou také výborné a dotvářely skvělou atmosféru v každé lokalitě.

Hru jsem si opravdu užil. O to víc, že se mi do ní ani tak nechtělo, ale opravdu si mě získala a já se často usmíval nad tím, jak nápaditě jsem daný úkol (čti zabil zlosyna) splnil. Hra nabídne i zajímavý konec a uvidíme, zda se do světa nájemného zabijáka zase podíváme. Teď už bych se rozhodně nebránil.

Pro: atmosféra assasina, zvuky, mise, komplexnost, návratnost

Proti: některé nesmysly v AI

+7

Age of Mythology: Retold - Immortal Pillars

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Největší novinkou spojenou s vydáním PlayStation 5 verze Age of Mythology je bezesporu nové rozšíření Immortal Pillars. Na hráče v něm čeká nová kampaň s devíti scénáři a příběhem, ale hlavně nový pantheon – Číňané. Pamětníci možná namítnou, že ti se do hry podívali již v Tale of the Dragon, ale na rozdíl od odfláklého přídavku jde tentokrát o naprosto svébytnou a zajímavou frakci, která se dočkala kompletního přepracování. 

Kampaň je cca o třetinu kratší, než v plnohodnotném datadisku The Titans, ale porce obsahu je i tak slušná. Mise jsou opět zábavné a nová frakce vlívá hře do žil hodně energie. Jedinou větší výtku bych měl snad pouze k příběhu, který je vážně jen do počtu. Cutscény jsou navíc přervané velkým množstvím čínských jmen a našinec se tak do vyprávění velmi lehce zamotá. U původní lze rezervy kampaně vysvětlit "kouzlem doby", u nového obsahu už žádná automatická omluva bohužel neplatí. Je trochu škoda, že se přídavek točí skutečně pouze kolem nového pantheonu a zbylé frakce se v něm pouze krátce mihnou. Takže za Číňany prostě řežete Číňany (takřka) ve všech misích kampaně.

Nová frakce disponuje vedle vedle klasické levné pracovní síly také mocnými obry Kaufu, kteří sklízí suroviny a staví budovy nesrovnatelně efektivněji, což je však logicky vykoupené jejich vyššími pořizovacími náklady včetně vzácné přízně bohů. Tu čínská frakce sbírá zastavováním co nejrozsáhlejší herní plochy budovami. Hra za Číňany tak vybízí k expanzivní strategii a stavbě mnoha vzájemně propojených budov. Nechybí samozřejmě pestrá nabídka mytologických jednotek v čele s létajícími draky a možnost trénovat hrdiny včetně extrémně silných polobohů. 

Přídavek se povedl a nová frakce rozhodně není do počtu. Pokaždé, když si kladu otázku, jak bych za sebe jednotlivé strany konfliktu seřadil, vlastně toho nejsem schopen. Každá má něco do sebe a Čína rozhodně nezaostává. Pěchotu má poměrně silnou a rozhodně jsem si oblíbil lučištníky se zápalnými šípy, kteří si skvěle poradí i s budovami nepřítele. Nechybí samozřejmě nové božské schopnosti v čele s ničivou vlnou tsunami či možnosti na krátko vylepšit zbraně jednotek silou blesků. 

Upřímně jsem zvědavý, jakou novou frakci a hratelnost přinese zatím ještě neznámé rozšíření. Pokud jsem hledal správně, ví se pouze to, že by mělo druhé rozšíření přijít letos. Budou to Japonci, Aztékové? Každopádně se těším!

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Povedená nová frakce s novým typem hratelnosti; náplň misí kampaně je opět převážně povedená

Proti: Stejně jako u základní hry s tím, že tentokrát je příběh a scénář kampaně ještě horší

+4

The First Tree

GarretGarret
Dohráno
  • PS5 --
Lehce sfouknutelná hříčka na jeden zátah, se silným poselstvím. Liška, hledající svá mláďata, je sice ústředním motivem, ale na pozadí je vyprávěn příběh podle skutečné události. Autor hru vytvořil, aby se vyrovnal se smrtí svého otce. Doporučoval bych hned od začátku zapnout developerský komentář, který toho hodně vysvětluje.

Samotná hratelnost staví na pohybu v otevřeném prostoru a jednoduchých mechanikách 3D skákačky. Přes krátkou herní dobu se tady vystřídá hned několik různých motivů prostředí a přestože to vypadá jako dětská omalovánka, má to rozhodně svoje kouzlo i na velké TV. Jednoduchá fyzika a animace lišky působí hodně arkádově, běh je zase dost pomalý a prostor pro pohyb rozlehlý, což vyvolává unylý dojem.

Výtku bych mohl mít k dabingu, kde autor se svou přítelkyní vedou na pozadí rozhovory, které nepůsobí moc přirozeně. Je znát až příliš košaté čtení z papíru a mlaskání do mikrofonu konkuruje i Drtinové z DVTV. Parádní klavírní soundtrack má na svědomí nadaný hudebník a rozhodně se jen tak neoposlouchá.

Možná by to chtělo vyšší tempo a propracovanější platforming, ale líbilo se mi to a silné finále se skvělým nápadem rozhodně jen tak nezapomenu.

Hodnocení: ✰✰✰
+6

Black Myth: Wukong

AvatharAvathar
Dohráno
  • PS5 90
No konečne! Už som si myslel, že sa nedožijem žiadnej kvalitnej 3D souls hry, ktorá nie je od FromSoftu. Teda, pokiaľ budeme Wukong charakterizovať ako souls-like (ale myslím, že pokojne môžeme). Na Wukonga som sa tešil, ale mal som sa tiež na pozore, keďže zatiaľ ma všetky souls-like hry viac či menej sklamali. Napokon bolo dobre, že som sa k hre dostal až s odstupom, keďže tvorcovia dovtedy vyladili niektoré nedostatky (napríklad pridali mapu či možnosť preskakovať cutscény – tieto veci tam mali byť už od začiatku).

Hneď na začiatku ma oslovil súbojový systém, ktorý je jednak cool, krásne plynulý a celkom rýchly (čo preferujem). Páčilo sa mi aj audiovizuálne stvárnenie. Áno, je pravda, že po grafickej stránke vyzerá hra trochu zastaranejšie, ale nie je to nič hrozné. Výkon bol tiež lepší, než som čakal a FPS – paradoxne – občas klesali skôr v cutscénach. K príbehu sa vyjadriť nemôžem, pretože je prevažne rozprávaný "Souls štýlom", čo v preklade znamená, že išiel mimo mňa (predlohu som nečítal). Cutscén je síce viac, ale s výnimkou originálnych animovaných sekvencií na konci kapitol mi neprišli zrežírované práve najumnejšie.

Čo sa týka obtiažnosti, je to taký mixed bag. Väčšina hry nie je nijako zvlášť náročná, ale zopár bossov mi naozaj dalo zabrať, pričom jedného, ktorý sa nachádza v istej tajnej lokácii, považujem za porovnateľného s tými z FromSoft soulsoviek. A klasicky: ako som sa blížil ku koncu, tak prituhovali aj bossovia. Záverečný boss sa mi páčil. Efektný a aj dosť náročný. Celkovo vzaté je ale asi hra skutočne ľahšia než Dark Souls, čo beriem s povďakom, keďže na niektorých bossov od FromSoftu už nestíham (ako mi potvrdil Elden Ring). Okrem toho, Wukong je voči hráčovi ústretový. Body skúseností si môžete ľubovoľne presúvať a viac experimentovať, po smrti nestrácate žiadne expy, a tak podobne.

Čo ma štvalo? Niektoré zbytočné a lacné triky (ako schytávanie damage v cutscéne, kedy nemôžete nič robiť), level design naozaj nie je silná stránka tvorcov a mohol byť výrazne lepší a pokus o open world v poslednej kapitole bol fakt dosť tragický. Potešilo ma však, že po skončení môžete pokračovať v hre ďalej a dokončiť questy či dohľadať bossov, ktorých ste minuli. Oceňujem aj systém Challenges, kde môžete s bossmi opakovane bojovať.

Pro: súbojový systém, príjemný audiovizuál, bossovia

Proti: level design, zopár zbytočných podpásoviek

+8

Age of Mythology: Retold

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Empires nebo Mythology? V této debatě jsem byl vždy v tom méně početném táboře fanoušků druhé jmenované strategie. Mytologické stvůry pro mě vždy převážili fakt, že Empires nabízí podstatně více frakcí. Původní Age of Mythology je tak srdcovka a s Warcraftem III patří mezi moje nejoblíbenější RTS vůbec. Vlastně se tak moc nedivím, že jsem v Retold nakonec strávil výborných cca 80 hodin.

Už jen kampaně, které poměrně klasicky fungují spíše jako rozsáhlý zábavný tutoriál pro jednotlivé frakce, nabízí desítky hodin vážně příjemného hraní. Je pravda, že na některých aspektech se zub času přeci jen podepsal a třeba scénář vyprávění vážně není žádná sláva, to u RTS ale rozhodně žádný průser není. Náplň jednotlivých misí je však pestrá a i když se občas najde scénář, který po stránce zábavnosti malinko dře (poslední sekce řecké kampaně, slabší závěr datadisku The Titans), jako celek vše šlape náramně. Rozhodně tak nejde vždy jen o to vybudovat co nejrychleji funkční základnu a zničit nepřítele na druhé straně mapy. Nechybí dokonce i mise, kdy se musíte bez základny obejít úplně. Často také začínáte v již pozdějším věku s předvolenými božstvy, čímž vás hra ponouká ke zkoušení různých strategií při cestě k vítězství.

 Hratelnost zestárla naopak velmi dobře. Frakcí v porovnání s bratříčkem Age of Empires není ani zdaleka tolik, ale liší se výrazně. Jednotky jsou unikátní, byť samozřejmě najdeme obdoby či podobné typy jednotek napříč národy. Prakticky největší rozdíl s dopadem na hratelnost, spočívá v tom, jakým způsobem frakce získávají jednu ze čtyř herních surovin – přízeň bohů. Řekové se tak poměrně přímočaře modlí k Diovi (či jinému božstvu) u chrámu, Egypťané staví na počest božstev monumentální sochy. Seveřané poctu svému božstvu vzdávají krvežíznivým bojem s nepřítelem a Atlanťané musí trénovat speciální jednotky. 

Rozdílů ve frakcích je spousta a vše směřuje k asi tomu největšímu lákadlu hry, tedy unikátním mýtickým jednotkám. Je libo na dálku smrtící kentaury? Ledové obry, či hydry, kterým roste v zápalu boje stále více hlav? Všechno máme! Mýtické jednotky jsou poměrně drahé a hlavně je k jejich vyvolání potřeba i vzácná přízeň. Ničivá monstra v čele armády vypadají nejen působivě, do hry však přináší i další vrstvu hratelnosti, která rozvíjí jinak dost klasický přístup "kámen, nůžky, papír". I chiméry však mají svoji "Achillovu patu", kterou může být zrovna právě Achilles a jemu podobní bájní hrdinové.

I když jsem hrál kdysi hru opakovaně, překvapilo mne jak krvelačný masomlýnek zdejší bitvy jsou. Jednotky i ty mýtické padají v bitvách po desítkách i stovkách, vesničané mají neustále plné ruce práce se sběrem surovin aby se ta válečná mašinérie nezadrhla a nepřítel nevyrazil na inspekci do vaší základny. K tomu ostatně napomáhá i jedna z novinek Retold verze v podobě zvýšených limitů pro armády, což je rozhodně vítaná změna. Bitvy jsou tak epičtější než kdy dříve.

Verze Retold přináší citlivou modernizaci grafiky, která však v ničem neubírá kouzlu původní hry. Je to přesně takové to zlepšení, kdy si bláhově myslíte, že takhle nějak podobně hra vypadala již kdysi. Stačí však jeden pohled na dobové záběry a budete hned vyvedeni z omylu. Důležitá přehlednost prostředí i jednotek naštěstí zůstala zachována a ke citlivému grafickému upgradu prostě není co namítnout. Hra obsahuje i češtinu, která však moc dobře nefunguje. Jednak měla minimálně po vydání problém s diakritikou a samotná kvalita překladu mi přišla spíše horší. Během chvíle jsem tak přeladil zpět na angličtinu. 

Celou dobu jsem trochu obcházel naprosto jasný otazník. Co vás napadne při spojení RTS a konzole? No jistě, ovládání… Autoři se snažili. Dokonce se hodně snažili a po určité době zvykání je na místě spíše pochvala. Hra obsahuje řadu logických zkratek k různým akcím, funguje to dobře, ale i tak se našla řada momentů, kde jsem si prostě přál, abych hrál hru klasicky s myší a klávesnicí. Kampaň jsem procházel na obtížnost „HARD“ a občas mi přišlo, že z podstaty věci rychlou RTS prostě nestíhám na gamepadu korigovat tak rychle, jak bych si představoval. Vím co chci dělat, ale ovladač a ruce nestíhají. Každopádně doporučuji jako první věc výlet do nastavení a následnou úpravu rychlosti a rozsahu bloku, kterým se vybírají jednotky. V základu je vše až nesmyslně pomalé a maximální rozsah pro výběr nedostatečně veliký. 

