Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Fate/Grand Order

  • Android --
Grand Order je (po Brave Exvius, SMT Liberation a Fire Emblem Heroes) čtvrtou mobilní gacha hrou, které jsem se rozhodl dát příležitost. Vzhledem k tomu, že u nás v Evropě není oficiálně není dostupná je potřebná jistá klička umožňující stažení, ale pro každého fanouška neuvěřitelné rozsáhlého Fate/ univerza to jistě nebude problém. V tuto chvíli tomu budou téměř dva roky od instalace a za celou dobu nenastal snad ani jeden den, kdy bych ji alespoň na pár minut nespustil.

Hlavním důvodem je nejspíš zvědavost, jakého dalšího hrdinu do hry tvůrci přidají. Vaši Služebníci jsou totiž historické a mytologické postavy. Způsob, jakým je celá Fate/ série implementuje zůstává už celé roky jejím největším tahákem.

Jedná se o jednu z nejvýdělečnějších gacha her a po většinu času je to také znát. Každý ze Služebníků, kterého si přivoláte je zpracován se smyslem pro detail. Hromada namluvených frází, detailní 2D sprity, animace a postupem času i krátké vedlejší příběhy dodávají každému z nich unikátní osobitost. Starší navíc pravidelně dostávají vizuální updaty, takže nezaostávají za novějšími.

Stejně tak příběh stoji za shlédnutí a už má několik desítek (možná i stovek) hodin. Nové kapitoly stále přibývají, přičemž mají kvalitativně vzestupnou tendenci. Totéž platí o pro sezónní eventy, které se aspoň snaží trochu ozvláštnit hratelnost. Nedávno se rozběhl druhý velký story akt a přiznávám, že na jeho další části se těším možná i více, než na některé očekávané AAA hry.

Důležité je zmínit platební model. Za skutečné peníze se dají koupit pouze a jen tzv. Saint Quartz sloužící k přivolávání Služebníků, rychlejší doplnění bodů pro hraní a oživení skupiny v případě prohry některého souboje. Za každou z těchto věcí se dá ale poměrně jednoduše získat free náhrada a rozhodně se dá příběh dohrát i bez utrácení. Nelze si koupit žádné stat boosty či exp body. Navíc hra neobsahuje multiplayer, tudíž se nemusíte bát, že vám natrhne zadek nějaký OP zbohatlík.

Samotné hraní už má pár much a je postavené, očekávaně, na grindu. Vymaxovat některé věci je otázkou mnoha měsíců. Samotné souboje jsou jednoduché, nicméně propracované a podporují experimentování se složením vašeho týmu. Budete se soustředit na udělování critical zásahů? Používání supersilných (a vizuálně často skvělých) útoků nebo prostě všechno umlátíte hrubou silou? Záleží jen na hráči (a jeho štěstí při summonování Služebníků).
+12

Cities: Skylines

  • PC 100
Cities, bude pro mě ve světě her tím, čím je ve světě filmu Pán prstenů. Zatím jsem nenašla hru u které bych strávila více času a která by mi ukázala víc než jen tupé stavění a tupé klikání (možná Transport fever 2 i když u něj bych dokázala najít spoustu neduhů) Hru jsem hrála ještě se svým bratrem a jednoho dne už byla jen moje a já si ji náležitě užívám. Spolu s moderskou komunitou, která dokáže zázraky, je tato hra až neuvěřitelně realistická a v podstatě neexistuje nic co by v té hře bylo nějak omezené. Je libo dubajský Palm Jumeriah ? není problém, chcete si vyzkoušet australské pobřeží ? woalá máte ho tam, je libo ruské zasněžené konce světa ? je jich tu nepřeberně. Jsem dokonalý příklad toho typu hráče kterému Cities nabídlo to co chce. Všechno. A bez omezení. Dokážu si hrát s 5 bloky domů 3 hodiny a nebo se jen tak dívat jak se to celé hýbe a funguje, bez jakýchkoliv mých zásahů, protože jsem se půl roku pachtila s dokonalým vyvážením všeho co se ve hře dá dělat. Velkou pomoc a taky vlastně i jakousi jedinečnost, nabízí editor. Když se vám něco nezdá, potřebujete vytvořit specifickou budovu, cestu, park, stačí vlést do editoru a prostě si to sami vytvořit jak přesně potřebujete. Kdykoliv se mně někdo zeptá jakou hru mám nejraději, bez jakého koliv zaváhání řeknu tuhle. marně hledám nějaké proti a jediné které mně dokáže momentálně napadnout je DLC. Jenže ani to není nic "proti" protože pokud se rozhodnete že si jej nekoupíte vlastně o nic moc nepřijdete protože 99,9% věcí z DLC máte i v modech. Už jen nepřeberné množství unikátních staveb (ať už přímo v základu hry nebo s mody) je něco co snad žádná jiná hra nenabízí. Bez jakéhokoliv přemýšlení dávám 100%. Mohla bych tady psát celé hodiny o tom v čem je ta hra prostě dokonalá ale nemyslím si že je to zapotřebí. Přečtěte si další komentáře kde je řečeno vše podstatné. Doporučuju všemi 20 prsty a ještě si klidně nějaké půjdu půjčit někam jinam.

Pro: milion a jeden způsob jak se zabavit stavěním

Proti: Možná až přehnaně drahé DLC.

+28

Battlerite

  • PC 80
Základní pravidlo úspěšných kompetitivních her - „easy to learn – hard to master“ - tahle hra splňuje do puntíku. Sám jsem to zažil. Když jsme hledali hru, kterou bychom mohli s bratrem hrát během Covid karantény, vzpomenul jsem si na tenhle klenot, představený mi Kwokym během jeho DH Masters. A přes počáteční rezervovanost se do hry vrhnul nejen bratr, ale i jeho přítelkyně. A u obou bylo vidět, jak jim rychle přešlo do krve ovládání, jak postupně objevovali důležitost boje o středový orb a jak se učili odhadovat, na kterého soupeře se musíme zaměřit. A i porážky nás bavily a často jsme po nich dlouze rozebírali, kde že se stala chyba a co udělat příště jinak. Častokrát déle než samotná hra.
Pokud budete i vy hledat nějakou hru, kterou si budeme moci užít s přáteli, dejte Battlerite šanci. Jen nezapomeňte, že bez komunikace je zábava jen poloviční.

Pro: Za vyzkoušení nic nedáte – takže těch pár minut na jednu hru klidně obětujte

Proti: Proti ostříleným borcům si ze začátku moc neškrtnete

+11

Deus Ex: Mankind Divided - Desperate Measures

  • PC 60
Když vám tvůrci poměrně komplexního sci-fi RPG dodají jednu misi navíc, která se v rámci příběhu pokouší odhalit další detaily příběhu, zní to jako fajn nápad. Problém je, pokud to udělají stejně jako v případě Deus Ex: Mankind Divided - Desperate Measures.

Problém celého přídavku je jeho krátkost a jeho vytržení z celého světa Deus Ex. Ano, příběhově zapadá a objasňuje kdo konkrétně způsobil v původní hře Deus Ex: Mankind Divided výbuch na hlavním nádraží v Praze - ne, jméno Nádraží Žofie Růžičkové, jak se hlavák ve hře jmenuje, mi nikdy nepřirostlo k srdci. Je tedy fajn, že se člověk dozví další díl skládačky, ale bohužel do mise se dostanete až z hlavního menu. Hra vás dopředu varuje, že přídavek může prozradit určité dějové části hlavní hry, takže k přídavku sáhnete, tak jako já, až po dohrání hlavní dějové linie. Pro jistotu. Bohužel pak můžete zapomenout na veškeré své vylepšení, zbraně apod. Hra vám rozdá několik bodů, které můžete investovat, ale svojí vypiplanou postavu stejně nezískáte. Hraní je tedy kompromisem skvělé hratelnosti, kterou již ovládáte levou zadní, a omezenosti v důsledku nedostatku augmentací, na které jste zvyklý. Tento přístup je spíše otravný, než zábavný.

Jedna jediná mise navíc sestává z odhalení co a kdo způsobil příběhový zvrat v hlavní hře. Bohužel misi dohrajete doslova za pár desítek minut a konec. Během mise sice nacházíte další Praxis ( body umožňující vylepšovat vaší postavu ), k čemu vám to ale je, když po misi zkouknete krátkou animačku a jste vykopnuti zpět do hlavního menu.

