Poslední komentáře

Soul Hackers 2 jsou titulem z universa Shin Megami Tensei, z něhož jsem před několika lety hrál některý díl na 3DS (po chvíli hledání tady na databázi si myslím, že jde o díl Shin Megami Tensei Devil Survivor 2) a chvilku jsem zkusil Personu 5, která mě hodně zaujala, ale zatím jsem se k ní plnohodnotně nevrátil.

Hlavní postavou je Ringo (nejlépe popsatelná jako umělá inteligence v lidské podobě), která má zabránit zničení světa posbíráním pěti elementů (covenantů). Ocitá se mezi dvěma bojující frakcemi  (hodnými Yatagarasu a zlou Phantom Society), které spolu soupeří pomocí lidských Devil Summonerů, kteří mají k dispozici démony (v podstatě pokémony). Příběh byl celkem předvídatelný, žádné šokující zvraty se nekonaly, ale bavil mě a nenudil celou dobu hraní. Na začátku z obou frakcí rekrutuje jednoho summonera do své party, později se přidá třetí, který nepatří ani k jedné skupině. Všechny postavy jsou celkem zajímavé, není tam nikdo vyloženě nesnesitelný jak se to občas u JRPG stává.

Hlavní částí hry jsou tahové souboje s démony a občas i nepřátelskými summonery, kdy každý soupeř je proti nějakým útokům odolný nebo naopak slabý (útoky jsou zbraněmi na blízko, střelnými zbraněmi, ohnivé, mrazivé atd.). Ideálem je každou postavou udělit weak útok, které se pak nasčítávají (stackují) do závěrečného ultimátního útoku, který později může dávat bonusy např. uzdravování party. Takže je dobré, aby jednotlivý summoneři měli démony s co nejširším spektrem útoků. Souboje jsou dobře udělané a zábavné, ale v pozdější fázi, kdy jsem se vracel do lokací, které jsem již prošel dříve, tak démoni zůstávají na nízkém levelu, za jejich poražení dostáváme minimum zkušenosti, takže už jenom zdržují postup hrou.

Kromě města je důležitou lokací Soul Matrix, kde s každou postavou z party můžete pomocí flashbacků zjišťovat jejich minulost. K postupu Soul Matrixem je potřeba s postavami mluvit na baru nebo vyjímečně během misí a zvyšovat jejich soul level. Vzpoměl jsem si na Marvels Midnight Suns, kde po pár hodinách mě jakýkoliv rozhovor mezi superhrdiny obtěžoval a přeskakoval jsem ho a hru mě to úplně znechutilo. V Soul Hackers 2 to je vyřešené velmi dobře, nebyl jsem tím zahlcený a využil jsem každou příležitost k rozhovoru mezi partou.

Dobře zpracováné je i levelování zbraní a sbírání a křížení démonů a side questy. Na mě byla hra trochu obtížnější, před některými boss fighty jsem musel chvíli grindovat levely nebo předměty, abych souboj zvládnul, ale to spíš bude mou neschopností než že by hra byla nějak tuhá. Graficky i hudebně to není něco pamětihodného a druhou půlku hry jsem už místo hudby poslouchal spotify. Naopak záporem je jednotvárné prostředí, kde se většinu hry opakují lokace přístav, metro, mrakodrap a soul matrix.

Soul Hackers 2 se nebude dostávat do žádných žebříčků popularity mezi JRPG, ale je to velmi slušná hra, která dělá většinu věcí správně, není extrémně dlouhá (cca 50 hodin s většinou vedlejších úkolů) a v podstatě celou dobu mě dost bavila.

Do Yakuzy jsem naskočil prequelovým dílem Yakuza 0 , který jsem rozehrál na konci roku 2018 a od té doby se snažím v sérii postupně pokračovat, bohužel Ryu ga Gotoku Studio nejsou CD Projekt RED a tak sypou pokračování rychleji než hraju jednotlivé díly, ale snad se mi teď po čtverce podaří zrychlit tempo.

Předchozí třetí díl, kde se velká čast příběhu odehrává u moře na Okinawě, kde se Kiryu stará o sirotčinec mě bavil zatím ze všech nejmíň a starat se o problémy děcek mě strašně nebavilo. Takže jsem od pokračování očekával návrat do čistě mafiánského prostředí a to se mi naštěstí splnilo. I tvůrci asi cítili po třech dílech, že Kiryu jako hlavní postava všech předešlých her se už trochu opotřeboval a tak tady hráče zahltí hned čtyřmi hratelnými postavami (samozřejmě Kiryu a tři nové), ze kterých mě přišel příběhově nejzajímavější sympaťák bývalý bezdomovec a nyní loan shark Akiyama, ale hodně mě bavil i útěk z vězení za druhou postavu, obrovského hromotluka Taiga Saejimu.

