Poslední komentáře

High on Life mě při představení nijak zvlášť nezaujala. Hra je postavená na humoru tvůrce seriálu Rick a Morty, který jsem nikdy neviděl, takže tohle pro mě nebylo žádným lákadlem, ale chtěl jsem si dát nějakou střílečku a tahle zrovna končila v Game Passu, tak jsem ji vyzkoušel a nakonec stála za dohrání.

Na začátku mimozemštani unesou celý náš barák na svou planetu, kde se do něho nasáčkuje bývalý bounty hunter, nyní bezdomovec Gene, který nás zasvětí do řemesla a a vyšle nás na první zakázky. Těch je asi osm, jsou to zajímavě provedené boss fighty, kvůli kterým se vyplatí projít tuctovou nenápaditou střílečkovou část. Marketing před vydáním byl založen hlavně na tom, že používáme střelné zbraně, které jsou mimozemské bytosti dabované zmíněným dabérem Ricka a Mortyho, ale bohužel většinu hry jsem strávil s první z nich, která měla velmi otravný, ubrečený hlas a nebavila mě. Komentář pode mnou to přirovnával k nějaké postavě ze seriálu. Ostatní zbraně byly o dost lepší, hlavně poslední retardovaný Lezduit, který měl jedinou hlášku a to "lezduit". Vrcholem byl ale psychopatický nůž Knifey, tam sem několikrát musel hru pauznout kvůli záchvatu smíchu.

Střílení bylo teda takové obyčejné, ale každá zbraň měla doplňkový skill, který umožňoval dostat se na nedostupná místa, kam normálně nešlo jednoduše vyskákat (např. jedna střílí zpomalovací bublinu, která zastaví rotující větrák, aby bylo možné jím proskočit). Tyhle téměř plošinovkové pasáže mě bavily hodně.

Když jsem se mezi misemi vracel do domu, zjistil sem, že Gene sleduje v televizi film, chvíli jsem se na to zadíval, byl tam šíleně rozpohybovaný tyranosaurus a nějaký bláznivý vědec, říkal jsem si co je to za debilitu, ale pak se zjevila na scéně mladá Denise Richards, takže jsem samozřejmě sledoval dál a později jsem zjistil, že je to film, který se u nás jmenuje Tyranosaurus Junior (nebo pod ještě lepším festivalovým názvem Tamča a Tyrča), kromě zmíněné herečky je tam ještě Paul Walker z Rychle a Zběsile. Tady byste měli přerušit čtení a jít se podívat na csfd na trailer. Zjistil jsem, že jsou tam celkem čtyři celé filmy podobné nebo horší kvality, o kterých napsat, že to jsou béčka by byla urážka normálních béčkových filmů.

U hry jsem se celkem bavil, některé části mě trochu nudily, některé hodně bavily a občas jsem si říkal, co to kurva sleduju. Určitě pokud jste fanda Ricka a Mortyho , tak to bude mít pro vás další rozměr a i pokud hledáte nějakou oddychovou střílečku, tak lze High on Life doporučit.

Na pokračování příběhu Cala Kestise jsem se hodně těšil, soulslike sekačky mám moc rád a Hvězdné Války jsou od dětství má oblíbená filmová značka (i když Disney se poslední roky snaží ji rozbít).

Základní vzorec je stejný jako minule - souls souboje, ale s možným nastavením obtížnosti a metroidvania prvky, kdy se klasicky postupným získáváním schopností dostáváme na dříve nedostupná místa, ale tady se mi zdálo, že někdy otravného backtrackingu oproti jedničce dost ubylo.

Story začíná atraktivním přepadem senátora na Coruscantu, Cal pracuje pro Sala Guereru, ale postupně potkává ostatní členy bývalé party. Nejvíce času strávíme na velké pouštní/kamenité/zelené planetě Koboh a navštívíme další asi 4 menší lokace. Zápletka se začne rozbíhat, když Cal objeví droida, který sloužil Jediům v období High Republic o několik století dříve. Slibně rozjetý příběh ke konci trochu ztratí dech, ale většinu času mě zajímal.