Kdyby byla tato mise součástí hry, neřeknu ani popel. Patří sice mezi ty lehké, ale zjištění které na jejím konci odhalíte, hezky zapadá do světa Deus Ex. Bohužel její oddělení od hlavní hry je jejím největším nedostatkem.

Pro ty, kteří Deus Ex: Mankind Divided ještě nehráli prozradím, že si tuto misi z hlavního menu můžete v klidu zahrát krátce po vašem příjezdu do Prahy. Nic zásadního se, kromě pár drobností ohledně příběhového zvratu po vašem příjezdu, nedozvíte. Mise vám tak lépe zapadne do samotné hry, ke které se po jejím odehrání můžete v klidu vrátit.

Pro: další střípek do Deus Ex skládačky

Proti: krátké, není součástí hlavního příběhu

+19

CueClub

  • PC 80
Kdysi dávno, když byly počítače pomalejší, tráva zelenější a kulečníkové hry neměly guidelines, takže se nehrály tak jednoduše... kde se vzal, tu se vzal, CueClub. A já u něj strávil desítky hodin. Proč? Protože byl jiný.

Skoro to až svádí k tvrzení, že hra měla být původně online. Na začátku si vytvoříte svůj profil, který jde detailností až do vod seznamek :-) Stejně tak bohaté jsou možnosti nastavení. Od podstatných věcí (obtížnost, počet her v jednotlivých zápasech, odrazivost mantinelů, nastavení pravidel), přes ty méně podstatné (výběr tága nebo koulí - postupně si odemykáte, vzhled stolu) až k těm úplně nepodstatným - problikávání světel a laserů nebo hustota kouře nad stolem - také jsem tehdy (samozřejmě, když byli rodiče v luftě) k dotvoření dokonalé atmosféry u hraní pálil jednu od druhé :-))) Já bejval hrozný prase...ale to jsou ty prkotinky, které hru v mých očích vylepšují a navozují dojem, že opravdu hrajete v nějakém kulečníkovém doupěti.

Můžeme si zahrát klasický 8-ball v EU nebo US variantě, 9-ball, Snooker (včetně varianty s menším počtem červených koulí), zábavný Killer, kdy nepotopení koule znamená ztrátu "života" a Speed Ball, kde je úkolem stůl vyčistit co nejrychleji. A poslední blbůstkou je prohánění koulí po stole (sakra, to zní divně) s bílou koulí v ruce.

Kromě turnajů v jednotlivých klubech se v menu ještě objevuje položka Virtual Chat Rooms a to jsem už tehdy považoval za geniální nápad. Hra totiž simuluje online prostředí, kdy si vlezete do místnosti, kde spolu "komunikují" vaši virtuální soupeři a stejně tak se s nimi můžete "bavit" i vy. Můžete je pozdravit, urazit, bavit se jen tak nebo je vyzvat ke hře. Ze začátku se dostanete jen do jedné, ale postupem času, v závislosti na úspěšnosti se místností otevře více. Funguje to stejně jako u turnajů.

Už bych se konečně mohl dostat k tomu, jak se to hraje. No jako kulečník :-) Stůl je vidět celý z vrchního pohledu, fyzika je velmi slušná, koule se odrážejí tak, jak by se odrážely v reálu. Lze samozřejmě nastavit sílu šťouchu, rotaci nebo nakřídovat tágo (spíš pro efekt). Díky absenci nápovědy, kam se koule odrazí, je hraní docela výzva a rozhodně to chce dost tréninku na výhru v prvním turnaji. Jediná vada (ale pro mě dost otravná) je, že po každém šťouchu se jeho nastavení resetuje a vy tak musíte nastavovat vše znovu. jasně, každá koule se hraje jinak, ale minimálně síla by zpět na default skákat nemusela. Zdržuje to.

Každopádně výborná kulečníková hra, ke které se rád vracím. Abych po půl hodině hraní zjistil, jaký jsem dřevo a jak jsem to celé zapomněl hrát :-)

Pro: Celková prezentace, detaily, virtuální chaty

Proti: reset nastavení šťouchu

+7

Planetbase

  • PC 50
Malá nenápadná hra, která toho sice nemá moc co nabídnout ale je zajímavá, a už podle konceptu je jasné co budete dělat. Začnete s tím že přistanete na jedné z vybraných planet - k dispozici jsou 4 z nichž každá další v "pořadí" je obtížnější na přežití - v malém modulu a máte za úkol vybudovat fungující kolonii / základnu. Ze začátku máte sebou pár meteriálu, na stavbu prvních staveb, a taky trochu nějakých těch zásob, které ale velmi rychle začnou ubývat. Tolik k začátku. A teď jak přesně pojmout všechno to kolem. Hra po čase začne být stereotypní protože k dispozici je jen velmi málo staveb a i když se dají stavět v různých velikostech, tak nenabízí nic jiného, než jen tu velikost. Chybí tu zaujetí něčím jiným než stavět pořád dokola asi 5 staveb, ty další moc potřebovat nebudete, protože stačí postavit jedno velmi velké skladiště a to vám na nějakou dobu vystačí bohatě, stejně jako velmi velký skleník. Je toho zoufale málo a s takovým počtem možností se budete hodně brzy snažit stavět ty co nejmenší aby bylo vůbec vidět nějaký rozvoj, takže najednou - aby bylo vidět že máte trochu větší základnu než jenom 20 staveb - máte 10 skladišť které jsou prázdné, 8 skleníků kde v každém máte 3 stromky (stromy dodávají dodatečný kyslík) 5 laboratoří, 5 "hospod" atd. což ve výsledku ani nevypadá dobře. Když pak máte udělat "milník" který spočívá v dosažení 300 obyvatel (už u 50 máte pocit že se nudíte a začínáte stavět pořád dokola stejné stavby) považujete to za naprosto nemožné, protože tak obrovská základna bude vypadat hrozně. Jako ano, je tu spousta možností a určitě se vyplatí stavět i ty budovy které v podstatě ani potřebovat nebudete (myslím více jak jednou) ale opravdu tato hra nemá vlastně co nabídnout.
Chybí více staveb - dokážu si představit obchůdky, garáže, malé domky pro rodiny, všelijaké vozidla (vy bohužel žádný průzkum neděláte) více surovin, větší výběr barev .........


Koncept je dobrý a vypadá to docela slušně, ale opravdu to po pár hodinách nemá co nabídnout.

Pro: ani nevím, vypadá to celkem hezky

Proti: spousta věcí chybí, nuda po pár hodinách, je toho docela dost.

+13

Onechanbara Z2: Chaos

  • PC 60
Onechanbara Z2: Chaos klame tělem, má mnohem více vrstev, než se na první pohled zdá. Vypadá, jakože svojí pravou náturu odhalí v prvních minutách, odloží své svršky. Není tomu tak. Pro moje překvapení není hra o mladé kovbojce, která se snaží najít ztracené pončo. Dokonce není ani o kovbojích. Kde jsou ti chlapci od krav?

Odpověď na tuto otázku bohužel ve hře nikdy nezazní. Ale menší útěcha tkví ve vyřčení odpovědi týkající se ztraceného ponča - nikdy ho neměla. Ano, skutečně. Mistrovský mlživý tah, který vývojáři vytasí hned z úvodu. Tým z Tamsoftu se tím snaží odvrátit pozornost od jediné otázky, kterou si každý hráč bude klást: Co se skrývá pod titěrnými plavkami hlavní hrdinky?

Jako správný pětadvacetiletý panic jsem si tuto otázku během hraní pokládal neustále. Během soubojových částí jsem využíval celou svou mozkovou kapacitu jen abych zjistil odpověď. Ne snad, že by souboje nebyly zábavné, ba naopak. Ale jak se říká "sejde z očí, sejde z mysli" a díky přeefektování, přesvícení, přeblikání všech bojových chvatů jsem spoře oděnou hrdinku pořádně neviděl a mohl jsem zase využít své mozkové kapacity.

Je možné, že se pod nimi nachází vysvětlení smyslu života? Nebo něco hlubšího, jako je nietzschovská temnota? Nebo snad jen doutník namočený ve slinách želvy?Stále samé otázky, ale žádné odpovědi. Byl umělecký záměr vyslat mě, zainteresovaného hráče, vypátrat odpovědi na tyto otázky za hranice hry, za hranice internetu, za hranice zákonů zletilosti?

