Poslední komentáře

Stejně jako v případě Little Nightmares pro mě i tato miniadventura představovala vystoupení z mé komfortní herní zóny. Opět to přitom byla Herní výzva pro rok 2021, která mě k tomuto titulu přivedla. Na rozdíl od prvně jmenované hry však Captain Spirit představuje daleko barevněji stylizovanou a díky dětské představivosti ústředního hrdiny (malého chlapce Chrise, jenž se vydává za superhrdinu Kapitána Spirita) i poměrně veselou hru, jakkoliv s chmurným podtónem v podobě vztahu Chrise a jeho otce. Ten totiž jednak po smrti své ženy (Chrisovy matky) poměrně dost pije, a jednak, alespoň dle náznaků, které Vám hra dává, Chrisovy nejspíš i fyzicky ubližuje, stejně jakožto jej též viní ze smrti jmenované. Co se herní náplně týče, tak ta se v podstatě dělí na dvě herní linie. První z nich představuje právě vztah Chrise a jeho otce, druhou pak plnění „důležitých úkolů“ Kapitána Spirita v podobě např. nutnosti přemoci super padouchy, trénování střelby na plechovky od piva, sestavení superkostýmu apod. Tyto úkoly přitom nemusíte pro dohrání hry splnit všechny, neboť její konec je vázán právě na první dějovou linii. Je tak veskrze na Vás, jak dlouho chcete ve hře pobýt, a které úkoly splnit, nicméně i při dokončení všech úkolů Kapitána Spirita Vám hra nezabere déle než cca 2 hodiny. Právě v herní době by tak bylo možné spatřovat největší mínus tohoto herního počinu, avšak je třeba jedním dechem dodat, že hra je jednak zdarma a současně plní roli upoutávky na Life is strange 2. Nebylo by tak úplně fér jí právě tento nedostatek nějak  výrazněji vytýkat. Svým způsobem právě naopak. Pokud totiž stejně jako já nejste velkým příznivcem adventur, avšak rádi byste tento žánr přece jen příležitostně vyzkoušeli, pak Captain Spirit představuje výbornou možnost jak tak učinit. Je krátký, je zdarma a přitom velmi povedený. Neváhejte jej proto zkusit.

Měl-li bych hned úvodem ohodnotit toto DLC jediným slovem, pak bych asi použil „průměrné“. Je tomu tak proto, že sám za sebe jej hodnotím jako rozšíření, které ničím nezklame, ale ani nepřekvapí. Příběhově se stáváte členem skupiny nájemných rytířů, která má pro pana Racka Kobylu zajistit bezpečnost na cestách. Jestliže si tak něčeho užijete opravu vrchovatě, pak jsou to souboje. Jelikož přitom nejsem velký příznivce soubojového systému, tak jsem uvítal, že jde povětšinou o souboje skupinové, které je právě díky Vašim parťákům přece jen lehčí vyhrát. Lze tedy říci, že pokud jste v základní hře rádi řešili většinu konfliktů především mečem, přijdete si na své. Jinak mi ale toto DLC, jak jsem naznačil již výše, přišlo tak nějak bez nápadu. Oproti „The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon“ mi nepřišlo nijak zvlášť humorné, ale ani napínavé. Co však o něm lze říci s jistotou je, že je poměrně krátké. Troufám si odhadnou, že mi jeho dohrání zabralo cca 2,5 hodiny. Suma sumárum jej tedy mohu doporučit těm, kteří dohráli KCD a stále nemají dost. Pokud však do této skupiny nepatříte, potom si myslím, že Vás rozebírané DLC nijak zvlášť nenadchne, byť, jak uvedeno výše, ani nezklame.

