Poslední komentáře

V roce 1989 mě coby šestiletého caparta a moji o rok starší ségru vzali rodiče poprvé v životě do Prahy. Z výletu si moc nepamatuju, akorát to, že cestou zpátky jsme se já i sestra začali děsně škrábat a doktorka nám druhý den řekla, že jako dárek z hlavního města jsme si přivezli neštovice. Praha na mě napoprvé moc dobrý dojem neudělala a proto jsem se do ní ani o tři roky později moc netěšil. To jsem totiž netušil, jak zásadní pro mě druhý výlet do metropole bude.

Jednak se v Praze otevřel první McDonald's, který jsme jako správní venkovští balíci museli navštívit (ale to na mě dojem neudělalo). Mnohem zásadnější bylo, že tátovi se podařilo mámu ukecat a na hodinu mě vzal do videoherny. A tam jsem spatřil ráj na zemi. V té době jsme doma měli ZX Spectrum, na kterém jsme hráli na černobílé televizi Merkur a jeden kamarád měl Commodore 64. Jinak počítač doma nikdo neměl a ani ve škole žádný nebyl, takže to, co jsem uviděl v té herně, pro mě bylo jako návštěva jiné planety. Dodnes si vzpomínám, že nejvíc na mě zapůsobil automat, do kterého se sedlo dovnitř a skutečným volantem se v něm řídil jakýsi červený sporťák po silnici obklopené palmami. Neznaje angličtiny, nedokázal jsem si jméno té hry zapamatovat, ale věděl jsem, že to je nejúžasnější hra na světě a že ji musím mít.

Během pár let byly osmibity nahrazeny PC a já na hru úplně zapomněl. Když jsem se mnohem později začal zajímat o šestnáctibitové konzole, na hru jsem opět narazil a zjistil jsem, že se samozřejmě jedná o Outrun, jednu z nejlegendárnějších automatovek vůbec. Ihned jsem si hru v emulátoru pustil a nestačil se divit. Tohle, že se mi líbilo? Vždyť v té hře není žádný výběr auta, ani trati. Jen se zvolí jedna ze čtyř skladeb a jede se. Hráč usedne po boku sličné blondýnky za volant rudého Ferrari Testarossa a po tříproudé dálnici se vydá na výlet po Americe. Cestou musí stihnout projet včas pěti checkpointy a aby to nebylo zase až tak snadné, motají se mu do cesty jiná auta a náklaďáky. Před každým checkpointem se trasa rozdělí, takže na konci je možné dojet do pěti různých cílů. Každý úsek trati vede jinou krajinou a silnici můžou lemovat například různé kameny, billboardy, stromy, domky nebo jakési kamenné struktury. Všechny tyto překážky mají jediný účel a sice pokud do nich Ferrari narazí, udělá stylové salto a řidič i s blondýnkou z něj vypadnou na silnici. Pokud je hráč opravdu dobrý, do cíle se podívá za přibližně pět minut. Toť vše.

Když jsem si pouštěl Outrun v emulátoru pro Mega Drive, věděl jsem dobře, do čeho jdu. Jakožto zkušený veterán mnoha závodních her jsem si říkal, že pět minut se budu držet na silnici a vyhýbat se ostatním a za chvíli je hotovo. Jo, houbeles. Napoprvé jsem se nedostal ani k prvnímu checkpointu. Po několika jízdách jsem se dostal do čtvrtého úseku z pěti, ale dál ani omylem. Prostě jsem vždycky do někoho nebo do něčeho narazil a došel mi čas. A jelikož jsem chtěl vyzkoušet ještě spoustu dalších her, odložil jsem Outrun stranou na neurčito. Vrátil jsem se k němu až po několika letech, když jsem si koupil Segu Master System a Outrun byl jednou z devíti her, které jsem ke konzoli měl. Jelikož jsem v té době žádné jiné herní zařízení nevlastnil, mohl jsem se na hraní Outrunu více soustředit, takže po pár dnech se mi ho konečně podařilo zdolat.