Pokud hráč už nějaký díl hrál, tak ho nic nepřekvapí, soubojový systém drobně se lišící pro každý charakter, náhodné obtěžující souboje na ulici, skvělé příběhové souboje a bossfighty, hodiny cutscén, přepálený osudový hlavní příběh a tuny miniher (z nových mě bavilo trénování žáků ve škole bojových umění) a side questů. Já jsem tentokrát šel hodně po hlavní misi a i tak jsem hru dokončil za víc než 45 hodin.

Do hry se určitě vrátím a jako vždy se pokusím získat 100 % achievementů, dám tam dalších třicet hodin a pak to vzdám na nějakém neřešitelném nepoviném bossovi. Po nemastné neslané trojce se Yakuza vrátila zpět do výborné formy a já už se těším na pětku a pak novější díly, které už jsou hodně přijímané mainstreamem a hlavně změní mlátičkový souboják na tahový.

Lost Crown je pro mě prvním princem od dob druhého dílu, protože v období kdy značku převzal Ubisoft a vycházelo mnoho dílů, jsem bohužel prožíval svou neherní dekádu a ani vlastně nevím, jak tyhle hry vypadaly a jak se hrály. Takže mě na rozdíl od většiny hráčů a novinářů nijak netrápilo, že nový díl bude metroidvania a nebude navazovat na ty předešlé, což byly zřejmě akční adventury z třetí osoby. Naopak tento žánr patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem se na něho od oznámení hodně těšil.

V této novince je princ pouze vedlejší postava a slouží k posouvání příběhu, protože my jako člen Immortals (perská verze Avengers nebo 7 statečných) řešíme únos prince na horu Qaf, kde se celá hra odehrává. Ovládáme nejmladšího člena Immortals Sargona, který používá v souboji dvojici mečů a luk. Sargon klasicky na začátku kromě zakladních útoků nic neumí a postupně se dostává k lepším a lepším schopnostem (dash, double jump a podobné očekávatelné věci) a dostává se na místa, která byla dříve nedostupná. Je zde systém amuletů okopírovaný z Hollow Knighta, s tím, že tady je možné jednotlivé amulety upgradovat u kováře. Je jich ale zbytečně moc a já jsem používal stále asi čtyři stejné celou dobu. Soubojový systém funguje velmi dobře, to že je k dispozici jeden druh zbraně není problém, Sargon skvěle reaguje na ovladač (což je možná víc než u soubojů důležité u plošinkových pasáží), postupně získává ultimátní skilly, které je možné občas po nabití použít, výborně funguje odrážení a parry. Obtížnost je oproti jiným hrám nižší, hru jsem rozjel na Hero (jedna nad normal) a asi dvě třetiny hry jsem neměl problém, až u bosse jménem Azhdaha (nebudu dál spoilovat o co se jedná), jsem vrátil obtížnost dolů na Warrior (normal) a hru celkem v poklidu dojel do konce. Nějaké opakování u bossů byly, ale max 5 až 10 pokusů, takže pro mě vytrestávaného pravidelně souls hrami, takže to vůbec nepovažuju za nějaké záseky. Myslím, že i hráči, kteří mají strach z náročnějších her, což obvykle metroidvanie bývají, se můžou do Prince bez obav pustit

Hru jsem dokončil za třicet hodin na 80 procent i když jsem se snažil vracet po mapě a vyhledávat místa, kam jsem dřív nemohl. K tomu skvěle slouží novinka, kterou jsem u her tohoto typu zatím neviděl a už ji chci mít všude. Tou je možnost si udělat na mapu screenshot místa, kam se nemůžu dostat, protože tradičně u metroidvanie vidíte, že na mapě máte prostor kam nemůžete, ale třeba po deseti hodinách jinde na mapě už nevíte proč jste tam nemohli, a tak travíte čas bakctrackingem, abyste posléze zjistili, že místo je stále nedostupné. Takhle pouze po získaní nové schopnosti zkontrolujete pár obrazků na mapě a hned víte, jestli je už místo dostupné nebo ne. Je to fantastické usnadnění a úspora času. Nepovinné side questy a sbírání collectibles je často dostupné za hodně těžkými skákacími pasážemi a je dobře, že tohle nechali autoři volitelné, a kdo chce jet jenom hlavní příběh, tak neztrácí nervy a kdo je vyzobávač, tak si to užije i s nadávkami, když po třicaté někde spadne do smrtících pastí (i tak je to ale brnkačka oproti Path of Pain v Hollow Knightovi). Po dohrání se kompletáři můžou vrátit k dovysbírání zbytku hry a i já se chystám to dojet na všechny achievementy.