Sir Jan Ptáček byl snad mou nejoblíbenější postavou již v základní hře, proto jsem se na jeho nová (milostná) dobrodružství v podobě DLC dost těšil a musím říct, že jsem rozhodně nebyl zklamán. Toto rozšíření Vám předloží questovou linii, během níž budete pátrat po ztraceném šperku pana Ptáčka, včetně jeho získání od zbojníků, dále budete hrát roli posla při jeho předávání Ptáčkově vyvolené, a to spolu s milostným dopisem, který si nakonec smíte „za odměnu“ přečíst, abyste dále obstarávali lektvar neodolatelnosti a nakonec i našeptávali milostné verše mladému pánovi při jejich rendez-vous. Celá série dobrodružství je přitom stejně tak odlehčená, jako tomu bylo při dřívějších úkolech pro pana Ptáčka v základní hře. Právě to se mi asi nejvíce na tomto DLC také líbilo. Sir Ptáček si zkrátka s ničím hlavu nedělá, od toho má Vás. Humornost celého DLC dokládá konečně i název achievementu, který získáte za jeho dohrání, a jež mně osobně pobavil, totiž „Vaše loajalita k panu Ptáčkovi je nezpochybnitelná. Nebo jste idiot.“ :). 

Strana záporů pak alespoň za mě zůstává u tohoto DLC prázdná. Ne snad, že bych nenarazil na určité nesnáze, ale to jen takové, které jsou dány už základní hrou (např. doskakování textur, neprůchodnost určitých překážek v přírodě atd.), a proto nepovažuji za „fér“ je opět vytýkat tomuto rozšíření. V tomto bodě tak odkáži na svůj komentář k  základní hře (http://dbher.cz/k28054). Dodávám přitom, že jsem se k hraní rozebíraného rozšíření dostal až nyní (březen 2021), takže již zřejmě byly opraveny chyby, které jej dříve trápily, protože já na žádné relevantní, jak řečeno, nenarazil. Za mě proto nezbývá, než Vám doporučit, abyste panu Ptáčkovi vypomohli při jeho milostných trampotách. Stojí to za to.

DLC Woman’s Lot se mi nehodnotí snadno, a to hlavně proto, že z principu nemám u her rád, když v nich musím hrát střídavě za různé postavy na místo jen jedné, což je právě případ tohoto rozšíření, v němž vyměníte Jindru za Terezu. V její kůži pak prožíváte okamžiky před útokem na Skalici a krátce poté, až do okamžiku záchrany Jindry, jak si ji pamatujeme z úvodu KCD. Prožijete tak jak Terezin běžný pracovní den, tak útěk před útočníky i následnou záchranu zbylých přeživších. Jestliže jsem potom u komentáře k základní hře hovořil o tom, že Vám tato nepředkládá příběh o  záchraně galaxie, ale spíše komorní příběh „obyčejného kluka“, pak toto DLC jde svým způsobem ještě dál. Tereza totiž není, jak upozorňují dokonce i sami tvůrci v podobě rady zobrazující se během loadingu, žádnou válečnicí, a tak většinu situací řešíte jinak než bojem, i když rovněž ten můžete využít. Jste tak ještě více „v kůži obyčejného člověka“, namísto abyste měli pocit nějakého hrdiny. Co mě docela překvapilo byla herní doba tohoto DLC. How long to beat uváděl až 10 hodin, já se však domnívám, že déle než 4 hodiny jsem v rozšíření nepobyl, přičemž nemám pocit, že bych, až na úplné výjimky, vynechával nějaké boční questy.

Celkově mohu k DLC Woman’s Lot říci, že jde o zajímavý pohled na okamžiky vypálení Skalice z pohledu jiné osoby, což zrovna mě úplně nesedlo, nicméně vzhledem k poměrně krátké herní době nejde o nic, co by hráči, kteří tak jako já neradi mění postavy, nemohli překousnout. I když možná se mýlím, protože mě upřímně překvapilo, že na Xboxu toto DLC, dle statistiky u achievementu za jeho dohrání, dokončilo jen něco málo přes 2 % hráčů.