Ve hře jsem s chutí po dalších několik desítek hodin pokračoval i po odehrání všech kampaní a nového rozšíření Immortal Pillars. Multiplayer jsem spíše jen vyzkoušel, ale mód Arena of the Gods mě i přes svoji jednoduchost bavil velmi. V zásadě jde o sérii klasických scénářů s tím, že každé utkání je ovlivněno určitým modifikátorem podle některého z bohů.  Prometheus (ok, to není úplně bůh) tak například umožní začít stavět Titan Gate hned na začátku hry na úkor efektivity vesničanů. V tomto módu si navíc postupně odemykáte schopnosti pro vašeho legendárního hrdinu, kterým není nikdo jiný než Arkantův syn Kastor. Zamrzela jen zvláštní nevyváženost obtížnosti jednotlivých scénářů. Zatímco některé byly na HARD jednoduché, jiné jsem nezdolal ani po četných pokusech. Ty, kde stojíte proti třem AI protivníkům ve vzájemném spojenectví jsem nesplnil doposud.

AoM: Retold je tak prvotřídní RTS, která i na konzolích velmi dobře a dlouho baví. Dokonce si myslím, že kdybych hru hrál na PC, hodnotil bych ještě výše. Jde ale spíše o to, že AoM vzhledem k žánru naráží na limity PS5 jako platformy než o chybu hry samotné.

Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 13. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Zábavné frakce; spousta pestrých jednotek; náplň většiny misí; spousta kvalitního obsahu; snaha tvůrců při návrhu ovládání pro gamepad se cení

Proti: Umělá inteligence jednotek občas zlobí; kvalita příběhu a custcén není zrovna valná; žánru gamepad úplně nesedí i přes snahu autorů; nevyvážená obtížnost

+16

Tales of Graces

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 60
Tales of Graces je hrou dvou tváří. V obalu vcelku fádního JRPG se ukrývají překvapivě propracované herní systémy a mechaniky. Aspoň v případě, že nebudete hrát na nižší obtížnost.

Akční souboje patří mezi ty nejlepší v žánru. Zdánlivě jednoduchý základ je doplněn mnoha možnostmi. Důležitá je kombinace úhybů, bránění, využívání slabostí nepřátel i načasování používání podpůrných itemů. K tomu si připočtěme, možná až zbytečně překombinované, vytváření a vylepšování předmětů. Nebo eleth mixér sloužící (mimo jiné) k automatickému používání jídel v průběhu boje či také systém levelování nejen zvyšováním úrovně, ale i odemykaných Titulů. Asi je jasné, že na pozadí se odehrává hodně věcí a proniknutí do tajů hry zabere dost času. Vše do sebe ale zapadá a je jen škoda, že novější díly Tales of se vydaly cestou zjednodušování.

Horší už jsou ostatní aspekty hry. Příběh je klasický (čti předvídatelný a zapomenutelný). Postavy s jejich osobními linkami docela ujdou, nicméně zbytek děje spíš nudí. Postupem času se to navíc zhoršuje. Střety mezi národy a následná očekávaná záchrana světa vůbec nepůsobí epicky a záporák je spíše k smíchu. Průměrná hudba ničemu extra nepomáhá a vedlejší úkoly jsou po většinu času prachbídné fetch questy.

Dnešním hráčům toho, bohužel, nemá Tales of Graces příliš co nabídnout.
+10

Final Fantasy VII Rebirth

KattKatt
Dohráno
  • PS5 90
Rebirth je ještě lepší než Remake, ale zároveň není. Skvělá věta na úvod,co? Hned vysvětlím, jak to myslím. 

Kapitola 1. - Milníky v životě hráčově

Je to rozhodně nejkrásnější hra, kterou jsem kdy hrála. Grafická úroveň všeho je opravdu dechberoucí. Ať už se jedná o detaily postav, samotnou krajinu nebo výhledy do dálky. Ty mě dojímaly snad nejvíc. První rozhlédnutí se v Grasslands, kochání se kaňony u Cosma nebo cachtání se v potůčcích v jungli u Gongagy, doplněné o ikonické melodie od Nobua, jsou splněným snem každého FF fanouška. Navodilo mi to vzpomínky na momenty, kdy jsme na přelomu milénia s kamarády slintali nad úžasnou grafikou z FF VIII intra a potom FF X, kde už ta bomba grafika byla i mimo filmečky. 
Na PS5 se to hraje luxusně. Je to první hra, kterou jsem na něm hrála a musím vychválit i haptické fičury ovladače, které přinášejí další vrstvou zážitku. Technická stránka hry, ovládání i rychlost loadování na jedničku s hvězdičkou, třikrát podtržená. 

Kapitola 2. - Óm mani padmé húm

Příběh. Příběh je alfou a omegou. Jestli je teď horší nebo lepší se neodvažuji hodnotit. Zatím. Změny vůči originálu tam jsou, ale je těžké je uchopit a nějakým způsobem posoudit. Snažila jsem se zenově ustát všechny triggery přístupem: „Je to jejich hra, můžou si s tím dělat, co chtějí.“ S jedním jediným bullshitem se mi to nepovedlo, což je po 90 hodinách hraní slušný výsledek. 
Části, kde se hraje za Zacka, a pak konec inklinuje k myšlence, že existují alternativní světy. Zdá se mi to strašně laciné a většinou se k tomu uchyluje, když už nevíš příběhově coby. Avengers to vytěžili dostatečně a určitě nejsem jediná, kdo má na alternativní dimenze od té doby alergii. Ještě neházím flintu do žita a doufám, že se to ve třetím díle vysvětlí, že to jsou celý jen Cloudovy PTSD halušky, což by do univerza zapadalo FF VII mnohem více.  

Kapitola 3. – Podstata zla 

Gameplay. Tady se většinou láme chleba, jestli je hra dobrá nebo ne. Bojování a exploring zabírají většinu herní doby a jsou povedené a zábavné. Co bohužel povedené není je četnost, kvalita a do jisté míry i povinnost miniher. Stala se kardinální chyba - k rozhodování byl puštěn nějaký maniak, a dopadlo to nadmíru tristně. A to opravdu nemyslím klasické open-world otazníčky/ikonky, kterých je tu také plno, ale ty pravé otravné debility, které jsou většinou ještě ztížené pitomým ovládáním nebo výběrem aktéra, jenž je bude vykonávat. Jedná se o čistou vatu a časový filler, který ale vůbec nebyl nutný, protože hra má tunu kvalitního obsahu. I ten kvalitnější obsah jako sbírání world intelu, závody s Chocoby, hraní na piano nebo VR mise získávají hořkou pachuť kvůli ostatním podprůměrným činnostem a je to škoda. Nejhorší na tom je, že úplně zbytečně. 
Costa del Sol byla herně úplný očistec. Dvě minuty hraní, povinná hrozná minihra, pět minut hraní, další minihra, která ušla, cringe filmeček, převlíkání do plavek, jedna minuta hraní, další úplně debilní minihra. Ani jsem se nestačila z toho traumatu oklepat a došla jsem do Gold Sauceru, který je jedna velká minihra. Designéři, kteří toto nechali dopustit, by měli na místě dostat padáka. 
Top nejhorších miniher: Moogle house – zlo, od lvl.5 čiré zlo. Nahánění kuřat. Gears nad Gambits. Delfín. Cactuar Crush s Aerith. 
 Naopak milým překvapením byla karetní hra Queen’s Blood. Ta mě chytla hned od začátku. Řadím jí na druhé místo za Triple Triad, který už asi nikdy nic nepřekoná. 
Po pracném sesbírání protoreliců mě encounter s Gilgameshem trochu zklamal. Čekala jsem to nějak…lepší.  

Kapitola 4. – Co je víc, než ježdění na čoklech? 

Ráda bych dala Rebirthu 100%, ale kvůli všem těm minihrám a pasáži v Costa del Sol odebírám 10% a jsme na stejném hodnocení jako u Remaku. Jinak je to báječná hra, která se dobře hraje a fantasticky vypadá a zní (když teda nemluví Nanaki, ten hlas mě neskutečně vytáčel). Kvality prvního partu Rebirth překonává ve všech směrech, hlavně ve volnosti pohybu a nádherně zpracovaném open-worldu. Moc mě baví pomrkávání směrem k FF veteránům a těším se na finální part, kde už si snad konečně zasnowboardujeme. 
Moc to bavilo hrát i moji malou dceru, z čehož mám neskutečnou radost. Vychovávat novou generaci FF fanoušků je totiž důležité. :) 

Dětské zhodnocení na konec: „Fanto Fantazy je dobrý, protože tam můžeš jezdit na čoklech.“ 
+16

Fort Solis

NixNix
Dohráno
  • PS5 75
Taková jednohubka, která ale podle mne má co nabídnout. Jen se k ní musí přistupovat opatrně a hrozně záleží, co od toho člověk čeká.

Já jsem neočekával nic jelikož jsem o tom titulu ani nic nevěděl a rovnou jsem si ho koupil a udělal jsem dobře. Byl jsem aspoň překvapen. A je hrozně důležitý tady u této hry nesrovnávat. Pokud to začnete porovnávat a budete si říkat a proč to není jak u tamtoho a toho, tak opravdu budete zklamaní.

Ale pokud k tomu přistoupíte s čistou hlavou, hra může zabavit. V první řadě je důležitý říct, že to není horor. Takže žádný Dead Space atd nečekejte, ale hra si umí udržovat atmosféru. Grafika a atmosféra opuštěný základny je fakt super a hra má opravdu dobrý detaily. Jen co může být kámen úrazu, tak fakt, že to je hlavně walking simulator. Takže jen prozkoumáváte a chodíte. A to někoho může nudit.

Ale jakmile začne jít do tuhého, tak člověk je opravdu opatrný a není si jistý v každý místnosti. Tohle jsem u hry opravdu cítil.

S hratelností jsem neměl žádný problém a s kamerou, jak už to bejvá u těchto her, tak občas, ale nic zásadního.
QTE eventy jsou dost nekompromisní, ale ty mne bavily. A dost mi u této hry sedly, tak nějak bez nich by to bylo víc prázdnější a je to aspoň větší zábava.

Hra není nikterak dlouhá a za jeden den se dá sfouknout. A co se týče příběhu, jasně záleží, pokud vysbíráte všechny indície, videa, dokumenty atd tak pochopíte, ale i bez toho se to dá celkem pochopit. Někoho ten konec může zklamat, ale já byl spokojený s tím jak to skončilo.

Netvrdím, že je to must play titul, ani takový, ke kterému se budete vracet. Ale pokud někdo hledá něco trochu jiného s krásnou grafikou a celkem v pohodě cenu k tomu, že hra se dá odehrát za cca 5 hodin, tak ať to zkusí. Ale vstup do této základny je jen na vlastní nebezpečí.

Pro: grafika, dabing, filmovost, QTE, cena je adekvátní

Proti: pro někoho může být hra až moc krátká, QTE můžou vadit, můžete být zklamaní z konce hry

+6

The Last of Us Part I

VashekVashek
Dohráno
  • PS5 90
TLOU jsem prvně dohrál na PS4, byla to jedna z prvních her co jsem tam hrál. Bylo to ponuré, bylo to krásné (doteď si vzpomínám na scénu s žirafama), bylo to intenzivní. Avšak nikdy jsem to neměl v paměti jako to nejlepší co jsem hrál.

Part I jsem si tak po dlouhých letech zahrál rád a opět si ji užil, dokonce bych i řekl že více než poprvé. Hra mi přišla ještě více intenzivní, hlavně emočně. Skvěle vystavěná charakterově a dramaturgický. Hratelnostně dost vyvážená (hrál jsem na Hard) a díky novému enginu i doopravdy krásná. Tohle je doopravdy jedna z nej her, o která se bude mluvit jako o definující hře (to už i víme, protože se to stále děje).

Hratelnostní loop není tak objevný. Je to vlastně takové epizodické putování postapo světem, se survivor prvky. Vztah postav se tak stmeluje a hráč objevuje svět a lidi v něm. Právě charaktery všech postav a jejich příběhy jsou extrémně emotivní a skvěle zpracované. Herní svět je nádherně zpracovaný (výhledy na budovy prorostlé zelení, krásná příroda, lidé měnící se na houby), akční pásaže jsou intenzivní a náročné (často jsem umřel nebo končil s minimem nábojů), enviromentální puzzly trochu zbytečné.

Tady asi není co víc psát, prostě si to zahrajte, neuděláte špatně.
+6 +7 −1

Kingdom Come: Deliverance II

LookEczLookEcz
Dohráno
  • PS5 95
BOHEMIAN RHAPSODY 

Možné spoilery.......

