Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Comics Quest

  • PC 70
Tak jsem se ve svém putování za českými freeware adventurami dostal i k tomuto v AGS vytvořenému počinu. Asi nejvíc mě štvala nemožnost prozkoumání předmětů v inventáři, kde si prostě musíte vystačit s obrázkem (jeden z puzzlů zahrnuje kombinaci barev, které získáváte právě použitím různých předmětů), takže pokud si nepamatujete, co jste to přesně sebrali, tak musíte zkoušet vše na vše. Což je mimochodem ve hře i tématizováno).

Hra není příliš rozsáhlá (čtyři obrazovky plus finální neinteraktivní místnost), ale přesto je relativně propracovaná a dostat se v jednom případně na druhý konec místnosti vyžaduje poměrně hodně úsilí. A s tou deklarovanou nutností vyznat se v komiksech to taky není tak žhavé...

BTW dle titulků byl jedním z betatesterů Pivo?
+12

Satellite Reign

  • PC 55
Někdo v recenzích neustále připomíná legendární Syndicate, mně osobně ale Satellite Reign přišel spíš jako cyberpunkový klon Jagged Alliance. Navíc poměrně průměrný.

Satellite Reign měl před vydáním za sebou úspěšnou crowdfundingovou kampaň, což potvrzovalo, že lidi podobné taktické strategie prostě a jednoduše chtějí. Osobně můžu říct, že když takové hry fungují, tak se na ně nezapomíná, viz. Commandos, Desperados nebo už výše zmíněné Jagged Alliance. U Satellite Reign je to ale trošku složitější. Tady totiž plno věcí vůbec nefunguje. A to je sakra škoda.

Začal bych začátkem, jak jinak. Hra Vás vtáhne do děje a Vy vlastně vůbec netušíte, která bije. Jenom, že jste nějaký odboj proti současné vládě a ten se jí snaží svrhnout. V jednoduchosti je krása, ale tady je ten příběh úplně k ničemu. Hra nenabízí žádné kloudné úvodní vysvětlení, navíc v průběhu hry se v podstatě vůbec nic neděje. Vaším hlavním úkolem je projít čtyřmi obrovskými mapami a plnit mise, které různorodosti rozhodně nepobraly. Pokaždé je to naprosto stejné. Dostanete se do oblasti, aktivujete si všechny rodící se věže, vyberete bankomaty, vyloupíte banku, což je ještě všechno pořád v řádu objevování tamní mapy. Následně ale nastoupí úmorná rutina - vloupání do různých skladů, kasáren a kradení všeho, co se dá v boji dál použít. No a toto jsem ze začátku praktikoval s jednou ze čtyř postav, které máte na výběr, což vlastně dlouhou dobu stačilo. Skoro jsem si říkal, k čemu tam ostatní jsou, a to i přesto, že každá má jiné vlastnosti. Hacker byl ale nejúčinnější. S tlumičem kosil jednoho nepřítele za druhým a hlavně si odemknul všechno, co potřeboval. Jak ale přituhovalo a hra začala obrovsky nudit, začal jsem to kosit ve čtyřech a v podstatě nad hrou vůbec nepřemýšlel. Jestli hra něco nemá, tak je to řád. Dělat si můžete co chcete. Jinde to může být nespornou výhodou, zde je to neskutečně na obtíž.

Navíc během hraní se Vaše postavy vylepšují. Stejně tak i zkoumáte, co jste nakradli a tím se také vylepšujete. Tahle forma expení je ale spíš otravná, než zábavná. Ze začátku ty možnosti zkoumáte, pár jich je, vypadají zajímavě, ale postupem času Vám je úplně jedno, do čeho nově nabyté body vložíte. Dál totiž zástupy nepřátel se svojí partou kosíte...a to tak nějak stačí.

Dlouhou dobu jsem vůbec nevěděl, co je cíl hry. Co jinde je znázorněné nádherně nasnímanou mapou, tady v podstatě neexistuje. Prostě jsem tupě vykrádal jeden barák za druhým a vůbec nevěděl, kam to všechno smiřuje. Je tedy pravda, že jeden z hlavních důvodů, proč hru hraju, je nádherné cyberpunkové prostředí. I toho se ale v poslední - čtvrté - mapě přejíte. Je to pořád stejné, neměnné, a navíc často se opakující. Nespornou výhodou hry je ale její žánr a to je důvod, proč jsem hru pár desítek hodin hrál...abych se dostal do kýženého cíle.

I ten cíl vlastně docela stojí za to. To, co Vám hra nedá v průběhu hry - tedy příběh - Vám ukrojí měrou vrchovatou závěrem. Tam jsem teda zíral. Chladná hra, chladné prostředí. Asi to k sobě patří. Pro Satellite Reign ale u mě navždy bude znít označení nepovedené hry, která má ale něco málo dobrého a je jen na každém hráči, zdali mu stojí za to ji dohrát nebo ne.

Pro: Námět cyberpunkového prostředí v kombinaci s taktickou strategií je super...

Proti: ...jenže je také suprově nedotažený a tak postrádá příběh, variabilitu a mnohdy i zábavnost.

+12 +13 −1

Sven Co-op

  • PC --
Ke Sven Co-op se těžce píše komentář, protože všechno, co by někdo o hře chtěl vědět se dozví z její popisu. Pokud jste někdy toužili zahrát si s kamarádem hlavní příběh Half-Life a jeho dva datadisky (plus zapomenutý Decay pro PS2), nebo nespočetné množství modifikací jako They Hunger a Afraid of Monsters a vlastních map tak Sven Co-op je hra pro vás.

Procházet mapy s kamarády může být opravdu zábava a přejít do nepředvídatelných situací při kterých jsme se dost nasmáli. Při vyšším počtu hráčů ve hře dochází k pěknému chaosu a vzájemná komunikace je téměř nemožná. Na jednom serveru může být najednou až 32. Od původní hry se liší jen v drobnostech jako AI, fyzika a méně loading obrazovek, grafika a zvuk jsou víceméně stejné. Takže pokud jste z nějakého důvodu ještě nehráli původní Half-Life tak si ho v něm můžete zahrát zadarmo.

Podobně jako sandboxy typu Garry's Mod, Sven Co-op je hra, která je tak zábavná, jak si ji víte sami umíte udělat. Není to pochopitelně tak dotažené jako kampaň k Portal 2 a jiným moderným hrám, ale v tom je její šarm.

Pro: Všechno je zábavnější s přáteli

Proti: Pokud nejste fanouškem původní hry tak vás hra neosloví

+14

Wreckfest

  • PC 80
  • PS5 85
Jedno se musí Bugbearům nechat. Se zlomkem rozpočtu, který dostane např. Forza, dokážou stvořit bezkonkurenční zábavné arkádové závody. Dokázal ale Bugbear navázat na špičkové původní FlatOuty? No.. tak trochu.

Wreckfest trápí to, co trápilo první Flatout a to co trápí i Forzu Horizon. Ty hry jsou výborné ve chvíli, kdy sedíte s virtuálním řidičem za volantem a jezdíte, ale zbytek herních mechanik - progress systém, způsob postupu v kariéře, UIčko - hráče jenom frustrují.