Když jsem se rozmýšlel, jakým způsobem pojmout komentář k této hře, musím přiznat, že jsem se rozhodl pro více subjektivní hodnocení namísto snahy „objektivně“ popsat své zážitky. Rozhodl jsem se tak proto, že hra je podle mého názoru nejsilnější co do vyvolání pocitů/atmosféry, kteroužto její stránku nepřehluší ani objektivně vyskytující se bugy, respektive chyby hry. Pokud totiž hra v něčem opravu exceluje, potom jsou to za mě především dva body. Prvním je vykreslení české krajiny/přírody. Během hraní jsem měl pocit, že se opravdu procházím českými luhy a háji, byť nepopírám, že mě místy dokázaly naštvat neprostupné keře, či (na určitém místě) nepřekročitelné útvary jako jsou kameny, kmeny stromů, břehy řek atd., přes které  tak nebylo lehké se dostat. Druhou silnou stránkou hry je pak atmosféra pramenící z hlavního příběhu. Aniž bych jakkoliv spoiloval, tak příběh obyčejného kluka, odehrávající se na relativně malém území, mi přišel daleko příjemnější a uvěřitelnější, než kdybych třeba zachraňoval galaxii, nebo přinejmenším planetu před šílenými bohy či mocným nekromantem apod. Díky tomu mi i vztahy mezi hlavními postavami přišly tak nějak uvěřitelnější a celý příběh jsem si opravdu užil. Vedle uvedeného pak dále kladně hodnotím i RPG systém vývoje Vaší postavy, kdy čím více určitou vlastnost/dovednost používáte, tím jste v ní lepší. Nadto jsou perky, které průběžné u dovedností a vlastností získáváte, povedené, když se například můžete stát pivařem, nebo odemknout perk „lidská popelnice“ a jíst co se Vám zlíbí. To opravdu v jiných hrách jen tak nemáte :).

Abych však nevyjmenovával jen klady, je na místě určitě zmínit i nedostatky hry. Vedle již řečených problémů při pohybu v přírodě je to například doskakování grafiky, či chyby v pohybu NPC, které občas kupříkladu chodily po stole atd. Rovněž se mi například stalo, byť zcela výjimečně, že jsem při stealth misi zrovna nesl mrtvolu a strážný klidně prošel kolem mě jako by se nechumelilo, aniž by jakkoliv reagoval. Také mi částečně nesedl režim ukládání hry skrze checkpointy v kombinaci se sejvovici, respektive to, jak jsou checkpointy rozmístěné. Rozumím tomu, že autoři nechtěli tyto dávat např. doprostřed mise, třeba aby to bylo napínavější. Nechápu už ale, proč je nedali třeba při dokončení questu. Nejednou se mi stalo, že jsem jeden dokončil a začal plnit další, během něhož jsem ale zemřel a hra mě vrátila doprostřed toho předchozího, z čehož jsem opravdu radost neměl. Konečně mohu říci, že hra sice občasně padá, ale jelikož se mi tak stalo tuším za 50 hodin hraní snad dvakrát, tak za mě nejde (oproti stavu hry v době vydání) o významnější chybu. Čistě subjektivního rázu je potom výtka mířící na soubojový systém. Chápu, že autoři nechtěli mít souboje arkádového rázu, ale zvolený systém mi ani na konci hry nepřešel do krve a stále to bylo víceméně o štěstí, zda toho kterého protivníka porazím. Je mi ale jasné, že někomu se soubojový systém může naopak strašně líbit, takže to nehodnotím jako chybu hry. Ten kdo se pro její zahrání rozhodne, by ale měl počítat s tím, že se při soubojích možná zapotí.

Pokud mám výše uvedené řádky nějak shrnout, potom si troufám říci, že KCD vyniká vykreslením české přírody, do níž umně zasazuje komorní příběh, kterému není těžké uvěřit. Současně hra disponuje povedenými RPG prvky, díky kterým Vás bude vývoj Vaší postavy bavit. Na druhou stranu je třeba počítat s určitými, výše popsanými, nedostatky, které by Vás však, pokud máte rádi RPG hry, neměly od zahrání tohoto titulu odradit. Já sám jsem si pořídil Royal edici a už teď se tak těším, že si skrze DLC výlet do českých zemí prodloužím. Tak neváhejte a naskočte do hry také :).