Onechanbara má nejblíže k Bayonetta, co se soubojového systému týká a díky němu (fakt, přísahám) jsem vydržel u hry do konce "příběhu". Na bambilion kombíček, které mají své specifické pohyby jak na zemi, tak i ve vzduchu mi vykompenzovali zbytek hry. Možnost změny postavy, lišící se jak zbraněmi, tak i kombíčky, během soubojů funguje i jako taktika.

Střety probíhají s desítkami nepřátel najednou a každý útok dělá nějaký světelný efekt - totální nepřehlednost. Kamera většinou funguje, ale když ne, je to to nejhorší možný načasování. Zaměřování nepřátel nefunguje. Lock skáče z nepřítele na nepřítele a u bossů se zaměření hlava a to u těch, kteří jsou velcí jako rodinný domek udělá víc škody než užitku.Úrovně jsou ošklivý a prázdný, což je překvapení s ohledem na to, kolik vývojáři vynaložili úsilí na fyziku jistých částí těl a upravitelnému vzhledu postav. Nejsem fanda tohohle.... uměleckého cítění, vlastně to dost nenávidím, přijde mi to dementní. V tomhle ohledu si příště budu muset udělat lepší research.

Pro: délka, čtyři postavy, změna postav tag stylem

Proti: nepřehlednost, lock systém

+14

Tomb Raider: Unfinished Business

  • PC 40
Když už se to jmenuje Unfinished Business, tak nemohu nezmínit ten úžasný business plán, který byl v datadiscích k Tomb Raiderům aplikován. Vždycky udělali datadisk rok a půl po původní hře, když už byl půl roku na světě nový díl, který zvlášť v té době byl obvykle technicky úplně jinde.

Nejvíc je to patrné hned u tohoto prvního datadisku, protože Tomb Raider II byl graficky i designérsky od jedničky obrovský skok. Unfinished Business nás vrací zpátky k "hnusné" jedničce. Máme tady 4 levely, dva jakože v Egyptě, dva jakože Atlantida (ale je to prostě samá láva a voda). Celé prostředí je vrcholně abstraktní a zvlášť v těch druhých dvou levelech i dost absurdní.

Příběh neexistuje. Od původní jedničky, co si tak pamatuji, dost přibylo soubojů a dost ubylo nějakých větších logických úkonů nebo potenciálních záseků (možná už ze mě jen mluví zkušenost). Zdá se mi, že i ubylo míst, kde hráč musel využít skutečně maximální možný doskok se záchytem na poslední chvíli, což je pohyb, který vnímám na Tomb Raiderech vlastně jako takový nejvíc uspokojující a taky je vždycky nejtěžší přijít na to, že zrovna na tom konkrétním místě je zapotřebí. V celých čtyřech levelech jsou jen asi dvě taková místa.

Co se týče obtížnosti a rozsáhlosti levelů je to někde na úrovni druhé půlky původní hry. Není to nic extra složitého, jen je tu hodně potvor, obzvlášť v posledním kole "The Hive", kde se už trochu utrhli ze řetězu.

Jsou tu asi dva zajímavé momenty související s padajícími balvany v prvním a posledním kole. V kole druhém je přítomna velice "zábavná" pasáž, kdy je nutno jeden kvádr přemístit z jednoho místa na druhé asi přes 25 herních čtverců (až teď z walkthrough jsem si všiml, že se to dá vyřešit jedním tajným vchodem, na který jsem nepřišel, takže je to vlastně klad, že se dají problémy vyřešit více způsoby). A pobavil mě třetí level, který jde ukončit velmi záhy po začátku, jenže když to nevíte a v jednu chvíli skočíte jinam, budete se pachtit dalších 45 minut ve zbytku kola úplně na nic (teda ok, možná pro ten jeden secret).

No a to je všechno. Jsou to prostě 4 kola navíc, které by mohl udělat klidně nějaký fanoušek a nikdo by nic nepoznal. Jenom je to teda oficiální no.
+12

Doom Eternal

  • PC 90
Návrat v plnej forme.

Dvojka je (takmer) všetko, či by si človek od pokračovania mohol priať – väčšia, epickejšia, osobnejšia, kde to dobré z jednotky zachovali a ešte viac prehĺbili, a to ostatné zahodili/nahradili.

A je veľmi dobre vybalancovaná.

Prvé, čo pochválim je veľmi efektná UI –páčili sa mi tie animácie, keď ste stlačili ESC alebo sa pohybovali v menu.

To je ale nič oproti dychberúcej grafike, plnej chytrých trikov, bežiacej na dobre optimalizovanom engine. Dúfam, že tretí Wolfenstein bude práve na ňom.

Začal som na druhej alebo tretej obtiažnosti, no po prvých 5 minútach hrania a dvoch smrtiach som to vzdal a prepol na najľahšiu. Na tej som aj hru dohral.

Už v predchodcovi ste sa museli hýbať, no tu doslova lietate – celé hranie je jedna veľká adrenalínová jazda, kde sa zastavíte len pri expozícií alebo po vyvraždení arény.

Áno, arény tu síce ostali, no sú chytrejšie schované v leveloch a poprepájané časťami, kde sa môžete polo-slobodne pohybovať. Polo-slobodne, lebo v istých momentoch sa do predchádzajúcich častí mapy nemôžete vrátiť – autori takéto priechody viac vizuálne komunikovali, no zároveň odstránili problém s nemožnosťou sa vrátiť implementáciou Fast travelu, ktorý sa však otvorí až skoro na konci levelu.

Slobodnému pohybu v pôvodných Doomoch sa to nevyrovná, no je to dobrý kompromis.

Spomínajúc pôvodné hry, aj level dizajn v tejto hre je komplexnejší a pripomenul mi svojich predchodcov.

Démonom pribudli nejaké špeciálne útoky a vám zároveň zbrane, ktoré boli na nich ideálne najviac som asi používal sniperku na odstreľovanie chvosta mini-anachrotronom a tryskov z revenantov. Nepriatelia celkovo boli redizajnovaní ako homáž NPCčkam z Dooma 2 vrátane finálneho bossa a pribudli aj nejakí noví (cazador, marauder), kde na každého z nich platí iná technika.

V praxi to potom vypadalo tak, že akonáhle vleziete do oblasti, rýchlo pohľadom prebehnete nepriateľov a určíte si, ktorých musíte zlikvidovať čo najrýchlejšie. Tí najpomalší tak plnili úlohu pohyblivých lekárničiek/nábojničiek.

Rune trialy boli nahradené fialovými mini-arénami a niekedy jednou mega arénou za level, kde platilo len jedno pravidlo: prežiť za každú cenu až do konca.

Pre mňa najväčším problémom bol práve marauder, pretože bol otravný, a na to, aby ste ho dokázali efektívne zabiť, všetci ostatní nebezpeční démoni už museli byť mrtví. Následne len stáť na mieste – antitéza akejkoľvek inej taktiky na ostatných nepriateľov – a čakať, kedy sa mu zablysnú oči na zeleno, aby ste ho mohli streliť ideálne brokovnicou

Okrem toho pribudlo množstvo vylepšení brnenia, arzenálu a postupné zvyšovanie životov/brnenia/streliva. Tých je toľko, že mne stačili asi 2/3 z nich, zvyšok bol až príliš uľahčujúci.

Pre nás, explorationistov, pohyb po mape doznal zmien, kedy je možné vrátiť sa do skorších častí levelu alebo dohraných misií pre nevybrané secrety cez fast travel, hra vás tak nenúti hrať ten istý level ešte raz (no občas som musel - keď som ešte nevedel, ako sa používa fast travel alebo nemal splnené všetky challenge).

Čudujem sa, že ľudia viac nespomínajú to, že ono to už nie je čistokrvná strieľačka - je tam strašne veľa rôznych funkcií na klávesy, ktoré človek môže robiť a očakáva sa, že ich bude využívať (dash, frag grenade, flamethrower) a to nepočítam to, ak človek chce nájsť všetky secrety na prvé prejdenie mapy; má to priam až strategické prvky, čo z toho robí oveľa komplexnejšiu záležitosť - a to sa mi veľmi páči :)

Nikdy by som nepovedal, že zrovna za toto Doom pochválim, ale to, čo ma veľmi milo prekvapilo, bol príbeh.

Myslím, že história (1998 – vydanie Half-Life 1) nám už dávno ukázala, že Carmack sa so svojim slávnym výrokom mýlil a na príbehoch v hrách záleží.

