Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Psychonauts

  • PS5 80
Po Psychonauts jsem pokukoval už prakticky od vydání (že už je to 18 let, mne trochu děsí). Kdysi jsem na Steamu odehrál i první úroveň, ale až s letošní herní výzvou jsem se konečně k prvotině Double Fine Productions odhodlal.

I když to nebyl výlet vždy úplně příjemný, bezesporu šlo o zajímavý exkurz do již celkem vzdálené herní historie. U hry je předně třeba ocenit obrovskou kreativitu autorů a absolutní originalitu herního světa. V tomhle na Psyhonauts nemá z konkurence takřka nikdo. Úrovně jsou diametrálně odlišné a to dokonce do té míry, že se modifikuje celá hratelnost. Propojení s psychikou a duševními problémy postav je geniální a skvěle funguje. Úrovně obsahují parádní detaily (byť už ne v úplně pohledné grafice) odkazující na nemoc či trápení dané postavy. "Světy" se povedly prakticky všechny, za speciální zmínku však rozhodně stojí miniaturní město s gurelliovými rybími bojovníky a Waterloo.

Příběh samotný je ulítlý a díky velmi příjemnému humoru, pro který jsou autoři proslulí, není děni v Whispering Rock Psychic Summer Campu jen bezduchou omáčkou. Naopak jde díky zábavným charakterům i rozvíjení zápletky o jeden z hlavních pilířů, na kterém hra stojí. Psychonauts jsou však stále převážně plošinovkou. A paradoxně trochu selhávají právě v tomhle aspektu...

Ne, že by byly ty plošinky a překážky špatně nadesignované, problém tkví v ovládání. To nezestárlo vůbec dobře a domnívám se, že i před těmi takřka dvaceti lety muselo být pro některé hráče kamenem úrazu. Takřka ve všech úrovních jsem s ovládáním Raze a neposednou kamerou lehce zápasil. Mnohdy se hlavní hrdina na plošince prostě nezachytí, jindy nesmyslně mine natažené lano. Úplný Mordor však nastává až v poslední úrovni příhodně nazvané "Meat Circus", kde se dostavila nefalšovaná a ve hrách již dlouho nepocítěná frustrace (a to prosím mluví fanoušek soulsovek). Poslední úroveň je totiž z větší části omezena časem a ten malej prevít prostě ne a ne skočit jak má. Pocit, že za nezdar nemůžete ani tak vy, jako spíše nešikovnost vývojářů a hloupá designerská rozhodnutí zážitek ze hry hodně kazí. Vůbec se už nedivím, že podle statistik je mezi těmi kdo pokořili předposlední a poslední regulérní úroveň hry značný rozdíl. Pocitu z konce hry rozhodně nepřidala i náhoda (?), že mi zrovna v poslední pasáži hra jednou spadla a já kus otravné úrovně musel absolvovat znovu.

Po stránce hratelnosti mě tak hra nejvíce naštvala na úplném konci, kdy by měla spíše zářit. Pocit vzteku mě chvílemi ponoukal i k horšímu hodnocení, nakonec však nesporné kvality převážily a já vzhledem ke staří hry oko přimhouřil. Při chvílemi nepříjemném hraní jinak skvělé plošinovky se mi tak v hlavě usadila svůdná myšlenka – předloňský Psychonauts 2 musí být naprosto famózní kousek... Tak snad dříve než za dalších osmnáct let.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 2.  Debut:  Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 10 a více vydaných plných her." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 144. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Úžasné nápady; odlišné úrovně s rozdílným tempem i hratelností; příjemný humor; fajn příběh i postavy

Proti: Nepřesné ovládní a s ním spojená frustrace v některých pasážích

+13

The Last of Us Part I

  • PS5 95
Ač je The Last of Us přesně typ her, co mám poslední roky nejradši (příběhový akční adventury), z nějakýho důvodu mi tahle hra na PS4 unikla a zahrál jsem si ji až teď po oznámení seriálu. V podstatě jsem ji hrál s tím, jak šel seriál a držel jsem si před ním vždycky cca epizodu náskok, porovnání jednotlivých zpracování jsem měl tím pádem velmi zajímavý ještě díky tomu, že jsem oba typy médií konzumoval poprvé.

Nechci tu hodnotit seriál, jen jednou větou řeknu, že ten příběh zpracovává velmi věrně a citlivě, byl jsem tím příjemně překvapenej.

Jsem docela rád, že jsem se ke hře dostal až na aktuální generaci, protože to vypadá fakt nádherně. Krásně se na to kouká a na některých místech jsem se zastavil a lokace si chvíli prohlížel, hrál si s fotorežimem, což je taky funkce, kterou ve hrách využívám minimálně. Navíc jsou v průběhu hry rozmanitý, asi není úplně spoiler, radši ale teda zakryju že se ve hře podíváme do všech ročních období, a tím pádem se tam prostřídají úplně jinak vypadající místa.

Celkově hra působí hodně filmovým dojmem a příběh tam plyne příjemně, žádná část se netáhne zbytečně dlouho a přesto herní doba není nijak krátká. Postavy tu mají charakter, zajímají vás jejich příběhy, nejsou to, jako v mnoha jiných hrách prostě bezduchý modely, na který v průběhu putování hrou narazíte. Atmosféru pak dotváří výborný soundtrack, ale nejvíc tam na předání nějakých emocí dělá perfektní motion capture a výkony herců. Je vidět, že na to padlo spousta času a prostředků a dělá to fakt hodně. Ty výrazy v obličeji jsou uvěřitelné jak málokde.

Součástí této verze je i DLC Left Behind, který doplňuje příběh o události před hlavním dějem z pohledu Ellie, solidní epilog a zároveň i rozšíření hlavního děje hry, zpracované opět stejně kvalitně jako zbytek hry.

Asi jediná věc, díky který jsem nedal plných 100% je do jisté míry recyklace některých mechanismů ze série Uncharted. Jelikož z té série jsem hrál úplně všechny díly, nemohl jsem si nevšimnout jistých podobností. Jako jasně, je to stejný studio, funguje to, ale občas mi to přišlo až moc podobný, stejně tak dabér Joela mi v některých momentech až moc připomínal Nathana z Uncharted až jsem si musel hledat, jestli je nedaboval stejný herec (fun fact, díky tomu jsem zjistil, že dabér Joela v Uncharted 4 hrál/daboval Sama Drakea).

Pokud někdo stejně jako já doteď The Last of Us nehrál, a třeba i díky seriálu má chuť si ho zahrát, určitě bych v každým případě šel po týhle verzi, i když je ta cenovka úplně jinde, než se dá sehnat původní PS4 verze. Za ten zážitek to stojí.

Pro: grafické zpracování, strhující příběh, soundtrack, zpracování kulis, zajímavé postavy

Proti: nic, co bych nazval vyloženě záporem, jsem nenašel

+13

Dead Space

  • PS5 --
Nehodnotím, protože jsem hru dostal jako dárek a horory prostě nejsou žánr pro mě, takže bych byl hodně zaujatý :-) Dohrál jsem to (originál jsem nehrál) a nemůžu říct, že bych si tu hru neužil, ale pro mě to byla tak z 20 % zábava a z 80 % stres. Někdy asi v 8. kapitole řekla parťačka Daniels do intercomu: "I want to get off this fucking ship." Až teď? To já chtěl už tak po 5 minutách.

Velmi kladně vnímám příběh a byl to hlavní motor, který mě ve hře hnal dopředu. Je nejen poutavý, zajímavý a kvalitně napsaný (veškeré dialogy, text a audio logy jsou lahůdka), ale i promyšlený dopředu, což je obrovské plus. Některé příběhy vznikají tak, že autor má nějakou zápletku, ale pak píše, co ho napadne. Tady si scénáristi dali tu práci s tím, aby promysleli celé fungování lodi a její operace, vztahy mezi postavami, motivace jednotlivých frakcí a lidí, a detailní příběh a dialogy pak vystavěli na tomhle. Dobře je to vidět třeba ve chvíli, kdy hráč ovládá ADS kanóny lodi a může mu vrtat hlavou, proč tam vůbec jsou (čistě herní prvek?). Později v text logu si přečte mega dlouhý text o tom, jak ta loď těží z planet minerály a k čemu přesně ty kanóny má, a krásně to celé zapadne do sebe.