Je to sotva 10 minut co jsem dokončil Mafii DE a mohu s radostí říci, že pokud jsem měl před pár dny pochybnosti, zda je dobrým nápadem se do města Lost Heaven vrátit, pak nyní mohu bez jakýchkoliv pochyb konstatovat, že to dobrý nápad byl. Ačkoliv mi totiž tvůrci nepřinesli herní zážitek, který by šlo označit za bezchybný, tak si myslím, že hodnotit jej jako velmi povedený určitě lze.

Chválu je přitom nutné jednoznačně směřovat jak vůči nynějším tvůrcům remaku, tak autorům původní Mafie 1. Jestliže totiž Mafie DE něčím jednoznačně vyniká, je to jí převzatý příběh (a celková atmosféra), který by možná bylo přehnané hodnotit jako úžasný, ale za mě určitě snese přívlastky jako jsou napínavý, jímavý i uvěřitelný. Rovněž retrospektivní způsob jeho vyprávění, ačkoliv jinak nejsem příznivcem této varianty rozvíjení příběhu, je v tomto případě povedený a neubírá mu nic na zmíněné napínavosti. Příjemný je za mě přitom i (anglický) dabing, český jsem tentokrát nezkoušel, takže ten posoudit nemohu. Kladně dále hodnotím rovněž graficky update původní hry, který sice není ničím, co by vás v dnešní době ohromilo, ale na druhou stranu představuje dobrý kompromis mezi detailností grafiky a její věrností, respektive zachování atmosféry herního světa. Dále, pro někoho možná překvapivě, hodnotím pozitivně i celkovou délku Mafie DE. Ačkoliv totiž mám rád i větší open worldy, tak bylo příjemnou změnou se ponořit do cca 12-13 hodin dlouhé hry, zaměřené na příběh, bez odboček v podobě vedlejších questů. Myslím si totiž, že je to jednoznačně ve prospěch zachování již opakovaně zmiňované napínavosti příběhu, respektive jeho působivosti, který by se bočními úkoly jen zbytečně rozmělnil.

Abych však na druhou stranu pouze nechválil, přece jen určité drobné výtky mám. Jednak mi přišlo, že v několika momentech se hra, oproti jinak nastavené úrovni obtížnosti (hrál jsem na střední), stane nepřiměřeně těžkou. Například na konci mise Výlet do přírody v podobě snad nezničitelného obrněného vozu (tanku) . Dále mi v některých momentech přišly obličeje některých postav/obyvatel města z dálky jakoby „mázlé“, s tím, že se doostřily až když jsem přišel blíže. Konečně mi vadilo též to, že nepřátelé mnohdy jakoby ignorují, že je právě trefujete svou střelbou a klidně pokračuji v právě vykonané činnosti (například střelbě do vás, či v běhu), a to bez jakéhokoliv rozptýlení. Na jednu stranu lze sice poznamenat, že Mafie DE nemá být čistokrevnou střílečkou, ale i tak mě to u moderní hry/remaku vadilo.

Přes víceméně drobné nedostatky, které jsem načrtl výše, však nemohu, než se vrátit k úvodním pochvalným slovům. Mafia DE mě zkrátka bavila a nijak nenarušila, jak jsem se bál, krásné vzpomínky, které mám na původní díl. Určitě to totiž všichni známe. Případ, kdy se po mnoha letech vracíme k nějaké herní lásce, případně její předělávce, jen abychom zjistili, že námi tolik oblíbená hra zkrátka zestárla a už to není takové, jak si to pamatujeme. Zde si však myslím, že studio Hangar 13 vytvořilo remake, který je důstojný odkazu původní hry, a který uspokojí jak její pamětníky, tak hráče, kteří do města Lost Heaven vstoupí vůbec poprvé. V takovém případě vítejte do rodiny.