Vo funkčnej skratke tam funguje motivácia vás ako postavy a dozviete sa aj, že hra nie je rebootom, ale, prekvapivo, pokračovaním pôvodných hier .

Jediné, čo by som vytkol, sú platformové pasáže. Práve tie najťažšie boli, paradoxne, hneď na začiatku – v druhom a treťom leveli.

Celkovo majú typické platformové znaky, hodiace sa skôr do hopsačiek, no nie do akčných hier – musíte sa na ne úplne sústrediť + treba mať presne vypočítané kde a ako máte skočiť (dash/jump), no často krát sa mi stalo, že nebolo vôbec na prvý pohľad jasné, kam vlastne mám vyskočiť, alebo ktorým smerom by som sa mal dashovať, čo len prehlbovalo moju frustráciu.

Dokonca aj v neskoršej časti hry, kde mali vzdušné portály, sa mi podarilo úspešne pristáť na danej platforme len v každom druhom prípade, na prvú dobrú ma väčšinou odfúklo kdesi mimo.

I keď pád neznamenal load hry, ale spawnutie sa na nejakom skoršom bode s malým odobratím života, ak sa vám to stalo veľakrát za sebou, začalo to byť otravné.

Myslím, že Carmack&Romero môžu byť potešení.
Ich najslávnejšia hra sa dočkala reimaginácie pre súčasné publikum, ktoré pôvodným hrám robí česť.

A všimol som si, že Doomguy zobral vojakovi Plasma Rifle napriek tomu, že už nejaký čas vlastnú mal – zrejme pôvodne toto mala byť pasáž, kde ju dostal prvý raz a neskôr bola presunutá na iné miesto v hre

Pro: optimalizácia, QoL vylepšenia - maličkosti, ktoré robia veľké veci a funkčný príbeh (!), hrateľnosť, grafika, nádherná UI,

Proti: platformové pasáže, miznúce mŕtvoly

+26 +27 −1

XCOM: Chimera Squad

  • PC 80
Úvod do deja
Ako družstvo Chimera bude našou úlohou udržiavať poriadok v City 31.

Plusy
➤City 31: určite príjemná zmena je to, že bránite mesto a jeho časti, nie celú Zem. Pohybujeme sa teda v mestských častiach, ako sú kluby, továrne alebo stoky. Párkrát sa stane že sa mapy opakujú, čo niekedy až bije do očí ale ich variácia je slušná čiže sa to nestáva stále. City 31 je skvelý nápad a všetky jeho aspekty do seba pekne zapadajú aj ked musím povedať že mi chýbali veľké a priestranné mapy z dvojky.
➤breach sekvencie: najznateľnejšia zmena oproti predchádzajúcim dielom. V týchto sekvenciach vrazia vaší agenti do daných priestorov ako pravá útočná jednotka a musím uznať že to funguje skvelo aj keď to hre berie voľnosť, keďže sa nemôžete voľne precháť po mape, ale ste uzavretý skôr v menších objektoch. Každá misia je rozdelená na 1-3 časti. Vy si zvolíte v akom poradí vaši agenti do priestoru vbehnú a pokiaľ je to možné tak aj schopnosti, ktoré pred alebo počas útoku použijete. Vedel by som si tieto sekvencie predstaviť aj v pokračovaní série ale skôr len príležitostne.
➤agenti: tentokrát nebudeme mať možnosť si vytvoriť vlastného agenta, čo ma osobne celkom mrzelo ale budeme mať na výber z 11 unikátnych. Každý má za sebou jedinečný príbeh, schopnosti a aj hlášky. Pekná obmena je aj to že niektorý agenti boli mimozemského pôvodu a to hre znovu dodalo jedinečnosť. Ďalšia vec čo ma síce mrzela ale vedel som ju pochopiť bola to že som si na misiu mohol zobrať len 4 postavy, plus androida, ktorý slúži ako náhrada zraneného agenta. Môj obľúbený tým sa skladal s hadice Torque, a trojice ľudí, Claymore, Godmother a Terminal.
➤vybavenie a schopnosti: vybavenia je k dispozícii celkom dosť, granát, náboje, breach vybavenie či rôzne zbranove mody. Na každej postave som používal hlavne náboje, ktoré nepriatela omráčili a nezabili, a pár granátov. Čo sa týka schopností tak som si obľúbil hlavne príťah a následné škrtenie Torque, healovanie Terminal či sticky bomb od Claymora.
➤nepriatelia: starých nepriateľov hodnotiť moc nebude. Za mňa sú skvelí a žiadny z nich mi hru nekazil. To sa ale nedá povedať o tých nových. Väčšina z nich sa neustále opakovala a kedže mali väčšina rovnaký vzhľad, tak mi to hru trochu narúšalo. Väčšina nových nepriateľov malo svoju základnú verziu a od nej sa odvíjali tie vylepšené. Oceniť musím hlavne pretoriánov či otravných chlapcov s plamenometom.
➤cutscény: objaví sa ich za celý prechod len pár ale oceňujem ich grafické prevedenie, ktoré sa mi moc páčilo.

Mínusy
➤opakujúce sa mapy: na začiatku som si to všímal často, že sa veľa máp opakovalo a veľakrát som danú mapu už poznal. Našťastie postupom hrou ma tento pocit prešiel a jednotlivé mapy som si užíval.
➤bugy: dá sa povedať že mi hra skoro každé 2 hodiny padla aspoň raz. Ani predchádzajúce hry neboli v najlepšom technickom stave, čiže to k XCOM sérii tak trochu patrí ale niekedy ma to dokázalo vážne naštvať keďže hra padala naozaj často. A to som nespomenul maličkosti ako keď váš agent strieľa na úplne iné miesto než je nepriateľ.
➤možný stereotyp: musím priznať že keď hra skončila, tak som bol rád. Nie že by ma hra nebavila ako celok, ale začal som cítiť že v nej nastáva určitý stereotyp a že okrem hlavných misii ma už ostatné prestávajú baviť.


!! Záverečné zhrnutie !!
Nový XCOM prišiel prakticky v tichosti, čiže som do jeho hrania išiel trošku skepticky. No určite som po dohraní nebol sklamaný. Hra priniesla veľa noviniek, ktoré by som prijal aj ďalšej XCOM hre, a to hlavne breach mod, možnosť mať mimozemšťanov vo vašom tíme či striedanie ťahov s nepriateľmi. Breach mod by som prijal v ďalšej hre ale nie v každej misii. Mimozemský agenti boli super aj keď vo svojom hlavnom tíme som si udržiaval len hadicu Torque. Na začiatku ma mrzelo že sme nemali možnosť si vytvoriť vlastného agenta ale postupom hrou som sa s tým zmieril a predvytvorených agentov som si obľúbil. Ich schopnosti boli niekedy až moc, ako sa hovorí OP. Vybavenie naopak nebolo ničím špeciálne a až na omračujúce náboje, lekárničku a pár granátov som toho moc nepoužíval. Namiesto celej Zeme sme tentokrát mali za úlohu brániť Mesto 31. A bola to fajn zmena. Mapy na jednotlivých misiách neboli ničím ohromujúce ale pár svetlých momentov by sa našlo. Hra priniesla aj pár nových nepriateľov ale z tých by som spomenul hlavne pretoriánov či chlapcov s plamenometom. Viac ma bavili starí známi nepriatelia ako mechovia či andromedoni. Medzi veci ktoré sa mi nepáčili by som zaradil hlavne bugy. Viem že XCOM séria je nimi povestná, ale aby mi hra padala každé dve hodiny? Ale tejto hre sa to odpustiť dá. A na koniec môžem spomenúť ešte to že hra má ideálnu dĺžku keďže som už ku koncu začal pociťovať mierny stereotyp, keďže vedľajšie misie sa v podstate len opakovali. Každopádne znovuhrateľnosť táto hra obsahuje, môžete ju totiž prejsť s iným zložením tímu a aj hlavné misie nie sú vždy rovnaké. Výlet do Mesta 31 ma bavil viac ako som čakal a dúfam, že tento diel je predzvesť toho, že vývojári pracujú na XCOMe 3.