Den před releasem hry spatřily světlo světlo světa první recenze a ta od britského PC Gameru měla v perexu podtitulek BOHEMIAN RHAPSODY.
A to je naprosto vynikající shrnutí příběhu pánů Ptáčka a Jindřicha.
Oba vyráží na naprosto banální výlet na hrad Trosky, aby předali poselství Pánů z Lipé a vyzjistili postavení pana Bergova.
A jak už to tak ve správných příbězích chodívá, všechno se posere.
Zatímco Ptáček a Jindřich se cachtají v rybníčku, jejich družina je pobita bandity, poselství ukradeno a oni dva se jen tak tak zachrání,
Pokusí se dojít na hrad Trosky, ale jejich vzhled a vůně není zcela hodna poslů. Tudíž jsou politi hovny a vykázáni.
Shodou náhod skončí na pranýři, tam si odtrpí své, pan Ptáček s hněvem odchází.
A Jindra má spoustu času a možností dostat se na svatbu Pana Semína, protože tuší, že by se na svatbě mohl mihnout pan Bergov.
No nedopadne to zcela podle představ, ale na nádherně zrekonstruované Trosky se nakonec dostaneme.
A tím veškeré pořádné dění teprve začíná!
Ano, hra má dvě naprosto nádherně zpracované mapy, kromě Trosecka i Kutnohorsko, ale celá ta první je vlastně jen takový obří tutorial.
Příběh začíná mít pořádné obrátky na konci první mapy. Začnou se dít velké věci, na scénu přichází Žižka, první epické momenty a Jindra si s velkým zadostiučiněním vyřeší část nesplacených dluhů.
A.....
A přesouváme se do druhé mapy a druhého dějství. Které je tak trochu příprava na velký nadcházející heist, včetně schánění členů Žižkovy družiny a je to zábava na celé hodiny!! Jasně, můžete jet jen po hlavní lince a ignorovat vedlejší, navázané questy, ale to by byla převeliká škoda!
Proč? Pro slepičí kvoč!
Ale taky proto, že jsou skvěle napsané a dost často i vtipné. Jestli si tu někdo zaslouží obří pochvalu, jsou to scénaristi. Questů, ať už hlavních nebo vedlejších, je tu hromada a na běžné poměry podobných RPG jsou někde úplně jinde. Snad každý má svůj relativně triviální začátek, který na první dobrou působí stylem získej - přines, ale skoro vždy se dost zajímavým způsobem rozvětví a postaví vás před volbu, u které si skoro nikdy nejste jisti, které její řešení je to správné. A dost často se vám Vaše rozhodnutí může v pozdějších fázích vrátit jako bumerang.
Hluboce smekám před scénaristickým týmem.
Ale to jsme odbočli. Hlavní dějová linka směřuje k epickému finále, kde si užijete veliký heist, obléhání a vyvrcholení příběhu našeho Jindry, které začalo čorkou meče a spálením vesnice.
Mezitím si můžete zahrát mezihru Thief : The Kuttenberg Project, protože Kutná Hora je celá podemleta katakombami a když se v nich naučíte orientovat (lze i získat mapku), můžete si časem přijít k nemalému bohatsví.
Ale to je jen tak na okraj.... :-D
Naschvál tu vynechávám spoustu věcí. Jakože třeba Žižkova smečka je poskládána z býdných existencí, které si po chvilce zamilujete. Protože kdyby se příběh odehrával o 540 let později, v klidu si je představíte v Tarantinově Inglerious Bastards.

PO TAKOVÝM PRCÁNÍ MÁM VŽDYCKY HLAD....

Dabing... Český dabing je totální bomba. Ano, má svoje mouchy, to rozhodně nepopírám. Ale tak moc Vás do hry vtáhne....
I když více méně umím a rozumím anglicky, v jiných hrách si běžného ševelení a štěbetání na ulici nevšímám. Ale v KCD 2, díky tomu že na nás svět hovoří mateřštinou, se fakt občas zastavím a jen poslouchám očem si obyvatelé vesnic povídají. Díky obsažené mluvené česštině má hra neuvěřitelně vtahující prvek.
Nehledě na to, že nezůstalo jen u dabingu!
Dost postav, a i důležitých, si jejich dabéři přímo i zahráli!
Což pro našince působí oprabdu jak kdyby hrál nějaký interaktivní film.

Mohl bych se tu ještě sáhodlouze rozepisovat o všem možném, ale to je ztráta času.
Mého, i vašeho.
Prostě si to kupte a zahrajte!! Takováhle pecka se urodí jen jednou za čas a tahle dokonce vznikla u nás.
A to jsem ještě ani nezmínil fenomenální soundtrack! Ten je naprosto....
Vy tu ještě jste??? A proč???
Proč už dávno nehrajete?????

Pro: Příběh, epika, hudba, čeští herci, dabing...... Musím pokračovat?? Vlastně jo.... Nádherná, ale fakt NÁDHERNÁ příroda. Bydlím v Českém Ráji, takže vím, o čem mluvím.

Proti: Bugy. I když je optimalizace a vyladění na špičkové úrovni, takhle velké hře se prostě nevyhnou. Hlavně na kutnohorsku.

+5

Kingdom Come: Deliverance II

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS5 100
Herní výzva 2025 –  Zločin a trest  
 
Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Je ta hra dokonalá? Není, takovou jsem ještě nehrál a nemyslím si, že hrát budu. Je ta hra dokonalá ve formě zážitku, který mi poskytla? To už je jiná a já mohu říct, že je, jelikož jsem se ještě u žádné hry (pravděpodobně ani u W3) nebavil tolik hodin. Ve hře mám nějakých 120+ hodin a nemohu říct, že bych narazil na hluchou pasáž, když jsem slepě mačkal tlačítka.

Proč mě ta hra tak neskutečně chytla? Je to kombinace několika faktorů. Nezanedbatelným faktorem je české zasazení. Přeci jenom ta skoro udušená vlastenecká dušička se při každém českém úspěchu trochu rozžehne. Navíc jsem milovník historie a obecně žeru historická zasazení ve hrách či filmech. Navíc český ostrovtip na mě funguje v rámci humoru suverénně nejlépe a KCD2 se ho rozhodně nebojí. Vlastně často jde i na takovou tu dnešní hranu, ale vkusně, super. 

Další skvělou věcí je volnost. Takový pocit volnosti jsem ve hře asi ještě nezažil. Samozřejmě, ve spoustě hrách můžete dělat mraky věcí mimo hlavní příběhovou linku a zabít tak spoustu času, ale tady mě prostě bavilo kovat meče, sbírat bylinky, míchat lektvary (ty především), nasávat ten svět (ale i v hospodě), hrát si kostky, prostě to tam je tak skvěle imerzivně zakomponované, že všechny ty vedlejší věci dávají smysl a hlavně poskytují zábavu.

Ten svět prostě žije, reaguje a často funguje i bez vás (do určité míry samozřejmě). NPC tu skutečně něco dělají, baví se mezi sebou, mají nějaký denní režim a obecně mě hra neskutečně vtáhla a místy jsem si skoro přišel jak v nějaké simulaci. Nevybavuji si druhou hru, kde bych z reakce světa kolem mě měl až takhle skvělý pocit. 

Příběh je taktéž vynikající, ale především jsou tu skvělé vedlejší questy, které jsou velké kapitoly sami o sobě. Opět si nevybavuji moc her (jestli vůbec nějakou), kde jsou vedlejšáky až takto komplexní a dlouhé. Je zde nepřeberné zajímavých postav, některé si oblíbíte, některé vás budou štvát, jiné vám budou tak nějak jedno, prostě přesně tak, jak to má být. Jo a dabing? Nepamatuji se, kdy jsem naposledy dobrovolně šel do českého dabingu (počítám i filmy), ale tady jsem rád, že jsem po něm sáhl, díky čemuž byla ta imerze ještě o stupeň dál.

Hra mi proti prvnímu dílu přišla o něco jednodušší (je možné, že je to i zkušeností z prvního dílu), vlastně si nevybavuji žádné záseky, navíc vám hra vždy podá nějakou tu berličku, o kterou se lze opřít, což je za mě skvělé, protože díky tomu neztrácí tempo. Souboje jsou docela jednoduché, když se naučíte counter attack, tak jste v podstatě za vodou. Navíc tentokrát fakt není problém si obstarat "nekonečné" množství sejvovice, což mě lehce mrzelo, jelikož ve vlastní posteli jsem byl tak maximálně 10x. 

Musím pochválit i mnohem lepší stav dvojky oproti prvnímu dílu. Jasný, občas se něco vykreslovalo delší dobu, někde se sekla nějaká postava, visel quest, který nešel přijmout, ale žádný velký bug, který by mi vyloženě dopálil se nekonal. Hra běží hezky i na PS5, ale možná jen nemám tak strašně náročné oko. 

Ještě musím dodat úplně úžasné zvuky! Místy jsem se musel ujišťovat, že neslyším cvrlikat ptáky za oknem a lekal jsem se, jestli mi něco nevrže v bytě. Hudba mi přišla tak decentně epesní, trochu oxymoron, ale tak jsem jí vnímal, někde v pozadí hrála, ale když jsem se zaposlouchal, tak přesně nabuzovala danou atmosféru. 

Ve finále jsem skutečně nadšený a nelituji ani jedné koruny (kupoval jsem sběratelskou edici) a minuty ve hře strávené. V podstatě se jedná o jeden z mých herních snů, jak jsem si představoval téměř dokonalou videohru. Třetí díl je sice nasnadě, ale já bych chtěl vidět, kam dál se dokáže WH posunout a s napětím to budu sledovat.

Pro: příběh, postavy, svět, humor, zasazení, živost světa, NPC, vedlejšáky, audio

Proti: obtížnost (hodně berliček proti prvnímu dílu)

+22

INDIKA

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 75
Indika je fakt divná.

Myslím Indiku jako hru a myslím Indiku jako jeptišku.

Z náhledů hry jsem moc nevěděl, co si mám o Indice myslet, a nevím to pořádně ani teď po dohrání. Jedná se o bizarní mix, který prostě neodkážu nikam zařadit. Při hraní se mi hlavou asi nejvíc honily vzpomínky na Stanley Parable. Velmi důležitým aspektem hry jsou totiž filozofické úvahy vypravěče, který se tentokrát pouští do kritiky církve a její stupidní ideologie. Myslím, že to je hlavním námětem Indiky - říkám myslím, protože opravdu netuším, co jiného by se touto hrou snažil básník říct. Mám totiž tolik otázek a prakticky žádné odpovědi. Shrnu tedy dojmy.

Hra má skvělou atmosféru. Alternativní verze prdelákova někde v Rusku je vykreslena podle mě dost věrně. Je naprosto nemožné poznat, jestli se v této bohem zapomenuté depresivní díře píše rok 1900 nebo 1980. Sníh, špína, bída a černoprdelníci, kam se podíváš. Rusko jak z praku. Vysoká úroveň grafického zpracování atmosféru výborně doplňuje, i když dojem občas kazí špatně navázané animace, velmi očividné kolize textur u obečení a tak dále. I přesto, klobouk dolů - náhodný kolemjdoucí by si mohl hru klidně splést s DLC z RE8. Celkový dojem ze světa, který je tak akorát uvěřitelný, ale tak nějak divně pokřivený a groteskní, se mi dost líbil... přirovnal bych celkový dojem k atmosféře Little Nightmares. Také zajímavá práce s kamerou a celková filmovost scén stojí za zmínku. Horší je to se zvukovým designem, narazil jsem často na různé glitche a velké výkyvy v hlasitosti. Také scény jsou občas divně střižené, nebo prostě v půli useknuté.

Herní náplň je asi tou nejdivnější částí. Opět se asi jedná o meta komentář k tématu náboženství a hraní videoher obecně, jinak si to nedovedu vysvětlit. Hra vás nechá sbírat body, odemykat upgrady, ukazuje levely, přehrává osmibitové zvuky... zatímco plníte vědro vodou. Zbytečné úkoly, z kterých nic nemáte.

Denní náplň naivně (ne)věřící jeptišky, která mrhá svým životem pro slepou víru.
Denní náplň hráče videoher, který plýtvá svým časem pro pár pixelů na obrazovce.

Ve hře budete řešit i adventurní hádanky, které jsou tak banální, až jsem se na nich zasekl skoro ostudně dlouho. Opět ani nemůžu posoudit, jestli na mě měly záměrně působit tak otravně a lacině.

Herní doba mezi 3-4 hodinami mi přišla naprosto adekvátní, i když hra skončila z ničeho nic a nechala mě překvapeně zírat na titulky s hlavou plnou otázek. Pokud o Indice můžu něco s jistotou prohlásit, tak to, že podobná hra tu ještě nebyla. Jedná se určitě o dobrý námět k zajímavé diskuzi v hospodě, ale zpráva, kterou chtěli autoři touto hrou poslat, zůstala podle mě doručená jen napůl.

Pro: Grafika, svět, délka hry

Proti: Zvukový design

+12

Hitman: Absolution

benzinkanalevobenzinkanalevo
Dohráno
  • PS5 80
Hitman Absolution HD je remasterovaná verze původní hry z roku 2012, která byla součástí kolekce Hitman HD Enhanced Collection vydané v roce 2019. Přináší vylepšenou grafiku, vyšší rozlišení a plynulejší chod na moderních konzolích a PC. HD verze přináší vylepšenou 4K podporu, stabilních 60 FPS a vylepšené textury, což zaručuje mnohem lepší vizuální dojem. Světlo a stíny působí moderněji a animace jsou plynulejší. Přesto je vidět, že hra už má svá léta.

Hra sleduje Agenta 47, který se ocitá v komplikované situaci – musí ochránit mladou dívku Victorii, zatímco je na útěku před svou bývalou organizací ICA. Příběh je dost osobní a nabízí filmovou atmosféru. Přesto někteří fanoušci hru kritizovali, že se odchýlila od svého standardu. Já si každopádně hru užil i přes to, že mi příběh přišel trochu přitažený za vlasy, když si uvědomím, kdo nebo co vlastně Hitman je. Hitman Absolution se od tradičního sandboxového stylu předchozích her posunul k lineárnějším úrovním s více skriptovanými momenty. Přibyly nové mechaniky, jako Instinct Mode, který usnadňuje sledování nepřátel a umožňuje "předvídat" jejich pohyby. Dále pak zvýrazní důležité předměty v okolí nebo třeba i cíl, po kterém jdete. S vyšší obtížnosti se ale tento mód stává méně a méně dostupným. Ubývá čas použitelnosti a ani zpětné dobíjení není tak dostupné. Co se obtížnosti obecně týče, máme jich na výběr dost. Od easy až po purist pro opravdové nadšence, kde chybí jakákoli pomoc a musíte se soustředit pouze na své smysly. Samozřejmě nechybí možnost převlékání, což mi ale sem tam vyústilo v nelogickou frašku. 47 si buď nevzal třeba kuklu (Na co taky. Vždy je to holohlavý zabiják a úžasně zapadá mezi ostatní kolemjdoucí….) Popřípadě byl zahalen, ale NPC stejně poznali, že to jaksi není ten stejný pán, co před pár minutami. Zde bych vypíchl Hitman 3, kde tento neduh opravili. Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě jednu věc, která mi hratelnost taky kazila. Je to systém checkpointů. Sakra, koho tohle napadlo? Nemožnost manuálního uložení. Navíc, pokud hru vypnete, checkpoint se nepočítá a vy začínáte hezky stejnou kapitolu. Senzační nápad….