Úvodem svého komentáře chci uvést, že se v něm zaměřuji pouze na hodnocení singleplayerové kampaně, bez hodnocení multiplayeru, který bezesporu představuje velkou a dost možná i podstatnější část hry. Prosím proto případné čtenáře o zohlednění této skutečnosti.

Do této hry, respektive tedy do kampaně jsem se pustil ze dvou důvodů. Prvním bylo splnění jednoho z bodů Herní výzvy pro rok 2021 (létání ve vesmíru; zde bych chtěl poděkovat kamarádce Kejtee za doporučení tohoto titulu), druhým pak to, že se hra aktuálně vyskytovala ve službě Gamepass. Především druhá okolnost mě potom vede k poněkud shovívavějšímu pohledu na hru. Podle mě se totiž jinak v zásadě jedná o veskrze průměrný titul, ke kterému vás asi primárně přitáhne především skutečnost, že her ze světa Star wars je zkrátka málo.

Abych však nějak konkretizoval své hodnocení, tak mohu říci, že co se herní náplně týká, lze hru označit jako „nápaditě nenápaditou“. Kladně totiž hodnotím to, že si v průběhu kampaně zahrajete za celou řadu postav, které se liší svými schopnosti, což poskytuje alespoň v dílčí míře rozličný herní zážitek. Stejně tak jako příjemné rozptýlení hodnotím proložení akčních pasáží právě shora zmíněným létáním, a to jak ve vesmíru, tak v atmosféře různých planet. Odvrácenou stranou hry je však náplň jednotlivých misí. Až příliš často totiž děláte jednu a tutéž věc X-krát dokola (např. 3 krát ochraňuj vojáka, který se hackuje do terminálu, nebo na třech místech vystřílej všechny nepřátele atd.). Co se pak gunplaye týče, tak i ten je třeba hodnotit jako zcela průměrný. Zkrátka je zřejmé, že nejde o ryzí FPS. Platí tak, že vyloženě neurazí, ale nadprůměrný požitek ze střelby zde rozhodně nehledejte.

Jestliže bych tak měl hodnocení hry nějak shrnout, pak jste-li fanouškem stříleček a především Star wars, potom stojí za to dát hře šanci. Tím spíše koupíte-li hru ve slevě nebo si ji jako já zahrajete v rámci služby Gamepass. Pokud jste ale především milovníci FPS a samotné téma Star wars vám nic moc neříká, pak doporučuji sáhnout po jiném titulu, neboť by vás Battlefront 2 mohl zklamat.

Jestliže jedním z cílů Herní výzvy je přimět hráče vystoupit z jeho „komfortní herní zóny“, pak Little Nightmares jsou hrou, která u mě tohoto cíle spolehlivě dosáhla. Z uvedeného přitom vyplynuly dvě skutečnosti. První, že jsem okusil zcela nový herní zážitek, za což jsem rád, avšak s tím bezprostředně souvisí druhý bod, a to sice, že mi přece jen hra žánrově tolik nesedla.

Co se samotného herního požitku týče, popsal bych LN jako hru, kde cílem je samotná cesta, tj. vnímání jednotlivých snových scén a nasávání znepokojivé atmosféry. Alespoň u mě ji hra dokázala vykouzlit zcela spolehlivě. Některé dílčí moment, jako třeba když zakousnete trpaslíka , pak určitě ještě nějakou dobu nezapomenu. Mohu proto s jistotou říci, že pokud rádi brouzdáte fantazijními „světy“ a hra je pro Vás především o atmosféře, potom si LN určitě nenechte ujít. Na stranu druhou, pokud Vás bez akčnějších pasáží hra nebaví, pak doporučuji šáhnout po jiném titulu. Ačkoliv totiž i zde najdete pár napínavých momentů, kde musíte jednat rychle, či se v nich objevuje určitá míra násilí, tak jde pouze o okrajové záležitosti, které akčně laděného hráče určitě „nezasytí“. Pokud si ovšem stejně jako já chcete touto hrou rozšířit své herní obzory, pak Vám ji mohu doporučit i přesto, že spadáte právě mezi spíše akčně laděné hráče. Jednoduše proto, že hra se netáhne a je spíše kratšího rázu, u mě cca 4:15 hod, což si myslím, že je čas, který si může každý v rámci „herního sebevzdělávání“ dovolit obětovat. Tak si to užijte.