Další velký klad je celková atmosféra, hudba a zvuky. Musím říct, že zvlášť v poslední kapitole jsem si uvědomil, jak moc velký vliv tohle má, když se spawnula skupina asi 10 monster (postupně) a nic moc to se mnou neudělalo a prostě jsem je jednoho po druhém zlikvidoval. Načež následovala nebojová pasáž, jenže se do ní rozehrály ošklivé vzravé strašidelné smyčce, slabě jakýsi šepot a já měl úplně husí kůži, přestože mi objektivně ve hře nic nehrozilo.

S tímhle prvkem vůbec autoři fantasticky umí pracovat. Za všechny další příklad - tramvaj, kterou se pohybuji mezi jednotlivými částmi lodi, je vždy takové safe space. Malý, uzavřený prostor, ve kterém mi nic nehrozí. To platí asi prvních 10 jízd. Pak si takhle jedu a najednou se uprostřed cesty tramvaj zastaví, zhasnou světla, rozsvítí se červená světla, začne znít siréna poplachu a počítač mi oznamuje, že nějaký neidentifikovaný živý objekt je ve ventilačním systému. Já se úplně klepu s prstem na spoušti a čekám, co na mě skočí. Po pár vteřinách se alarm vypne, světla se opět rozsvítí a tramvaj jede dál. To jsem autory hry fakt nenáviděl :-D

No a teď ty zápory - spousta lekaček a absolutně neférových situací, kdy se na úzkém prostoru (most, chodba atp.) spawne jedno monstrum přede mnou a druhé za mnou. Boje v nulové gravitaci a vakuu, kde kvůli vakuu nejsou slyšet zvuky, něco po mně střílí, já dostávám damage, ale vůbec nevím odkud. Těžkopádný pohyb hlavní postavy, kvůli kterému se hrozně obtížně a nepříjemně uhýbá; v rámci realističnosti budiž, to by bylo super, ale proč je pak uhýbání jednou z hlavních mechanik ve spoustě soubojů (například s bossy)?

Taky spousta backtrackingu (ale to někdo může vnímat jako klad), náhodný spawn lootu (chvílemi se úplně topím v nábojích, zatímco jindy mám naprosto zoufalý nedostatek a všude nacházím jen credity) + některé ne úplně jasně vysvětlené mechaniky. Například to, že nacházím náboje jen pro zbraně, které mám zrovna v inventáři, jsem zjistil až někdy ve druhé půlce hry, a byla to přesně informace, jakou bych se chtěl dozvědět hned na začátku, ať zbytečně nesbírám náboje do zbraní, které nepoužívám. No a další kapitolou je úplně nevyvážené rozmístění checkpointů (save pointů) a dobíječů stáze. Fakt jsem bytostně nesnášel situace, kdy v naprosto bezpečné a klidné oblasti byl save point pomalu na každém kroku, abych následně hrál 20 minut a nepotkal jsem jediný save point.

Co říct závěrem? Pokud máte rádi horory, tak tohle je pravděpodobně absolutní špička a na rozdíl od mnoha hororů nestraší jen lekačkami, ale velmi dovedně celkovou atmosférou, zvuky, hudbou, příběhem a stresovými situacemi. Pokud jako já horory rádi nemáte, tak u téhle hry budete spíš trpět :-D

Pro: Příběh, atmosféra, zvuky

Proti: Lekačky, nějaké ty bugy, pohyb postavy

+13

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS5 95
Poslední z restů od studia Naughty Dog mi v poličce ležel skoro rok a půl. Za tu dobu jsem mimo jiné dohrál tři předchozí díly i dvoudílnou sérii The Last of Us a je potřeba říct, že čtvrté dobrodružství Nathana Draka si z těchto her bere jen to nejlepší.

Začnu na začátek možná trochu kontroverzním názorem. Nathan Drake je jako herní postava přeceňovaný. V trilogii mě za něj hrát bavilo, ale vždy mi přišel jako pokladuchtivý Superman bez nějaké větší hloubky. Čtvrtý díl se z něj ale snaží udělat daleko obyčejnějšího a lidštějšího hrdinu, což vyprávění rozhodně prospívá a vrací mu vážnost.

Dočkáte se toho nejlepšího, co Vám Drakův příběh za celou dobu může nabídnout. Ačkoliv ani tento díl se nevyhnul klišé zvratům hodným série Uncharted. Ruku na srdce, ono by to ale bez toho "nečekaného zvratu" a šance se tomu ušklíbnout, možná ani nebylo ono. Je ale znát, že autorům rukama předem prošel první díl TLOU, na kterém si mnohé vyzkoušeli a celé to působí tak nějak víc uvěřitelněji.

Grafické stránce není co vytknout. I tato sedm let stará hra by dokázala leckteré pecky z letošního roku strčit do kapsy. Pokud rádi používáte fotorežim, strávíte v něm spoustu času a nejednou se někde zastavíte jen proto, abyste si užili výhled nad krajinu.

Kapitoly utečou jako voda a nemáte pocit, že by bylo někde něco zbytečně natahované - s tím jsem měl v prvních dílech trochu problém. Nové mechanismy neustále přibývají téměř až do konce hry. Vždy však příjemně tak, aby trochu okořenily hratelnost, ale zároveň, aby jich nebylo zbytečně moc a vy se v nich nezačínali ztrácet.

Thief's End dokáže i přes podobné vzorce velmi příjemně překvapit. Veškeré šplhání, houpání i klouzání má šťávu. Exotické destinace na Vás dýchnou svou atmosférou. Dokážu i věřit tomu, proč a jak se jednotlivé postavy chovají. Snad jen to střílení se mi za celou dobu nedostalo pořádně pod kůži - to je však jen malá kapka v širém moři. Samotné vyústění příběhu a epilog je pak třešničkou na dortu a už se moc těším na to, co nás v rámci série či i mimo ni od Naughty Dogu čeká příště.

Nathane, díky, byla to vážně jízda.

Pro: příběh, grafika, postavy, hratelnost, epilog

Proti: střelba

+13

Deliver Us the Moon

  • PS5 70
Po akčnejšom začiatku roka som mala chuť na niečo pomalšie a intímnejšie, preto som siahla po Deliver us the moon. Myslím, že to čo som očakávala sa aj naplnilo.

Hra je takpovediac walking simulátor so zabudovanými hádankami, ktoré svojou obtiažnosťou nepredstavujú veľkú výzvu. Ako napovedá názov, príbeh sa odohráva na mesiaci, kam sa aj sám hráč po úvode vyberie. Ten je vyrozprávaný prostredníctvom vizuálnych záznamov a všadeprítomých zápiskov. Tie som sa snažila poctivo čítať ale tu a tam som to predsa len trochu odflákla. Spomínané ,,video" záznamy ma ale bavili viac. Bolo zaujímavé vidieť čo presne sa dialo na danom mieste a k čomu to viedlo. Niektoré chvíľky ma dokonca prekvapili a navnadili na pokračovanie. Chcela som vedieť ako sa príbeh vyvinie ďalej a či v tom ja, hráč, zohrám ešte nejakú významnú rolu.

Predstavovala som si, že hra bude celá jednotvárna, preto ma milo prekvapilo, keď sa v nej párkrat našla aj akčnejšia pasáž. Aj keď som na začiatku písala, že som si chcela trochu oddýchnuť, prijala som tieto momenty s radosťou, keďže sa jednalo o oživenie monotónnejšieho priebehu hry. Prvky ako prelety vesmírom alebo ukrývanie sa pred nepriateľom bez možnosti zaútočiť neboli vyslovene ťažké ale človek to mohol v každej chvíli pokašľať. Našťastie ukladanie prebiehalo bez problémov a ja som tak komplikovanejšie pasáže mohla zopakovať.

Deliver us the moon nie je hra, o ktorej by som tvrdila, že ma nejakým spôsobom ovplyvnila ale určité chvíľky mi isto ostanú v pamäti.