Soubojový systém je rozšířen na pět různých zbraní/postojů - klasický lightsaber, dva zaráz, meč jaký měl Kylo Ren, oboustranný (Darth Maul) a nakonec meč a blaster. Popravdě když jsem nemusel (např. v nějakých challenge místnostech), tak jsem používal pouze základní meč a úplně mi to vyhovovalo. Další novinkou jsou perky (stejné jako charmy v Hollow Knightovi), ale tady jsem rychle nabyl dojmu, že mi to nijak výrazně nepomáhá a nijak jsem se jim dál nevěnoval. Myslím, že přibylo více triků se Sílou, ty jsem naopak používal rád a často.

Vývojáři přidali dost vedlejších aktivit, kromě už zavedených truhel se skiny pro nás, BD1 nebo meč a pěstování semínek můžeme nově prokecat NPC kvůli drbům, které pak hledáme a řešíme, lovit na nás poslané bounty huntery nebo sbírat ryby do akvária v hospodě. Nejvíc z těchto nepovinných questů mě bavily Jedi Meditation Chambers, které přesně popsal jeden ze starších komentářů tady na databázi jako Shrines z moderních Zeld.

Hra měla v době vydání plno technických problémů, já hrál až teď rok po vydání, hra byla většinu času v pořádku, ale ke konci se na Kobohu, kde strávíme nejvíc času začaly rozpadat textury do odporných hnědých a zelených ploch, stále se to zhoršovalo a v podstatě mě to odradilo od plánovaného výzobu po dokončení příběhu. Nejsem členem grafické policie, ale tohle byl opravdu hnus a když to srovnám s tím, v jakém stavu o půl roku později doručilo menší korejské studio jejich první velkou hru Lies of P, tak by se EA a Respawn měly hodně stydět.

Proto dávám 80% (o pět míň než minule), ale bez těchto potíží bych šel na 90%, souboje mě hodně bavily, příběh v pořádku, vedlejší věci docela zábavné a doufám, že závěr trilogie si ohlídají o po technické stránce.

Pp delší době jsem dostal chuť na nějakou diablovku. Po loňském Diablo IV (kdy jsem se i přes můj pokročilý věk nechal strhnout hypem a kupoval v den vydání), které mě rychle zaujalo a po 14 dnech a dohrání kampaně zase rychle pustilo, padla tentokrát volba na Chaosbane. Očekával jsem béčkovější, ale zase ne tolik na grind a online zaměřenou hru, ale bohužel jsem se zmýlil.

Na začátku mě tradičně zklamalo, že tvůrci chtějí, abyste na poprvé prošel kampaň na směšnou obtížnost (zde se jmenuje Very Hard). Na 20. levelu z 50 se otevře God Skill Tree, kde jednak dostaneme OP skill a navíc si za body zvyšujeme damage nebo jiné statistiky a od této chvíle jsem jel stylem, že než abych si klestil cestu hromadou nepřátel, tak jsem za sebou táhl vláček potvor, pak jsem se nechal obklíčit, aktivoval jsem god skill ultimátku a takhle pořád dokola. Z počátku jsem občas na nějakém bossovi měl trochu problém a párkrát chcípnul, ale od toho dvacátého levelu to už byla jízda na úplný automat. To jsem měl ještě v plánu pak jet na vyšší obtížnosti za jiné charaktery, ale k tomu nakonec nedošlo.

Vybral jsem si totiž postavu trpaslíka, který mě velmi rychle začal otravovat těma nejvíc typickýma gerojskýma hláškama. Nevím jak jsou na tom ostatní postavy nebo jestli tahle kýčovitost k fantasy Warhammeru patří (znám jenom z knížek čtyřicítku, fantasy vůbec), ale to se prostě nedalo. Nepotěšilo mě ani zbroje a zbraně co padaly, od prvního do posledního levelu se tam točilo pořád dokola asi 5 setů brnění.

Endgame jsem tedy ani nezapínal, ale hra obsahuje boss rush mód, nějaké expedice a relic hunty, kde jsou snad i nějaké side questy. V kampani se ale šlo jenom z hlavní mise do další hlavní mise ve čtyřech aktech, kdy se pouze měnilo prostředí hry.

Pochválit naopak musim grafiku, prostředí, potvory a efekty útoků vypadají moc pěkně na levnější AA hru.

Dokončil jsem to asi za 11 hodin, těšil jsem se na konec, že už to budu mít za sebou a vracer se k tomu nebudu, to si raději dám znova nějaký díl The Incredible Adventures of Van Helsing , který mě bavil výrazně víc. Bohužel u Chaosbane jsem zjevně nebyl cílovka, pokud už grind tak ve výrazně lepším Diablu nebo snad brzo ve dvojce Path of Exile.

