Poslední komentáře

VED jsem na databázi přidal já. Při vyplňování popisku jsem se musel hlídat, aby do něj neprosáklo, jak příšerná hra to je. V jistých ohledech je na místě paralela s nechvalně proslulým snímkem The Room. Je to prostě tak špatné, až je to trochu sranda.

Dle vyjádření autorů z litevského studia Karaclan na hře pracovali dlouhých dvanáct let... BOŽE MŮJ!!! VED sází na vyprávění a značnou část tak tvoří konverzace mezi postavami, což je ale trochu problém, když hra působí, jako by ji napsal mimozemšťan, nebo uplácala umělá inteligence. Příběh je šílený nesmyslný chaos. K jednotlivým příběhovým sekvencím vede cesta přes některý z portálů v magickém světě. Kousky vyprávění tak zaručeně při prvním průchodu neobjevíte. Celé je to ale jeden velký bizár včetně divných postav, které se ani vzdáleně nechovají jako lidé. Motivace nedávají smysl, vyprávění v sobě patlá nesourodé nesmysly a absolutně postrádá jasný fokus. Celé to splývá ve sled nesmyslných scén a zvraty jsou šílené. Prapodivné akce zavdávají příčiny bizarním reakcím.

Do absolutního videoherního pekla však hru poslal až scénář ruku v ruce s otřesným dabingem drtivé většiny postav. Byť to autoři v jednom z komentářů u traileru na YouTube popírají, hra působí jako namluvená pomocí umělé inteligence. V závěrečných titulcích se jména reálných osob objevují, v tom případě však odvedli práci na úrovni náhradních členů vesnického ochotnického divadla. Intonace často vůbec nesedí k zamýšlenému vyznění věty. „Herci“ si skáčou do řeči, aniž by byla předchozí replika zcela dořečena a ve chvílích, kdy má být některé slovo protaženo například za použití vícero hlásek „o“, čte je někdo zvlášť. Stupidní přezdívku hlavního hrdiny (Teleporter) pak některé postavy bůhvíproč vyslovují chybně. Musím hru pochválit za to, že jsem se u ní občas i vyloženě zasmál… bohužel určitě ne na místech, kde to zamýšlel autor scénáře. 

Hlavní hrdina Cyrus je z nějakého důvodu většinu hry slepý. Proč? To samozřejmě nikdo nevysvětlí, v lidském světě má však neustále zavřené oči (tedy až na chvíle, kdy na to autoři zapomněli a má je otevřené). Nijak ho to však nelimituje, nemá to na nic vliv až v jednu chvíli začne opět vidět. Proč, ptáte se? Absolutně netuším… asi kouzlo. V rámci jednotlivých scén se opakovaně dělo, že některé postava něco řekla, o větu dál to popřela a později udělala ještě něco úplně jiného. Cyrus má na zádech meč, který k němu asi třikrát za hru prohodil nějaký bezpředmětný nesmysl a pak byl opět dvě hodiny němý. 

Hra je plná WTF momentů. Utkvěla třeba Babča Yum-Yum, která vám z ničeho nic oznámí, že jednoho z obyvatel magického světa uvařila, protože dotyčný chtěl, aby mu uvařila pokrm z jiného z obyvatel vesnice. Ok. Nebo hodně „random“ vyznání lásky hlavního hrdiny jiné postavě a následná scéna s polibkem. Někdy postavy prostě jen tak ignorují již proběhlé události jako by se ani nestali (Knox při pohovoru... který je sám o sobě další WTF moment).

Abych alespoň na chvíli přehodil na pozitivnější notu, uznávám, že v magickém světě a v soubojích dokáže být hra pohledná. Zejména animace obličejů jsou však podivné a „uncanny valley“ efekt je velmi silný. I v tomto ohledu jsem se opět nemohl zbavit pocitu, že má hru minimálně z části na svědomí umělá inteligence, po které však výsledek už nikdo nepřekontroloval. No, mrkněte na trailer a posuďte sami. 