PS: malé vypichnutie na záver, hudba v pozadí bola skvelá a dodávala hre autentickejší nádych.
+13

Grand Theft Auto: San Andreas - The Definitive Edition

  • PS5 60
Málokdy se povede jednomu dílu ze zajeté série představit takovou evoluci, jako to dokázal Rockstar se San Andreas. V porovnání s předchozím dílem nabízí několikanásobně větší prostor k vyblbnutí. Nespočet dopravních prostředků se stará o variabilitu a hromada vedlejších aktivit o zábavu (nebo frustraci). Podobně také většina misí představuje nějakou novinku, ať už se jedná třeba jenom o zbraň či snad herní mechaniku. 

Dokonce i příběh se pokouší o něco většího. V zásadě se jedná o pěknou hovadinu, byť jednotlivé postavy, často svou uhozeností, dokážou vytvořit povedené choreo bláznivých situací a dialogů. Doplněno o skvělé namluvení a dobře vybranou hudbou v rádiu vznikla asi nejambicióznější hra své doby, která má i dnes co nabídnout. 

Jak ale dopadla samotná definitivní edice? Pěkně na hubu, chce se odpovědět. Předně by se slušelo říct, že jsem nenarazil na vyloženě gamebreaking bug. Tedy alespoň v PS5 verzi. Zdánlivých maličkostí nicméně nefunguje strašně moc. Pominu-li zvláštní celkové vzezření (kdy se mísí nové textury s původními), směšnou optimalizaci způsobující doskakování objektů (ve dvacet let staré hře!) a občas vyloženou vizuální podivnost, tak nové dynamické osvětlení dokáže, velice vzácně, vykouzlit hezkou podívanou. 

Za největší zrůdnost DE bych jednoznačně označil automatické zaměřování. Války gangů se díky němu mění na zkoušku trpělivosti, když namísto nepřátel CJ vždy začne střílet kolemjdoucí (dokonce i v autě sedící) civily. Žirafí krky postav v cutscénách pouze definitivně dokončují zrůdnou mozaiku. Výsledkem všeho je ostuda vývojářů poškozující pověst jejich nejhodnotnější značce.
+13

Final Fantasy XVI

  • PS5 60
FF XVI je pro mne spíše zklamáním a vlastně nevím, zda bych tu hru doporučil komukoliv jinému, než fanouškům série, a to ještě jen za předpokladu, že mají opravdu hodně času. Nejen, že je FF XVI opravdu dlouhá, ale především je zdlouhavá. To znamená, že její délka bohužel nekoreluje se zábavností a hra nedrží krok ani obsahem, který nabízí. Celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že autoři mohutně investovali do příběhu a technické stránky, která je místy, ale ne konstatně, špičková, ale tak trochu zapomněli dodělat samotnou hru. Samotný příběh ve FF XVI je skvělý, relativně dospělý a hra vám v podstatě nedává možnost jej jakkoliv ignorovat. Naopak, jeho vyprávění je podřízeno vše - tempo i linearita samotné hry, hutnost a četnost cutscén, skvěle zpracované encyklopedie na vašich základnách, postavy, které vám jej pravidelně rekapitulují nebo úžasná věc zvaná Active Time Lore, což znamená, že si můžete hru zastavit i běhen cutscén a podívat se kontextově na všechny důležité aktuální reálie, místa nebo postavy. A věřte, že vzhledem ke složitosti příběhu, historii království a národů a zejména četnosti a motivaci postav přijde taková možnost víc než vhod. Srovnání se Hrou o trůny není vůbec od věci, byť FF XVI přidává vpravdě existenciální přesah a jakési morální poselství a jestli někdo hraje tuhle sérii pro onu unikátní epičnost, jaká se jinde jen tak nevidí, FF XVI jej v tomto ohledu rozhodně nezklame. 

Obávám se však, že tím jsme si popsali to nejlepší na hře. FF XVI není RPG a není to ani dobrá bojovka. Tendence redukovat RPG prvky na absolutní minimum je samozřejmě sérii vlastní a nikdy se v tomto ohledu nedala srovnat se západními RPG, ovšem v nejnovějším díle dosáhla takového stupně, že mi není zcela jasné, k čemu tam nějaký vývoj postavy vůbec je. Abych jednou za čas v podstatě bez zájmu odklikl nový level a hrál úplně stejně, jako před tím? Pokud by postava automaticky škálovala s obtížností nepřátel a já o tom jako hráč "nevěděl," byl by výsledek stejný. Podobně marný je i samotný soubojový systém, jednodušší než kdy dříve. A ačkoliv samotná triviálnost soubojového systému nemusí nutně implikovat, že nebude zábavný, viz moderní série Batman nebo Spider Man, ve FF XVI tomu tak bohužel je. Lví podíl má na tom pro mě naprosto nepochopitelně zvolená základní obtížnost, respektive její šokující absence. Za celou dobu jsem umřel asi 3x, z toho jednou proto, že jsem během bossfightu koukal na mobil. Co k tomu dodat. Jakýkoliv souboj včetně těch s bossy je pouze úmorné mačkání několika tlačítek stále dokola, podle toho, jaké speciální schopnosti máte aktuálně dobité. Efektnost a spektakulárnost některých soubojů umí sice nabídnout podobné audiovizuální hody, jako když byste si šlehli LSD a šli pařit do Discolandu Sylvie v dobách jeho největší slávy, ale když si během toho můžete vyřídit emaily nebo uvařit kafe, něco je špatně. S tím pak samozřejmě souvisí, že vás hra nenutí a nemotivuje zkoušet jiné zbraně, amulety, speciální itemy, lektvary, kouzla, taktiky nebo třeba jakkoliv využívat nastřádané peníze. Vedlejší questy jsou rovněž zcela zbytečné, i když některé z nich umí rozšířit lore a rozvinout osudy některých příběhových postav. 

FF XVI je úmorná cesta před, ve vytyčeném koridoru, aniž by během desítek hodin nabídla cokoliv nového, zajímavého nebo odměňujícího. Je to velká škoda, protože základy v podobě fantastického příběhu a zajímavého "středověkého" světa nepochybně skýtaly velký potenciál. Jenom do něj někdo zapomněl přibalit samotnou hru, která by sama o sobě obstála na více, než pár hodin, než začně nudit.
+13 +14 −1

Monster Hunter Rise: Sunbreak

  • PS5 95
Při hraní rozšíření Sunbreak jsem se nemohla ubránit pocitu, že zatímco vývoj základní hry Rise byl uspíšen a ještě k tomu byla vyvíjena v době covidu, tak na Sunbreak bylo více času, a tak se hráčům dostává dost vylepšení, jak v podobě nových herních mechanik, vylepšený systém zvířecích a nově i lidských společníků, tak i delší a více příběhovými cut scény. Sunbreak tak posouvá hru na další úroveň a nabízí i dlouhou post end game část.

Na začátku jsem se opět cítila zahlcena novými podněty, které mě v Elgadu čekaly. Snad každému NPC se rozsvítila nad hlavou rozhovorová bublina a byla jsem zahrnuta různými úkoly či požadavky. Také se mi otevřel Master Rank a s tím i nutnost lovit ta stejná monstra, která jsem lovila už v Low a High Ranku. Naštěstí to oživily nové lokace, a to Jungle a Citadel, které se opravdu povedly a zvlášť ve druhé zmíněné lokaci je plno schovaných míst, kam jsem se náhodně dostala. S novými lokacemi přišly i nové pasti, která lze na monstra použít a také noví živočichové, kteří mohou být nápomocni při lovu. Obě lokace doprovází skvělá hudba.

Samozřejmě přibyla i nová monstra, která jsou řádně představena v krátkém filmečku a která přinesla také nové mechaniky do hry, jako je krvácení či účinek Frenzy viru. Nezapomenu na jeden úkol, který předcházel před finálním příběhovým bossem, kdy jsem měla ulovit jedno monstrum, se kterým jsem už bojovala. Říkala jsem si, že je zvláštní, že půjdu znovu na něho, ale jakmile jsem vstoupila do lokace, tak mě překvapila úplně jinou atmosférou než obvykle. Hudba hrála jen velmi lehce a spíše to byly takové nervy drásající tóny, jinak bylo ticho, které bylo paradoxně ohlušující. Všechen život, který tam jinak normálně bývá, z lokace zmizel a cestou k cíli jsem potkávala jiná mrtvá monstra. Nečekala jsem, že mi hra nabídne takový skoro až hororový zážitek. Skvělé. Podobná slova chvály mám i pro konečného příběhového bosse, který má skvělý design a opravdu jsem měla pocit, že bojuji s něčím hodně mocným. 