K opětovnému dohrání tohoto titulu mě v zásadě „donutila“ Herní výzva roku 2020. Jak potom vyplývá z předchozí věty, Bioshock 1 jsem již jednou dohrál, a vzhledem ke stáří hry, a to i při zohlednění remastrované edice všech tří dílů, přiznávám, že bych se do jejího opětovného hraní sám do sebe patrně již nepustil. Z předestřeného důvodu k tomu nicméně došlo a bylo tak pro mě zajímavé porovnat své původní dojmy s těmi nynějšími.

Z hlediska kladů mohu s potěšením poznamenat, že i po řadě let Bioshock nadále exceluje v tom, co z této hry v době jejího vydání, alespoň podle mého názoru, udělalo takový hit, totiž v atmosféře, která z podvodního světa a „mikropříběhů“ jeho obyvatel jen sálá. Je to nepochybně tím, že na tento parametr neměl zub času prakticky žádný vliv. Jiná věc samozřejmě je, že danou atmosféru již nedokresluje krásná grafika, kterou čas naopak ovlivnil měrou nemalou. To je přirozeně zcela pochopitelné a hodí se k tomu dodate, že na uvedeném nic nemění ani vydání zmíněné remastrované edice. Grafika již prostě a jednoduše zestárla. Co se dále, tentokrát však v negativním smyslu, stejně jako atmosféra hry rovněž nezměnilo je pocit ze střelby, respektive některé herní mechanismy. Bioshock v době svého původního vydání, a tedy logicky ani nyní, nebyl a podle mého názoru ani nikdy neměl být čistokrevnou střílečkou, což je znát. Nejedná se o žádnou tragédii, avšak rozhodně nečekejte, že si budete střelbu z jednotlivých zbraní výrazněji vychutnávat. Dále podle mého mínění jsou již některé herní mechanismy využívaného tímto titulkem v roce 2020 jednoduše přežité. Typicky se podle mého jedná o nutnost absolvovat minihru v případě jakéhokoliv pokusu o hackování, tedy s výjimkou případů, kdy obětujete tzv. „hacking tool“ na to, aby Váš pokus byl automaticky úspěšný.

Při srovnání původního a nynějšího herního zážitku pro mě bylo dále zajímavé, že jsem si jednotlivé úrovně pamatoval jako velmi rozsáhlé, což mi nynější projití hry celkem rychle vyvrátilo. Ačkoliv jsem totiž dané úrovně procházel celkem svědomitě, i tak jsem hru dohrál odhadem za „pouhých“ 15 hodin. I když ono „pouhých“ je možná do značné míry ovlivněno tím, že je dnes moderní vydávat velké open-worldy, vedle nichž každá lineárně vyprávěná hra působí jako celkem krátká.

Měl-li bych na závěr učinit určité resumé, pak mohu říct, že chcete-li si v dnešní době odškrtnou Bioshock 1 ze seznamu svých herních restů a nevadí-li Vám přitom zastaralejší grafika, přičemž naopak atmosféry hry má pro Vás mnohem větší cenu, pak s chutí do toho. Současně však počítejte s tím, co jsem uvedl výše, tedy, že nejde o čistokrevnou střílečku a bylo by tedy nefér od hry očekávat dokonalý pocit ze střelby. Jste-li naopak hráč co si potrpí na nejnovější grafiku a moderní herní mechanismy, kdy sledování dílčích herních příběhů není Vaše gusto, pak doporučuji raději sáhnout po některém z novějších titulů daného či případně jiného :) žánru, protože byste jinak mohli být jednou z herních legend, mezi které Bioshock 1 bez diskuze patří, nepříjemně překvapeni.