Pokud mi ve Forze vadí, že máte od začátku odemčené všechno a všechny závody můžete jezdit se všemi auty, Wreckfest na to jde z opačné strany. Auta jsou rozdělena do kategorií A, B, C a D. Zároveň jsou rozděleny na 3 národnosti a asi 6 druhů karosérií. To vytváří opravdu hodně možných kombinací a semtam se prostě stane, že musíte koupit auto, které sice vůbec nechcete, ale budete ho potřebovat jen na jeden závod. Již vlastněná auta nejdou prodávat a přísun peněz zejména na začátku hry je tak špatný, že kolikrát musíte odjet pár závodů několikrát, abyste si mohli to auto vůbec dovolit. Za každý závod dostáváte počet bodů, který se odvíjí podle konečného umístění a do toho můžete plnit dobrovolné úkoly, za které dostáváte extra XP a peníze. Pokud chcete plnit hru na 100%, stanete se oběťmi autorské lenosti nebo nedomyšlenosti.

Úkoly během závodů jdou často proti sobě. Dojeď první a zároveň znič jedno auto - máš na to 3 kola. Zajeď nejlepší čas a přetoč tři auta - máš na to 6 kol. Do toho budete bojovat s faktem, že boční úkoly zůstávají po dojetí závodů splněné, ale získané body pro další postup v kampani se vždy resetují, pokud chcete závod odjet znovu. A jelikož ne vždy je možné dojet první a zároveň splnit boční úkol, často se mi stávalo, že jsem musel odehrát závod několikrát. A toto je problém, pokud se dostanete do turnaje o 8 závodech po 12 kolech, pak se nemůžu divit, že mi kampaň na 100% trvala 31 hodin.

Toto všechno je ovšem zapomenuto ve chvíli, kdy odstartujete se svým oblíbeným pomuchlaným bourákem a vrhnete se po hlavě do absolutní destrukce všeho, co se hýbe i nehýbe. Ten chaos a bordel, který na trati zůstává z dílčích šarvátek je perfektní. V závodě může jet až 24 aut a snad žádné z nich ho nechce odjet čistě a co nejrychleji. Protivníci do vás aktivně naráží a snaží se vás vyvézt z rovnováhy. A já si to nenechal líbit! Dojet závod o šesti nebo dokonce o 12 kolech je kolikrát větší výzva, než by se zdálo. Hráč si může vybrat mezi třemi úrovni poškození, přičemž už na střední (která je asi nejzábavnější z hlediska gameplaye) se může stát, že z 24 aut dokončíte závod sami, protože ostatní se nemilosrdně pobijí v zatáčkách u mantinelů, stromů nebo jiných překážek naschvál umístěných tak, aby se jim těžce vyhýbalo.

Tomu velmi pomáhá i model poškození, který se mi ale asi nelíbil tak, jak se mi asi měl líbit. Auta se mohou sešrotovat opravdu do bizarních tvarů a ještě bizarnější je, pokud v těchto tvarech dál pokračují v jízdě. Na rozdíl od Flatoutů nejsou na autě vytyčená místa, která by nešla zdeformovat, tudíž někdy vidíte auto s placatým motorem, někdy zase s placatým řidičem, někdy mají kola přetočená o 90°, ale pořád jezdí. A taky neuvidíte odřený lak. Plechy se sice kroutí od nárazů jak máslo, ale textura nijak nemění barvu. Toto bylo ve FO2 vyřešené líp.

Jízdní model a obecně celá hra je kombinací Flatout 1 a 2. Tratě jsou většinou pomalejší a techničtější. Ztřeštěné společenské hry pomocí aut aka házení šipek, skok do výšky nebo dálky tu vystřídali závody na gaučích nebo destrukční derby se sekačkou na trávu a kombajny. Nicméně mi tu chybí boti z FO2, kde měl každý svůj styl ježdění, chybí mi městské závody, projíždění obchoďákem a nitro. Jak jsem ale už poznamenal na začátku, zábavnější jízdní model v dnešních závodech asi nenajdete. Fyzika funguje skvěle, cítíte, jak se vám chce nadzvednout zadní kolo, když berete zatáčku moc zprudka, nárazy do aut jsou skřípavé a uspokojivé, z chování auta dokážete přečíst každou nerovnost na trati. Tady je Forza Horizon opravdu malinká proti Wreckfestu. A to hraju na klávesnici :)

Co se týče grafiky, neurazí ale ani nenadchne. Je čistá bez přeplácaných efektů, ale z dnešního pohledu hrozně obyčejná. Modely aut nebo textury trati jsou výborné, ale jakmile máte chvíli čas koukat i pár metrů od cesty, grafika hrozně degraduje. Menší objekty v pozadí se renderují před očima, stromy v dálce jsou dvě skřížené placaté textury. Ocenil bych alespoň větší možnosti v nastavení LOD. A více než jinde mi tu vadí zubaté hrany stínů a hran objektů, AA i na nejvyšší nastavení prostě moc dobře nefunguje. Zvukově je to taky mdlé, zvuky motorů bych si představil trošku dunivější a mixování zvuků je hodně divné, musel jsem stáhnout právě motory asi na 30% proti zbytku, protože ve chvíli, kdy bylo pohromadě 20 aut, tak to byl jenom řvoucí bordel. Licencované skladby jsou fajn, ale na délku hry je jich docela málo, takže se rychle přeposlouchají.

Komentář delší, než jsem čekal, ale nějak jsem si nemohl to srovnávání s předchozími hrami odpustit. Kdo jiný by měl udělat lepší Flatout než autoři Flatoutů? A stejně se to nepovedlo.. ale jen o kousíček.

__________________________________
Update 3.8. 2021 z PS5 verze

Dohráno podruhé na PSku. Jenom krátce, protože změn je minimum. Byla slibována lepší grafika, než na PC - asi jo, ale nejspíš jsem to nevnímal. Pořád všechno, co je blízko na kameře vypadá hezky a daleko hnusně. Nově akorát auta zůstávají zaprášená během závodů ve štěrku. Mnohem horší je pop-in malých objektů na trati, hrozně to bije do očí a na PCčku s tím nebyl až takový problém. Hra většinou drží slibovaných 60 fps, ale v náročnějších scénách je velmi silný tearing, je škoda, že to nevychytali na 100%. DualSense je parádní, možná o něco lepší je ve WRCčku, s kterým můžu srovnávat, ale i tak čučím, že si s tím vůbec dali práci a na pocitu už i z tak výborné jízdy to jenom přidává. Poslední patch rozbil vyježděné stopy na trati, které nově blikají a ubral několik songů včetně mého oblibeného "Gasoline". Doufám, že je to jen bug a bude to brzo opraveno.
+26

Trüberbrook

  • PC 65
Hra mě příliš nenadchla. Nejspíš proto, že jsem od ní čekal malinko zajímavější příběh.

Největší kámen úrazu je pro mě malinko zmatený příběh a nezajímavé rozhovory. Příjemně překvapily české titulky, ale na druhou stranu obsahují řadu chyb v překladu a působí jako amatérský překlad.
Další iritující věc byly některé zbytečně dlouhé pasáže, kdy se o něco snažíte, ale musíte vlastně kvůli tomu podstoupit dá se říct zbytečné věci (přebíhání přes celé město).
Za celou hru jsem neměl vyloženě žádný zásek - tedy až na malby v jeskyni, kdy velmi snadno docílíte toho, že dvě malby prohodíte a tím pádem se malinko komplikuje dosažení správného řešení. Obzvlášť když zadat tu kombinaci je vlastně poměrně časově náročné.

Beru to jako takový slabší nadprůměr. Asi na hru rychle zapomenu.

Pro: grafika, hudba, UI

Proti: zmatený příběh, nudné dialogy, pomalé tempo, chybí mi lepší vtažení do děje

+18

Street Rod

  • PC 90
90%. Tady není o čem. Na o patnáct let novější Need for Speed: Underground 2 sice nedám dopustit, ale tohle je s ohledem na rok vydání uplně jiná liga. Pravý původní americký tuning tak, jak ho většina lidí vlastně vůbec nezná.