Hra je z minoritní části tvořena souboji. Ty takzvaně příběhové jsou řešeny absurdním systémem založeném na skillchecku a hodu dvacetistrannou kostkou. Neselhal jsem ani jednou za celou hru. Tento systém byl aplikován i na průzkum míst v magickém světě. Opět však nastávají bizarní situace, kdy sice uspějete, ale výsledkem je negativní kletba pro vaši postavu. Další z mnoha věcí, co ve hře vůbec nedává smysl. 

Prvních pár hodin jsem se držel naděje, že hru spasí souboje v magickém světě. Bojuje se na tahy s tím, že se hrdina Cyrus pomocí schopností i vlivem zásahů od nepřítele po bojišti pohybuje. Pro každý ze čtyř míst si vybíráte schopnosti a kouzla zvlášť a teoreticky by tak měla hra motivovat k taktickému uvažování. Schopnosti jsou však až na pár výjimek velmi podobné a nakonec jsem tak pendloval prakticky jen mezi dvěma sekcemi a efektivně používal ty stejné nudné schopnosti stále dokola. 

Druhů nepřátel je jen pár, ale celkem se povedly a nad otřesným zbytkem hry rozhodně vyčnívají. Soubojový systém působí zpočátku nápaditě, v praxi však příliš nefunguje a přes nevalnou délku hry se stihnou absolutně vyčerpat. Zdejší systém boje je jednoduše příliš plochý. V čem autoři spatřují avizované roguelite prvky, doteď nevím. I když se do mapy se souboji jde vrátit, je vždy stejná a o jiných pro žánr typických aspektech zde nemůže být ani řeč.

O hře VED by se toho dalo napsat ještě hodně, asi nic by však nebylo pozitivní. Na obrazovce se odehrává naprostý bizár prakticky po celých cca osm hodin jež vám hra z života ukousne. VED sice spadá do té delikátní sekce, kdy je tak beznadějně špatný, až je to místy sranda. To však asi jako klad počítat nelze. Výsledkem je tak nejhorší hra, co jsem hrál nejen letos, ale na férovku si to může rozdat i se srajdami několik let zpátky.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Po napsání komentáře k základní hře jsem v ní strávil ještě fůru času a postupně splnil prakticky všechno. Legacy of the Moonspell je tak spíš jen záminka, jak v nenáročné zábavě pokračovat.

Ve srovnáním s neplacenými DLC, kterých je Vampire Survivors ku cti autorů napěchovaná až po okraj, nic moc převratného nedostaneme. Nová mapa patří rozhodně k těm zajímavějším, je až překvapivě pouze jedna. Nechybí samozřejmě pár nových zbraní, které však hru až tolik neoživují a třeba Mirage Robe mi přišla až špatná. Přibyly i nové postavy, ale co si budeme povídat, za většinu z nich hlavně v pozdější fázi jednotlivých "runů" hraje velmi podobě až skoro stejně. Vizuálně se však povedly. Nepřátelé verbováni z japonských mýtů (a nočních můr) jsou rozhodně fajn, byť třeba hlavního bosse jsem v tom "madlajzu" na obrazovce poprvé ani nezaznamenal a bylo rázem po něm.

Pro fanoušky původní hry se ale jedná prakticky o povinnost. Cena je opět i bez slevy směšná a díky Legacy of the Moonspell to bezduché ničení nepřátel po desetitisících vydrží zase o chvíli déle.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Prvních pár hodin hraní provázelo nadšení tak velké, že jsem měl hlavu plnou superlativů. Plánoval jsem zde na hru pět ódy a velebit tvůrce za to, že stvořili jednu z nejlepších videoher pro děti posledních let. Nadšení nakonec není ani zdaleka tak veliké, LEGO Horizon Adventures (dále jen LHA) sice velice úspěšně adresuje snad ty největší neduhy svých LEGO bratříčků od jiných vývojářů, tedy už ohraný styl vyprávění s dětinským humorem a naprosto ubohé souboje, ale postupem času začaly vyplouvat na povrch jiné problémy. 