Gears Tactics pro měla byla po hodně dlouhé době první tahovka, ke které jsem se odhodlal. Většinou mě totiž od jiných titulů tohoto žánru odrazovala až příliš velká komplikovanost ve smyslu značného množství tabulek pro každou postavu, respektive nutnosti opravdu detailního plánování téměř každého tahu, popřípadě i potřebu věnovat se rozvoji nejen vašich vojáků, ale i určité základny, výzkumu apod. Několik recenzí, které jsem před započetím Gears Tactics shlédl však slibovaly od této hry svěžejší zážitek. Nutno říct, že měly pravdu. Ačkoliv totiž i v případě Gears Tactics řešíte vybavení každé z jednotek (a to primární zbraň, sekundární zbraň a granáty, ze zbroje pak helmu, tělo a nohy), odpadá například právě jakákoliv nutnost starat se o nějakou základnu, a s tím např. též o výzkum nových zbraní, sbírání surovin ke stavbě nových budov/zbraní atd. atd. Zde zkrátka jen a pouze vybavíte zvolené jednotky a pošlete je buď na misi hlavní dějové linie (celkem 23 mísí rozdělených do 3 aktů), nebo některý z vedlejších úkolů, které hlavní mise prokládají.

Z hlediska druhů zmíněných misí, a to v zásadě jak těch hlavních, tak vedlejších, lze rozlišit několik variant. Ať již přitom jde o osvobozování zajatých vojáků, nutnost udržet dva body na mapě po dobu X tahů, během nichž jakoby sbíráte materiály z tam umístěných beden, prostou eliminaci nepřátelských jednotek, nebo sbírání beden rozmístěných na mapě s nutností neustálého postupu dopředu, neboť zezadu dochází k nepřátelskému „bombardování“, trvá každá z těchto misí cca 20-30 min, což považuji za optimální dobu, má-li si hra zachovat zmíněné svěží tempo. Výjimku tvoří pouze časově náročnější mise na konci každého z aktů.

Měl-li bych pak oproti dobře zvolenému hernímu tempu, a nutno dodat velmi pěknému grafickému kabátku hry, postavit určitý zápor, pak jde podle mého jednoznačně o skutečnost, která trápí herní sérii Gears jako takovou už celkem dlouhodobě, a to nedostatek novinek. Zde je to samozřejmě do značné míry kompenzováno tím, že oproti všem ostatním dílům z daného světa jde o zcela jiný žánr, tedy o tahovku, nikoli 3rd střílečku. I přesto však nelze přehlédnout, že tu jsou v podstatě jen a pouze ty zbraně a typy nepřátel, které ten, kdo hrál ostatní díly ze světa Gears, již dávno velmi dobře zná. To sice na jednu stranu navozuje příjemný pocit, že dané herní prostředí/svět znáte, ale na druhou stranu by alespoň nějaké novinky přinesly potřebné okysličení herní série. Přesto zcela určitě nejde o zápor, který by měl případné zájemce o vyzkoušení Gears Tactics odradit. Uvedené platí tím spíše, že jakožto produkt Microsoft Studios je hra od prvního dne součástí služby Game pass, a tedy ji můžete zkusit jen za cenu této služby, což nelze než vřele doporučit. Věřím, že nudit se určitě nebudete.

O této hře jsem slyšel již před delší dobou a hned jsem si říkal, že by to mohla být velmi příjemná odreagovačka. Když potom byla zařazena do služby Gamepass, tak mi už vůbec nic nebránilo ji vyzkoušet.