Vezmu 32ku Forda, odkopnu přední a zadní nárazník, uříznu střechu o dvacet čísel ("Top Chop, buddy!"), vyměním kolesa s pneumokoky a osadím ho mocným osmiválcem do V.

No a co teď? Nemám do čeho píchnout, tak se třeba projedu po předměstí a dám si něco na zub. A hle! Kluci stojí u bistra s cígem v hudbě a čekají asi na Godota. Já? Jo, proč ne. Jedu si to rozdat s Jouzou ze železářství o deset babek. Mezitím ještě natankuju, plná nádrž za cenu dnešního poledního menýčka. Fuu..

No, zkrátka pro mě, jakožto pro vrchního sledovatele brakových realitek typu Fast´N´Loud a milovníka automobilismu obecně, úplný zázrak. Taktéž sice zbožňuji modernější pojetí úprav a tuningu dle japonského stylu, dokonce mi ani nevadí ještě nedávná evropská scéna s tunami a tunami laminátu, ale tohle je prostě něco jiného.

Co mi věru vadilo, byla šílená hudba na pozadí, která se ale dala naštěstí jedním šikovným kliknutím na rádio v garáži vypnout. Jízdní model při závodění také není úplně uzemňující, ale v rámci hry jako celku jsem byl docela spokojen. Když vezmu v potaz, že legendárním Stunts jsem dal 95%, tak tady těch o pět méně naprosto sedí. Kdysi dávno bych se nebál ani absolútu. Jdu si s radostí odehrát datadisk a poté rovnou skočím na druhý díl Street Rod 2: The Next Generation.

Pro: zpracování, úpravy, inzeráty v novinách, prostředí, grafika

Proti: závodění nebylo úplně dokonalé, hudba (dala se vypnout)

+11

Fire

  • PC 75
Krátká záležitost, od které jsem dostal mnohem víc, než jsem čekal.

Koncept hry je velmi jednoduchý, jde vlastně o takovou zjednodušenou adventuru bez dialogů, kdy se v každém kole musíte dostat k jistému předmětu. Lze zobrazit, které oblasti jsou klikatelné, a tak se zdá, že to bude jednoduché, ale párkrát je to malinko záludnější. Obtížnostně je to tak akorát. Žádné velké trápení se nekoná, snad s výjimkou jedné nebo dvou věcí, ale nemělo by se jednat o záseky na dlouhou dobu, protože většinou tušíte, co je potřeba udělat.

Hru jsem si ve finále užil a jsem rád, že jsem ji náhodně vydoloval ve své Steam knihovně.

Pro: grafika, jednoduchost, vše funguje, krátké

Proti: krátké

+8

Good Company

  • PC 85
Hra má stále ještě velký kus cesty před sebou, ale doufám, že to bude jen lepší.
Už dlouho se mi totiž nestalo, abych v předběžném přístupu, strávil věru 30 hodin, dobře se bavil a stále neměl nejen dohráno, ale chtěl ještě víc!
Hra má zaklady hotové. Základní příběhová linka vás vrhá do regionu s bídnou zaměstnaností, abyste zvrátili úpadek města a ovládli trh masovou produkcí nových, dokonalých produktů, při optimální produkci s přihlédnutím na poměr cena / výkon.

Mám opravdu strategie rád, ale až tady se mi konečně splnilo jedno z velkých přání: vše co vyrobím, toho se zbavím. Produkce je zde nastavená, pro maximální spotřebu, takže se tu člověk nezabývá žádným zdlouhavým skladováním. Prostě co vyprodukuješ, dříve nebo později spotřebuješ, když se hoodně zamyslíš, tak dokonce i bez větších prostojů, toho nebo onoho. Je až neuvěřitelné, jak skutečnost, že se vše prodá, neuvěřitelně uspokojující. Má to hlavu i patu, všechny produkce jsou uzavřené, všechno jde dříve nebo později pryč z baráku. Paráda.

Základ hry je v současné chvíli na velmi solidních základech. Dokonce co jsem to začal hrát, přišla i akutalizace, která přinesla přímé vylepšování stromů, přímé přidělování dělníků ke stolům, logistickým bodům, což zase posunulo hratelnost. K zásekům hry jsem se zatím dostal jen jedinou, tedy i po této stránce dochází ke zlepšením. K dispozici je nějakých 8 úrovní v příběhové části, kdy kromě první, se ke každé váže i jedna výzva, která velmi brutálně prověří vaše dosavadní zkušenosti. Výzvy počítají skóre a lze jej tedy porovnávat i s vašimi přáteli.

Obtížnost postupně stoupá. S každou úrovní stoupá náročnost vyráběných produktů, tedy i komplexnost výroby, na malém prostoru, což ve výsledku znamená logistické peklo. A prostor, je tu nepřítel #1. Každé špatně rozhodnutí, je tu po zásluze potrestáno.

Člověk musí mít neustále na mysli, že je to předběžný přístup. Například systém ukládání tu v současné chvíli hraje proti vám. Možnost uložit tu je, ale už ne možnost načíst. Automatické uložení, když se dostanete ke krachu společnosti a že dříve nebo později, opravdu dostanete, vás vrátí jen o týden zpět a pokud už v té době je situace kritická, nemáte prakticky žádnou možnost to zvrátit a restart úrovně je nevyhnutelný.
Sem tam se porouchá nějaký ovládací prvek, ape třeba zaměstnanci se chovají, jak mají, s těmi jsem žádný kritický problém neměl.

Rozhodně tahle hra stojí za pozornost. Srdce stratéga zde dostane vše po čem touží a vzhledem k tomu, že se bude hra ještě vyvíjet, je velká šance, že dostane ještě mnohem víc.
Třeba jen fakt, že by najímaní zaměstnanci měli dostat různé specializace, což ve výsledku ovlivní jejich produktivitu, může ve výsledku dost ovlivnit celou dynamiku hry.

Během hraní jsem narazil i na pár věcí, které jsme neváhali s JetroCZ, překladatelem, který v současné době uvolnil češtinu ke hře , nahlásit vývojářům a vypadá to, že ti na podněty reagují, tedy takové drobnosti jako pojmenování zaměstnanců, úprava vyhledávání ve hře, aby přijímalo české znaky, nebo klonovací tlačítko, mají šanci se skutečně do hry dostat.

No uvidíme, kam se hra dostane. V současné chvíli jsem z ní nadšen. Jakmile to dohraji, což mi ještě pár hodin zabere, hru na chvilku odložím a budu se těšit, jak moc jiná bude za pár měsíců, kdy se k ní rozhodně ještě vrátím.

Pro: Skvělá strategie, náročná, velký potenciál do budoucna.

Proti: Nic moc mě nenapadá, všechny chybky mohou být odstraněny.

+8

Redline Racer

  • PC 40
Hra by se spíš měla jmenovat Redline Faller, protože tolik pádů jako tady jinde nezažijete. Je to vlastně skvělej simulátor trpělivosti... a to je tak jediné, co simuluje.

Je to totiž totální arkáda, ale jedna z těch méně zábavných. Herní možnosti jsou poměrně omezené. Arcade, time trial a hra po síti. Už to napovídá, že si s tím Criterioni moc práce nedali. Na začátku máte k dispozici 3 motorky a 3 tratě, které je nutné dojet na medium obtížnost, jinak se další neodemknou. Na nejlehčí obtížnost se dají soupeři předjet i o kolo. Na medium už ovšem bez motorky s nejvyšší top speed nemáte absolutně žádnou šanci. Na první trati to ještě jde, ale dál už je to jen horší. Motorky mají mimochodem i turbo, které se nabíjí při průjezdu checkpointy. Škoda, že kromě 2-3 tratí se jeho použití rovná dalšímu hyááááá - zvuk co vydá jezdec při pádu.