Začnu zeširoka. Primárně hraju na Xboxu (od dob X360), mám ho rád a PS 4 a PS 5 mám jako tu druhou konzoli na jejich hry. Proto jsem byl hodně natěšený, když na konci roku 2019 na Game Awards vystoupil Phil Spencer, představil tu černou ledničku, nasliboval největší line up exkluzivit a pustil trailer na Hellblade 2. Za dva měsíce začal covid, Číňan zavřel továrny na čipy a konzole a situace se velmi zkomplikovala.

Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.

Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.

Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.

Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.

Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.

Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.

Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.

P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.

Fuga 2 je mix jednoduché tahové strategie a správy základny (tanku). Chtěl jsem napsat, že je to v podstatě Xcom ořezaný do základů, ale nejblíž to má k sérii Fire Emblem. I když ta je výrazně komplexnější. V soubojové tahové části ovládáme tank Tarascus, který má tři střílny. U každé z nich jsou dva vybraní členové naší až 12-ti členné party. Ti obsluhují buď kulomet, dělo a minomet. Klasicky nějaká zbraň je vhodná na těžké obrněné soupeře, nějaká na letecké atd. Každé dítě z party získává levelováním různé skilly, někdo může nepřátelům ničit štít, někdo má hromadné útoky, které zasahují všechny soupeře, jiný dává soupeřům negativní vlastnosti jako weakness, burning, někdo léčí, prostě nic objevného, ale je jich dost velké množství a souboje tak jsou docela různorodé.

Hra je rozdělena do 12 kapitol, kdy jedna kapitola je jízda z místa A do místa B, kdy po cestě narážíme buď na nepřátele, bedny s léčením, bedny s upgradovacími materiály, místa, kde můžeme vyrazit na expedici a také dvakrát až třikrát za kapitolu je intermission. To je druhá klíčová část hry, kdy se dostaneme do tanku a můžeme utratit 20 akčních bodů za doléčení zraněných členů, upgrade jednotlivých částí tanku, pěstování a chování surovin na vaření, přípravu jídla, které dává bonus do bitev a také komunikaci mezi jednotlivými dětmi a "levelování" jejich vztahů. To se posléze projevuje v boji, když spolu sedí u děla dvě postavy s vysokým poutem, tak můžou udělovat vyšší poškození. U zmíněných Midnight Suns jsem u rozhovorů superhrdinů mezi sebou trpěl, tam to bylo nesnesitelné, ale tady je to odbité velmi rychle a nevadilo mě to.

K příběhu moc psát nebudu, je skvěle popsán v profilu hry. Hra vypadá naprosto stejně jako první díl a nějaké změny se hledají složitě. V profilu jsou zmíněny vzducholodě, ty je kromě příběhových přesunů mezi ostrůvky možné využít i během kapitol, např. k objednání shozu upgradů nebo lékárniček nebo k útoku na soupeře před námi. Další novinka je že jednotlivé skilly jdou také levelovat, to myslím v prvním díle také nebylo. Nepříjemnou novinkou bylo, že superzbraň Soul Cannon (zničí jakéhokoliv soupeře, ale jako náboj používá členy posádky a od toho kolik členů obětujete tak dosáhnete dobrého nebo špatného konce) se v tomto díle spouští sama, jakmile klesnou HP tanku na polovinu. Prostě dostanete ránu, klesne zdraví tanku a AI náhodně vylosuje postavu a oznámí, že za tahů střílí, což mě ze začátku dost zatápělo a musel jsem opakovat, protože jsem o děcka samozřejmě nechtěl přicházet. Je tam pak možnost to částečně obejít, ale na tu jsem přišel až dost pozdě a předtím mě to několikrát potrápilo.

Graficky mi hra hodně připomíná sérii Valkyria Chronicles, prostě taková lacinější japonská klasika, ale úplně v pohodě dostačuje.

I tento druhý díl mě hodně bavil, používám tyhle hry jako odpočinek mezi těžšími hrami, když se mi nedaří. Tady se nijak nezaseknete a můžu hru doporučit všem japonsky pozitivním mezi námi.