Děj LHA pokrývá události hry Horizon Zero Dawn (Forbidden West si autoři nejspíš schovali na příště), jde si však zcela vlastní cestou a nesklouzává k naprosté parodii jako některé jiné LEGO hry. Dějem předlohy se tak spíše inspiruje, než aby šlo o úmornou kopírku. Hlavní body děje zůstávají zachovány, ale vše je odlehčené, svěží a překvapivě funkční. Z větší části se vrátili původní dabéři a svoje role v praštěném LEGO provedení si slyšitelně užívali.

Vedle kvalitního namluvení se hra může pochlubit i skutečně nádherným vizuálem. Už roky se říká, že LEGO hry vypadají skutečně jako postavené z reálné stavebnice, ale až u Horizon Adventures to bez nadsázky platí. Autoři se dušovali, že prakticky vše ve hře je možné ze stavebnice i sestavit a není tomu těžké uvěřit. Hra je krásně barevná a detailní, zejména ústřední vesnice Mother's Heart vypadá úchvatně. Po technické stránce vše šlape absolutně bez problémů a i dva týdny před vydáním jsem nenarazil na jediný bug.

Příběh Horizonu je vyprávěn prostřednictvím dvacítky úrovní, rozdělených do čtyř prostředí. O otevřeném světě tak nemůže být ani řeč. Tady se dostáváme už i k nešvarům hry. Dojít na konec příběhu vám zabere přinejlepším něco málo přes deset hodin a to i při hraní na nejvyšší z pěti nabízených obtížností. LHA i přes všechny své klady působí jako menší méně ambiciózní hra, čemuž plná cena (1.649,- Kč v PS Store) úplně nesluší. Samotné úrovně jsou navíc sice vizuálně nesmírně působivé, jejich náplň už taková paráda není.

Asi od poloviny hry jsem si začínal palčivě uvědomovat, že úrovně jsou až na pár výjimek v podobě technologických kotlů nasekané úplně podle stejného mustru. Každá sekce tak obsahuje krátkou plošinovkovou pasáž, jež vede obvykle k aréně se soubojem. Úrovně v sobě mají sice kratičké odbočky, žádná radosti z objevování se však nedočkáte. Nakonec je jedno, jestli se úroveň odehrává v poušti, pralese nebo u vrcholků zasněžených hor. Vizuálně je to sice vždy krásné, ale paradoxně strašně zaměnitelné, přičemž hratelnost se v vůbec nemění. Výjimkou je jen občasná návštěva „kotlů“, kde však narazíte na přesně jeden typ jednoduché hádanky a pár jezdících plošinek.

V jednu chvíli jsem začal autory podezřívat, že úrovně netvořili ručně, ale jde o výtvor pečlivě naprogramovaného generátoru, což jen podpořil fakt, že po jejich dokončení je již nejde znovu odehrát. Náhodné generování úrovní ostatně zcela zjevně využívá mód Expedice, jež se zpřístupní po dokončení příběhu. Zkoušel jsem hru však znovu rozehrát a první úroveň byla vždy stejná.

Poměrně mdlou hratelnost naštěstí zachraňují povedené souboje. Poplatně předloze je možné jednotlivým nepřátelům určitou část těla ustřelit a míření na zranitelná místa je pro úspěch naprosto klíčové. Díky pozvolnému servírování nových nepřátel i možností, jak se s nimi vypořádat, baví střetnutí s kostičkovými kultisty a krvelačnými stroji až do konce hry.

Vesnici Mother’s Heart lze sice za nasbírané kostičky zvelebovat, ale ani v tom větší smysl není. Kostýmů je k dispozici ke stovce, ale jde pouze o vizuální prvek a schopnosti čtyř hratelných postav zůstávají vždy stejné. Lovy vrcholových strojů, jež se pro danou oblast odemknou po odehrání příběhu, spočívají pouze v zopakování již viděných bossfightů či střetnutí s o něco silnější verzí nepřátel ze základní hry. Mód Expedice je nekonečná série takřka stejně působících úrovní, a když mi po cca dvaceti hodinách „cinkla“ platinová trofej, měl jsem hry tak akorát dost (navíc ji rozhodně není problém získat i podstatně rychleji). Díky povedeným soubojům, zábavnému převyprávění prvního dobrodružství Aloy a krásnému grafickému zpracování, patří LHA bezesporu mezi ty lepší LEGO hry. Vzhledem k relativně chudému obsahu, nevalné délce a nulové znovuhratelnosti, si však v mých očích cenovku srovnatelnou s AAA produkcí hra úplně neobhájila.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Vesmírné sci-fi mě nebaví prakticky v žádné podobě a i filmům se obloukem vyhýbám. Chorus přesto dokázal zaujmout tím, že již na první pohled sliboval hratelnost, kterou dnes již skoro žádné hry nenabízí. Plnou palbu bych za to sice nedal, ale za nějakých 250 kaček se hra nakonec ukázala jako velmi dobrá investice… byť některé aspekty hry jinak velmi pozitivní výsledný dojem kazí.