Hned u druhé tratě Sea Fall Bay jsem nadával tak, že i dlaždiči by se červenali. A proč? Malinký kontakt se soupeřem = pád. Projedete půl metru od zábrany = pád. Prudce zatočíte = pád. Navíc trať je na pláži, takže je hrbolatá jak obličej šestnáctiletého puberťáka a příležitost k držkopádu je na každých pěti metrech. Osobně jsem tuhle trať dojel asi na 30. pokus a to neustálé hyáááááá mi zní v hlavě ještě teď. Fuj. Po primitivní první trati docela šok.

Další tři odemčené tratě už jsou pro masochisty (hlavně ta na sněhu) a následují poslední dvě: opět silniční (ve stylu té první), takže balzám na nervy a dojetí na první pokus. A pak jakože závodní okruh a ten už jsem nedojel a následoval ragequit. Takže k posledním tajným tratím a motorkám (prý odjetí všeho na hard a pozpátku) jsem se nedostal a asi ani nedostanu.

Grafika - silniční tratě v poušti vypadají dobře. Plážové celkem taky (ale tam vás doběla vytočí ta nehratelnost), zbytek nic moc a třeba ten závodní okruh je vyloženě hnus. Motorky jsou hranaté, jezdci taky. Prostředí tratí repetitivní a nezáživné. Spíš mi přijde, že hra byla splácaná narychlo kvůli Voodoo kartám, takže spíš tech demo. Ale i tak žádný zázrak a první Moto Racer si Redlina s prstem v nose maže na chleba.

Zvuky a hudba - S hudbou je to jednoduché, žádná není (i když na cd pár audio stop je, ve hře mi nic nehrálo). Zvuky motorek zní jak ochraptělý komár. No a věčného hyááááá mám už tik v oku.

Hratelnost - mizerná. Může za to design tratí (opět kromě těch silničních), které jsou ve většině případů krátké a jedna zatáčka za druhou, nemá to hlavu ani patu. A než je dojedete, budete mít prsty chirurga. Není tu žádná motivace hrát dál a dál, protože podvědomě tušíte, že dál to bude jenom horší.

Redline racera bych tedy normálním hráčům nedoporučil. Hra udělá dobrý první dojem, aby ho po chvíli poslala do věčných lovišť. Kdybych nebyl blázen do závodních her, hodnocení by bylo horší. Pokud jím nejste, 10% si odečtěte.

Pro: pár tratí vypadá dobře, pocit rychlosti

Proti: zvuky, hratelnost, hyááááá, nevyvážená obtížnost

+8

Little Nightmares: The Depths

  • PS4 70
Jsem rád, že tohle DLC se ani do základní hry nedostalo. Nepříliš zajímavé prostředí, ale hlavně frustrující obtížnost oproti základní hře. Navíc mi přišlo, že se zde jen natahuje gameplay opakujícími se problémy. Obtížné a nekonečné vyhýbání se vodní příšeře bych ještě zkousnul. Ale časovka s klikou, která je završená tím, že i když se vám po několikáté podaří vetlačit se do zavírajících se dveří, které vás stejně zabijou, protože jste nebyli dost rychlí a celý pokus musíte znova opakovat včetně otravného získávání kliky, to už mi přišlo přes čáru. Tohle DLC mě nezaujalo.
+14

Ve stínu havrana

  • PC 40
Ve stínu havrana jedna z mála českých adventur, kterou jsem tady nehodnotil a zároveň jedna z mála, kterou jsem nikdy nehrál. Nostalgie se tudiž nedostavila a já ji viděl v plné kráse 40%. Co naplat, bavilo mě to ještě míň než Dreamland ze stejného roku.

Alfou a omegou určitých herních žánrů a adventur především je pro mě příběh. Může být jakýkoliv, nevadí mě žádná žánrová škatulka, pokud je to dobře napsané tak si užiju detektivku, dobrodružný, fantasy, sci-fi i horor. A klidně i nějakou komediální taškařici, pokud to směřuje od něčeho k něčemu. Ve stínu havrana však příběh neexistuje. Středověký mnich Severín je vyhozen z chrámu a tak se poflakuje po jednom městečku, pak po rybářské osadě s piráty a lidožrouty a hledá sám sebe... Je to humorná hra, občas jsem se zasmál, občas se cítil trapně, občas nechápal, tak jako v průměrné české komediální adventuře. Občas někomu pomůžete, občas uškodíte, Severín je takový zdravý střed mezi Mirkem Dušínem z Quest for Glory a zmetkem v Simon the Sorcerer.

Podstatné je, že ale chybí jakákoliv motivace hrát dál. Tak jsem celou dobu čekal na nějakou pointu, která by tomu dala smysl a pozvedla hru. Nevadilo by mi cokoliv, ve své době mě nadchl kritizovaný srdceryvný zvrat ve Whispered World či jsem lapal po dechu při odhalení v Posel smrti. Výsledek? Pár filozofických žvástů od šamana, poté setkání s nějakou bytostí měnící tváře a návrat do městečka za stovky let. WTF. Takže nulový příběh doprovodil nulový konec.

Tohle příběhové vakuum se odráží i na hratelnosti. Ve většině případů netušíte co máte dělat a proč. Máte si omezený počet lokací, ale ty jsou zahlceny milionem krámů, které ovšem z 95% nepoužijete, ani nemůžete sebrat. Na každém rohu se válí kameny a sekery které nepotřebujete, dveře, šuplíky, truhly a skříně které nevypáčíte a já nechápu proč. Stejně tak nechápu proč jsem tahal půlku věcí v inventáři, která k ničemu nebyla, což korunuje možnost sbírat nekonečné množství žab. Trpí tím i kombinace - opět až 90% logických věcí nejde udělat, protože s nimi tvůrci nepočítali. Samozřejmě nechybí pixelhunting, objevování se věcí na již projetých lokacích a hledání neviditelných cest. Takovou lahůdkou je možnost zkombinování něčeho pouze na určitém místě. No a korunu tomu dává naprosto dementní ovládání při dvou střeleckých mezihrách.

Když neexistuje příběh a hratelnost stojí za houby, tak už nepomůže nic. Přestože grafika je typicky česká a celkem hezky nakreslená, přestože Jiří Lábus, který dabuje všechny postavy se snaží, přestože hraje příjemná hudba, přestože jsem se párkrát s chutí zasmál. Prostě pro mě hra o ničem.
+27

Into the Breach

  • PC 90
První dojem po zakoupení byl "WTF, dyk to nejde na linuxu a ani ve wine ..". Následovala čekačka v podobě dlouhých měsíců a týdnů. Před pár dny, díky DBH a zdejší diskusi, tož seznal jsem, že s verzí 1.2.20 byla uvolněna i nativní linuxová verze. Fantasie !! O pár minut později (download a install - těch minut bylo ve skutečnosti méně než 3) jsem mohl začít odhmyzovat naší planetu, neb hra má sice 200MB, ale v případě Subset Games na velikosti skutečně nezáleží.