V mých 44 letech jsem pro boomer shootery zřejmě ideální cílovka, přesto je Boltgun první hrou z tohoto nového žánru, kterou jsem dotáhl do konce. Když mám na něco podobného náladu, tak prostě zapnu starý Doom, který je výborně hratelný i na současných konzolích. Tady mě ale lákalo zasazení do 40k světa. Ten znám pouze asi z deseti knih Gauntovi duchové, které se mi hodně líbí a postupně se určitě dostanu i k ostatním sériím, které u nás vychází.

Hra samotná je rozdělena klasicky po staru na tři episody po osmi levelech. Zpočátku se mi zdály nepřehledné a občas jsem při hledání klíčů bloudil, ale pak jsem si buď zvykl mebo se to zlepšilo. Graficky je to podle očekávání kopie stříleček z roku 1995, takže vyhovující, hudba správně tvrdá, doprovázená neustálým dupáním našeho Space Mariňáka v brnění. Ten má k dispozici 8 různorodých střelných zbraní plus legendární chain sword. Nepřátel je velké množství - základní vojáci chaosu s různými zbraněmi, různé varianty Chaos Space Marine až po jakési žaboidní potvory, které mi tam moc neseděly, ale později jsem zjistil že i ihle mají v lore Warhammeru 40k svoje místo.

I na medium obtížnost jsem se občas zapotil a pár pasáží vícekrát opakoval, ale dalo se to. Hra mohla být trošku kratší, ke konci jsem už byl trošku přejezen a doufal v brzký konec. Celkově jsem ale od hry dostal co jsem očekával a určitě ji mohu všem staromilcům vřele doporučit.

Ravenlok jsem objevil v další várce her, které brzy skončí v Xbox Game Passu. Občas se mi tak podaří objevit skvělou hru, o které jsem vůbec neslyšel a tahle je rozhodně jedna z nich.

Po slabším asi půlhodinovém úvodu na farmě se naše hrdinka, dívka Kira, dostane skrz zrcadlo ve stodole do pohádkového světa, který proklela zlá královna a Kira ho musí samozřejmě zachránit.

Svět je inspirován Alenkou v říši divů, takže se setkáme s mnoha postavami z této knihy/filmu např. Madhatter, kočka, králík z čajové párty a další.

Ravenlok je akční adventura, je poměrně dost jednoduchá, k dispozici je pouze meč a štít (který jsem ani jednou nevyužil), veškeré souboje probíhají drcením tlačítka pro útok a občasným úskokem. Kromě soubojů hra obsahuje několik hádanek a pro posun do dalších nových lokací obvykle poslouží jednoduchý quest dones 5 tohohle, najdi 3 tyhle a podobné.

Největším kladem je pro mě grafické provedení a hudba. Grafika je nádherně kreslená, plná výrazných barev, na to že je hra krátká (5-6 hodin) obsahuje hodně různých prostředí, nejvíc se mi líbila Tea Party, kde se všude povalovaly šálky a talířky v nadživotní velikosti, ale zajímavé a výrazné jsou skoro všechny lokace. Velmi nápadití jdou i nepřátelé a hlavně bossové, na kterých se vývojáři opravdu vyřádili. Hudba je ještě lepší, mění se neustále podle místa, kde se zrovna nacházíme a někde jsem se i na minutku zastavoval jenom abych se na chvíli zaposlouchal.

Ravenlok je podle mě ideální na hraní rodiče s menším děckem, které při sledování hry bude mít pořád vykulené oči. Nehrozí žádné záseky a těch zhruba pět hodin jsem si strašně užil.

Pokud předplácíte Game Pass, tak je to jasná volba a po hrách jako Signalis ,Archvale , na začátku dubna SOMA a dalších je tohle další perla, o které bych se jinak určitě nikdy nedozvěděl. Hra končí v předplatném na konci měsíce.

Tahle hra je druhou od Frictional Games do které jsem se pustil. SOMA jsem dohrál minulý týden, byl jsem nadšený a protože i Rebirth končil v game passu na xboxu, tak jsem hru musel dokončit asi za čtyři dny. Normálně bych si to dávkoval postupněji, takhle jsem strávil většinu víkendu s jednou hrou a trošku jsem se do toho hlavně ze začátku nutil, ale nakonec to dopadlo stejně jako u Somy výborně.