➤Čas strávený v hre: 36 hodín
➤Obtiažnosť: Expert
➤Achievementy: 26/40

HODNOTENIE: 80/100%

Pro: City 31, postavy, breach sekvencie

Proti: bugy, možný stereotyp

+23

Streets of Rage 4

  • PC 85
Mnou dlouho očekávaná mlátička právě dohrána cca za 7 hodin herního času. Pokud si pokládáte otázku, jestli hra stojí za momentálních 25 euro, tak na to existují dvě odpovědi. Pokud jste na prvních třech dílech vyrůstali jako já a je pro Vás tahle série naprosto oddanou srdcovkou, neváhejte, pokud ne, počkejte si na akci a to klidně sakra dlouho.
Tvůrci čtvrtého dílu slibovali, že se pokusí maximálně vycházet z původních her a to dodrželi se všemi plusy ale bohužel i mínusy dané série.
Začnu příběhem, který je jednoduchý, s příjemným nádechem retra a návazností na předešlé díly, ale o příběh u téhle série nikdy stejně nešlo.Vrací se tři základní postavy a to Axl, Blaze a hlavně Adam, který byl můj jasný favorit vždycky a bohužel byl jenom v prvním díle, takže jsem se trochu naštvaně zavrtěl když jsem při prvním zapnutí zjistil, že si ho nejdřív musím vybojovat. To sice netrvalo dlouho, ale o to víc rozčarovaný jsem byl, když jsem ho získal, jelikož není jako postava moc dobrý a tím se dostávám k těm kladům a mínusům které jsem zmiňoval.
Obtížnost téhle hry je doslova úchylná. Nevím, jestli sem jenom herní máslo, ale už jednička se v jednom prakticky nedala projít a hra stavěla na kooperaci dvou hráčů a tomu byla taky obtížnost přizpůsobená. Začal jsem na EASY a udělal jsem dobře, sám bych hru v životě na vyšší level nikdy neudělal a ještě k tomu jsem z 12 kol musel prostě odehrát 9 kol s Axelem, jelikož je jako jediný rychlý, silný, má skvělé obranné i útočné pohyby a jediný v tom šíleném počtu nepřátel obstojí. Adam je pomalý a jeho útoky ve větším počtu nepřátel nestačí. Blaze je sice úžasná, ale slabá a nedošel sem s ní přes šestý kolo. Ostatní dvě postavy nemá cenu zmiňovat. Jako zpestření pokud budete hrát hru ve dvou a více lidech může být, ale průměrný hráč jako jsem já si s nimi ani neškrtne.
Herní vlastnosti a grafika jsou perfektní, hra je zábavná a věřím, že i když hru projdete celkem rychle, zvládne Vás zabavit hned několikrát.
Levelů je 12 a přiznám se, že po tolika letech čekání bych jich uvítal klidně o 8 víc. Hlavní bossové jsou jako vždy mnohem těžší než finální, ale Mr. X byl ve všech předchozích dílech taky slabší než jeho gorily.
Během hry můžete přepínat z originálního soundtracku na původní melodie z prvních dílů, bohužel vybrané melodie nepatří k mým oblíbeným a dobré jsou asi jen tři, zbytek jsem buď ani nepoznal nebo byl hnusně upravený, aby hráč přeci jen dal přednost nové práci. Plusy a mínusy soundtracku jsou stejné jako kdysi, buď narazíte na naprosto fascinující syňtákovou pecku, nebo ujetou elektro šílenost ze které vám z bubínku po pěti minutách poteče krev. V posledním kole je ovšem soundtrack naprosto vymazelný.
Když shrnu všechny pojmy a dojmy, tak jsem sice čtvrtý díl sfouknul jedním dechem a nadšením, ale jsem si vědom neduhů které hra má a to je především pro mě šílená obtížnost a slabé postavy, které mi jako hernímu máslu nestačí abych hru zvládnul a dokázal si ji na plno užít. Hra, která na mě dýchla devadesátý léta donutila mě uronit nejednu slzu, ale taky si od plic zařvat a dostat menší záchvaty vzteku. Ostatně jako i původní díly. Je to svým způsobem víc než povedený návrat legendy, ale bez parťáka si to neužijete tak, jak byste chtěli.Proto ''jen'' 85%.
+12

Farming Simulator 19

  • PC 95
Farming simulátor ..... ve světě her tak ikonická hra že i mě nakonec zlákala ačkoliv o světě hnojení a sázení vím jen to že hruška je ovoce a roste na stromě a ječmen je "cosi" co roste na poli. No tak teda fajn, pustím se do farmaření. Jsem sice z malého města na konci světa kde jediné spojení a zásobování zajišťovala převážně malá letadla, ale o zemědělství nevím absolutně nic.

Prvotní seznámení s hrou ve mě vyvolalo pocit beznaděje, protože hra až moc spoléhá na to že znáte předchozí díly a moc se neobtěžuje aby vám něco vysvětlovala. Jsou tady sice tooltipy ale řekněme si narovinu že kdo před tím nehrál nic podobného z nich moudrý nebude. Po 2 dnech googlení co je vůbec pluh a na co je, popřípadě na co mi bude vozík na mrvu, jsem se pustila do farmaření. Traktory a jejich kategorie mi dala jasně najevo že jsem si asi měla googlit i ty, protože ta obrovská stodola co se jmenuje Case, vypadá jak kosmický rower a má asi milion všech možných knoflíků (tady jsem měla možnost v tohle traktoru sedět i v reálu a je to fakt šílená věc) obrovské pásy a na délku měří 2x víc než moje auto. Páni svatí jak s tímhle mám něco dělat ? Po pokřižování a vybrání prvního pole jsem usedla za virtuální traktor a sklidila svoji první úrodu. Wááááu, super, zdá se že to nebude až tak náročné jak se zdálo. V současné době mám nahráno kolem 1 000 hodin (ne není to překlep, opravdu tisíc hodin) a pořád mě to baví. Vyzkoušela jsem spoustu modových map, stejně jako spoustu dalších užitečných modů, které dělají hru ještě zajímavější než by se mohlo zdát.

Problémy bych moc ani nehledala ale jsou tu. Fyzika je dost bídná, UI je na úrovni 30 let starých her. Osobní auto (UI) nejde normálně odtlačit a ještě je schopné vás převrátit, plouží se po mapě tak pomalu že i můj elektročopr je oproti nim střela a když už na ně narazíte je vám jasné že je buď musíte trpělivě následovat (hlavně v uších místech) nebo složitě objíždět přes krpály a výmoly vedle cesty. Ovládání je snadné a je na všechny stroje stejné, takže po pár chvilkách jej máte pevně v ruce a můžete to celé ovládat i s páskou na očích. Stroje a traktory vypadají hezky a mají spoustu detailů u kterých ani nebudete vědět k čemu jsou (zmíněná stodola Case má v zadní připojovací části více čudlíků, drátů, kabelů a věcí než je funkcí na ministerstvu) a celé to vypadá moc hezky když se to pohupuje a kodrcá po poli zatím co vy si lámete hlavu s tím jestli vám nepohnije zelí na vedlejším poli protože se blíží bouřka.

Je tu spousta misí a určitě je dobré si je všechny hezky vyzkoušet protože třeba takové sázení cukrové třtiny je pekelná směna na 5 hodin i na malém poli + to pak slízet je doslova očistec, protože to sami v podstatě nemáte jak udělat a musíte kooperovat s najmutým pracovníkem (ÚI , neboli Úplný Idiot) který ale inteligence moc nepobral a bude vám co 20 metrů zastavovat protože se k němu moc přiblížíte nebo naopak mu poodjedete od jeho nějakého tajemného "prostoru" ve kterém je schopný vás registrovat.

Při troše snažení se naučíte všechno co je potřeba a vzhledem k tomu že mě hra hodně chytla se mi zdá že jsem dnes daleko lepší zemědělec než kdy dříve a jsem schopná dokonce házet užitečné rady lidem kteří ve farmingu něco neumí, nebo nezvládají.

MP je dost zajímavá možnost si zahrát na těch megašílených obřích mapách od hráčů kdy 5 lidí orá jedno pole 3 hodiny a má to asi půl milonu hektarů - prej nějaký ten australský políčkový standart - a dá se u toho dobře zabavit. Je hezké vidět jak jeden hráč seče (nebo kosí) trávu, další ji za ním řádkuje, další pak balí do balíků a další nakládá. je to taková zajímavá oddechovka která vám paradoxně oddechu moc nedopřeje.

Spolu s moderskou komunitou je tadle hra prostě něco neuvěřitelně skvělého.

Pro: chytlavá snaha vypěstovat tunu zrní do virtuálního sila

Proti: dost bídná snaha vývojářů hru nějak vylepšovat. DLC jsou spíše divné a nejsou ani zpracované tak dobře jako mody od komunity. Bez modů, velmi malý výběr stavení, budov, dekorací atd.