První dojem po instalaci a skoku mezi brouky bylo něco jako "Hmm, a to je jako všechno ?". Gameplay je v podstatě deterministická tahová strategie, s minimálním elementem náhody. Prostě logická hra, úplně jako něco z mobilu pro holky (tím nemyslím nic špatnýho, pouze to, že např. moje drahá polovička dokáže večer před spaním v posteli smažit hodinu na mobilu nějakou ptákovinu s praskajícíma balonkama, co by mě do 15ti minut spolehlivě usmrtila nudou - ale nějaká "normální" hra na péé-céé ji nechává smrtelně chladnou a ještě u toho říká, že je nedůstojné, když 40ti letej chlap takovou "blbost" na počítači hraje a sama se jde koukat na Slunečnou ..). Odehrány dvě mapičky - celkem nuda odloženo. Asi na 10 minut byl od brouků pokoj, no jo, co ale na tom všichni vidí ? Za 10 minut si už čtu komenty zde na DBH, asi mi něco uniká, tvl, takovej hajp to má. Za dalších cca 9 minut znovu pouštím brouky do našeho baráku. Asi za dvě hodiny, se spokojeným pomlaskáváním "Tak to by bylo .." dokončuju první playthrough přes 4 ostrovy. Nedaří se mi usnout první noc, přemejšlim, jestli jsem si neměl vzít tu kouřovou raketu, nebo snad ten vrhač skal. Ráno vstávačka vo půl devátý, kafe, login do práce, sakra, prsty svrběj a ta ikonka na ploše svádí ... Okay, okay, makám tedy do 8mi místo do 5ti. Mezitím stihnu proběhnout v takových krátkých epizodkách všechny 4 ostrovy znovu a pomordovat zase pár hmyzáků. Samozřejmě to vše při work-from-home. Uběhne pár dní. Můj pracovní den díky dalším povinostem spojeným s hmyzem trvá pokaždý do 8mi do večera. Choulím se nenápadně v rohu, se svraštělým čelem chráněn domácí pracovní policy - nic pod 6 let mě nesmí otravovat a nic nad 30 taky ne, teda pokud to nenese kafe nebo něco na zub, kouskuju svůj čas mezi krátké epizodky boje proti hmyzu a běžné pracovní povinnosti. Večer pak v posteli vedle své drahé polovičky bojuju s hmyzem zase a tentokrát zcela otevřeně, zatímco ona louská nejakou knížku a nebo ničí balonky. Ironicky komentuje, že mám ještě pořád potřebu po tom celým dnu čumět do počítače ještě večer - to už samozřejmě vidí že hraju, nicméně za bližší pohled nebo zájem to nestojí (hra je navíc na pracovním počítači a jakákoliv aktivita na pracovním počítači je brána mnohem shovívavěji - ten zlej počítač, co je úplně k ničemu a na kterém normálně provozuji to špatné, neproduktivní, asociální, infantilní a škodlivé hraní jindy je na skříni). Takhle uběhne pár dní a ono to nekončí ...

Tahle gamesa je prostě boží. Logickej konec hry asi bude, až odemknu veškeré ačívmenty asi tak po 51ním dohrání (to bude cca 51*2 == 100+ hodin), vyzkouším veškeré sestavy (letky, squadry) svejch Mechů a taky všechny různý zbraně a inštrumenty na boj proti hmyzu, které moji Mechové odemykají v jednotlivejch playthrough. Už teď mi ale něco říká, že nebude konec ani potom. Subset Games mě zase dostali, už je to 2:0.

Shrnutí:

Boží deterministická tahová strategie s minimálním elementem náhody. Se spoustou zbraní, Mechů, pilotů, mechanik a kombinací a komb, co se vejde do 250MB na disku a co množstvím svého kontentu a zábavností strčí do kapsy 9/10 normálních AAA titulů napříč všemy žánry. Pixelová grafika, bezvadné minimalistické zvuky a hudba, žádnej save/load a herní doba na jedno playthrough cca 2-3 hodiny - toť recept Subset Games, na kterej by měl bejt normální patent a zbrojní průkaz.

Pro: Je to jak pívo .. První moc nejede, druhý si dát musíte a pak už je težký se toho zbavit ..

Proti: NIC

+16

XCOM: Chimera Squad

  • PC 85
Další díl ze série XCOM se objevil jako blesk z čistého nebe. Navíc s sebou přinesl celou řadu změn a stal se tak zajímavým experimentem a průzkumným terénem pro třetí díl od Firaxisu. Nejvíce mě upoutaly dvě velké změny - systém časové osy v soubojích a předem definovaní agenti, kteří hráče doprovázejí po celou dobu hry. Říkala jsem si, jak moc se změní taktika při bojích a jestli nemožnost úmrtí jedné z postav bude činit hru méně napínavou.

Musím říct, že časová osa mě bavila. Zpočátku jsem si říkala, že přece jenom hraní na tahy představuje větší výzvu, kdy je třeba nejdříve provést svůj tah a pak čekat na tah protivníkův a tomu se přizpůsobit. Ovšem záhy mě hra vyvedla z omylu a já začala pociťovat tu zábavu při promýšlení, jestli se budu snažit všechny svými silami odstranit protivníka, který je na časové ose na čtvrtém, pátém místě nebo raději vyřadím dva z pozice desáté a dvanácté a nechám toho ze čtvrtého místa prostě zaútočit. Hra navíc do procesu mého řešení kvadratických a goniometrických rovnic hodila velmi zábavný klacek pod nohy, a to nutnost zabít některé protivníky co nejrychleji bez ohledu na to, kde se na časové ose nachází. Bylo tedy jasné, že bez zranění se mise po většinu doby neobejdou. O tom svědčí i to, že jsem za celou dobu měla pouze jedinou Flawless misi (mise, kdy není zraněn žádný můj agent).

Co tento systém umožňuje a co mě hodně bavilo, tak je možnost hrát nejen více agresivně, ale také si dovolit poslat mezi nepřátele jednoho z mých agentů, který útočí na blízko. Nehrozilo totiž, že se na jednu postavu sesype pět, šest protivníků v rámci jednoho tahu. Vyčkávací hra (v EW a ve dvojce trochu narušena časovým limitem) se změnila na rychlou akci a potřebu řešit daný problém teď a tady. Krátkost misí tomu nahrává a mně osobně jejich délka vyhovovala a dokážu si představit, že by takové mise mohly klidně prostřídat ty delší v možném třetím díle.

Druhou podstatnou věcí jsou pak předem dané postavy a nemožnost vytvořit si postavy vlastní. Vím, že spoustě lidem se to nelíbilo a v hlavní hře série by to asi nefungovalo nebo jen s obtížemi, ale tady mi to vůbec nevadilo. Naopak tato změna byla pro mě osvěžující a líbilo se mi mít postavy, které mají "duši", baví se mezi sebou, vtipkují, reagují na věci a mají svůj příběh a svoji historii. Navíc do tématu hry, pořádková složka města, která je vysílaná řešit nepokoje a problémy, to dobře zapadalo. Navíc jsem si konečně mohla zahrát i za mimozemšťany.

Na hře mi moc věcí nevadilo. Absence videí jakožto cutscén mě nijak nezarmoutila. Pro mě není XCOM synonymem pro pěkná videa a grafiku a není to pro mě ani důležité. Statické obrázky naprosto stačí k takové menší odbočce od hlavní série a stylizace, které jsem se přece jen trochu bála, nakonec nebyla špatná a beru, že na tom dělal jiný tým, který se chtěl prezentovat jinak. A co se mi líbilo více než u předchozích dílů, tak byla hudba.

Přece jen mě zamrzelo, že hra nenabídla více nápaditých misí a že se tím pádem opakovalo jen pár typů misí a to ještě misí, které si byly dost podobné. Příběh mě vpřed zrovna moc netáhl, ale opět - příběh není to, co u XCOM hledám a vyžaduji ve vysoké kvalitě. Také jsem si všimla, že dovednosti agentů jsou vysvětleny velmi vágně a při rozhodování, které dovednosti si zvolím, bych ocenila přesnější popisy, například jaké poškození dovednost dělá nebo jestli je to pasivní či aktivní dovednost.