Z čeho jsem nadšená, tak je ze systému počítačem ovládaných společníků, což pro mě, jako člověka, který zásadně nehraje hry s jinými hráči, je skvělá novinka. Podle různých měření udělají společníci z celkového poškození asi 5 %, takže většinu práce stejně udělá hráč, ale dodávají lovu nový rozměr. Tu položí past, použijí nějaký předmět a nebo i vyblokují nějaký útok (to je ale spíše náhoda). Často jsem si brala na lovy Minoto a Hinou s Hunting Horn, když jsem to brala více vážně, nebo někoho s Luchikou (přejmenována na Lucinku), když jsem si chtěla jen tak zalovit pro zábavu. Luchika je docela krvežíznivý zabíják a její hihňání nad masakrem příšery mě až do konce neomrzelo.

Do hry bylo přidáno i plno dalších monster v rámci TU (Title Update), kdy u Violet Mizutsune či Flaming Espinas jsem myslela, že vyhodím ovladač z okna, zatímco u Chaotic Gore Magaly se mi poprvé v herní historii stalo, že mi bylo při hraní blbě. Asi to dělalo to rychlé míhání obrazu, které tady už bylo extrémní, a fialová barva obrazovky k tomu, ale u žádného jiného monstra se mi to nestalo. Snad mým prvním mission failed byl až Amatsu, protože jsem na něho tvrdohlavě šla bez nějakého vylepšení, protože jsem si chtěla odemknout novou možnost meldingu, takže jsem ho porazila až na podruhé, kdy mi zbývaly asi dvě minuty do konce časového limitu. A králem byl pak Primordial Malzeno, kdy jedna z jeho konečných fází se skládá snad ze 14 komb a jediné, co se dá dělat, je jen uhýbat a čekat, až to skončí. Ale dala jsem ho nakonec docela v pohodě a pak asi ještě desetkrát, než jsem z někoho měla všechny potřebné materiály.

Výborné rozšíření, které přidává plno nových věcí, ty staré vylepšuje a prodlužuje herní dobu o desítky až stovky hodin, záleží, jak moc rádi opakujete stejnou činnost.
+13

Yakuza Kiwami

  • PS5 80
Séria Yakuza ma lákala už dlho a pokiaľ niekto hral pôvodný prvý diel, nech mi dá kľudne vedieť či to má zmysel hrať, keď som hral Kiwami, ale teda začal som remakom prvej časti. Jediné čo som o sérii vedel, bolo to, že to má hromadu minihier a suprový bojový systém.

Celé to na mňa pôsobilo ako nejaká vyššia forma anime. Kazuma Kiryu ma nadchol svojim úchvatným hlasom, päsťami, ktoré posielali enemákov cez pol ulice a finishermi, ktorým chýbalo už len kričanie ich názvu pri ich použití.
Bossov to má toľko, že ani neviem, koho brať ako toho hlavného :D ale teda vyjadrím sa k tomu Nishikiyamovi, ktorý bol vo flashbackoch fajnovo rozkreslený pri jeho ceste na vrchol. Majima ako občasný mini boss, ktorý na vás vyskočil hocikedy hocikde bol presne ten typ postavy, ktorá je tak crazy, až si ho všetci zamilujú :D
Príbeh bol na mňa asi zbytočne moc prekombinovaný, kedy miesto nejakej odpovede prišla ďalšia záhada a tak sa muselo 54816848 vecí objasňovať vo finále, not great, not terrible.

S čím som mal ja vyslovene problém, bola tá fuc**** minimapa, podľa ktorej som sa vždy rozbehol presne opačným smerom ako som chcel, až to dospelo k tomu, že som sa to mesto naučil viac menej naspamäť a celú mapu som strčil do pomyselného koša. Ďalší môj problém pôjde smerom ku completion listu. Nie že by bol vylsovene hrozný, ja osobne rád plním takéto zoznamy, ale keď tam dajú úlohy, ktoré plním bez progresu dva tri dni, začne ma chytať frustrácia a to je už len pár posledných riadkov do 100%. Na prášky som z toho :D pre všetkých s OCD, pozor na to.

Hra ako taká ináč pekná, zábavná, mimo grind aj celkom krátka, ale teším sa na ostatné diely a som rád, že som sa do tej série pustil

Pro: Kiryu, Majima, zabavny combat system

Proti: orientacia na mape, completion list (len kvoli mojmu OCD)

+13

NieR Replicant ver.1.22474487139...

  • PS5 80
NieR Replicant mě už pár minutách vtáhl do děje a nepustil až do konce (konců) hry. Příběh je zde velmi osobní a bylo příjemnou změnou zachraňovat život někoho velmi blízkého, v této hře mladší sestry, a ne celý svět. Navíc svět Nieru je zaplněn různými mystériemi, takže mě zajímalo, jak se tohle celé vysvětlí a co se doopravdy děje, popřípadě co se stalo s lidstvem v minulosti. 

Hráč neputuje sám, ale postupně se k němu přidá mluvící kniha Weiss, pro vulgarismy nechodící daleko Kaine a chlapec Emil. Každý z nich má úplně jinou osobnost a jejich dialogy mě bavily. Zvlášť neustálé dohadování mezi Weissem a Kaine. Navíc si postavy projdou svým vývojem a jsou jinými osobami, než jakými byly na začátku. Totéž se nedá říct o postavě hráče. Protagonista hry udělá pro záchranu své sestry vše a jde doslova přes mrtvoly. Nepřipouští si, že monstra, která kosí po desítkách, nemusí být tak úplně monstra a že jeho jednání je dost sobecké. Necítí empatii ke stvořením, která zabíjí a všechno tohle na hráče dolehne až při opakovaném (ale zkráceném) průchodu hry. Hra obsahuje několik emotivních scén a tou nejlepší pro mě byla smrt jedné postavy. Většinou, když se někdo obětuje pro jiné, tak jeho smrt je vyobrazena jako hrdinská a jeho neochvějná odvaha vydrží až do konce. Ovšem tady se v případě takové oběti daná postava, která se ocitne už sama, schoulí a říká, že by chtěl své kamarády ještě jednou vidět, že se bojí a že nechce umřít. Takové zobrazení základních lidských emocí mě opravdu dostalo. Vůbec závěr hry je jízdou směrem dolů a tím spíše, když si člověk uvědomí (za pomocí dostupných skvělých materiálů o světě a příběhu, ne vše je řečeno přímo ve hře), jaké následky svět čekají a že za to všechno může hráč.

Hra ovšem není jen o příběhu, ale také se v ní dost bojuje. Weiss propůjčuje hráči magické schopnosti a obohacuje tak soubojový systém, který se v základu skládá z lehkých a silných útoků a je možné také vykrývat útoky nepřátel. Těch není moc druhů, ale to mi nějak nevadilo. O něco více si tvůrci vyhráli v případě bossfightů, kterých také není mnoho, ale každý je svým způsobem zapamatovatelný a rozhodně jsem neměla pocit, že by se něco opakovalo. Navíc další průchod hrou dá bossům úplně jiný rozměr, protože se hráč prostřednictvím cut scén o nich dozví něco víc. Příjemnou změnou jak pak občasné střídání žánru, kdy jsem někdy bojovala v izometrickém pohledu a jindy se hra přepnula spíše do plošinovky. I v rámci průzkumu hra někdy využila netradiční zobrazení. Nebylo to sice nijak časté, ale to je vlastně dobře, aspoň se mi to moc neohrálo a třeba hororové části byly opravdu atmosférické.

Prostředí, kam se hráč podívá, je nápadité, až je škoda, že některé lokace nedostaly více prostoru (třeba les). Čeho jsem si naopak užila dosyta, tak byla lokace Junk Heap zaplněná roboty, neboť jsem v ní opakovaně zabíjela nepřátele, abych si vydělala nějaké peníze na nákup zbraní, které jsou nutné pro odemčení dalších konců. Naštěstí v této oblasti hraje asi nejlepší hudební kousek, který mě za ty hodiny vůbec neomrzel. Obecně hudba je v této hře vynikající a skvěle doplňuje atmosféru dané lokace. 