+24

Black Mirror III

  • PC 90
Posel smrti 3 dohrán a jsem spokojen. Vzhledem k tomu, že jde o završení trilogie, nevyhnu se v popisu určitým spoilerům, ale počítám s tím, že kdo si čte komentář ke třetímu dílu, tak předchozí díly dohrál a chystá se na třetí.

Všechno co jsem vytýkal druhému dílu je pryč a trojka funguje přesně tak jak má, jako parádní završení trilogie. Na geniální první díl jí sice chybí pár maličkosti a větší spád, ale jinak nemám výhrad. Grafika zůstala prakticky stejná, opět se v rámci příběhu podíváme do pár staronových lokací z trošku jiného úhlu pohledu. Vrátily se hororové animace, které sice neobsahují žádné podobné drasťárny, jako první díl, ale stylově se ho drží. Kvalitní je opět i dabing, který typově sedí a není přehlušován hudbou. Jediné co mi vadilo, že je hra místy až šíleně tmavá.

Hratelnost tady nemám moc co popisovat. Co fungovalo v dvojce, funguje i tady - mizení nepotřebných aktivních míst a jejich zobrazování mezerníkem. Opět se vyplatí obcházet postavy a zjišťovat co Vám kdo řekne, opět je to zhruba tak půl na půl výslechy a používání předmětů. Objevilo se pár skvělých puzzlů, které potrápily můj mozek, na některé jsem musel bohužel kouknout do návodu, ale třeba skládání kostlivce nebo stínové bludiště je bomba. A v poslední kapitole dostanete kromě hrdiny k ruce i druhou postavu, vyslankyni Vatikánu, což dává hratelnosti nový drajv. Každá z postav totiž komentuje předměty jinak, něco jde udělat s jen s někým, můžou si vyměňovat předměty či mluvit o důležitých stopách. K rukou máte i mapu na přesun mezi lokacemi, která byla paradoxně důvodem mých dvou zákysů. Jednou byla potřeba ke kombinaci, podruhé jsem díky rychlopřesunům zapomněl, že bych se mohl občas projít lesy a zjistit, co je tu nového a díky tomu nemohl najít jednu lokaci.

Jediná věc, která mě nesedla je lov achievmentů. Ono to bylo už ve dvojce, kde jsem to celkově nějak zazdil. Ve trojce ale lovíte prakticky neviditelné havrany či jste odměňováni za nějaké úkony navíc. Odměnou je 24 artworků, nějaké bonusové videa a pár miniher, které stejně po skončení hry znovu hrát nebudete. Podle mě je zbytečné podobné nesmysly cpát zrovna do adventur.

A nakonec příběh. Ten šel ve trojce hodně nahoru a jak jsem psal, nevyhnu se SPOILERům, takže kdo nehrál předchozí díly, nečíst. Hrdinu nacházíme v situaci, když zjišťuje, že je potomek rodu Gordonů jménem Adrian a vzápětí je zatčen agilním inspektorem Spoonerem. Ten byl vykopnut z Londýna a aby si udělal u nadřízených dobré oko, hodil by se mu podezřelý. A tak je Adrian obviněn z několikanásobné vraždy a vypálení zámku Black Mirror.

A Adrian to nemá vůbec lehké. Spooner ho chce zavřít, Viktorie mu nevěří, musí prokázat svůj původ. Navíc půlka lidí v městě se ho bojí nebo ho nenávidí, další na něm chtějí vydělat. A ještě se začíná projevovat kletba rodu - hrůzostrašnými vizemi, změnami nálad a i horšími věcmi. V šesti kapitolách toho tak musí stihnout docela dost a ve finále se postavit Mordredovi. Ze začátku je to sice opět trošku zdlouhavé, ale funguje tu princip postupného objevování lokací a zároveň jejich čištění a kompletace. Změnil se i hlavní hrdina. Z nesympatického hejska se stává muž, který bojuje jak se dá, neztrácí humor, občas se hroutí a jednou se málem zabije. Líbilo se mi, jak se Adrian v určitých chvíli vypořádá s lidma, co ho celý příběh štvou.

Celý závěr je parádně temný a nadpřirozený a já jsem spokojen. Posel smrti 3 je víc než důstojné završení ságy.
+27

Bayonetta

  • PC 60
Bayonettu jsem se rozhodl odehrát kvůli herní výzvě na doporučení kamaráda. Šel jsem do hry úplně na slepo, a asi si dovede představit můj výraz po úvodním intru. Očekával jsem hack'n'slash titul s vážným příběhem, tematicky blízkým například k Darksiders. Bayonetta se ale snaží brát sama sebe spíš s humorem a se ztřeštěnou, typicky asijskou teatrálností. Nutno říct, že se nejedná o můj šálek kávy - scény, které mají v někom asi vzbuzovat zábavu a smích na mě nijak nezapůsobily, a spíš jsem jen kroutil hlavou nad tím co se na obrazovce děje. Na druhou stranu se vám hra snaží naservírovat i vážné momenty, které jsou právě zase znehodnoceny snahou hry být praštěně vtipná v jiných částech. Musím říct, že jsem nedokázal ocenit dualitu tohoto rozložení a hodně se to promítlo na mém hodnocení.

Devízou hack'n'slash titulů jsou samozřejmě souboje. Účelem Bayonetty je patrně rozbít a vymačkat všechny tlačítka na vašem controlleru. Pokud se vám ovladač nerozpadne po drcení tlačítek v Bayonettě, vydrží už opravdu všechno. Soubojový systém mě velmi zklamal, a přičetl bych to na vinu špatnému ovládání. Mapování tlačítek na controlleru je otřesné a co víc, nejde změnit. V první řadě mi vadila nevyváženost - hru jde v podstatě hrát jen pravou rukou, protože pravačkou ovládáte úplně všechno důležité, zatímco levačka má na starost pouze pohyb pomocí analogu. Na to by se dalo zvyknout, co ale absolutně nechápu je nápad umístit tlačítko "evade" na spodní trigger. Funkce, která je závislá na co nejrychlejší odezvě je umístěna na tlačítku s nejdelší drahou stisku? Proboha! Prvních pár hodin jsem s načasováním úskoků zápasil víc než v Sekiru, až jsem všechny pokusy o načasované úskoky vzdal a začal tlačítko drtit bezmyšlenkovitě, jako všechno ostatní - a hle! Najednou se hra dala i celkem hrát. Co se ale nijak vyřešit nedalo byla otřesná kamera. Bez ohledu na pravý analog, kamera si celou hru dělala co se jí zachtělo a konstantně mi ze života dělala peklo.

Co jsem dál ve hře postrádal byl jakýkoliv systém léčení. A to jak před bossfightem, tak během boje. Většinou je jediný způsob, jak si doplnit zdraví, zemřít. Healing itemy sice ve hře jsou ale je jich málo, nebo stojí peníze kterých máte ve hře už tak nedostatek. Špatná ekonomika je další věc co kazí můj dojem ze hry. Hra vám prodává spoustu věcí ale dovolit si můžete absolutní minimum. Ať už jsou to další bonusová komba, která spolu s další asi stovkou nikdy nepoužijete, nebo "doplňky", které velmi zásadně mění hratelnost, ale hra vám je tak nějak zapomene představit.

Přes doplňky plynule přejdu k item menu a "craftingu". Crafting, inventář a jeho správa je absolutní zrůdnost s asi nejhorším designem, jaký jsem kdy viděl. Enough said. Grafika není žádný zázrak, ale neurazí. Prostředí působí nudně a prázdně, tady nechápu proč vývojáři nepoužili pestřejší paletu barev vzhledem ke ztřeštěnému přístupu hry. Vše se bohužel topí v nudném šedo-hnědém maglajsu. Hudba celkem ujde, nic co by mě uráželo. Voice acting je celkem dobrý. Příběh mě nijak nezaujal, přišlo mi že se ve hře věci prostě tak nějak dějí samy od sebe. Postavy se objevují a zase mizí jak se jim chce, přesun mezi jednotlivými lokacemi nemá praktický žádný důvod a Bayonetta prostě a jednoduše jen "jde dál".