Z mého pohledu se spin-off velmi povedl a novinky, které přinesl, mě moc bavily a vůbec by mi nevadilo, kdyby se objevily i ve třetím díle. Ráda bych tam viděla breach mechaniku a možná bych si dovedla představit, že by hra nabídla oba typy bojového systému a bylo by jen na hráči, jaký typ chce.

Na závěr jeden tip. Pro zkušené hráče XCOMu doporučuji zvolit rovnou nejvyšší obtížnost, hra se mi totiž zdála lehká i na třetí nejvyšší a androida jsem nemusela použít ani jednou. Navíc jsem se ke konci hry nachytala, že jsem některé tahy jen odklikala bez hlubšího přemýšlení a mým agentům se stejně nic nestalo.

Jo a hra má za to zatím bugy, ale i o tom je XCOM.

Pro: bojový systém, postavy, hudba, breach mechanika

Proti: stále stejné mise, bugy

+23

Fallout Tactics: Brotherhood of Steel

  • PC 85
Fallout Tactics už jsem hrál někdy před patnácti lety. Tehdy jsem se dostal až do předposlední úrovně a pak mě to nějak přestalo bavit a nedohrál jsem to. Herní výzva byla tedy ideální výzva k tomu abych se do toho pustil znovu a dotáhl to tentokrát do konce.

Zprvu jsem chtěl hrát Tactics stylem jako staré Fallouty. Tedy na tahy. V téhle hře to ale bohužel zabíjí dynamiku a spád. Velmi brzo jsem zjistil, že nejefektivnější je hrát v real-time režimu. A to doslova. Rezignoval jsem na míření a v mé partě byli vítáni vnímavý rychlostřelci. Všem jsem narval zbraně, které dostřelí co možná nejdál a všechno vykosil z dálky. Do party je ještě dobré přizvat doktora, pilota a někoho, kdo umí lámat zámky. Pak je ještě dobrý obchodník nebo gambling. Zbytek užitečného vyčtete z knih. Schopnosti jako zloděj, boj na blízko nebo vrh jsou úplně zbytečné.

Systém RPG je sice totožný s původníma hrami. Zapomeňte ale na návyky z nich. Tohle je mnohem přímočařejší, mnohem jednodušší. Inteligence a charizma je vám k ničemu. Zato potřebujete unést pořádné kvéry a, v mém případě, daleko střílet. Hra bohužel nevyžaduje moc taktiky. Jen střílet, léčit a sbírat co nejvíc věcí. Ke konci se to u drahého a nezbytného vybavení bude hodit.

Atmosféra hry je skvělá. Dýchl na mě duch předchozích dílů. Opět skvělá hudba a ozvučení. Kdyby takhle vypadal Fallout 3 v roce 2002, byl bych spokojený. I přes svou jednoduchost mě bavil postup hrou. Příběh je docela pěkný a ke konci i pěkně vygraduje. Co je mnohem horší je mizerný pathfinding. Jako, že je fakt špatný. Když svou postavičku nedržíte za ručičku, zasekne se za první překážkou. Někdy i naběhne tam kam nechcete. Obzvlášť frustrující je lezení do schodů nebo na žebříky. U tohohle jsem se někdy pěkně vztekal.

Fallout Taktics je zábavná hra, ale nehledejte v tom velkou taktiku. Hrou se dá projít snadno, aniž byste se nějak hodně zapotili. Až na výjimku asi dvou misí máte ve hře nad nepřítelem vždycky navrch. Kdybych to rozehrál znovu, tak už asi jen z jednou postavou. Bojím se ale, že taktika by zůstala stejná. Jen bych schopnosti asi narval do lehké zbraně, energetické zbraně a obchod a přidal bych do síly na úkor charizmatu.

Náhodná místa jsou tentokrát pěkná nuda.

Ještě jeden tah... (normal)

Pro: atmosféra starého dobrého Falloutu, příběh, hlavní záporák, zábavná hra

Proti: mizerný pathfinding, jen taktická strategie na úkor Falloutu

+20

Shadow Warrior

  • PC 70
Shadow Warrior, člen svaté trojice her postavených na Build enginu byl vždy až třetí ze tří. Ne tak novátorský, uctívaný a stylový jako Duke, ne tak obtížný a temný jako Blood. Přesto si našel svou specifickou tvář a nikdy nespadl mezi "ty ostatní", jako se to povedlo Redneck Rampage.

Příběh ničím nenadchne a omezuje se na klasickou cestu za pomstou lemovanou mrtvolami. Mstitelem je Lo Wang, latentně rasistický asiat s nejapným smyslem pro humor. Až do konce hry se mi nepodařilo zjistit, jestli je Shadow Warrior stylizovaný do Japonska, nebo do Číny. Přišlo mi, že vývojáři z 3D Realms obě země zkombinovali do jakési typizované východní Asie a nacpali do ní všechno co se jim líbilo.

Na výběr jsou čtyři stupně obtížnosti, které by se daly přejmenovat na "trapně lehká", "pořádně tuhá", "jako Blood" a "nehratelná". Autoři natvrdo počítali s tím, že hráči jsou protřelí veteráni se stovkami hodin tvrdě nabytých zkušeností a proto se s nimi vůbec nemazlili. První level začíná postava s katanou a ostatní zbraně jsou porůznu poschovávané v úkrytech a tajných místnostech. Kdo je nedokáže najít, střet s nepřáteli pravděpodobně nepřežije.

Tento přístup je pro hru typický. Levely jsou hodně spletité a nepřehledné. Občas mi připomněly úrovně z Tomb Raidera, na nějž hra koneckonců pomrkává. Víc než v jakékoliv jiné FPS se mi stávalo, že jsem procházel po vystřílených oblastech a hledal zašantročený spínač, nebo chybějící klíč. Fantazie autorů je bezbřehá, stejně jako zlomyslnost. Většinou jsem chválil, ale za vychytávky typu žebřík schovaný v krbu, nebo klíč visící ze stropu bych level designéra přejel autem. Úrovní je celkem dvacet a bohužel platí, že nejlepší jsou první čtyři. Poté kvalita mírně klesla a na této hranici se držela až do konce.

Úrovně jsou pestré, od letiště, přes chrámy až po ponorkovou základnu. Oblasti na sebe navazují a s trochou dobré vůle se dá říci, že vyprávějí prostředím. Na první pohled zaujmou stylizací a úrovní detailů. Duke se mi líbil víc, ale ve srovnání s Shadow Warriorem jsou jeho místnosti prázdné a chudé. V devadesátkách šel vývoj kupředu šíleným tempem a rok a půl rozdílu se musel projevit. Symbolem toho jsou výbuchy, které jsou pravděpodobně nejpůsobivější z Build her.

Čas od času cestu přehradily logické úlohy, za než by se nestyděly ani méně fajnové dungeony. Tyhle chvíle tichého přemýšlení ostře kontrastují s hektičností a krvavostí akce. Na můj dětský vkus byl Shadow Warrior snad až moc brutální. Po letech jsem si zřejmě na násilí ve hrách zvykl a pochopitelně svou roli hraje i to, že vrchol grafiky a realističnosti je dnes už úplně někde jinde. Akce ovšem vůbec neutrpěla. Je skvěla dávkovaná a hektická. Nepřátelé se pravidelně objevují po skupinkách a zhusta se kombinují různé typy, takže je nutné často měnit zbraně, ostatně stejně jako v téměř každé jiné devadesátkové střílečce.