Verze pro Master System a Mega Drive se mezi sebou liší jen minimálně. U Mega Drivu si lze v menu vybrat ze šesti různých obtížností, ale doteď jsem pořádně nepochopil, jaký je mezi nimi rozdíl. U Master Systemu žádné obtížnosti nejsou, prostě nastartujete motor a jedete vstříc dálavám. Pro Master System je na výběr pouze ze tří skladeb a grafika je o něco jednodušší. Při nehodě se sice Ferrari rovněž převrátí, ale nikdo z něj nevypadne. Na druhou stranu je jednodušší grafika v tomto případě výhodou. U Mega Drive se některé úseky trati projíždí za soumraku, který je vyřešen fialovými pruhy na obloze. A ty když začnou rychle kmitat před očima, tak se dá jen těžko soustředit na jízdu. Stejně špatně se mi koukalo na kamenné struktury, které se v jiné části trati míhaly podél silnice. Nic z toho ve verzi pro Master System není (kamenné struktury sice podél silnice jsou, ale neboli z nich oči). Hudební kvalita je pochopitelně na straně Mega Drive. Doprovod tvoří čtyři poměrně dlouhé skladby, z nichž jednu bych označil za lepší průměr a dvě za vyloženě slabé. Oproti tomu skladba Passing Breeze podle mě patří do zlatého fondu počítačových her.

V dnešní době budete asi těžko hledat důvod, proč si Outrun zahrát. Pokud by se psala devadesátá léta a vy doma měli jen pár her, asi byste měli Outrun dojetý do všech pěti cílů, ale když si můžete zahrát cokoliv, co na Mega Drive a Master System vyšlo, maximálně si Outrun vyzkoušíte, ale myslím si, že kvůli poměrně vysoké obtížnosti ho záhy odložíte. Každopádně pokud byste o něm skutečně přemýšleli, sáhněte raději po verzi pro Master System. Sice hůře vypadá, ale lépe se hraje. A to je podle mě důležitější.

Psaly se Vánoce roku 1987 a v Japonsku pouhé tři dny po sobě vyšly dvě hry, které v podstatě definovaly žánr JRPG. 18. prosince vyšel pro Nintendo Entertainment System, tedy nejúspěšnější konzoli té doby, první díl legendární série Final Fantasy. A hned 20. prosince vyšla pro Segu Master System hra Phantasy Star. Obě hry byly zakladately série, na kterou pak navázaly mnohem úspěšnější díly na šestnáctibitových konzolích (s tím, že Final Fantasy vychází dodnes (i když někdo by dodal bohužel)). A ačkoliv se jedná o hry, které jsou starší než velká část uživatelů této databáze, dají se, pokud jste fanoušky starých her, hrát s trochou trpělivosti i dnes.

Sega Master System je v našich končinách i mezi retro hráči poměrně přehlíženou konzolí. Přesto na ni najdete jednu z nejlepších RPG her osmdesátých let. V ní se převtělíte do role mladé dívky Alis, které hned v úvodu hry zabíjí přímo před očima bratra Nera, jenž stál v čele povstalců proti králi Lassicovi (neplést s bohužel již zesnulým slovenským komikem Milanem Lasicou). Nerovými vrahy jsou Lassicovi vojáci, jemuž se Alis rozhodne pomstít. Vyplní tedy poslední přání umírajícího bratra a vyhledá válečníka Odina a spolu s ním a dalšími dvěma společníky, z nichž jedno je stvoření, které se nápadně podobá kočce, se vydá na výpravu, která ji postupně zavede na všechny tři planety Algolského hvězdného systému. Každá planeta tohoto systému je zcela odlišná. Palma je travnatá, Motavie je pouštní planeta, která díky přítomnosti obřích červů možná připomene Dunu a Dezolis je prozměnu ledová planeta.

Příběh hry není nikterak složitý. Od obyvatel měst a vesnic se obvykle dozvíte o nějaké zbrani či předmětu, který se skrývá v některé jeskyni nebo věži. Většinou se jedná o místo, které se nachází poblíž dané vesnice, ale občas se stane, že se může jednat i o lokaci, která se nachází mnohem dál a někdy dokonce i na jiné planetě. Takže pokud nepoužíváte návod, neuškodí si čas od času nějakou tu poznámku napsat na papír. Poté, co všechno potřebné vybavení získáte, vydáte se vstříc hlavnímu zaporákovi a nakonec i temné síle, která za vším stojí.