Chorus (proč je logo hry stylizované jako „Chorvs“ mi hlava nebere… asi nepovedený odkaz na Forsu) se hraje výborně. Měl jsem obavu, že mě dogfighty budou buďto nudit, nebo nebudu schopný nic trefit. Ani jedna z obav se naštěstí nenaplnila. I když jsou souboje vesmírných stíhaček frenetické, je zdejší systém míření tak akorát shovívavý a s trochou cviku není problém drtit jednoho nepřítele za druhým. Možnosti pohybu i boje jsou přitom časem poměrně pestré, přesto je vše intuitivní a zábavné. Ke konci hry si skutečně připadáte jako frajer, proti kterému ani houf elitních nepřátel nemá moc šanci. Minimálně na obtížnost HARD je přitom potřeba být neustále v pohybu, ani po vylepšení štítů a pancíře toho vaše loď příliš nevydrží.

Zpočátku mi přišlo, že pouze tři dostupné třídy zbraní (kulomet, laser a raketomet) brzy odsoudí hru do stereotypu. Nakonec se tak nestalo a přestřelky v kosmu mě bavily až do konce hlavně tedy díky zajímavým a zábavným schopnostem „Rites“ hlavní hrdinky Nary. Náplň hry je přitom hodně podobná po celou herní dobu.

Neokoukaná a vyladěná hratelnost soubojů je rozhodně hlavní devizou hry Chorus. Mezi jasné klady bych zahrnul i osobitý vzhled a poměrně hezkou grafiku, vezmeme-li v potaz, že hra zjevně neměla úplně velký rozpočet. Většinou nezaostává ani hudební doprovod a hlavně „Chorus Theme“ je pamětihodná skladba.

Horší je to s „omáčkou“ okolo. Chorus se bere nesmírně vážně. Určité prvky vyprávění jsou zajímavé, jako celek to příběh však příliš dobře nefunguje. Ač se Chorus snaží o vykřesání emocí z hráče, vůbec se mu to nedaří. Nakecá se toho zbytečně moc a zrovna ve chvílích, kdy se přestane střílet a hra se snaží velkolepě vyprávět, začne se vše rozpadat. Jediná postava, která je reálně viditelná je protagonistka Nara, všechny další charaktery byly zredukováni pouze na portréty, jež jsou navíc u méně podstatných postav vždy úplně stejné. Ve hře je každá postava navíc reprezentována samostatnou vesmírnou lodí, což působí mnohdy stupidně. Často jde i o veliké bitevní křižníky, v každém z nich je však jen právě jedna osoba ať už jde o ostříleného vesmírného admirála, nebo zvídavého teenagera. Utkvěla mi třeba scéna, kdy měl zlovolný kult Circle mučit jednoho pilota… pustili se do toho samozřejmě i s jeho lodí. Vyprávění je tak hodně neosobní a často máte pocit, že si povídáte přímo s lodí, ne konkrétní osobou.

Nepomáhá ani to, že smrtelně vážný Chorus často sklouzává k melodramatickým výlevům. Měl jsem obavy, že krátkovlasá hrdinka Nara bude trapně drsná, jak si zjevně někteří vývojáři představují silnou ženskou postavu. Naštěstí tomu tak není. Postupně vás začnou čím dál více otravovat její vnitřní schizofrenní rozmluvy, jež vede sama se sebou a debaty s inteligentní lodí Forsa, ve kterých se mnohdy omílá to stejné neustále dokola. V soubojích zejména ke konci hry za sebe Nara a její loď dokončují věty, což mělo být asi „cool“, ale výsledek je regulérně trapný. Chorus se bojí ticha a namele se toho hodně… občas mlčeti zlato.