Zbraní je k dispozici relativně málo, ale většina jich má alternativní nastavení. To je účinnější a dražší na používání. Žádná mě nenadchla, ani nepřekvapila. Brokovnice je úplně tuctová a rail gun se mi zdál příliš slabý. Opravdu skvělý je pouze granátomet a dvojice samopalů uzi.

Shadow Warrior je k dispozici k volnému stažení na GoGu, bohužel tamní verze neumožňuje navolit ovládání, ani nastavit různé zpříjemňující prvky. Proto doporučuji sáhnout po nějaké modernější variantě.

Pro: vyvážená akce, zpestřující logické hádanky, skvělý granátomet, působivé výbuchy

Proti: tuctové zbraně, nevýrazní protivníci, minimum prvků osvěžujících hratelnost

+22

LIMBO

  • PC 75
Hra Limbo mi byla doporučena kamarádem v době, kdy jsem plošinovkám zrovna moc neholdoval a jsem moc rád, že jsem hře dal šanci. Již v prvních okamžicích po spuštění hry na mě udeřila její atmosféra daná především svojí černobílou grafickou stylizací. Temnota a minimum světla mi neustále vyvolávaly pocity úzkosti či strachu, které mne provázeli celou hrou. Naštěstí zde pořád byla jiskřička naděje, že se ten kluk může zachránit, reprezentovaná dvěma svítícími body v podobě jeho očí.

I příběh skutečně působí jako jedna velká noční můra. Kluk se probudí sám v temném lese plném pastí, kde se ho všichni snaží zabít. A že těch smrtí bude požehnaně. Kromě překonávání pastí je hra i o řešení logických puzzlů. Některé pasáže jsou trošku obtížnější, jiné zase celkem intuitivní. Jediné, co mi tam vyloženě nesedělo bylo otáčení gravitace ve finále.

Zaujaly mě některé i tak trošku vtipné momenty jako např. kluk utíkající pavoukovi uvězněný v zámotku. Nebo i finální boj s pavoukem s vytrháváním jeho nohou, kdy z něj nakonec zbude jedna velká chlupatá koule, kterou ještě využije k tomu, abych se dostal dál.

Hra není nijak dlouhá a i když ve své druhé polovině trošku ztrácí na zajímavosti, rozhodně můžu říct, že jsem se u ní skvěle bavil.

Pro: Atmosféra

Proti: Některé těžší pasáže

+21 +22 −1

Overcooked! 2

  • XOne 80
Overcooked! 2 je hra, ktorá Vás dokáže s partiou kamarátov zabaviť, ale aj rozhádať.

Pokračovanie hry sa moc nelíši od svojho predchodcu. Princíp je ten istý. Spolupracovať pri varení tak, aby ste stihli uspokojiť zákazníkov, a to v najkratšom možnom čase. Tak isto môžete hrať sám a ovládať viac postáv alebo si zavolať na pomoc kamarátov. V predchádzajúcej hre ste mohli hrať len lokálne, ale tu už to ide aj online. Nemusím zdôrazňovať, že sa jedná o asi najlepšiu vec, ktorú autori mohli pridať do hry. Ja osobne by som si sám netrúfol na túto hru. Na toto skrátka potrebujete pomoc.

Overcooked! sme hrali dvaja, ale v pokračovaní sme sa na to nachystali traja. Malo by platiť, že čím viac ľudí, tým to bude jednoduchšie, takže sme čakali, že to bude brnkačka. Na jednej strane je to tak. Sú tu úrovne, kde si skrátka viete veľmi dobre rozdeliť robotu a level zvládnete ľavou zadnou na 3 hviezdičky. Ale do toho sa Vám zamiešajú také úrovne, ktoré nezvládnete ani na 5. krát a máte pocit, že prídete o kamarátov. Level postavený tak, že si dokážete akurát tak zavadzať a nepomôže Vám ani to, že autori pridali do druhého dielu novinku v podobe hádzania jedla. Žiadna taktika nevychádza a Vám sa zdá, že Vy ste zvládli všetku robotu perfektne, takže niekto iný to musel hrozne dobabrať. A začnú hádky. Potom sa zamyslíte, že v tom neskutočnom chaose ste začali aj Vy robiť veci, ktoré ste nemali. Práve o toto tej hre ide. Sem-tam sa zasmejete, sem-tam si zaštekáte, ale nakoniec to nejako doklepete. Náš cieľ bol hru prejsť na 3 hviezdičky a to sa nám našťastie podarilo. Po skončení hry sa odomkne možnosť dať si to znova a skúsiť v každej úrovni získať 4 hviezdičky. Ďakujem, neprosím. Som rád, že ľudia, s ktorými som to hral sa so mnou ešte rozprávajú.

Hra má aj nejaký príbeh, ale musím sa priznať, že som si ho vôbec nevšímal. V podstate je to riešené len rozhovormi medzi úrovňami a tie som ignoroval. Ja som chcel proste len variť a o nič sa nestarať. Grafiku asi tiež nemá zmysel moc rozoberať. O to tu nejde. Samozrejme pribudli nové recepty a inak stavané úrovne. Keďže sa dá hádzať, tak bolo treba nejako donútiť ľudí toto využiť. Prekvapil ma akurát finálny level, ktorý mi prišiel oveľa jednoduchší oproti prvému dielu. V jednotke sme sa na konci naozaj vytrápili dosť.

Ak máte možnosť, tak si túto hru vyskúšajte. Ideálne vo dvojici až štvorici. Podobnú hru asi ťažko niekde nájdete.

P.S.: Hra sa v dobe hrania (2/2020) a písania komentáru nachádza v službe Xbox Game Pass.

Pro: originalita, kooperácia, miestami sa dá zasmiať, veľká výzva (4 hviezdičky)

Proti: môžete sa pohádať s kamarátmi pri kooperácii :D

+10

Pohádka o Mrazíkovi, Ivanovi a Nastěnce

  • PC 70
Jako dítě jsem pochopitelně miloval většinu pohádek, hlavně těch filmových. Bylo mi jedno jestli jsou z 50. let, nebo z počátku 90. let. Ať už ty mravokárné jako Pyšná princezna, zpívané jako Šíleně smutná princezna nebo napínavé jako Jasněnka či Princ a Večernice. Co jsem ale nikdy neměl rád byly pohádky plné přehrávání, pitvoření a papírových kulis, což byla většina televizních pohádek. Znáte to - herec bouchne dveřma a zatřese se papundekl. A nikdy se mi nelíbily ruské filmy a jejich styl vyprávění a hraní. Z toho důvodu mě Mrazík se svým teatrálním přehráváním, ujetými scénami, muži hrajícími ženské role (Baba Jaga) a obráceně (Dědeček Hříbeček) a dospělými chlapy (Ivánek) balícími předpubertální dívky (Nastěnka) nikdy moc nebavil. Samozřejmě jsem ho ale viděl, znám zlidovělé hlášky i písničky. Vím o muzikálu i naprosto ujetém eurodance megamixu od FM Factory z přelomu tisíciletí.

Někde v té době vyšla u hra, kterou jsem tehdy pohrdl, protože bylo přemrazíkováno a kdo by hrál hru pro děti podle pohádky. Mrazíka jsem tedy dohrál až o mnoho let později a překvapivě to nebylo špatné. A není to špatné ani dnes.

Mrazík se drží většiny známých scén z filmu, ale tvůrci přidali mnoho dějových rovin. Hru rámuje vyprávění příběhu babičkou dvěma dětem, je rozděleno na 4 kapitoly, střídají se postavy Ivánky a Nastěnky a v podstatě jsem byl spokojen. Tvůrci se drží pohádkové atmosféry, Ivánek je statečný a namyšlený, Nastěnka je naivní a až neksutečně hodňoučká. Přesto si občas tvůrci neodpustí trošku humoru (živá a mrtvá vodka), popkulturních odkazů (Mičurin) a odkazů na jiné pohádky (Kostěj, mořská panna, pták ohnivák). Kromě známých postav a hlášek je tu i spousta vedlejších postav, lokací a dějových linií. Asi nejlepší byl žebrák, pronásledovaný Bídou (nikdo mou Bídu nevidí).