Se Somou má Rebirth opravdu velké množství společných bodů a jedním z mála záporných je pomalý rozjezd, kdy jsem byl po hodině dvou hraní přesvědčený, že SOMA je nepřekonatelná laťka a třetí díl série Amnesia se jí nemůže vůbec rovnat. Ale i tady se postupně hra dostává do stále větších a větších obrátek a graduje až k závěru a to je přístup, na který nejsem zvyklý a těším se pokud to tak bude i u poslední Amnesia: The Bunker , kterou si určitě po nějaké pauze taky dám.

Největším tahákem hry je opět příběh, z kterého pouze prozradím, že se hra odehrává v Alžírsku v roce 1937, kdy ve zdejší poušti spadne letadlo s expedicí, které se účastní i naše hlavní hrdinka Tasi. Z pádu letadla a co se dělo potom si nic nepamatuje, zjišťuje, že je těhotná a vydá se do pouště hledat manžela a ostatní členy výpravy. Příběh je opět vyprávěn pomocí zápisků nejen členů této expedice a jednu klíčovou část vyprávění se dozvídáme během flashbacků během loading screenů. Zápisků je tady výrazně víc než v Somě a ke konci už sem je spíš narychlo proletěl než že bych je pečlivě četl.

Hra se neodehrává pouze v poušti, ale narazíme i na skvělou pasáž ve vojenské pevnosti, nějaký čas strávíme i v jeskyních a hlavně ve druhé půlce hry se velká část hry odehrává v mimozemském světě, kde žije civilizace Gate Builders, kteří si prodlužují život mučením lidí. Takže oproti Somě, kde bylo pouze mořské dno a podmořská výzkumná základna je to docela pokrok.

Důležitým prvkem asi mělo být, že když se Tasi pohybovala ve tmě, tak se jí zvyšoval strach (později se ho naučila trochu snižovat), a tak se pomocí sirek a olejové lampy snažíme pohybovat co nejčastěji v osvětleném prostředí, ale naprosto nelogické mi přišlo, že sice zapálíme lampu na stole nebo svíčku, ale nemůžeme ji uchopit a chvíli si pomocí ní osvětlovat prostředí, když doslova všechny ostatní věci, které na nic nepotřebujeme můžeme vzít a házet s nimi (židle, knihy, nádoby apod.)

Hádanky a puzzly se mi zdály náročnější a rozmanitější než v Somě, kde se pouze většinou otevírali dveře a hledali kódy v počítačích. Tím, že jsem spěchal na dohrání, tak jsem byl trochu netrpělivý a asi třikrát použil nápovědu z youtube. Ale celkově hádanky byly velmi zábavné. Co naopak opět zábavné nebylo, byla setkání s monstry, která nešla nijak zabít, ale jenom se jim snažíme vyhnout. I autoři možná vědí, že to je určitá slabina a hra nabízí i nějaký adventurní mód bez monster. K technické stránce není moc co říct, grafika je dostačující, zvuky vynikající. Při vydání hru údajně trápily velmi dlouhé načítací časy, to už jsem teď na o generaci novější konzoli nepociťoval.

Švédští vývojáři tedy laťku nastavenou v Somě udrželi, hru hodnotím stejně opět 80 % a těším se na jejich další hry.

SOMU jsem se rozhodl zkusit, protože spolu s prvními třemi díly Amnesie budou končit v půlce dubna v game passu. S hororovými hrami nemám skoro žádné zkušenosti, mám z nich respekt a když jsem některé hrál v noci se sluchátkama, tak mě stačí jenom dobře zvolené zvuky a hudba, abych hraní přerušil na denní dobu. Co si vzpomínám, tak odehráno mám jenom Resident Evil 7: Biohazard , Outlast a kdysi dávno F.E.A.R. , který jak si pamatuju na mě před těmi dvaceti lety fungoval obzvlášť dobře.

Ale SOMA měla tady i v dobových recenzích vysoké hodnocení, tak jsem se ji zkusil a rozhodně jsem nelitoval. Největším kladem se nakonec ukázal příběh, z kterého nebudu prozrazovat vůbec nic, ale po nějakém kratším rozkoukávání se rozjel a pohltil mě naplno. Druhým velkým kladem je design hudby a zvuku, který stačil k tomu, aby tam většinu času bylo jak říká Cival z Moviezone.cz takový to příjemný šimrání. Graficky hra není žádná bomba, ale podobně jako třeba u her od FromSoftware i horší grafika umí výborně naladit atmosféru herního světa. Líbilo se mi hlavně jak na stanici pod mořem si příroda postupně dobývala zpět ztracené území a rostlinami zarostlé terminály a počítače a rezavé přechodové místnosti mě připoměli zelené dálnice a města v The Last of Us .