Výborná hra, které mě pohltila svým světem a nabídla mi unikátní zážitek, co se týče vyprávění příběhu. Už se těším na NieR: Automata.
+13

Marvel's Spider-Man 2

  • PS5 90
Insomniac Games se zase předali. Vytvořili něco, co je po všech stránkách lepší, jak předchozí jejich Spider-Man díla z let 2018 a 2020.
Do hry se vrhneme hned po hlavě, kde se Peter s Milesem vydají zastavit Sandmana, ničící město New York. V tu chvíli můžeme pozorovat město v podobě, v jaké bychom ho nečekali - rozpadlé v písečné bouři.

Pokud bychom se zaměřili na New York, ten se rozrostl z původního Manhattanu i na Queens a Brooklyn. Takže mapa se stává oproti minulým hrám asi tak dvojnásobně velká. S tím souvisí nová možnost přemisťování a to pomocí web wings. Když tato funkce byla oznámena v prvním gameplay videu, byl jsem z toho rozpačitý a říkal si, jestli to nebude nuda jen tak přelítnout přes město na místo vzdušnou čarou - A ono ne. Jde o perfektně vytvořenou funkci, která se výborně kombinuje s klasickým přemisťováním pomocí sítí. Jestli opravdu chcete letět přes celé město, musíte využít větrné tunely, které vám dodají rychlost. Tunely jsou rozmístěny po celém městě a několik jich můžete využít i přes East River. K tomu skvělá jemná haptika a zvuk z reproduktoru ovladače Dualsense dodává plachtění to, bez čeho by to byla asi jen z poloviny tak zábavná část hry, jako tomu tak je s tím.

Celkově haptická odezva je taková, jakou byste si představovali od exkluzivní hry pro Playstation 5. Musím zmínit i výborné využití adaptivních triggerů, které v některých činnostech musíte zmáčknout jen na tolik, na kolik je ukázáno.

Celou dobu hry, jsem hrál v režimu "věrnosti", která nabízí tu nejlepší a nejdetailnější grafiku s plným rateracingem s "pouhými" 30FPS. Nevědět, že hraju v tomto režimu, který nabízí 30 snímků, klidně bych si myslel, že hraji na 60. Pokud přímo neporovnáváte plynulost s režimem výkonu, který nabízí 60FPS, tak to myslím nepoznáte ani vy. V režimu věrnosti můžete vidět nádherné odrazy z kaluží nebo skel mrakodrapů v celém New Yorku, také máte vyšší hustotu lidí na ulicích a dopravy na silnicích, která dělá pravou atmosféru kolonama zacpaného New Yorku. Atmosféru dodává také skvělé počasí, hlavně deštivou noc si můžete splést s tou reálnou, až tak to vypadá. Něco na co bych u druhého Spider-Mana také nedal dopustit je skvělá hudba. Jestli se jedná u hudbu v cutscénách, při prolétávání města nebo v soubojích, všechna zapadá do temnějšího tónu hry.

V soubojích se nově budete bránit ne jen pomocí vyhýbání, ale nově i vykrytím na tlačítku L1. Tomu, čemu se musíte vykrýt a nebo uhnout uvidíte nad hlavou útočníka. To se týká hlavně bossů a větších nepřátel, u ostatních soubojů zůstává klasický styl, jak tomu bylo z předešlých titulů. Ale občas se mi nepřítel zasekl někde a já ho musel hledat, abych ho ukončil a mohl pokračovat dál, což by se asi dít nemělo. Bossů je ve hře dost, ale v každém děláte vlastně to stejné, což by nevadilo, kdyby aspoň bylo méně fází těchto soubojů. Peterovi s Milesem můžete vylepšovat jejich schopností díky třem stromům dovedností. Jeden je Peteruv, druhý Milesuv a poslední otevírá schopnosti pro oba. Na rozdíl od předchozích her, nové obleky, které si můžete pořizovat, za plnění úkolů vám nepřidají žádnou speciální schopnost. Souboj nezůstává jen u čtverečku (útoku), kolečka (vyhýbání) a tlačítka L1 (vykrytí), ale můžete využít i vynálezů, které mají obě postavy stejné a jejich speciálních schopností, které samozřejmě mají svůj cooldown. Není tajemstvím, že Peter na sobě bude mít i symbionta Venoma, který mu dodá nové schopnosti a v některých chvílích se se symbiontem cítíte opravdu neporazitelně. Symbiont samozřejmě Peterovi začíná měnit jeho povahu. Další hratelná postava MJ mi přijde hratelně určitě zábavnější jak v prvním díle i když vesměs plní podobné úkoly jak v první hře. Ale sekvence, kdy si zahrajete za samotného Venoma, je opravdu skvělá, tam je člověk opravdu skoro neporazitelný a můžeme vidět masakrující scény, které chybí i samotným filmům o Venomovi s Tomem Hardym. Opravdu příjemné zpestření hry. Nesmím opomenout to, že se můžete přepínat z Petera do Milese a naopak během pár vteřin a někdy to vyžaduje i samotný příběh.

K záporákům, proti kterým budou naši Spider-Mani bojovat mohu říct, že jak Kraven, který si přišel vyhlídnout do New Yorku svoji další kořist, tak Venom, jsou skvělou volbou a jejich příběhy si budete užívat, ale Lizard není vedlejší postavou a má svoje místo v příběhu.

Za asi 20 hodin hry, jsem narazil na několik chyb, které myslím, že budou dodatečně opraveny, ale zamrzelo jedno kousnutí uprostřed hry, které jsem musel vyřešit vypnutím hry natvrdo. Druhá chybka se stala při přechodu do jiné místnosti, kde se zasekla přechodová animace a já se po půl minutě chození někde propadl pod celé město.

V den dokončení hry, jsem hrál něco přes 6 hodin v kuse a říkal jsem si, jak rychle mi to uteklo, když mi najednou hra zahlásila, že mám poslední možnost si vylepšit své vybavení před dokončením hry. Víc asi není potřeba říkat, možná jen to, že se těším, až si budu moct zahrát znovu, třeba v režimu New Game Plus.

Pro: Skvělý temnější příběh, Hudba, Grafika, Skvělé využití možností ovladače Dualsense, Česká lokalizace, Množství vedlejších úkolů doplňující hlavní příběh, Vysoká hustota dopravy

Proti: Nějaké ty bugy nebo záseky, Až moc dlouhé boss fighty

+13

Star Wars Jedi: Survivor

  • PS5 70
Fallen Order byla pro mě hra, která nijak nevybočovala ze standardní AAA produkce a ničím novým v žánru nezaujala, ale ohromně těžila ze Star Wars settingu - jakkoli mě několika věcmi frustrovala, až do konce mě bavila. Survivor je víceméně znovu totéž, byť některé věci se oproti jedničce výrazně zlepšily, některé naopak výrazně zhoršily. Jako celek je to fajn, do hraní jsem se nemusel nutit a naopak se na každé hraní po práci či o víkendu těšil, proto ve finále dávám nadprůměrné hodnocení. Nicméně já ji dostal jako dárek a asi nemůžu nikomu s klidným srdcem doporučit si ji koupit, osobně bych peněz spíš litoval. Začnu nejprve tím pozitivním:

+ Je to pořád Star Wars, má to skvělou atmosféru, absolutně perfektní tempo a pacing (bojové pasáže střídají skákací pasáže, průzkumné pasáže, dialogy a cut scény - nikdy nezačne mít hráč pocit, že už je jedné části moc a chtělo by to změnu) a víceméně vždycky to člověka baví. Plus to dobře vypadá, souboje vypadají efektně, skákačky a puzzly jsou přehledné, a i přítelkyni, která hrám moc neholduje, bavilo koukat se, jak hraju.

+ Soubojový systém mi přišel výrazně lepší než u jedničky. Zmizel subjektivní pocit neférovosti (ve Fallen Order jsem měl hrozně často pocit, že já nic špatně neudělal, ale moje postava prostě nesprávně zareagovala nebo vůbec nereagovala), abilities jsou tu smysluplnější a je jich obrovské množství. Hra má 6 bojových postojů, z nichž 2 má hráč aktivní a může si mezi nimi i během soubojů libovolně přepínat. Je tu hodně možností, jak řešit různé situace - se skupinami nepřátel pomáhá Confuse nebo přeprogramování droida, na přerušování útoků tu existují specializované skilly a dokonce už má Cal i možnost ranged útoku. V neposlední řadě je ten soubojový systém i efektní na pohled a fakt je zábava pustit si na YouTube nějaká videa hráčů, kteří to doopravdy umí.