Styl vyprávění je tak asi největší kaňkou hry. Původně jsem uvažoval i o malinko vyšším hodnocení, protože vesmírné souboje má Chorus opravdu libové. Uvědomil jsem si však, že mě hra svým scénářem občas regulérně srala a tak je to nakonec na velmi solidní sedmičku. I tak ale mohu tuhle vesmírnou střílečku s klidným svědomím doporučit. A kdo ví, kdybych měl větší oblibu ve space sci-fi, možná by se mi ty tuny kosmického tlachání lépe trávily. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 15. hodnotící; fyzická kopie na disku

Hra Spirit Roots mě překvapila hned dvakrát. Nejprve tím, že vlastně není vůbec špatná a poměrně záhy i svojí vysokou obtížností. Pro představu, dohrát Spirit Roots mi trvalo déle, než pokořit prvního Crashe Bandicoota. Hra přitom obsahuje jen pět světů, každý po deseti (teoreticky) velmi krátkých úrovní.

Úskalí spočívá v tém, že váš panáček nevydrží nic. Jeden libovolný zásah od nepřítele či náraz do smrtící překážky a je rázem vymalováno. Tvrdošíjně jsem jel alespoň na "střední" nastavení obtížnosti, kdy od každého checkpointu máte k dispozici tři pokusy a při selhání se jde hezky od začátku. V pořádné peklo se hra zvrhla v posledním světě. Už od samotného začátku hry při pohledu na zamrzlou krajinu poslední lokace zaléval pot. Na ledu to totiž co? NA LEDU TO KLOUŽE.. což je prvek, který mne již v nejedné plošinovce přivedl na hranici infarktu. Závěrečná ledová pasáž mi sežrala času asi jako celý zbytek hry a bezejmenný pajdulák zde vypustil duši nesčetněkrát. Finální dvě úrovně před závěrečným bossem (který je mimochodem naprostý srágora a nezatopí vám naopak vůbec) se hra zvrhla v absolutní torturu.

Vyšší obtížnost bych vnímal jako pozitivum, kdyby však byla hra fér... ale ona dost často není. Největší prohřešek Spirit Roots spočívá v tom, že často není vidět, kam skáčete, nebo jaké překážky se nachází kolem vás. Přichází tak na řadu metoda pokus omyl a to je prostě špatně. Stačilo by přitom trochu "odzoomovat" a hra by byla rázem přehlednější. Nejhůře je na tom v tomhle ohledu opět ledový svět, kde často nepřátelé splývají s pozadím a nedokáži ani spočítat, kolikrát mne zabil přehlédnutý padající rampouch.

Spirit Roots je co do principů velmi jednoduchá plošinovka. Lze pouze skákat dvojskokem, mlátit mečem a střílet pistolkou. Divil jsem se, že mi to vlastně stačí. Až na problém s přehledností jsou úrovně zábavné a díky obtížnosti i dost napínavé (byť často i nesmírně frustrující). Na hře dělalo pár lidí a je to vidět, přesto má poměrně příjemný vizuál. Zabloudil jsem i na profil hry na Steamu, dle kterého má mít hra "dojímavý příběh se šťastným koncem"...heh.. Hra obsahuje jen krátké intro o tom, že budete pomáhat panáčkovi hledat cestu zpět domů. Konec hry poté vypadá tak, že zabijete finálního bosse a prakticky se závěrečným úderem naběhnou titulky. Vnímám to tak, že nešťastný panáček stále stojí někde na zamrzlé plošince a čumí směrem doprava. Krásný a dojemný to konec epické story, že :)?

V kostce jde o překvapivě fajn plošinovku bez větších ambicí. Sice postrádá cokoliv, co by ji výrazněji odlišilo od konkurence, zábava je s ní však solidní... pokud tedy překousnete místy frustrující obtížnost, která ne vždy hraje podle pravidel fair play.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN