Poslední komentáře

Při hraní rozšíření Sunbreak jsem se nemohla ubránit pocitu, že zatímco vývoj základní hry Rise byl uspíšen a ještě k tomu byla vyvíjena v době covidu, tak na Sunbreak bylo více času, a tak se hráčům dostává dost vylepšení, jak v podobě nových herních mechanik, vylepšený systém zvířecích a nově i lidských společníků, tak i delší a více příběhovými cut scény. Sunbreak tak posouvá hru na další úroveň a nabízí i dlouhou post end game část.

Na začátku jsem se opět cítila zahlcena novými podněty, které mě v Elgadu čekaly. Snad každému NPC se rozsvítila nad hlavou rozhovorová bublina a byla jsem zahrnuta různými úkoly či požadavky. Také se mi otevřel Master Rank a s tím i nutnost lovit ta stejná monstra, která jsem lovila už v Low a High Ranku. Naštěstí to oživily nové lokace, a to Jungle a Citadel, které se opravdu povedly a zvlášť ve druhé zmíněné lokaci je plno schovaných míst, kam jsem se náhodně dostala. S novými lokacemi přišly i nové pasti, která lze na monstra použít a také noví živočichové, kteří mohou být nápomocni při lovu. Obě lokace doprovází skvělá hudba.

Samozřejmě přibyla i nová monstra, která jsou řádně představena v krátkém filmečku a která přinesla také nové mechaniky do hry, jako je krvácení či účinek Frenzy viru. Nezapomenu na jeden úkol, který předcházel před finálním příběhovým bossem, kdy jsem měla ulovit jedno monstrum, se kterým jsem už bojovala. Říkala jsem si, že je zvláštní, že půjdu znovu na něho, ale jakmile jsem vstoupila do lokace, tak mě překvapila úplně jinou atmosférou než obvykle. Hudba hrála jen velmi lehce a spíše to byly takové nervy drásající tóny, jinak bylo ticho, které bylo paradoxně ohlušující. Všechen život, který tam jinak normálně bývá, z lokace zmizel a cestou k cíli jsem potkávala jiná mrtvá monstra. Nečekala jsem, že mi hra nabídne takový skoro až hororový zážitek. Skvělé. Podobná slova chvály mám i pro konečného příběhového bosse, který má skvělý design a opravdu jsem měla pocit, že bojuji s něčím hodně mocným. 

Z čeho jsem nadšená, tak je ze systému počítačem ovládaných společníků, což pro mě, jako člověka, který zásadně nehraje hry s jinými hráči, je skvělá novinka. Podle různých měření udělají společníci z celkového poškození asi 5 %, takže většinu práce stejně udělá hráč, ale dodávají lovu nový rozměr. Tu položí past, použijí nějaký předmět a nebo i vyblokují nějaký útok (to je ale spíše náhoda). Často jsem si brala na lovy Minoto a Hinou s Hunting Horn, když jsem to brala více vážně, nebo někoho s Luchikou (přejmenována na Lucinku), když jsem si chtěla jen tak zalovit pro zábavu. Luchika je docela krvežíznivý zabíják a její hihňání nad masakrem příšery mě až do konce neomrzelo.

Do hry bylo přidáno i plno dalších monster v rámci TU (Title Update), kdy u Violet Mizutsune či Flaming Espinas jsem myslela, že vyhodím ovladač z okna, zatímco u Chaotic Gore Magaly se mi poprvé v herní historii stalo, že mi bylo při hraní blbě. Asi to dělalo to rychlé míhání obrazu, které tady už bylo extrémní, a fialová barva obrazovky k tomu, ale u žádného jiného monstra se mi to nestalo. Snad mým prvním mission failed byl až Amatsu, protože jsem na něho tvrdohlavě šla bez nějakého vylepšení, protože jsem si chtěla odemknout novou možnost meldingu, takže jsem ho porazila až na podruhé, kdy mi zbývaly asi dvě minuty do konce časového limitu. A králem byl pak Primordial Malzeno, kdy jedna z jeho konečných fází se skládá snad ze 14 komb a jediné, co se dá dělat, je jen uhýbat a čekat, až to skončí. Ale dala jsem ho nakonec docela v pohodě a pak asi ještě desetkrát, než jsem z někoho měla všechny potřebné materiály.

Výborné rozšíření, které přidává plno nových věcí, ty staré vylepšuje a prodlužuje herní dobu o desítky až stovky hodin, záleží, jak moc rádi opakujete stejnou činnost.

Na hru Lake jsem poprvé narazila při zhlédnutí traileru z nějaké herní show, na které byla poprvé představena. Zaujala mě svou vizuální stránkou a také nápadem, že bych měla rozvážet zásilky a poštu a poznávat tak zdejší obyvatele malého městečka. A opravdu jen o tohle v té hře jde a je to vlastně skvělé. Hra na mě působila velmi relaxačně, zasazení na počátku podzimu jen zdůrazňuje krásnou přírodu, jíž dominuje velké jezero, a mohla jsem si také vychutnávat projížďky místními lesy. Někdy pršelo, jindy se mi naskytl krásný pohled do právě probouzejícího se městečka zalitého vycházejícím sluncem.

Baví mě kratší hry z amerického předměstí. Lake pobral trochu vzhledu z Life is Strange a Tell Me Why, ale v porovnání s nimi mu chybí hloubka a postrádá těžší témata. A mně to tak vlastně vyhovovalo. Přemýšlet u této hry není příliš nutné, přece jen mě vedla pěkně přímočaře a všechna důležitá rozhodnutí se odehrála až těsně před koncem hry, takže na výběru možností v dialozích příliš nezáleží, spíše jde o to, kdo je vám sympatický a jak chcete hrát svoji postavu.

Co mi poněkud vadilo, tak byl velmi pomalý pohyb postavy, kdy přepnutí na běh bylo jen nepatrné a bylo třeba se na ten pohyb zaměřit, abych si vůbec všimla, že se hlavní hrdinka pohybuje rychleji. Z toho důvodu jsem se proto vždy snažila zaparkovat přímo u schránky, takže na mě občas troubila jiná auta. Asi mě neuměla objet. Nejvíce vtipných situací přináší jízda autem po silnici (tedy ta moje), mnohdy to vypadalo, že moje postava vůbec nevlastní řidičský průkaz, neboť jsem si užívala být královnou silnic a brázdit cesty vesele v protisměru.

Někdy je fajn zahrát si krátkou, oddechovou, nízkorozpočtovou hru, v níž pouze rozvážím poštu velkým auťákem na maloměstě, povídám si s afektovanými spoluobčany, abych po 14 dnech opustila celou svou kariéru v rozvíjejícím se oboru a s holkou, s níž jsem si jednou vyměnila "údajně jenom" pusu, neznáme se více než těch 14 dnů a viděly se asi třikrát, nasedla do o něco většího rekreačního vozu (RV) vstříc novým dobrodružstvím ve svých 40 letech. Pořád realističtější než Romeo a Julie.

Persona 5 Royal byla mým prvním vstupem do této dlouholeté série a rozhodně nebyla tím posledním. Slyšela jsem o tomhle díle povětšinou jen chválu a po dohrání musím říct, že i mě tato hra chytla a těšila jsem se na každé další hraní. Co mě asi nejvíce bavilo, tak byl příběh a zápletka. Možnost ovlivnit chování druhých lidí vstupováním do jejich nevědomí a dosáhnout tak změny srdce/chování, to se nevidí v každé hře. Nezachraňujeme svět, ani se nesnažíme porazit nějaké velké zlo, které ten svět chce ovládnout (tedy, na konci základní hry a vlastně i v té Royal k tomu nakonec dojde). Naopak, naše cíle jsou vcelku malé, ale postupem hry se všechno začne zamotávat a moje zvědavost, co se asi bude dít dál, jak se vyřeší tenhle problém, jak se stalo tohle, mi vydržela až do úplného konce, což se také nedá říct o jakékoliv hře. Za skvělý nápad považuji zahájit hru scénami, ke kterým se pak v rámci hry hráč teprve dostane a je tak zvědavý, jak k tomu vlastně dojde. Hrou prostupují témata sebevraždy, zneužívání (moci), vydírání, šikana, týrání, ale i třeba osamělost, úzkosti nebo deprese a těmito tématy se nezabírá jen hlavní linka, ale i vedlejší úkoly odehrávající se v Mementu. Často hra připomínala, že zlé věci se většinou nedějí jen proto, že jsou lidé zlí, ale že je k tomu něco vede nebo že je něco z minulosti ovlivnilo a změnilo jejich chování i osobnost.

Příběhový spoiler ke konci Royal verze: Po zhlédnutí "špatného" konce na Youtube jsem si říkala, že můj true ending by nemusel být považován za dobrý konec - postavy se rozešly, každý si šel svým vlastním směrem, čekaly ho překážky v budoucnu a musely se vyrovnat s těžkými věcmi ze své minulosti. Ale o tom život je, jak ho každý známe a jak ho zažíváme. Ten špatný konec se naopak ukázal, že by mohl být chápán jako dobrý. Postavy v něm byly šťastné, nic je netrápilo, ale žily v podstatě ve lži. Žily v jiné realitě, než do jaké patřily. Maruki jim odstranil všechny překážky v životě, takže postavy by nemusely nic překonávat, vše bylo snadné, ale jejich osobnost by kvůli absenci těžkostí v životě nerostla.  

Hra je z velké části vizuální novela, takže je třeba se připravit na hodně textu. Někdy mě ta přemíra textu až otravovala, a to nejčastěji ve chvíli, kdy jsme dokončili nějaký palác a postavy musely den co den vypisovat zprávy, jestli dojde ke změně srdce či ne a den co den mi psaly, jak jsou z toho nervózní. Vše dopadlo dobře, ale při dalším paláci se situace opakovala. Nevýhodou bylo také to, že mnohdy bylo těžké hru uložit a pokud hráče semlelo kolo příběhových událostí, tak se k možnosti hru uložit mohl dostat třeba za půl hodiny či skoro hodinu. Jinak mě ale interakce mezi postavami bavily, každá z nich byla jiná a často tak docházelo k nedorozuměním či vtipným situacím. Bavil mě i systém Confidantů a těšila jsem se na každý další posun, protože často to přinášelo nějaké nové schopnosti či dovednosti (třeba skvělou dovednost Chariot Confidantu, která značně urychlila závěrečný grind). Navíc tento systém i prohluboval vztahy s lidmi z mého okolí a já se o nich mohla dozvědět něco víc. Některé příběhové linky těchto postav byly opravdu povedené (například Futaby).

Ještě něco ke vztahům ve hře. V dnešní době velké množství lidí, hlavně mezi mladými, trpí určitou formou nesmělosti a potížemi s navazováním vztahů. Tento fenomén je, myslím, v Japonsku ještě rozšířenější než v našich končinách. Také v Personě 5 najdeme jednu postavu s takovými obtížemi. A proto na celé hře hodnotím nejpozitivněji právě výchovný přesah hry, který poukazuje na důležitost přátelství. Ať máte jakoukoliv povahu, třeba i netradiční, bojíte se, že budete druhými odmítnuti, v Personě 5 se mezi mnoha postavami jistě najde některá vám podobná a uvidíte, jak do kolektivu Phantom Thieves zapadá. Mně osobně ponoření se do takového světa Persony dodalo odvahu se o něco více otevřít druhým lidem. Občas jsem přemýšlela, kdo v mém okolí je pro mě například Chariot, Lover nebo Hiero, atd. Zasazení hry do každodenního života vymezeného chozením do školy a volnu po jejím skončení, mi jenom pomohlo přenést si způsob interakcí mezi postavami i do mého reálného života. Líbí se mi cíl hry, jímž v podstatě je maximalizovat si vztahy se svými kamarády, protože díky tomu budete všichni jako celek silnější. Velké množství času je věnováno na první pohled nepodstatným dialogům, ale ve výsledku to přispívá k lepší uvěřitelnosti vývoje vztahů mezi postavami.