A teď ta negativa, kterých je výrazně víc:

- Collectibles!!! Tohle je fakt naprostý úlet a první single player hra, která mě snad definitivně vyléčila z mojí Completionist nemoci. Já jsem byl léta typ hráče, co vždy musel mít hotové všechny side questy, všechny collectibles, všechno pěkně na mapce na 100 %. Tady jsem se už asi v půlce hry rozhodl, že na to fakt peču (a nelituji). Těch sbíracích věcí je fakt moc a jsou to neskutečné kraviny, asi za vše mluví fakt, že Cal může sbírat semínka rostlin a na střeše hospody si je sázet na zahrádku... Úlet. Navíc hra funguje jako Metroidvania, kdy hráč v průběhu času získává nové schopnosti, které mu umožňují otevírat cesty v lokacích, které už předtím prošel. Jenže zatímco například u Oriho to funguje tak, že Ori se naučí plavat, čímž se mu v už projitých lokacích otevře možnost prozkoumat nějakou podvodní lokaci (což dává smysl a je to zábavné), tady to funguje tak, že Cal získá schopnost otevřít truhly, které předtím otevřít nemohl, takže se k nim prostě jen vrátí a otevře je. Jiný příklad: Do nějakého momentu ve hře hráč potkává zelená silová pole, přes která se nemůže dostat. Pak se naučí se přes ně dostat, vrátí se do lokace s takovým silovým polem, projde ním, a otevře se mu tak místnost, kde je truhla (a to je vše). Super :-/

- Příběh je tu o dost slabší než v jedničce. Samoúčelné zvraty, motivace záporáků nedávající moc smysl a vlastně i docela nudná základní premisa. Některé příběhové linky jsou navíc nedotažené (Hidden Path, Merrin...). Člověk tak spíš postupuje dál proto, že se to dobře hraje, než že by ho zajímalo, co bude dál a jak to dopadne.

- Technický stav. Poklesy FPS, bugy (propadání podlahou, zaseknutí nepřátelé ve vzduchu, crashe...).

- Skákací/"parkour" pasáže v kombinaci s otřesnou kamerou. Ve většině případů to ještě jde a člověk se maximálně sem tam trochu rozčílí, že mu ujede v poslední vteřině sama od sebe kamera a Cal skočí úplně jinam, než kam původně mířil. Bohužel ve hře jsou i challenge rooms, kdy má člověk zdolat nějakou "překážkovou dráhu", což je vzhledem k ovládání a kameře neuvěřitelně frustrující záležitost (tohle není nějaký můj subjektivní názor, stačí se podívat na libovolné YouTube video s takovou pasáží a přečíst si stovky naštvaných komentářů).


Celkově hodnotím jako mírný nadprůměr. Je to fajn, neurazí, nenadchne, nic nového do žánru nepřinese, ale baví to, což je u hry nejdůležitější, a je to Star Wars, takže fanda si to užívá. Mohlo to být ale mnohem, mnohem lepší.

Pro: Star Wars, tempo hry, soubojový systém

Proti: Nesmyslný open world, technický stav, kamera

+13

DREDGE - The Pale Reach

  • PS5 75
Dredge byl pro mě letos překvapením roku. Rybaření s lovecraftovskou atmosférou mě chytlo a z lodi jsem nevystoupil dokud jsem neměl vše hotové a objevené. Proto hned po oznámení v říjnu, že připluje nová expanze jsem věděl, že tohle bude nákup Day one.

Za směšných 142 Kč jsem tento víkend vyrazil do nové zamrzlé oblasti. Nový příběh, protivník, nové překážky a hlavně nové ryby s novými mutacemi. A o zábavu bylo postaráno. Bohužel za nízkou cenu přišla i krátká herní doba. Kdybych nehledal jednu zmutovanou variaci obří chobotnice (tu lze chytit bohužel jen s pomoci náhody) nezabralo by mi celé dobrodružství ani 2 hodiny.

Přesto jsem spokojen a doufám, že další expanze bude klidně dražší ale hlavně ať je delší a větší.
+13

The Invincible

  • PS5 90
The Invincible je retrofuturistické porno. Milostný dopis poláků ze Starward Industries k žánru klasické sci-fi. Musím říct, že jsem čekal malou jednohubku na večer a dostal macaté selátko vypečené do těch nejzlatavějších atompunkových barviček. Precizní práce art directora jde ruku v ruce s příjemnou walking sim hratelností, skvělým scénářem a na old-school sci-fi i uvěřitelnými dialogy a reakcemi hlavní hrdinky. Navíc hra, kde si hlavní hrdinka brouká písničku během putování pustou planetou nemůže být špatná.

Snad poprvé ve videohře jsem tady měl pocit, že opravdu prozkoumávám cizí planetu. Žádné retardované pobíhání, skenování a těžení surovin, aby hra byla "hra". Vše dávkované přesně tak akorát, aby sloužilo strhujícímu zážitku z objevování Regis III. A zjištění, že ne všechno je všude pro nás. Menši pihou na kráse je pro mě rozpadnutí do několika různých konců. Z toho řada z nich ovlivněná jen finálním dialogem. Osobně mám raději jednu celistvou příběhovou linku, za kterou si autoři stojí. Tak jako tak to ale byl krásný zážitek od začátku do konce.
+13

Eternights

  • PS5 70
Být líný, tak napíšu, že Eternights je minimalistická verze Persony s akčním soubojovým systémem. A měl bych vystaráno. Jenže to by bylo příliš jednoduché, tak své tvrzení trochu rozeberu. Hlavní hrdina přežije konec světa a získá zvláštní schopnost v podobě svítící paže, kterou může kosit docela hororová monstra, tedy původní obyvatele planety. 

Cestou potká samozřejmě parťáky. Každý nějak rozšíří jeho schopnosti o několik vlastností. Pochopitelně tu máme i kalendářní postup hrou, tudíž dny trávíte průchodem dungeonů nebo sbližováním se se svými přáteli. Večer pro ně zase v jednoduché minihře hledáte na třech vskutku prťavých mapkách potřebné předměty. Výsledkem si pak zvyšujete staty a odemykáte speciální útoky. Do mixu ještě přidejme i vylepšování sociálních statistik k odemknutí „hlubších“ rozhovorů. 

Překvapivě zábavné souboje nutí k plánování. Silnější nepřátelé mají štít zničitelný pouze speciálním úderem získatelným úspěšnými zásahy, případně veledůležitými, přesně načasovanými, úhyby. Stejně tak lze po kompletaci comba přidat další útok. Podaří-li se vám udržet tlak na soupeře dostatečně dlouho, zpřístupníte si i extra ránu. Vše do sebe pěkně zapadá a i na normální obtížnost představuje průchod hrou příjemnou výzvu na nějakých 10 hodin. 

Celkem představuje Eternights zvláštní skupinu her, kdy nevidím příliš důvodů ji doporučit, ač současně vlastně není důvod ji nevyzkoušet. Vezmu-li ale v potaz, že se jedná o prvotinu malého vývojářského studia, tak si zaslouží pochvalu za povedený debut.
+13

Killzone: Liberation

  • PS5 55
I když jsem na zdejší aktuální průměr udělil hře "mizerné" hodnocení, uznávám, že na tomhle původem PSP kousku (a že to je sakra vidět) přeci jen něco je. Je však otázkou, zda to "něco" vůbec stojí za to, aby se do hraní na PS5 člověk pustil...