Grafika od prvních trailerů byla spíše terčem kritiky, ale mě tenhle cartoonový styl podobný Fenyx Immortals Rising hodně sedl, hru doprovází výborná hudba, v titulcích jsem zjistil, že se na ní podílel Gareth Coker, který si získal jméno soundracky k oběma dílům Oriho, tady je to něco úplně jiného, blízkovýchodní motivy ale logicky ke hře výborně sedí. Prostředí je nádherné, je dostatečně různorodé, nejvíc se mě líbilo zmzlé pobřeží.

Tvůrci skvěle použili zajeté systémy žánru, přidali pár svých novinek a celek je vynikající metroidvania, určitě jedna z nejlepších za poslední roky. Doufám, že hra bude mít kromě úspěchu u kritiků i komerční úspěch a možná se časem dočkáme dalších dílů nebo aspoň DLC, protože do tohoto světa se kdykoliv rád vrátím.

Lies of P dlouho před vydáním předcházela pověst obšlehnutých her od From Softu, zejména Bloodborne, ale pro mě to nebyl problém, pokud mě nějaký žánr baví, tak si jednou dvakrát za rok rád zahraju nějakou napodobeninu.

Lies of P je opravdu hodně podobný výše zmíněným hrám a hráči, kteří je mají prochozený tam a zpátky tak už v Pinokiovi plno věcí vidí dopředu a nepřekvapí je, tak to prostě je, takže zkusím spíš vypsat věci, které jsou oproti klasickým soulsovkám jinak .

Velmi mě vyhovovalo podání příběhu, které je výrazně přímočařejší a jasnější než u Fromovek, kde mě vyprávění skrze popisky u předmětů a nutnosti si spojovat linky nikdy moc nešlo a většinou jsem se po dohrání musel podívat na youtube, abych zjistil o čem to vlastně celé bylo. Takže tohle je pro mě první plus.

Dalším je určité usnadnění pro hráče co nemají skill na požadované úrovni. Za prvé před každým bossem je místní varianta bonfiru, takže po tom co vám boss naloží tak pak nemusíte utíkat tři minuty přes respawnované nepřítele, abyste dostali znova nakládačku a za druhé u většiny bossů je možnost si vyvolat pomocníka, což je taky skvělá pomoc pro slabší hráče. To už v Dark Souls bývalo, ale tam to bylo navázáno na to, že musíte použít různé variaty humanity, abyste si vyvolali NPC nebo jiného hráče na pomoc a taky hrozilo, že vás v tomhle stavu invadne nějaký troll a pokazí vám to. Takže řešení v Lies of P mi hodně vyhovovalo.

Soubojový systém je velmi dobrý, dostatečný výběr zbraní a modifikací ruční protézy mě nutil zkoušet různé varianty na různé soupeře a i když většinou u těchto her jedu s nějakým typem zbraně celou hru, tady mě to bavilo střídat.

Dál je nutné pochválit grafiku, která je nádherná, je to asi nejlépe vypadajicí souls hra (logicky když se to srovnává s hrami s předešlé generace). A zmínit musím i skvělou hudbu, zejména na gramofonových deskách, což je jeden z mistních collectibles.

Celkově jsem si hru užil, počkám na DLC a dám si to znova a budu se těšit na na konci teasovaný druhý díl.

Těšil jsem se na Xcom z Marvel Universe, nakonec se z toho vyklubala vynikající karetní hra s zajímavým a zábavným průzkumem Abbey a okolí (starý kostel na kraji lesa, kde hrdinové tráví čas mezi misemi) a velmi rychle nudnou, opakující se interakcí mezi hlavní postavou a ostatními hrdiny, kdy s nimi cvičíte, sledujete filmy, vodíte je na svá oblíbená místa v přírodě, řešíte, koho mají oblíbeného, koho ne a čtete a posloucháte tuny většinou zoufale nezajímavých dialogů.
Bohužel tato poslední část je nutná k levelování kooperace mezi hrdiny a tím pádem lepší šance v misích. Ale po pár hodinách jsem to začal nenávidět a pokaždé když za mnou dolezl Blade, že bude další sezení čtenářského kroužku, který založil, aby balil Captain Marvel jsem chtěl prohodit ovladač mou drahou televizí.
Mise jsou super, efekty a útoky jednotlivých karet jsou skvělé, bavilo mě objevovat další karty, upgradovat Abbey, příběh byl pro mě dostatečně zajímavý a průzkum hubu je zpracovaný taky zábavně, i když odměnou jsou nejčastěji nové skiny pro hrdiny. Ale prostě ta kecací část, která zabírá víc než polovinu hry mě dlouho před koncem hru zkazila a já už se jenom snažil dostat co nejrychleji na konec.
Midnight Suns mohla být super hra, kdyby dali tvůrci důraz na karetní bitvy. Je to velká škoda, že se rozhodli výrazně upřednostnit jinou část. Líbilo se mi, že je důraz i na hrdiny, kteří nejsou notoricky známí ze současné vlny filmů a rád si zahraju pokračování, ale pouze v případě, že dost tvrdě omezí dialogovou část.