Velkým plusem pro mě byly puzzly, které byly většinou zábavné a hlavně nijak složité (šlo hlavně o otvírání dveří, získavání souborů z počítačů apod.) a nezdržovaly od pokračování příběhu. Obecně je hra striktně lineární, není možné zabloudit, ale v takhle pojaté příběhové hře to bylo pro mě velmi pozitivní. Při cestách po podmořské stanici občas narazíme na různá monstra, s kterými nelze nijak bojovat, ale není těžké se jim vyhnout a není jich moc, ale je to dobře, protože to není zábava a většinou jsem se ani nijak nelekal nebo nebál.

SOMU můžu určitě doporučit i hororovým začátečníkům jako vstup do žánru, protože mě to rozhodně nalákalo na další zkoušení. Teď zkusím za víkend projet Amnesia: Rebirth , která taky končí příští týden v game passu a pak to asi vypadá na Alien: Isolation , kde už ty potíže s monstrem budou asi větší výzvou. Dávám 80 %, mohl bych jít asi i výš, ale chybí mi nějaké porovnání s jinými horory nebo walking simulátory a nevím, jestli je tohle výjimečný klenot nebo takhle dobrý příběh a celkové provedení je běžnější u těchto žánrů.

Metroidvanie jsem pořádně poznal až díky Ori and the Blind Forest před asi osmi lety, ale od té doby se staly jedním z mých nejoblíbenějších žánrů. Takže v nějaké slevě jsem před časem pořídil i dobře hodnocené Ender Lilies a letos jsem hru konečně nainstaloval.

Hra skvěle vypadá, trochu mi připoměla grafickým stylem Salt and Sanctuary , ale vypadá lépe. Mnoho lokací je vyloženě nádherných (vodní svět). Skvělá je hudba, jenom škoda, že jsou pasáže kdy nehraje. Hlavní postava dívka Lily neumí sama bojovat, ale používá v boji duchy poražených bossů (prvního šermíře dostane do začátku), postupně jich je hodně přes dvacet, ale já jsem poměrně rychle přidal k šermíři obra s velkým kladivem nebo palicí a ptáka, střílejícího po soupeřích a s tímhle kombem jsem hru dohrál a moc jsem s novými zbraněmi neexperimentoval. Nejsem si jistý, jestli jsem na začátku nastavoval obtížnost, ale hra mi až na asi dva bossy přišla soubojově dost jednoduchá, což mě u tohoto žánru překvapilo, ale nevadilo mi to, zasekávat a nadávat můžu a budu u desítek dalších her.

Po souboji je druhou klíčovou složkou metroidvanií získávání nových schopností a otevírání si dalších možností kam se na mapě dostat. S tímhle jsem měl naopak na začátku docela problém a dlouho jsem se nedokázal posunout získáním dalšího skillu, běhal jsem asi tři hodiny po mapě tam a zpátky a nakonec jsem to vyřešil až videem na youtube, abych pokročil. Pak se to ale dobře rozběhlo a už jsem s tím další potíže neměl. Pomohla tomu i mapa kde aspoň byly zobrazeny značky, kde je nějaká možnost jít dál po zisku nové schopnosti.

Příběh jsem moc nevnímal, protože byl vyprávěn pár cutscénami u klíčových bossů, ale hlavně pomocí nacházených dopisů a textů a to není vyprávění příběhu, které mě baví. Ale nevadilo to, hru jsem si i tak dost užil. Dále se po světě povaluje dost relics (fungují stejně jako charmy v Hollow Knight ) a vylepšovacích materiálů na levelování zbraní. Takže v tomhle pohledu nic nového, ale funguje to velmi dobře.

Ender Lilies nebude určitě patřit do nějakých top ten metroidvanií, i nový  Prince of Persia: The Lost Crown mě bavil v lednu výrazně víc, ale je to dobře odvedená práce od vývojářů a až vyjde oznámený druhý díl, tak si ho rád zahraju. Doporučil bych hru i lidem, kteří se bojí obtížnosti, protože tady se mi to zdálo opravdu snadnější než to obvykle bývá.