PSP původ hra jednoduše nezapře a hned zpočátku vás "přivítá" opravdu dost nepohodlné ovládání. Na systém míření a chůze pod jednou páčkou se dá zvyknout, ideální to však není nikdy. Třeba taková vozidla se mi pod kůži nedostaly nikdy a jetpack, který se naštěstí objeví jen v jedné misi, je vyloženě tortura. O příběhu nemá moc smysl mluvit, jde o výplňovou blbost se strašným scénářem a mizerným dabingem. Úrovně samotné jsou poměrně stereotypní, ale hratelnost se mi začala zajídat spíše až ke konci (což je ale již cca po šesti hodinách),

Po zvykání na frustrující ovládání mě začala hra celkem bavit. Taktičtější hratelnost je fajn a minimálně z dnešního pohledu vlastně dost nezvyklá. Velmi zajímavá je nově přidaná možnost hru kdykoliv "přetočit" zpět v čase, čímž se razantně snižuje její obtížnost. Je tak vlastně jedno, jak autoři původně rozmístili checkpointy, jediným stisknutím tlačítka se můžete vrátit ve hře o pár sekund do minulosti a neúspěšnou akci zopakovat. Upřímně, zde jsem to uvítal, i na "Normal" by byl bez této vychytávky Liberation minimálně v některých sekvencích pořádně frustrující a třeba souboje s bossy museli být v původní verzi hry vážně "lahůdka". Debilní bossfighty (je jich ale naštěstí jen pár), ve kterých se naplno ukáže, jak neohrabaně se hra ovládá, byly vlastně tím hlavním důvodem, proč jsem v hodnocení ještě lehce ubral oproti původně plánované šestce.

Příjemný závan z minulosti byl fakt, že zdejší "collectibles" mají reálný smysl. Odemykají totiž možnosti pro počáteční zbraň úrovně. Při zevrubném pročesávání úrovní lze odemknout také speciální V2 verze zbraní, které jsou poté v soubojích znatelně účinnější. Příjemným zpestřením jsou i výzvy, jen je škoda, že se zadání do puntíku opakuje u všech odemčených sad. Právě výzvy mi herní dobu vytáhly někam ke konečným deseti hodinám.

Verze pro PS5 má samozřejmě trofeje, jen je mi záhadou, proč dostáváte za každou splněnou misi 1-4 kapitoly trofej a za pátou kapitolu již nic. Vlastně tak jde získat platinu, aniž by hru reálně hráč dohrál. Zvláštní, nicméně nic, co by se podepsalo do hodnocení samotného. V PS5 verzi absentuje multiplayer, i když do něj paradoxně v průběhu hraní odemykáte nové postavy.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 12. hodnotící;  digitální verze PSN (kterou jsem obdržel překvapivě zdarma, nejspíše jako vlastník PS Vita verze)

Pro: Taktičtější přístup k hratelnosti; funkce rewind; sbírání collectibles odemyká zbraně; kuše s výbušnými hroty; výzvy

Proti: Velmi frustrující ovládání; poměrně stereotypní; velmi slabý příběh se špatným scénářem a dabingem; hloupé bossfighty

+13

Final Fantasy VII Rebirth

  • PS5 80
Zasáhlo mě to, i když jsem moc dobře věděl, co mě čeká. Můžou za to zejména skvěle napsané, zahrané postavy, které mi za těch dvě stě hodin, které jsem s prvními dvěma částmi plánované trilogie strávil, tak moc přirostly k srdci. Je to právě tahle nadějeplná parta, která dělá hru výjimečnou. Ta velká pouť, na kterou jste se společně vydali. Všechny ty chvíle, kdy spolu mluvíte, smějete se, pláčete, hněváte se.

Nebývale se tu daří prohloubit vztah mezi vámi a vašimi společníky. Nejenže tu každý má vlastní příběhový segment, ve kterém za dotyčného přímo hrajete, ale také se účastní všemožných vedlejších aktivit, od questů až po minihry. Vyzdvihnout chci ale především skutečnost, že jste neustále všichni pohromadě, třebaže soubojů se vždy účastní jen zvolená trojice, zatímco zbytek odpočívá „na střídačce“. Jde-li ovšem do tuhého, můžete je povolat na pomoc!

Velkou změnou si totiž prošel i soubojový systém. Ten byl rozšířen zejména o synergické schopnosti a dovednosti, bez kterých si zdejší střety už ani neumím představit. V prvním případě se jedná o silné synchronizované útoky, které musíte nejprve nabít provedením určitého množství akcí. V tom druhém o nejrůznější vychytávky umožňující efektivní řešení nastalých situací, jako bleskurychlý úhyb před nepřátelským úderem následovaný protiútokem, nebo kompenzující slabé stránky dotyčných, třeba když se Tifa nechá vyhodit do vzduchu, aby snáze dosáhla na poletující havěť, nebo si Aerith povolá osobního strážce, aby měla víc prostoru na čáry máry.

Není divu, že se na pokračování čekalo čtyři roky, překypuje nákladnými cutscénami, avšak ty předrenderované mě stále lehce mrzí, rozlehlými lokacemi představujícími vždy nové mechaniky, bohatým obsahem, jehož vrcholem jsou rozličné, nápadité minihry, které by mnohdy obstály i samy o sobě.

Žel kritizovat musím především příběhovou složku hry. Ústřední zápletka je z velké části překombinovaný, antiklimatický guláš plný narativních i vizuálních klišé. Na psychopatického, zacykleného Sephirotha, který se vždy vynoří odnikud jak deus ex machina, jsem už vyloženě alergický. I tolik žádaný pocit zadostiučinění se může dostavit jen těžko, když každý padouch, kterému natrhnu prdel až k lopatkám, vítězoslavně pláchne ze scény, abychom se snad mohli střetnout zase někdy příště. Rozumím tomu, že se jedná o prostřední díl ze tří, a tak jej příběhové oblouky spíš překlenují. Mnohé tyto výtky se tedy mohou, a pevně v to doufám, zpětně do značné míry rozplynout, ale na to si budeme muset ještě chvíli počkat.

Nemám příliš v oblibě sousloví instant classic, ale troufnu si říct, že tato reimaginace nejikoničtější Final Fantasy bude za klasiku považována beze zbytku. Z poloviny už jenom díky té nadčasové hudbě.
+13

Bloodborne

  • PS5 100
Hneď po spustení ma čakal šok a ja som zneistel, či nemám nejakú divnú pokazenú verziu. Bloodborne totiž bežal oveľa menej plynulejšie než iné FromSofťácke hry (oproti Dark Souls III to bol naozaj veľký prepad). Chvíľu som si myslel, že je to mojím televízorom, ale napokon som zistil, že nie, že to len moje rozmaznané oči si už odvykli od 30 fps. Ale po pár hodinách bolo všetko v porádečku a bez problémov som si zvykol. Aj tak by ale hre v tomto smere pristal nejaký menší patch.

Vytrénovaný sériou Dark Souls som si naivne myslel, že budem vo svete Yharnamu ako doma. To sa, samozrejme, nestalo a FromSoft ma opäť dokázali prekvapiť. Boj v Bloodborne sa totiž od boja v Dark Souls dosť líši. Nemôžete sa skrývať za štítom (nejaký štít tu síce je, ale za veľa nestojí), prípadne príliš dlho vyčkávať, musíte byť agresívni, rýchli a zároveň smrtiaci.

Je to nutné aj z toho dôvodu, že častými útokmi môžete získať späť časť svojho HP. Takže som, ako inak, často zomieral a nejaký čas som si musel na tento typ hrania zvykať. Spočiatku som mal trochu zmiešané pocity aj zo sveta, ktorý je síce vizuálne perfektný, ale pripadal mi taký trochu stiesnený a zmätočný.

Po pár hodinách som však Bloodborne absolútne prepadol a opäť som nemohol hrať prakticky nič iné. Ponoril som sa do jeho sveta a reálne starosti a úzkosti prestali existovať. Hry od FromSoftu by zrejme mali zaradiť na zoznam prudko návykových látok, heh.

Hra má skvelú atmosféru, tentokrát výraznejšie ladenú do hororu (potešilo ma, že tvorcovia sa inšpirovali dielom môjho obľúbenca H. P. Lovecrafta). Súboje majú vďaka novému systému odlišnú dynamiku a sú snáď ešte adrenalínovejšie než v Dark Souls. Ľudí, ktorí boli mizerní v parry (ako ja) iste poteší, že v Bloodborne je narušenie útoku nepriateľa o dosť jednoduchšie. Grafika je rozhodne dobrá (len si treba zvyknúť na ten framerate), hoci variabilita prostredí je slabšia. Všetky v zásade vyzerajú dosť podobne, a to sa čiastočne týka aj bossov.