Grafika je takový český standard. Řekl bych, že konkurenci ze zahraničí se moc rovnat nemůže, ale ono těch adventur v roce 2000 moc nevzniklo, tak pomalu není s čím srovnávat. Grafika je ručně kreslená, pohádkově laděná, ručně kreslené jsou i animace. Tvůrci tu udělaly pouze pár 3D animací pro navození atmosféry (vstup do kostela, vstup do katakomb), které se celkem podařily. Zvuk a hudba jsou OK, dabing slušný, dokonce Ivánka dabuje znovu Josef Zíma, což je docela mazec. Jen škoda, že se neobjevilo více písniček z filmu.

K hratelnosti nemám větších výtek. Je jednoduchá, určená pro mladší hráče, takže tu nejsou žádné velké záludnosti, žádný pixelhunting či hledání schované cesty. Nejsou tu ani žádné složité puzzle, vše se ovládá jedním kurzorem, většinou tušíte co máte dělat. Jednou jsem se zasekl (nevšiml jsem si polena velkého jak kráva). A ve třetí kapitole mi šla hlava z lítání od čerta k ďáblu. Takové to, že po Vás každý něco chce a Vy víte, že potřebujete ten jeden předmět, abyste odstartovali lavinu splněných úkolů, ale ne a ne se k němu dobrat.

Jinak jsem spokojený. Mrazík není žádná velká klasika, ale jako pohádková adventura na pár hodiny zabaví a ničím výrazně neprudí.
+23

XCOM: Chimera Squad

  • PC 85
Tak to jo. To si takhle sedím na netu a krátím si čekání na Gears Tactics a z ničeho nic Firaxis oznámí spin-off XCOMu. To by bylo ještě fajn, ale oni to pár dní na to vydali a chtěli jen deset babek. No tak jsem do toho jako věrný fanda série skočil po hlavě a zjistil jsem, že je vše na svém místě - speciálně pak "ještě jeden tah/misi a jdu spát". Vaše létající pevnost ze druhého dílu vyhrála tažení proti emzákům a vše se zdá být v naprostém pořádku. Přeživší ufouni se buď rozutekli nebo se přidali do jednotky Chimera Squad a dělají s vámi pořádek ve městě s prozaickým názvem 31. Příběh se motá právě kolem Chimery a jejich úkolů. Čekají na vás tři "kapitoly" (vůdci) ve kterých bude potřeba zatnout tipec teroristům kteří si z vašeho rajónu snaží udělat svůj. Dostanete k dispozici na výběr z mnoha specialistů ze kterých si postupně skládáte svůj útočný tým. První změna je tady to, že všichni vaši zabijáci jsou dáni příběhem, každý má svůj životopis, funkce a skilly (nelze jim měnit jména, maximálně barvu brnění) a je zapotřebí je vždy udržet živé až do konce mise. Nyní se dostáváme ke druhé změně. Levely tentokrát fungují tak, že si vyberete část města kam vyrazíte na zteč a musíte zvolit kudy a jak do boje vlítnete (někoho pošlete oknem, jinej si udělá třeba díru do zdi nebo prostě projde dveřma - zásahovka stajl). Jakmile si rozestavíte jednotku tak odstartujete peklo. Váš tým vlítne vámi zvolenou cestou do fightu, zpomalí se čas a vy máte možnost sundat na uvítanou až čtyři enemáče. Zbytek ochránců na vás buď vystřelí nebo se schová a začne klasická tahovka, tedy skoro. Zde přichází třetí změna. Dřív souboj fungoval tak, že jste nejprve využili každého svého vojáka a pak nechali hrát oponenta. Inu, teď je boj takzvaně na střídačku - každý chvilku tahá pilku a přináší to do hry zase trochu jiný druh zábavy a dumání jak danou akci zvládnete. Setkáte se zde s klasikou jako je ochrana přeživšího a jeho extrakce nebo třeba likvidační kusy (sejmi / ukradni někomu něco aby to nepoužil). Pakliže vám nepřítel sundá vašeho kamaráda ve zbrani nastupuje na řadu čtvrtá novinka a tou je android který zastoupí raněného (pakliže jste jej stabilizovali) a pokusí se obrátit chod osudu ve váš prospěch. Po dokončení úkolu skočíte do vašeho APCčka a vracíte se na základnu kde je vše při starém, jen neovládáte loď ale město. Snažíte se v něm udržet pořádek a vlítnout na darebáky tam kde to zrovna nejvíce "hoří". Z různých okrsků lze čerpat suroviny které později využijete na vybavení a úpravu jednotky. Nechybí zde ani zkoumání které tentokrát zastupují vaši hrdinové kteří momentálně neplánují jet na misi. No vzato kolem a kolem je to prostě starej dobrej XCOM kterej přináší ochutnávku maličko odlišné hratelnosti, nabízí komiksově laděné intermezza ale taky nezapomíná servírovat i staré dobré bugy. Občas se mi stalo že jsem vyslal mutona na zteč aby někomu dal pěsťovku a on prostě vyběhl z mapy, běžel a běžel a běžel až pak nafackoval textuře a hra mě přesunula na dalšího agenta. Když už sem u toho mlácení, zajmutí nepřítele je teď o něco jednodušší, prostě stačí stáhnout jeho ukazatel života na minimum, poslat mu pažbu na bradu a jde skoro dobrovolně s vámi. Hudba je klasicky chytlavá a zabaví. Drby mezi vašimi agenty jsou vtipné (stejně tak třeba zprávy v TV). Vůbec se celý titul nesnaží být pekelně temný ale spíše odlehčený a to je jedině dobře.

No abych tady nekecal moc dlouho - moc se mi to líbilo. Kampaň vyjde dobře na 20-25 hodin (dle zvolené obtížnosti a skillu), hratelnost je svěží, grafika pořád stejně dobrá a celé to působí prostě fajn. Taky mě to donutilo si opět nainstalovat ostatní XCOMy (po kolikáté už omg) a vrhnout se na to trošku zeširoka. Po čase může přijít stereotyp, neříkám že ne, ale pokud máte s touto značkou zkušenosti asi se s tím dokážete smířit. Prostě velmi dobré a vybroušené překvapení za pár šupů. Vřele doporučuji stihnout slevu na Steamu a bez čekání poslat svoji jednotku do boje ještě dnes. Titul hodnotím 85% a dodám snad JEN HOUŠŤ!

Pro: Starej dobrej XCOM, zábavné texty a dialogy, svěží vánek v hratelnosti, cena

Proti: Občasné bugy, nemožnost si vytvořit svého agenta

+19

The Quest For The Rest

  • Browser 40
Adventura na několik minut. Doslova. Herní doba je tak o polovinu kratší než u prvního Samorostu, nicméně tahle legrácka na zakázku mě ve výsledku bavila víc. Cestování přes tři obrazovky je roztomilé, jednoduché a s hudbou od Polyphonic Spree vytváří zajímavou symbiózu. Jedno se hodí k tomu druhému.

Proč tedy to nízké hodnocení? Délka. Hra se dá zvládnout za cca tři minutky a při veškeré úctě k fajn kombinaci grafiky a profi hudby to za mě na vysoké hodnocení není. Ale třeba jen nedokážu docenit uměleckou hloubku projektu.
+12