Ale připravte se na to, že tahle hra je zpočátku hodně těžká. První zhruba hodinu a půl se nedostanete dál, než několik políček od prvního města. Začátek hry probíhá tak, že narazíte na první náhodný souboj a pokud byl soupeř skutečně lehký a souboj přežijete, půjdete se po něm ihned vyléčit zpátky do města, protože druhý souboj byste už rozhodně nepřežili. Až se zhruba po třech soubojích (a třech návratech do města) dostanete na druhou úroveň, můžete už být natolik odvážní, že si můžete risknout podstoupit dva až tři souboje v řadě, než se opět zbaběle vrátíte pro uzdravení. A až získáte první dva společníky, připravte se, že něco podobného, i když teď už mnohem snazšího, budete absolvovat znovu. Phantasy Star není až tak těžká hra, ale přesto vám grindování kvůli zvýšení úrovně, případně získání více peněz, zabere tak třetinu herní doby. Ta, pokud budete hrát s návodem a nebudete zbytečně bloudit, se pohybuje někde kolem 12 hodin. Tady bych měl ještě dodat, že Phantasy Star mělo na svou dobu jednu nevídanou vlastnost, a sice že kromě soubojů šlo hru ukládat kdykoliv. Já vím, že z dnešního pohledu, kdy to případní zájemci stejně budou hrát v emulátoru, na tom moc nezáleží. Ale u hry z osmdesátých let to byla věc hodně neobvyklá, která celkem dost snižovala obtížnost. Kdo hrál jakoukoliv Final Fantasy třeba na PS One, určitě si vzpomene, kolikrát se modlil, aby už se na mapě ukázal nějaký ten Save Point.

Oproti Final Fantasy najdete ve Phantasy Star jeden velký rozdíl. Zatímco pohyb po herní mapě je zobrazen klasicky shora, veškeré interiéry jeskyní a věži vidíte z vlastního pohledu. Nenazýval bych to přímo dungeonem, protože kromě propadající se podlahy tu nenajdete nic, co znáte z klasických dungeonů. Spíše se jedná o bludiště z vlastního pohledu. Všechny souboje, kromě těch s bossy, jsou náhodně generované. Proti vám bude stát vždy pouze jeden typ nepřátel. Na spodní hraně obrazovky vidíte tabulky se zdravím a manou vašich hrdinů, uprostřed je vyobrazen nepřítel, zatímco počet nepřátel a jejich zdraví je zobrazeno v pravém horním rohu. Drobnou nepříjemností v soubojích je bohužel to, že vy si na začátku kola vyberete pouze akci, ale pokud je to útok nebo kouzlení, nemůžete si určit, na koho bude cíleno.

Na závěr jsem si nechal audiovizuální zpracování, protože to je na svou dobu zkrátka neuvěřitelné. Vůbec nechápu, jak mohli něco takového vytvořit pro osmibitovou konzoli. Jasně, dnešní hráč se tomu nejspíš vysměje, ale zkuste si pustit videa ke hrám ze ZX Spectra nebo C64 a pak to porovnejte s Phantasy Star. Stačí se podívat na soubojovou obrazovku, která se ostatně liší podle toho, v jakém prostředí se střetnutí odehrává, a pak to porovnat se soubojovou obrazovkou z prvního Final Fantasy. Důležité části příběhu jsou zpracovány ve formě komiksových okének, což napomáhá vcítění se do děje. Soundtrack hry pak tvoří celých devatenáct skladeb, z nichž mnoho považuji za skutečně velmi povedené a nelezly mi na nervy ani ke konci hry, kdy už jsem je slyšel opravdu hodněkrát.

Phantasy Star je na svou dobu neskutečná hra, která podle mě v mnoha ohledech porazila i Final Fantasy. Je to jedno z prvních, ne-li dokonce vůbec první sci-fi RPG, jemuž navíc vévodí ženská hlavní hrdinka. Schválně si zkuste vybavit, v kolika hrách bylo možné před příchodem Lary Croft hrát za ženu. Pokud se považujete za pravé herní archeology, rozhodně si Phantasy Star zahrajte.