Musím pochválit design a vzhled bossů a nepřátel, vlastně celkem i bossfighty samotné. Až ke konci hry jsem byl opět usazen designem posledních kapitol, kde na vás vývojáři prostě posílají všechny bosse, se kterými jste už nesčetněkrát bojovali a i když jsem si souboje na poprvé užil, po třetí a po čtvrté už se kouzlo vytratilo. Ve hře je navíc spousta vybočení z žánru, jako jízda a boj na motorce, raketě, "turret control" sekvence, 2D shoot'em up atd. které jsou prostě špatné, tak jako vždy, když se je někdo snaží nacpat do jakékoliv hry. Dojem kazí i otravné quick time eventy.

I když jsem v závěrečné třetině pomalu začal objevovat kouzlo této hry, VELMI hluboko skryté pod všemi technickými chybami a špatným designem, hra na mě působí jako zklamání, které nezachrání ani závěrečný souboj s Davidem Bowiem. Zvlášť pokud ji srovnám s prvním dílem Darksiders, který Bayonettu ve všech směrech předčí.

Bayonetta jako hra, ani jako postava mi bohužel k srdci nijak nepřirostla.

Pro: Design nepřátel a bossů

Proti: Ovládání, příběh, systém ukládání, kamera,

+11 +12 −1

Cliff Empire

  • PC 100
Krásně vizuálně udělaná stavitelská strategie, která vám nedá nic zadarmo. Uděláte na začátku chybu a dostáváte se z problémů několik hodin. Za tu cenu a při její velikosti kterou zabírá na disku, je až neuvěřitelné co dokáže nabídnout.
Pokud si na začátku vyberete šikovné umístění sloupů, čeká vás několik desítek hodin hraní si s vyvážeností a vším co je s tím spojené. Spousta možností stavění, spousta možností jak si to celé postavit a nebo přestavovat.
Pokud máte rádi budovatelské strategie, určitě se na to vyplatí podívat a případně i zakoupit na nějaké pozdější hraní. Cena je tak nízká že se určitě vyplatí i kdyby vás to extra moc nechytlo. Postup v levlech je pozvolnější a bude chvilku trvat než se dostanete k něčemu co má opravdu smysl postavit na 100% a už s tím nehýbat, ale o to zajímavější je si s tím vším jednoduše vyhrát. Pochopení některých mechanismů - hlavně u výzkumu - je sice trochu náročnější (popisky jsou kratší ale hra má českou lokalizaci. Často musíte chvilku přemýšlet k čemu ten výzkum vlastně je) ale určitě se jakýkoliv výzkum hodí ať už hned a nebo později, takže je vlastně jedno jaký začnete dělat. Dost výzkumu je naprosto jasných a bude se spíše rozhodovat který potřebujete momentálně více, ale stejně nakonec budete potřebovat vše, takže když se zrovna nemůžete rozhodnout, je jedno jaký začnete (hodit se budou všechny)
Pokud si rádi stavíte a nikam nepotřebujete spěchat, čeká vás několik zajímavých překvapení a určitě doporučuju si o hře nezjišťovat nějak moc informací. S rostoucím městem a s přibývajícími lidmy se hra stává náročnější na pozornost a pokud někde něco přehlédnete a nebo nezačnete řešit, hra vám to dá slušně sežrat. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak možná se to hodně blíží takovému Cities Skylines v budoucnosti. Vyzuál je nádherný a s levlem budov se mnění, což je taky bonus u kterého se budete třeba pár hodin je dívat na to jak ty všechny budovy vypadají. Možností jak své město postavit a postupně upgradovat je tolik že snad ani ten Cities jich nemá tolik.
Pokud bych musela nutně hře něco vytknout, tak je to asi náročnost celého stavění, kdy se dá docela rychle zbankrotovat, přijít o suroviny a nebo prostě skončit, protože drony a nebo stavitelské mechanismy někdy jednají nelogicky. Stavění budov se dá dát do "fronty" ale najednou zjistíte že drony dodávají materiál do 5 rozestavěných věcí a musíte řešit prioryty a bourání aby se postavily budovy postupně. je to trochu náročnější na pochopení celého stylu stavění ale to je spíše o nepozornosti hráče než chyba hry. Co se týká místa na stavění, může se zdát že ho není dost, přece jen stavíte na 2 - 3 - 4 sloupech ale nedejte se oklamat, než zaplníte jeden sloup, tak uběhne tolik času že tomu sami nebudte věřit a jak už jsem psala kousek zpět, tak vás čeká ještě překvapení a místa budete mít tolik že nebudte vědět jak ho vůbec zaplnit. Za mě osobně bych tomu s klidem dala 100% ale s poznámkou že je to jen pro lidi kteří nikam nespěchají a nevadí jim koukat xy hodin na hemžení a čekat na další levl / postup který zabere mhohdy i několik hodin. Taky se určitě nebojte experimentovat a zkoušet možnosti, já osobně jsem si o hře moc nezjišťovala a různýmy pokusy a omyly jsem začínala asi 4x než jsem se chytla natolik abych mohla postavit města na všech místech které máte k dispozici.

Pro: cena, vizuál, možnosti hry, velikost

Proti: trochu komlikovanější na pochopení výzkumu a mechanismů stavění

+17

Babel

  • PC 70
Hrát Babel po několika hrách od Infocomu je zajímavá zkušenost, protože člověk vidí, kam se textové adventury posunuly za nějakých deset let. Novější interactive fiction nemají totiž obvykle tolik místností, ale zato jsou jednotlivé popisy obsáhlejší, můžete se odvolávat na více objektů a při jejich prozkoumání nedostanete popis obecný, ale relativně detailní, což obecně napomáhá lepší atmosféře.

Babel je horor situovaný na arktickou základnu, kde skupina vědců provádí "ve prospěch lidstva" biogenetické experimenty. Něco se ale zvrtne a vy se probouzíte se ztrátou paměti na základně zcela opuštěné. Díky postupným flashbackům, které nastávají, pokud se dotknete modře svítících předmětů (kterýžto fakt má své opodstatnění), se postupně dozvídáte, co se na základně skutečně odehrálo. Místností na základně je něco přes čtyřicet, takže hra úplně malá není. Hádanky v ní obsažené jsou ale poměrně snadno překonatelné a hraní tak příjemně odsýpá. Mrazivá atmosféra je vystižena opravdu dobře a obzvláště ze začátku hra vyvolává nepříjemný pocit hrůzy z neznáma. Mé uznání je umocněno faktem, že jejímu autorovi bylo v době vzniku 17 let.

Jak už jsem zmínil, po dobu hraní vás provází flashbacky. Ty jsou zde realizovány jako poměrně dlouhé pasáže textu, které tak tvoří jakési cutscény. Z rozhovoru pro časopis SPAG Ian Finley přiznal, že tento designový prvek byl motivován jeho nedostatečnou technickou zdatností systému TADS, protože nedokázal ještě vytvořit životná NPC. Je to hezký příklad toho, jak se z nouze stala ctnost, neboť tento prvek funguje v rámci hry velice dobře. I závěr hry, byť od jistého momentu očekávatelný, není hloupý a jen hru logicky završuje.

Babel je často doporučován jako textová adventura pro hráče nepolíbené tímto žánrem, s čímž nemohu nesouhlasit. Nemůžete se dostat do slepé uličky, falešných stop je zde málo a nepůsobí jako schválnosti, hra je zapamatovatelná i bez mapování, zemřít sice můžete, ale je zcela zjevné proč i jak se tomu snadno vyhnout a hádanky jsou při pečlivém průzkumu místností v zásadě snadné (a pár z nich i docela dobrých).

Pokud byste tedy někdy měli náladu na adventuru s mrazivou atmosférou Carpenterovy Věci, u které nebudete mlátit hlavou o zeď nad frustrujícími hádankami, a nebudete se ani chtít pustit do rozsáhlého majstrštyku jako je Gentryho Anchorhead, dejte Babel šanci a zjistěte, zda babylónská věž pod vedením doktora Jonase tentokrát skutečně dosáhne samotného boha.

Vlastní Mapa (stylově v mrazivě modré :) vytvořená v programu Trizbort.

Pro: atmosféra, arktický setting, hádanky jsou přísně logické a vždy motivované příběhem

Proti: pár hádanek je pouze typu, jak se dostat za zavřené dveře, systém Hosea by mohl vědět více, několik textových cutscén je dlouhých snad až příliš

+11

RiME

  • PC 80
Hned v úvodu bych chtěla napsat, že hra Rime splnila mé očekávání, a to jak z hlediska hratelnosti, tak zejména z emoční stránky a myšlenek, které ve mně po dohrání rezonují a ještě nejspíše dlouho budou.