Tí sú síce opäť originálni, ale priznám sa, že sa mi niektorí dosť zlievali. Čo sa týka náročnosti, tak je to opäť klasický FromSoftware, ktorý vám nedá nič zadarmo. Aj v Bloodborne sa konali súboje proti viacerým bossom, prípadne bossom, ktorí sa dokázali uzdravovať. Tak nejako som si na to už zvykol, ale tešiť ma to stále úplne neteší. Súboje však boli dosť zábavné a „tep-zvyšujúce“, takže mi to až tak neprekážalo. Prekvapilo ma, že pomerne veľa bossov je nepovinných a hráč ich môže veľmi ľahko minúť, pokiaľ nemá po ruke návod. Čo by ale bola škoda, keďže často práve nepovinní bossovia sú tí najzaujímavejší...

Príbeh je zase poriadne kryptický, ale to už k týmto hrám tak nejako patrí. Osobne nie som úplne ten typ, ktorý by pri hraní detailne študoval popisy všetkých predmetov a hľadal súvislosti, ale našťastie si človek môže prečítať nejaké zhrnutie či teórie na internete. Alebo sa o príbeh až tak nestarať a nechať sa proste viesť intuíciou a atmosférou. Každému podľa jeho chuti.

Pár drobností by som tvorcom predsa len vytkol. Napríklad fakt, že pri lampách (checkpointoch) sa nedá odpočívať (a respawnúť tak nepriateľov), podobne ako tomu bolo v Dark Souls. Je nutné sa vždy vrátiť do Hunter's Dream, čo je predsa len trochu otravné a zdržuje to. Tiež je škoda, že sa pri lampách nedá levelovať.

Trochu v rozpakoch som aj ohľadom nového systému liečiv. Blood vials si proste musíte nafarmiť / kúpiť, neobnovia sa vám po respawne ako estusy v Dark Souls. Na jednej strane to až tak nevadí, lebo blood vials padajú z nepriateľov veľmi často a dajú sa aj kúpiť, ale pri bossfightoch a mnohých neúspešných pokusoch sa hráčovi míňajú rýchlejšie než teplé rožky. Chcem sakra skúsiť zdolať bossa, 10-krát, 20-krát alebo 50-krát za sebou, nechcem svoju snahu prerušovať a stráviť XY minút farmením lekárničiek. Ale v zásade nešlo o nič tragické a zábavu mi to nekazilo.

Chalice Dungeons nehodnotím, keďže som do nich len zbežne nazrel a nemal som motiváciu nimi prechádzať. Podzemné dungeony a bludiská fakt nepatria k mojim obľúbeným lokáciám a všetky potrebné predmety som získal aj v základnej hre.

Bossovia, ktorí mi dali najviac zabrať: Rom the Vacuous Spider (nie, nežartujem), Shadow of Yharnam, Martyr Logarius, Ludwig the Holy Blade, Laurence the First Vicar, Lady Maria of the Astral Clocktower, Orphan of Kos

Pro: zaujímavý svet a lore, grafika, náročnosť, atmosféra

Proti: 30 fps, niektoré mechaniky zaznamenali zbytočný krok späť, trochu jednotvárne prostredie

+13

Final Fantasy VII Rebirth

  • PS5 85
O Rebirthu se všude možně píše mnoho chvály, takže já zůstanu věrný formě komentáře a okomentuji věci, které mi hodně vadily, abych to na těch internetech trochu srovnal. Předně je třeba říct, že roztahovat normálně dlouhou hru na tři předlouhé díly, byl totální nesmysl. Každou chvíli vás do očí praští moment, který je očividnou zoufalou snahou natáhnout hru, co nejvíce. Místy dělají Japonci čest anime, když natahují a fillerují, co jen síly stačí. Rebirth si totiž neváží hráčova času a to vůbec! Remake tím trpěl taky, ale stále se jednalo o koridorovku a ne openworld, takže to nebylo tak úmorné. Většina vedlejších věcí se naštěstí dá ignorovat, ale celý koncept je roztažený i tak. Ne, já skutečně nechci po páté dělat tu otravnou minihru s lovením chocobů. Nechci obíhat kruh furt dokola v příběhových segmentech, které jsou úplně zbytečné (Barretův deus ex machina kámoš), nebaví mě furt porážet Turks, které vždy necháme upláchnout, ale řadové vojáky budeme vraždit o sto šest, ale běda, jak bychom zabili tyhle masové vrahy a vykořisťovatele! Ve hře chybí uspokojení, prostě se furt za něčím honíte, jak blbci a hra před vámi tu mrkvičku stále posouvá.

Rebirth zároveň trpí všemi neduhy druhých dílů i po příběhové stránce, protože kolem a kolem, co se vlastně stane, můžete kamarádovi převyprávět, tak za dvě minuty, protože toho vlastně není mnoho. Ono to celé působí dlouze, protože přesun z místa A do místa B nemůže trvat deset minut, kdepak, hodinu se budete probíjet tunelem, kde jsou všechny výtahy rozbité a dveře zamčené, aby toho nebylo málo, tak se s vámi ještě propadne podlaha. V druhé půlce už jsem jel jen hlavní příběh (plus kartičky, ty jsou top) a i tak jsem byl bržděn, kde se jen dalo. Vývojáři mají velký talent a prostředky, však jen ta různorodost prostředí a myriáda vedlejších aktivit ukazují, kolik péče bylo věnováno. Ovšem k prdu, musím podotknout, v konečném důsledku to jsou spíše věci, které mají rozptýlit od faktu, že není, co vyprávět, a naplnit "moderní požadavky" na délku hry. Mě fakt zajímá, jak to dopadne, mám rád ty postavy, ale ono to jádro je tak zahrabané, že mě už ke konci obtěžovalo se k němu dostávat. Ve Square Enixu měli zvolit styl jak Capcom a předělávat ty díly normálně jako u Residenta, takže bychom tu teď měli remaky sedmičky i devítky a já bych znal dva skvělý herní příběhy, takhle znám půlku jednoho a to mě mrzí.

PS: Ta hra je furt super, ale pokud jste kompletionista, tak vám přeju pevný nervy, protože tohle vás chvilku zabaví.

Pro: grafika, prostředí, kartičky, jádro příběhu, svět, atmosféra

Proti: natažené až běda, plné fillerů a zaplevelené vším možný, jen abyste byli rozptýleni

+13

Lost Ruins

  • PS5 70
Bezejmenná dívka se probouzí v tajemném světě. Trpí ztrátou paměti a netuší, co si počít. Naštěstí ji pomůže neznámá žena. Stačí zabít služebnice Temné Paní ukrývající se na blízkém hradě a vzpomínky se jí vrátí. Tak hurá na to. 

Příběh Lost Ruins je jednoznačně na druhé koleji. Jeho vyústění lze vytušit už z výše uvedeného úvodu. Postavy by možná i mohly být zajímavé, jenže za těch šest hodin, potřebných k dokončení hry, nedostanou dostatek prostoru. Retro 2D pixel artová grafika má své kouzlo, ač trochu pokažené poněkud fádním prostředím. Světelné efekty jsou povedené a v jistých místech vytváří pěknou scenérii. 

Pochvalu uděluji za možnost tvoření různých buildů hlavní postavy. Dostatek zbraní i kouzel nabízí mnoho možností, kterak se nepřáteli vypořádat. Zbraní těžkých, lehkých, na dálku i na blízkost jest přehršel. Většinou mají i zvláštní atributy, případně je lze vylepšovat/doplňovat dalším vybavením. Reaktivní prostředí umí nejednou zkomplikovat postup hrou (aneb nepoužívej blesková kouzla ve vodě) či ho slušně usnadnit. 

Vedlejší questy občas donutí hráče se i trochu zamyslet nad puzzly a základní obtížnost nabízí dostatečně intenzivní zážitek. Bossové dokážou potrápit a mnoho různých druhů monster nutí občas měnit strategii. Po dohrání se navíc odemknou zvláštní módy (dokonči hru jen s kouzly apod.) pro fajnšmekry. 

Celkově nutno uznat, že Lost Ruins nenabízí žádný výjimečný zážitek. „Pouze“ solidní zábavu nejen pro fanoušky žánru. 
+13