Menší polovinu (aspoň mi to tak přišlo) zabírají souboje. Ty probíhají v tahovém režimu na kola a dost mě bavily. Díky systému využívání slabin a předání tzv. Baton passu, který zesiloval útok dalšímu spolubojovníkovi, nabízela hra i taktickou vrstvu a šlo si se systémem pohrát tak, že výsledný konečný útok byl o dost silnější a dokázal vyřídit i hodně odolného nepřítele. Problém nastal jen u jednoho bosse, kde jsem potvrdila to, co se říká, že hra je na Merciless (nejtěžší obtížnost ve hře) spíše jednodušší, protože se dá velmi snadno zneužít slabin nepřítele, kdy takové útoky jsou znásobeny o dost víc než třeba na Normal obtížnost (samozřejmě to platí i pro nepřátele, ale když je hráč zabije dřív, tak jim to nic platné není). Takže zatímco na Normal se mi ho nedařilo porazit, tak hned na první pokus na Merciless jsem ho dala a ještě s velkou časovou rezervou. Nenapadá mě jiná hra, která by měla tak zvláštně udělané obtížnosti. Souboje se většinou odehrávají v místech zvaný palác a za celou hru hráč projde několika unikátními paláci. Některé mě bavily méně a některé mi přišly naopak skvělé. Bylo fajn, že často se s daným palácem pojila i nějaká nová mechanika, nová překážka, prostě něco nového, a tak jsem neměla pocit, že je to všechno stejné. Stejně tak se mi líbil i design bossů v palácích. Nejvíce mě zde dostala proměna hezké a kultivované ženy v hysterku s rotačákem místo ruky.

Musím ocenit originální design jednotlivých Person a Shadows, který je tak typický pro celé univerzum Shin Megami/Persony. Díky inspiraci jejich vzhledu v japonské mytologii (a nejen v ní samozřejmě) jsem se konečně setkala i s něčím jiným než s dragon-, ještěro-, ork-like postavami a pokaždé jsem s napětím čekala, co se zase vyklube: jestli něco děsivého, trollo yolo nebo nějaká drsně vypadající Persona. Navíc každá Persona i Shadow disponovali i svou, často pochybnou "osobností", podle níž se s nimi pak dalo smlouvat, což mi někdy přišlo jako loterie, protože co pro mě byla klidná odpověď, tak pro ně to tak určitě nebylo a akorát je to naštvalo. Musím zmínit i samotný proces tvorby nových Person ve Velvet Roomu, kam jsem se vždy po soubojové části těšila a kdy mi bylo líto jejich porážky gilotinou nebo ještě více, když se na ně musela nasadit motorová pila, aby se z nich pomocí fúze stala nějaká mocnější Persona. I zde hra nabízela spoustu prostoru, jak si své Persony vylepšit a vypiplat tak, aby třeba odrážely či pohlcovaly většinu útoků.

Co si zaslouží další pochvalu, tak je vizuální stránka hry. Je hodně stylizovaná a je vidět, že tato část dostala náležitou péči tvůrců. Je v ní dost kladen důraz na detail a pečlivost. Často jsem zažívala pocit, že sleduji nějaké anime (tomu tedy dost napomáhá ta "mluvící" část hry). Podobně mě oslovila i zvuková část hry, kdy jsem si některé skladby pouštěla i mimo hraní a také jsem zjistila, že existuje žánr acid jazz a že se mi může i líbit. Ale není zde jen jazz, zaslechla jsem i prvky z jiných hudebních žánrů a ve výsledku to dává naprosto vynikající soundtrack.

Co říct na závěr? Že se těším na další díly.