Hra Rime pracuje s velmi těžkým tématem, a to s tématem smrt blízkého člověka. Tohle je bezesporu téma, které je velmi těžké pro každého. Následují moje osobní pocity z tématu: Abych pravdu řekla, já sama nevím, jaké tohle pro mě jednou bude. Jak dlouho mi potrvá než smrt někoho milovaného příjmu a jaká prázdnota nastane v mé duši. Je to děsivé téma a myslím, že v naší kultuře je smrt tabuizovaná a že je těžké si připustit vlastní smrtelnost, pokud se člověk se smrtí nesetkává častěji, než je běžné.

Člověk už od první kapitoly tuší, že se něco stalo, postupně mu to dochází, ale stejně musím říct, že mě dvě závěrečné části dostaly. Hra dávkuje příběh postupně a atmosféra má sestupnou tendenci, kdy jsem se i já vnitřně dostala do fáze, podle které je pojmenována čtvrtá kapitola (tou je deprese). Vlastně hra nabízí zajímavý kontrast toho, že zpočátku působí uklidňujícím dojmem, ale postupně převládá smutek. Člověk by si tak rád prodloužil chvíle, kdy plave ve sluncem prozářených vodách, ale tuší, že toto musí pominout a přijde nevyhnutelné. Tak jako v reálném životě. O to více mě zasáhlo uvědomění, že ty krásné a radostné okamžiky hry jsou popřením a odmítnutím podívat se skutečnosti do očí, jakkoliv je pro mě tohle popření pochopitelné.

Naprosto skvělý je hudební doprovod hry, kdy jsem si několikrát v průběhu hraní říkala, že hudební složka je opravdu nádherná. Bez takové hudby by hra byla poloviční. Vizuální stránka Rime sice nebyla něco, nad čím bych úplně žasla, přece jenom takových her s podobnou grafikou je dost, ale dokázala nabídnout i působivé pohledy do okolí a oblast, kde pršel déšť jsem si po téhle stránce užívala.

Hádanky byly fajn, sice nebyly kdo ví jak originální a také se opakovaly, ale alespoň nezdržovaly ve vyprávění příběhu a postupu dále. Co se týče hratelnosti, tak zde mám dvě výtky. Tou první je poněkud těžkopádnější ovládání postavy (a to i na gamepadu) a s tím spojené skákací pasáže, u kterých jsem tak neměla onu jistotu z pohybu a u skoků jsem kolikrát jen tiše doufala, že postava dopadne tam, kam má. Navíc kamera se v některých užších pasážích začala otáčet okolo postavy, čemuž na přehlednosti moc nepomáhala. Sem tam kamera změnila úplně úhel pohledu, z boku, a tím se změnil i způsob ovládání, kdy doleva najednou znamenalo dopředu. Tohle jsem neměla ráda už ve druhém díle Assassin's Creed II a tady mi to také pilo krev. Naštěstí se to v Rime nestávalo příliš často. Druhou výtkou je pak technický stav hry, kde bych ocenila lepší optimalizaci.

Pro: hudba, téma

Proti: technické zpracování hry

+24

Alan Wake

  • PC 85
Jak už jsem dříve psala, nejsem fanouškem hororových her, ale tato mě zaujala. Jedná se asi o nejlepší hororovou hru, kterou jsem kdy hrála. Možná je to tím, že se jedná o psychologický akční thriller s prvky hororu, jak se píše v popisku hry. Pro mě je to ale hororová hra.
Hra sází na napínavou atmosféru a příběh, ne na lekačky. Je pravdou, že když na mě někdy zaútočili nepřátelé, občas jsem se lekla, ale není to to hlavní, co člověka děsí. Hned na začátku navnadí napínavým prologem. A dál se to jen zlepšuje :)
Moc se mi líbil styl vyprávění. Zvláště jak postava radí, když jsem se někde zasekla. Také je super nacházení listů knihy, které dopředu prozrazují část děje. Když pak na událost nastane, tak si člověk říká: „Aha, tak už je to tady.“ Jen se mi je často nepodařilo najít všechny. To jsem se fakt snažila.
Když už jsem u toho nacházení, tak ve hře se dají sbírat určité věci. To mi k hororovým hrám moc nesedí. Když se bojím, tak se mi nechce prozkoumávat každý roh. Několikrát jsem některé tyto věci nevzala, přestože jsem je viděla. Dostat se k nim znamenalo zabít velké množství nepřátel a spotřebovat hodně munice. To za nějakou termosku s kafem fakt nestálo. Ale koukání se na TV a poslouchání rádií mě bavilo a do hry se to hodilo.
Hrozně se mi líbilo seriálové vyprávění příběhu. Jeho atmosféra. Ta je perfektně doplněná skvělou hudbou. Hudba mě opravdu nadchla.
Nápad, že je třeba nepřátele nejdříve osvítit baterkou a pak teprve je možné je zabít, je originální. Občas jich ale bylo až moc.
Jediné, co mě opravdu štvalo, bylo neustálé přicházení o zbraně a výbavu. Člověk si šetří náboje, baterky, světelné granáty atd., a najednou o všechno přijde a začíná zase od začátku. Dobře, řešení bylo to nešetřit, ale nikdy jsem nevěděla, kdy to budu potřebovat více a kdy o to přijdu.

Pro: Příběh, atmosféra, hudba

Proti: Přicházení o výbavu

+22

Just Dance 3

  • PS3 80
Kvůli 3. kategorii herní výzvy jsem musela oprášit svůj starý PS3, na kterém mám právě JD3. Just Dance se prezentuje jako party hra a pro většinu lidí tak asi bude, ale já bych se rozhodně ve společnosti někoho dalšího do trapného poskakování nepustila. I když mě to baví, rozhodně volím při „tancování“ samotu.
Další skupina lidí hraje JD kvůli pohybu a snaží se tak zhubnout. I samotná hra nabízí sweat režim. Neříkám, že se člověk u hry nezpotí, ale problém na PS s ovládáním move je ten, že vlastně nakonec stačí hlavně máchat rukou s ovladačem a na 3 hvězdičky dáte téměř každou písničku.
Hlavní problém jsem ale měla s prostorem. Úzká nudle, kterou mám před televizí, rozhodně moc prostoru nenabízí. Také jsem musela být velice blízko televizi a myslím, že kamera ovladač často snímala špatně.
Je pak nepříjemné, když se snažíte, máte pocit, že se i trefujete do hudby, ale hodnocení máte jen good, zatím co jindy jste vlastně dost mimo a získáváte perfeckt.
Hlavní důvod proč JD nehraju častěji je náročnost přípravy. Ono se to nezdá. „Jen“ se dá kamera na TV, připojí se k Playstationu, nabijou se ovladače, ale i to mě dokáže odradit. Jsem prostě lenoch.
Písničky, které ve hře jsou fajn. Neříkám, že jsem fandou všech nebo, že jsem všechny znala, ale všechny jsem aspoň jednou zkusila a neměla jsem potřebu žádnou z nich rovnou vypnout. O řadě z nich bych řekla, že jsou super. Já, co se týká hudby, nejsem zrovna vybíravá a líbí se mi téměř všechno.
Just Dance určitě doporučuji, jen asi novější verzi :)

Pro: výběr písniček a slušné sestavy

Proti: špatné vyhodnocování pohybu

+11

The Quest For The Rest

  • Browser 55
Jedna z prvních her od Amanity, která lze spustit pouze přes prohlížeč, nese jasný rukopis tvůrců. I když bych nehrál The Quest For The Rest přímo z oficiálních stránek Amanity, hned bych věděl, že se jedná o jejich dílo, protože Samorost zde čouhá z každého rohu.

Jde o opravdu kraťoučkou hříčku se třemi človíčky, kteří musí překonat (doslova) pár překážek, aby se dostali k dalším človíčkům. Při svém pár minutovém putování narazí na několik zvířátek, která jim buď brání v cestě nebo naopak pomáhají dál.

Jediné, co po mě hra chtěla, bylo klikání na interaktivní místa a sledování, co se stane pak. Pokud ještě existuje někdo, kdo od Amanity nic nehrál, pak je The Quest For The Rest na seznámení se s tvorbou tohoto studia přímo ideální. Je to zdarma a těch pár minut může obětovat každý.

Pro: vtipné momenty, animace, zvuky

Proti: kraťoučké

+17