Nejsem úplně fanoušek Hitmana. Já vlastně hrál jen úplně prvního Hitmana (do dnes si pamatuju ten hlásek stráží – „leave immediately“) a Blood Money. Hru jsem si ale opravdu užil. Bavila mě, dala mi to, co jsem čekal. Nic víc, nic míň. Některé mise byly náročnější a zejména v těch posledních jsem mnohdy spoléhal na náhodu, než nějaký plán. Těch 15 hodin bylo ale hraničních. Naštěstí jsem se „nepřejedl čtyřicetsedmičky“ a s chutí se pouštím do dalšího dílu. Zamrzí funkce checkpointů, nevybalancovaná AI (převleky) a občasné grafické glitche. Na druhou stranu potěšily detaily jako otrávení jídla / pití jedem nebo hození zastřeleného těla do fontány, kdy za pár okamžiků voda zčervenala a problém byl na světě.

Pro: Chytrý stealth, relativně hezký grafický kabát, komplexnost misí

Proti: systém checkpointů, nelogičnost v převlékání

+5

High on Life

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 80
Viděl jsem první dvě série Ricka a Mortyho a líbily se mi hodně. Takže jsem očekával, že humor High on Life mi sedne, takže byla spíš otázka, jak na tom bude zbytek hry. A ona je to i z hlediska hratelnosti velmi zábavná akce.

Samozřejmě prim hraje humor a neustálé povídání ukecaných zbraní z rasy Gatlianů. Někomu může přijít nekonečné žvatlání arsenálu otravné, mě ale bavilo po celou hru. High on Life ale má i další humorné postavy i místa a obsahuje také docela slušné množství vtipných detailů.

Zbraně nejsou ale jen ukecané, ale popravdě i dost povedené z hlediska gunplaye. Každá z pětice je jiná, krásně se doplňují a střílení z nich je zábava. Zbraní je tedy sice jen pět, z toho jedna až ke konci, ale vzhledem k délce hry to úplně stačí i díky tomu, že každá z nich má dva mody. Plus je zde i skromné množství upgradů.

Povedené jsou i světy, do kterých se v rámci plnění misí podíváme. Také jich je sice jen pár a zpětně se do nich vracíme, ale jsou docela propracované a třeba lokace planety Port Terrene se mi líbily hodně a považuji je za nejzábavnější.

Příběh je v jádru jednoduchý, drogový kartel G3 napadl Zemi, lidstvo zotročil, protože jsou tou nejlepší drogou ve vesmíru. Hlavní hrdina hry během chaosu při útoku mimozemšťanů nachází Kennyho, Gatliana, který mu v rámci budoucí spolupráce přesune jeho celý barák i se ségrou (která je úplně boží, tuhle postavu jsem si zamiloval, a to i díky dabingu) na planetu Nova Sanctus, odkud se vydáváme lovit bossy z kartelu G3. Dokud nezničíme toho posledního. A u toho tak trochu dávat pozor na ségru. A na Genea. Nesmíme zapomenout na Genea.

No je to dobrodružství, které stojí za to si zahrát, pokud vám sedí humor Justina Roilanda a máte rádi bláznivé střílečky. 

Jo a to kolo nespouštějte z očí, odměna pak stojí za to :P
+16

Days Gone

NixNix
Dohráno
  • PS5 75
Taaak, konečně dohráno. No to teda bylo peklo. Takhle dlouhou a táhnoucí se hru jsem dlouho nehrál. Ale ne vše bylo tak hrozný, to zas musím uznat. Pojďme se na to podívat.

Co už jsem zmínil, tak obecná délka hry, výplně misí. Bože, proč? Klasický problém u open worldu, prostě tu máte fakt strašnou hromadu misí, které se opakují, jsou táhnoucí, strašně nudný a obecně to absolutně nebaví. Jasně a teď je ta otázka, proč jsi to vůbec hrál?

No protože příběh je naprosto skvělý a hrozně mne bavil a strašně mne zajímalo, jak to dopadne. Postavy jsou fakt dobře napsaný a bavila mne jejich společnost a celkově svět je zajímavý. Ale právě ten příběh dostal grády až tak v polovině, kdy to fakt nabralo velký obrátky a začal se rozjíždět dost zajímavý kolotoč všeho. A to bylo na tom opravdu zábavný.

Co musím ještě zmínit tak ještě jsem se nesetkal s tak špatně zahranou hlavní postavou a nadabovanou. Když má Deacon mluvit normálně tak mluví jak kdyby chtěl zabít celý svět, když má být naštvaný tak mluví tak potichu, že máte vše nastavený na tak vysokou hlasitost, že po skončení jeho monologu vám vyskočí mozek z hlavy díky hlasitosti. Když jede na motorce tak do toho tak řve, že jsem měl úplnou averzi na to a dycky jsem se bál na tu motorku sednout.

Ale jinak ostatní postavy jsou naprosto skvělý a tam jsem se nesetkal s žádným problémem. A obecně jízda na motorce a celková ovladatelnost byla naprosto v pohodě. Klasický problém s kamerou tu samozřejmě je, ale na to už je člověk zvyklý z jiných her.

Jinak ale celkové zpracování je fakt dobrý. Grafika je nádherná a ten remaster fakt nechápu. Já hrál původní verzi na PS5 a vůbec mi nepřišlo, že by hra potřebovala vyleštěný grafický kabátek, úplně bez problémů se dá hrát.

A co se týče mého doporučení tak pokud si chcete užít opravdu x hodin ve světě se zombíky a různými dalšími magory, tak za málo peněz toho dostanete opravdu dost a ještě ke všemu i dost zajímavý příběh. Ale já už se za Deaconem nevrátím, ale třeba ostatní to vezmou za mne.

Pro: filmovost, nádherná grafika, příběh, cut-scény, celkové zpracování, velký svět, rozmanitost úkolů, vedlejší postavy, nízká cena

Proti: strašně dlouhá hra, hrozně se to táhne, děláte spoustu úkolů pořád dokola, dabing hlavní postavy, spoustu klasických problémů s kamerou jak je u open world her zvykem, příběh se opravdu rozjede až v půlce hry

+10

Split Fiction

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 80
Kdyby se mě před rokem někdo zeptal, jakou hru od Hazelight studios si má zahrát jako první, řeknu jednoznačně: It Takes Two. Teď, po dohrání Split Fiction, na stejnou otázku odpovídám jednoznačně: It Takes Two.

Na další hru od Josefa Farese jsme se s manželkou upřímně těšili, i když první trailery na mě pravda moc dojem neudělaly. Fantasy a sci-fi? Nebude to brutální klišé? Ano. Je to brutální klišé - draci, obři a lesy? Yep. Roboti, lasery a vesmírné stanice? Samozřejmě. I když dobře odladěná core hratelnost z It Takes Two podle očekávání nezklamala, světy Split Fiction bohužel působí jako slabý odvar všeho, co jsme už milionkrát viděli. A teď nemluvím o různých referencích a situacích přiznaně půjčených z různých popkulturních zdrojů. Myslím tím dvě hodiny dlouhou příběhovou linku, která působí jako lidl Mass Effectu, nebo dvouhodinou odbočku do lidl Dragon Age. I když nás hra i tak bavila, postupně nás ubíjela svojí délkou, linearitou a všeobjímaícím pocitem, že "tohle jsem už přece někdy hrál...". Malými ostrůvky naděje jsou "side stories", kde si z hlavní příběhové linie odskočíte na pár minut do krátké povídky. Ty jsou více či méně originální, diverzní, přiměřeně dlouhé, zábavné a hlavně vtipné. Všechno narozdíl od hlavní příběhové linie. Pamatujete ty otevřené lokace v It Takes Two, kde jste si mohli odpočnout od hlavního příběhu a dělat chvilku jen hovadiny? Tak ta je ve Split Fiction jen jedna, a navíc jako součást side story. Hlavní příběh je lineární, poměrně vážný a vtipné situace si můžete tak maximálně vytvořit sami.

Pokud jde o herní mechaniky, ve Split Fiction je jich logicky mnohem víc, než tomu bylo v It Takes Two... hra je přece jen snad dvakrát delší. Na druhou stranu, nevybavuju si ani jednu, která by mě jakkoliv zaujala. Tím, že se jedná buď o sci-fi vychytávku, nebo fantasy kouzlo, mi na nich nepřišlo nic atraktivního. Například kladivo s hřebíky nebo magnety z It Takes Two, ty si pamatuju doteď, protože jsem je předtím nikdy neviděl. Hackování a létání na dracích? Ale notak...

I když zaznívá hodně kritiky, musím prostě vzít hru na milost a přiznat si, že v podstatě neexistuje konkurence, a tak i přes všechnu tu obyčejnost Split Fiction, jsme se manželkou bavili a rádi si zahráli další dobrou kooperační hru. Jsem jen trošku zklamaný, že podle mě Hazelight netrumfli vlastní laťku, a o to hůř mi nakonec pasuje celkem dost dobrá hra.

It Takes Two jsme dali během let několikrát znova. Split Fiction rozhodně po druhé hrát nebudeme.

Pro: Hratelnost, kooperace, příběh, side stories

Proti: Zasazení, konec hry (je nesnesitelně roztahenej....)

+12

Observation

GameEsGameEs
  • PS5 90
Hned ze začátku můžu říct, že tohle pro mě bylo velký překvapení. Upřímně po třicítce čím dál častěji podobný hry vyhledávám a zjistil jsem, že je čím dál těžší na to narazit - hru co se pohybuje někde mezi interaktivním filmem a hrou s tím, že to pořád je spíš hra než film. Cutscény prokládaný různými puzzly a i určitá možnost pohybu hráče po lodi, i když ovládá "pouze" AI software. Velmi cinematický zážitek umocněný tím, že ovládáme lodní AI (což dělá titul i velmi aktuálním) a ostatní postavy na naše kroky reagují. Užil jsem si tenhle zážitek moc a v podstatě jsem to sfouknul za dva večery, ač to až tak krátké není, někam k 8h se herní doba dostane. Zase - před pár lety bych to označil za naprosto normální strávit za dva večery 8h ve hře, ale bohužel se člověk v jeden moment přehoupne do doby, kdy si jen tak 4h na hraní vyhradit nemůže :).

Tenhle komentář není moc strukturovanej, ale v podstatě mi přijde nejlepší věc, jak Observation zhodnotit je to, jednoduše vypustit tu emoci, co to v člověku vzbuzuje, a nemluvit o ničem konkrétním, protože u takhle cinematicky a příběhově zaměřený hry je těžký něco neprozradit. Atmosféra je celou dobu tajemná a v příběhu je poměrně hodně zvratů, takže to nutí člověka neustále pokračovat, fakt jsem měl problém to vypnout, zkrátka chtěl jsem vědět, co se bude dít dál.

Snad jediná věc, co zážitek trochu kazí jsou grafické bugy, na které jsem narážel. Nijak nerozbijí ani neomezí hratelnost, ale postavy prostupující zdmi a předměty kazily jinak moc hezky vypadající prostředí. Hudba a zvuky atmosféru skvěle dokreslují a v tomhle případě bych doporučoval hrát se sluchátkama.

Kromě poslední výtky to byl ale moc fajn zážitek a rád uvítám doporučení na podobně fungující hry :)

Pro: hluboký cinematický zážitek, chytré nepřímé "ovládání" postav skrze AI, atmosféra a zpracování lodě a vesmíru

Proti: občasné grafické bugy

+6

Weird West

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 60
Název Weird West odpovídá přesně obdrženému obsahu. Podivná směsice nápadů a mechanik se sjednocuje v nepříliš sourodý výtvor postrádající celkovou kvalitu. 

Nutno uznat, že vize vývojářů je patrná ve mnoha prvcích. Třeba svět reagující na činy a rozhodnutí hráče. Spousta činitelů hratelnosti je až nečekaně propracovaných. Například funkční fyzika nebo hrátky s prostředím (hořlavé materiály, elektrické vodiče) zvládnou občas zapůsobit svou využitelností. Zároveň i většina úkolů má několik možných řešení. Zdánlivě se může jednat o splněný RPG sen.

Jenže mnoho dalších aspektů už pokulhává. Předně akční souboje se odehrávají takovým stylem, že většinu mechanik ani nedokážete využít. Přestřelky totiž připomínají skupinu pobíhajících splašených slepic. Pokud selže stealth, tak nastupují střelné zbraně. Vůbec nedává smysl zkoušet nepřátele nahánět do jedovatých kaluží, když je stačí jednoduše zastřelit. Umělá inteligence, nejen parťáků, navíc postrádá jakýkoliv pud sebezáchovy.

Podobně i svět divokého západu by si zasloužil lepší provedení. Jednotlivá městečka, sídla i chrámy si jsou hodně podobné, oproštěné od nějakých jedinečných prvků. Stejně tak systém postupného průchodu za pět různých postav není proveden zrovna šťastně. Mají pár rozdílných skillů, ale mimo ně není ve stylu hraní větší rozdíl. Přechodem na nového hrdinu ztratíte získané vybavení, nicméně jej lze získat zpět naverbováním toho předchozího. Ovšem neděje se tak u předmětů sloužících ke zlepšování skillů a perků, ač ty už naučené se přenáší. 

Zajímavý příběh trpí lacinou prezentací. Namluvení, alespoň těch klíčových NPC, by jistojistě pomohlo. Avatary jsou stylově bez barev, pročež je od sebe rozeznávat dá občas zabrat. 

Weird West se začleňuje do té skupiny her, kterým ubližuje zvolený žánr. Udělat v podobném stylu ukecanou adventuru by možná vedlo k lepšímu výsledku. Ve stávající podobě totiž selhává v naprosto základních věcech, zatímco je zároveň prošpikován mnoha povedenými detaily.
+10

Split Fiction

novotennovoten
Dohráno
  • PS5 95
Jak napsat recenzi na jednu z nejlepších her, co jsem kdy hrál a přitom neprozradit nic?

Mám moc rád A Way Out, protože mi dala co-op zážitek, jaký jsem do té doby neznal. Mám ještě raději It Takes Two, protože byla hravější, nenásilnější, dojemná a plná nápadů. Očekávání od Split Fiction potom byla zákonitě tak vysoká, že mohla jen zklamat. Nestalo se.

První dvě hodiny jsem ještě neměl jistotu, přece jen jsou některé chvíle a mechaniky podobné těm z předchozí hry, ale s postupujícím časem spokojenost rostla až k úžasu. Není se ani čemu divit, když jsou hlavní hrdinky od začátku do konce ve dvou vděčných žánrech. Fantasy mám raději než sci-fi, ale v obou směrech mám načteno, nakoukáno i nahráno dost, proto mě kulisy nebo premisy jednotlivých světů nepřekvapí. Jenže o to právě jde! Právě v tom, že člověk strávil na vesmírných stanicích, ve futuristických městech, ve společnosti robotů nebo naopak v pohádkových sférách, po boku nadpřirozených tvorů a s mečem v ruce kus života, je ta největší síla. Protože hrajete tam, kde to máte rádi. A pak zase jinde. A pak zase jinde.

Split Fiction je skvělá hra a jsou to desítky her v jednom. Ne v podobě miniher jako minule, ale v podobě jednoho celku, který dohromady dává kompaktní zážitek a má neocenitelnou kvalitu v tom, že je čím dál lepší. Vážně, z počátečního "hodně fajn", přes "regulérně tak super jako It Takes Two" až po "To je asi nejlepší finále, co jsem kdy hrál!"

Nicméně první ohlasy nelhaly. Zatímco předchozí Faresovy kousky se daly úspěšně prožít s méně vyhraným sourozencem, partnerem nebo rodičem, tady to neplatí. Nedokážu si představit, že se do téhle změti obrazů vrhne nehráč, protože i jako někdo, kdo hraje už pěkných pár let, jsem chvílemi nestíhal zírat, jestli mám zrovna útočit, bránit se, zatáčet, střílet, přeskakovat na jinou platformu nebo jen fascinovaně zírat na tu obrazovou nádheru.

Pro: Neustálý pocit překvapení, synťákový soundtrack, finále

Proti: Po It Takes Two chybí prvním světům wow efekt

+11

Sifu

NixNix
Dohráno
  • PS5 90
Jako malej jsem koukal na filmy Bruce Leeho, Jackieho Chana apod. a dycky jsem si říkal, že bych chtěl si zahrát nějakou vyloženě kung-fu mlátičku. A je to tady. Sice to není hned, ale přece jen jsem se dočkal. A že to byl zážitek se vším všudy. Tím vším myslím nervy, smích, pláč a hlavně ten pláč.

Co Sifu nabízí, tak naprosto komplexní bojový zážitek, který si budete pamatovat opravdu dlouho. Příběh není nic jiného než příběh o pomstě, ale já beru spíše příběh to, že máte vybít všechny a všechno, co se na obrazovce hejbe. A že je na to radost pohledět. Hra je nádherná, všech 5 misí je naprosto do detailu zpracovaných a interaktivní prostředí dodává všem těm bojům opravdu důraz na to, že většinou já jsem dostal velkou pecku a musím na to jít trochu jinak.

A tímto se dostávám k podstatě hry. Vlastně každým nezdarem, každým krokem, soubojem se učíte. O tom to je, učit se mechaniky, učit se komba nepřátel a postupovat dopředu. Vždy jsem si myslel, že tip takových her není pro mne, ale musím říct, že mne to strašně pohltilo. Nemohl jsem to odložit, dokud jsem ten boj nevyhrál a nepostoupil dál. Nejen, že jsem měl taky nenechavou pěst a občas jsem chtěl do něčeho praštit, ale spíše jsem mohl praštit akorát sebe, jak jsem pomalý.

Každou smrtí jsem se snažil zlepšovat až do samotného finále, kdy ze mne spadl ten obrovský kámen a taky nutkání, znovu si to proběhnout. Tahle hra je fakt jiná. A speciální protože nikdy jsem po takovém záhulu neměl chuť vše absolvovat znovu, ale tady ano. A to svědčí o všem.

Kdo si chce potrápit své prsty i ovladače a pocuchat nervy, ať jde do toho, nakonec nebude litovat.

Pro: ultimátní bojový zážitek, který prověří vaši trpělivost i schopnost učit se

Proti: občas mne zlobila kamera, jinak cena, která se pořád drží poměrně vysoko

+12

Resident Evil Village: Winters' Expansion

benzinkanalevobenzinkanalevo
  • PS5 90
Tento komentář bude souviset hlavně s přídavkem Shadows of Rose. Abych pravdu řekl, tak Mercenaries mě moc neoslovilo, ale chtěl jsem zkusit dokončit příběh Wintersovic rodinky. A jsem naprosto nadšen!

To, co chybělo ve Village je tady. DLC nás sice vrací do lokalit, které jsme již viděli v původní hře, což je trochu škoda, ale na druhou stranu zde vývojáři dali sice krátké, ale fantastické 3 - 4 hodinky.

Příběhem je cesta Rose, která se nějak nedokáže vyrovnat se svými schopnostmi. Trpí hlavně tím, že ji nechce přijmout okolí, a tak se bude snažit se této "kletby" zbavit. Jak se k nim dostala si už musí každý hráč zjistit sám projitím hlavního příběhu hry RE8 VIIlage. Již od začátku je atmosféra hutná, tíživá a správně hororová. Diametrálně lépší, než u jejího předchůdce ve formě plné hry. I když se mi Village líbil, tady jsem opravdu vyloženě nadšen. Škoda, že podobným rukopisem autoři nepojali celý hlavní díl.

Rose má samozřejmě k dispozici nějaké ty zbraně a nábojů je opět celkem dost, ale i tak mi atmosféra těchto pár hodin někdy doslova vyrazila dech. Doll House je naprosto neskutečný. Příjemné zpestření je i nový "neviditelný" přítel, který Rose pomáhá v nesnázích a snaží se jí vést tím správným směrem.

Podtrženo sečteno, tento počin se opravdu povedl. V záplavě různých DLC mi tento dává opravdu smysl a je radost si jej zahrát. Je správně děsivý, napínavý a je ohromná škoda, že i krátký. Držím palce, aby se vývojáři vydali v 9 díle právě tímto směrem.

Pro: atmosféra, hororové prvky,

Proti: zde je opravdu škoda, že je to tak krátké

+4

Resident Evil Village

benzinkanalevobenzinkanalevo
Dohráno
  • PS5 85
Tak mám za sebou i poslední díl této nesmrtelné série. Díl, který přímo navazuje na Resident Evil 7: Biohazard Takže pokud někdo váhá s tím, zda hrát sedmý díl před dílem s názvem "Vesnice", tak jednoznačně. Příběh nejen začíná tam, kde předchozí končí, ale v jeho průběhu se rozplétá tak, že nepolíbené předchozím dílem rozhodně nepřekvapí tak, jako třeba mě.

Opět se tedy dostaneme do kůže Ethana Winterse. Hra nás v podstatě za pár okamžiku překvapuje scriptovanými záběry, které nekončí ničím jiným, než návštěvou vesničky někde v Rumunsku. Více z děje prozrazovat nebudu, protože to je tenký led mezi spoilerem pro tento i předchozí díl. K ději už jen dodám, že se rozjíždí poměrně pomalu. Vše ale bude postupně vysvětleno a dočkáme se i překvapivého finále.

Hratelnost mi přišla stejná jako v díle předchozím. Ethan je ale odhodlanější jít si za svým a dokazuje to svými sebevědomými monology. Opět ale neskáče a nepoužívá ani chvaty, jako jeho vrstevník Leon ze 4 dílu. Těšit se ale můžeme na skvělý arzenál zbraní, které se samozřejmě dají různě zlepšovat ať už u obchodníka nebo z nalezených věcí. Ano, opět se do RE vrátil obchodník, u kterého si za smyšlené peníze můžeme kupovat, co má zrovna "skladem". Samozřejmě od nás odkupuje různé předměty, krystaly apod. Hráči znalí 4 dílu ví úplně přesně. Jen tento obchodník, Duke, již není zahalen do hábitu, ale je to slušný klon Heleny Růžičkové.

V průběhu hry se samozřejmě podíváme i do jiných lokací, než je vesnice, kde se ale budeme párkrát vracet. Lokace obecně jsou velkým pozitivem hry. Hlavně grafická stránka je parádní a ten historický vizuál se autorům povedl na výbornou. Tady sem se párkrát přistihl, že mi to hodně připomínalo právě 4 díl. Atmosféra byla výborná a rád sem se "kochal" vizuálním zpracováním.

Uvedl jsem, že atmosféra byla výborná. To ano, ale bohužel už né hororová. Autoři vsadili na akčnější pojetí a ani protivníci nepůsobili nijak strašidelně. Ono, lycani nebo nemrtví jsou vymodelovaní hezky (rybí pán nebo soldati byli úplně skvělí), ale obecné pojetí hry není strašidelné obecně. Chybí lokace, kde lapáte po dechu, bojíte se, co přijde a nemáte pevnou půdu pod nohami. Nábojů taky není zrovna málo, takže máte jistotu i v tomto. Na druhou stranu vím, že autoři ten horor prostě umí. Krásný důkaz je právě i tady. A je to dům Beneviento. Zde jsem si musel měnit slipy několikrát. Fascinující audiovizuální zážitek mě donutil pozvat si k sobě manželku. Je to vážně škoda, protože tohle byla jedna z nejlepších částí hry.

Hra hezky plyne, není stereotypní a těch cca 11 hodin opravdu uteklo. Někteří tady považují za negativum poslední akčnější část hry. Mně to nevadilo. Naopak. Hra tak trochu hráče vede k tomu, že se na konci roztrhne pytel s nepřáteli, a tak mě to nepřekvapilo. Jsem jsem se modlil, zda přijde ještě něco podobného jako House Beneviento. Ani inventář už není žádná tragédie a vleze se do něj docela dost věcí tak, abyste šli vyzbrojení jako průměrný Stallone. Poklady a klíčové itemy se totiž ukládají jinde a nezabírají místo v inventáři jako takovém. Asi jsou v jiném hrníčku :-) Je zde opět základní crafting, takže i zde si zásoby můžete doplňovat poměrně velkoryse.

Hra nám od začátku dávkuje trošku nerovnoměrně obtížnost a první minuty budou na střední docela oříšek. Poté se to ale uklidní. Obecně bych ale řekl, že Village není úplně jednoduchá hra. Lycani aktivně uhýbají kulkám a jsou hlavně mnohem rychlejší, než Ethan. U něj sem si někdy připadal, že místo běhu skáče v pytli. Dostatek nábojů mi ale nikdy nedal pocit bezradnosti.

Co zmínit na závěr. Díl sem si užil i přes pomalejší rozjezd. Závěr mě zase nalákal na díl devátý. Do budoucna bych ale té akčnosti trochu ubral a zkusil se zase vrátit trochu ke kořenům. Hráč si samozřejmě chce i zastřílet, ale méně je někdy více a série RE byla vždy spíš o té nejistotě, co bude za dalšími dveřmi, než jistotě, že to, co tam bude, bez milosti rozstřílím. A teď hurá na DLC.

Pro: grafika, audiovizuál, příběh, dům Beneviento

Proti: trochu víc boss fightů na můj vkus, strach až na druhé koleji

+6

High on Life

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Bude se Vám High on Life líbit? To záleží čistě na tom, jaký vztah máte k dnes už prakticky kultovce Rick and Morty. HoL je totiž primárně komediální hra, jakých věru příliš není a vše stojí právě na humoru, jehož styl je poplatný právě zmíněnému seriálu. Připravte se každopádně na scény, které snad žádná jiná videohra doposud nenabídla. Lituji všechny rodiče, kteří se snad nechali zmást barevným vizuálem a hru koupili svým ratolestem.

Osobně jsem pár sérií Rick and Morty spokojeně absolvoval, takže jsem se u FPS těch samých tvůrců výborně bavil. HoL je specifickým, bizarním často až fekálním humorem napěchovaný. Jasně, vnímání humoru je subjektivní. Sám za sebou pár her zjevně spoléhajících na humornou složku mám a často mi přišly spíše trapné. HoL takový naštěstí není a tak 95 % scénáře se vyloženě povedlo... tedy pokud na to máte žaludek. Hra je plná vulgárních scén, postavy se vás (nebo sebe navzájem) nebojí přímo poslat do píče, v jedné z nepovinných hádanek máte za úkol propojit potrubí, kterým jeden z mimozemšťanů doslova nasere tomu druhému do huby... konsenzuálně, zbraně s vámi po celou hru nadšeně hovoří, či vám nevybíravě nadávají a neustále glosují okolní dění. Kupodivu mě to nikdy nezačalo vadit. Skvělé byly fiktivní pořady a reklamy v telce, které opět do jedné brousí na hraně dobrého vkusu. Je to jeden velký vesmírný trip... tedy za předpokladu, že byste si papírek s LSD narvali přímo do análu... a já si ho každopádně velmi užil.

Nejdůležitější pilíř v podobě humoru tedy naštěstí stojí bytelně, hra překvapuje, šokuje a baví. Měl jsem nicméně přeci jen obavu, jak to bude se samotnou hratelností. Naštěstí si autoři neuřízli žádnou ostudu. Jasně, určitě existují lepší FPS, ale i pořádná řada podstatně horších. Zbraně jsou osobité (doslova) a i když není arzenál příliš bohatý, střelba z nich je poměrně zábavná a i díky rozumné délce hry nezačnou souboje otravovat. Nepřátelé z řad G3 kartelu by mohli být o něco pestřejší, ale třeba souboje s bossy opět plné slovních přestřelek a většinou i nějakého gameplay twistu mě vyloženě bavily. Taková bitva s Dr. Johnem Gibletsem, PhD je naprosto epická mrk, mrk. Hra se nebojí neustále a velmi umně bořit čtvrtou stěnu a potěšila i řada odkazů na jiné hry (přímo jmenované), filmy či popkulturu obecně. Která jiná hra adresně vyzývá redaktory například IGN, aby jí v recenzi strhli pár bodíků za právě líný level design? Když jsme u filmů, ve hře si klidně můžete sednout do kina a zhlédnout kompletní stopáž Céčkového hororu Demon Wind za doprovodu satirického komentáře dalších mimozemských diváků. A takových drobností je rozsahem jinak poměrně skromná hra plná!

A co příběh? Mezihvězdný drogový kartel G3 obsadil matičku Zemi, aby si zde zotročil veškeré obyvatelstvo. Lidé jsou totiž žádanou drogou a ve vesmíru neexistuje lepší pocit, než když takového Slávka z Brna vyhulí pomocí hyperbongu. Nemluvnému hlavnímu hrdinovi se naštěstí během invaze dostane do rukou Kenny. Kenny je původem Gatlian z vypleněné planety Gatlus, což je v podstatě mluvící ničivý kvér. Hon na vůdce kartelu v čele s ohyzdným Garmantuem může začít... je to samozřejmě velká blbost, ale blbost povedená díky již zmíněnému scénáři, který doplňuje prvotřídní dabing. Snad jen hlas hrdinovi ségry je trochu otravný... ale to bude asi taky záměr.

HoL je slušná střílečka, kterou vzhůru urputně táhne skvělý humor. Některé aspekty hry by šlo ještě dotáhnout a nevadilo by přijít s jednou či dvěma vizuálně odlišnými planetami navíc. Každopádně jde o velmi specifický zážitek, který rozhodně nesedne každému. Jedna z her, jejíž původní vydání pouze pro Xbox jsem tiše oplakal. Naštěstí jsme se časem dočkali i na PS a výsledný dojem je jednoznačně pozitivní. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 9. Na život a na smrt:  Dohraj hru, která má v názvu slovo “Life” nebo slovo “Alive” – Hardcore varianta /Bližší vysvětlení snad netřeba./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 33. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Humor; scénář; spousta bizarních nápadů a drobností; příběh i postavy jsou vlastně dobré; celkem slušný gunplay; TV spoty

Proti: Opakující se nepřátelé; občas zvláštní respawn po smrti; lokací není závratné množství a hra vás do nich posílá opakovaně

+7

Dead or School

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 60
Je tomu již 70 let, co mutanti ovládli celý povrch Země a zbytky lidstva se ukrývají v podzemí. Jenže mladší generace se nechce svým osudem smířit a snaží se najít cestu zpět na slunce. Jednou z nich je i teenager Hisako, která se vydává na svou pouť s úctyhodným cílem. Chce totiž chodit se svými kamarády do školy.

Asi není překvapením, že příběh není silnou stránky Dead or School. Připomíná špatnou fanfikci potácející se mezi hloupými zvraty a nudnými postavami. Z nich pomyslnou korunu zaslouží právě hlavní postava, která je zvláštní akorát tím, že nemá žádnou osobnost.

Ale u téhle hry jde o příběh na posledním místě. V zásadě se jedná o klasickou, z boku viděnou, akci. Aspoň většinou. Prostředí je totiž ve 3D, čehož je občas využito pro natočení kamery do úhlu a, bohužel, úplnému zmatení perspektivy při skákání. Pokud zároveň s tím dojde i k jejímu oddálení, tak je chvílemi obtížné vlastní postavu ve změti chaosu na obrazovce vůbec vidět. Pro jistotu se ke všemu občas připlete i interface a o frustrující situace není nouze.

A je to docela škoda, protože samotná hratelnost dokáže místy rozhodně pobavit. K dispozici máte tři kategorie zbraní: na blízko (meč), na dálku (samopal) a těžkou (raketomet). Každá má potom několik typů a jejich odlišnosti umožňují vytvářet buildy pro různé nepřátele a situace. Dají se navíc vylepšovat i měnit jejich vlastnosti. Doplňování perky a skilly získatelnými levelováním už je jen třešničkou na dortu. Nepřátel je dostatek druhů, většině navíc musíte nějak přizpůsobit svou strategii a bossové dokážou otestovat všechny hráčovi nabyté zkušenosti.

Normální obtížnost představuje dostatečnou výzvu, aniž by vyloženě rozčilovala a vedlejší úkoly vyžadují splnění ne úplně primitivních puzzlů. Snad jen samotná délka hry mohla být o třetinu nižší. Těch 15 hodin je přeci jen, vzhledem k nabízenému obsahu, zbytečně moc.

Dead or School je pravděpodobně tvůrcův splněný kreativní sen. Je cítit jeho vize a chuť, ovšem vyvážena nezkušeností tolik vyčnívající u některých nezávislých projektů. Výsledkem je hra pro úzkou skupinu fanoušků žánru, ač i oni jistě mají na výběr z kvalitnějších titulů.
+9

Ghost of Tsushima

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 75
Hlavním tahákem hry Ghost of Tsushima je její zasazení a musím říct, že to na mě opravdu fungovalo. Není moc her, ve kterých bych mohla navštívit středověké Japonsko a být součástí významné historické události. Navíc v kůži samuraje, který ovšem vlivem příběhových událostí ze své čestné cesty sestoupí a rozhodně se věci vzít do svých rukou. Ten přerod samuraje Jina v ducha byl za mě dobře udělaný a nechyběly tak scény naplněné emocemi a napětím.

Bavilo mě se projíždět po ostrově a kochat se přírodou, protože v dobrém slova smyslu je to opravdu barevný kýč, až mi místy oči přecházely, jak těch barevných vjemů bylo hodně. Jednotlivé části se pravidelně střídaly, takže žlutý les přecházel do horských luk či polí plných barevného kvítí. V severní části jsem se dočkala i zasněžených krajin, které byly barevně sice méně výrazné, ale i ty měly své kouzlo. Kladným bodem bylo i dynamické počasí a střídání dne a noci, takže byl stále důvod hledět do dáli a užívat si přírodu Japonska. Zvlášť pěkný pohled byl, když zrovna vycházelo slunce, ale v údolí ještě zůstávala mlha. Musím pochválit i fotomód, které sice ve hrách využívám málokdy, ale překvapily mě jeho možnosti úpravy výsledných snímků obrazovky.

Do soubojového systému jsem se zpočátku musela dostávat, ale nakonec mě chytl a bavilo mě přepínat soubojové styly dle protivníků, kteří proti mě stáli. Často jsem spoléhala na perfektní odrážení útoků a později i úhyb a naopak jsem skoro vůbec nevyužívala arzenál, který měl Jin k dispozici, jako byly vrhací nože, kouřové bomby aj. I luk jsem příliš často nepoužívala a spíše šla do soubojů napřímo. Co se mi líbilo sledovat, tak byl způsob, jakým Jin bojoval a komba, která dokázal vytvářet vypadala dobře.

Podstatnou částí hry jsou vedlejší úkoly, které jsou za mě velmi slabé a naprosto nezapamatovatelné a zaměnitelné, takže je naprosto jedno, jaký člověk plní. Vždy šlo o to stejné a už na začátku úkolu jsem věděla, jak bude probíhat a kde dojde k boji. K němu totiž došlo vždy až na jeden jediný vedlejší úkol, který se obešel bez boje. Samozřejmě je to akční hra, tak se ty boje dají očekávat, ale uvítala bych občasnou změnu tempa a právě ten úkol bez souboje byl milým a nečekaným překvapením. Navíc je jejich řešení naprosto jednotvárné, žádné rozhodování, žádná dilemata, prostě nic nad čím by hráč musel přemýšlet. Vedlejší úkoly si s sebou nesly také jeden společný neduh s těmi hlavními, dost často byl totiž někdo (párkrát i něco) zajat. Kde je Božka? Byla zajata. Socha Budhy? Zajata. Kovář? Zajat. Manžel? I ten byl zajat. I taková aktivita se dá očekávat při obsazení území, ale to opravdu musel být každý s pár výjimkami zajat? A tudíž scénář těchto úkolů byl stále stejný, jen jsem čekala, na koho Černý Petr padne tentokrát. Naopak hlavní úkoly byly o něco propracovanější a líbilo se mi, že se soustředily pouze na několik postav, s nimiž jsme si vytvářeli vztahy a spojenectví. I když jednotlivé úkoly působily trochu chaoticky, byl v nich alespoň patrný jakýsi vnitřní vývoj postav.

Po vzoru jiných open worldů tak ani zde nesmí chybět vata, tedy činnosti, které hráč může či nemusí vykonávat a odškrtávat si nákupní seznam. Nebylo to nejhorší, z velké části mě to i bavilo, ale spíše bych ocenila, kdyby se vývojáři věnovali tvorbě více živoucímu a interagujícímu světu než posázet mapu otazníky. V podstatě to byla oddechová hra bez nutnosti zapojit mozek. Stačilo přijet k otazníku, číst zápletku ani nebylo nutné, odjet na místo akce a vybít nepřátele. Vše tak rychle ubíhalo a hlavním tahounem zábavy bylo ono zabíjení. To bylo občas přerušeno složením básně, koupáním v lázních nebo následováním lišky k oltáři. Není špatné se takovému druhy zábavy občas oddat, ale asi by nešlo o nich zapamatovatelného, kdyby nebylo využito v té době ještě neotřelého zasazení do historického Japonska. Celá ta hra mi přišla vlastně dost nenápaditá a hodně inspirovaná jinými hrami, které vyšly před ní. Za mě má chystaný druhý díl co zlepšovat a doufám v nějakou větší inovaci.
+18

Monster Hunter Wilds

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Monster Hunter mám v povědomí již od dílů pro PSP, vždy mě zajímal, hlavní háček v podobě obřích monster mě lákal, ale z nějakého důvodu jsem se ke hraní nikdy neodhodlal a to ani v případě veleúspěšného Monster Hunter: World. Wilds jsou tak mým prvním výletem do divočiny v rámci mnohými zbožňované série.

Jedna z věcí, co mne od hry vždy trochu odrazovalo, je již na první pohled trochu nepříjemné rozhraní. Realita byla ještě o něco horší. I Wilds je na první osahání hra dost nepříjemná. Rozhraní je řešeno formou početných menu a podmenu, obsažené mechaniky často nejsou příliš dobře vysvětlené a to ani v samostatné tutoriálové sekci. Samotná výuka pro jednotlivé zbraně je zmatečná, neúplná a na spoustu nuancí soubojového systému si prostě budete muset přijít sami. Stávalo se mi, že jsem zdánlivě zázrakem vyvolal ničivý útok, který jsem poté přes veškerou snahu nedokázal zopakovat. 

Pocit zbytečné nepřístupnosti přetrvával spoustu hodin a měl jsem neustále pocit, že šlo vše od volby zbroje, přes prezentaci statistik až po ovládání udělat přívětivěji aniž by hra ztratila cokoliv ze své komplexnosti. Ovládání je poté kapitola sama pro sebe. Nastavení akcí na ovladači nejde přímo modifikovat. Některé akce jsou poté tak neintuitivní, že není absolutně problém místo vypití léčivého lektvaru vytáhnout z brašny přenosný gril. Zvykal jsem si tak deset hodin a ještě během posledního souboje se mi podařilo na krvelačnou bestii omylem vytáhnout rybářský prut. Super. 

Vlastně mě překvapilo, že i při takovém zápasení se mi podařilo hrou procházet bez větších obtíží. Wilds, jejíž předchůdci jsou spíše pověstní svoji tuhostí, se mi během příběhové sekce povedlo umřít přesně jednou. Abych byl ale upřímný, po „dohrání“ přeci jen přituhne a mnozí hráči příběhovou linku v rámci série odbývají spíše jen jako takový výpravný tutoriál. K závěrečným titulkům jsem se prosekal za dvacet hodin a to i při počátečním zápasení se hrou samotnou, což je však jen něco kolem poloviny herní doby, kterou nabídl základní World. 

Příběh není moc dobře napsaný, postavy jsou jednorozměrné a prakticky všechny nezajímavé. Chlapec Nata, kolem kterého se celé vyprávění točí, mi vyloženě vadil. Neodpustím si poznámku k postavě jménem Erik. Má jít dle příběhu o muže, vypadá spíše jako žena a hlas má také ženský. Ve zmatení jsem si počkal na závěrečné titulky a ejhle… postavu dabuje dříve transgender, nyní nebinární herec/herečka/nevím Casey Mongillo. Ok. Moc nepomáhá, že jako snad jediná z postav výpravy (která je mimochodem jinak tvořena převážně ženami), jež nemá žádnou smysluplný význam a působí absolutně zbytečně. Čichám čichám rozmanitost za každou cenu… Příběh spíše jen kostrbatě propojuje souboje s jednotlivými monstry a nahání vás z jedné oblasti mapy do druhé.  

Jasně, Monster Hunter je o rubání monster a šití slušivého pláštíku z jejich usní, proč jsem tedy žehráním na příběh věnoval celý odstavec? Jednoduše proto, že vyprávění a cutscény tvoří skutečně značnou část hry. Unylé dialogy mezi jednodimenzionálními postavami tak chtě nechtě budou tvořit značnou část zážitku. Mezi cutscénami poté nemá ani s těmi podstatnějšími postavami moc smysl mluvit. Jednak z nich padají úplné banality o ničem a tyto dialogy navíc již nejsou dabované. Abych byl ale fér, cutscény samotné se povedly (když se v nich nemluví), každé z příběhových monster, kterých do závěrečných titulků vyprášíte k dvacítce, je na scénu krásně uvedeno i když hra neoslní úplně špičkovou grafikou, v cutscénách i během soubojů si užijete pořádnou dávku epiky. 

Wilds naštěstí baví tam, kde je to nejdůležitější – v soubojích. Monstra se povedly a i když některá hra převzala z předchozích dílů (Congalala, Rathalos,…) nechybí i zcela nové exempláře. Hra pracuje s unikátní mechanikou míření. V souboji nelze nepřítele „zalockovat“ pomocí klasického kříže je potřeba mířit při úderu na jednotlivá místa příšery a to i se zbraněmi na blízko. Při udělení dostatečného poškození dojde ke zranění dané oblasti a další útoky směřované tímto směrem jsou o to ničivější. Některé části lze přímo oddělit či useknout. Během souboje se prakticky vždy vydají i na útěk, přičemž je musíte pronásledovat. Tato mechanika je však velmi zjednodušená. Stačí jedním tlačítkem naskočit na stvoření jménem Sekreit (jakýsi kříženec pštrosa s ještěrem) a ten vaši sedinku pohodlně doručí až ke zraněné oběti. 

Pohyb je ve Wilds ostatně řešen trochu podivně. Sekreit vás totiž všude vozí automaticky. I když přepnete na manuální ovládání, při chvíli nečinnosti hra opět převezme otěže. Místě mě to rozčilovalo, potřeboval jsem si například z brašny na „pštrosovi“ v klidu něco vytáhnout, od mě však kulišácky sám zavezl zpět do víru boje. Pokud hrajete online, hru nelze zapauzovat. Pauza funguje podivně však i v módu, co má nejblíže pro hru jednoho hráče. Pauznout lze totiž jen přímo po otevření menu a vybrání příslušné možnosti, přičemž poté není možné kromě „odpauzování“ či pořízení snímku žádnou akci provádět. Že byste si chtěli přečíst zadání úkolu, popis monstra, nebo tutoriál? Smůla, než to stihnete, váš věrný Sekreit vás během toho odveze na druhou stranu mapy.

Stěžejní herní mechanikou je crafting. Zbraně i zbroj si tvoříte sami z nalezených surovin a částí monster. Setů je hodně, sám jsem ovšem opět zápasil s tím, že mi některé zbraně nešly vyrobit, ač jsem dle herního rozhraní vlastnil všechny potřebné suroviny. Zbraní je celkem čtrnáct tříd a jsou shodné s těmi z předchozích dílů. Zbraně samotné jsou poměrně komplexní a prakticky každá pracuje s nějakým unikátním konceptem. Nově lze mít ve výbavě zbraně dvě, jen si pro tu sekundární vždy musíte odskočit na hřbet Sekreita. Vzhledem k již zmíněnému odbytému tutoriálu si však na některé věci prostě musíte přijít sami hraním. Nechybí mohutná palice, obří obouruční meč, či komplexní luk a agilní dýky.

Nehrálo se mi to příliš dobře a vždy když jsem ve hře dělal cokoliv jiného než zrovna bojoval s monstrem, moc jsem se nebavil. Alespoň že po dohrání příběhové linky již v podstatě přestane příběh zavazet a vy tak můžete bez starostí lovit a chytat roztodivné zrůdy a vytvářet stále lepší brnění. Na druhou stranu, ani endgame v současné podobě není ničím, co by mě u hry udrželo navíc více než pár hodin. Velmi záhy jsem zjistil, že mě příliš nebaví dvacet minut pižlat již viděné monstrum a to ani v multiplayeru s dalšími lovci. I když tak potencionální „trvanlivost“ titulu měla být jedním z hlavních taháků, nedokázal mě bohužel Wilds nikdy pořádně strhnout. 

Asi nikdy jsem neměl tak silný pocit, že hru ani po dohrání vlastně neumím příliš dobře hrát, ale je to jedno, protože monstrum prostě časem ubiju tak jako tak. Nadšení se tak nekoná, ale kdoví, třeba jsem hru prostě jen správně „nepochopil“. Po loňském Warhammer 40,000: Space Marine 2 jde tak o další kousek, u kterého jdu proti proudu. Recenze jsou již samozřejmě venku a průměrně to z médii vychází na nějakých 90 %, což bohužel příliš nechápu. A to jsem se vždycky v hodnocení považoval spíše za benevolentního měkkotu.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Soubojový systém je unikátní (pro sérii); povedená monstra; pestré zbraně; hudba

Proti: Zbytečně neintuitivní rozhraní, mechaniky i ovládání; mizerně napsaný příběh jen otravuje; postavy; vyjma monster samotných nepříliš pohledná grafika (minimálně na původní PS5); herní smyčka zabij>ušij kaťata>zabij to samé jen silnější rychle omrzela

+5

LEGO Jurassic World

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Když si z té kupy LEGO her syn vybral na naše úplně první společné hraní zrovna Jurassic World, úplně nadšený jsem nebyl. Verzi pro VITU jsem hrál před několika měsíci a nebylo moc co chválit. Naštěstí se opět potvrdilo, že VITA verze LEGO her jsou skutečně odrbané a vlastně je nemá moc smysl hrát.

Verze pro "velké" konzole a PC je podstatně lepší. Úrovně jsou delší a celistvější. Hra navíc dává jako celek více smysl a to i po stránce příběhu. Audio stopa je rovněž podstatně kvalitnější a obsaženy jsou scény, které pro VITA verzi hry autoři prostě vystřihli. Dvacítku příběhových úrovní nyní doplňuje i čtveřice otevřených map plných drobných nepovinných aktivit. Jasně, jde převážně o vysbírávání zlatých kostek a o zlatý grál zábavy se rozhodně nejedná, ale jako taková lehce tupounká nenáročná zábava to posloužit dokáže.

Pohyb po volných mapách se bohužel neobešel bez obtíží. Zatímco v úrovních samotných je kamera fixní a dobře fungující, na ostrovech je ji potřeba ovládat ručně. Malý syn s kamerou bojoval statečně, ale ve svých čtyřech letech prohrával, poměrně často zlobivá kamera ale dokázala potrápit i mě. Ovládání vozidel je poté vyloženě špatné, stejně tak nutnost vybírat postavičku kvůli jedné akci z obrovského seznamu (to malé dítě prostě nedává). Tady už společná zábava jasně vadla a "nepovinnou" část hry jsem nakonec dohrával sólo.

Bylo dobře vidět, že humor je skutečně cílený na malé děti. Syn se tak u obrazovky hodně nasmál, já se u těch opakujících se držkopádů a srážek zase tolik nechlámal, ale bylo super sledovat, jak se u své první hry baví. Co nám však zábavu přeci jen kazilo, byly bugy. Asi nejotravnější jsou naštěstí poměrně ojedinělé situace, kdy se postavička či dinosaurus zaseknou o nerozbitné prostředí a je nutné úroveň restartovat. V levelu s pterodaktyly se nám to stalo na stejném místě dokonce třikrát, přičemž se o aktivovaný provizorní most zasekly přímo postavičky ovládané umělou inteligencí. Přiznám se, že v tu chvíli již nervíky lehce tekly.

"Velká" verze LEGO Jurassic World je tak ok LEGO hra, která však v ničem neční nad jinými zkostičkovanými licencemi. Smyčka hratelnosti je tak stále nachlup stejná a kvůli trochu jalovým schopnostem postaviček, mezi kterými se najde i obrovské množství "vyplňujících panáčků" bez jasného zakotvení do filmu, mi Jurassic World vychází jako spíše průměrná LEGO hra. I tak jde však pro rodiče s dětmi o fajn zábavu pro oba zúčastněné, jen je trochu škoda, že v sekcích mezi úrovněmi se to prckům zejména kvůli zlobivé kameře a ovládání moc dobře nehraje.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 38. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Podstatně ucelenější než handheld verze; na dinosaury děti slyší; průzkum ostrovů; hratelnost (pokud jste moc jiných LEGO her nehráli)

Proti: Hratelnost (pokud jste již několik LEGO her odehráli); kamera v sekcích mezi úrovněmi; ovládání vozidel; postavy se občas zaseknou a pomůže jen restart úrovně

+5

Resident Evil 7: Biohazard

benzinkanalevobenzinkanalevo
Dohráno
  • PS5 85
Opět další hra, které jsem se vyhýbal. Série RE je sice moje láska, ale tento díl mě nějak nezaujal. Při pomyšlení, že budu furt dokola utíkat před někým, koho nejde zabít, ve mně obecně neevokuje zrovna radost a nadšení. Chtěl jsem tedy díl přeskočit a jít rovnou na Village. WTF?! Takhle nějak jsem reagoval, když jsem zjistil, že se Village odehrává 3 roky po Biohazard a přímo na tento díl navazuje. No nic. Zkusím to a uvidíme. Jsem člověk, který se plete, ale až tak moc. To už se mi dlouho nestalo.

Hororové hry mě hrozně táhnou. Na druhou stranu jsem ale hrozný posera a bojím se i tmy. No a tady jsem si toho strachu užil až až. Pěkně postupně ale.
Ethan Winters. To je hlavní hrdina, kterého budete ovládat. Až na vyjímky, kterými jsou například krátké shoty jakoby z videokazety, to bude Váš parťák do nepohody. Příběh začíná vcelku banálně. Dostáváte email od své nezvěstné ženy, který Vás zavede do opuštěného baráku mimo civilizaci. On samozřejmě tak moc opuštěný není a jeho obyvatelé jsou, mírně řečeno, dost divní a za sousedy byste je asi nechtěli. Dům je strašidelný a plný výživných scén, na kterých si dali naši autoři velmi záležet. Chyba by ovšem byla si myslet (jako já), že se hra celá odehrává pouze tam. Naštěstí s hlavním protagonistou navštívíme i jiné, a musím říct, velmi zajímavé lokace. Tady se ale dostanu k první menší výtce. Počet nepřátel je dost omezený. Mutanti přitom nabízeli poměrně širokou škálu jejich modelování. Například přes různé fáze mutace. Nutno ale dodat, že se rozhodně nejedná o akční survival. Rozhodně si tady tolik akce, jako například u 4 dílu, neužijete. Což rozhodně ale není na škodu a hře to dodává naprosto parádní atmosféru.

Prostředí, stejně jako zvuky jsou ohromující a vyvolávaly ve mně neustálý pocit napětí a strachu. Do toho se najdou nějaké lekačky a kvalitní horor je na světě. Hra na mě působila opravdu dost silně a v 80 - 90% jsem měl opravdu úzkostné pocity. Člověk je pak rád, že se na chvíli dostane někde, kde ho podobné pocity aspoň na moment opustí. Tady bych opravdu vyzdvihl atmosféru. Dělá fakt největší část hry.

Poměrně pozitivně mě překvapil i arsenál zbraní. Ethan teda není žádný ninja a jeho pohyby jsou dost neohrabané. Zbraně jsou ale ve hře výborné a dobře vyvážené. Proti "smrtelným" nepřátelům budou potřeba. Standardní otázka, poměrně standardní odpověď u podobných her. Co náboje a další survival prvky. Ve hře je jednoduchý crafting nabízející poměrně slušnou škálu věcí, které si lze vyrobit nebo vylepšit. Nábojů je jinak poměrně málo, ale pokud člověk trochu přemýšlí a nestřílí bezmyšlenkovitě po všem, co se pohne, tak jich nedostatek není. Zejména v druhé části hry. Zde se setkáváme i s akčnějšími pasážemi. Ty mně sice nevadily, ale spíš mi sedlo to komorní hledání a bloudění s mrazením v zádech, co se odkud zase vynoří.

Postupně se hráč dostane do konfliktu se všemi členy "krásné rodinky" a s každým je to trochu jiná pohádka. Obecně je RE7 komplexní titul a autoři se snažili vyhnout se stereotypu, což se jim za mě povedlo.

Musím ale zmínit jeden naprosto šílený neduh, který mi nedával žádný smysl. Inventář. To, že je omezený, je pochopitelné a zcela běžné. Jenže, pokud ho naplníte, je konec. Hra zcela opomněla možnost využít některou z nalezených věcí (lékárnička, stimulanty apod.) bez toho, aniž by se do inventáře musela předtím vložit. Takže pokud nemáte místo, uzdravující květinku nepoužijete, dokud něco nenávratně nevyhodíte. Což je za mě naprostý nesmysl. Jestli je to prvek, který měl zvýšit obtížnost, tak je za mě úplně mimo. Ethan může nést 4 velké zbraně, několik dalších věcí, 10 bomb třeba, ale květinku si nepoužije, protože v inventáři chybí čtvereček = místo v batůžku. :-) Tahle věc mě iritovala fakt dost a trochu mi to ubralo na jinak velice obstojné hratelnosti. Ani mi nevadí, že Ethan neskáče. Ten inventář, je ale fakt přešlap.

Co dodat závěrem. Hra mě natolik překvapila, že dávám hodně vysoké hodnocení. Stopáž mohla být klidně delší. 8 hodin není až tak moc. Ale raději 8 hodin kvalitní hry, než například 16 s opakujícím se obsahem. Včera jsem rozehrál Village, jelikož mi prostě Ethan přirostl k srdci a tak nějak chci zjistit, co s ním bude dál.
Hru doporučuji všem milovníkům hororu a survival her z děsivého prostředí. Na druhou stranu pozor - není to RE jaký známe. Když si ale člověk přečte řádky výše, vadí to? :-)

Pro: atmosféra, zvuky, horor, příběh, souboje s mini bossy

Proti: odfláknutý inventář, mohlo být více druhů monster

+10

Tomb Raider

VashekVashek
Dohráno
  • PC 95
  • PS5 85
Tak jsem si po 12 letech zahrál kvůli výzvě Tomb Raider, tentokrát pěkně na PS5. Hru jsem tenkrát dohrál několikrát i na vyšší obtížnosti, nepolíben Uncharted to pro mne bylo vše nové a skvělé. V roce 2025 má v mém srdci hra stále místo a skvěle jsem si ji užil. Je to nadupaná akční jízda, ve které Lara vydrží víc než jakýkoliv člen speciálního komanda a vzdychá hlasitěji než hrdinka dospěláckých filmů.

Příběh je trochu slabší, ale charaktery postav jsou dobře vykresleny. Samotný herní loop je až překvapivě plynulý a návykový. Akční stránka zábavná, zbraně člověk doopravdy použive všechny a jen luk nestačí. Zlepšování zbraní dává smysl a je citelné, trochu horší je to ale s dovednosti Lary. Ty mi případaly tak trochu navíc.

Raidování hrobek je super zpestření a hlavně je to i zábavný environmentální puzzle, bavily mne všechny a ani u jedné se nedostavila frustrace. Trochu frustrace se ale dostavila u QTE, které byly občas topornější a nelogicky mapované - z dnešního pohledu.
+6

Bloodborne

Jakub of AstoraJakub of Astora
Dohráno
  • PS4 100
  • PS5 100
Za dobu sedmi let své virtuální existence zde na databázi jsem sesmolil jen dva komentáře a z toho byl ten druhý (DLC Shadow of the Erdtree pro Elden Ring) spíše takový checklist věcí, co bych rád viděl v jejich příštích projektech a taky tak trochu brekot nad obtížností finálního bosse (před nerfem), u kterého se zapotil i mnou zmíněný Viktor Bocan, jak jsem se později dočetl v recenzi časopisu Score... xD
Takže jsem si řekl, že už je sakra načase (v březnu 10 let výročí) napsat taky něco k mé nejoblíbenější, nejen souls, ale hře celkově (promiň RDR2). A začnu tím, jak jsem se k žánru soulsborne dostal a asi si neodpustím nějaké ty osobní omáčky kolem, třeba to, na jakých hrách, filmech a knihách jsem vyrůstal a které formovaly můj vkus obecně. Bude to asi na dlouho a nevím jestli to bude mít úplně hlavu a patu, tak kdyžtak předem sorry...

V raném dětství (počátek devadesátek) mě bavily a děsily filmy jako Excalibur, Souboj Titánů, Nekonečný příběh nebo Batman od Burtona a jejich záporáci Morgana a Mordred, Kalibos, Morlor a Gmork (hrozně cool jměna btw) a Joker s Penguinem. Později samozřejmě přišel Pán Prstenů, Van Helsing (moje největší guilty pleasure), Blade, Hellboy, Underworld apod. Nesmím však opomenout i české pohádky, hlavně S čerty nejsou žerty a jejich vyobrazení pekla, Princ a Večernice s knížetem Mrakomorem nebo Nebojsu s plesem nemrtvých na opuštěném hradě. Pannu a netvora jsem naštěstí viděl teprve pár let nazpět, vydávat horor za pohádku, obzvlášť v té době, to chtělo docela koule pane Herz. :)

Co se čtení týče, tak to jsem jako děcko úplně nenáviděl (což je zpětně celkem funny, když si vezmu, že mám teď knihovnu o skoro 300 knihách :D), ale ke čtení mě přivedly teprve gamebooky, za což jsem hrozně rád, protože si život bez knih neumím představit. Musím zmínit svoji prvotinu Nemrtvá spravedlnost a dále Prokletý hvozd, Magie, Půlnoční lupič, Přízraky strachu atd. A shodou okolností mají gamebooky, kromě dalších věcí (hlavně mangy Berserk), velkou zásluhu i na vkusu mistra Miyazakiho a jeho následné tvorbě ve světě videoher.
Z „normální“ literatury mám v oblibě krom desítek jiných autorů samozřejmě Tolkiena, Sapkowského, E. A. Poa a právě díky Bloodbornu, H. P. Lovecrafta, ke kterému se ještě v komentáři vrátím. Z komiksů a mangy musím zmínit Mika Mignolu, Alana Moorea, Go Tanabeho,  Naokiho Urasawu, Junjiho Ita a jak se patří i Kentaro Miuru (RIP).

S hraním her jsem začal na Vánoce 1999, kdy jsme s bráchou dostali pod stromeček padělek konzole NES z vietnamské tržice za pár stovek xD na kazetky, na kterých byly hry jako Contra, Mario, tanky, auta apod a až o tři roky později jsme dostali klasické stolní PC, na kterém jsme hráli hlavně GTÁčka, Mafii, ale i takový Vampire The Masquerade: Redemption <3.
Pak po letech jsem se už za vlastní prachy rozhodoval, jestli jít do X360 nebo do PS3. Nakonec jsem vybral Xbox, který jsem ale po dvou letech prodal, abych si zahrál hru Demon's Souls, nad kterou jsem slintal na YT právě po přečtení recenze od Jakuba Červinky v časopise Score, kde hře dal krásných 90% (čímž mu děkuju, a taky děkuju jednomu random prodavači z JRC v Hradci Králové, který mi tak hezky básnil o Dark Souls, jinak bych o tenhle žánr zavadil asi mnohem později, jestli vůbec).

S prvním hraním Demon's Souls a Dark Souls se stal soulsborne žánr mým nejoblíbenějším (těsně následován survival horory, o kterých tu snad někdy taky něco sesmolím) a i po cca 15 letech, tisících hodinách, platinových trofejích, nespočtu napodobenin a kupodivu jen jedním rozbitým ovladačem mě to stále neuvěřitelně baví. Dokonce mám i pěknou sbírku artbooků, komiksů a sošek...

A teď k souls hrám samotným:
Když nepočítám akční odbočku v podobě Sekira, tak jsou to vlastě všechno temná fantasy RPG s rytíři, čaroději a draky, zasazená do post-apokaliptických světů, plných ruin hradů, katedrál a smrdutých kobek, kde se potulují nemrtví a všelijaká další těžko popsatelná havěť. Vlastně to působí tak, že všechno důležité se už událo a hráč prochází skoro-mrtvými světy, které jakoby čekaly na ránu z milosti, jen aby to utrpení pominulo.
No a to je pávě to, co mi na těch hrách tak učarovalo. Ve většině ostatních fantasy RPGs se jede mustr: jsi vyvolený, někde v dáli povstává temný pán/démon/drak, tak shromáždi spojence z různých frakcí, co se navzájem moc nemusí, ale k poražení zla musí jejich spory na vedlejší kolej atd.
Nic proti, ale po desátém takovém RPG už to chtělo změnu, což by mohl někdo vlastně říct i dnes, po všech souls hrách a jejich kopírkách... xD Ale ještě v první polovině minulé dekády to působilo neuvěřitelně svěže a mě přijde spojení dark fantasy s post-apo atraktivní pořád.

Pak je tu ale Bloodborne...
Všechno, co jsem si zamiloval na ostatních souls hrách, tj. souboják, level-design, gotickou architekturu, hudbu monstra, zbraně, fashion, minimalismus ve vyprávění, ale hlavně tu ATMOSFÉRU a STRACH Z NEZNÁMA má Bloodborne X-krát silnější a lepší a dodnes vyhledávám fikci ve stejném či podobném duchu.
Díky Bloodbornu jsem se, jak jsem už psal výš, dostal k dílu H. P. Lovecrafta, který se stal, stejně jako u kolegy SilentWolfa, mým nejoblíbenějším spisovatelem a od té doby se nedokážu žánru kosmického hororu nabažit a všechno, co byť jen trochu zavání strachem z neznáma a/nebo ztrátou duševního zdraví, vyhledávám. Bohužel však, ať už kvůli nedostatku času, nebo z lenosti se mi jen kupí seznam věcí, co bych si rád přečetl, zkoukl nebo zahrál...
Navíc vždyť nebýt Bloodbornu, tak bych se možná nikdy nedostal ani k hernímu žánru survival hororů, ke kterým má Bb podlě mě daleko blíž, než ke klasickým akčním RPG. Inspirace hrou Resident Evil 4 (což je adept na můj příští komentář, možná třeba za pár let :)) je zcela očividná: vesničani s vidlemi a jiným zemědělským náčiním, exkavace prastarého parazita, co nejspíš přiletěl na nějakém kosmickém tělese pár milionů let zpět (stejně jako objev Staré krve v kobkách Pthumeriánů), vybuchující hlavy s chapadly/hady, větší důraz na rychlejší souboje oproti více metodickému postupu atd.

Vliv kosmického hororu provází pana Miyazakiho už od dob Demon's Souls. Nejvíc je to poznat na lokaci Tower of Latria - HPL (Shoggoth) a Králi ve žlutém (Old Monk) a pak samozřejmě The Old One.
V Bloodbornu se už ovšem naplno utrhl ze řetězu a naservíroval ultimátní love letter novoanglickému spisovateli.
A je to poznat i na boji kosmických entit o nadvládu v Elden Ringu, ale nejvíc však v dlc Shadow of the Erdtree v
lokacích Abyssal Woods (atmosféra by se dala krájet, ale jako les mám radši Forbidden Woods z Bb) a Midra's Manse (opět Král ve žlutém). 

Určitě jsem na dost věcí, které jsem sem chtěl vypsat, zapomněl, protože psaní tohohle komentáře jsem oddaloval nejspíš několik let, (ach ta prokrastinace prokletá) tak aspoň doporučím pár kousků fikce napříč médii, které nesouvisí úplně s Bloodbornem nebo souls hrami, ale právě spíš s temnými příběhy o nepopsatelném, neznámu a/nebo o ztrátě paměti či duševního zdraví:

- True Detective S1
- The Thing (1982)
- Disco Elysium
- série Silent Hill
- The Evil Within 1+2
- Dead Space
- Alan Wake 1+2
- Vrby (Algernon Blackwood)
- Král ve žlutém (mám teprve rozečteno)
- H. P. Lovecraft (samozřejmě)
- (edit) An Agony of Effort: The True Story of Bloodborne - série videí na YT kanále Charred Thermos, kterou jsem zapomněl zmínit, pro fandy Bloodbornu hodně zajímavé pokoukání

Závěrem si neodpustím poslat vztyčený prostředníček směrem zlé SONY, která než aby alespoň nalepila náplast v podobě 60 fps a podporou 4k rozlišení jako dárek k 10. výročí jejich dost možná nejprestižnější exkluzivity, tak bude remasterovat stále dokola sérii o dvou! hrách The Last of Us, pak Horizon ZD, Until Dawn a Days Gone, o které se snad nikdo neprosil. Co nás čeká dál? Spider-man, Ghost of Tsushima, Death Stranding, Ratchet and Clank remastered?
A pokud hodláš zlá SONY udělat remake na launch PS6, tak ten úkol nezapomeň dát Bluepointu, aby zase zprasily art-direction ( https://youtu.be/e19OMrxV0m0?si=35KC1qCVc9AHbv0L ) a celkový tón hry, jako se jim to povedlo u Démonů (jinak to byl fajn remake) a taky si za to nezapomeň říct alespoň dva a půl litru.
Jo, a konzolku do budoucna čistě digitální, to abychom náhodou nemohli ty hry taky vlastnit napořád a hrát je i bez internetu...

Pro: souboje, art-direction, trick weapons, hudba a ATMOSFÉRA!

Proti: v současnosti stále 30 fps a to i na PS5, SONY na značku kašle a navíc ruší projekty fanoušků- WTF?!

+13
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • jvempire Gothic +32
    Napsal jvempire, 17 dní
    Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat…
  • Garret Kingdom Come:… +26
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal Garret, 11 dní
    Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím…
  • jvempire Kingdom Hearts +25
    Napsal jvempire, 24 dní
    Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám…
  • adam.kulhanek Fallout Tactics:… +25
    Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
    Napsal adam.kulhanek, 17 dní
    Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých…
  • S4TW Kingdom Come:… +22
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal S4TW, 23 dní
    Herní výzva 2025 –  Zločin a trest     Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,…
  • CrisBenton The Elder Scrolls… +22
    The Elder Scrolls IV: Oblivion
    Napsal CrisBenton, 10 dní
    Tak po dlouhé době jsem zase něco dohrál, pač nebylo moc času. Na předchozí hře Morrowindu…
  • ActualPigeon5 Kingdom Come:… +21
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal ActualPigeon5, 23 dní
    Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta…
  • jvempire Stray +21
    Napsal jvempire, 19 dní
    Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se…
  • Subject 13 Star Wars:… +21
    Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords
    Napsal Subject 13, 13 dní
    Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy.  …
  • hanak_v_exilu S.T.A.L.K.E.… +20
    S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky
    Napsal hanak_v_exilu, 27 dní
    S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky provází pověst nejslabšího dílu z původní trojice, jenže na…