Předem mého hodnocení musím podotknout, že cca 90 % misí jsem hrál v sólo režimu, kdy v takovém případě máte k ruce létajícího robota ovládaného hrou. Jinak Vám hra umožňuje plnit mise až v čtyřčlenném týmu. K výběru jsou potom pro každého rovněž čtyři povolání – „vrták“ (driller), inženýr, skaut a střelec, přičemž každé z nich nabízí jiné výhody ve smyslu jejich vybavení. Např. inženýr může postavit věžičku a pomoci pušky vytvářet platformy ke šplhání (něco jako glue-gun ve hře Prey), skaut má pak například pušku se světlicemi, které lze nastřelit do zdi a svítí déle, než světlice na házení, které má k dispozici každé z povolání, atd. Uvedené zbraně/vybavení si potom lze s postupným levelováním profilu hráče (k čemuž dochází separátně od povyšování každého z povolání, na které jsou zase navázány jiné možnosti vylepšení Vaší postavy) vylepšovat, např. pořízení většího zásobníku, udílení většího poškození atd. Pro všechny vaše postavy je pak společný „strom“ perků, které si kupujete za splňování různých vypsaných cílů/úkolů. Tyto perky, a to z počátku vždy jen jeden aktivní a jeden pasivní, si můžete měnit před každou misí, podle toho, který se Vám zrovna bude pro ten který druh akce více hodit. Vedle těchto vylepšení majících dopad na hraní potom samozřejmě nechybí ani možnost nakupovat různé kosmetické úpravy, jako např. jiné vousy, vlasy, čepice ad., no zkrátka jo toho celkem dost.

Co se samotné herní náplně týče, poskytuje hra celkem velké množství misí. Namátkou mě napadá třeba těžba určeného množství vybrané rudy, sběr vajec (ano vajec ), doprovod „drilldozera“, záchrana předchozí výpravy, stavba potrubí k těžbě tekuté suroviny. Vedle hlavního úkolu máte dále stanoven úkol sekundární (sběr určité suroviny či fauny), jehož splnění, stejně jako obecně natěžení zlata, Vám na konci mise přidá na odměně jak peněžité, tak v podobě zkušeností.

V souhrnu všeho shora uvedeného musím říct, že hra poskytuje poměrně velké množství variant, takže nepřestane jen tak bavit. Uvedené platí tím spíše, pokud ji budete hrát s kamarády. Navíc, vezmu-li v úvahu, že nejde o AAA titul, tak má dle mého i velmi povedenou grafickou stylizaci. V zásadě jediná věc, která mě pak během hry dokázala opravdu frustrovat, byl závěr některých misí, v němž se typicky musíte vrátit do tzv. „landing zone“ a nastoupit do únikového modulu. To, kde se odletová zóna nachází, Vám přitom ukáže vás doprovázející kovová „M.U.L.a“, do které během mise sypete nasbírané suroviny, a kterou tak musíte na konci mise následovat. Problémem však může být, že tato mula klidně poleze kolmo po stěně, což Vy přirozeně nemůže. Hrajete-li přitom sám, tak jako já většinu z misí, může se Vám lehce stát, že nemáte zrovna to povolání (a tedy vybavení), díky němuž byste mohli Vaší M.U.Lu rychle následovat, pročež se Vám lehce stane, že nestihnete k záchrannému modulu dorazit ve stanoveném čase, což Vás po jinak pohodovém průběhu mise umí pořádně namíchnout. Nejde však přirozeně o nedostatek, který by Vás měl od hraní této hry odradit, a to tím spíše, že při hře více hráčů, zpravidla různých povolání, se pravděpodobnost zmíněného scénáře podstatně umenšuje.

Závěrem tak nezbývá než konstatovat, že máte-li k dispozici alespoň 2-3 kamarády tak neváhejte a vyražte vzhůru dolů do dolu . Pokud ne, tak Vám i přesto doporučuji si hru vzkoušt. Sám jsem zářným příkladem toho, že i v sólo režimu umí hra hráči poskytnout velké množství zábavy.